Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kitaj

Zpět Obsah Dále

Jednou z mých výjimek (a měl jsem jich víc!) bylo, že jsem měl k dispozici Skrčkovy »krhúty«. Na Zemi byly jen tři. Čtvrtý, umístěný pod mořem v místech potopené Atlantidy, se naštěstí již podařilo Luvocianským odborníkům úplně zrušit. Postavili místo nich na Zemi stovky »krhútů« Luvocianského typu, jejich pomocí uskutečnili největší stěhování národů v historii Země, ale jejich další používání bylo velice zřídkavé. Patřilo to totiž mezi služby »revekredů«, které Luvociané zatím nemohli uvolnit k obecnému prospěchu z obavy před opakováním osudu světa Suhia.

V současné době se rozjela další vlna stěhování národů. Do světa Krefah, skutečně přejmenovaného na Kitaj, se teď stěhovali obyvatelé Číny. Hned na začátku je tam čekal nepříjemný a také dost nebezpečný úkol pohřbít dosavadní černé obyvatele, ale tím se pracovití Číňané dlouho nezdržovali a zvládli to bez epidemie. Luvociané jim museli postavit další města na všech pevninách, neboť Číňanů bylo víc než černochů, ale to nebyl zatím problém. Luvociané dávali setsakra pozor, aby »revekredy« nepřetížili.

Jinak jim ale vyšli vstříc, kde jen to šlo. Číňané je požádali, aby mohli do jednoho z »krhútů« položit koleje. Trať pokračovala v Kitaji, kde zatím pilně stavěli železniční síť. Doprava vlakem je snazší a přepraví větší množství osob i nákladu než kamiony, které projížděly jinými »krhúty«. Číňané si dovezli do nového světa i takové investiční celky, jako elektrárny nebo průmyslové podniky. Budou je v novém světě potřebovat, poněvadž pro ně nebudou »revekredy« ještě dlouho pracovat.

Problém byl s Číňany rozesetými po celé Zemi. Mnoho velkých měst na Západě mělo vlastní »Čínskou čtvrť«, kde žili Číňané odděleně od ostatních. Problém byl, že se tito Číňané do Číny vracet nechtěli. Nejčastěji odtud utekli před komunismem a stěhování do Kitaje nedůvěřovali, zůstane tam vláda komunistů! Navíc by se museli vzdát majetků, většinou získaných trpělivou prací, často i několika generací.

Jenže Luvociané byli nekompromisní. Odstěhovat se musí všichni. Hlavním důvodem není cesta do země, kde létají pečení holubi do úst, ale uvolnění místa. V Kitaji budou muset spolu s ostatními snížit neúměrně vysoké počty, jinak by nemohli používat služby »revekredů«. Stěhování je tedy povinné, námitky se nepřipouštějí. Číňany měli označené, tak je prostě přemístí do nového světa a basta!

Na rozdíl od předchozích černých obyvatel Krefahu Číňané byli jednotní. Nehádali se mezi sebou a nebojovali o moc. Kitaj byl svět se třemi pevninami a množstvím ostrovů v příjemném klimatickém pásu. Čínští »sulaugové« se s Luvociany dohodli, že si Kitaj administrativně rozdělí na tři nezávislé soběstačné oblasti. Každá bude mít vlastní vládu a nad ní »sulauga« jako dohližitele. »Sulaugové« nebudou volení, ale budou je jmenovat Luvociané, aby se předešlo bojům o moc i volebním pletichám. Komunisté budou vládnout na největší pevnině, zbylé dvě budou mít vlády nové a každý Číňan se může později volně rozhodnout, na které pevnině chce žít.

Číňané, kteří přišli ze zbytku světa, si samozřejmě vybírali pobyt na menších pevninách, kde měli záruky, že je nikdo nebude pronásledovat. Týkalo se to hlavně Číňanů z Tchai-wanu, kteří měli s komunistickým vedením centrální Číny odedávna spory. V novém světě budou spory amnestované a snad i zapomenuté.

Největší problém, který se Luvociané rozhodli vyřešit, byla náhrada dosavadního čínského písma jednodušším. Dobrovolně by se ho Číňané nevzdali, tady musel nastoupit příkaz. Ale když už se měli učit nové písmo, dali jim Luvociané možnost výběru. Číňané si nakonec nevybrali žádné pozemské písmo, ani latinku, azbuku nebo arabské písmo. Vybrali si písmo »rekdoy«.

Snadněji se vyrovnají s jednotným jazykem »Cošhifyge«.

Nejspíš jako první.


