Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zrůdička

Fotografie ukázali rodičům ihned po příchodu domů, ale nepřišli s nimi vhod. Rodiče z jejich brzkého návratu radost neměli, uklízení po velkém stěhování ani zdaleka neskončilo a bylo by naopak vítané, kdyby se venku zdrželi déle.

Otec se na obrázky podíval jen letmo, ale na miniaturní obrazovce mobilu nebylo nic moc vidět. Víťa se sice nabízel, že obrázky ihned stáhne do počítače, ale neuspěl.

„Ve vašem pokoji je teď hromada stěhovacích krabic,“ upozornila ho maminka. „Tam se ani neotočíte a na zapínání počítače raději zapomeňte. Nemohli byste se vypravit do té jeskyně ještě jednou?“

Vypadalo to skoro jako vyhazov. Víťovi by další výprava do jeskyně nevadila, ale Janka prohlásila, že ji tam dneska nedostanou ani heverem, takže je maminka pověřila dojít zjistit otevírací dobu vesnického obchodu a kdyby měli otevřeno, koupit máslo a deset rohlíků.

Jeskynní výprava se tím odložila na neurčito. Děti dostaly nákupní tašku a s Plyšákem na vodítku vyrazily do vsi. Zatímco Janka to přijala se zřetelným ulehčením, Víťa odevzdal tátovi baterku s brbláním, že se tam stejně při nejbližší příležitosti vypraví. Janka sice mlčela, ale pozorovala ho s obavami.

Z výpravy do jeskyně zřejmě radost neměla.


Do vsi děti dorazily v pořádku. Obchod byl otevřený, Víťa na dveřích mobilem ofotil cedulku s otevírací dobou a zatímco Janka venku před obchodem hlídala Plyšáka, nakoupil maminkou požadované položky. Pak se společně obrátili na zpáteční cestu.

„Uvítal bych potkat někoho zdejšího!“ řekl Víťa. „Rád bych se ho na něco zeptal.“

„Měl ses zeptat prodavačky!“ navrhla mu bezelstně Janka.

„Nemyslím dospělé!“ upřesnil Víťa. „Nezdá se ti divné, že je vesnice tak pustá?“

„Dospělí jsou zřejmě v práci, děti doma,“ hádala.

„O prázdninách?“ pochyboval. „Čekal bych, že budou všichni lítat venku.“

„Nejspíš doma čumí do bedny,“ upřesnila svůj názor Janka.

„Co může být v televizi tak zajímavého?“ durdil se.

„Já nevím,“ přikývla. „Sedět taky u telky, věděla bych to.“

„Prosím tě!“ ohrnul nos Víťa. „Teď je to tak pro mateřské školky!“

„Někomu to zřejmě stačí,“ připustila. „Měla bych druhou možnost, všichni sedí doma u svých počítačů. Je ti to bližší?“

„To by bylo lepší,“ přikývl. „Nebýt toho, že u nás zuří vybalovací smršť...“

„...tak bys seděl u obrazovky taky,“ doplnila.

„Na sebe se podívej!“ odpálil ji. „Taky furt surfuješ!“

„Taky,“ přiznala. „Teď jsme ale jako trosečníci na pustém ostrově. Počítače nefungují, musíme se bavit jako v předpočítačovém věku. Doba kamenná a tak...“

„Půjdeme do jeskyně!“ napadlo ho okamžitě.

„Tak to ne!“ vzepřela se. „Kamkoliv jinam, ale tam už nepůjdeme!“

„Proč ne?“ podivil se. „Měli bysme si vzít lepší světlo a pořádně nafotit tu kostru!“

„Žádnou kostru nechci ani vidět!“

„Ale proč?“

„Protože z ní jde strach!“ řekla to naplno.

„Myslíš si, že tě kousne?“ popichoval ji. „Ta kostra už nekouše!“

„Nekouše,“ připustila. „Ale potkat druhou takovou zrůdičku živou... mohla by si nás oba dát k obědu!“

„To předpokládáš, že by byly na světě hned dvě!“ podmínil to Víťa.

