Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Obsah Dále

Skřítci

Skřítci

 

(dětská science fiction od 12 let)

© 2010 Václav Semerád, Nová Ves


Jeskyně

 Příběh Víti, Janky - a skřítků.

Domovní dveře bouchly, ale hned se zase otevřely.

„Počkejte!“ zarazila maminka dvojici rozjívených dětí.

„Proč?“ obrátil se nepříliš ochotně Vít.

„Vezměte s sebou Plyšáka!“ požadovala matka. „Tady se nám jen plete pod nohama!“

„Ách jó!“ protáhla zklamaně Jana, ale obě děti se přece jen zastavily. Plyšák, vlastním jménem Azor, radostně vrtěl ocáskem a těšil se na výlet, ale dětem se ta vnucená společnost příliš nezamlouvala. Starat se o psisko není žádná hra, nesmí ho pustit z vodítka, nejspíš by jim utekl a hoňte si pak neposlušného psa po celé vsi...!

Na sídlišti v Praze byl Azor vyhlášený útěkář. Při jakékoliv příležitosti se zaběhl, honil psí slečny a sklízel opovržení od jejich majitelů a zejména majitelek. Několikrát děti přišly domů bez psa, když už si s ním nevěděly rady, pak ho naháněli rodiče a jednou ho přivedli až o půlnoci - stál prý o tři bloky dál a toužebně kňučel na psí slečnu, zavřenou v bezpečné výšce na balkóně paneláku. Chytřejší tvor by dávno uznal marnost takového čekání, ale psí Romeo by po své psí Julii kňučivě toužil až do rána.

Když ale museli rodiče zaplatit městské policii poplatek za odchycení psa a především za nekřesťansky předražený půlden v  luxusním psím útulku, srovnatelný jedině s pobytem ve čtyřhvězdičkovém hotelu, znamenalo to pro Plyšáka konec volného pobíhání a omezení na délku vodítka pod pohrůžkou uhrazení pokut a pobytu v psím útulku z kapesného viníků. Což by naráz spolklo kapesné za několik měsíců a uznáte, že by to bylo hodně drastické.

Tady na vsi nebyla městská policie, odchytávající toulavé psy, ale vodítko Azorovi při venčení pochopitelně zůstalo a nepomohly mu ani jeho smutné psí oči.

Jenže vodítko představovalo větší omezení pro děti než pro psa. Plyšákovi nedovolilo svobodně čuchat, kde se mu zlíbilo, nicméně ve vymezeném okruhu bylo psích zajímavostí dost a dost. Dětem vodítko vadilo víc. S vodítkem v ruce toho moc neuděláte. Nejenže si ani netlesknete, ale musíte psa neustále sledovat a čas od času odtahovat, kdykoliv se chystá něco nepřístojného vyvést. V čemž měl Azor zvláštní nadání. Stačila by už jeho snaha vlísat se do přízně všech osob v jeho dosahu. Nebyl to pes kousavý, ale mazlivý, ale stačilo to.

Víťa se hned zpočátku snažil vnutit vodítko Jance, ale ta to včas prokoukla.

„Budeme se o Plyšáka střídat!“ prohlásila. „Každej hodinu!“

„Dobře, ale ty začneš!“ snažil se Víťa vytřískat alespoň malou výhodu.

„Jo, ale nastavím si mobil přesně na hodinu,“ vyhrožovala Janka.

Bylo vidět, že má se starším bráškou zkušenosti. Bez přesného rozdělení povinností by se Vít mohl svému dílu zodpovědnosti úspěšně vyhýbat. Janka vytáhla z kapsy kombinézy u kolena mobil a zručně namačkala funkci budíku. Letmo zkontrolovala výsledek a opatrně mobil uložila zpátky do kapsy, než od bratra převzala vodítko.

V každém případě teď měli Plyšáka na starosti - k jeho potěšení, jasně vyjadřovanému spokojeným vrtěním ocásku.

Ach jo!


Zamířili do středu vesnice, ale na nic zajímavého nenarazili. Vesnice byla liduprázdná jako po mongolském, tatarském nebo křižáckém nájezdu, nikde ani živáčka. Ačkoliv, tak zlé to přece jen nebylo, po nájezdech by byly domy vyrabované a vypálené. Nicméně hospoda, obecní úřad i jediný obchod ve vsi byly zamčené a kostel se odemykal jen na neděli, takže to ani nezkoušeli. Také škola zela prázdnotou, ale tady bude živo až po prázdninách.

Jak výstižné, pane Kantorku!

Jak výstižné, pane Kantorku!

Lidově se tomu říká: chcípl tady pes.

„Tady nic není,“ komentovala to otráveně Janka. „Nepůjdeme jinam?“

„Ale kam?“ opáčil Víťa. „Tady to bude všude stejný.“

„Šla bych někam ven z vesnice,“ navrhla. „Třeba do polí nebo do lesa.“

„Jsem pro,“ přikývl Víťa. „Tady to fakt není zajímavý.“

Nejbližší lesík byl na dohled, stačilo zamířit kolem kostela a hřbitova do polí. Vydali se tam i s Plyšákem, který se chvíli snažil protestovat proti odtahování od zajímavých psích zpráv. Jenže Víťa ani Janka pro ně neměli pochopení a když už se rozhodli, nemínili se dát zdržovat psím čucháním.