Největším problémem Země zůstala Indie se svou miliardou obyvatel. Naštěstí jsem se na Luvocii dozvěděl, že ani to nebude brzy problém. Podmínky na Suhii se totiž zvolna, ale s jistotou kyvadla vracely k normálu. Pravda, všechno tam bylo spálené, na pevninách a v mořích nebylo kromě zvlášť vytrvalých bakterií nic živého, ale průměrná teplota poměrně rychle klesala a Luvociané už se začali zajímat o přenesení života z některého jiného světa. Vedli diskusi hlavně o tom, zda bude lépe přenést sem život ze Země, z Luvocie, nebo z jiného vhodného světa.

Život ze Země by měl výhodu, byl by kompatibilní s lidmi Země. Nevýhodou bylo nebezpečí, že se přitom nový svět zamoří parazity. Jak já jsem si pochvaloval, že na Luvocii nejsou komáři, ovádi a jiný obtížný hmyz! Život na Luvocii přitom zničila válka s Isféty skoro stejně a Luvociané ho rovněž museli obnovit. Při tom na Luvocii přetáhli život ze světů válkou nedotčených. Asi by nebylo marné udělat teď totéž a oživit SuhiiLuvocie. Tak by byl život na Suhii optimálnější než oživování pomocí Země.

Je ale otázka, jak se s tím vyrovnají Indové. Další možností by totiž bylo nechat Zemi Indům a na Suhii odstěhovat obyvatele Evropy, zbytky obyvatel Severní Ameriky a Rusy ze Sibiře. Suhie je menší než Země, bude to tak jako tak problém.

Vyřešili to nakonec oba dva »sulaugové« Indie. Napadlo je seznámit se situací Indy a uspořádat referendum, zda by si vybrali Suhii nebo setrvání na Zemi. Bylo to těžké rozhodnutí. Na straně Země byly všechny možné tradice i známé prostředí, na straně Suhie neexistence hadů, parazitů a nemocí.

Tadž Mahal - kulturní dědictví Indie

Tadž Mahal - kulturní dědictví Indie

K mému (a jistě nejen k mému) překvapení si drtivá většina Indů vybrala Suhii. Podmínkou bylo, že jim Luvociané umožní vzít si na Suhii některé pozemské památky, zejména chrámy. Pro Luvociany nebyl problém rozřezat na díly i Tádž Mahal, takže na tyto požadavky snadno kývli. Indové se tedy budou stěhovat na obnovenou Suhii a Zemi se tím ulehčí. Většina Indů na tom i tak vydělá a hodně si polepší, protože domy od Luvocianů nesnesou srovnání s domy, jaké měla většina Indů na Zemi. Tato skutečnost přitom v referendu vůbec nezazněla a neměla proto žádný vliv na rozhodování, zda se stěhovat nebo zůstat.

Bude ale trvat pár let, než Luvociané obnoví život na Suhii a než tam postaví všechno potřebné. Pak teprve se mohou Indové začít stěhovat do úplně nových domů, osad i měst.

Bude to pro ně bonus.


Od Číňanů přišla další novinka.

Sulaugové uspořádali velké jednání o budoucnosti Kitaje za účasti komunistické vlády i Luvocianů.

Jednání to bylo bouřlivé a výsledky opravdu revoluční.

Číňané na něm zavrhli rychlý pokles počtů obyvatel, do té doby plánovaný Luvociany. Rozhodli se přistoupit na nižší pokles v podobě dvou dětí na rodinu s tím, že bezdětné rodiny vyrovnají vícečetné porody. Starý čínský problém usměrňování pohlaví dětí umělými potraty těch »nevhodných« vyloučí databáze »zbinmi«, která bude počítat všechna těhotenství. Spontánní potraty vyloučí z reprodukce geneticky vadné jedince, umělé potraty vyřadí málo zodpovědné rodiče. Umělé potraty se nikomu zakazovat nebudou, jenže umělý potrat okamžitě vyřadí matku i otce. Nechcete-li děti, nemějte je! Bude to tak spravedlivější.

Luvociané ovšem shromáždění připomněli, že »revekredy« nedokáží tolik lidí obsloužit.

Sulaugové ale přišli se zajímavým návrhem. Číňané budou žít stejně jako dosud žili na Zemi. Budou pěstovat rýži, chovat hospodářská zvířata a lovit ryby v mořích bez nároku na pomoc »revekredů«. Ty jim budou poskytovat jen doplňky, které by jinak přišly příliš draho.

„Co tím myslíte?“ optal se mluvčí Luvocianů.

