Bez COOKIEs je omezený přístup!

Byvilui a Krefah

Zpět Obsah Dále

I když to na Zemi nevypadalo vesele, jinde bylo ještě hůř.

Po delší době za mnou přišli na radu Luvociané. Problém, který chtěli vyřešit, však byl opravdu těžko řešitelný.

Nepodařilo se jim zbavit kolonisty v novém světě Byvilui náboženství, jak jsem jim radil. Selhalo i použití chodících koster Perdolbnů v roli odstrašujících příkladů. Muslimové se shodli na označení Perdolbnů za »ďábly«, ale chápali to jen jako potvrzení slov proroka Mohameda. A ke všemu se nepodařilo přenést je tam bez jejich »svatých knih«. Největší fanatici měli totiž Korán neustále u sebe, nosili miniaturní knížky na krku a ti modernější měli Korán uložený v mobilních telefonech, aby ho měli vždycky po ruce. A stalo se, před čím jsem Luvociany varoval. Korán se ve světě Byvilui nejenže udržel, ale muslimy ještě víc semkl.

Nejen Perdolbnové, ale i Luvociané to začali velice rychle pociťovat na vlastní kůži. Pomalu nebylo jediného »poradce«, aby se nestal cílem atentátu. Byly to, pravda, zatím atentáty velmi primitivní, ale čišela z nich taková nenávist, že to Luvociany pořádně rozladilo.

„Nazývají nás tam »smradlavými Šejtany«,“ stěžoval si mi Luvocian Périd.

„Z toho ještě kouká do budoucna průšvih!“ mínil jsem.

„Ten už tam je,“ vzdychl si Périd. „Zařídili jsme jim tam zemědělské farmy, dotáhli jsme jim ze Země i nějaký dobytek na chov, ale oni nemají zájem. Dobytek podřezali a snědli, traktory a zemědělské nářadí vyvezli stranou od sídlišť a zapálili. »Co je od Šejtanů, je zlé!« Omezili se na sběr místních plodů, jenže si nějak rychle zvykli stromy porazit a očesat na zemi. Zdroje se jim tak rychle zmenšují a když je vyčerpají, seberou se a putují jinam. Byvilui má menší plochu pevnin, osady jsme tam museli postavit blíž než byli zvyklí a volného místa není tolik, aby to umožnilo neustálé kočování. Když se setkají dvě odlišné skupiny, vede to ke vzájemné nenávisti a při sporech teče krev. A protože do jejich náboženství patří zásada »Oko za oko, zub za zub«, zákonitě to vede k úplnému vyvraždění slabšího kmene. Vítězové si potom rozeberou ženy, nevzdali se totiž mnohoženství, jenže i oni bývají po krvavém boji oslabení a při dalším setkání je často vyvraždí jiný kmen. Prudce tam klesají počty mužů v poměru k ženám.“

„Ale tohle se mezi nimi dělo i na Zemi,“ ujistil jsem ho.

„I s tím vyvražďováním protivníků?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Proto se přece u nich dodnes udrželo mnohoženství. Muži se trošku pozabíjeli a vítězové si vzali ženy poražených. Tak jim tam vznikaly až neuvěřitelné harémy, kde na jednoho muže připadalo i více než sto žen. Nijak přitom neřešili příbuzenské křížení, jinde ve světě včas pochopené jako příčina degenerace. I v Evropě se to projevilo na šlechtických rodech, ale u muslimů je to známá katastrofa.“

„Zavedli jsme jim pravidla snižování populace. Každý smí mít nanejvýš dvě děti. Platí to pro muže i pro ženy, jenže když se muži vyvraždí, ženy budou bezdětné. Ani deset manželek nikomu neumožní mít více než dvě děti.“

„Vždyť říkám, že to bude problém,“ pokrčil jsem rameny.

„Poslední dobou se k tomu připojil další úkaz,“ řekl Périd s obavami. „Aby vládci kmenů mohli mít tolik žen, potřebují pro ně otroky, sluhy a strážce. Jenže na Byvilui nikdo kromě muslimů není, dělají tedy otroky z poražených nepřátel a někdy i z mužů vlastního kmene. Jenže aby měli jistotu, že děti tolika žen budou zaručeně jejich, zbavují otroky násilně pohlaví a tím vlastní kmen ještě více oslabují.“

„Eunuši byli u nich vždycky běžná věc,“ souhlasil jsem.

