Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Hrozba

Dříve než došlo k nasycení školní mládeže knihafony, rozšířily se přístroje i po městě.

Mohla za to Víťova stránka. Ne internetová, ale speciální, dostupná pouze z knihafonů. Tyto dvě stránky se časem obsahově značně rozešly. Nabídka internetového obchodu zůstala stejná jako z počátku, zatímco na Víťově stránce se stále rozšiřovala. Na internetové nabídce byly jen knihafony v několika provedeních. Modely se lišily barvou desek, kde byl slušný výběr od střízlivých jednobarevných přes napodobeniny krokodýlí a hadí kůže až po luxusní modely s pozlaceným kováním. Katalog je odlišoval jen cenově, luxusní model stál pětkrát víc než jednobarevné, ale ostatní parametry zůstávaly stejné.

Přesněji řečeno - ani nemohly být jiné. Byl to pořád týž přístroj, jen v jiné kůži.

Lisování jména majitele na obal zlaceným písmem bylo už jen za drobný příplatek.

Bez příplatku byla naopak ochrana proti odcizení a zničení. Mnoha lidem se nelíbila, neboť povinně vyžadovala zápis jména majitele a obrazu jeho oka do pamětí přístroje. Bez tohoto ověření přístroj tvrdošíjně zobrazoval jen jméno majitele a umožňoval pouze volání hasičů, záchranky a policie. Nespokojenci namítali, že se tím nesmírně komplikuje možnost následného prodeje jiným zájemcům. Dozvěděli se ale, že přístroj se vždy kupuje na jméno majitele a s jeho dalším prodejem se nepočítá, neboť jeho prodejní cena je tak nízká, že další snížení nemá smysl. Ochrana proti zcizení a zničení živelnou událostí snad za to stojí. Podle záručních podmínek má majitel po celou dobu dvacetileté záruky při odcizení přístroje nebo jeho zničení nárok na vydání nového včetně zkopírování dat z původního ukradeného nebo zničeného přístroje.

Počítačovým expertům trochu vrtalo hlavou, jak se dají zkopírovat data ze zničeného přístroje, ale to zůstalo výrobním tajemstvím. V záručních podmínkách to tak prostě bylo.

Zato zloději by se z krádeže neradovali. Přístroj se bez majitele nedal zapnout a navíc by se jim po vydání náhrady právoplatnému majiteli záhadně vypařil.

Na internetové stránce tím nabídka končila. Zato na stránce, dostupné přes knihafony a pojmenované Fuhungův obchod, byla bohatší a neomezovala se jen na elektroniku. Daly se tu objednat i potraviny, textil, boty, drogerie a různé průmyslové zboží. Výběr sice nebyl tak pestrý jako v obchodech, chyběly podobné výrobky od různých výrobců, v katalogu se u žádné položky neobjevil výrobce ani země původu a na samotném zboží chyběly značky výrobců, jenže místo levných šmejdů zde byla špičková kvalita levnější než za čínské ceny.

Naprosto neobvyklý, až záhadný byl způsob dodání.

Zatímco knihafony, objednané internetovým obchodem, přicházely zájemcům poštou, zboží objednané jejich pomocí ve Fuhungově obchodě se okamžitě a záhadně objevovalo na první volné vodorovné ploše, obvykle na desce stolu poblíž objednávajícího knihafonu. Jen kdyby se tam zboží nemohlo vejít, objevilo se na zemi poblíž.

Na dluh se ale dala objednat vždy jen jedna položka a dokud nebyla zaplacená, žádné další zboží se objednávat nedalo. Dalo se tomu předejít - zaplatit za zboží předem na účet Fuhungova obchodu a pak teprve objednávat. Nejvýhodnější bylo předplatit si více nákupů najednou. V úvodní stránce Fuhungova obchodu byl podrobný návod jak platit, identifikační číslo pro odesílání plateb a aktuální stav zákaznického účtu.

Ani u příslušenství knihafonů nebyl v katalogu bohatý výběr, na jaký byli lidé zvyklí v počítačových obchodech. Tiskárna byla v nabídce jen jedna, zato laserová, barevná, rychlá a s nižší cenou, než za jakou jinde nabízeli nejlevnější inkoustové. V nabídce byl jediný typ monitoru - velkoplošného, který mohl v rodině zastoupit i televizor. Největší zvláštností na něm bylo, že se dal téměř libovolně roztahovat, podobně jako obrazovka knihafonu. Jenže ta se dala roztáhnout nanejvýš na formát A4, zatímco monitor - televizor se dal roztáhnout na neuvěřitelné čtyři metry na šířku a tři na výšku - jako promítací plátno do velkého kina.

Dalo se říci, že chyběly nejlevnější modely - jenže i ty, které by jinde byly drahé, byly tady levné. Nákupy zde byly tak výhodné, až to bylo mnoha lidem podezřelé.