„Například vzácné technické prvky, potřebné pro průmysl,“ odvětil sulaug neboli dohližitel nad komunistickou pevninou. „Třeba zlato. Ne jako platidlo, ale jako materiál. Nepotřebujeme ho statisíce tun, ale pár tun ročně na kontakty pro elektrotechniku. Nebo diamanty. Ne pro klenoty, ale k řezání tvrdých materiálů.“

Luvociané se o tom chvilku radili mezi sebou.

„Kdo ale zaručí, že si všichni Číňané nevzpomenou, že by to zlato chtěli jako platidlo?“ zeptali se. „To už tu bylo a proto se jeden svět změnil v peklo.“

„Postačí, aby o zlato a jiné materiály žádali pouze vybraní zástupci průmyslu,“ namítl sulaug.

„Stačilo by vám, abyste takové materiály mohli požadovat vy, sulaugové?“ zeptal se Luvocian.

„To bychom nedělali nic jiného,“ namítl sulaug. „Máme snad jiné úkoly. Ale bylo by možné přenechat pravomoci jiným? Nemuselo by jich být mnoho,odhady říkají, že dvacet až třicet na každou pevninu. Tolik lidí přece »revekredy« nezahltí.“

„To asi ne,“ připustil Luvocian. „Ale vznikla by další kasta, vybavená korumpujícími privilegii.“

„Dvacet lidí se dá uhlídat,“ tvrdil sulaug. „Přidejte nám na starost dohled nad nimi. Aby toho využívali pro dobro všech a ne jen pro obohacení své a svých známých. To ještě zvládneme.“

Luvociany potom dodatečně napadlo, že by přece jen mohli dát Číňanům některé možnosti »revekredů«.

„Kdybychom neuvolnili nic z toho, co vede k anihilaci nebo k vytváření hmoty, s výjimkou šedesáti lidí pracujících pro potřeby průmyslu, mohli bychom dát všem k použití energetické schopnosti. »Revekredy« nejvíc zatíží tvoření a anihilace hmoty. Ve srovnání s tím jsou běžné energetické schopnosti nepatrným zlomkem zátěže. Znamená to, že můžeme zajistit všem dostatek energie ve formě elektřiny i našich známých bublin, letadel typu »ronuglu«.“

„Všem lidem?“ zarazili se »sulaugové«.

„Pro dvě miliardy by to stačit mohlo,“ přikývl Luvocian. „Všichni by tam mohli používat osobní letadla »ronuglu«. A ještě by zbylo dost energie pro polnohospodářské a dopravní stroje.“

„To je ale víc, než jsme očekávali!“ rozjasnili se Číňané.

„Manipulaci s hmotou, tedy vytváření a anihilaci, ale budou smět požadovat jen pověření lidé,“ připomněl jim Luvocian. „To znamená těch šedesát na celý svět. A budou se muset zodpovědně chovat, aby nepožadovali tisíce tun naráz.“

„Bereme!“ řekl rychle jeden »sulaug«, aby si to Luvociané ještě nerozmysleli.

„Takový omezený režim by mohly využívat i jiné pozemské enklávy,“ připustil Luvocian. „Vlastně i Země...“

„Nabídněte jim to!“ navrhl Číňan. „Bude to i pro ně velice vítaná změna.“

„Až to projednáme v Luvocii,“ vyhradili si další podmínku zástupci Luvocie.

I když bylo jasné, že tuhle změnu těžko někdo zamítne.


Díky mému bydlišti v Luvocii jsem se výsledky tohoto jednání dozvěděl mezi prvními, rozhodně dříve než »sulaugové« na Zemi. A bylo mi jasné, že to bude revoluce.

Starosti o rozvoj automobilového průmyslu v Čechách byly rázem směšné. Škodovka musí naopak okamžitě zastavit výrobu aut, nebude pro ně na Zemi místo. Totéž se týká železnic, dálnic a obecně všech dopravních cest. Proti letadlům »ronuglu« nemají dosavadní dopravní prostředky šanci.

Budou potřebné jen stavební a zemědělské stroje. Brněnský Zetor bude důležitější než Škoda Mladá Boleslav. Buď se podaří najít pro Škodu jinou výrobu, nebo ji čeká bankrot.

Automobily v dohledné době zmizí z ulic měst i vesnic. Spolu s tím zmizí starost o velké množství paliva. Zemědělské i stavební stroje mohou být na elektřinu, které bude dost.

