Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nevděk světu vládne

Zpět Obsah Dále

Přiznám se, zdrblo mě to, žádný div. Došlo by mi to tak jako tak, i kdyby mi Luvocian neřekl »Takže jste zničil Suhii vy«. Můj zoufalý protest, že si »Suhii zničili sami její obyvatelé«, byl jen výkřikem do tmy. To já jsem dodal do rejstříků »revekredů« tu pozemskou destičku »prokletého kovu«!

I když na druhou stranu, vina byla i na finančnících. Proč se předháněli, kdo má zlata víc? Vždyť na Suhii nemělo zlato vůbec žádnou cenu, Luvocijská civilizace má úplně jiné stupnice hodnot než naše, pozemská! Co je vedlo k dávno překonanému chování podle hesla »hamty, hamty, hamty, ať mám víc než tamty...«?

A co ten inteligent, který se dozvěděl, jak obejít pojistky? Musel být ohromně inteligentní, když se z nápovědy dozvěděl, kam sáhnout a kterou havarijní ochranu obrazně »přeštípnout«, ale neuměl si představit, co to udělá a že tam Luvociané nedávali žádnou pojistku zbytečně.

A vlastně, chybu udělali i Luvociané. Na Zemi, Byvilui i na Krefahu »revekredy« zablokovali, poskytli obyvatelům jen prosté potraviny nutné k přežití při neúrodě, ale nic víc. »Revekredy« nejsou schopné splnit běžné požadavky více než čtvrt miliardy lidí na Luvocii i na Zemi. Potraviny přitom nejsou největší zátěží co do hmotnosti, lidé obvykle spotřebují mnohem více vody na umývání a koupání, ale v průměru to nedělá na jednoho obyvatele ani tunu hmoty denně, navíc jsou požadavky většinou rozložené podél časových pásem, takže není pravděpodobné, aby po celém světě požadovali všichni lidé vodu na koupel v tomtéž čase.

Luvociany prostě nenapadlo, že by tato část lidstva, co do počtů jasně nejmenší, mohla »revekredy« zahltit. Proto jim hned od začátku dali všechno, nejen nejnutnější potraviny, jako lidstvu ostatních světů. Neočekávali s tím žádné problémy.

Jenže finančníci objevili položku zvanou »gold«. Pod tím názvem se skrývala destička bankovního zlata, používaná dříve na Zemi k bezpečnému ukládání majetku, když ho má někdo víc, než stačí spotřebovat. Takoví lidé obvykle shlížejí s neskrývaným pohrdáním na »obyčejné« lidi, žijící od výplaty k výplatě, natož od důchodu k důchodu. Staré instinkty finančníků jim zavelely: »je tu levné zlato, prakticky zadarmo, nahrabej si ho co nejvíc, ať máš jistotu na stáří...«!

Že je to na Suhii pitomost?

Jistě, ale vykládejte to slepcům, oslepeným zlatem!

Dávat jim neomezené možnosti byla prostě chyba, kterou Luvociané za chybu nepovažovali. A já... kdybych Luvociany před zálibou finančníků v hromadění majetku varoval, možná bych neštěstí předešel. Měl jsem je na tu vlastnost finančnického pronároda upozornit. Neudělal jsem to, neboť mě nenapadlo, kam to povede. Netušil jsem, že Luvociané tu časovanou bombu lidem na Suhii už dali. Na Zemi se to stát nemůže, i když je tu desetkrát více obyvatel, než je onen nešťastný limit, protože se tu lidé musí spoléhat sami na sebe. Je ale pravděpodobné, že i na Zemi zůstalo dost brouků Pytlíků, ochotných »přeštípat« dráty havarijních ochran, protože »oni to přece znají!«

A konečně třetí chyba, ani sami finančníci to nemuseli tak hloupě zkazit. Stačilo přece uznat, že zlato nemá na Suhii cenu.

Jenže to nezastavil nikdo. Finančníci neodolali lesku zlata, Luvociany nenapadlo, že se někdo může chovat tak sebevražedně a já jsem také mlčel. Ten pitomec, který vyřadil pojistky, to už jen dokonal. Výsledkem je zničená planeta i s obyvateli.

Kdo za to tedy může?