Asfalt končil u budov zemědělského podniku, stejně prázdných a mrtvých jako zbytek vsi. Dál pokračovala prašná polní cesta s vytlačenými zubatými stopami traktorů. Tady nic jiného nejezdilo a Víťa nerozhodně naznačil pochyby, že to dál bude zajímavější.

„Aspoň se projdeme po lese!“ rozhodla Janka.

Šli tedy dál, Plyšák byl většinou vpředu, jen občas cosi zkoumal u cesty, až ho od toho musela Janka odtrhávat. Cesta tady strmě stoupala do kopce podél dlouhého pole a až nahoře se ponořili do lesíka. Byl tichý stejně jako pole, ale náhle se Jance v kapse rozcvrlikal mobil a Janka bez jediného slova podala bratrovi vodítko. Pak si v záchvatu spravedlnosti nastavila buzení na další hodinu, aby Víťa viděl, že ho nemíní šidit.

Zdrželo je to jen o pár vteřin, aspoň si po stoupání trochu vydechli. Víťa nevypadal nadšeně, ale neprotestoval. S dohodou prve sám souhlasil, takže mu nezbylo nic jiného než převzít na další hodinu vodítko s Plyšákem na konci.

Na kráčení lesem naštěstí ruce nepotřebovali, takže to nebylo tak velké omezení, jak si doma představoval. Plyšák kráčel většinou vpředu, nemusel ho ani tahat za sebou. Široká cesta vyježděná traktory ještě chvíli stoupala, pak ale náhle uhnula vpravo a Janka navrhla jít rovně, kde pokračovala sotva znatelná lesní cesta. Víťa neprotestoval, rovně to vypadalo přece jen dobrodružněji. A také - v neposlední řadě - tam cesta přestala stoupat.

Dobrodružství bohužel pokračovalo blátivými loužemi, obkrouženými trnitým křovím, které se dalo projít jen po úzkém pásu mezi křovím a bahnem. A nebyl by to Azor, aby si to nezamířil prostředkem přes nejbahnitější louži. Hupsl doprostřed, až bahnitá voda vystříkla do všech stran a jakoby toho nebylo dost, na druhé straně se opět přiblížil k Víťovi a začal se tam usilovně otřepávat, až bahno létalo do všech stran - nejvíc na Víťu.

„Pitomče!“ obořil se Víťa na psa, který ale, jak se zdálo, nechápal důvod nemilosti, ve které se tak nevinně ocitl, a snažil se získat zpět páníčkovu přízeň osvědčeným lísáním. Jak známo, nejpřítulnější zvíře na světě je bezesporu mokrý pes, zejména když proběhl blátem.

„Tahle cesta byl ale blbej nápad!“ ulevil si Víťa.

„Neměl's Plyšáka pouštět do tý kaluže!“ vyčetla mu Janka, protože ten blbej nápad byl její a nepříznivé hodnocení se jí samozřejmě dotklo.

„Podívej se, jak vypadám! Jako prase!“ obořil se na ni Víťa.

„Kdyby jen jako...“ odsekla, ale přilila tím jen oleje do ohně.

„Hele, já dál nejdu!“ zastavil se. „Vracíme se domů!“

„Tobě jeden průchod blátem nestačil?“ připomněla mu.

„Máme tím projít teď - nebo později?“

„Já bych šla dál,“ nadnesla svůj protinávrh. „Vracet se je nesmysl. Museli bysme ještě projít celou vesnicí a ty opravdu vypadáš jako prase. Když půjdeme dál, vrátíme se domů šikmo přes pole a nikdo tě neuvidí jako čuně - až na mámu, když tě uvidí dřív než se doma umyješ a převlíkneš.“

Ačkoliv Víťa občas Jance připisoval nelogické holčičí jednání, tohle logiku mělo. Teď byla nejkratší cesta domů šikmo přes les a pole a čím méně lidí potkají, tím méně ostudy.

„Jak myslíš!“ zavrčel neochotně, ale pokračoval s Azorem dál do lesa. Dost na tom, že se mu aspoň ona okatě nepošklebovala. Ačkoliv - strach by jí to ani nedovolil.

Horší bylo, že po dalších padesáti metrech i lesní cesta měnila směr doprava a vzhůru do kopce strmého jako schody do věže.

„Takhle se domů nedostaneme!“ ukázal sestře na zatáčku, jakmile ji spatřili.

„Netvrdila jsem, že k nám domů vede dálnice!“ upozornila ho klidně. „Říkala jsem ti snad šikmo přes pole, takže nejprve přes les. Jen doufám, že to pole nebude čerstvě zorané.“

„Jestli se nepletu, silnice vedla přes potůček a pochybuji, že tady mezi poli přes něj povede most,“ vzpomněl si.