Čím víc majitelů knihafonů mělo přístup do Fuhungova obchodu, tím víc zvědavců se zabývalo kacířskými otázkami, jak je možné prodávat zboží očividně pod výrobní cenou?

Zboží tu ale za uvedené výhodné ceny bylo a také se prodávalo. Podezíravější občané se ovšem pídili, kde v tom bude zakopaný pes - a brzy na to přišli.

Vysvětlení nebylo ani schovávané - naopak, bylo všem na očích.

Na počátku katalogu bylo nepřehlédnutelné upozornění, kterému ale málokdo věnoval pozornost, ačkoliv bylo zvýrazněné jako varování.

„Zboží není určeno k následnému prodeji!“

Připojený text varoval před neuváženým prodejem zboží dalším osobám podrobněji.

„Zboží nakoupené v našem obchodě je určeno pouze pro vlastní spotřebu nakupujících a jejich rodin. Následný spekulativní prodej dalším osobám není dovolen a bude považován za porušení obchodních podmínek.“

Kdo toho nedbali, rychle zjistili, že toto varování není radno přehlédnout. Kdo zboží levně nakoupil a výhodně prodal, ten následně zjistil, že stejné zboží už podruhé nedostane, neboť při dodání zboží ta položka z nabídky v jeho knihafonu zmizela. Spotřební zboží, hlavně potraviny, se do nabídky časem vracely, zboží trvalejšího charakteru mizelo natrvalo. Další prodej byl tedy výhodný jen zdánlivě - překupník se vlastně dobrovolně vzdal výhod levného nákupu. Tím se rozplynuly mnohé vykoumané plány, jak si založit vlastní obchůdek a levně získané zboží s velikým ziskem prodávat dál.

Proč ale tak nezvyklé omezení? Není to nepřípustné omezování lidských práv? Někteří se obrátili s dotazem na místního advokáta, aby tam našel, co by se dalo soudně napadnout.

„Víte, to je otázka obchodních podmínek,“ řekl rozvážně právník. „Ty mohou prodej třetím osobám vyloučit. Firma Microsoft vyžaduje u svých operačních systémů při prodeji další osobě nové zaplacení, jinak tento prodej vyhlásila za nelegální a systém může na dálku i vyřadit - a také to občas dělá. Není to tedy nic neobvyklého a nedá se proti tomu nic dělat. Ani pojem registrace produktu není nic nového - to už zavedlo více firem, nejen Microsoft. Firma Fuhungo už zřejmě hodně z toho odkoukala.“

„Je ale vůbec možné omezovat takovým způsobem prodej?“

„Jistě,“ odvětil právník. „Zejména u slev se tento požadavek často vyskytuje. Obchod poskytne slevu, ale může ji vázat například na maximální množství, třeba na pět kusů nebo deset kilo na osobu. Jeden kus na osobu je sice nejmenší možné množství, ale namítat proti tomu opět nikdo nemůže.“

Tím bylo podle advokáta všechno dostatečně vysvětlené, ostatním nezbylo než se s tím smířit a obchody organizované Víťou mohly nerušeně pokračovat.

Přinejmenším do chvíle, než napadne zasáhnout někoho kompetentního.

Někoho, kdo má k tomu moc...

line

Pozvání do ředitelny, nahlas vykřičené chraplavým školním rozhlasem, se nevyplácí ignorovat. A protože vzápětí následovalo zvonění, ukončující hodinu, Víťa sbalil knihafon, připnul si jej na ruku, zvedl se a v patách za učitelkou vyšel ze třídy.

„Doufám, že to nebude Policie, jako minule!“ mrkla na Víťu povzbudivě Maršálková.

„Taky doufám,“ přikývl Víťa, ale pak se jejich cesty rozdělily, neboť učitelka zamířila do sborovny a Víťa ke schodům - ředitelna byla v přízemí.

Setkání s ředitelem nebylo pro žádného žáka příjemné, protože na nich ředitel obvykle řešil závažnější provinění s pověstnými výslechy. Víťa ho navíc - ne neprávem - podezíral, že se příliš ochotně angažoval ve věci Luka Macháně a naopak s klidem přehlížel zmlácení Pavla i jeho případ, který by měl právem považovat za závažnější. Už více kamarádů mu ale říkalo, že ředitel některým žákům až příliš okatě nadržuje.

Když se nad tím ale Víťa nestranněji zamyslel, napadení Lukovou partou bylo ve svém konečném výsledku užitečné. Pravda, Tondovo nakopnutí bylo příšerné a první hodiny pobytu v nemocnici nestály za nic, užil si při nich hromadu strachu, zejména když nad ním lékaři rozsudkem doživotního pobytu na invalidním vozíku obrazně zlomili hůl, jenže pak na tom získal - z rukou skřítků se mu dostalo nejen vynikajícího ošetření, ale i další velice výhodné vlastnosti, na Zemi nevídané. A bylo to jeho zmrzačení, aťsi nepříjemné a podobné horroru, které skřítky přimělo přehodnotit své předchozí zásady.