Luvociané ke mně přišli na radu, co se zachráněnými lidmi ze Suhie. Hned mě ale napadlo, že by nemuselo být dobré vracet je na Zem. Přinesou nám zprávu o konci světa Suhie a navíc je tu pořád nebezpečí, že se opět rychle ujmou vlády.

Navrhl jsem, aby jim věnovali menší ostrůvek kdekoliv ve vesmíru, ale aby jim zablokovali »revekredy«, stejně jako lidem na Zemi. Ať jim dají nějaké zemědělské nářadí, ale ať se o sebe starají sami!

„Proč by nemohli dostat ostrůvek i na Zemi?“ namítali.

„Možná by to také stačilo,“ ustoupil jsem. „Ale na Zemi by si mohli postavit člun a doplout mezi normální lidi. Vždyť jste viděli, že dokáží škodit prakticky všude. Kvůli zlatu udělali peklo i z ráje!“

Jenže jsem je nepřesvědčil, že by to na kterémkoliv jiném světě bylo pro ně i pro obyvatele toho světa lepší. V »Cošhifyge« se žádné stěhování národů ze světa na svět už milion let nekonalo a i když kdysi několik světů kolonizovali, nikdy přitom nemíchali bytosti různého původu. Tvrdili, že to nedělalo dobrotu. Turistika se dá vydržet, ale turisté se musí vracet domů, ne se v cizím světě usídlovat. I Luvociané s tím měli špatné zkušenosti. Já jsem byl výjimkou. Zpočátku mě vrátit na Zem nedokázali. Pak jsem tam byl jako host a nakonec jsem se tam přiženil a založil rodinu. Pak už mě nikdo na Zem vracet nechtěl.

Takže mi nezbylo než ustoupit ještě víc. Odmítl jsem ale přijmout je do zemí jejich původu. V Indonésii je pustých ostrovů dost, na některém ať se usadí, ale ať se proboha nevracejí tam, kde byli do této chvíle zvyklí vládnout a přitom lidem škodit.

Čtrnáct lidí snad svět nezdevastuje!


Tou dobou za mnou přišli zástupci českých automobilek protestovat proti zákazu úvěrů, podle nich »nezbytných k udržení provozu automobilového průmyslu«.

„Bez provozního úvěru hrozí českým automobilkám totální kolaps!“ snažili se mě obměkčit.

„Nevšimli jste si, že od jisté doby nemáte pro auta odbyt?“ připomněl jsem jim. „Vždyť nemáte kde skladovat ani dosavadní produkci! Prodejte auta nahromaděná na vašich skládkách, budete mít peněz dost.“

„My přece nemůžeme za to, že záhadně zmizela »střední třída« a ti, co zůstali, na nová auta nemají!“

„Pravda, za to nemůžete,“ připustil jsem. „Ale když nemáte zákazníky, nemáte ani odbyt. Nemůžete přece vyrábět a hromadit auta na skládce. Podle zákonů trhu to vede zákonitě k bankrotu. Všechny automobilky v Evropě jsou na tom stejně.“

„Tak aspoň zakažte prodávat »osiřelá auta«!“ žádali. „Ještě víc by nám pomohlo zavedení »šrotovného« na stará auta!“

Ani na to jsem nepřistoupil.

„Když není odbyt, přibrzděte!“ navrhl jsem jim. „Chcete plýtvat, jen abyste mohli vyrábět? Já takový přístup považuji za zločin a podporovat to nebudu. Zvykejte si na to!“

Odbyt automobilů poklesl ode »Dne D«, a nejen v Čechách. Ulice měst byly plné aut bez majitelů, ke kterým se už nikdo nehlásil a Policie je nestíhala ani sepsat. Ze své pozice »sulauga« jsem nařídil »osiřelá auta« i uvolněné byty znárodnit a nabídnout zájemcům za třetinu ceny, dřív než je někdo rozkrade. Zájem o ně byl, ale policisté jednali příliš liknavě. Přišli za mnou dokonce protestovat. Tvrdili, že až budeme bývalým majitelům vyplácet náhrady za rozprodaná auta a byty, státní rozpočet to neutáhne. Zřejmě nevěřili mému ujišťování, že se bývalí majitelé už nevrátí a žádné škody se jim nahrazovat nebudou. Pochopitelně jsem jim to nemohl zazlívat, nevěděli to co já, ale ujistil jsem je, že by se mohla liknavost projevit i na jejich platovém ohodnocení.