„Ten potůček přeskočí i chromá babka,“ přeháněla trochu Janka. „Když ho nepřeskočíš a dopadneš oběma nohama doprostřed, byl bys větší salát, než jsem si myslela.“

„Jak myslíš!“ ustoupil. „To už budeš mít vodítko ty a až tě Plyšák strhne do vody, bude to tvoje chyba. Připrav se, že se pak s chutí zasměju.“

„Po takovým varování si dám větší pozor než ty!“ odpálila ho.

Les byl průchozí i bez cesty, ale nebylo to tak pohodlné. Mokrá lesní půda se houpala pod nohama, suché i mokré větvičky praskaly. Kde šli vodorovně, tam bylo pod vrstvou listí nepředvídatelně klouzající bahýnko, šikmé plochy klouzaly ještě víc. Nejvíc to vyhovovalo Plyšákovi, který pořád naivně doufal, že ve spadaném loňském listí něco uloví. Samozřejmě zůstalo u zbožného přání, ale psovi to nevadilo, lov byl pro něho zajímavější než případný nečekaný úlovek.

Konečně se před nimi objevily keře na pokraji lesíčka. Propletené trnité šlahouny ale připomínaly plot z ostnatého drátu. Víťa je chvíli zkoumal, ale pak prohlásil, že je budou muset obejít, jinak si zbytečně potrhají kalhoty.

Trnitá hradba na pokraji lesa byla, bohužel, příliš souvislá a rozsáhlá. Ušli již padesát metrů a bylo to pořád stejné. Naštěstí ležel okraj lesa vodorovně, aspoň že nemuseli šplhat do kopce anebo se spouštět po svahu, pokrytém mazlavým blátem.

„Hele, Víťo, támhle je nějaká jeskyně!“ upozornila znenadání Janka bratra a ukazovala vpravo do lesa.

„Jeskyně?“ zpozorněl bráška. „O té nám nikdo neřekl!“

„Bodejť by řekl!“ odfrkla si Janka. „Naši o ní zaručeně vědět nemohou a zdejší party nám místní zvláštnosti ještě neukázaly.“

„Mohli bychom ji spolu prozkoumat!“ navrhl Víťa.

„To těžko!“ zchladila jeho nadšení sestra. „Je tam jistě tma a  my nemáme ani baterku, o jeskyňářském vybavení ani nemluvě.“

„Jaké jeskyňářské vybavení?“ naštětil se Víťa. „Vždyť je to jen díra do skály! Neřekl bych, kdyby byla delší než dva metry, ale tady s tou dírou budeme brzy hotoví - stačí, když se tam jen letmo podíváme.“

A na znamení konce diskuse se otočil směrem k jeskyni a Jance nezbylo než jít za ním. Utěšovala se, že to nebude dlouhá zacházka - jeskyně ležela sotva padesát metrů od okraje lesa a Víťa měl nejspíš pravdu ohledně jejich rozměrů. Obhlédnou ji a půjdou dál.

Což si jenom myslela...


Zblízka bylo vidět, že jeskyně není jen nevelká díra do skály. Vchod byl úzký, ale díra se za ním rozšiřovala, takže připomínala běžnou obytnou místnost, i když ne pravoúhlého, ale téměř lichoběžníkového tvaru. Také dno jeskyně bylo šikmé, svažovalo se ven a doleva, ale bylo tu kupodivu sucho. Uprostřed jeskyně trčel veliký plochý kámen, připomínající nízký stůl. Světlo sem pronikalo jen nevelkým vchodem a zadní část jeskyně byla stále ve tmě, ale od vchodu bylo dost světla, aby ji mohli celou přehlédnout.

„Mohli bychom tu poobědvat, chybí tu jen pár židlí!“ komentoval to ztišeným hlasem Víťa, když si jejich oči zvykly na přítmí, panující uvnitř.

„Myslíš?“ ukázala dozadu.

Ve tmě tam bylo cosi, co vypadalo jako hromada haraburdí. Zblízka se ukázalo, že to je několik dřevěných špalků. Přirozenou cestou se sem určitě nedostaly, někdo je sem musel natahat. Byla to neklamná známka, že o jeskyni někdo ví a občas ji používá. A nejspíš jinak než jen jako skladiště několika špalků.

Víťa došel až k hromadě a zblízka se ji snažil prohlížet, což bylo vzhledem ke tmě na konci jeskyně dost obtížné. Náhle se k hromadě natáhl a vzápětí držel v ruce jakýsi klacek, či co to bylo.

„Hele - to je přece luk!“ ukázal to sestře.

Skutečně to byl luk, byť nepříliš pečlivě vyrobený. Byl to jen ohnutý klacek, na němž byl napnutý obyčejný chlupatý provázek.

„Asi sem chodí děcka ze vsi,“ pokrčila rameny Janka. „Třeba si tu hrají na pračlověci.“

„Myslíš na jeskynní lidi?“ zalíbilo se to bráškovi. „To by bylo žůžo, kdo ví, jestli lovci mamutů tuhle jeskyni kdysi skutečně neobývali.“

Hrábl do hromady a vytáhl plátěný sáček s popruhem, ve kterém bylo několik šípů.

