Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Krajané

Podle Plyšáka nemělo cenu spěchat.

Teď už ho pro jistotu velice pozorně sledovali oba. Janka s netajenými obavami, Víťa s posledními zbytky naděje. Uznával, že neměl psí instinkty podceňovat. Janka teď sice měla navrch, ale netěšilo ji, že měla pravdu. Bylo jí jasné, že nemá cenu svádět vinu na Víťu. Okolnosti, za jakých se dostali do průšvihu, prakticky vylučovaly, aby něco takového udělal úmyslně. Nemohla mu vyčítat ani hloupost. Neměli lézt do jeskyní, ale kdo mohl očekávat takový podraz? Bylo to nad lidské chápání a mimo všech zkušeností. Aby obyčejná díra do skály měnila tvar, s tím se přece nikdo před nimi nesetkal. Nebo se to aspoň nevědělo.

Jenže teď v tom lítali oba i se psem. A co je ještě čeká, když se nemohou vrátit domů?

Podivnou, cizí skalní chodbou se vraceli pomalu, opatrně. Vraceli? Nebo šli vstříc ještě horšímu neznámu? Všechny dosavadní jistoty zmizely a byli odkázáni na milost a nemilost osudu? Nebylo by lepší sednout si v chodbě a počkat, jestli se prasklina zase nezmění?

Prošli do první jeskyně. Dalo se čekat, že bude jiná - a taky že byla. Nikde tu nebylo ani stopy po hromadě pravěkého harampádí. Jeskyně byla prázdná a měla úplně jiný tvar. Místo nepravidelného lichoběžníku to byla ještě nepravidelnější hvězdice. Ale co bylo ještě horšího, tahle jeskyně neměla východ. Přinejmenším ne na tom místě, kde byl předtím. Což se dalo čekat, když to byla úplně jiná jeskyně.

Víťa se rozhodl obhlédnout nepřehledné cípy hvězdicovité jeskyně, ale výklenky byly příliš rozeklané a jakmile Jance zmizel za první zákrutou, potichu na něho zavolala varování, ať daleko nechodím aby se neztratil.

„Janí, pojď sem za mnou!“ dostala ale hodně zaraženou odpověď.

„Co tam máš?“ zajímala se, ale okamžitě vyrazila i s Plyšákem, zejména když se pes ani moc nevzpíral.

„To bys mi nevěřila, kdybys to sama neviděla!“ ujišťoval ji, ale tak vyšinutým hlasem, že okamžitě zpozorněla.

„Je tam zase nějaká kostra?“ zeptala se ho rychle.

„Ne, něco horšího!“ odvětil, ačkoliv to nevypadalo, že by ji chtěl strašit. V této situaci nebylo místo na strašení ani na legrácky, to by mu nikdy neodpustila.

Za svitu baterky došla až k němu. Ležel na břiše na pokraji vyvýšené díry, podobné oknu, za níž byla jen černočerná tma. Díval se ven a když na něho padlo světlo její baterky, obrátil se k ní.

„Pojď sem a lehni si opatrně vedle mě!“ pobídl ji tiše. „A zhasni tu baterku!“

Poslechla ho a předvedla bezchybně cvik, na vojně populární pod jménem K zemi!

„Panebože!“ vykřikla, když vypnula vypínač a podívala se směrem, kterým jí ukázal.

Díra vedla ven ze skály. První problém byl, že za ní nebyl známý cíp lesíka, osvětlený odpoledními paprsky slunce, ale tma jako v ranci. Jakási světélka hluboko dole pod nimi jim napovídala, že ta díra ve skále ústí venku hodně vysoko nad okolím, ale co hůř, že tam není časné odpoledne, ale hluboká noc. Obloha nahoře byla posetá hvězdami, ale když se očima pokusila sledovat směr Víťova prstu, úplně jí to vyrazilo dech.

Na obloze svítily dva měsíce.

Oba byly ve stejné čtvrti - dva ubývající půlkruhy mezi tisíci hvězdami, dvakrát větší než náš starý dobrý měsíček, ale co bylo horšího - byly až nepřirozeně barevné. Ten, který na obloze visel výš, byl šmolkově modrý, šikmo pod ním byl druhý, krvavě červený.