Tím jsem je asi neuspokojil, naopak znepokojil. Skutečností je, že mě v Čechách nesnášelo příliš mnoho lidí. Nelíbilo se jim, že mě na Pražský Hrad dosadili mimozemšťané. Nespokojence jsem chápal. Kdybych nevěděl, co vím, byl bych jistě mezi nimi. Vlastně jsem funkci přijal, aby se do čela země nemohl postavit nějaký ještě horší samozvanec. Nepochyboval jsem, že by se jich našlo habaděj!

Na rozdíl od různých vyžírků jsem o moc nad lidmi zájem neměl. Nade mnou měli přece dohled Luvociané. Ale ani jim nešlo o vládu nad námi pozemšťany. I oni svou vládu chápali jen jako dohled nad společností, která přišla o své vrcholové špičky. Bez Luvocianů by se moci chopili »všeho schopní« a rychle by nastolili předchozí »pořádky«, ne-li něco ještě horšího.

Jenže Češi mě aspoň okázale ignorovali všude, kde to šlo.

Hned na počátku jsem vyhlásil sčítání lidu. Žádal jsem, aby se lidé sami přihlásili a potvrdili, že jsou dosud v Čechách. Bylo by jednodušší, kdyby chodili dobrovolně, jenže po vymezeném týdnu nedorazily na obecní úřady ani tři miliony lidí, což zřejmě neodpovídalo skutečnosti. Češi mi zkrátka nevěřili.

Částečně to byla zdravá nedůvěra. Nemohl jsem jim přece dát důkazy, že se zmizelým bankéřům, manažerům a pomahačům vede tak dobře, že se zcela jistě nevrátí. A oznámit pravdu se mi také nechtělo. Uvěřili by mi skeptičtí Češi, že finančníci z Čech i z celého světa přetížili ve své nové vlasti zdroje natolik, že jim planeta explodovala pod nohama? A ještě to nějaký »odborník« pojistil vypnutím pojistek? Vsadím se, že by nedávali vinu našim hamounům, ale Luvocianům.

Raději jsem tvrdil, že ti zmizelí odešli »za lepším životem« do světa Suhie, kde získali lepší životní podmínky než na Zemi. A dost, ani slovo navíc. Byla to přece pravda, byť neúplná.

Zakrátko do Čech dorazily zprávy z Německa, kde rovněž ze dne na den zmizeli finančníci, manažeři, bankéři i armádní elity, jenže s nimi se vypařily i miliony migrantů, což lidé naopak přijali s uspokojením. V Čechách si lidé málem ani nevšimli, že i z Čech zmizeli přívrženci islámu, bylo jich tu přece jen méně než pohřešovaných známých osobností. V Německu to ale bylo znát. A protože z Německa zmizela i vládnoucí elita, dali konečně Němci najevo svou radost, i když to bylo spojené i s drobnými nepříjemnostmi. Rodilí Němci se museli opět chopit »podřadných prací«, které byly dosud doménou Turků. Dá se však tvrdit, že Němci přijali mimozemšťany příznivěji než Češi. Asi to souviselo s pověstnými miskami vah, na které dopadly příznivé i nepříznivé okolnosti. Němci byli mimozemšťanům vděční, že je zbavili cizích fanatiků i vlastních »vítačů«, v Čechách naopak převážily obavy a rozmáhající se nedostatek dováženého zboží. O úplně vylidněné Africe, Arábii a Indonésii debatovala na internetu jen malá hrstka Čechů. Většinu to pochopitelně nezajímalo, neboť se nás to přímo a citelně nedotklo. Když se to vezme nezaujatě, co jsme z Afriky dováželi? Vyváželi jsme tam hodně, ale co za to?