»Revekredy« mají i jiné použitelné vlastnosti. Nahradí naše média a mohly by nahradit i jiné instituce. Nemáme pro ně lidi, kteří odcestovali na Suhii, kde se sami vlastní hloupostí zničili? Najdeme jiné. Musíme zajistit školy. Děti budou vzácnější a my musíme kvantitu nahradit kvalitou. Školy nesmí produkovat jako dosud namyšlené a přitom nemyslící hrdopýšky, ale odborníky. A kde to nepůjde, tam aspoň nesmí pomalejší žáci zdržovat ty bystřejší. Učitelé musí být váženější než bankovní manažeři.

Zdá se, že tento zlom změní svět – a nejen jeden – více než jakákoliv dosavadní revoluce.

Upřímně řečeno, mrzelo mě na tom jen jedno.

Že jsem na to nepřišel já.


Hned druhého dne jsem s použitím svého práva »sulauga« vstoupil do zpravodajství v Čechách, abych lidi seznámil s touto změnou. Připustil jsem, že o ní Luvociané dosud nerozhodli, ale rozhodnutí je vysoce pravděpodobné.

České zpravodajství zajišťovaly tři nezávislé party. Pomohl jsem jim do začátku se získáním technických dovedností, museli se nejprve naučit řídit Luvocianské komunikační prostředky, ale tyto tři party to rychle rozjely a plně nahradily opuštěný areál na Kavčích horách, plný špičkové techniky, jenže bez lidí. Většina presstitutů skončila v honbě za zlatem v Suhii. Někteří lidé jim záviděli, neboť nevěděli to co já. Já jsem je ani nelitoval.

Nadcházející pád automobilky v Mladé Boleslavi znamenal špatnou zprávu pro její zaměstnance. Představa, že auta přijdou do šrotu, vypadala v první chvíli jako černý humor. Když jsem ale veřejně předvedl Luvocianská bublinová letadla »ronuglu«, vyvolalo to v Čechách obrovské nadšení. To už musel i největší škarohlíd uznat, že auta nemají šanci. Z ulic měst zmizí typické pomalu pojíždějící kolony i šňůry parkujících aut, časem zmizí monstrózní stavby dálnic s obrovskými kroucenými křižovatkami a přivaděči, skončí neustávající série havárií, plnící dosud rubriku »z černé kroniky«. Letadla »ronuglu« tvoří »revekredy« na místě na požádání a po použití je nechají rozplynout, čímž odsunou do zapomnění pojmy jako »garáž«, »parkování« a zejména – pokuty. Přitom nedovolí, aby se jejich výtvory ve vzduchu srazily. Chybí tu jedině požitek z řízení silného stroje, ale to je nepatrná vada na kráse. Na druhé straně jsou »ronuglu« natolik bezpečné, že se jim dá svěřit i cesta dětí do škol i ze škol bez doprovodu rodičů. Děti mohou letět domů hned po škole a bez čekání a když se samy děti dohodnou, mohou domů letět jedním společným »aerobusem«. Řízení je snadné i pro předškoláky, řídí totiž »revekred«, kterému se zadá cíl a víc není třeba. A což teprve představa rodinných výletů po českých i zahraničních pamětihodnostech! »Ronuglu« mohou nouzově sloužit i jako stan, nebo jako lepší karavan, takže odpadají starosti s ubytováním. Odhadoval jsem, že bude možné, aby některé rodiny kočovaly trvale, ale to ještě záleželo na tom, jak to přijmou zákonodárci. Jistě se najdou i takoví, kteří budou klást odpor.

Hodlal jsem navštívit automobilky v Čechách. Přivítají mě asi pískotem jako svého úhlavního nepřítele, i když jim přináším vizi záchrany.

Ne že bych chtěl zachraňovat auta! Ale materiál i výrobní kapacity by se daly využít i jinak, lépe. Chtěl jsem jim navrhnout změnu výroby. V Čechách bude jistě poptávka po automatech, které by mohly a měly od lidí převzít spoustu práce. Doposud byl provoz automatů drahý a vyplácel se jedině mamutím podnikům, zaměřeným na co nejhromadnější výrobu. Proč by ale nemohly automaty pomáhat lidem i v menších provozech? Proč nemohou automaty stavět domy? Čím hromadněji se budou vyrábět, tím budou levnější a tím víc práce za lidi zastanou.

A že bude spousta nezaměstnaných?

Když nikdo nebude hladovět, proč ne? Někteří budou žít jako dosud jen z nejnutnější podpory, ke které ale budou mít kde bydlet, i když to bude jen průhledná bublina obytného »ronuglu«. Beztak by je při jejich vztahu k práci nikdo nezaměstnal. Ať si třeba kočují, ať si žijí po svém! Budou jistě šťastnější.

Asi sezvu ostatní »sulaugy«, musíme si o tom popovídat.

Víc hlav víc ví.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

26.05.2020 23:53