Na tom ale neměli Luke, Tonda, pozemští lékaři ani ředitel školy zásluhu ani co by se za nehet vešlo. Luke s Tondou tomu přispěli sadistickou surovostí, lékaři neschopností a pan ředitel zaujatostí. Nic z toho si nezasluhovalo uznání, vděčnost, ani slova díků. Víťův vztah k řediteli byl proto záporný a už vůbec se tu nejednalo o důvěru žáka k učiteli.

Víťa díky stěhování poznal víc učitelů a začal si je v duchu třídit do tří skupin.

V první skupině byli Učitelé s velkým „U“. To jsou ti, ke kterým se žáci vždy obracejí s důvěrou, kterým věří a kteří vzbuzují zájem i o předměty, kterým vyučují. Na tyto učitele se celý život vzpomíná v dobrém. Bohužel jich je jako šafránu, na školách to jsou bílé vrány a mnohde se nevyskytují vůbec. Školy, kde se takových Učitelů sejde víc, mívají vynikající výsledky a vyhýbají se jim problémy, jinde považované za nutné zlo - záškoláctví a šikana.

Naopak třetí skupina jsou učitelé - škůdci. Jako učitelé i vychovatelé selhávají a raději si měli zvolit jiné povolání. Považují se za krotitele dravé zvěře a možná by se lépe uplatnili v cirkuse, na policii a zejména v armádě - kde se lidé s jejich vlohami uplatní nejlépe, ale nemají tam možnost napáchat tolik škod. Tito učitelé žáky nenávidí a žáci je nemají v lásce. Jejich působení je nejškodlivější, neboť dokáží své předměty talentovaným žákům znechutit a ostatním je změnit v nenáviděné. Běda, když se v jedné škole sejde takových víc - škola je pak široko daleko proslulá v tom nejhorším smyslu.

Prostřední, nejpočetnější skupinu tvoří malé šedé učitelské myši, které látku naučí, ale zájem o svůj předmět nevzbudí. A protože Učitelů s velkým U je jako šafránu, na některých školách nevyčnívá z toho šedivého průměru žádný. Bohužel, nejvíc učitelské práce odvádějí právě tyhle nevýrazné šedé myši - k prospěchu, ale i k obrovské škodě všech. Jejich přínos je, že učivo většinou naučí, jejich největší zápor je, že o ně nevzbudí u žáků zájem. Hrozná škoda je, že si školy - ani žáci - nemohou vybírat.

Ředitele si Víťa po minulém setkání zařadil do kategorie učitelských škůdců. Něco už napovídalo, že ho neměli v lásce ani učitelé. Většina byla ráda, že mají sborovnu na jiném patře než je ředitelna, takže ho potkávají co nejméně. Bylo dobře, že ředitel učí méně než ostatní, aby měl čas na ředitelování, neboli na správu školy. Aspoň žákům méně škodil.

Samozřejmě pokud mu nepadli do rukou coby vyšetřovateli. Protože až tam se naplno ukázaly jeho pravé vlohy. Víťa už to jednou zažil, ale tentokrát si nebyl vědom žádného dokazatelného i nedokazatelného prohřešku, takže se toho ani příliš nebál, ale přece jen se mu do ředitelny moc nechtělo. Komu by se tam na jeho místě chtělo?

Nicméně pozvání do ředitelny se nedá odmítnout a tak přece jen nejistě zaklepal na obávané dveře. Co ho tam zase čeká? Vždyť v poslední době neměl žádný konflikt!

Výslech ale začal v dobráckém tónu, skoro jako přátelský pohovor.

„Prý jste se nám, studente, dal na dealerství!“ začal ředitel.

„S drogami nemám vůbec nic společného!“ ohradil se ihned Víťa.

„Nemusíte přece prodávat hned drogy,“ usmál se žoviálně ředitel. „Je spousta jiných, často i užitečnějších produktů, které se dají úspěšně prodávat.“

„Ale já opravdu nic neprodávám,“ otrnulo trochu Víťovi. „Pokud myslíte internetový obchod Fuhungo, to je tátův obchod, já v něm nemám žádný podíl - ostatně mi na to chybí, jak se to říká... zletilost.“

„Tvrdíte tedy, studente, že se tím vůbec, ale vůbec nezabýváte? Já mám totiž poněkud jiné zprávy a myslím si, že byste je měl přijatelně vysvětlit.“

„Netvrdím, že se tím nezabývám,“ odmítl to Víťa. „Tátovi fandím a ve své třídě jsem některé prodávané produkty předvedl kamarádům. Ale nic neprodávám. Táta říká, že by to bylo proti předpisům. Zájemce jsem vždy jen odkázal na Fuhungův obchod.“

„Takže to byla pouze angažovanost v reklamě, tvrdíte?“ nadhodil ředitel sugestivně.

„To nebyla reklama,“ ohradil se Víťa. „Táta mi koupil knihafon jako školní pomůcku a když jsem jej začal používat, spolužáci chtěli vidět, co to mám. Že jsem jim to předvedl, to přece není reklama. Finančně jsem na tom rozhodě nic nezískal.“

„Předvádění výrobků je ale součástí dealerství,“ trval na svém pan ředitel.

„Jo - když se to dělá kvůli prodeji,“ souhlasil Víťa. „To by bylo dealerství i když vozí rodiče Moniku Vavřincovou do školy vlastním bavorákem a občas svezou i její kámošky. To snad neznamená, že by se Monika snažila bavoráky někomu prodávat.“

„Ale vy jste ukazoval těm, kdo si ten supermobil koupili, jak se s ním zachází, ne?“

„Jo, pomáhal jsem jim,“ přikývl Víťa. „Stejně jako kámošům pomáhám s klasickými počítači. Co je na tom špatného, když se v nich vyznám líp než ostatní? Jenže ti už si přece knihafony zakoupili, jakápak tedy reklama?“

„Ale slyšel jsem, že porušujete autorská práva autorů školních učebnic!“ vytáhl ředitel další bod výslechu.

„To tedy neporušujeme!“ ohradil se prudce Víťa. „S knihafonem je snadné převést do elektronické podoby i učebnice, ale autorský zákon povoluje kopie pro vlastní potřebu.“

„To se snad týká jen cédéček, ne?“

„Autorský zákon nerozlišuje média,“ namítl Víťa. „Knihy ani nejsou proti kopírování chráněné, takže se neprolamuje žádná ochrana. To by asi trestné bylo, ale u knih to naštěstí vůbec nepřipadá v úvahu. Co já vím, každý žák má své vlastní učebnice, takže si smí pořídit kopii rovnocennou originální knize. Učebnice se tak neopotřebují, zůstanou v dobrém stavu, nám zase postačí nosit do školy jen knihafony.“

„Že by se žáci tak starali o šetření učebnic?“ zasmál se pochybovačně ředitel.

„Tomu bych asi taky nevěřil,“ usmál se Víťa. „Ale to je jen vedlejší efekt šikovnosti knihafonů. Nepotřebujeme snad vláčet batohy ani brašny. Chtělo by to nějak vyřešit domácí úkoly. Kvůli nim musíme nosit sešity, jinak by nám i tady stačily knihafony.“

„Ještě aby žáci předpisovali učitelům, co mají dělat!“ odfrkl si ředitel. „Co ale uděláte, až k vám znenadání vtrhne softwarová policie a všechny vám zabaví? Už jsem slyšel, že ji na vás někdo upozorňoval!“

„Vy jste upozorňoval softwarovou policii?“ ušklíbl se Víťa. „My se jí ale nebojíme. V knihafonech není žádný kradený software, jen FREE nebo OEM. To znamená, že buď je zcela volný k bezplatnému použití, nebo je pevně vázaný na hardware. Placený software se do knihafonů ani nedá použít, mají přece úplně jiný operační systém než Wokna!“

„Ale co třeba ty učebnice?“ nadhodil ředitel.

„Jak jsem řekl, kopii si smí pořídit každý. Z hlediska autorských práv je rozhodující, aby měl zakoupenou i originální učebnici. A ty má přece každý pečlivě uložené doma.“

„No jo - ale než si to softwarová policie prověří, budete bez těch přístrojů!“

„Jenže to se nikoho nedotkne!“ usmál se Víťa. „V záručních podmínkách je i náhrada přístroje při krádeži. Když nám tedy softwarová policie přístroje ukradne...“

„...snad zabaví podle zákona, to je něco jiného!“ vskočil mu do řeči ředitel.

„To by podle zákona nebylo, k zákonnému zabavení pouhé podezření nestačí. Komu to uškodí? Nejpozději druhého dne dostanou majitelé náhradní přístroje a ukradené - pardon, protizákonně zabavené - se softwarové policii vypaří. Takže nic neprověří. Bez pravého majitele nejdou knihafony ani pořádně zapnout.“

Zvonek oznamoval začátek hodiny, ale ředitel mávnutím ruky naznačil, že přítomnost Víti je tady v ředitelně důležitější než další ztracená hodina.

„To si tedy hezky malujete!“ odfrkl si nespokojeně, že se mu nepodařilo přivést Víťu do rozpaků. „Nějak podceňujete policejní experty! Však oni je uvedou do chodu, i kdyby je měli kvůli tomu rozebrat!“

Víťa se jen útrpně ušklíbl.