„A co když jsou? A co když je jich víc?“

„To už by byly dávno vědecky popsané a zařazené a učili bysme se o nich v biologii.“

„Říkal jsi, že by mohly být od Černobylu!“ připomněla mu jeho vlastní slova. „Kdo ti zaručí, že jich nebude třeba deset? Jak by ses tvářil, kdyby na tebe skočily dvě najednou? Smíchy by ses neudržel!“

„Nejlepší vlastností zrůd je ojedinělost!“ řekl rozvážně. „Dvouhlavé tele se narodí tak jedno za třicet až padesát let, nebo tak nějak. Je nepravděpodobné, aby se v tomtéž desetiletí objevily dvě takové zrůdičky. Vidět jednu je štěstí, vidět dvě je zázrak a vidět dvě živé je asi jako vidět u nás uprostřed června metrovou sněhovou závěj.“

„Kroupy nejsou vyloučené ani v červnu!“ prohlásila. „A v Krkonoších se prý sníh drží až do května, takže by stačil chladnější rok a ta závěj tam bude i v červnu.“

„Tohle je ale kromobyčejná zvláštnost,“ trval na svém.

„Nikdy bych nechtěla takovou zvláštnost potkat a už vůbec ne v úzké, tmavé jeskyni,“ otřásla se. „Nechci si to ani představovat, natož o tom uvažovat.“

„Takže podle tebe už bude pro nás ta jeskyně navždycky tabu?“ vyjel si na ni. „Copak jsme primitivové, aby na nás něco takového platilo? Vždyť to bylo dávno mrtvé!“

„Ale tvrdil jsi, že to předtím muselo být dost dlouho živé,“ dodala.

„Jo, ale taková zvláštnost se podruhé jen tak neobjeví!“ ujišťoval ji.

„Já tam zkrátka nepůjdu!“ pokusila se to definitivně uzavřít.

„Takže jsi náboženská tmářka!“ vyvodil z toho.

„Náboženská?“ vyjela na něho.

„Jo, náboženská!“ trval na tom. „Vyznáváš náboženství tichomořských lidožroutů!“

„Žádné lidožroutské náboženství nevyznávám!“

„Ne? Já jen, že TABU patří odjakživa k lidožroutům!“

„To není žádné tabu!“ namítala. „To je docela obyčejný hnus!“

„Neřekl bych,“ ušklíbl se. „Hnus by to byl, kdyby na těch kostech ještě hnilo maso. Ale byly tak dočista obrané, že vypadaly jako neškodná školní pomůcka.“

„Nechci, aby něco stejně čistě obíralo moje kosti!“ prohlásila sveřepě.

„To ti nehrozí,“ řekl. „Mimochodem, zrůdičky nebývají tak životaschopné, aby mohly někoho ohrožovat.“

„Nerada bych zjistila, že je to tvůj omyl a moje smůla.“

Ve vzájemných pošťuchováních došli domů a odevzdali mamince nákup.

„Úklid ještě neskončil, že?“ sondoval jakoby nic Víťa.

„A jak se zdá, dneska to nestihneme,“ dodal klidně táta. „Takže...“

„Já vím,“ přikývl Víťa. „Takže půjdeme ještě využívat prázdnin...“

„Tak nevím,“ opáčila maminka. „Na vašem místě bych jinak jásala! Máte jedinečnou příležitost vyřádit se venku. Bez počítače, zato na zdravém vzduchu.“

„No jo - však už jdeme!“ řekla Janka, jenže tónem, který rozhodně nevypadal nadšeně.

„Kde je ta velká baterka?“ staral se Víťa.

„Já tam nepůjdu!“ varovala ho Janka.

„Jdu pořídit pořádné fotky!“ oznámil všem Víťa. „Budeš venku hlídat Plyšáka, když se ti tam nechce.“

„Kam vlastně půjdete?“ zpozorněla trochu maminka.

„Do jeskyně,“ oznámil jí bez vytáček Víťa. „Je tam plno zajímavých věcí. Místní děti si tam hrají na pravěké lovce mamutů.“

„Vy si hrajete s nimi?“ chtěla vědět maminka.