„Jenže jejich počty klesají rychleji, než jsme počítali,“ řekl nejistě Périd. „Na začátku jich bylo více než jeden a půl miliardy, teď jich je sotva třetina původního počtu. Vraždí se příliš rychle.“

„Tím lépe,“ řekl jsem.

„Ty snad jejich chování schvaluješ?“ podíval se na mě zle.

„Neschvaluji, ale počítám s ním,“ řekl jsem. „Když se vám nepodařilo změnit jejich zvyky, dal se takový průběh čekat. Ale co se stane? Až jejich počty poklesnou pod čtvrt miliardy, neboli pod limit pro »revekredy«, uvolníte jim je a zbavíte je starostí o výživu. »Revekredy« jim zajistí blahobyt, muslimové se usadí. Nač kočovat, když jim budou, obrazně řečeno, létat pečení holubi až do úst? Zmizí kmenové spory, násilí a kdoví, snad i oni uznají, že není »od Šejtanů« všechno jen špatné.“

„Nepodařilo se nám seznámit je s »dobviri«,“ pokračoval. „Umění »dobviri« nám kdysi pomáhalo řešit spory mezi různými světy i mezi lidmi téhož světa. Ale tihle nás odmítají vyslechnout, natož aby se nad tím zamysleli.“

„Neselhalo »dobviri« i u Isfétů?“ nadhodil jsem.

„Selhalo,“ připustil Périd. „Ale ani Isfétové to neodmítli tak přímočaře. Isfétové to vyslechli, slíbili se nad tím zamyslet a pak stejně jednali po svém. Vyznávali totiž ideologii, že jsou v celém vesmíru nejdokonalejší a všechny ostatní musí buď vyhubit, nebo zotročit. To je nejspíš jediný případ, kdy »dobviri« nestačí.“

„Obávám se, že tohle je druhý takový případ,“ uzavřel jsem debatu. „Muslimská víra tvrdí, že muslimové jsou nejdokonalejší na světě a nejspíš i ve vesmíru, Korán je tak dokonalá kniha, že se na ní nesmí měnit ani čárka, a pokud jste je jejich víry nezbavili, budete mít další Isféty. Naštěstí odmítají pokrok, už protože není v Koránu. Snad by pomohlo přemístit je po jednom na jiný svět a přitom jim vysvětlit nesmyslnost Koránu. Nebo je přesvědčit, že ve vesmíru Korán neplatí.“

„Jenže my nemáme další volný svět, kam bychom je mohli přemístit,“ vzdychl si Périd. „Země dostala na umístění přebytku svých obyvatel tři světy, víc než jakákoliv jiná civilizace v celém »Cošhifyge« za poslední milion let. Rozumným lidem stačí méně. Jste příšerně nároční, žádná jiná civilizace se tolik nerozpínala.“

„Ale tak to přece není,“ neodpustil jsem si nesouhlas. „My lidé jsme se do vesmíru nerozpínali. Ani to »zahuštění« lidstva na Zemi není dílem všech lidí stejnou měrou. Na mnoha místech se lidé chovají rozumně. V Evropě nezvyšují přírůstky obyvatel děti, ale příliv lidí z koutů světa, kde se počty obyvatel nenaučili řídit. Dvě nejhorší skupiny jste naštěstí odstěhovali a já věřím, že počty lidí v Evropě ani na Zemi už neporostou.“

„Možná,“ připustil Périd neochotně. „I když zprávy z Indie nejsou tak optimistické, jak doufáš. A Čína má sama desetkrát víc obyvatel, než je limit »revekredů«.“

„Neříkám, že problémy na Zemi skončily,“ připustil jsem mnohem ochotněji než on. „Ale na vašem místě bych se podíval na lidi Krefahu, ti byli dalším ohniskem přemnožení Země.“

„Sledujeme všechny,“ ujistil mě Périd. „Ale jste pro nás těžším oříškem, než jsme čekali.“

„Když jsem to popisoval, nevěřili jste mi,“ připomněl jsem mu. „Už si nemyslíte, že jsem to viděl příliš černě?“

„Černě jsi to viděl,“ řekl Périd. „Ale málo...“

„Aspoň že to uznáte!“ usmál jsem se.


