Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Školení

Něco ho jemně zalechtalo na nose.

Prudce nabral dech - a kýchl.

„Tak už konečně vstávej!“ uslyšel vedle sebe Jančin hlas.

Otevřel oči. Padl mu do nich pokojík, který neznal. Stěny z obílených trámů, spáry mezi nimi také bílé... to už někde viděl...

„Kde to jsme?“ zeptal se zmateně.

„Na návštěvě u Adamů!“ řekla Janka.

Najednou si vzpomněl. Nejprve na pana Adama a jeho syna Káju. Pak na skřítky a na nějakou nemocnici... nebo co to bylo... za noční můru...

Zkusil vyskočit, ale tělo měl celé zdřevěnělé. Podařilo se mu napůl se vztyčit a spustit z postele nohy na zem, ale brněly ho, jako kdyby mu v nich pochodovaly tisíce mravenců.

„Ty, Janko!“ zavrčel rozmrzele. „Nějak jsem se přeležel!“

„To teda jo!“ souhlasila. „Týden v nemocnici a dva dny tady. Pořád bys jen ležel! A co takhle vstávat? Na tvém místě bych už byla dávno na nohou!“

„Mám v obou nohách tisíce Ferdů Mravenců!“ postěžoval si.

„Buď rád, že už je zase cítíš!“ napomenula ho. „A pojď na večeři, už nás čekají!“

„Na večeři?“ podivil se.

„Jo - tady i u nás na Zemi je pozdní odpoledne,“ tvrdila. „Tak už konečně vstávej, za chvíli abychom šli zase spát!“

Opatrně se postavil a pokoušel se rozhýbat si zdřevěnělé nohy.

„Hele - to okno už máš pryč?“ rýpla si do něho.

„Jaké okno?“ nechápal.

„No - vzpomínáš si už zase na skřítky, nebo ne?“

„Na skřítky...“ opakoval po ní. „Vlastně - když jsme u Adamů, musíme být ve světě skřítků! Anebo se Adamovi přestěhovali k nám?“

„Jsme my u nich,“ přisvědčila. „A abys byl zase v obraze - jsou tady i máma s tátou, zrovna se spolu s Adamovými radí. A je tam s nimi jeden skřítek! Pan Adam tvrdí, že je to krajně neobvyklé, aby se nějaký skřítek vypravil osobně do příbytku hostů. Ještě se mu to nikdy nestalo, tohle je poprvé, co si pamatuje.“

„A co tady skřítek dělá?“

„Radí se s našimi a s Adamovými,“ řekla. „Ty jsi byl doteď v limbu - a mě před malou chvilkou pověřili, abych tě vzbudila. Hele, Víťo, pojď už, ať nám toho moc neuteče!“

Na poctivé dřevěné selské židli vedle stejně starodávné postele leželo jeho oblečení. Vypadalo jako úplně nové - nejspíš bylo přímo od Fuhunga. Janka ho při strojení pobízela a když už mu s tím nemohla pomáhat, aspoň mu podávala jednotlivé kusy oděvu, aby to co nejvíc urychlila.

Pak spolu vstoupili do sousední sednice.

„Vedu našeho Lazara!“ usmála se Janka na všechny.

„Tak tedy - vítej mezi živými!“ obrátil se k Víťovi pan Adam.

„To jsem byl opravdu po smrti?“ zarazil se trochu Víťa.

„Jen nakrátko, ale ani pak se to moc nelišilo,“ řekl pan Adam. „To už by nebyl život. Naštěstí si skřítkové věděli rady se vším... Ale pěkně tě zrasovali ti tvoji kamarádíčci!“

„Kamarádíčci?“ ohradil se Víťa. „Grázly si za kamarády nevybírám. Ani spolužáky jsem si nevybíral, jen jsem se mezi ně dostal!“

„Vždyť my to víme,“ řekl smířlivě pan Adam.

Víťa se v rychlosti objal s maminkou a s tátou. Vypadali nesmírně šťastní, že je zase v pořádku a nebylo divu.

„Měli bychom ještě jednou poděkovat...“ začal táta, ale pan Adam ho zarazil.

„Už jste děkovali,“ řekl přísně. „Další děkovačky jsou nadbytečné.“

„Ale já jsem ještě...“ zkusil to Víťa.

„Za tebe děkovali všichni z tvé rodiny,“ zarazil i jeho pan Adam. „Zbytečné zdvořilosti si nechte do našeho pokryteckého světa. Raději budeme pokračovat.“

Poslední větu už neřekl česky, ale řečí skřítků, které rozuměli všichni, ale hlavně jejich vzácný hostitel z tohoto světa.

„Budeme pokračovat,“ souhlasil skřítek. „Nové zkušenosti získané z vašeho světa jsou ale opět záporné. Dříve bylo pravidlo, že násilí páchají převážně dospělí. Teď se ukázalo, že za zlo vašeho světa mohou i nedospělí. Divím se, že se tam chcete vrátit, ale když už jste se tak rozhodli, a my to velice kladně oceňujeme, musíme něco změnit.“

„Došli jste k nějakému návrhu?“ zeptal se pan Adam.

„Ano,“ souhlasil skřítek. „Zanechali jsme ve vašem světě Fuhunga. Nebylo by dobré, aby tam zůstal osamocený. Fuhungo považuje za smysl své existence pomáhat Rozumným, bez nich jeho Já trpí. Když už jsme ho na Zem dali, měl by tam s ním někdo komunikovat, dávat mu úkoly, potřebovat a vyžadovat jeho pomoc. Proto jsme rádi, že jste se tam rozhodli zůstat, nemusíme aspoň shánět jiné adepty. Jenže Země je už druhý svět, kde jsou Rozumní vystaveni nebezpečí destrukce. Musíme i u vás začít uplatňovat zásady, nazývané Ochrana Fuhunga a jeho přátel. První část zásad je v silách samotného Fuhunga, ale i vy se musíte začít chránit. Bude to vaše povinnost a musíme vám proto dát i obranné prostředky.“

„Obranné? Jaké?“ zajímal se pan Adam.

„Ze studia vašeho světa vyplývá, že jste se už odedávna zabývali problémem vztahu nutné obrany a nadbytečného útoku, ale řešení, uplatňovaná u vás na Zemi, bývají až příliš často násilná a pro nás nepřijatelná. Budete se muset přizpůsobit našemu pojetí.“

„Vysvětlete nám tedy vaše pojetí,“ požádal stručně skřítka pan Adam.

„Naše pojetí trvá na nepřípustnosti obrany, která způsobí víc škody než nečinnost. Lidé ve vašem světě příliš často přeženou původně ještě přijatelnou obranu do neodůvodněného masakru. Skoro se dá tvrdit, že je to u vás pravidlo. My to tak ale nechceme.“

„Máme tedy používat jen to neškodné přimrazení, které jste nám už dali?“ zeptal se skřítka pan Adam.

„Ani to není úplně neškodné,“ opravil ho skřítek. „Ale návod i varování jste už dostali. Zásadou je, že přimrazením nesmíte zabíjet - ačkoliv by to šlo snadno a ve vašem světě by to bylo i beze stop. Člověka nesmíte přimrazit v celém objemu. Neponecháte-li mu základní životní funkce, zemře. Buď ho přimrazíte jen částečně, aby se mohl rozhýbat sám, většinou by to pro vaši ochranu mělo stačit, anebo ho přimrazíte úplně, ale pak ho musíte do deseti minut odmrazit. Zhruba po tuto dobu snese lidský mozek úplné přimrazení. Nebudete-li tyto zásady dodržovat, budeme muset takové jednání trestat - nejspíš bychom vám všechny nové možnosti odebrali a našli si i jiné přátele Fuhunga.“

„Myslím, že se těmto podmínkám dá vyhovět,“ řekl pan Adam.

„To nebude vaše záležitost, ale těch, kdo zůstanou na Zemi,“ zarazil ho skřítek. „Ti se budou muset přizpůsobit a najít rozumnou míru. Těch, kdo žijí u nás, se to netýká.“

„Pan Adam se vracet na Zem ani nechce,“ zastal se ho Víťa. „Ale jeho syn Karel se tam možná vrátí.“

„Ať tedy mluví on, ale sám za sebe,“ požadoval skřítek.

„Vy nemáte rádi, aby někdo mluvil za celou skupinu?“ zeptal se bezelstně Víťa.

„Tak to není,“ řekl skřítek. „Já také mluvím za většinu z nás, kdo se vámi zabýváme. Ale i v tom máme s vámi lidmi Země špatné zkušenosti. Kdo hovoří za většinu ostatních, až příliš často vyjadřuje své omezené a sobecké zájmy a ta většina, za kterou hovoří, má často názor i úplně opačný. Je zřejmé, že se příliš často neshodnete a potom ti, kdo mluví za jiné, mluví za ně neprávem. Naučte se nejprve vyjadřovat své vlastní názory a až si je sjednotíte, můžete - snad někdy - mluvit i za druhé.“

Víťovi to připadalo jako příliš příkré odsouzení lidí, ale když se nad tím zamyslel, dal skřítkům tak trochu za pravdu.

„Problém bude ještě v tom, že všichni vaši řeč neovládáme,“ snažil se ale dál podpořit skřítčí řečí pana Adama. „Táta a máma ji neovládají, proč by někdo nesměl mluvit za ně?“

„Kdyby něco řekli a někdo z vás Znalých to po nich zopakoval, měl bys pravdu. Jenže oni mlčí. Když nemáš co překládat, mluv jen za sebe.“

„Dobře, budu mluvit jen za sebe,“ řekl Víťa. „S přimrazením jsem se dosud nesetkal, ale to se snad ještě naučím. Vy si myslíte, že to postačí?“

„Nepostačí,“ odvětil skřítek. „I když vám přidáme smysl pro rozpoznávání vražedných úmyslů, museli byste vraha vidět. Vy se ale dokážete zabíjet i na dálku, kdy se ani nevidíte. Znenadání odněkud přiletí střela plná trhavin a rozmetá vaše těla po okolí. Zbraň je nástroj někoho v dálce, někdy i na opačné straně vaší Země. Střela sama nemá úmysl vraždit, takže se podle toho nedá rozpoznat, nemůžete ji přimrazit, protože je neživá. Musíme vám proto dát silnější prostředky obrany.“

„Účinná obrana proti náhlému raketovému útoku, nebo proti těžkým dělostřeleckým granátům? Ta by ale byla hodně náročná!“ mínil pan Adam. „Dovedete si to představit?“

„Něco už o tom víme,“ přikývl skřítek. „Vaše zbraně jsou velice zákeřné. Když si jako vrchol představíme vaše atomové zbraně, bude úspěšná obrana proti nim energeticky hodně náročná. Ale těžkých zbraní je naštěstí málo, dáme je na starost Fuhungovi. Může přebytek energie použít i ve váš prospěch. Zůstanou ničivé prostředky nižší síly, jenže těch je naopak takové množství, že ani Fuhungo není schopný všechny sledovat a případně je vyřadit. Něco tedy zůstane na vás.“

„Když to necháte na nás, pak by to ale mělo být v našich silách,“ nadhodil pan Adam.

„Lidské tělo je příliš slabé,“ řekl skřítek. „Ohrozí je i malý vystřelený střípek hmoty, nebo tlaková vlna výbuchu nálože, nastražené proti lidem. Takových zbraní jsou na Zemi miliony. Naše prostředky jsou silnější, ale nemůžeme je dát všem, daly by se zneužít a pak by byly ještě horší než vaše.“

„Dobře - ale pak předpokládám, že nás s nimi naučíte zacházet tak, aby se o zneužití nedalo hovořit,“ řekl Víťův a Jančin tatínek.

„Dostanete potřebné školení,“ potvrdil to skřítek. „Ale školení samo nestačí. Budeme vás muset upravit víc než dosud. Naše řeč, umožňující i spojení s Fuhungem, představovala menší zásah. Můžeme to ale spojit při jednom. Bude proto nutné, abyste se k nám vypravili ještě jednou, ale ne všichni naráz, každý jeden den. Chlapci jsme to už dali, dívenka přijde na řadu zítra a pro rodiče si připravíme další dva dny.“

„A my?“ neudržel se Kája.

„Tohle bude potřebné jen pro lidi na Zemi,“ řekl skřítek.

„Ano - ale jak je to dávno, co jsme já s tátou museli navštívit Zem a zachraňovat Víťu z problémů?“

Skřítek se trochu zamyslel.

„Asi máš pravdu,“ připustil. „Dobrá, poradíme se i o vás dvou. A možná i o ostatních, kteří žijí u nás. Ale pak byste přišli na řadu až po těchto třech, ti to potřebují dřív.“

„Souhlasím,“ řekl Kája. „Potřebují to dřív. Vždyť zas tolik nespěcháme.“

„Dobrá, školení tedy uspořádáme pro vás všechny, ačkoliv jen Víťa si může všechno vyzkoušet naostro. Uvidíme, jaký bude mít tento pokus výsledek.“

„Doufám, že nezklameme,“ řekl Kája.


Prostředky, kterými vládl Fuhungo, byly tisíckrát mocnější než nejsilnější pozemské zbraně. Když během zlomku vteřiny vytvořil a opět zlikvidoval sanitku, poradil by si stejně rychle s jakoukoliv střelou z pozemských zbraní - včetně nejsilnějších atomových hlavic. 

Jenže by je dovedl i stvořit, a to kdekoliv na Zemi. Zbraň, jako je ruská Car-bomba, by nesmetla jen jedno město, jako Hirošima. Odpálit ji v Německu, sežehla by všechny země Evropské Unie i s okolními. Výbuch ve východní části Spojených států by pohřbil všechna města od Chicaga přes New York až po Miami na Floridě a přežili by to snad jen obyvatelé Kalifornie, schovaní za masivem Skalistých hor. 

Největší mocnosti světa by dokázaly sestrojit i několik takových bomb. Ale Fuhungo neznal žádná omezení co do surovin a teoreticky by mohl pokrýt všechny pevniny ničivým atomovým ohněm, takže by na Zemi nezůstal ani hmyz, jinak vůči radiaci nejodolnější. 

Naštěstí skřítci tak hanebné použití vylučovali. Jejich výtvory válečným účelům nikdy nesloužily, ačkoliv by se z principu, jako skoro všechno, zneužít daly. Teď však měli některé silné prostředky dostat lidé Země. A skřítci se hodně rozmýšleli, zda něco takového udělají. 

Možná to byl největší posun jejich názorů od doby Třicetileté války. 

Pokud ne od dob faraonů... 

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:24