„Je toho tady víc,“ oznámil sestře spokojeně. „Hotová zbrojnice neandrtálců.“

„Vrať to tam,“ řekla Janka. „Je jasný, že sem děcka ze vsi občas chodí. Necháme jim to na pokoji, nebudeme přece vandalové!“

„Vandalové nejsme!“ odsekl Víťa. „Kdyby tu někdo byl, určitě by nám to sám hrdě ukázal. Když tu ale nikdo není, ukážeme si to sami.“

„Jistě - ale vrať to pak, kde to bylo,“ trvala na svém Janka.

Víťa opět hrábl do hromady a vytáhl cosi jako sekeromlat. Rozštípnutý klacek, pevně převázaný provázkem, svíral plochý kámen a při troše fantazie opravdu připomínal nástroje pravěkých lidí. Tím bylo všechno jasné. Děcka se vsi si sem chodí hrát na pravěké lovce a potřebné nástroje si skladují přímo v jeskyni.

„Měli bysme se s nima skamarádit!“ navrhla Janka ohledně místní party dětí.

„To bude záležet na nich,“ pokrčil rameny Víťa. „Jestli nás vezmou...“

„To bude taky trochu záležet i na nás,“ podotkla Janka.

„Záleží to vždycky na obou stranách,“ připomněl jí Víťa. „Když nás nebudou chtít, můžeme být vstřícní až na půdu a nebude nám to nic platné.“

„Na nás záleží, jak se budeme chovat my,“ usoudila Janka. „Můžeme ovlivnit jen to, že nikomu nebudeme škodit a nebudeme se chovat nepřátelsky. Když pro to uděláme všechno co můžeme, bude to záviset už jen na jejich rozhodnutí. No a co?“

„No a nic,“ souhlasil Víťa. „Copak jim tady škodíme?“

„Já jen, abys to zase vrátil na místo,“ opáčila klidně.

„Bez obav!“ podotkl Víťa, odložil luk i šípy tam, kde je našel, a obrátil se k tmavému konci jeskyně.

„Zužuje se to. Tahle škvíra končí do ztracena,“ usoudil.

„Ty tam vidíš?“ podívala se na něho s podezřením sestra.

„Ne, je tam tma,“ odvětil.

„Tak jak můžeš tvrdit, jak to končí?“

„Podle toho, jak se zužuje, může mít ještě ...tak tři metry,“ odhadoval.

„Nebude lepší přinést si sem baterku?“

„No - časem,“ připustil. „Je to tu pěkné, ale teď už bych šel domů.“

Vylezli z jeskyně a zamířili směrem, kde tušili domov. Po chvilce našli v křoví mezeru, která jim umožnila vyjít z lesa a zamířit šikmo přes pole.

Plyšák radostně odbíhal na všechny strany. Úroda myších děr v poli slibovala možnost lovu nejen pro kočky. Myši ale byly zalezlé a Plyšák žádnou ani očkem nezahlédl. Což mu, jako správnému sportovci, nevadilo.

Není důležité zvítězit.

Hlavně že se zúčastnil.


Po rychlém obědě navrhli rodiče dětem další výlet po okolí.

„Byli jsme venku celé dopoledne!“ připomněla jim Janka.

„Měli byste využít prázdnin!“ napomenula ji maminka. „Takovou příležitost už mít nebudete, až vám začne škola. My tady máme moc práce s úklidem a nepotřebujeme, aby se nám pořád někdo motal pod nohama. Zejména Plyšák!“

„Má to snad znamenat, že ho zase máme na starosti?“ došlo Víťovi.

„Ne zase, ale trvale od rána,“ opravil ho otec tónem, nepřipouštějícím další diskusi.

„Ach jo!“ vzdychl si Víťa - ale nebylo mu to nic platné. Azor se už nadšeně natřásal v očekávání výletu a Janka se sama nabídla vzít si na první hodinu držení vodítka. Napadlo ji při tom nastavit si budík v mobilu, takže to tak nezištná nabídka zase nebyla.

„Kde je baterka?“ napadlo Víťu na poslední chvíli.

„Budeme ji potřebovat,“ oznámil mu ale tatínek.

„Na co?“ durdil se Víťa. „Vždyť je poledne!“

„Tak na co ji potřebuješ ty?“ odpálil ho otec.

„Půjdeme prozkoumat jeskyni!“ objasňoval mu Víťa.

„Kde máš jakou jeskyni?“ zpozorněl otec.

„Tady na kraji lesa, asi dva kilometry od nás, je ve skále malá jeskyně,“ oznamoval mu co nejlhostejnějším tónem Víťa.

„Místní parta si tam hraje na lovce mamutů,“ dodala Janka s nejasným tušením, že by to mohlo skončit zákazem.

Rodiče ale zmínka o jeskyni nenastražila, asi byli rádi, že se děti zabaví. Otec dokonce sám podal Víťovi baterku s poznámkou, že ji třeba využije. Plyšáka ale okamžitě povýšil na jeskyňářského psa, takže nemohlo být ani řeči o tom, že by ho nechali doma.