Uvažoval jsem, jestli jsem raději neměl vzít »sulaugii« nad celou Evropou. Němci byli mimozemšťanům vděčnější než věčně nespokojení Češi. Naštěstí jsem si včas připomněl, že bych pro ně byl »untermensch« neboli »podčlověk«. Mimozemšťany naštěstí uznávali, zejména když Luvociané byli vyšší, převažovali mezi nimi blonďáci a neprotiřečili tak požadavkům na vzhled »árijské rasy«. Nebyli modroocí, ale kočičí oči a uši se natolik vymykaly pozemským pravidlům, že to mlčky spolkli i Němci.

Skutečností ale zůstalo, že Němci obnovili své hospodářství dříve než Češi. I když jim zmizely »elity«, německý smysl pro pořádek se rychle projevil.

Říká se, že Němci vynikají pořádkem, zatímco Češi naopak umí improvizovat. Jenže Němci organizují i tam, kde by vystačila improvizace a Čechům by prospělo, kdyby si udělali aspoň občas místo improvizování pořádek. Chtělo by to tyto vlastnosti vhodně skloubit. Ale jak? Němci by Čechy rychle zotročili, zatímco Češi neopomenou využít každé příležitosti jak z německého pořádku vyklouznout. Je to zkrátka těžká práce.

Jenže i já jsem musel častěji improvizovat než organizovat. Asi to jinak nešlo. Útěchou mi bylo, že se Čechy vzpamatovaly skoro tak rychle jako Německo. Luvociané to uznali a uvolnili nám pro oblast Čech, Moravy a Slezska »gupran«, neboli rušičku antikoncepce. Německo a my budeme první oblasti v Evropě, kde se začnou opět rodit děti.

Luvociané zavedli lidem databázi »zbinmi« od začátku, ale doposud jsme ji nevyužívali. Souhlasil jsem, že je správné nechat pár let působit antikoncepční účinky »hukozynů«, ale žádal jsem Luvociany, aby »bezdětné« období neprotahovali příliš dlouho. Když se na Zemi několik let po sobě nebudou rodit děti, vypukne panika. Luvociané tvrdili, že omezení porodnosti tak jako tak vzbudí u lidí Země odpor a vyvolá nepokoje. Bude to však daň za nezodpovědnost předchozích let.

Německo, Čechy, Morava a Slezsko budou tedy první částí Evropy, kde se regulace uvolní. Takových zemí bude brzy víc. Evropané byli co do počtu dětí už dřív disciplinovaní, i když ne všichni. Ale národy, které odmítají uznávat nová pravidla, budou na tom hůř. Antikoncepce »hukozynů« je neviditelná, neznatelná a nemilosrdná. Dvě děti na osobu a dost. Uznanou výjimkou jsou vícečetné děti, trojčaty počínaje. Dvojčata jsou výjimkou, až když se v rodině narodí jako druhá. Databáze lidí na Zemi už dnes zná DNA prakticky všech lidí na Zemi a bez ohledu na údaje matrik ví, kdo je čí rodič. Další omezení vyplývá přímo z její definice. Její prvořadou úlohou je testovat genetickou slučitelnost. Proto jsem zavedl povinnost dotázat se »zbinmi« ještě před uzavíráním manželství. Kdyby hrozila degenerace, vydá databáze »zbinmi« zákaz a odmítne podat gupran. A protože je gupran jinou cestou nedostupný, bude »zbinmi« rozhodovat o dalším potomstvu na Zemi, jako je tomu ve všech světech »Cošhifyge« už milion let.

Vypadá to možná hrozně, aby nějaká databáze rozhodovala o tom, co lidé odedávna považují za základní lidské právo. Jenže lidé už dostatečně prokázali, že toho nedokáží využívat rozumně. Výsledkem byly v každém takovém případě nešťastné děti a často i jejich nerozumní rodiče. »Zbinmi« toto nebezpečí odstraní. Kdo to chce chápat jako omezování osobní svobody, tomu pořád ještě zbývá svobodné rozhodnutí nemít děti vůbec. Občasná dvojčata a trojčata to vynahradí. Rozumní lidé musí ty důvody uznat.

Jenže ani v Čechách nenajdete jen ty rozumné.

Zbinmi to ohlídá a bude to tak jedině lépe.

Děti se mají rodit jen ve spořádaných rodinách.


Další problém pro »Cošhifyge« vykypěl ve světě Krefah.

A opět ho způsobili muslimové.

