Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Fuhungo

Rodiče je přivítali v pohodě. Menší rozmrzení způsobili mamince, když odmítli večeři. Víťa se to rodičům pokusil nějak přijatelně vysvětlit.

„Zaujali jsme se tam natolik hrou, že jsme úplně zapomněli na svačiny. Vzpomněli jsme si na ně až těsně před odchodem domů - no a tak jsme snědli naráz všechny balíčky na celý den. Podívej se na Plyšáka! Taky se nemůže na žrádlo ani podívat!“

Byla to pravda. Pes si lehl a odpočíval, miska ho nezajímala. Neznamenalo to nic, tak se Plyšák choval i jindy, hltavě žral jen ráno, kdy mu přes noc patřičně vyhládlo, ale teď to zapadalo do mozaiky, tak jak to Víťa s Jankou potřebovali.

Maminka je varovala, že večeři dá do ledničky a dostanou ji při nejbližší příležitosti, ale na to oba velice ochotně přistoupili. Přece se to jídlo nevyhodí! Rodiče to přijali a tím to pro dnešek prošlo.

Zatím se ale nic moc nezměnilo. Víťa ještě stihl Jance přeměnit SIM-kartu do nového mobilu, ale hned si také vyzkoušeli, jak se volá přímou volbou.

„Je to úplně stejné,“ zhodnotila to Janka.

„Až na jednu maličkost,“ oponoval jí Víťa. „Přímá volba znamená volání zadarmo. To poznáme až při účtování. Za stejné peníze teď budeme mít víc minut pro volání ostatním. Nezdá se ti to výhodné?“

„Jistě,“ přikývla. „Teď bychom potřebovali nenápadně vyměnit mobily našim. Jenže táta má úplně jiný typ a máma má mobil jako z muzea.“

„Jenže jim fungují,“ řekl Víťa. „Teď to záleží na tom, kdy se nám poprvé ozve zdejší Fuhungo. Prý už tu je, jenže ještě nemá sílu.“

Vzhledem k tomu, že strávili u skřítků bez vědomí prakticky celý den, vůbec se necítili ospalí a zdálo se jim nesmyslné jít spát. Jenže v noci se toho moc dělat nedalo. Ulehli tedy, ale s úmyslem ještě si před spaním povídat.

Začali vzpomínkami na úplný začátek jejich dobrodružství - objev pravěké jeskyně, kde byla nějakým řízením osudu otevřená první brána flég.

Kdo ji ale otevřel? Adamovi to asi nebyli. Kája byl příliš překvapený, když je uviděl poprvé a i pan Adam označil otevřenou bránu za nezodpovědnost, kterou skřítci jistě vyšetří. Musel to být tedy někdo jiný, ale kdo?

S pocitem, že to oni dva těžko vyřeší, přešli na své dojmy, nasbírané u Adamů v jejich mile pozemské dřevěné chaloupce, kde žijí jako dva poustevníci. Otec pan Adam, který se podle vlastních slov nemůže na Zem již nikdy vrátit a jeho syn Kája, kterému jeho táta neustále věští návrat, ale kterému se zpátky na Zem ani moc nechce.

„Zatím se jim u skřítků vede dobře,“ soudila Janka. „Vypadají spokojeně a na Zemi se k nim lidé nezachovali férově. Co by je táhlo zpátky?“

„Pana Adama už možná nic,“ přikývl Víťa. „Ale Kája se docela určitě vrátí. No jen si představ, že v té krásné chaloupce zůstane jednoho dne sám. To se přece stává. A mohl by se vrátit na Zem ještě dřív. Není přece myslitelné, aby tam žil až do smrti sám. Měl by si přece najít holku, oženit se, mít děti - to přece taky patří k životu a vzdát se toho není normální. A Kája vypadá jako docela normální kluk.“

„Ty si taky budeš hledat nějakou holku?“ vyjela si na něho.

„Ale to se rozumí, sestřičko!“ řekl medově. „A ty si najdeš kluka možná ještě dřív než já holku. Jsem sice starší, ale holky se obvykle zamilovávají dřív, nemyslíš?“

„Máme na to oba ještě dost času!“ odrazila ho.

„Jo, my dva ano,“ souhlasil. „Ale Kájovi je víc než nám.“

„Ale pan Adam tvrdil, že mu ještě není osmnáct!“ namítla.

„Není, ale řekl bych, že mu do těch osmnácti už moc nechybí. A pak... no neříkej, že tady zkysne jako poustevník!“

„No dobře - ale kam by na Zemi šel?“ namítla. „Přijde s holýma rukama, bez domova, bez dokladů... skončí jako bezdomovec!“

„Jestli není pitomý, tak s holýma rukama nepřijde,“ řekl Víťa. „Já bych na jeho místě přišel s něčím, co se dá dobře prodat - neříkej, že to nedokáže. Kdyby bylo třeba, vrátí se ke skřítkům a rozmnoží si tam něco cenného - třeba nějaký šperk, co já vím... Nějaké peníze do začátku jistě sežene a může začít. Představ si, že by se rozhodl živit se jako zlatník! Nebo prodejce super mobilních telefonů! Za chvilku by měl peníze, byt, dobré jméno a mohl by si skvěle žít i na Zemi!“

„Mě by to moc nebavilo,“ řekla.

„Bavilo - nebavilo, jen málo lidí má na Zemi výhodu, že je zaměstnání baví! Kája by to musel dělat jen dokud by neměl dost peněz a pak by se mohl věnovat zaměstnání, které by ho bavilo.“

„No dobře,“ ustoupila. „Vrátit se tedy může. Co ale budeme dělat my?“

„My?“ opakoval po ní. „Co bychom dělali? Budeme přece dál chodit do školy, dokud ji nevychodíme. Případně se můžeme dát i na vysokou... budeme žít zkrátka stejně, jako by se nic nestalo.“

„Kdyby nás poslouchalo Fuhungo...“ nadhodila.

„Tak bychom si možná žili lépe,“ souhlasil. „Tak jako Káju by nás netrápila finanční stránka - stačilo by přece, abychom si poručili...“

Víťa zmlkl.

„Co?“ chtěla vědět Janka.

„Janí...“ zarazil se Víťa. „A je to tady... přál jsem si další mobil... a přiletěl mi rovnou pod peřinu do ruky!“

„Vážně?“ zarazila se.

„Pozor - rozsvítím!“ varoval ji.

Rozsvítil lampičku, seskočil z postele a obrátil se ke svému psacímu stolečku.

„Dívej, Janí!“ ukázal jí na desku stolu.

Mezi sešity stál veliký porcelánový talíř s kytičkami a na něm správně teplá staročeská svíčková s knedlíky, omáčkou, šlehačkou a brusinkami...

Fuhungo nás poslouchá!“ řekl Víťa.


Ačkoliv teď měli opravdu pádný důkaz, jaký si Janka přála, s Víťou se rychle dohodla, že to rodičům řeknou až ráno. Vlastně až teprve teď mohli usnout v pohodě! A je pravda, že se oběma v noci zdály zajímavé a docela růžové sny.

Ráno se vzbudil jako první Víťa, ale Janka otevřela oči, sotva vyskočil z postele.

„Jestlipak jsou už naši vzhůru?“ starala se.

„Určitě, jako vždycky,“ ujistil ji Víťa.

„Řekneme jim to?“ ubezpečovala se, zda jejich dohody pořád platí.

„Teď už můžeme,“ oddychl si. „Teď už nám budou muset uvěřit!“

V rychlosti se oblékli a společně vyrazili za rodiči.

Našli je v kuchyni u snídaně. Když je maminka spatřila, vstala.

„Á, naši pračlověci jsou vzhůru!“ usmála se na ně. „Dáte si kakao s buchtou?“

„Kakao si dáme,“ souhlasila Janka.

„Ale já bych si dal radši koláče!“ prohlásil Víťa.

„No - to bys musel nejprve dojít do sámošky,“ usmála se maminka. „Jenže otevírají až v osm a do té doby bys musel vydržet o hladu.“

„Ne tak docela,“ řekl Víťa tajemným tónem.

„My totiž máme takové hrozné tajemství!“ přidala se Janka.

„Tajemství?“ usmál se tatínek. „A ke všemu hrozné?“

„Hodně velké tajemství,“ chytil se Jančina nápadu i Víťa. „Tati, věříš na čarodějnice?“

„Ani ne,“ přiznal tatínek. „Čarodějnice patří do pohádek, jenže pohádky jsou pro malé děti a my už jsme z nich snad všichni trochu vyrostli.“

„Zajímavé!“ řekl spokojeně Víťa. „Táta nevěří na čarodějnice - a přitom má v rodině hned tři!“

Rodiče se na sebe pobaveně podívali.

„Kde je podle tebe ta třetí?“ přistoupil na domnělou hru tatínek.

„No já přece!“ řekl Víťa. „Máma teď vyčaruje kakao a já si vezmu na starost koláče!“

„Kakao už mám,“ řekla maminka. „Jen je nalít do hrnků. Ale ty koláče...“

„Koláče jsou na stole!“ prohlásil Víťa co nejslavnostnějším hlasem.

Chvíli trvalo, než si rodiče všimli, že si nevymýšlí. Janka mísu s koláči zpozorovala ve chvíli, kdy se objevovala, protože ji tam víceméně čekala, ale rodičům chvíli trvalo, než si uvědomili, že něco není v pořádku. Pak se ale oba docela upřímně zděsili.

„Co to... co to má znamenat?“ vyskočil tatínek.

„Nic víc, než že máš doma tři čarodějnice, ačkoliv o nich nevíš,“ opakoval Víťa.

„Ale tohle...“ ukázala na mísu zděšeně maminka.

„To jsou přece koláče,“ řekl Víťa, jako kdyby o nic nešlo. „Normální české koláče.“

„Ale... kde se tu vzaly?“ podívala se maminka na děti bezradně.

„Jsou vyčarované!“ ujistil je Víťa. „Ale to budeme muset vyprávět od začátku, jinak byste nám neuvěřili ani slovo. Mami, mohla bys nám nalít to kakao? Jen do jednoho hrnku, ale vezmi ten nejhezčí, prosím, ať to stojí za to! Janka vám předvede své čarování s kakaem! Ručím vám za to, že se nebudete stačit divit!“

Janka už podávala mámě z kredence jeden z parádních hrníčků, používaných výhradně o slavnostních příležitostech, nedávno vybalený a uložený.

„Prosím, nalij sem to kakao, ale pečlivě,“ požádala maminku. „Jak to říkal ten král ze Zlatovlásky? Běda, jestli nedoleješ nebo přeleješ!“

Maminka měla kakao připravené v malém hrnci na sporáku a nalévala je naběračkou na kuchyňské lince, ale ruka se jí viditelně roztřásla a nechybělo mnoho, aby je rozlila.

Konečně byl hrnek plný tak akorát.

„A teď se dívejte! Čáry... máry... fuk!“ řekla Janka.

Hrnek v té chvíli z kuchyňské linky zmizel. Rodiče se tam dívali vytřeštěně, ale Janka to brala jako něco normálního.

„Dáte si taky kakao, nebo už jste měli kafe?“ zeptala se rodičů pro pořádek.

„My už jsme měli...“ zašeptala máma, jako kdyby se bála, že ji uslyší někdo cizí.

„Takže jen dvě kakaa!“ řekla spokojeně Janka a pobídla bratra, aby se spolu s ní posadil ke stolu k rodičům.

Oba se jako na povel natáhli pro koláče - a uchopili každý svůj parádní hrnek kakaa, které se znenadání objevily přímo na stole.

„Vezměte si aspoň koláče!“ pobídla Janka rodiče. „Jsou vynikající!“

Zděšení rodičů kontrastovalo s klidem obou dětí. Ale uvnitř se ani Janka, ani Víťa tak bezstarostně necítili. Zvláště Víťa cítil, že jim to musí vysvětlit co nejdřív a co nejlépe.

„Tak abychom se vrátili k tomu čarování, ne?“ řekl pokud možno nenuceně.

„Čarování?“ vybuchl tatínek.

„No, vlastně to žádné čarování není,“ připustil Víťa. „Jen to tak vypadá. Výsledek je ale velice podobný. Jak hodně ti, tati, pomůže, když budeš vědět, že se ty věci objevují díky strukturální přeměně hmoty a energie?“

„Je za tím nějaká věda?“ znejistěl otec.

„Jo - a k tomu mimozemská!“ potvrdil mu Víťa. „A právě o tu vědu se teď musíme s vámi podělit. Jenže jsme do dneška neměli žádné důkazy a bez nich by to vypadalo jako úděsná fantazmagorie. Dnes už konečně důkazy máme, takže se můžeme bavit na úrovni.“

„Na jaké úrovni?“ vyhrkl tatínek.

„Na mimozemské,“ řekl Víťa. „Setkali jsme se s mimozemskou civilizací. V jeskyni, kam jsme chodili, jsme našli hvězdnou bránu. Prošli jsme jí, dostali jsme se do cizích světů a našli jsme tam nejen lidi, jako jsme my sami, ale i mimozemšťany. A ti nám dali své dary. Proto umíme něco, co vypadá skoro jako čarování.“

„Jak to vlastně děláte?“ zeptala se maminka.

„Přejeme si něco a ono se to splní,“ řekla Janka.

„Přesněji - oslovíme jakési mimozemské stvoření a to naše přání splní,“ řekl to trochu srozumitelněji Víťa.

Jenže to bylo srozumitelné jen pro něho a pro Janku, rodiče s tím museli nejprve nějak seznámit. Ale Víťa byl pevně odhodlaný vysvětlit jim to tak srozumitelně, aby to pochopili a přijali. Začal nálezem hvězdné brány do cizího světa, kostry dvojhlavého hiselta, vynechal nebezpečné dobrodružství s chrecheky a raději hned přešel k chaloupce s podivnou rodinou Adamů, až se dostal k neuvěřitelným darům skřítků.

„Skřítkové se rozhodli udělat s námi pokus,“ ukončil své vyprávění. „Věnovali nám na Zem Fuhungo, aby nám pomohl. Na změnu světa je příliš slabý, ale mohl by tady vytvořit podmínky k návratu lidí, kteří se do dneška museli uchýlit do azylu k mimozemšťanům.“

„Podmínky k návratu...“ uvažoval tatínek. „Zajímavé...“

„To jste jim slíbili?“ zeptala se opatrně maminka.

„Vlastně ne,“ zarazil se Víťa. „Ale jak jsme pochopili, očekávají to od nás a strašně bych se styděl, kdybychom je zklamali.“

„Co vlastně po vás ti mimozemšťani chtějí...?“ začala maminka.

„Mimozemšťani od nás nic nechtějí,“ odvětil. „Mají svůj svět, lépe zařízený než náš, jen by chtěli, abychom si to tady lépe uspořádali, aby nemuseli pořád pomáhat nešťastníkům ze Země. Ne že by jim pomáhat nechtěli, dělají to už stovky let, ale pro ně i pro nás by bylo lepší, kdyby nikomu pomáhat nemuseli. Rozumíte mi?“

„A co tedy chcete dělat?“ zeptala se nerozhodně maminka.

„My ještě nevíme,“ přiznal Víťa. „Dostali jsme úžasné dary, ale ještě sami nevíme, co s nimi uděláme. Snad nás něco napadne... musíme si to nejprve pořádně rozmyslet. Máme na to dost času - nejprve musíme vychodit školu a možná i tu vejšku... čas od času si třeba maličko pomůžeme, něco si přičarujeme a tak... .“

Rodiče chvilku přemýšleli. Bylo toho i na ně trochu moc.

„To znamená, že si umíte přičarovat třeba koláče nebo kakao?“

„Třeba,“ přikývli oba.

„No, jestli je to tak, mohli bychom na tom občas něco ušetřit,“ napadlo maminku.

„Kdyby jen to!“ povzdychl si Víťa. „To se rozumí samo sebou, jenže tím se dá šetřit víc než jen občas! Všimla sis vůbec, jak to bylo s tím kakaem? Janka tě nechala naplnit hrnek kakaa jako vzor - a pak podle toho udělala dva úplně stejné hrnky úplně stejného kakaa. Až teď dostaneme chuť na kakao, stačí říci!“

A přičaroval si před sebe na stůl další hrnek kakaa.

„Počkej!“ zarazil ho tatínek. „Teď ale máme, jak to vidím, dva sváteční hrnky navíc!“

„Pak máme dvě možnosti,“ vzdychl si Víťa. „První - všechny hrnky umýt a časem si zařídit prodejnu hrnků, talířů a mis, jinak by se nám tu začaly hromadit. Druhá možnost - až vypijeme kakao, necháme ty hrnky prostě zmizet. Přimlouvám se za mizení. Mimochodem, nebudeme potřebovat ani popelnici, protože mizení odpadu přímo na místě je jednodušší bez odnášení do popelnice.“

„Jak to myslíš - zmizet?“ zarazil se otec.

„Takhle!“ řekl Víťa a hrnek před ním prostě zmizel.

„Jak to ale děláš?“ ptal se skoro zoufale otec.

„Já nic nedělám,“ řekl Víťa. „Jen požádám Fuhunga, ať všechno zařídí. Fuhungo je někde tady na Zemi, skřítci je tady vytvořili. A Fuhungo nás už poslouchá.“

„Co je to - Fuhungo?“ ptala se maminka.

Fuhungo mění hmotu na energii a naopak,“ opakoval Víťa, co jim nedávno vysvětlil pan Adam. „Je to něco mezi strojem a živou bytostí. A slouží nám.“

„Kde vlastně je?“ chtěl vědět tatínek.

„Někde na Zemi,“ odvětil Víťa. „Přesné místo neznám a není to důležité. Vlastně není ani žádoucí, abychom to věděli. Prostě tu někde je. Kdekoliv, třeba v nějaké jeskyni, anebo si nějakou podzemní prostoru vytvoří, to je přece jedno.“

„Kde ale bere energii?“ zajímalo otce.

„Z jakékoliv hmoty,“ odpověděl syn. „Živí se tím, co si sám vytvoří - pro něho jsou zázraky přirozený způsob obživy. Ani skřítkové se nestarají, jak a čím se u nich Fuhungo živí. Pro nás je důležité, že Fuhungo považuje za svoji povinnost splnit nám všechno, co po něm požadujeme - pokud se to nějak dotýká přeměny hmoty.“

„Takže ho můžete požádat o cokoliv vás napadne?“

„Nějaká omezení jistě má,“ opakoval Víťa, co se dozvěděl u skřítků. „Stvořit život je nad jeho schopnosti. Těžko nám splní požadavek na zdraví nebo štěstí, to přece není hmota. Fuhungo na Zemi ještě není v plné síle, ale i kdyby byl, těžko dokáže stvořit celý svět. Můžeme si sami vyzkoušet, na co všechno stačí.“

„A vás tedy poslouchá?“ ověřoval si tatínek.

„Nás dva,“ přikývl Víťa.

„Proč jsi tedy říkal, že mám doma tři čarodějnice, o kterých nevím?“ zeptal se tatínek. „Máma to přece neovládá...“

„Máma umí čarovat odjakživa,“ řekl Víťa. „Není její vaření taky čarování?“

Rodiče na sebe pohlédli a usmáli se.

„No - máma sice dovede jistým způsobem přeměňovat hmotu,“ připustil táta. „Taková změna pytlíku mouky na výborné buchty se dá k čarování do jisté míry i právem přirovnat, jenže to je přece jen vysvětlitelné normálními přírodními zákony až po spotřebu elektřiny na pečení v troubě.“

„My žádné přírodní zákony neporušujeme,“ namítl Víťa. „Ani Fuhungo neporušuje zákon zachování hmoty, protože vzniklou hmotu vždy vyrovnává hmotou, která někde jinde zmizí. Totéž platí o energii. Je to jen nezvyklé využití přírodních zákonů.“

„Možná,“ připustil otec. „Ale maminka to přece neumí. Nemohli byste ji to naučit?“

„To neumíme a bude to asi problém,“ vzdychl si Víťa a oba sourozenci zchladli. „To dovedou jen skřítci a ti nemají v úmyslu naučit to všechny lidi našeho světa.“

„Takže máma ani já to umět nebudeme?“ podíval se táta na ně tázavě.

„Ne,“ přikývl Víťa. „A kdyby k tomu někdy došlo, bude to vždycky jen výjimka.“

„To je škoda... aspoň máma by to měla umět!“ řekl táta.

„Stačilo by, aby byl v rodině jen jeden,“ nadhodil Víťa. „Máma se k nám určitě přidá. Rozuměj, tati, když máma uvaří nějakou dobrotu, my to Fuhunga naučíme a on to pak bude dělat podle potřeby. Samozřejmě pokud to už neumí. A některé umí moc dobře.“

„Chcete to ode dneška běžně používat?“ zeptal se otec opět střízlivým tónem. „I před cizími lidmi? Nevím - ale uvědomujete si, co to znamená? Jestli budete mít tak výjimečnou vlastnost, můžete se velice brzy setkat s nefalšovanou lidskou závistí.“

„Nevíme,“ přiznal Víťa a Janka horlivě přikyvovala. „Před vámi to tajit nechceme, ale před cizími lidmi... nevím. Závist by se nám opravdu nelíbila.“

„Nejenže by vám to mohli závidět, ale někteří by vám mohli i škodit,“ řekl otec vážně. „Asi bude lépe, když se s tím nebudete hned každému chlubit.“

„Ale doma to používat budeme,“ odvětil Víťa rozhodně. „Adamovi na to mají bezva fintu. Před hosty posílá pan Adam Káju do ledničky, kterou ve skutečnosti nemají. Kája vyjde na chodbu a vrátí se s jídlem. Myslím, že ten trik směle převezmeme.“

„Na co všechno to chceš používat?“

„Na všechno,“ řekl Víťa. „Například jsme tam dostali vylepšené mobily. Pan Adam si s jedním pohrál a předělal ho. Ode dneška si můžeme mezi sebou volat zadarmo, neboť naše mobily nepotřebují retranslaci. Když dáme stejné mobily i vám, budeme si moci v rámci naší rodiny volat zadarmo všichni.“

„Není to ale... trochu nepoctivé k telefonní společnosti?“ zarazil se otec.

„Proč?“ pokrčil rameny Víťa. „Naše rodina bude mít zkrátka v jednom přístroji mimo běžných telefonů i vysílačky přímého spojení. Volání mezi námi bude tedy zadarmo. Nejen mezi námi - ale i případné volání pana Adama ze světa skřítků. Volání kamkoliv jinam jde normální cestou pomocí retranslační sítě telefonních společností, to už zadarmo nebude.“

„Vy můžete volat do světa skřítků?“ rodiče opět nevycházeli z údivu.

„Ano, ale jen naším upraveným mobilem,“ řekl Víťa. „Schoval bych si to na skutečný případ nutnosti. Technicky je ale spojení s cizím světem taky docela zajímavé.“

„Uměl by Fuhungo čarovat i peníze?“ naťukl tatínek.

„O tom už jsem přemýšlel,“ řekl Víťa. „Peníze jsou hmota, jistě by šly čarovat. Věřím i že by uměl stvořit bankovky s různými čísly, aby se podle čísel nepoznalo, že jsou falešné. Jenže by falešné byly a nedalo by se vyloučit, že se sejdou dvě bankovky se stejnými čísly. To se mi vůbec nelíbí.“

„Nám také ne,“ přikývl tatínek. „Ačkoliv by se i nám hodila možnost splatit hypotéku a případně si něco užít... ale už z principu by to bylo špatné. Peníze mají být podložené, zbožím nebo nějakou prací. Nekryté peníze jsou zločin - náš současný svět je jich plný.“

„K tomu bychom se ale my snížit neměli,“ souhlasil Víťa.

„Takže - abychom to shrnuli, můžete ode dneška čarovat různé předměty, jídlo, možná i oblečení, které bychom jinak museli kupovat,“ řekl táta vážně. „Ušetřené peníze můžeme použít například na splácení hypotéky. Ale i pak bych s maminkou chtěl, abyste dál chodili do školy. Vzdělání je vzdělání a budete je potřebovat, i když si můžete všechno vyčarovat. Souhlasíte?“

„Ano,“ přikývli vážně oba. „My to tak cítíme taky.“

„A ve volném čase můžete přemýšlet, jak tyhle dary využít ještě lépe,“ dodal táta.

„Jo, to taky,“ souhlasil Víťa.

„Ostudu vám dělat nebudeme,“ slíbila i Janka.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:24