S tím ale tak jako tak počítali, vyrazili tedy v dobré náladě. Víťa měl v batůžku mimo baterky i maminčinu svačinku, aby prý venku vydrželi až do večera. Co více si mohli přát?

Vzali to šikmo přes pole nejkratší cestou do lesa, kde se skrývala jeskyně. Plyšák jako obvykle pendloval kolem, chvíli vpředu, chvíli ho Janka trhnutím pobízela, ale v průměru šli ostrým tempem. Víťa dychtil posvítit si na konec jeskyně, aby se bez nejmenších pochyb přesvědčil o svém původním odhadu.

Praktičtější Janka cestou uvažovala, jak se zachovají, kdyby v jeskyni objevili nějakou partu místních dětí.

„No co by bylo?“ krčil rameny Víťa. „Zeptáme se, jak často pořádají lov na mamuty a jestli by nás nepřibrali do tlupy. Podle odpovědi poznáme, jestli se máme okamžitě obrátit nebo zůstat.“

„Případně jestli máme před nimi zdrhat,“ doplnila třetí možnost Janka.

Víťa ovšem coby optimista tak napjatou možnost odmítal.

„Kdyby chtěli válku,“ řekl, „máme to sem nejblíž.“

„Myslíš oplatit jim to? Snad ne vandalismem?“ nesouhlasila Janka.

„Třeba,“ řekl odhodlaně. „Velice brzy by zjistili, že válka není dobrý nápad. Museli by si nosit veškeré nářadí až z domova...“

„Jsem proti,“ oznámila mu. „Bez ohledu na to, jak se zachovají. Odpovědět na násilí násilím znamená klesnout na jejich úroveň.“

„Neodpovědět znamená ústup,“ namítl.

„Čestný ústup je lepší než nečestné vítězství.“

„Pokud ústupem nepřijdeš o všechno,“ vyložil další trumf.

„Nečestným vítězstvím přijdeš o tvář,“ trvala na svém. „Podle mě je to úplně nejhorší. Rusové přišli okupací v osmašedesátém o vítězství v pětačtyřicátém, Američané zase přišli o tvář a o čest totálně v Iráku.“

„Přitom nás Čechy osvobodili společně,“ ušklíbl se Víťa.

„Ano, ale pamatujeme si na ně hlavně to špatné,“ filozofovala. „Tvář okupantů jim už zůstane navěky, té se nikdo snadno nezbaví. Ba ne, když nás místní parta nepřijme, je čestný ústup rozhodně lepší než zákeřná válka.“

Víťa už jí neodpověděl, protože mezitím dorazili na okraj lesa a museli najít průchod trnitou hradbou.

„Jako kdyby tady to trní nasázeli schválně!“ postěžovala si Janka.

„Z toho bych nikoho nepodezíral,“ usmál se Víťa. „Křoví roste na kraji lesa, protože tu má nejlepší podmínky. Hlouběji v lese je málo světla, mimo les je málo vlhka.“

„Jo - a v polích to křoví nemá šanci proti traktorům,“ dodala Janka.

Průchod však našli poměrně brzy, byla tu ještě pošlapaná tráva. Pak už zamířili přímou cestou k jeskyni.


Jeskyně na ně čekala prázdná jako prve, pralidé pořád nebyli doma. Baterka konečně olízla místa, kde předtím byla jen černá tma.

První překvapení na průzkumníky čekalo na stropě, očerněném sazemi. Místní pralidé tu zřejmě občas rozdělávali oheň.

„Daly by se tu v pohodě opékat špekáčky,“ zhodnotila to praktickým okem Janka.

„Zajímavé je, že na podlaze není ani stopy po uhlících,“ podivoval se naopak Víťa.

„Dají se uklidit, vymést...“ nabízela mu řešení Janka.

„Nejsou na podlaze, ale ani venku,“ doplnil svůj postřeh Víťa. „Ledaže by po každém táboráku odnosili oharky po kapsách do vsi. To se mi nezdá.“

„Nějaké vysvětlení to jistě bude mít,“ pokrčila rameny Janka. „Samo se to neuklízí.“

„Uvidíme!“ podotkl mnohoznačně bratr.

Pak se ale zaměřil na nejodlehlejší škvíru jeskyně, kde se stěny pozvolna sbíhaly až do úplné tmy. Ale ani baterka nedosvítila na konec. Škvíra se zúžila na poměrně úzký, téměř vodorovný tunel, kudy by se dalo projít jen v předklonu, ale nekončila po dvou metrech, jak Víťa očekával. Asi po pěti metrech se tunel stáčel doprava, ale zřejmě ani tam nekončil.

„Půjdeme to prozkoumat!“ navrhl nadšeně Víťa.

„Byla bych opatrnější,“ otřásla se Janka. „Kdoví co tam je.“

„Co by tam mělo být?“ podíval se na ni nechápavě. „Je to prostě díra do skály! Buďto po pár metrech končí, nebo tam může být další jeskyně, ještě zajímavější než tahle.“

„Mohli by tam být netopýři!“ otřásla se odporem.