Do tohoto světa Luvociané přemístili ze Země všechny lidi černé pleti a míšence. Nejvzdělanějšími tu byli Američané, pak následovali černí obyvatelé z Anglie a nejhorší byli subsaharští. Těm pojem vzdělání nic neříkal, navíc to byli muslimové, které se, tak jako na Byvilui, nepodařilo zbavit jejich víry. Kdyby měli vzdělání jako víru, bylo by to s nimi veselejší, ale vzdělání a víra se očividně nesnášejí.

Příslušníci Boko Haram se pochopitelně ocitli v nepřátelství s černochy ze Spojených států, kteří si zase mysleli, že jim jejich původ z nejvyspělejší země starého světa dává nezpochybnitelné právo ujmout se v novém světě vlády. A tyto dvě kasty na sebe narazily jako dva soupeřící nosorožci.

Nepochybně vědecky vyspělejší černoši ze Spojených států se tu však neutkali, jak předpokládali, s bandou divochů, s jakými by si měli snadno poradit. A možná by si s nimi poradili, jenže jim tu chyběla technická převaha. Místo střelných zbraní, letadel, obrněnců s kulomety a dronů došlo na jednodušší zbraně a v těch byli afričtí černoši zběhlejší.

Začalo to drobnými spory. Američtí černoši se chovali, jako by jim patřil celý svět, jenže ti afričtí si nenechali nic líbit a když došlo na nože, měli převahu oni. V pouličních bitvách tekla krev a černí muslimové z Boko Haram ovládli jedno město po druhém.

Američané začali používat jako zbraně traktory, jenže je neměli dostatečně obrněné. Přírodní lidé na ně útočili z boků, kde bylo jejich slabé místo. Rozbít skleněná okénka kamenem bylo věcí okamžiku a pobít posádku noži přivázanými na tyčích uměli ti z Boko Haram mistrovsky. Protivníky naházeli do hromadných hrobů a když na místo dorazili Luvocijští inspektoři, neměli už co řešit. Viníci se jen tiše modlili, jako kdyby zbožnost byla jejich hlavní a jedinou ctností.

Zlo se postupně přelilo do dalších měst i osad. Všude to po těch bitvách vypadalo podobně. Ti, kdo přežili, dělali jako že se nic nestalo, oni za nic nemohou, to samo... a ti podřezaní ovšem mlčeli též.

Američtí černoši však měli jiné zbraně. Někteří ještě ve své původní vlasti pracovali na tajných armádních projektech a když se neprosadili hrubou silou, zkusili to vědou. Vědomosti z jejich původní profese jim to umožnily. Už na Zemi dokázali pěstovat umělé nemoci od různých chřipek po AIDS, vypěstovali i nemoci odolné proti antibiotikům a brzy i na Krefahu vypěstovali nemoc, odolnou vůči nanobotům.

»Krefahské malomocenství« bylo prudce nakažlivé a nebyl proti němu žádný lék. Když selhali i nanoboti, byly ostatní slabší léky zcela bezmocné. Naštěstí byla tato nemoc vyladěná na lidi se specifickou kombinací genů a smrtelně onemocněli pouze černoši a míšenci. U Luvocianů byl průběh nemoci také těžký, ale ti se ještě uzdravovali. Snažili se nakaženým pomoci, ale rychlost šíření nákazy zaskočila i jejich vědce. Jako poslední možnost jim zbyla karanténa. Uzavřeli »krhúty« a své nakažené průzkumníky ošetřovali v oddělených osadách poblíž »krhútů«.

Ve chvíli, kdy jsem se o tomto problému dozvěděl, umíraly ve světě Krefah poslední zbytky obyvatel. Ve městech i osadách ležely miliony mrtvol, které neměl kdo pohřbívat. Staraly se o ně jen místní hyenovité šelmy, které se během »asanace« rozmnožily a získaly na agresivitě. Luvociané čekali, že po vyhubení lidských hostitelů nakazí »Krefahské malomocenství« zvířata, ale nemoc byla příliš spojená s lidskými geny. Zvířata neonemocněla ani když se živila rozpadajícími se mrtvolami. Nemoc spotřebovala všechny zdroje, ale nedokázala se přizpůsobit a vyhynula spolu se svými hostiteli. Po odeznění »Krefahského malomocenství« byla planeta Krefah opět neobydlená.

Luvociané ji opět nabídli lidem Země.


Tentokrát jsme o dalším postupu uspořádali velkou poradu všech »sulaugů« Země. Sešli jsme se na Luvocii, ale Luvociané tvořili už jen třetinu »sulaugů«. Většina nás už byla pozemšťanů, i když jsem se na Luvocii jako doma cítil jen já. Zkrátka už budu doživotně výjimkou.

Šlo dnes o to, kdo by se měl odstěhovat na uvolněný Krefah po černoších, kteří se tam vyvraždili. Evropským »sulaugům« se tam očividně nechtělo. Vyvražděný svět nikoho nelákal. Jenže Krefah byl volný a mohl by uživit čtvrt miliardy lidí stejně jako Země nebo Byvilui. Muslimové na Byvilui nám dělali ostudu, neboť se neustále mezi sebou zabíjeli a bojovali. Péridovi jsem tvrdil, že válka na Byvilui ustane, až jejich počet klesne pod limit, kdy jim dají »revekredy«, zvednou jim životní úroveň, takže se jim válčení nevyplatí, ale zatím bych tam nechtěl žít. Tamější poměry měly blízko ke středověku, moderní civilizaci si všichni představujeme jinak.

Nejkrásnější svět dostali naši finančníci, ale dokázali si ho úplně zničit. Škoda hezkého světa, ovšem na druhou stranu, bez nich se na Zemi dýchalo rozhodně volněji. Zmizely soudcovské mafie, finanční otroctví bankéřů i většina represivních složek na celém světě. Zmizeli všichni, kdo si dříve mysleli, že jim je dovoleno všechno. Většina obyvatel problémy nedělá a i očesaná Policie si dnes většinou vystačila.

Počet obyvatel Země teď vytrvale klesal. Odstěhovali se ti nejproblémovější a kromě toho Luvociané pořád ještě neuvolnili trvalou antikoncepci. To mělo nastat až napřesrok, mezitím jsme měli ještě vyškolit matrikáře a všechny, kdo se zabývají problémy lidské populace. Doba, kdy se lidé rozmnožovali nekontrolovaně jako králíci, skončila a lidé si musí zvyknout na přísná populační pravidla. Shakespearův příběh Romea a Julie již nebude oslavou zničující lásky, ale odstrašující případ nezodpovědnosti. Láska už nesmí být polehčující okolností pro jakékoliv nepředložené činy. Člověk musí zapojit šedou mozkovou kůru ve své dutině lebeční. Už staří Řekové demonstrovali na nebohém Oidipovi, že si nesmí syn brát za manželku vlastní matku, i když si Oidipus to prokletí vysloužil nezaviněně, nevědomostí. Faraoni a Aztéčtí vládcové si běžně brali za manželky vlastní sestry. V Evropě chápeme incest jako zločin, i když to některá etnika dodnes tak nechápou. Ani pedofilie se nedá omlouvat pofidérní »nedočkavostí«. Některé věci jsou zkrátka tabu a tak je musí chápat všichni. Tabu bude hlídat databáze »zbinmi«. To znamená, že její rozhodnutí jsou konečná, neodvolatelná a nezpochybňovaná. »Zbinmi« nedokáže zabránit, aby si syn vzal vlastní matku a dcera otce, ale může ty svazky prohlásit za neplatné a co víc, znemožní takovým lidem mít děti.

Ano, rozsudek »zbinmi« je konečný a neodvolatelný.

I když – a zrovna v mém případě – »zbinmi« selhala. Díky tomu mám na Luvocii krásného chlapečka a co mi ještě chybí?

Debata o Krefahu začala nemastně neslaně. Nikomu se tam stěhovat nechtělo. Ta planeta měla příšernou pověst a všem bylo jasné, že noví kolonisté si nebudou připadat jako v růžovém sadu. Hyenovité šelmy se poslední dobou rozmnožily a byly agresivní, ale na úklid tolika mrtvol nestačily. Zůstávaly po nich lidské kosti a kde se do domů nedostaly, tam se mrtvoly rozkládaly pomalu. Kolonisté je budou muset nejprve odklízet. A bude se to muset provádět opatrně, aby to »Krefahské malomocenství« nepropuklo druhou vlnou.

Debatu překvapivě rozsekli tři se čtyř »sulaugů«, řídících v současné době Čínu.

„Dejte Krefah nám!“ požádali shromáždění. „Číňanů je na Zemi bezpochyby nejvíc. Odchodem na Krefah se Země a Krefah zhruba vyrovnají a snižování populace se na obou usnadní. I tak bude dlouho trvat, než počet obyvatel na obou světech klesne pod limit čtvrt miliardy!“

„Na Zemi pak stejně zbude miliarda Indů!“ připomněl všem Etchy, Luvocian ve funkci »sulauga« ve Spojených státech.

„Těch je jen miliarda a spolu s ostatními lidmi na Zemi jich bude srovnatelně s Číňany,“ argumentovali »sulaugové« Číny.

Zástupcům Číny by zřejmě špatná pověst Krefahu nevadila. A měli pravdu, že by se Zemi odsunem Číňanů uvolnilo nejvíc.

Přidal jsem se k tomu návrhu a Luvociané zastávali tradičně neutrální stanovisko. Tím bylo rozhodnuto.

„Přejmenujte Krefah na Kitaj,“ navrhl Moskevský »sulaug« Vasilij dobromyslně. Kitaj kdysi říkali Rusové Číně, podle národa Kitanů, který kdysi v Číně vládl nebo aspoň spoluvládl. Nezdálo se, že by to někomu vadilo, ale konečné rozhodnutí, jak si svůj svět nazvou, zůstalo na Číňanech.

Brzy jistě uvidíme!


Jako jediný jsem se nevracel na Zem, ale zamířil jsem za Mufalgou a Gatvem. Jenže na chodbě ke »krhútu« mě zastavil Luvocian Etchy, »sulaug« Spojených států.

To už jsem tušil, že to nebude jednoduché.

„Máš chvíli času na krátkou debatu?“ zeptal se mě nejprve zdvořile.

Přikývl jsem, že pro něho čas jistě mít budu.

„Moji krajané si nevědí rady s muslimy,“ začal opatrně.

„Radil jsem vám, zbavte je Koránu!“ řekl jsem vyčítavě.

„O to ani nejde,“ mávl rukou Etchy. „Jde o spravedlnost. Na počátku jsme se snažili poctivě vyšetřit každou vraždu, o které jsme se dozvěděli. Pominu fakt, že jsme se nedozvěděli o více než setině vražd, odsuzovali jsme vrahy k různě dlouhému pobytu v pekle světa Nik~kivu. Teď se ukazuje, že k nim peklo Nik~kivu bylo paradoxně nejmilostivější. Zatím všichni tvoji krajané nám poradili úplně rezignovat na spravedlnost na Byvilui, vrátit tam všechny odsouzené z pekla Nik~kivu a nechat je sdílet osud těch, které sami pomáhali vraždit. Co si o tom myslíš ty?“

To stálo za zamyšlení! Všichni moji krajané pozemšťané by souhlasili úplně rezignovat na spravedlnost na Byvilui... pokud by to ale byla rezignace na spravedlnost... Zdá se, že společnost muslimů znamená větší peklo než Nik~kivu. Život v pekle není procházka růžovým sadem, ale odsouzeným nehrozí tolik příkoří, jako těm, kdo zůstali.

„Jde o to, čemu říkáme »spravedlnost«,“ řekl jsem pomalu. „Islámisté považují za jedinou skutečnou spravedlnost svůj model zvaný »šaríja«. Když všechny odsouzené vrátíte z pekla Nik~kivu a necháte je na Byvilui, vrátíte je pod pravomoci »šaríji«. Všichni muslimové to budou považovat za spravedlivější. Když jste jim nedokázali sebrat Korán, nechte jim klidně i »šaríju«.“

„Ale »šaríja«, to je i to jejich »oko za oko, zub za zub«!“

„Opakuji, když jste jim nedokázali sebrat Korán, beztak už nic nezachráníte.“

„Takže se připojíš ke svým krajanům?“

„Víceméně ano,“ přikývl jsem. „Možná z jiného pohledu, ale také. Nechte je být! Z mého pohledu není »šaríja« projevem spravedlnosti, je to nenávistný systém stejně jako samotný islám, ale jeho příznivci to za spravedlivé považují. Důležité je, že svou »šaríju« chtějí, ale nemohou ji vnucovat těm, kdo ji nechtějí. Řekl bych, že je to jejich problém.“

„Takže i ty...“ povzdychl si Luvocian Etchy.

Rozloučil se se mnou s poznámkou, že jde na jejich vlastní poradu a očekává, že bude hodně bouřlivá. Budou zřejmě jednat o Byvilui a o islámu. Mám na to ale jiné české pořekadlo.

Kdo chce kam, pomozme mu tam...

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

26.05.2020 23:53