„Ne, ještě jsme je tam nepotkali,“ oznamoval jí ochotně Víťa. „Ale mají v té jeskyni nachystané luky, šípy a jiné pravěké zbraně. Kdyby tam někdo z nich byl, zkusíme se k nim přidat. Když tam nikdo nebude, chci to aspoň vyfotit. Ale je to v jeskyni a potřebujeme na to lepší světlo. Kde je ta velká baterka?“

„Před chvílí jsme ji vybalili, bude mít místo na věšáku v předsíni, aby byla vždycky po ruce. Jenže táta z ní dal baterie v kuchyni do nabíječky.“

„Vezmeme si obě baterky tak jak jsou, postačilo by mi, kdyby vydržely svítit jen na to focení,“ ujišťoval ji Víťa. „Dvě baterky už snad dají dost světla.“

„Kdo ti bude svítit, když budu před jeskyní hlídat Plyšáka?“ zeptala se ho jízlivě.

„Když tam nechceš jít, přitáhnu si do zadní jeskyně pár špalků, co slouží jako sedačky u táboráku,“ plánoval si to. „Baterky položím na špalky, to bude na focení stačit.“

„No dobře,“ rozhodla maminka. „Až se vrátíte, nezapomeňte dát baterky zase nabíjet, ať nezůstanou vybité, kdyby byly potřeba.“

Víťův ležérní tón uchlácholil maminku natolik, že patřičně nezpozorněla ani při zmínce o jeskyni. A odešla pokračovat v uklízení, dříve než se Janka zmohla na vyjádření protestu, podepřeného nefalšovanou hrůzou z tajemna. Víťa se mohl cítit vítězem .

„Tak jdeme!“ zmocnil se spokojeně vodítka s Plyšákem. Vymínil si hlídání celou cestu k jeskyni, aby mu ho nemohla Janka vnutit až tam. Jance nezbylo nic jiného než ho s kyselým výrazem ve tváři následovat. Utěšovat se mohla jen tím, že bude venku s Plyšákem. Dovnitř ať si jde bráška sám, když si myslí, že ta kostra nekouše.

K jeskyni dorazili v pohodě, jen Azorovi ke spokojenosti chybělo, že ho Víťa cestou přes pole odtahoval od všech zajímavostí. Na rozdíl od Janky se ale nemračil. Vždyť svět byl plný zajímavostí nejen na poli, ale i v lese a u jeskyně. Janka nesla batůžek se svačinami, ale ani u jeskyně se jí nepodařilo nalákat Víťu na krátké občerstvení.

Víťovi chyběla trpělivost, očividně spěchal. Předal vodítko Jance a s baterkou v každé ruce zapadl do tmavého otvoru do šedivé skály, obrostlé nazelenalým mechem. Janka zůstala s Plyšákem venku, ale začínala si vyčítat, že brášku pustila dovnitř samotného. Ustoupit mu ovšem nemohla, to by mu proti sobě dala do ruky příliš velkou zbraň.

„Nebuď tam dlouho!“ požadovala aspoň. „Už bych něco snědla!“

Nebyla to pravda, hlad ještě neměla ani ona, ani Víťa, ale jako záminka se to hodilo. Jenže na Víťu to nezabíralo. Většinou míval hlad jako první a Janka ho nemohla přesvědčit, že by najednou měla hlad dříve než on.

Plyšáka zajímalo všechno kolem, ale když se v lese nepohnula ani větvička, brzy začal očichávat vchod do jeskyně. Ozýval se odtud tlumený hlomoz, jak Víťa stěhoval špalky směrem k chodbě do druhé jeskyně. Hluk se postupně přesouval hlouběji do skalní chodby, ale Plyšák naopak zbystřoval pozornost. Nejenže se úplně přestal ohlížet po okolním lese, ale začal tlumeně vrčet, jako by se mu tam ve skále něco nelíbilo.

Janka nebyla daleko od paniky. Co tam, probůh, Víťa tak dlouho dělá? Pravda, nebylo asi jednoduché odnést nebo odkutálet těžké špalky stísněnou chodbou do druhé jeskyně, ale neměla ho tam nechávat jít samotného. Mohla uvázat Plyšáka jako prve v první jeskyni a i kdyby Víťovi jen svítila na cestu, významně by mu tím pomohla.