„Netopýři jsou neškodní,“ ujistil ji. „Živí se hmyzem, jsou užiteční a proto chránění.“

„Jestli mi vletí do vlasů, budu ječet!“ varovala ho.

„A vylekáš je víc než oni tebe,“ zhodnotil tuto možnost. „Ještě bys jim ublížila.“

„Tak ať se mi nepletou do vlasů!“

„Děláš, jako by všichni netopýři po ničem jiném netoužili!“ odfrkl si Víťa. „Přitom ani nevíme, jestli tam nějaký je. Četl jsem, že ve všech jeskyních s netopýry je příšerný smrad. Přespávají si na stropě a hovínka na podlaze pod nimi jim vůbec nevadí.“

„Mně by vadilo v tom šlapat!“

„Tady nic nesmrdí, takže tam nejspíš nebude ani jeden netopýr a podlaha bude všude suchá jako tady. Škoda, docela bych se na ně těšil.“

„Já ne, není oč stát!“ nesouhlasila.

„To se ti nejspíš splní,“ utěšoval ji. „Rozhodně je pravděpodobnější, že tam nic není. Půjdeme se tam podívat?“

„Mně se tam nechce!“

„Tak počkej tady s Plyšákem!“ navrhl jí. „Já to tam omrknu a za chvilku jsem zpátky!“

„To mám čekat tady ve tmě?“ otřásla se.

„Tak pojď se mnou a nevyšiluj!“ uzavřel diskusi a obrátil se rázně do skalního tunelu.

„Máme jen jednu baterku!“ pokoušela se ještě namítat.

„Ta nám postačí!“ ujišťoval ji. „Polezu vpředu a ty za mnou. Až se budeme vracet, budeš první ty a baterku ti předám. Uvaž Plyšáka k těm špalkům a pojď!“

Další možné námitky uťal tím, že se začal vsoukávat do skalní průrvy. Strop byl nízko a dalo se tu lézt jen v předklonu.

„Tak dělej!“ pobízel ji.

Neochotně uvázala vodítko kolem dlouhého klacku, vyčnívajícího z hromady špalků. Plyšákovi se na průzkum tmavé škvíry zřejmě nechtělo a spokojil se s hlídáním jeskyně, ale trochu se mu nelíbilo, že ho tu chtějí nechat samotného.

„Vydrž, Azore! Zůstaň!“ napomenula psa a následovala brášku.

„Jak se tu chceš otočit?“ namítala ještě, když zjistila, jak je skalní puklina stísněná.

„Jednoduše!“ řekl a ukázal jí to. Dřepl si a opatrně se otočil čelem k ní, ale nenarovnal se a dokončil otočku, aby mohl pokračovat.

„Je tu místa, že by se tu dalo tancovat!“ zavrčel.

Opatrně se protlačili ještě další tři metry. Za zatáčkou se tunel mírně rozšířil, takže se mohli narovnat, ale pořád si museli dávat pozor, aby si o strop neotloukli hlavu. Pak se ale tunel rozšířil ještě víc.

„Jeskyně!“ vydechl nadšeně Víťa.

Baterka olízla prostoru ještě větší než byla jeskyně o vchodu. Tady ale nebylo žádné jiné světlo než od baterky, vchod byl příliš daleko a za zatáčkou. Charakter téhle jeskyně byl ale úplně jiný než první. První jeskyně měla zhruba lichoběžníkový půdorys a s výjimkou zadní štěrbiny se dala přehlédnout jediným pohledem. Ta druhá byla členitější, se zvlněnou podlahou a s mnoha výklenky. Většina byla prázdná, ale v jednom světlo baterky sklouzlo po čemsi bílém.

„Tam něco bylo!“ vyhrkla Janka zaraženě.

Víťa tam vrátil kužel světla, který se zděšeně zatřepotal na čemsi bílém.

„To je...“ zajíkla se Janka náhlým poznáním...

„...nějaká kostra!“ doplnil Víťa.


Hrůzný nález způsobil, že se Janka chtěla okamžitě otočit a utéci, ale Víťa ji zadržel.

„Počkej - když už jsme tady, podíváme se na to!“

„Já tam nejdu!“ řekla rezolutně.

„Tak na mě počkej tady!“ poručil jí. „Já si to jdu prohlédnout!“

„Počkej! Nenechávej mě tady!“ vyjekla, přitiskla se k němu a cupitala raději za ním.

Víťa opatrně přistoupil ke kostře a zvědavě si ji prohlížel. Naštěstí patřila nějakému zvířeti a ani omylem se nedala považovat za lidskou. Jakmile to Janka zjistila, otřepala se ze svého strachu a také přistoupila trochu blíž.

„Člověče, Janko, tohle musela být strašně zajímavá zrůdička!“ vydechl Víťa. „Ačkoliv, po Černobylu se asi nemůžeme divit ničemu...“

„Ale co to bylo?“ podívala se na něho bezradně.

„Nevím,“ řekl nerozhodně. „Ale ty dvě hlavy... o dvouhlavých telatech už jsem slyšel, ale ještě jsem nic takového na vlastní oči neviděl.“

„Tohle nebylo tele!“ odvětila Janka.