Zahraniční obchod se skoro úplně zhroutil nejen v Čechách. Všude ve světě měli lidé přízemní starosti. Určil jsem si za cíl co nejdřív stabilizovat české zemědělství a navazující potravinářství. Československo bylo dříve v potravinách soběstačné, musí to jít i dnes. Samozřejmě z obchodů brzy zmizely dotované zahraniční potraviny, ale vyšší nákupní ceny povzbudily české zemědělce k urychlenému rozvoji výroby. Tak jako sankce pomohly Rusku získat zpět potravinovou soběstačnost, tak i v Čechách pomohlo zhroucení dovozu postavit zemědělce opět na vlastní nohy.

Vyšší ceny potravin ovšem popudily většinu obyvatel. Málo platné, kdo Čechům sáhne na životní úroveň, nedočká se vděku. Nikoho nezajímá, že to v celém světě vypadá stejně nebo ještě hůř. Buřty zdražily právě tady a teď! Že zhroucení zahraničního obchodu připravilo o odbyt i české pivovary, což je donutilo jít na trh v Čechách a v rámci konkurence snížit ceny, takže v Čechách zlevnilo pivo? Třikrát sláva zlatým českým sládkům – a stokrát větší hanba mimozemšťanům!

Nevděk světu vládne!


Kdo by se divil, že se mi na staroslavném Pražském Hradě nelíbilo? Kdybych neviděl, jak se české hospodářství pomalu, ale jistě stabilizuje, praštil bych s tím. Mám toho zapotřebí? Naštěstí jsem se mohl každý večer vracet domů do Luvocie, k Mufalze a synkovi Gatvovi, který už se pokoušel lézt a žvatlat... tyhle malé děti jsou samozřejmě nejzajímavější. Ani mi nevadilo, že má Gatvo liščí ouška a kočičí oči a Mufalga ho začíná učit mluvit jazykem »rekdoy« a ne česky.

Správně mi vyčetli uražení zemědělci, když jsem jim odmítl proplácet dotace, které do té doby dostávali.

„Odrodil stě sa!“ nařkli mě. „Stě eště vôbec Čech?“

„Možná máte do jisté míry pravdu...“ připustil jsem. „Žiji ve světě Luvocie, jsem tam dokonce ženatý, mám s Luvociankou dítě a nic mi tam nechybí. Ale můj rod tady na Zemi v Čechách je starší, než si umíte představit. Jsem Čechem víc než čeští Slováci, Němci, Ukrajinci, Cikáni, i bývalí čeští Arabové! Nejenže jsem se v Čechách narodil, ale moji předkové tu žili možná už od doby praotce Čecha, prokazatelně od Třicetileté války. Dnes v Čechách zabraňuji chaosu, který by nastal se stejnou jistotou, jako že jedna a jedna jsou dvě.“

„To vôbec nie je isté!“ namítli.

„Tak se podívejte, jaký chaos vládne jinde,“ připomněl jsem jim. „Vedle v Německu to ještě jde, Němci jsou mimozemšťanům vděční, že je zbavili parazitů. Ale Spojené státy za Atlantikem jsou dnes v naprostém chaosu. Ve vesmíru jim zmizela více než polovina obyvatel, tam teď teprve není snadné žít!“

Odmítli to.

Jednak je to podle nich mimozemská propaganda, v televizi to přece nebylo (ignorovali i skutečnost, že televize ode »Dne D« v Čechách nevysílá), jednak není přece možné, aby nejvyspělejší země světa byla v chaosu! To je zcela jistě »fake news«!

„Chcete se tam někdo podívat?“ navrhl jsem jim nečekaně.

„Vždyť letecká doprava zkolabovala,“ namítli.

„Pozemská letecká doprava je v čudu,“ přitakal jsem. „Ale mimozemská funguje bezchybně. Jestli chcete, zvolte mezi sebou delegaci tak do deseti lidí, zavezu je do New Yorku. Ale počítejte s tím, že je tam trochu divoko. Zmizely sice černošské gangy, ale ty bělošské, co tam teď řádí, nejsou o nic méně divoké.“

To je trochu zarazilo. Měl jsem totiž jednu výhodu. Dosud se potvrdilo všechno, co jsem tady kdy řekl. Jednodušší je mluvit pravdu, pak se člověk nemusí kontrolovat, aby se neprořekl. Jen se mi nechtělo říci naplno pravdu o Suhii. Utěšoval jsem se, že to stejně jednou praskne, ale čím později, tím lépe.

Pravda někdy může bolet...

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

26.05.2020 23:53