Okamžitě jí ale vytanula před očima kostra té zrůdičky. Jeskyně měla tajemství víc, na příklad to modré světlo ve skalní prasklině, ale přece jen - starost o brášku byla čím dál tím větší a začínala převažovat nad strachem z té - přiznejme si, že neškodné - hromádky kostí.

Na druhé straně si Janka opakovala: Víťa tam šel dobrovolně a navíc proti její vůli, tak ať si hezky vylíže, co si nadrobil! Kdyby aspoň ten pes tak nevrčel!

„Lehni!“ okřikla Plyšáka tlumeným hlasem.

Azor si poslušně lehl, ale vrčet nepřestal a hlavu pořád obracel k jeskyni. Cosi se mu tam nelíbilo, stejně jako Jance. Ale ani ona nedokázala říci, proč se tak bojí.

Zřejmě za to mohlo to Neznámo uvnitř jeskyně.


Konečně se v jeskyni zamíhalo světlo baterky a za chvilku se ze vchodu vynořila Víťova střapatá hlava.

„Janko, nebudeš mi to věřit, ale ta kostra už tam není!“ oznamoval sestře udiveně.

„Jak to, není?“ dožadovala se upřesnění. „Myslíš tím jako, že zmizela?“

„Nejen to!“ pokračoval. „Ta druhá jeskyně vypadá celá tak nějak jinak než ráno!“

„To není možný!“

„No vážně! Nechceš se tam jít přece jen podívat?“

V té chvíli Azor, dosud pokojně ležící Jance u nohou, vyskočil na všechny čtyři a dal se do zuřivého štěkotu směrem do jeskyně.

„Říkala jsem, že mě tam už nikdo nedostane!“ vyjekla Janka a přitáhla si Plyšáka blíž.

„Prosím tě, čeho by ses ještě bála?“ odfrkl si Víťa. „Vždyť ti říkám - ta kostra už tam není, zadní jeskyně je úplně prázdná.“

„Kam ale mohla ta kostra zmizet?“ chtěla vědět.

„To nevím, ale není tam,“ ujišťoval Víťa sestru. „Prosím tě, nebuď strašpytel, pojď se na to se mnou podívat sama! Není tam nic, čeho by ses měla bát.“

„Já tam nejdu!“ vyhrkla. „Plyšákovi se to taky nelíbí!“

„Plyšák je hloupé štěně, bojí se i vlastního stínu!“ oznámkoval psa Víťa. „Vezmeme ho tam s námi, ať se trochu otrká!“

„On tam nepůjde a já taky ne!“ řekla.

„Nevyšiluj, Janí!“ řekl Víťa. „Vždyť už tam nic není.“

„Nezdá se ti, že i to záhadné zmizení kostí může být podezřelé?“

„Nezdá,“ odvětil. „A už pojď!“

Popadl ji za ruku a táhl ji do jeskyně. Kdyby to nebyl její bráška, vzepřela by se mu asi silou, ale i když se spolu občas kočkovali, před ostatními ji Víťa vždycky chránil. Kdysi v mateřské školce napadl staršího a silnějšího kluka, když se s ní na písku tahal o bábovičky a začal ji přitom bít. Tenkrát toho známého rváče natolik překvapil, že se před ním dal na ústup a pak už měl respekt do konce školky. Sestře ale neublížil ani když se cítil v právu, takže se mu teď nedokázala postavit silou.

Vstoupili spolu do první jeskyně s hromadou harampádí a zamířili přímo do chodby.

„Tady máš, ta svítí víc!“ vnutil jí do ruky silnější baterku, popadl Plyšákovo vodítko a jako první se vsoukal do úzké chodby. Vzpírajícího se psa táhl za sebou a Jance nezbylo než je následovat.

„Víťane, zastav se!“ ozvala se po chvilce. „Ty sis toho nevšiml?“

„Čeho? Co je?“ ozval se zepředu.

„Tady ta prasklina s tím modrým světlem...“ snažila se mu připomenout.

„Ta je jako předtím!“ ujistil ji.

„Takže sis toho nevšiml!“ oznámila mu. „Víš, jak se tady mění ta skála...“

„Ta se měnila už předtím!“ odvětil stručně.

„Ale jinak!“ namítla. „Předtím tu bylo takové... rozhraní dvou druhů skály...“

„To je tu přece pořád, nebo ne?“

„No je, ale jiné!“ trvala na svém. „Předtím byla ta druhá skála zrnitá a do červena, teď je víc do modra a je taková... žilkovaná!“

„Nevím,“ odvětil s trochu menší jistotou. „Mně se to zdálo stejné.“

Také Plyšák se na rozhraní s modrým světlem choval podivně. Nejprve se toho světla bál a vzpíral se jít dál, když ale viděl, že ho tam Víťa vtáhne silou, odrazil se a trhlinu sám přeskočil, aby byl v tom modrém světle co nejkratší dobu.

Janka si z něho vzala příklad a kolem modrého světla proběhla co nejrychleji.

Chodba se dál trochu zatáčela, ale to už znali. Jen Plyšákovi se to líbilo čím dál míň. Už venku vrčel, teď se navíc všema čtyřma nohama vzpíral. Víťa na to ale nedbal a táhl psa temnou skalní chodbou dál.

Konečně se chodba rozšířila. Ale na pokraji velké jeskyně se údivem zarazil i Víťa.

Předtím měla jeskyně skoro rovné kamenné dno ve stejné výšce jako dno chodby. Teď chodba končila na kamenné plošince, pak se dno jeskyně ostře zlomilo dolů, kde ve světle baterek spatřili - černou vodní hladinu. Světlo odražené od nespočetných vlnek vytvářelo tisíce světelných prasátek na stropě jeskyně, který byl také výš než předtím.

„Tady je to... úplně jiné!“ vydechl překvapením Víťa.

„Neříkala jsem ti to už v chodbě?“ opáčila Janka, která konečně dostrkala Plyšáka před sebou natolik, aby se také mohla rozhlédnout po úplně jiné jeskyni. „Ale jak je to možné?“

„Nevím,“ odvětil nejistě Víťa. Nezůstal sice stát, ale nehodlal už ani úplně ignorovat Jančiny a Plyšákovy obavy a nehrnul se dál tak bezhlavě, jako dosud. Postupoval teď vlevo po plošince pomalu a opatrně a držel se přitom až u kamenné stěny, co nejdál od podezřelé černé vodní hladiny.

„Nezdá se mi, že by se tu před chvilkou propadla podlaha nad nějakou vodní kapsou,“ uvažoval nahlas. „To by byl určitě mnohem větší rachot! Spíš to vypadá, jako kdybychom byli v úplně jiné jeskyni.“

„To ti přece říkám už dlouho!“ vyhrkla netrpělivě Janka. „Poslyš, Víťane, pojďme ihned zpátky, tady to vypadá strašně záhadně a nebezpečně!“

„Záhadně to vypadá, to máš pravdu,“ uznal - ostatně mu nic jiného nezbývalo. „Mě by ale moc zajímalo, jakou záhadou jsme se sem dostali?“

„Pojď se vrátit!“ dupla si rozhodně. „Podívej se, Plyšákovi se to taky nelíbí! Nevypadá to tu bezpečně a zvířata mají lepší instinkty!“

Víťa ale větřil dobrodružství a nechtělo se mu ještě utíkat.

„Jen bych se podíval kousek dál...“ pokusil se to usmlouvat...

Nedokončil. Voda se náhle zavlnila a proti němu se na dlouhatánském krku se silným šplouchnutím vymrštila obrovská zelená hlava, z níž v první chvíli rozpoznal jen rozevřenou červenou tlamu plnou ostrých bílých zubů. Na poslední chvíli se mu vyplatilo, že se opatrně držel dál od vody. Ten obrovský krk se přes skalní hranu nedokázal úplně ohnout a zubatá tlama zamířila přímo proti jeho hlavě. Naštěstí se instinktivně shýbl do dřepu - a obrovská zubiska slyšitelně scvakla těsně nad ním, až ho z toho zvuku zamrazilo.

Janka vykřikla hrůzou. Možná tím bratra zachránila, protože zubatá tlama se okamžitě otočila po zvuku za ní. Naštěstí se říká, kdo honí dva zajíce najednou, nechytí ani jednoho. Obluda otočkou k Jance ztratila počáteční rychlost, se kterou se vymrštila z vody, gravitace ji táhla zpět a současně přišla o moment překvapení. Víťu včas napadlo urychleně ustoupit do úzké chodby, odkud přišli a kudy se zubatá obluda za nimi neprotáhne a Janku napadl ústup ještě dřív, takže Plyšák neměl moc práce vléci svoji paničku za sebou.

Obluda zajela zpátky do vody, zřejmě aby se lépe rozběhla, jenže sourozenci i se psem stačili vběhnout do úzké chodby, kterou před několika okamžiky přišli.

„Teda - to bylo o chlup!“ vydechl ulehčeně Víťa, jakmile se ocitli za zatáčkou, kde se už mohli cítit v poměrném bezpečí.

„Já jsem to říkala od začátku!“ připomínala mu Janka.

Celkem zbytečně, protože Víťu ani nenapadlo pochybovat.

„Kde se to tam vzalo?“ zeptal se nahlas, aniž by od sestry čekal odpověď. Oběma bylo jasné, že rozumné vysvětlení jim tady těžko někdo podá.

„Mně se to nelíbilo od začátku!“ opakovala Janka jako kolovrátek.

„Máš pravdu,“ ustoupil Víťa. „Tohle bylo o nervy. Tamta zrůdička byla proti téhle jako hravé koťátko a tahle byla navíc až příliš živá. Vrátíme se domů, ale řekl bych, že nám to nikdo neuvěří, ani naši ne! Škoda, že nemáme žádnou fotku!“ vzdychl si.

„Zbláznil ses? Snad by ses tam nechtěl vrátit?“ řekla Janka. „Furt lepší nemít fotku, než aby nás to tam sežralo! Hned jsem ti říkala, že se tady děje něco divného. Už u té praskliny s modrým světlem.“

Víťa ale nejevil chuť vrátit se do jeskyně s velkou živou zrůdičkou. Byla příliš velká a měla příliš odstrašující chrup, než aby to riskl. Jana se otočila a následovala Plyšáka, který opět co nejrychleji přeskočil prasklinu s modře svítícím světlem, kolem níž právě šli.

Pro jistotu objela baterkou skálu na obou stranách trhliny - a strnula.

„Ježíši!“ vyjekla zděšením.

„Co tam zase máš?“ zpozorněl i Víťa.

„Pojď sem!“ přivolávala ho rychle. Naštěstí jí byl v patách, takže mu stačilo natáhnout krk. „Vidíš to taky?“

Neukazovala mu prasklinu, kterou pořád prosvítalo to modravé, jakoby měsíční světlo, ale na skálu vedle ní. Kdyby už předtím nezkoumali nesrovnalosti kolem této praskliny, asi by si zase ničeho nevšiml, ale teď, po několika záhadách s tím spojených, už byl připraven hledat další záhadu a podvědomě byl připraven i na to, co by měl hledat, proto mu tentokrát nemusela ani vysvětlovat, v čem další záhada spočívá.

Bylo to jasné na první pohled. Skála před puklinou byl dříve hladký, šedivý vápenec. Teď to byl nažloutlý pískovec s jasně patrnou strukturou.

A bylo to jasné i podle tvaru chodby. Předtím se chodba více podobala trhlině ve skále s rovnou podlahou, nejspíš vzniklou navátou a usazenou hlínou, takže měla trochu gotický tvar s horním lomeným obloukem. Chodba v pískovci byla z tohoto pohledu více podobná románskému slohu, podobala se více zaoblené noře.

„To přece nevede k nám...!“ vyjekla zděšeně Janka.

„Kam by to ale vedlo?“ namítl Víťa, ale příliš přesvědčivě to neznělo.

„Chodba k nám vypadala jinak!“ odvětila Janka, ačkoliv si sama přála, aby pravdu pro tentokrát neměla.

Víťa na to neodpověděl. Po zádech mu běhal mráz, neboť Janka měla pravdu. Věčně tu stát nemohli, nezbývalo jim nic jiného než pokračovat, cesta zpět vedla k vodní obludě. Ale ani před nimi to nevypadalo jako cesta do bezpečí. Všechny dosavadní jistoty zmizely a děti byly odkázány na milost a nemilost osudu.

Šlo o to, co je čeká na konci chodby.

Osud může mít různou podobu...

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:24