„Taky vidím,“ souhlasil. „Přežvýkavci nemají tak ostré zuby. Jen je to tak velké.“

„Ale které zvíře má takové zuby?“ zeptala se ho sestra. „Šelmy by snad měly mít velké špičáky, ostatně... takhle ostré a trojúhelníkovité mají snad jen žraloci.“

„Žraloci mají zuby ve více řadách,“ namítl Víťa. „Tohle... nevím. Na hmyzožravce je to trochu velké. Leda by to byl netopýr, ale pak by to byl opravdu obří netopýr!“

„Kolik nohou má netopýr?“ ukázala mu Janka na kostru.

„Vždyť říkám, zrůdička!“ připomněl jí. „Už ty dvě hlavy! No tak má ke křídlům ještě čtyři nohy! Kdoví, co ještě měla navíc?“

„Poslyš, Víťo!“ rozhodla se najednou Janka. „Pojďme pryč!“

„Proč?“ postavil se proti tomu. „Tady je opravdu zajímavý mutant - a ty chceš pryč?“

„Protože nechci být už ani minutu v jedné jeskyni s takovou zrůdou!“ vykřikla náhle Janka. „Vždyť je velká jako pořádný vlčák! A ty zuby... Jako by ani nebyla z našeho světa!“

„To přeháníš!“ pokusil se ji zarazit. „Odkud by podle tebe byla?“

„Nevím!“ odsekla. „Ale takové zvíře přece neexistuje!“

„Teď už je mrtvé, ale než dorostlo do takové velikosti, tak snad muselo žít!“

„Co je to za druh? Víš to?“ zaútočila na něho.

„Nevím, co to bylo původně, nad tím by se možná rozmýšlel i odborník,“ tvrdil. „Ale zřejmě to existuje - nebo aspoň ještě nedávno existovalo! Copak nevidíš, že je to zrůdička? Dvě hlavy, šest končetin a ocas... kdo ví, jaké příšerky tady mohly po Černobylu běhat? Tím je to ale zajímavější, nemyslíš?“

„Zajímavější? Možná. Ale taky pořádně morbidní. Zuby to má jako dravec a přitom je to sežrané! Nemohlo by se tady něco vrhnout i na nás?“

„Kdyby to zvíře zabil a sežral nějaký jiný dravec, kostra by určitě nezůstala vcelku,“ usmál se trochu. „Tu zrůdičku nic nesežralo, prostě tady normálně pošla!“

„To by tady zůstala mumie, ale ne takhle čistě obraná kostra!“ namítala.

„Kostru mohli obrat i červi, brouci, mravenci...“ spekuloval Víťa. „Ti by ji ponechali vcelku, nemyslíš? Ale těch se bát nemusíš. Kdoví, jak dlouho jim to trvalo!“

„Kdyby se tu vyrojili nějací brouci...“ otřásla se.

„Vyrojili... vyrojili...“ opakoval po ní pochybovačně. „Zřejmě si představuješ, že se tu objevilo obrovské množství brouků... jenže to mohli být i obyčejní neškodní červi a ani jich nemusely být mraky... mohlo jim to trvat klidně i půl roku...“

„Hele, Víťane, to je jedno, pojďme pryč!“ vzala ho za ruku a táhla ho zpátky.

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny. „Počkej chvilku a posviť mi, já si tu kostru vyfotím!“

Focení nevypadalo na dlouhé zdržování. Janka převzala ochotně baterku, zatímco Víťa vytahoval mobil. Kvalita fotky, pořízené ve tmě jeskyně jen ve svitu baterky a blesku, nemohla být nijak oslňující, ale Janka uznávala, že ta zrůdička opravdu za fotku stojí.

Víťa několikrát blýskl mobilem, ale nad výsledkem bručel nesouhlasně.

„Je tu příliš málo světla!“ vrčel. „Pokaždé to rozmáznu!“

Teprve když si mobil opřel o skálu a zatajil dech, podařilo se mu pořídit nerozmazaný snímek. Úspěch ho povzbudil, takže nafotil ještě pár fotek, ale Janka zase začala naléhat, aby už šli. Nezbylo mu než se s tím spokojit a uložit mobil zpět do kapsy.

„Hele, Janí, kdo bude mít takovou fotku?“ připomněl jí. „Nad tou zrůdičkou bude paf každý, tátou počínaje!“

Byla to asi pravda, ale Janka už tady nechtěla být ani minutu zbytečně.

„To je možný, ale teď už pojď!“ táhla ho.

Jak jí slíbil, teď šla vpředu ona. Svítila si jen před sebe, takže musel za ní po stěnách opatrně hmatat a hlavně dávat pozor na hlavu, aby nepřišel k nějaké bouli nebo šrámu.

Chodba zahnula doleva a před nimi už byla první jeskyně, když Janka najednou prudce zastavila, až do ní Víťa zezadu narazil.

„Co je?“ napomenul ji.

„Podívej se sem!“ obrátila se dozadu za ním.