Dva měsíce a obloha tak plná hvězd, až od nich bylo světlo.

„Víťane!“ vyjekla a přitiskla se k bratrovi, jako kdyby u něho hledala ochranu.

Objal ji kolem ramen, ale spíš mechanicky než vědomě.

„Co to má, proboha, znamenat?“ vykoktala zděšeně.

„Vidíš to samé co já,“ řekl, ale bylo znát, že mu najednou také vyschlo v krku.

„Tohle přece... tohle nemůže být! Co tady dělá ten druhý měsíc?“

„Obávám se, že oba měsíce jsou tady doma,“ odvětil. „Doma tu nejsme my. Dostali jsme se do cizího světa a tohle nejspíš vůbec není Země.“

„Co to znamená - do cizího světa?“ vyhrkla.

„To znamená, že ta prasklina s modrým světlem je něco víc než trhlina ve skále,“ řekl pomalu, jako kdyby si to sám teprve dával v hlavě dohromady. „Obávám se, že to je něco jako hvězdná brána. Prošli jsme skrz ni do jiného světa a kolem nás už vůbec není naše stará dobrá Země, ale úplně jiný, cizí svět.“

„Tak proto ty zrůdičky!“ došlo jí. „Ale jak to, že jsme se poprvé ještě v pořádku vrátili domů, na Zem?“

„To se mě moc ptáš,“ usmál se na ni smutně. „Ale měla jsi pravdu, ty skály se měnily. Nejprve tam byla skála do červena - vedla k jeskyni s kostrou. Pak se tam objevila menší, úplně prázdná jeskyně bez kostry, ale i ta mi ještě dovolila vrátit se domů. Jenže když jsme se tam vypravili spolu, byla tam chodba k té vodní obludě. A zatímco si s námi zalaškovala, skály se opět změnily a místo cesty do našeho světa se tam objevilo tohle.“

„Musíme se rychle vrátit zpátky do našeho světa!“ prohlásila Janka rezolutně.

„Nejsem si jistý, že to nebude tak jednoduché!“ řekl. „Za hvězdnou branou na nás teď číhá ta vodní obluda!“

„Ale její svět přece jen občas sousedí s naší Zemí!“

„Zkusit to můžeme,“ přikývl. „Tady nemá smysl zůstávat - tenhle svět není náš. Klíč je v té bráně. Potíž je, že nevíme, jaké světy se tam střídají. Aby to nebylo ještě horší.“

Obrátili se tedy zpět do chodby, která je sem přivedla, a za chvilku byli u praskliny se zářícím modravým světlem.

„Co je to za světlo?“ chtěla vědět Janka.

„Jak to mám vědět?“ pokrčil rameny. „Asi to nějak souvisí s hvězdnou branou, ale já opravdu nevím, proč tak svítí. Pojďme, ať už jsme raději na druhé straně!“

Došli spolu až k prasklině a podobně jako Plyšák přeskočili na druhou stranu. Skála tam byla do modra a žilkovaná - skutečně by mohla patřit ke světu, kde žila vodní obluda s dlouhým krkem a velkou zubatou tlamou. Co to bylo za příšerku? Neměli tušení. Nejspíš to ale nebyla žádná zrůda z Černobylu, mohl to být normální život cizího světa, kde mohou být potvory všelijaké - i dvouhlavé nebo dlouhokrké. Ale ani Víťa, ani Janka neměli odvahu ověřit si, jestli tam na ně jedna z nich ještě čeká a bez velkých hádek se rozhodli nepokoušet štěstí a vyčkat na rozhraní u hvězdné brány, pro jistotu oba na stejné straně.

„Třeba se tu brzy objeví chodba do jeskyně na naší staré dobré Zemi!“ přál si Víťa.

„Kéž by!“ přála si i Janka. Bylo to ovšem jen jejich zbožné přání.

Plyšák seděl za nimi a očividně se nenudil. Občas zpozorněl a nepřátelsky zavrčel do tmavé chodby, ale pokaždé se zase uklidnil a zůstal sedět.

„Něco tam je!“ řekla Janka a posvítila do chodby baterkou.

„Tam nás to nezajímá,“ odvětil už zase klidně Víťa. „A zhasni baterku, dobře víš, že není dost nabitá. Za chvilku ji vysvítíš a budeme potmě.“

Bylo to logické a poslechla ho proto okamžitě. Chodbu teď osvětlovala svým slabým světlem jen hvězdná brána a Janka nespouštěla oči z Plyšáka. Měl z nich nejlepší instinkty a bylo rozumné spolehnout se na ně více než na nedokonalé lidské smysly.

„Jak dlouho tu můžeme čekat?“ porušila po chvilce ticho Janka.

„Nevím,“ řekl. „O hvězdných branách nevím nic víc než ty. Ale řekl bych, že teď už o nich my dva víme nejvíc ze všech lidí na světě.“

„Ale je nám to platné jako mrtvému zimník!“ podotkla skepticky.

„Něco už přece jen víme,“ utěšoval ji. „Nejen že spojují vzdálené cizí světy, ale také, že se čas od času přepínají do jiných míst. Nejvíc by se nám asi hodilo vědět, podle jakých závislostí to přepínání probíhá, ale to nám tady těžko někdo poradí.“

„Ale co tady budeme dělat?“ otřásla se více hrůzou než zimou.

„Pokusíme se závislost toho přepínání odhalit a využít,“ navrhl. „Až se sem přepne ta jeskyně s dřevěnými špalky a s pravěkými nástroji, budeme doma.“

„Jak dlouho to ale může trvat?“ zeptala se po chvilce mlčení.

„To chceš po mně moc,“ odvětil lakonicky. „Jak to mám vědět?“

„Já jen, že máme v batohu od mámy svačinky,“ připomněla mu. „Co kdybychom si teď něco snědli?“

„Nech to na horší časy!“ odmítl Víťa. „Svačinka může být dobrá i zítra, kdybychom se do té doby nevrátili na Zem.“

„To myslíš - vážně?“ zarazila se.

„Jo - a snaž se uvažovat víc do budoucna,“ přikývl. „Nevíme, kdy se nám podaří vrátit se domů, tak radši předpokládej nejhorší možnosti. Zatím snad tak velký hlad nemáme!“

„Čemu říkáš nejhorší možnosti?“ zeptala se ho.

„Třeba deset let!“ odsekl. „Jenže to bychom už museli uvažovat o něčem jiném než o svačince od maminky.“

„To myslíš vážně?“

„Nejhorší možnost by byla, kdyby nás tu něco honilo a chtělo sežrat!“ odsekl. „Buďme rádi, že máme aspoň chvilku klidu a ta vodní obluda na nás nemůže.“

„Takže si myslíš, že by to mohlo být ještě horší?“

„Jo - ale to všechno ještě zjistíme,“ řekl.

„To tedy není moc povzbuzující!“

„A bude hůř!“ řekl.

line

Ubíjející čekání přerušil znenadání Plyšák.

Zavrčel, couvl dál do chodby a celý se jako schoulil. V té chvíli světlo hvězdné brány na okamžik bliklo. Nezhaslo, jen jeho barva na okamžik přešla do krvavě červené, pak se opět skokem ustálila na původní modravé.

Janka okamžitě rozsvítila baterku a namířila ji na skálu vedle praskliny. Oba sourozenci si s nadějí prohlíželi známý šedivý vápenec na místě pískovce. Také tvar chodby se během toho bliknutí rázem změnil, už zase to byl příznivější gotický tvar namísto románské nory.

„Hurá!“ vykřikla Janka.

Rychle přeskočili do domovského světa a všichni tři - s Plyšákem v čele - pospíchali do první jeskyně.

„A sakra!“ zarazil se Víťa, když tam konečně doběhli.

Jeskyně měla správný tvar i velikost, ale uprostřed chyběl vystouplý kámen podobný stolu a nalevo nebyla hromada špalků a jiného harampádí.

Znamenalo to, že nejsou doma na Zemi. Jen ve světě, který se domovu trochu podobá.

„Tohle není Země!“ řekl Víťa nahlas.

„Ale východ je tam, kde má být!“ ukazovala bráškovi Janka.

„To sice je, ale tohle není Země!“ opakoval důrazně.

„Třeba to tu někdo mezitím uklidil!“ napadlo Janku.

„Uklidit mohl jen ten nepořádek, ale kdo by pohnul tím balvanem uprostřed?“

Janka si až teď uvědomila, že zase podlehla plané naději. Víťa měl pravdu. Chyběl zde kámen, charakterizující jejich domovský svět. Pak ale bylo všechno jinak. Spolu s Plyšákem došla k východu z jeskyně a zvědavě vykoukla ven, ale už jí bylo jasné, co asi uvidí. Bude tam jiný svět, cizí a nepřátelský.

Také Víťa si byl jistý, že opět na chvíli podlehli klamné naději a k východu z jeskyně se ani nesnažil přiblížit. Zůstal stát uprostřed jeskyně a jen očima doprovázel sestru, která se chtěla aspoň na okamžik podívat do dalšího cizího světa.

„Víťo!“ vykřikla najednou Janka.

Byl to výkřik překvapení, ale také naděje a vytrhl Víťu z počínající apatie.

„Co je?“ pohnul se směrem k sestře.

„Vidíš to co já?“ ukázala mu ven z jeskyně.

Vykoukl vedle ní z jeskyně a pod nimi se protlačila i chundelatá hlavička Plyšáka.

Na první pohled bylo jasné, že svět venku není jejich Země. Místo mírně klesající lesní půdy tam byl protilehlý strmě stoupající svah. Stromy tu byly, ale odlišné než naše druhy, z jejich větví visely jakési zelené spirály, nepřipomínající ani listí, ani jehličí.

Ale to, co spatřili naproti, jim Zemi tak připomnělo, že oba radostí poskočili.

Dvacet metrů od jeskyně, přilepená k protilehlému svahu, stála chaloupka, roubená ze dřeva, s bílými spárami, malými okénky a dveřmi a červenou střechou. Pozemsky milá, jako tvář známého člověka.

Až na to, že tady přece nebyla Země!

line

Země to nebyla, ale ta pozemsky milá chaloupka působila tak přívětivě, že všichni tři neodolali. Vyšli ven z jeskyně a zamířili k ní, jako kdyby je přitahovala magnetem.

„Kdo tady asi bydlí?“ zeptala se potichu Janka.

„Jak to mám vědět?“ odvětil stejně tiše Víťa.

Plyšák neříkal nic, ale podle přívětivého vrtění ocáskem bylo zřejmé, že neočekává od milé chaloupky žádný podraz. Samozřejmě pokud jeho psí instinkty nelhaly - zatím se ale zdálo, že jsou pravdě mnohem blíž než lidské rozumové úvahy.

V neznámém, cizím prostředí bývá rozum příliš často v koncích.

Plyšák se ale hrnul k chaloupce bez obav a oba sourozenci ho s důvěrou následovali. Ta chaloupka přímo dýchala bezpečím, ačkoliv tady, v cizím světě, vlastně neměla co dělat.

Víťa jako první dosáhl na dveře a čistě automaticky na ně zaklepal.

„Moment!“ ozval se zevnitř dětský hlas.

To pozemské slovo je opět naplnilo důvěrou. Ale vzápětí se otevřely dveře a objevila se v nich postava, která jim vyrazila dech.

Byl to kluk jako oni, možná o dva nebo tři roky starší - jenže už jeho oblečení zcela jasně ukazovalo, že nepatří na Zem.

Neměl na sobě normální pozemské šaty, ale jeho tělo pokrývala hnědá pěna, takže by se z dálky podobal hnědému medvídkovi. Zblízka ale bylo jasné, že na sobě nemá chlupatý kožich, ale miliony tmavě hnědých, lesklých bublinek.

„What are you doing here?“ vyjel na ně se zamračenou tváří.

„Co říká?“ obrátila se Janka na Víťu.

„To je přece anglicky!“ rozjasnil se Víťa. „Ptá se nás, co tu děláme!“

„Jo ták, vy jste Češi?“ opáčil kluk v hnědé pěně. „Co sem lezete, co tady chcete?“

Jeho čeština by je přímo hřála na duši, kdyby tón jeho hlasu nebyl tak nepřátelský, až se nad tím zarazili.

„A co tady děláš ty?“ opáčil skoro stejně nepříjemným tónem Víťa.

„Já tady bydlím,“ odsekl kluk. „Ale vy dva tady nemáte co pohledávat! Koukejte se co nejdřív vrátit, odkud jste přišli!“

„Rádi bychom ti vyhověli,“ vložila se mezi ně Janka a ačkoliv ji nepřátelské přijetí také rozladilo, na rozdíl od obou kluků se snažila o co nejvlídnější tón hlasu.

„Má to jeden háček,“ pokračovala co nejlíbezněji. „Nevíme, nakolik se tu vyznáš, ale my jsme se tu ztratili a nevíme, jak se vrátit.“

„Mělo mě hned napadnout, že se tu nevyznáte!“ odsekl pořád stejně nevlídně. „Jak jste se sem vlastně dostali?“

„Prošli jsme něčím, co vypadalo jako hvězdná brána,“ odpověděl mu Víťa, ale marně se snažil zakrýt rozmrzelost nad nepříjemným přivítáním.

„To je snad jasné!“ odvětil kluk. „Jinak se sem nedostanete! Ale kdo vám ji otevřel?“

„To nevíme,“ odvětila opět co nejmilejším hlasem Janka. „Ale když už jsme se dostali až sem, mohl bys nás aspoň pozvat dovnitř, ne?“

„Nikdo vás sem nezval!“ odsekl kluk.

„To víme,“ přikývla. „Ale nedostali jsme se sem úmyslně. Před chvílí nás něco málem sežralo a byli jsme opravdu vděční, že jsme objevili tvůj domek. Jen jsme nečekali, že nás tady uvítá takový... hulvát.“

„Hulvát?“ vykřikl kluk nenávistně.

„Hulvát,“ opakovala Janka klidně, ale pevně. „Zdvořilé přijetí vypadá jinak a když se někdo dostane do nouze, jako třeba my, vyloženě nepřátelské přijetí si nezaslouží. Tím spíš ne od vlastního krajana.“

„Nejsem váš krajan!“ odsekl.

„To se mi nějak nezdá,“ odvětila klidně. „Že by se v cizích světech tak běžně mluvilo pozemskými jazyky, dokonce i česky?“

„Slyšíte snad dobře!“ řekl. „Buďte rádi, že kromě jiných jazyků umím i česky. Kde vás co chtělo před chvílí sežrat?“

„To asi těžko vysvětlíme,“ přidal se k sestře Víťa. „Ocitli jsme se v neznámé jeskyni, kde se na nás z vody vymrštila obrovská zubatá tlama, tak tak jsme jí unikli. Co to ale bylo za obludu, to už nevíme.“

„Jestli jste se nachomýtli až do světa chrecheků, pak jste měli děsnou kliku,“ řekl kluk trochu mírnějším hlasem. „Nedivil bych se, že vám to tu připadá jako záchrana a je mi nad slunce jasnější, že se tu vůbec nevyznáte. Asi bych vás měl vrátit na Zem, ale je otázka, jak mi zaručíte, že se sem za chvíli nevrátíte?“

„Ty bys nás dokázal vrátit domů?“ chytil se toho rychle Víťa.

„Jistě!“ přikývl jako by se to myslelo samo sebou. „Na rozdíl od vás se tu vyznám.“

„Ale jak to, že se tu vyznáš?“ přidala se Janka.

„Prostě se tu vyznám,“ usekl to. „Proč, to vás nemusí zajímat.“

„Ale nás to zajímá!“ opáčila Janka.

„Tak na tohle rychle zapomeňte!“ zarazil ji. „Nevím, jak jste se do našich světů dostali, ale ručím vám za to, že se sem už víckrát nedostanete.“

„Ale proč?“ naléhala na něho Janka.

„Protože tady nemáte co dělat!“ odsekl.

„A ty tady máš co dělat?“ opáčila.

„Já už sem patřím,“ řekl sebejistě. „Natolik, že se zpátky na Zem nechystám. Se Zemí jsme se rozloučili ve zlém a po návratu netoužíme.“

„Vás je tady víc?“ zeptala se Janka.

„Jo,“ přikývl kluk. „Třeba já a táta. Ale vás se to netýká.“

„Proč ne?“ provokovala Janka.

„To byste museli prožít aspoň setinu toho co my!“ řekl už zase zamračeně. „Žijete si na Zemi jako ve vatičce a když se omylem dostanete do vesmíru, jste z toho vedle.“

„Neříkej!“ zavrtěl hlavou Víťa. „A co jste prožili vy?“

„To by bylo na dlouhé povídání!“ řekl kluk.

„Tak povídej - můžeš-li!“ vyzval ho Víťa.

„No dobře!“ ustoupil kluk. „Když už jste tady, pozvu vás k nám. Ale snažte se před tátou moc neprovokovat, nebo si ho nepřejte!“

„Nestraš nás!“ usmála se na něho Janka. „Po tom, co jsme viděli u těch... jak jsi je sám nazval... chrecheků či jak... tak nás nestraš svým tátou! Ten snad tak děsnou tlamu nemá!“

Kluk se trochu usmál, asi mu to připadalo dobré.

„Tak pojďte dál!“ pozval je do chaloupky, ale nepustil je zdvořile před sebou, nýbrž se otočil, otevřel dveře a zmizel v nich jako první. Aspoň že jim dveře za sebou nezavřel.

„Jdeme!“ pobídl Víťa Janku.

První ovšem vstoupil Plyšák, kterému se pozvání zalíbilo, a oba sourozenci ho rychle následovali. Jak často se člověku dostane pozvání navštívit příbytek v cizím světě?

To se přece nedá odmítnout!

line

Uvnitř domku to na první pohled nevypadalo nijak neobvykle.

Nejprve vstoupili do předsíně, kde viselo na věšácích několik kabátů. Víťa s Jankou ale neměli co odložit. Doma měli v předsíni několik párů bačkor, pro vlastní potřebu i pro návštěvy, tady ale nic takového nebylo a sourozenci po krátkém váhání následovali kluka bez přezouvání do další místnosti.

Tam se ocitli před mužem zhruba ve věku jejich rodičů.

„Á - máme návštěvu!“ přivítal je, rozhodně vlídněji než jeho syn. „Čemu vděčíme za vaši milou přítomnost?“

„Bloudění,“ usmála se na něho Janka, jak uměla nejlépe.

„Tak jsem to nemyslel,“ odpověděl jí také úsměvem. „Víc by mě zajímalo, kudy jste se dostali k flégům a především, kdo vám je otevřel? Myslím tím propusti se světle modrým okrajem, umožňující přechod z jednoho světa do druhého.“

„Aha, tomu jsme začali říkat hvězdné brány,“ uchytil se konečně Víťa.

„Hvězdné brány...“ usmál se muž. „S tím názvem jsme se setkali kdysi na Zemi, ale ty představují něco úplně jiného. Flégy jsou... zkrátka flégy. Jak dlouho jste v tomto světě?“

„Zatím jen pár minut,“ řekl Víťa.

„Tak to jste se tu museli objevit přímo proti našemu domu, je to tak?“

Oba sourozenci jen horlivě přikývli.

„Kájo, přines hostům z ledničky trochu kimosu, když už tu jsou!“ požádal muž syna.

Kája ho okamžitě poslechl a odešel z místnosti, zatímco muž si hosty pořád prohlížel, jako kdyby tady nikdy žádnou návštěvu neměl.

„Takže jste do frytočni vstoupili někde v Čechách, ledaže byste bloudili hodně dlouho, nemýlím se?“ zeptal se po chvíli.

„Nevíme, co je to frytočni, ale jestli tím myslíte jeskyně...“ začal Víťa.

„Většina frytočni končí na Zemi v jeskyních,“ přikývl muž. „Zkusím hádat: Mnichovo Hradiště, Prachovské skály, Jičín, Liberec. Nebo jste až od Broumova nebo z Adršpachu?“

„Tam všude jsou tyhle... jeskyně? A to jich je tolik?“ zajímal se Víťa.

„Tam všude jsou ty nejbližší... Je jich na Zemi víc,“ přikývl muž.

„Mohli bychom být i z jiných?“ zeptal se Víťa.

„Předpokládám, že z Jižních Čech nejste, natož z Tibetu nebo z Buenos Aires,“ usmál se muž.

„To nejsme,“ přikývl Víťa.

„Doufám, že se teď chcete nejkratší cestou vrátit domů. Nebo se mýlím?“

„Nemýlíte,“ přikývla Janka. „Ale taky by nás zajímalo, jak je možné, že žijete zrovna tady, mimo Zemi?“

„To je trochu delší povídání,“ zvážněl muž.

V té chvíli se vrátil Kája s velikým černým měchem, podle váhy alespoň pětikilovým.

Muž hostům pokynul k velkému selskému dřevěnému stolu a z velké kredence podal čtyři puntíkované hrníčky. Pak od syna převzal měch, otevřel uzávěr a do všech čtyř hrníčků nalil mléčně bílou, hustou tekutinu.

„Tak - na zdraví!“ pozvedl svůj hrníček a syn Kája se k němu připojil.

Janka i Víťa si k hrníčku nejprve opatrně přičichli.

„To je kyselé mléko?“ zeptal se nerozhodně Víťa.

„Ne, to je kimos, ale chutná skoro jako kyselé mléko,“ řekl muž. „Doufám, že nejste v jídle vybíraví. Kdo má hlad, sní všechno.“

Víťa opatrně usrkl. Nebylo to nejhorší. Trochu to jako kyselé mléko chutnalo, jenže vůni to mělo skořicovou, ta se ke kyselému mléku moc nehodila. Když ale viděl, jak se oba hostitelé napili, usoudil, že to nejspíš jedovaté nebude a napil se toho také.

Janka byla ještě opatrnější, ale nakonec hrnek také vypila, aby hostitele neurazila.

„Báli jste se, že je to zkažené?“ usmál se na ně muž.

„Ne, ale... mléko to nebylo,“ opakoval Víťa.

„Nebylo,“ přikývl muž.

„A jak se vlastně jmenujete?“ zeptal se Víťa a pro jistotu sebe a sestru představil.

„Oba se jmenujeme stejně,“ usmál se trochu muž. „Karel Adam, takové běžné české jméno. Ale teď byste nám mohli povědět, jak jste se sem dostali.“

Víťa se s Jankou na sebe podívali, ale vypadalo to, že pokud se chtějí něco dozvědět o svých hostitelích, budou muset nejprve vypovědět svou anabázi v podzemních chodbách.

Vyprávění se tedy ujal Víťa. Začal tím, jak při první průzkumné výpravě kolem vsi objevili jeskyni a v ní velice zajímavou kostru podivného dvouhlavého zvířete.

„Byl to zřejmě nějaký dvouhlavý dravec,“ zhodnotil to Víťa.

„Nejspíš hiselt, ti obývají svět nedaleko od Země,“ odhadoval pan Adam. „Našli jste kostru hiselta a vrátili jste se tam? To jste tedy hazardéři!“

„Ta kostra snad kousat nemohla,“ řekl Víťa.

„To jste měli štěstí, že jste se potkali jen s kostrou,“ přikývl pan Adam. „Být živý, bylo by to hodně nepříjemné setkání. Hiselti mají sílu tygra a dvě tlamy jsou další výhoda. Beze zbraně by takové setkání nejspíš skončilo v jeho prospěch. Nejsou všechny světy přívětivé!“

Víťa trochu zbledl, ale pak pokračoval v dalším líčení jejich dobrodružství, včetně na poslední chvíli uhnutí před ozubenou tlamou na dlouhém krku.

„Vy hazardéři!“ pokáral je pan Adam, když Víťa skončil.

„A jak jste se sem dostali vy dva?“ zajímala se Janka.

„No - co se hazardování se životem týče, v tom si asi nemáme co vyčítat,“ usmál se na ně smutně jejich hostitel. „Vás ale do frytočni nic nenutilo, my jsme na tom byli hůř.“

„Vás sem něco donutilo odejít?“ zeptala se Janka.

„Donutilo,“ zvážněl opět pan Adam.

„A co?“ chtěl vědět Víťa.

„Čeští žraloci,“ zněla odpověď.

 

line

Zpět Obsah Dále


29.04.2016 20:34

Komentáře: