Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Skřítci

Putování po cizích světech pro Víťu a Janku skončilo, ale dozvuky měly pokračovat.

Jančin mobil pípl, objevila se na něm zpráva o zmeškaném hovoru. Znamenalo to, že je už rodiče začali shánět. Janka trochu zbledla a hned začala mámu vytáčet - stačilo stisknout potvrzení nabídky pod zprávou.

„Ne, nic se neděje, mami!“ uklidňovala matku, jakmile navázala spojení. „Jen jsme se chvíli zdrželi v jeskyni, kam neprojde signál. Teď jsme zrovna vylezli ven.“

Víťu hovor pochopitelně zajímal také, ale bez mobilu byl teď odkázaný na Janku.

„Jo, už jdeme domů,“ Janka zřejmě jen potvrdila maminčin příkaz.

„Jo, budeme spěchat!“ ukončila rozhovor a zaklapla mobil.

„Tak a mažeme!“ obrátila se na bratra. „Už nás hodinu shánějí k večeři!“

Vyrazili napříč polem a zakrátko byli i s Plyšákem doma. Večeře měla přednost, takže se vysvětlování odložilo na neurčito. Chybějící signál v jeskyni zněl dost věrohodně, aby se s tím rodiče spokojili, stačilo aby děti pochválily večeři a mohly se chystat ke spánku.

„To nám tedy prošlo,“ šeptl Víťa k Jance.

„Nechval dne před večerem!“ napomenula ho sestřička. „Ani po večeři! Nechci vidět, až se přijde na pořad jednání tvůj mobil!“

Měla pravdu. Víťa mohl jen doufat, že pan Adam naváže kontakt se skřítky dříve než si rodiče všimnou jeho chybějícího mobilu, a že jim mobil včas vrátí. Svěřit tak drahou věc naprosto cizímu člověku, zejména v cizím vesmíru, byla ovšem hloupost, jakou bude velice těžko vysvětlovat. Argumentem nebude ani víra ve vyšší morální úroveň skřítků.

Na druhé straně - seznámení se skřítky, neboli s rozumnými mimozemskými bytostmi, by mohlo více než vyvážit riziko ztráty mobilu. O mobil se dá přijít snadno, ale kdo z lidí se může chlubit setkáním s mimozemšťany? Samozřejmě pokud to všechno nebyl pouhý sen či nějaká zvlášť záludná halucinace...

Ráno rodiče prohlásili, že úklid v domě je před koncem, především dětský pokoj je už vzorně uklizený, takže by bylo vhodné, kdyby se děti místo včerejšího poletování po polích a jeskyních začaly věnovat přípravě na školu.

Víťa i Janka samozřejmě protáhli obličeje, ale ani slovem neprotestovali, až se to zdálo mámě i tátovi podivné. Táta jim dokonce začal obšírně vysvětlovat, proč by to bylo vhodné, až ho Víťa zarazil.

„My to uznáváme, tati!“ prohlásil. „Za včerejšek jsme si jeskyně užili dost. Za pár dní začne škola a prázdniny tak jako tak končí. Není sice obvyklé, aby učitelé začali hned první den zkoušet, ale i tak bude lepší, když si už dopředu trochu osvěžíme paměť.“

„Sakra, mluvíš až nezvykle zodpovědně!“ zarazil se nad tím táta. „A co ty, Janko? Jaké je tvé mínění?“

„Stejné, tati,“ přikývla Janka.

„No - tím lépe!“ přijal to táta. „Je vidět, že jste oba vyrostli k zodpovědnosti. To je jen dobře. Tak se podívejte do sešitů a uvědomte si, že přecházíte na jinou školu. Souhlasím, že není obvyklé, aby učitelé začali zkoušet hned první den, ale budou zvědaví na vaši úroveň, takže se zkoušením nejspíš začnou právě u vás.“

To bylo pravděpodobné a proto si Víťa i Janka vytáhli ze skříní školní brašny a začali na stolech rovnat sešity. Staré učebnice neměli, nové nedostali, takže sešity byly jediné, nač se mohli obrátit. Brzy se ale ukázalo nadlidské soustředit se na učivo, když může každou chvíli zapípat Jančin mobil se zprávou, jak dopadlo jednání se skřítky.

Pan Adam si ale dával na čas a neozýval se.

Nejspíš za to mohli skřítci. Říkal přece, že nemůže ručit za to, kdy se s nimi setká. Jen jim slíbil, že se je pokusí zavolat, ale i kdyby to splnil, rozhodnou to skřítkové, kdy a jak se s panem Adamem dohodnou.

„Taky už tě napadlo, jak mohou vypadat?“ řekla po chvilce Janka nad sešitem češtiny.

Nemusela ani určovat, o čem mluví. Víťa se právě díval do matematiky, ale hlavu měl také plnou včerejšího dobrodružství.

„Mně se pořád vnucuje představa takových typických trpaslíků,“ přiznal. „Mrňavých fousatých strejců s trpasličími čepičkami. Měli jsme si je nechat aspoň trochu popsat, jinak nás může skutečnost velice překvapit.“

„Samo sebou, pokud je vůbec někdy uvidíme,“ dodala.

„Buďme optimisté,“ řekl zvesela, ale v tónu jeho hlasu vycítila nerozhodnost.

Chvíli se oba dívali do sešitů a předstírali studium.

„Co by máma řekla, kdybychom si vzali sešity a šli se učit do jeskyně?“ napadlo Janku.

„Asi by se hodně divila,“ opáčil klidně Víťa, ani nevzhlédl od matiky. „Obávám se, že bychom další hodinu strávili vysvětlováním, které by ani nemělo smysl. Skřítci! Kdo nám je uvěří, když nemáme v ruce žádný důkaz?“

„Jaký důkaz bys chtěl?“ naježila se.

„Například bys je měla mobilem vyfotit, pokud se s nimi přece jen setkáme. V mém mobilu je několik fotek kostry hiselta, ale to je jen vybělená kostra. Obraz živého skřítka by byl nejlepší důkaz, že cizí světy skutečně existují. Asi bys měla vyfotit i bránu flég, ačkoliv to nebude snadné, ve tmě se příliš špatně fotí.“

„A co ty?“ nadhodila.

„Už jsem něco nafotil!“ odvětil Víťa. „A taky mě napadlo zapůjčit Adamovým mobil. Bez toho nápadu bychom je určitě nikdy neviděli! A kdyby to nevyšlo, riziko bych odnesl zase jen já.“

Janka cosi zabručela, ale nahlas neřekla nic. Víťa to chápal jako souhlas. Navrhl sestře malý test - aby se pokusila jeho mobil zavolat, ale nedělal si iluze, že by byl úspěšný. Pokus také dopadl přesně tak, jak oba očekávali.

„...volaný účastník není dočasně k dispozici. Zavolejte, prosím, později...“

Probrali tím vlastně, co jim nejvíc leželo na srdci a zase se oba sklonili nad sešity.

Rodiče by z nich jistě měli radost.


Ačkoliv na to čekali celé hodiny, přesto oba nadskočili, když Jančin mobil zazvonil. Už byli po večeři a chystali se ke spánku, venku panovalo šero, z celodenního učení je bolela hlava, ale mobil je oba elektrizoval jako rána z prasklého vypínače.

„Janka!“ ohlásila se rychle. „Jó - už tam letíme!“

To už se Víťa v předsíni v rychlosti oblékal a Janka za ním přistála smykem na lavičce, aby si mohla natáhnout botky.

„Neřekneme to našim?“ napadlo ji náhle v záchvatu svědomí.

„Není čas!“ okřikl ji Víťa, ale protože už byl oblečený, odskočil si ještě do dětského pokoje, kde na stole zanechal lakonický lísteček: „Jsme v jeskyni“.

Vyběhli ven, tentokrát bez Plyšáka. Určitě by je nezdržoval, naopak, Plyšák byl v běhu vždycky první a pokud byl na vodítku, úspěšně si hrál na tažného psa. Museli by si ho ale vzít z obýváku a do toho by se mohli zapojit rodiče, od kterých hrozilo, když už ne absolutní zákaz, pak aspoň fatální zdržení spojené s vysvětlováním. Víťa stihl na chodbě popadnout baterku - v jeskyni byla naprosto nutná, ale hodila se i venku, zejména u potůčku - jenže měli jen jednu. Nu což, mohla by stačit.

Hnali se přes pole, přeskočili potůček a za chvíli byli na pokraji lesa a hledali otvor do skály. V lese byla tma, ale jeskyni našli a Víťa si rychle posvítil dovnitř.

Podle svého slibu tam stál pan Karel Adam - a dětem spadl kámen ze srdce. Kdyby tu ležel jen mobil, znamenalo by to jasné odmítnutí, z tohohle koukala větší naděje.

„Tak jsme tady!“ řekl Víťa udýchaně.

„Oba dva?“ usmál se trochu pan Adam. „Pojďte za mnou!“

Rozsvítil světlo, které měl připevněné na čele. Byl do tmavých jeskyní připravený jako oni, možná i lépe. Prošli tak spolu chodbou až k místu, kde ji přetínala prasklina hvězdné brány. Jakmile všichni tři přešli na druhou stranu, brána červeně blikla a pan Adam je rychle strkal před sebou ven.

Za zlomem nebyla nepravidelná jeskyně, ale široká klenutá chodba, takže sourozence ani nepřekvapilo, když venku nebyla pruhovaná roubená chaloupka, ale úplně jiná budova, větší a majestátnější. Oba se při jejím spatření překvapením zarazili. Protože ji tady, v cizím světě, rozhodně nečekali. I když ji znali...

Takovou budovu nikde na Zemi neuvidíte, jen se o ní dlouho uvažovalo. Tady stála, ne tak velká ani honosná, jako ta na Zemi, ale přitom futuristicky vznešená. Venku bylo světla víc než na Zemi, tady zřejmě večer neskončil a noc byla ještě daleko.

„Panebože!“ vydechla Janka.

Pod okrajem typicky tvarované žluté střechy, jaká měla vévodit Praze na Letné, na ně čekalo osm chundelatých modrých postaviček.

Skřítci na první pohled vypadali jako malá chlupatá modrá klubíčka, na nichž jiskřila dvě hnědá očka. Byli roztomilí, velicí jako malé děti a podobali se dětským hračkám. Jenže to byl mylný dojem. Ta chlupatá modrá batolata byli vládci tohoto světa a na jejich libovůli záleželo, koho sem hvězdné brány pustí a koho ne.

„Přivedl jsem ty děti,“ řekl pan Adam.

Víťa s Jankou se zarazili ještě víc. Pan Adam nepromluvil česky - přitom mu oba dobře rozuměli. Co to ale, proboha, bylo za řeč?

„Už jsi jim oznámil náš návrh?“ zeptal se - stejnou podivnou řečí - některý ze skřítků. Nerozeznali, který z nich to byl, ani podle směru zvuku se nedalo nic rozpoznat. Ačkoliv to nebylo česky, rozuměli každému slovu... pokud to byla slova...

„Ne, ponechal jsem to na vás,“ odpověděl pan Adam.

„Dobře, pojďte s námi dál,“ pobídli je skřítci a rozestoupili se, takže mezi nimi vznikla ulička, kterou spatřili otevírající se dveře.

„Děkujeme vám za přijetí...“ začal Víťa, ale nedořekl.

„Prosím, vynech ty pozemské zdvořilostní fráze!“ skočil mu rychle do řeči pan Adam, tentokrát to ale řekl normálně česky. „A nezkoušejte na ně mluvit, nebudou vám rozumět.“

„Ale vždyť my jim...“ začal Víťa, ale pan Adam ho opět přerušil.

„Až vás naučí telepatii, budete se s nimi domlouvat sami. Teď ale musíte použít mých služeb překladatele. Cokoliv jim chcete sdělit, musíte říci mně. Já jim to zopakuji, jinak vám nebudou rozumět. A úplně vynechte všechno, co byste říkali jen ze zdvořilosti. Skřítkové si na mazání medu kolem pusy nepotrpí.“

„Zdvořilost snad není mazání medu...“ začal Víťa, ale opět byl přerušen.

„Pozemská zdvořilost je vrcholem pokrytectví,“ řekl rychle pan Adam. „Nejokázaleji se zdvořilostmi častují politici, kteří si jinak jdou po krku. Někdy obrazně, ale velice často i doslova. Bude lépe, když si tady na to raději nebudete zvykat.“

„Máme se snad chovat jako hulváti?“ namítla Janka.

„Tak pozor, mladá dámo!“ usmál se pan Adam. „To jsem přece neřekl!“

„Ale vyznělo to tak,“ namítla opět Janka. „Máme-li vynechat zdvořilost...“

„Vynechat pokryteckou zdvořilost neznamená stát se hulvátem, stejně jako odmítnout současné pozemské politiky neznamená fandit fašismu. Uvědomte si příčiny špatného stavu a zaměřte se proti nim. Pokryteckou zdvořilost lidé používají jako zástěrku, když ostatním škodí. To ale neznamená chovat se jako hulváti. Tvrdím, že je současná demokracie špatná. Neumožňuje zastupitele odvolat, když voliče podvedou, proto je také bezostyšně podvádějí. To ale neznamená, že bych považoval za vhodnější fašismus. Je snad více způsobů, jak se chovat čestně a spravedlivě!“

„Ale jak byste to tedy řešil vy sám?“ řekl uraženě Víťa. „Co například zkoušíte udělat s našimi současnými politiky?“

„Řešit můžeš jen co je ve tvých možnostech,“ usmál se pan Adam. „Politiky se mohou zabývat jen občané, zato rovnému jednání místo formální zdvořilosti se můžete učit i vy.“

„Proč tedy neřešíte naše české politiky?“ trval na svém Víťa. „Vy nejste občan?“

„Ne, nejsem občan,“ ztvrdl panu Adamovi výraz obličeje. „Náš politický systém ze mě udělal otroka bez občanských práv. Občanem jsem tady, jenže tady nemám nejmenší důvod zdejší systém opravovat. Tím spíše, že jsem tu jen azylantem, hostem. Host nemá opravovat hostitele, zejména když cítí jeho morální převahu.“

„Dobře, ale o čem máme jednat se skřítky?“ vložila se mezi ně Janka.

To už je uvedli do velikého světlého sálu uprostřed stavby. Stěny byly bez zbytečných ozdob, jasně žluté barvy, od několika oválných oken bylo ještě světla víc než dost. Na jasně modré podlaze bylo několik různě velkých kruhů plochých hnědých kamenů, jako sedátek.

„Posadíme se,“ upozornil je pan Adam.

Skřítci zvolili kruh takové velikosti, aby se kolem něho rozmístili všichni. Pan Adam posadil děti vedle sebe, skřítci se beze spěchu rozsazovali proti nim. Jedno sedátko zůstalo neobsazené, ale nikomu to nevadilo.

„O čem se bude jednat, to se brzy dozvíme,“ dokončil rychle pan Adam k dětem. „Ani já to teď nevím, ale nemusíte se bát, o vaší popravě to zaručeně nebude...“

Navzdory tomu ujištění se oběma roztřásla kolena. Po usednutí Jance maličko vylepšily náladu sedačky - nebyly to kameny, jen tak vypadaly, ale byly čalouněné, kožené a mnohem měkčí, než podle kamenného vzhledu očekávali.

Jenže těch šestnáct jiskřících černých očiček se na děti upjalo a zase jim bylo divně.

A navíc tu nebyli na Zemi...


Jednání se skřítky se zpočátku podobalo křížovému výslechu.

„Seznámili jste se s osudem alespoň jednoho člověka ze Země, který hledal útočiště v našem světě?“ byla první otázka.

Víťovi ani Jance se nepodařilo odhadnout, který ze skřítků na ně promluvil. Mluvil za ně zřejmě jen jeden z nich, ale vypadalo to, že se ptají všichni.

„Počítáme-li i pana Adama, pak ano,“ odpověděl jim Víťa a pan Adam to s úsměvem skřítkům zopakoval.

„Ale vy sami jste se nikdy nedostali do tak zlé životní situace?“ byla další otázka, také jako kdyby pocházející zprostředka skupinky skřítků.

„My ne,“ přikývl Víťa. „My jsme zatím děti, všechny existenční problémy za nás řeší naši rodiče.“

Pan Adam to zopakoval a ještě dodal: „Na Zemi je to tak obvyklé.“

„Dobře - ale nejste si vědomi, že byste vy - anebo vaši rodiče - uvedli do podobně zlé životní situace někoho jiného?“

„Naše rodina nikdy nikomu neuškodila!“ prohlásil Víťa. „V poslední době se ani nám nevede moc dobře, ale zatím to naši zvládli.“

Pan Adam to zopakoval, ale podíval se na děti se zájmem.

„A vy dva?“ pokračovali v dotazování skřítci.

„Snažíme se našim nepřekážet,“ řekl Víťa. „A nepřidělávat jim problémy v tom, co je v našich silách ovlivnit. Například jim nepřiděláváme problémy se školou.“

Tohle pan Adam nejen zopakoval, ale doplnil krátkým vysvětlením, co je to škola, kde se lidská mláďata učí potřebným znalostem a někdy také správnému jednání - což se občas ani ve školách nedodržuje.

Skřítci se pak obrátili na pana Adama s dotazy, co si o škole a vzdělávání dětí myslí on sám, když tady nic takového jako škola neexistuje a i on má přece s sebou vlastní mládě.

„Já si Karlíka učím sám,“ řekl pan Adam. „Jen musím připomenout, že tady mám na syna více času, než bývá obvyklé na Zemi. Proto rodiče svěřují své děti na výchovu škole.“

„Považuješ školu za přínos, nebo spíš za nedostatek?“ zeptali se ho skřítkové.

„Ve většině případů za přínos,“ odvětil pan Adam. „Školu provozují lidé, kteří mají pro výuku specializované znalosti. Měli by dětem dát nejkvalitnější vědomosti a řekl bych, že je tomu tak ve většině případů, zejména kde rodiče sami nemají předpoklady a na výuku svých dětí nestačí. U většiny lidí přitom platí, že na výuku vlastních dětí nemají dost času. Systém je nutí do vysokých pracovních výkonů, je proto výhodné svěřit výuku a v mnoha případech i výchovu dětí odborníkům ve školách. Právě ty by měly být zárukou správné výuky.“

„Ty jsi tady ale s dítětem, obejdeš se i bez škol?“

„Ano, mám tu dost času, abych se Kájovi mohl věnovat a považuji se i odborně na výši, abych mu mohl dát dobré vzdělání. Obávám se ale, že se mohu považovat za výjimku. Znal jsem spousty lidí, kteří by vlastní děti kvalitně vzdělávat nemohli.“

„Co můžeš soudit o rodičích těchto dvou dětí?“ ptali se ho skřítci.

„Soudit je nemohu, neznám je. Jen bych mohl říci pár postřehů, které jsem se o nich do této chvíle dozvěděl. Není jich mnoho, ale něco málo se už z toho usuzovat dá.“

„Povídej!“ vybídli ho.

„Zdá se mi, že rodiče těch dětí se zřejmě chovají rozumně. Ve zhoršené životní situaci, do níž se dostali cizí vinou, se pokusili jednat tak, aby co nejvíc omezili škody. Samozřejmě nezachránili všechno, ale aspoň se snaží správným směrem. Jako zvláštní přednost vidím, že se svým dětem snaží zajistit co nejlepší znalosti, vedou je k zodpovědnosti, ale i k soucítění k lidem okolo. Podle mého mínění by v případě dalšího zhoršení situace mohli bez výčitek svědomí požádat o vaši pomoc.“

„V této chvíli ne?“

„Ne, v této chvíli ještě ne,“ řekl pan Adam. „Ještě nejsou úplně na dně, ještě doufají, že něco zachrání. A je dost možné, že budou mít alespoň částečný úspěch.“

„Dobře - proč sem tedy poslali své děti? Nejsou všechny světy bezpečné, jako náš!“

„My jsme se sem dostali náhodou,“ řekl rychle Víťa. „A rodiče nevědí, že jsme tady, neví ani o vás, ani o skalním labyrintu.“

Pan Adam to rychle zopakoval, jen místo skalního labyrintu řekl frytočni - to slovo, na Zemi neznámé, mělo přece jen odlišný význam než pouhé skalní bludiště.

„Proč jste to rodičům neřekli?“ zeptali se rychle skřítkové.

„Nevěřili by nám,“ vložila se do hovoru Janka.

„Proč ne?“ chtěli vědět.

„Tajné chodby, cizí světy, skřítkové...“ vypočítával Víťa. „To všechno připomíná naše pohádky. To jsou takové smyšlené...“

„Nech to na mně, vysvětlím jim to,“ zarazil ho pan Adam. Pak se obrátil ke skřítkům, nejprve jim přeložil Víťova slova, pak pokračoval sám.

„Pohádky jsou vymyšlené příběhy z vymyšleného světa,“ vysvětloval. „Naše děti jsou po narození malé a slabé, proto je před světem chráníme. Později je ale musíme připravit na skutečný svět a šetrně jim sdělit, že je jiný než se jim jeví. Pohádky nám v tom pomáhají.“

„Ty také používáš k přípravě svého dítěte na skutečný svět pohádky?“

„Používal jsem,“ přikývl. „Teď už je můj syn větší a snese pravdu bez přikrašlování.“

„Tajné chodby, cizí světy, skřítkové...“ vypočítával skřítek. „Jak vysvětlíš, že ve vašem světě používáte ve svých pohádkách právě tyto skutečnosti?“

„Nevím,“ přiznal pan Adam. „Dalo by se to ale vysvětlit. Víte přece, že se některým lidem ve vašem světě zastesklo a vrátili se. Vědomosti, přinesené odsud, si doma převedli do pohádek. V těch se nikdo nepodivuje nad skutečnostmi, které do našeho světa nepatří.“

„Jenže pak by si naši rodiče mysleli, že jim vyprávíme pohádky,“ dodal Víťa.

„Ti, kdo se vrátili, ale slíbili, že nic z toho, co tady viděli, ostatním lidem neřeknou!“

„Oni to asi opravdu nikomu neřekli,“ usmál se pan Adam. „Pohádky se v našem světě nepovažují za skutečnost a skutečnostem, které někdo použije v pohádkách, nikdo nevěří.“

„Tak proč ty pohádky vůbec máte?“

„Máme je pro děti,“ opakoval pan Adam. „Děti jim věří a proto je používáme. Jenže to má i stinné stránky. Například - kdyby tyhle děti začaly doma mluvit o tajných chodbách, cizích světech a skřítcích, rodiče by jim neuvěřili ani slovo. A tak, ačkoliv tyhle děti už jistě vyrostly z věku, kdy by pohádkám věřily doslova, nemohly tyto skutečnosti použít. Patří to přece do pohádek a těm dospělí nevěří.“

„Dobře, to se dá pochopit. I takové podrobnosti ale mohou být důležité. Co očekáváte, že udělají rodiče, až se všechno dozvědí? Nemyslíme si, že by rodiče pevně trvali na tom, že to všechno patří do vašich pohádek.“

„My bychom jim to řekli,“ začal Víťa. „Jenže jsme na to neměli dost času. Když jsme se sem chtěli vrátit, musel jsem půjčit mobil panu Adamovi. A pak jsme čekali, kdy zazvoní a my budeme muset okamžitě vyrazit na setkání do jeskyně. Vysvětlování rodičům by to jen zdržovalo a mohlo by se stát, že pan Adam ztratí trpělivost, přestane na nás čekat a vrátí se. Pak bychom ho třeba už nikdy neviděli.“

„To jste jako naprostou samozřejmost předpokládali, že pan Adam poruší dané slovo?“ zeptali se okamžitě skřítci.

„No - tady bylo těch nebezpečí víc,“ řekl Víťa rozšafně. „Pan Adam se mohl obávat policie, která by ho mohla chytit a zavřít do vězení. Slíbili jsme mu proto, že to nikomu neřekneme, aby o tom vědělo co nejméně lidí, ale nemohli jsme mu slíbit, že nás nikdo nebude sledovat bez našeho vědomí.“

„Často někdo ve vašem světě sleduje jiné lidi bez jejich vědomí?“ zeptali se skřítci, když jim to pan Adam přetlumočil.

„Nebývá to příliš často, ale stává se to,“ připustil Víťa.

„I děti se u nás učí opatrnosti vůči takovému sledování,“ doplnil pan Adam, když jeho slova přeložil do řeči skřítků.

„Nedivím se, že jste z takového světa utekl!“ řekl skřítek. „Spíš se divím těm, kdo se tam vraceli. I když - kdo ví, vy lidé jste podivíni. Ale dobrá, takové vysvětlení přijmeme, je to příznivé i pro naše záměry.“

„Shrnul bych to tedy,“ řekl pan Adam. „Ty děti jednaly podle mého názoru rozumně, když to rodičům neřekly a odložily to. Z časových důvodů to nebylo možné ani vhodné. Čím budeme pokračovat?“

„Dobře, shrňme to,“ souhlasil skřítek. „Došli jsme k názoru, že ty děti jsou vhodné pro pokus nového druhu. Pomůžeme jim jako ostatním nevinným obětem vašeho světa, jenže ne přijetím mezi nás. To jsme zkoušeli tři sta let a není to ani zdaleka tak efektivní, jak jsme si v začátcích slibovali. Azyl není správné řešení vašich problémů. Pomůžeme jim proto přímo ve vašem světě. Když se to osvědčí, nebude už důvod dalších azylů v našem světě.“

Víťa s Jankou strnuli překvapením, ale i pan Adam vypadal jako zaskočený.

„Jak to myslíte?“ zeptal se skřítků.

„Využijeme toho, že rodiče těch dětí ještě nejsou úplně na dně a právě proto se mohou ve vašem světě udržet, aniž by museli uprchnout sem k nám.“

„Myslíte si, že to tam půjde lépe?“

„Možná je takových jako oni ve vašem světě víc a ti by mohli pomáhat i lidem jako vy, kteří už nevidí v setrvávání ve vašem světě žádný smysl.“

„Jak jim ale chcete pomoci?“ zeptal se pan Adam nerozhodně.

„Dáme jim tam Fuhunga.“

„To snad ne!“ odvětil rychle pan Adam. „Jak byste je tam dostali?“

„Zařídíme to,“ řekli stručně. „Vrátíš se tam s nimi, nebo raději až později?“

„Říkal jsem přece, že pro mě už...“

„Takže později,“ souhlasili skřítci. „Až jak dopadnou tihle. Když dobře, připraví tam návrat i pro vás. Když špatně - přivítáme je tady.“

„Ale říkali jste, že Fuhungo se nedá stěhovat...“

„Nedá,“ souhlasili skřítkové. „Ale dá se zrodit. Zkusíme to.“

„Na náš svět to ale stačit nebude,“ namítal pan Adam.

„To víme,“ souhlasili. „Ale vždyť půjde jen o pokus. Na ten si troufneme.“

„A to je chcete hned teď...“

„Dnes ještě ne,“ zchladil ho skřítek. „Vrať je teď do vašeho starého světa. Slupige trvá celý den - to si snad ještě pamatuješ. Ale hned teď s nimi dohodni, jak sem budou docházet. Čím dřív, tím lépe, rozjedeme to bez prodlení. Bude to výhodné i pro vás.“

„Dobře, rozumím... ale nejsou to ještě děti? Nebudou mít z toho rozum.“

„Když mají dost rozumu na toto jednání?“ opáčili skřítci. „Sám ses jich přece zastával, že mají rozumu dost. Když i děti u vás učíte opatrnosti vůči sledování... Fuhungo nebude mít zpočátku sílu pro větší zátěž, dost na tom, že je budou zkoušet děti. Dnes už je odveď domů, ať je rodiče zbytečně neshánějí. Ale dohodni s nimi, kdy přijdou.“

„Dobře, to zařídím,“ sliboval pan Adam.

Víťa s Jankou všechno do detailu nechápali, ale došlo jim, že to ani zdaleka není konec jejich pobytu v tomto světě. Pro dnešek by to mohlo stačit a dál - dál se uvidí!

Nejprve se zvedli skřítci, zřejmě na znamení, že audience skončila. Hned po nich vstal pan Adam s dětmi. Obrátil se s nimi k východu a vyšli z budovy. Víťu napadlo, že architekt neuskutečněné pražské knihovny musel být předtím ve světě skřítků, jinak by nikdy nepřišel na ten tvar. Tady těch staveb viděli stranou víc, ale i kdyby byla jediná, pražskému projektu se podobala víc než vzdáleně. Pravda, byla menší a uvnitř nebylo tolik místa - však se jí asi pan architekt jen inspiroval.

Pane Kaplický - proč jste se vracel na náš prohnilý svět? Chtěl jste tam přinést víc než pouhou pohádku?

Došli k portálu tunelu, vedoucímu do skály. Opět prošli jen za první hvězdnou bránu, ta pak krátce blikla a opět se vraceli. Tentokrát vyšli ze stísněnější chodby a jeskyně. Víťa i Janka poznali malou roubenou chaloupku.

Kája už na ně čekal ve dveřích.

„Jak jste dopadli?“ ptal se jich.

„Jinak než jsme čekali,“ řekl pan Adam. „Skřítci jim chtějí dát Fuhunga domů na Zem a když se uchytí, měli by pomoci k návratu i nám.“

„Mně se na Zem nechce!“ zamračil se Kája.

„Nebude to hned,“ uklidňoval ho otec. „To až jak se povede těmhle... ať tak nebo tak to vidím na několik let. Ale už jsme spolu probírali, že se jednoho dne vrátíš.“

„Jo - ale když to vypadalo na třicet let, bylo to strašně vzdálené.“

„I kdyby se to zkrátilo na polovinu, je to pořád daleko!“

„Myslíš, že nám to tady vydrží aspoň dvacet let?“ ptal se Kája dychtivě.

„Je to pravděpodobné,“ přikývl jeho otec. „Teď si dáme jednu společnou večeři a při tom probereme, co je potřeba.“

„My už jsme po večeři,“ připomněla jim Janka.

„Teď jste byli v takovém kole, že musíte mít hlad!“ řekl pan Adam. „Nezapomeňte, že mozek při zátěži potřebuje energii stejně jako svaly. Sníte si tedy druhou, menší večeři, než se vrátíte domů. A při jídle - to je taková vhodná příležitost - si něco prohovoříme.“

Víťa musel uznat, že na tom něco může být. Rozhodně pociťoval, když ne hlad, tak aspoň chuť na něco malého dobrého. A slíbený rozhovor ho také zajímal.

„Kájo, skoč do ledničky pro koláče a kimos na zapití!“ požádal otec syna.

„Není to zbytečné?“ zavrtěl hlavou Kája. „Když mají dostat slupigeFuhunga, proč si ještě před nimi hrát na ledničku?“

Pan Adam se na syna podíval přísně, ale pak povolil.

„Dobrá - sedněme si!“ pobídl děti.

Rozsadili se kolem bytelného dřevěného selského stolu, Víťa naproti panu Adamovi, Janka proti Kájovi. A pak - aniž by se kdokoliv z nich pohnul - se na stole mezi nimi objevila mísa koláčů a čtyři hrníčky.

„Berte si!“ pobídl pan Adam děti.

Zjevení jídla přímo na stole působilo jako nějaké kouzlo. Jídlo ale vypadalo normálně, jako kdyby na stole bylo už předtím. Kimos už znali a koláče vypadaly až příliš pozemsky, takže Víťa i Janka překonali překvapení i ostych a všichni čtyři se nedočkavě zakousli do prvního koláče.

„Tak si to ještě shrneme,“ začal pan Adam. „Dopadli jste tak, jak jsem vážně nečekal. Čekal jsem, že vám dají slupige, to by bylo logické a celkem obvyklé. Ale Fuhungo... to je něco úplně nového. Vy si to neumíte představit, ale - za posledních pět set let se u skřítků vystřídalo zhruba pět tisíc lidí Země. Jen nepatrný zlomek jich stesk po domově nevydržel a vrátil se na Zem.“

„Ještě tak kdybychom věděli, o čem zrovna mluvíte!“ posteskl si Víťa. „Nevíme, co je to slupige ani Fuhungo. Proč je to tak neobvyklé?“

„Pro vás bude neobvyklé obojí, protože se nic z toho na Zemi nevyskytuje,“ řekl pan Adam. „Dobře, pokusím se vám to vysvětlit, ačkoliv v tom nejsem odborník. Slupige je řeč skřítků. Ano, právě ta, do které jsem překládal vaše slova, když jsme s nimi jednali. Skřítci nerozumí pozemským jazykům, tedy ani češtině. Jejich řeč není řeč v pravém smyslu, neboť nepoužívá k přenosu pojmů zvuky a umožňuje sdělovat nejen slova, ale jakékoliv představy, obrazy, zvuky, vůně i chutě. Z pozemských pojmů je nejblíž telepatie, ačkoliv ani ta správně podstatu nevystihuje. Slupige vám umožní dohovořit se bez prostředníka nejen se skřítky, ale budou vám rozumět i lidé, jejichž řeč neznáte, a dokonce i zvířata, Fuhungo a hvězdné brány flégy. Pokud vám skřítci dají slupige, mohli byste se sem vracet.“

„To by bylo príma!“ řekla nadšeně Janka. „Naučíte nás to?“

„Já ne,“ zavrtěl hlavou pan Adam. „Já to neumím, to musí zařídit skřítci a i jim to trvá celý den. Je to taková pojistka, aby se jim sem lidé ze Země nenahrnuli - jen oni rozhodnou, kdo je toho hoden. Ale jak se zdá, u vás už se rozhodli, můžete se na to těšit. Ale co je divné i pro nás, chtějí vám to dát, aniž byste azyl v jejich světě potřebovali. A navíc by vám chtěli svěřit na Zem Fuhungo.“

„A to je co?“ vyhrkl Víťa.

„To je hodně těžká otázka,“ usmál se trochu pan Adam. „Kdybyste měli středověkému člověku popsat automobil, vystačíte si s opisem kočár bez koní. Podobně můžete popsat jiné předměty, ale už u atomového reaktoru těžko najdete vhodný opis. Jak vám mám Fuhunga přiblížit? Jako takový stroj... tím začnou potíže, není to stroj. Jak vypadá? Jak vypadá třeba atomový reaktor? Různě - a navíc, u reaktoru na tvaru příliš nezáleží. Atomová elektrárna? Taková budova... no, některé nejsou v budovách, takže i tento opis selže. A teď mi řekněte, jak mám popsat Fuhunga? Podle tvaru? Vypadá pokaždé jinak. Jako stroj? Je částečně živý, ačkoliv to pozemské definici života neodpovídá. Spíš co umí? Všechno, až na... jednodušší bude vyjmenovat, co neumí. Nedokáže vychýlit svět z oběžné dráhy kolem slunce, otočit jinam zemskou osu, přinutit měsíc, aby odletěl kamsi do neznáma... což by asi doprovázely příšerné katastrofy, hurikány, zemětřesení, vlny tsunami... ačkoliv, ty už v jeho možnostech jsou... Fuhungo je zkrátka Fuhungo.“

„Copak umí i... katastrofy?“

„Jak kdy,“ slevil pan Adam. „Umí je vyvolat, ale i potlačit... zkrátka dokáže zázraky. Koláče i kimos byly jen malá ukázka jeho dovedností.“

„Vypadalo to... skoro jako nějaké čarování...“ řekla Janka.

„Kdybys nevěděla, že je za tím strukturální přeměna hmoty, mohla bys to tak nazvat,“ přikývl pan Adam. „Také v atomových reaktorech se mění prvky, štěpením nebo následnými rozpadovými reakcemi. Fuhungo dokáže přeměňovat hmotu dokonaleji. Nejen měnit prvky, ale hmotu přímo na energii a naopak a třeba přímo na stole vytvořit mísu koláčů. Vypadá to jako zázrak, ale to by muselo vytvářet hmotu z ničeho a tak to přece jen není. Vždycky když někde nějakou hmotu vytvoří, musí jinde odpovídající hmota zmizet. Zázrak to tedy není.“

„Ale vypadá to tak!“ řekl Víťa.

„Nebo jako kouzla,“ přidala Janka.

„Až se naučíte s Fuhungem domlouvat, budete mít někdy pocit, že skutečně čarujete. Ale není tomu tak. Vždycky mu jen předáte příslušný příkaz a Fuhungo jej vykoná. Ačkoliv to pro nezasvěcené může skutečně jako kouzla vypadat.“

„A co všechno umí takhle vytvořit?“ zajímala se Janka.

„Co tě napadne,“ usmál se pan Adam. „Samozřejmě do jisté velikosti. Stvořit planetu je přece jen trochu moc. Ale co neumí, může se naučit. Kimos pochází ještě od skřítků, to Fuhungo uměl dávno před příchodem lidí. Ale české makové koláče jsem ho učil až já.“

„Učil?“ zachytil se toho slova Víťa.

„I to se naučíte,“ řekl pan Adam. „Teď bychom se ale měli domluvit. Kdy budete moci přijít na celý den? Slyšeli jste to už od nich - zavedení slupige trvá celý den a musí to dělat oni, my na to nemáme potřebné znalosti.“

„Možná by to šlo už zítra,“ uvažovala Janka. „Ale asi bychom to měli říci našim.“

„Když jim to dneska řekneme, pak nám to zítra nedovolí,“ řekl Víťa.

„Proč myslíš?“ zeptal se ho pan Adam.

„Protože by o nás měli strach,“ řekl Víťa.

Pan Adam se nepatrně zamyslel.

„Možná máte pravdu,“ připustil. „Bude lépe, když si to rozmyslíte podle toho, jak se u vás věci vyvinou. Jak to tedy uděláme? Ponecháte mi ještě ten... mobil?“

„To snad můžeme,“ přikývl Víťa. „Bude to stát za to. Ale my vás nemůžeme volat, sem se rádiové vlny nedostanou.“

„To máš pravdu,“ souhlasil pan Adam. „Přijdu si tedy každé ráno do jeskyně zavolat, jak jste na tom, ne? Ale začnu až pozítří, na zítra to ještě nemůžete stihnout a budeme raději šetřit baterii mobilu.“

„Případně můžete poslat Káju,“ dodala Janka.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:24