„Co tam zase vidíš?“ natahoval se k ní.

„Tady... vidíš tu puklinu?“

Chodbu kolmo přetínala prasklina, jako by tady nějaký obr překrojil skálu obrovským dortovým nožem. Ve světle baterky bylo také vidět, že puklina odděluje skály dvou různých barev. Také struktura skály se na obou stranách změnila. Směrem k východu z jeskyně byla skála hladká a stejnoměrně šedivá, zatímco dál od vchodu byla zrnitá a do červena.

„Zajímavé!“ všiml si toho Víťa až teď na Jančino upozornění.

„Ale tady... vidíš?“ ukazovala mu přímo do praskliny.

Naklonil se nad prasklinu, aby se tam mohl podívat - a trochu ho zamrazilo.

Z praskliny prosvítalo světlo. Jako kdyby tam svítila nějaká zářivka. Ale i tak mělo to světlo divnou barvu, světle modravou, jakoby měsíční. Janka na okamžik zhasla baterku, aby se to světlo mohlo projevit - a opravdu, jako kdyby svítilo kolem dokola chodby. Bylo znát jen potmě anebo když člověk pohlédl přímo do praskliny, ale tím tajemněji působilo.

„Co to je?“ šeptala zděšeně.

„To opravdu nevím,“ odvětil také tak zaraženě Víťa.

„Pojďme pryč!“ vzchopila se. „Co kdyby to bylo... taky něco z Černobylu?“

„Neblázni, Janičko!“ uklidňoval ji. „To přece bylo tak dávno, že tu nic svítit nemůže!“

Ale neznělo to příliš přesvědčivě.

Těch pár kroků do první jeskyně urazili velice rychle. Teprve když se mohli narovnat, mohli si také oddychnout. Plyšák je vítal radostně a ještě víc, když ho Janka odvazovala, ale pak už se zastavili až venku. Vylezli z tmavé jeskyně a pomalu se přizpůsobovali dennímu světlu. Les byl tichý jako předtím, stromy si šuměly svoji ševelivou píseň a ačkoliv neviděli žádný pohyb, odněkud zdálky se ozývalo štěbetání ptáků.

Nejspokojenější byl ovšem Plyšák. Venku se otřepal a zase se začal starat o okolní psí zajímavosti, počínaje očicháváním kamenného vchodu do jeskyně.

V té chvíli se Jance rozcvrlikal v kapse mobil. Víťa nezvykle ochotně převzal vodítko s Plyšákem, kterému to bylo srdečně jedno, kdo ho má na starosti, načež všichni tři společně zamířili k okraji lesa.

„Poslyš, Víťo, vědí o tomhle všem i místní děti?“ napadlo Jance, když nastavila budík na další hodinu, ačkoliv bylo zřejmé, že do té doby budou jistě doma.

„Řekl bych, že ano,“ přikývl. „Každého by přece napadlo vzít si sem baterku. Kdo by odolal nezkoumat takovou zajímavost? Vždyť tady nebyli jen jednou, jako my, přece sem museli natahat ty špalky, luk, šípy, sekerku... Divil bych se, kdyby je baterka nenapadla.“

„Takže tu zrůdičku před námi viděli i jiní?“

„Divil bych se, kdyby ne,“ souhlasil opět Víťa. „Určitě tam leží dost dlouho, když ji mravenci - či co to bylo - tak čistě obrali.“

„Tak mi řekni, proč o tom nikdo ve vesnici neví?“

„No - ti, kdo tady byli před námi, o tom asi vědí,“ usuzoval opatrně. „Co když to ale považují za tajemství?“

„Ti před námi...“ zavrtěla pochybovačně hlavou. „Nedovedu si představit, že by někdo objevil takovou zvláštnost, aby o tom nevěděly celé Čechy. Nebo si myslíš, že si to my dva taky necháme čistě pro sebe? A že o tom neřekneme ani našim doma?“

„No - jako super tajemství by to byla paráda!“ uvažoval Víťa.

„Ty si vážně myslíš, že o tom neřekneme ani našim?“

„Našim jistě ano,“ zavrtěl hlavou. „Proč bych jinak dělal ty fotky?“

„No jo - ale co udělají naši?“ hádala Janka. „Čekala bych, že sem táta pozve vědce, aby si tu zrůdičku přišli prostudovat. Určitě si ji odvezou do muzea nebo tak...“

„To máš možná pravdu,“ připustil. „Nedivil bych se, kdyby vědci do té jeskyně vlezli, ačkoliv se tam dospělí sotva vecpou. Určitě se najdou takoví, kterým to nebude vadit.“

„Tak mi vysvětli, jak to, že o tom nikdo neví!“ zeptala se ho.

„To nevím,“ pokrčil rameny.

To už šli spolu po poli nejkratší cestou k domovu.

„Ještě že jsme měli s sebou mobily a máme ty fotky!“ pochvaloval si Víťa. „Jinak by nám to nemusel nikdo ani věřit.“

Netušíc, jakou pravdu právě říká... 

 


Obsah Dále

27.10.2017 21:24