„Pane řediteli, opravdu chcete přesvědčit, že žádný expert, policejní ani civilní, nemá u knihafonů šanci něco přečíst?“ podíval se na ředitele pátravě.

„Teda, tomu říkám drzost!“ opáčil ředitel skoro obdivně. „Máte, studente, sebevědomí jako celá rota vojáků! Čím mě chcete přesvědčit?“

„Nepochybujte o mně. Dovolíte?“ ukázal Víťa na židli vedle ředitelova stolu.

Ředitele v té chvíli přemohla zvědavost, takže mlčky přikývl.

Víťa se posadil k ředitelově stolu, odepnul si knihafon z náramku, rozevřel a položil na stůl, jenže obrazovkou dolů a hřbetem nahoru. Pak sejmul zadní krycí desku, potaženou měkkou pružnou hmotou. Pod ní se objevily součástky.

Ředitel na ně vytřeštil oči. Očekával klasické integrované obvody, známé placaté černé destičky s množstvím stříbrolesklých nožiček na deskách plošných spojů, jenže tady vnitřek vypadal úplně jinak než čekal. Na tmavozelené kovové základové desce ležely průhledné modré kapky, pod nimi pavučinka stříbrných vláken, spojujících jakési fialové krystaly do podivuhodné filigránské mozaiky. To všechno bylo zalité průhlednou hmotou jako v aspiku.

„Nepředvádím to každému, ale podívejte se!“ přistrčil Víťa napůl rozebraný přístroj k ředitelovým vytřeštěným očím. „Víc se to dá rozebrat jedině kladivem, ale pak už to nikdo nedokáže zapnout. A chci vidět experta, který z toho něco vyčte!“

„Počkejte, studente...“ držel se ředitel za čelo. „Tohle... to opravdu vypadá úplně jinak než normální počítače! Říkáte, že se to nedá už víc rozebrat? Jak se to tedy opravuje?“

„Tohle se neopravuje,“ řekl Víťa suše. Knihafon nezná pojem porucha! Dá se zničit kladivem neandertálce nebo bleskem z nebes, ale sám se jen tak nerozbije. Je vodovzdorný a bude pracovat i na dně oceánu! Časem se opotřebují jen baterie - to jsou tady ty lístečky, naskládané do úhledného balíčku - ale s tím počítáme tak za sto padesát let, dřív ne.“

„A tady to... co tak zeleně bliká?“ zeptal se ředitel.

„To je Morxův solenoid,“ řekl Víťa, jakoby o nic nešlo. „Je to vlastně malá výkonná vysílačka... až na to, že nepracuje na rádiových vlnách... Zajišťuje jednak spojení se sítí, ale také nasává impulzní energii a tou knihafon napájí. Jenže ta technologie je ještě o třídu výš než zbytek přístroje a nic vám o ní neřeknu ani na mučidlech, protože o ní sám víc nevím.“

„Pozoruhodné!“ zabručel si ředitel. Morxův solenoid... to mi vůbec nic neříká!“

„Nemusí,“ přikývl souhlasně Víťa. „To nic neřekne ani našemu fyzikáři.“

„Ale studente! Jak můžete tak pochybovat...“

„Pane řediteli, na celém světě budete mimo naši rodinu těžko hledat experty, kterým jméno Morx něco říká! A ještě méně lidí rozumí Morxovým solenoidům. Matematicky bych řekl, že se počet těchto lidí blíží limitně k nule, takže bych se opravdu hodně divil, kdyby mezi nimi byl - při vší úctě k jeho vzdělání - i náš fyzikář.“

„Ale jako to, že to něco říká vám, studente?“

„Já přece netvrdím, že Morxovým solenoidům rozumím,“ usmál se Víťa. „Znám jen to jméno. Za nimi je mnohem vyšší matematika, než aby jí rozuměl kdejaký kluk. Však taky říkám, že je za tím technologie o třídu vyšší.“

„A co s tím má společného váš pan otec?“

„Nabízí to a prodává,“ opět se usmál Víťa. „Rozumí tomu jen tolik, kolik potřebuje jako prodavač. Já tomu rozumím jako uživatel. Jako majitel poněkud neobvyklého počítače nemusím přesně vědět, co je uvnitř, důležité je, že dovedu využít jeho možností.“

„Čili jako všichni ostatní žáci?“

„No, malinko víc,“ připustil Víťa. „Málokdo ze spolužáků dokáže knihafon rozebrat. Kdyby se vám dostal do rukou, raději to ani nezkoušejte. Na to potřebujete buď velice málo známý fígl, anebo sílu. A protože malá síla nestačí, pak podstatně větší sílu, jenže pak už je otázka, zda se to někomu podaří dát opět dohromady.“

„Vy si myslíte, že na ten váš fígl sám od sebe nikdo nepřijde?“

„Nevylučuji to,“ připustil Víťa. „Ale není to tak jednoduché, jak se to řekne. To spíš na první sázku vyhrajete miliardu v loterii - pokud taková loterie existuje.“

„No dobře, nechte si váš fígl,“ mávl rukou ředitel. „Hlavně že se neobáváte softwarové policie. Ačkoliv... i vaše záruční podmínky jsou značně neobvyklé... ale jako marketinkový trik se jistě osvědčují...“

„To nebyl marketinkový trik,“ namítl Víťa. Fuhungův obchod nemá s marketinkem nic společného. Kdyby se řídil obchodními pravidly, byly by knihafony nejméně desetkrát dražší, vždyť mají větší možnosti než značkové notebooky. Přitom jsou levnější než čínské šunty určené pro malé děti. Nechcete si taky jeden koupit?“

Ředitel na Víťu téměř vytřeštil oči. Aby delikvent změnil výslech v předváděcí akci podomního prodejce?

„To snad nemyslíte vážně, studente!“ zvýšil hlas. „Říkal jste, že nic neprodáváte!“

„Však bych vás musel jen obrátit na tátův obchod,“ odvětil bezelstně Víťa. „Sám nic neprodávám, jen každému řeknu, kam je nejlépe jít!“

„Ale na půdě školy nejsou takové aktivity přípustné!“ řekl ředitel přísně. „Škola je zde kvůli výuce, ne kvůli podomnímu prodeji! A předvádění k prodeji patří!“

„Mám tomu rozumět, že mám ve škole přestat knihafony předvádět?“ zvážněl i Víťa. „Problém je, že já přitom pomáhám spolužákům s učební látkou, vždyť se na něm nejlépe ukazuje. A to je snad žádoucí, nebo ne? Proč je nevyužívat?“

„Pomáhat spolužákům s učební látkou by bylo záslužné bez těch obchodních praktik,“ řekl přísně ředitel. „Proti pomáhání s učební látkou nic nemám, ale bez těch... notebooků!“

„Jenže knihafony jsou jako pomůcky neocenitelné,“ opáčil Víťa. „Umožňují probírat i látku, ke které spolužáci nemají podklady. Nikdo s sebou netahá všechny učebnice, vždyť se nikomu ani nevejdou do brašny - ale v knihafonu se dají perfektně předvádět! Bez nich by to nešlo buď vůbec, nebo jen stěží.“

„Mělo by to snad jít předvádět i na učebnicích, když jsou rovnocenné!“

„Rovnocenné znamená jen to, že kopie nejsou horší než originál,“ upřesňoval to Víťa. „Naopak to už neplatí. V knihách se například nedá vyhledávat podle klíčových slov.“

„Není lepší, když žáci vědí, kde to v té knize najít, než když jim to najde program?“

„Není,“ odvětil Víťa. „Nestačí vědět, na které stránce učebnice to najdou!“

„Ale to si myslí spousta odborníků!“ zamračil se ředitel - zřejmě se k nim počítal.

„Není lepší, aby žáci znali přímo fakta?“ rozvinul to Víťa. „Pak se někde ocitnou bez knihy a k čemu jim bude vědět, že je to na stránce osmdesát šest? To je podle mě chyba!“

„Nevíte nikdy jistě, co je zbytečné a co ne,“ řekl ředitel upjatě. „No, když se nebojíte softwarové policie, budiž. Ale ve škole nechci vidět žádné další předváděčky! To si dělejte cestou na autobus nebo doma na vesnici, ale ve škole bude pořádek. Jasné?“

„Jasné,“ přikývl kysele Víťa. „Jenže to bych nesměl se spolužáky ani probírat učivo. Nedá se snad považovat za předváděčku, když se s knihafony normálně učíme. Všichni moji spolužáci, kteří potřebují něco doučit, už mají vlastní knihafony, takže tam ani nemůže jít o nějaké obchodní předvádění!“

„No jo,“ pochopil ředitel, že bude těžké zakázat žákům doučování. „Ve vaší třídě to už mají všichni, co?“

„Všichni ne, ale nemají to už jen Luke s Tondou,“ řekl Víťa co nejlhostejněji a při těch slovech již knihafon sesazoval zpátky, připínal si jej na ruku a zapínal funkci hodinek.

„To jsou ti, co jste s nimi měl nedávno konflikt, že?“ nakousl ředitel choulostivé téma.

„Ano,“ přikývl Víťa. „Konflikty naštěstí skončily, ale těm dvěma asi hrdost nedovolí koupit si od táty knihafon. Jejich smůla!“

„Je to ale jejich rozhodnutí, anebo je v tom nějaká diskriminace?“ podíval se ředitel na Víťu podezíravě.

„To by si už určitě stěžovali!“ odfrkl si Víťa. „Prostě se tak sami rozhodli a já budu poslední, kdo by jim něco vnucoval. Já tedy ne!“

„No dobrá. Tak jak jsem řekl, předváděčky ve škole nechci vidět. Pomoc spolužákům na vlastních počítačích... no budiž. A byl bych rád, aby se už neopakovaly žádné konflikty.“

„Nebudou,“ řekl Víťa. „Oni už neprovokují a já jsem si nikdy nic nezačínal.“

„Nikdy?“

„Já? Nikdy,“ odvětil Víťa. „Není to můj styl. Ale ani se jich nebojím.“

„Prý vás ale nějak... zranili či co...?“

„Jo, ale zbaběle a zezadu,“ řekl sebejistě Víťa. „Pro příště postačí dávat si na ně pozor a nepustit si je do zad. Naštěstí jsem se dostal do rukou lékařům o dvě třídy lepším než byli ti křupani v nemocnici, co by mě nechali bezmocného na invalidním vozíčku!“

„Studente! Jak to mluvíte o lékařích? Na to nemáte právo!“

„Já doktory uznávám, pane řediteli!“ řekl Víťa vážně. „Ale jen ty, kteří něco dovedou a nenechají člověka bez pomoci. A že těm druhým říkám křupani? Jaký jiný titul si zaslouží, když nemají o pacienty zájem? Já tak mluvit můžu. Měly mě v rukou obě třídy doktorů, ale jen díky těm prvním jsem tady!“

„Kdybyste byl opravdu tak vážně zraněný, bylo by kolem toho jistě víc poprasku!“

„Nevím, pane řediteli, kdo měl zájem zamést to rychle pod koberec, ale podařilo se to spláchnout perfektně. V nemocnici mi lékaři vystavili diagnózu, že se s tím nedá nic dělat, tím to pro ně skončilo. Policie to odložila jako neřešitelné, tady ve škole ani pes neštěkl. Náš svět je prohnilý odshora dolů, ale naštěstí jsou i doktoři, kteří medicíně rozumí a mají zájem něco napravit. Ty uznávám, jsem jim vděčný a nedám na ně dopustit. Ale ostatní nestojí ani za starou bačkoru! A mám právo to tvrdit, hodili mě přes palubu.“

„Není to příliš emotivní?“

„Je, ale jsme snad lidi, ne? Bez emocí bychom byli roboti - anebo dobytek.“

„Máte příliš přehnané reakce, studente!“

„To nejsou přehnané reakce!“ nesouhlasil Víťa. „Přehnané reakce by byly, kdybych Tondu s Lukem vlastnoručně zmrzačil, vždyť se jim málem podařilo udělat ze mě doživotního mrzáka! Ke všemu byli čtyři na jednoho - zbabělci!“

„Ale podrazit zezadu nohy Lukášovi zbabělé nebylo?“

„On to nepřestal tvrdit?“ ušklíbl se Víťa.

„Povídá se to,“ řekl neurčitě ředitel.

„A nepřestane a nepřestane... kolikrát mám opakovat, že ve chvíli, kdy si zlámal ruce, jsem stál tři metry od něho? To jste měl pořádně vyšetřit s křížovým výslechem, ale nejprve oddělit Luka od jeho party, aby je nemohl naučit, co mají říkat! Já to mám jednodušší, stačí mi mluvit pravdu, zato oni nedokáží tak dobře lhát, aby se do svých výpovědí nezapletli.“

„Žádáte tedy nové vyšetřování?“ zamračil se ředitel.

„Ne, to nemá cenu. Jen žádám, aby se přestala pořád dokola opakovat jejich verze, že čtyři známé rváče, proslulé šikanou slabších, napadl mnohem slabší spolužák. Tomu nikdo nevěří, ale znáte to - stokrát opakovaná lež... stačí, že se šikanou přestali a dají už pokoj.“

„Ale jak vysvětlíte svoji jistotu, že skutečně bude pokoj?“

„No - něco jsem jim ukázal,“ připustil Víťa. „Neumím jen jiu-jitsu, ale i něco jiného. Podrážení nohou zezadu to ale nebylo.“

„Ale co to bylo?“ dorážel dál ředitel.

„Ále... jen černá magie z oboru kolegy Davida Copperfielda,“ řekl zlehčujícím tónem Víťa. „S tím rozdílem, že to nedělám na kdejaké estrádě.“

„Kolegy Davida Copperfielda?“ opakoval nedůvěřivě ředitel. „Není to náhodou známý kouzelník a iluzionista? S ním se chcete srovnávat?“

„Jo, David je třída!“ potvrdil uznale Víťa. „Ale já taky nejsem začátečník.“

„Ale co jste jim předvedl, studente, že by je to tak napravilo?“

„Předvádím to opravdu nerad, jen když musím,“ vymlouval se Víťa.

„Ale když je to jen na dálku, tak to snad nemůže nikomu ublížit!“

„Jak se to vezme!“ řekl Víťa. „Dobře, něco vám ukážu, ale předem vám říkám, že to nechci a nebudu předvádět na estrádách. Podívejte se na ten knihafon!“

Odepnul přístroj od náramku, položil jej na stůl a zamířil na něj ruce. Přístroj se náhle před šokovaným ředitelem vypařil.

„Vidíte?“ podíval se na něho Víťa s úsměvem. „A teď naopak!“

Na stole se opět objevil knihafon, jenže místo nevýrazně černého byl zářivě červený.

„Zmizení menšího předmětu je pro mě maličkost,“ usmál se Víťa. „S mercedesem je to působivější, ale ten by se sem nevešel. A pohrozit někomu, že se vypaří jako tatínkův mercedes, může vypadat velice působivě. Nejspíš byste mi to neuvěřil, ale umím být velice věrohodný a kdo neví oč jde, ten uvěří všemu co řeknu. I kdyby to bylo hodně přehnané.“

„Vy jste jim pohrozil - že jen tak zmizí?“

„Něčím jiným, ale taky tak účinným,“ přiznal Víťa.

„Ale to je nezákonné použití hypnózy!“ rozhodl ředitel.

„To nebyla hypnóza!“ namítl trochu slabým hlasem Víťa. „Podívejte se dobře na ten knihafon. Původně byl černý, teď je červený. To není hypnóza ani přebarvování desek, to je zkrátka jiný přístroj.“

„Jiný?“ zarazil se trochu ředitel. „Jak je to možné?“

„No - žádný iluzionista vám nikdy neprozradí všechno,“ vytáčel se Víťa. „Vezměte si ten knihafon do ruky!“

Přistrčil přístroj před ředitele a počkal, až ho opatrně vezme do ruky.

„Má ale měkounký povrch, že? A teď ho položte na stůl,“ požádal po chvilce.

„Dobře se dívejte, zopakuji to,“ varoval ho, když přístroj opět ležel na stole.

Červený knihafon zmizel, rozplynul se jako dým, ale vzápětí se na stole objevil třetí, tentokrát v deskách z krokodýlí kůže a se zlaceným nápisem 'Vít'.

„Vezměte si ho teď do ruky,“ pobídl ředitele. „Nestává se přece, aby se hypnóza týkala současně zraku i hmatu. Už nemusím zdůrazňovat, že je to něco jiného než hypnóza?“

Krokodýlí kůže byla samozřejmě hrbolatější, drsnější a neklouzala v dlani.

„Co to teda je?“ vyhrkl udiveně ředitel.

„Žádný iluzionista vám nikdy neprozradí všechno,“ opakoval vyhýbavě Víťa. „Mám prostě svá tajemství. Ale musíte uznat, že to bylo působivé.“

„Bylo,“ hlesl unaveně ředitel. „Skoro bych uvěřil, že necháte zmizet i ten automobil. A kdybyste mi vyhrožoval, že taky zmizím... jste opravdu velice přesvědčivý, studente!“

„No vidíte!“ oddychl si Víťa. „Jen vám prozradím jednu maličkost. Nesmím nechat zmizet živé tvory, už bych je neuměl stvořit živé, nanejvýš mrtvé. Ale to je drobná chybička na jinak perfektním triku.“

„Perfektním triku?“ hlesl ředitel. „Perfektní... to teda je.“

„A to je druhý důvod, proč se softwarové policie nebojíme,“ usmál se Víťa.

„Vy byste policii také pohrozil zmizením?“ ředitel se trochu zarazil.

„Ne. Jak říkám, živé tvory mizet nenechávám, ale zmizelo by všechno, co by zabavila. Zůstaly by jim prázdné ruce a nevysvětlitelná záhada.“

„Opravdu si myslíte, že by si to policisté nedokázali ohlídat?“

Ředitel sebou v té chvíli trhl. Ačkoliv si myslel, že přístroj v krokodýlí kůži drží dost pevně, vypařil se mu najednou přímo z rukou.

„Jsem lepší, než si myslíte,“ usmál se Víťa. „Neuhlídali by nic. Vám to taky zmizelo přímo z rukou.“

„Teda....“ zakoktal údivem ředitel.

„Mohu už jít?“ uklonil se lehce Víťa. „Je to snad všechno, nebo ne?“

„Je to všechno,“ hlesl ředitel. „Vraťte se do třídy.“

„Tak na shledanou!“ usmál se Víťa.

 

line

Zpět Obsah Dále


29.04.2016 20:34

Komentáře: