Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Socky čarodějky

Drobounká Líba Burešová se ostatních dívek v Jančině třídě spíš stranila, než aby stála o jejich přízeň, ale Janka si našla chvilku po vyučování v šatně, kdy ostatní spěchali na oběd do školní jídelny, takže se s ní ocitla na chvíli sama a pokusila se ji trochu rozpovídat.

„Poslyš, Líbo, nechtěla by si tvoje máma pořídit taky knihafon?“ zeptala se jí.

O Líbě toho moc nevěděla. Jen to, že žije jen s maminkou a nemá tátu. Tím spíš se jí chtěla trochu přiblížit a kdyby bylo třeba, snad i pomoci.

„To nepůjde,“ odvětila plaše Líba. „My na takové věci nemáme.“

„Dám ti ještě větší slevu!“ nabízela jí Janka.

„My na to ani tak nemáme,“ odvětila opět Líba.

„To jste na tom tak zle?“ zeptala se jí trochu soucitně Janka.

„Jsme,“ přiznala odevzdaně Líba. „Ale já o tom vážně nechci mluvit!“

„No počkej!“ zarazila ji Janka. „Jak ti mám pomoct, když nevím, na čem jsem? Vážně bych ti chtěla pomoci.“

„To těžko,“ vzdychla si Líba. „Jsi hodná, Janko, ale tohle je nad tvoje síly.“

„Nikdy neříkej nikdy,“ napomenula ji Janka. „A nikdy neodháněj pomocnou ruku, když se ti sama nabízí.“

„Víš, Janko, nám nemůžeš pomoci!“ opět si vzdychla Líba. „My s mámou jsme úplně na dně, rozumíš?“

„Nikdy nemůže být tak zle, aby to nešlo napravit,“ utěšovala ji Janka.

„Ale to se nedá napravit, rozumíš?“ vybuchla nešťastně Líba. „Když ti říkám, že jsme na dně, tak to je úplný dno, rozumíš?“

„Jak to myslíš?“ zeptala se jí nečekaně vážně Janka.

„Žijeme z ruky do huby,“ přiznala Líba. „Co máma vydělá, to nám exekutoři zabaví. Bydlíme v holobytu a máme jen to, co máme na sobě, rozumíš? Proto na nic nemáme.“

„Vy bydlíte v holobytu?“ podívala se na ni Janka zděšeně.

„Jo,“ přikývla Líba. „V obecním chudobinci. Máme tam holé stěny, plynový vařič, který před exekutory schováváme, pár otřískaných hrnců, které jim nestály za zabavování, spíme na dvou kusech pěnového molitanu. Jestli může být někdo víc na dně, tak mi o něm řekni! Knihafon jsi mi prodala levně, ale týden jsme s mámou kvůli tomu jedly jen suchý chleba. Teď jen čekám, kdy mi ho ty bestie exekutorské zabaví.“

„To by si nepomohli,“ odfrkla si Janka. „Záruční podmínky říkají: při krádeži dostane majitel do druhého dne nový přístroj i se svými daty.“

„No jo, při krádeži!“ vzdychla si Líba. „Jenže když to zabaví exekutor?“

„Tak se to chápe jako krádež a máš nárok na náhradní,“ ujistila ji Janka. „Poslyš, Líbo, chápu, že vám není do smíchu, ale... kdyby ti knihafon zabavili, přijď ihned za mnou, dám ti nový a exekutorům se ten zabavený vypaří.“

„To jsi mě dost potěšila, ale...“

„Z čeho žijete?“ zeptala se jí přímo Janka.

„Máma se snaží vydělávat, aby splatila dluh,“ vysvětlovala Líba. „Jenže když mámě přijde na konto výplata, exekutoři nám všechno zabaví. No - ale dluh se aspoň zmenšuje... dostáváme nějaký příspěvek na bydlení, jenže ten jde rovnou na nájem, takže ty peníze ani neuvidíme, a jediné peníze, které máma dostane na ruku, je příspěvek ve hmotné nouzi. To stačí tak na chleba, cibuli, trochu sádla a pár vajíček. Chleba, sádlo i cibule se dají jíst buď jen tak, nebo se z toho dá vařit polévka, ty bys taková jídla ani nejedla. Jenže my opravdu na víc nemáme. Chápeš to už?“

„No vidíš!“ vzdychla si Janka. „Vy jste právě ten typ lidí, kterým by se pomáhat mělo. Rozhodně víc než posílat peníze do Afriky, kde je beztak rozkradou. Tak poslyš, je opravdu nejvyšší čas, že jsem tě vyhmátla. Zavedeš mě domů a...“

„To ne!“ vykřikla nesouhlasně Líba. „Promiň - ale to nejde. Propadla bych se hanbou, kdybys k nám třeba jen nahlédla.“

„Zavedeš mě domů!“ poručila jí Janka, aniž by brala ohledy na její zděšení. „Naučím vás čarovat, abyste se obě dostaly z nejhorší bídy, rozumíš?“

„Čarovat?“ podívala se na ni Líba vyděšeně. „Blázníš?“

„K tomu mám hodně daleko!“ uklidňovala ji Janka. „Ono to vlastně pravé čarování ani není, jen to tak vypadá, ale bude se vám to setsakra hodit. Tak půjdeme?“

Vyšly ze školy a zamířily na okraj městečka, kde v areálu bývalé továrny zůstala malá noclehárna, původně využívaná přespolními dělníky. Když ubytovna připadla městu, začali tam bydlet lidé, kteří neměli na tržní nájem a museli se z normálních bytů vystěhovat. Stará noclehárna ale nebyla stavěná jako byty, takže měla každá rodina jen jednu místnost, přitom společná umývárna a záchody byly na konci dlouhé chodby. Většina lidí ve městě nazývala toto místo pořád ještě „Stará ubytovna“, ale už se tomu také začalo říkat mnohem výstižněji „obecní chudobinec“, protože tu bydlely samé zkrachovalé existence.

Líba se skutečně červenala hanbou, když Janku dovedla do místnosti, kde s mámou už jen přespávaly. Opravdu tu byly jen dva kusy ušmudlaného molitanu, hrubá dřevěná bedna s malým plynovým vařičem a pár otlučených hrnců.

„Tak začneme,“ vzdychla si Janka. „Nejprve stůl a dvě židle...“

„Ale já vážně nemám ani korunu!“ namítla Líba.

„Čarování a peníze se nesnášejí,“ ujistila ji Janka. „Nebudeš je potřebovat. Otevři si knihafon aspoň na půlobrazovku a podívej se mu do kamery, aby se ujistil, že to jsi ty. Teď najdi stránku Fuhungův obchod. Máš to? Najdi oddíl průmyslového zboží, sekci nábytek.“

„Mám to - ale tady všude jsou ceny, na které nemáme!“ namítla Líba.

„Kašli na ceny! Nebudeš objednávat, ale čarovat! Vyber nějaký slušný kuchyňský stůl, třeba ten stylový, selský, dřevěný! A pak klikni na jeho obrázek, jako když objednáváš!“

„Mám ho,“ řekla Líba odevzdaně. „Ale je za pět stovek! Říkala jsem ti...“

Nedořekla. Jakmile klikla na obrázek, zhmotnil se náhle přímo před dívkami selský stůl, ještě vonící dřevem, až údivem ucouvla o krok. Jen Janku to nijak nevzrušilo. Měla již knihafon také v ruce a zatímco naváděla Líbu, co má dělat, vyhledala si v seznamu stylové selské židle. Na podlaze vedle stolu se zhmotnily hned čtyři.

„Co to bylo?“ upřímně se zděsila Líba.

„Ještě jsi nenakupovala ve Fuhungově obchodu, viď?“ ubezpečovala se Janka. „To bys totiž věděla, že Fuhungo takhle dodává zboží. Čarování se od nákupů liší jen tím, že je bez peněz. Čarování se s nimi nesnáší.“

„Opravdu to vypadá jako... něco nadpřirozeného,“ přitakala Líba.

„Zvykej si, že se všechno objeví na nejbližší ploše před tebou, nejčastěji na stole,“ pokračovala Janka jakoby nic. „Když to potřebuješ na zemi, nejprve řekni nebo napiš klíčové slovo sur. Stačí jen tak do vzduchu. Zkusíš si to teď na postelích. Řekni sur a klikni na ně!“

Líba ji jako ve snách poslechla - a u stěny rázem stály dvě dřevěné naleštěné postele a zakrátko poté i kvalitní povlečení, které na ně přičarovala Janka.

„Hele - co kdybych si přála campingovou soupravu s vařičem?“ otrnulo trochu Líbě.

„Nač?“ podívala se na ni přísně Janka. „Pamatuj si - čarodějka nevaří, čarodějka si na stůl před sebe vyčaruje hotové jídlo. Co si obě dáme? Chutná ti... třeba svíčková na smetaně s knedlíkem a brusinkami?“

„Já nevím...“ špitla ohromeně Líba. „To jde taky?“

„Navrhovala bych ti to, kdyby to nešlo?“ pokrčila Janka rameny. „Polož si knihafon na stůl, sedni si k němu a čaruj jako podle čarodějné knihy: najdi oddíl potraviny, sekci hotová jídla, klofni dole s-v-í-č...“

„Mám to!“ rozjasnila se Líba.

„Tak klikni a jedeme do oddílu průmyslového zboží, sekci nádobí, najdi tam příbor... vidíš, jak nám to jde! A dobrou chuť, taky jsem dneska ještě neobědvala!“

Obě dívky nedočkavě vybalily z plátěných ubrousků stříbrné příbory, přitáhly si k sobě veliké talíře a pustily se do vonícího jídla.

„Tak co, líbilo by se ti být čarodějnicí?“ zeptala se Janka kamarádky, když už obě měly dost, ačkoliv snědly ze svých obrovských porcí sotva tři čtvrtiny.

„Bylo by to fajn,“ souhlasila Líba. „Už kolik měsíců jsem nic tak dobrého nejedla! Já nemám ani na školní jídelnu, takže jím jen doma, ale - snad už víš, co.“

„Tak vidíš!“ řekla Janka. „Teď tě naučím další kouzlo, to už je jen pro čaroděje. Polož knihafon před sebe na stůl tak, aby špinavé nádobí bylo za ním. A teď řekni: novrozo.

„K čemu to bude?“

Novrozo znamená česky zmiz! Jen to hezky řekni!“

Líba to opatrně vyslovila - a talíře i se zbytky jídla a s příbory rázem zmizely.

„Takhle umývá nádobí čarodějka,“ komentovala to Janka. „A taky likviduje odpadky. Nepotřebuješ pak ani popelnici. Jen si dávej pozor, aby ti při tom nechtěně nezmizelo něco navíc. Stolu to neublíží, ale ležet na něm třeba hodinky, zmizely by i se špinavým nádobím.“

„Ale tvůj knihafon na stole zůstal!“ upozornila ji Líba.

Knihafony se vzájemně respektují,“ odpověděla jí vážně Janka. Knihafonem se jiný knihafon nedá zničit ani vytvořit. To jsou trochu vyšší čáry, na ty zatím nemáš.“

„To je vlastně dobře,“ oddychla si Líba. „Aspoň ho nešťastnou náhodou nepoškodím mámě, ani ona mně, až ho bude mít.“

„Zrovna tak to respektuje živé tvory,“ doplnila Janka. Knihafonem neublížíš ani mouše a na lidech nemizí ani oblečení. Je to trochu vybíravé kouzlo, ale to je jen dobře.“

„A nemohly bychom si s mámou vyčarovat nějaké peníze na splacení dluhů?“ napadlo najednou Líbu.

„Říkala jsem ti přece, že se čarování nesnáší s penězi!“ připomněla jí Janka. „Peníze se zkrátka čarovat nedají - a šmytec!“

„Škoda,“ vzdychla si Líba. „Hrozně by nám to bodlo.“

„Věřím ti, ale obecně nejde vyčarovat nic, co má identifikační čísla,“ vysvětlovala jí Janka. „Každá bankovka má jiné a proto nejdou čarovat. Nejdou čarovat ani automobily. Jednak mají poznávací značky, pak také čísla motoru a karosérie... z dopravních prostředků umíme čarovat jen koloběžky, kola a elektrická kola. Obvykle nám to stačí.“

„Lítací košťata taky ne?“ zeptala se Líba.

„Koště najdeš v sekci domácího nářadí, ale nelítá,“ usmála se Janka.

„Škoda!“ usmála se trochu plaše Líba. „Ve všech pověstech a pohádkách čarodějnice létají na košťatech. Docela by mě to zajímalo.“

„To bude asi tím, že autoři pověstí i pohádek nikdy žádné čaroděje nespatřili,“ usmála se Janka. „Anebo tím, že nejsme čarodějky z těch pověstí a pohádek. Už na počátku jsem ti přece říkala, že to jako čarování jen vypadá, ale není.“

„Co to tedy je?“ chtěla vědět.

„Strukturální přeměna hmoty a energie,“ vyhověla jí Janka.

„To vypadá skoro... skoro vědecky.“

„Ale je to pekelně složitá věda, sama ji nechápu,“ přikývla Janka. „Umím jen, co umím. A protože mám právo naučit pár vybraných lidí čarovat pomocí knihafonu, naučila jsem tě skoro všemu, co se s ním dá dělat.“

„To není všechno?“ pochopila Líba.

„Ani zdaleka!“ usmála se na ni povzbudivě Janka. „Poslyš, Libuško, teď jsi jen učednice na čarodějku. K čarování potřebuješ knihafon, to je teď tvá čarodějná kniha, bez ní jsi pořád normální holka. Když dám knihafon tvé mamce, budete v rodině dvě a bude vám veseleji. Když se osvědčíte, mohly byste se stát čarodějkami, které k čarování knihafon nepotřebují, mají víc možností, ale i víc zodpovědnosti. Ale prosím tě - i tvoji mámu - snažte se udržet to v tajnosti. Lidi dovedou strašně krutě závidět! A lidská závist se příliš snadno mění až v bezcitnou nenávist.“

„Tu už taky známe!“ přikývla trochu smutně Líba. „Neznám exekutora s citem!“

„Víš, Líbo, chtěla jsem vám pomoci a teď už mi snad věříš, že mám větší možnosti, než jsi zpočátku čekala,“ řekla Janka. „Peníze po mně nechtěj, ty prostě čarovat nejdou. Ale můžete něco vyčarovaného prodat. Jen vás prosím, nezkoušejte to v našem městě. Tady by se to neutajilo, lidi vás tu znají a hned by poznali, že prodáváte něco vyčarovaného.“

„Myslíš - zajet s tím někam, kde to lidi ještě neznají?“

„Jo,“ přikývla Janka. „V oddíle průmyslového zboží najdete položku prodejní stánek, je pro vás jako stvořený. Kde to postavíte, tam můžete prodávat.“

„Ale k prodávání musí být, co já vím, nějaká povolení...“

„Když si seženete povolení, nic proti tomu nemám. Ale když budete prodávat pokaždé jinde, nebudete povolení potřebovat. Než se byrokrati rozhoupou, aby se o vás zajímali, budete dávno jinde. Vidíš, jak je snadné uklízení? Tak rychle uklidíš i celý prodejní stánek. V nejhorším uplatněte fintu Vietnamců. Když na ně vletí policajti, nechají stánek stánkem, utečou a už se nevrátí. Vadilo by vám to méně než jim - zboží i stánek si vyčarujete jinde.“

„Ale co budeme prodávat, když se stejný předmět nedá koupit dvakrát po sobě?“

„To už jsi slyšela, co? To platí pro lidi, kteří nakupují, u čarování to omezení neplatí - knihafon dovolí vyčarovat si tutéž věc kolikrát chcete. Jen zbytečně neprovokujte závistivce a dělejte to v skrytu.“

„Dáme si pozor,“ vzdychla si Líba.

„Když to budete užívat rozumně a opatrně, můžete se časem stát pravými čarodějkami. Přála bych vám to. Ale to už ti neslíbím, to je i nad moje síly. Rozumíš?“

„Rozumím. Ty jsi... taky jen učednice na čarodějku?“ zeptala se Janky Líba opatrně.

„Já jsem maličko vyšší kategorie,“ usmála se Janka. „Nepotřebuji knihafon, čaruji i jen tak, smím knihafony vyčarovat, likvidovat i odblokovat pro kouzla a mám i další možnosti. Ale nezlob se na mě, ty už ti neřeknu. Jestli se dostaneš mezi nás, dozvíš se všechno. Teď se musíš spokojit tím, co ses dozvěděla dneska.“

„Takže jsi čarodějka vyšší kategorie...“ opakovala zamyšleně Líba. „Ale proč potom chodíš s námi do obyčejné školy?“

„Protože se nedají čarovat peníze,“ usmála se Janka. „I my je občas potřebujeme, když chceme žít mezi lidmi. Knihafon ti poskytne jen materiální zboží, ale to na život mezi lidmi nestačí. Nemusíš-li kupovat zboží, musíš platit daně, elektřinu, poplatky... Proto chodí i naši rodiče do práce, aby si vydělali potřebné peníze, já s bráchou chodíme do školy, abychom nebyli na úrovni divochů. I vy budete potřebovat peníze, i když časem dluhy splatíte. Hezky choď dál do školy, dohlédni, ať tvá máma pracuje a čarováním si jen občas přilepšete, ať žijete trochu jako lidi. Rozumíš mi?“

„Jo, rozumím,“ přikývla Líba, ačkoliv to neznělo moc jistě.

„Ty nemůžeš vytvořit jiným lidem knihafon,“ pokračovala Janka. „To není tvoje starost, jen ať si je zájemci objednají. Jako čarodějné učednici se ti rozšířily nabídky o položky, pro ostatní lidi nepřístupné. Nikomu je neukazuj a nesnaž se nikoho dalšího učit čarovat. Můžeš mě na potřebné lidi upozornit, ale přijmout je smím jen já. Také kouzelné slovo novrozo, čili zmiz, platí jen pro tebe. Když je použije někdo jiný, nic se nestane. I tebe to poslechne až po ověření totožnosti pohledem do oka. A musíš to dělat při každém otevření, zaklapnutím se přihlášení ruší, ačkoliv programy běží dál. To všechno jsou opatření proti zneužití, víš?“

„Takže jestli to správně chápu, ani vy nemůžete naučit čarovat všechny lidi?“

„Ne, nemůžeme,“ přikývla Janka. „Spousta lidí by toho zneužila. Smíme to dávat jen opravdu potřebným - jako jsi ty s mámou - a jen když slíbí, že nebudou nikomu škodit. To ať vás ani nenapadne! Zklamaly byste nás a nedopadlo by to s vámi dobře. Umíme knihafon pro kouzla nejen otevřít, ale taky navždycky zablokovat. Doživotně, rozumíš?“

„Slibuji ti, že tě nezklameme.“

„Přijímám tvůj slib,“ přikývla vážně Janka. „A tím vás vítám i do našeho Společenství čarodějných knih!“

„Děkuji ti - i za mamku,“ řekla Líba.

line

Paní Burešová přišla z práce domů až k večeru.

Mezitím se dívky pocvičily v bezodpadovém uklízení - vysmýčily holobyt od všech předmětů, které nestály exekutorům za zabavování, Janka si pak poručila malířskou stříkačku a spolu s Líbou místnost vybílily. Líba vybrala na podlahu koberec, na okna záclonky a byt za chvíli vypadal tak luxusně, že maminka po příchodu v první chvíli ucouvla ze dveří zpět do šedé chodby v domnění, že omylem vtrhla do cizího bytu.

Jance bylo té udřené mámy hned líto.

„Dobrý den, paní Burešová!“ pozdravila ji hned ve dveřích.

„Ahoj, mami!“ přidala se k ní Líba.

„Pane Bože!“ zmohla se paní Burešová jen na údiv. „Co se to tady děje?“

„To hned uvidíte!“ ujistila ji s úsměvem Janka. „My už jsme po obědě i po večeři, dáme si každá jen zmrzlinový pohár, ale vy musíte mít pořádný hlad, tak se vás ptám: co si dáte? Pořádný vepřový guláš, svíčkovou na smetaně, nebo řízek s bramborovým salátem?“

Janka na čarování skutečně nepotřebovala knihafon. Pokynula a na stole se objevily dva veliké zmrzlinové poháry. Pak pobídla obě Burešky, aby se posadily.

„Ježíši Kriste! Co se to tady děje? O jakém jídle mluvíte?“ lamentovala paní Burešová, ale posadila se, i když jen opatrně, jako ve snách.

„Tak to vyberu za vás, my dvě jsme ostatně taky začaly svíčkovou,“ rozhodla Janka a před paní Burešovou se objevil talíř s obrovskou porcí staročeské svíčkové.

„Dobrou chuť! Dejte se do toho, ať vám to nevystydne!“ pobídla ji Janka. „Při jídle se nemluví, takže budete jen poslouchat. My dvě už jen mlsáme, takže můžeme mluvit.“

„Co je to za jídlo?“ podívala se paní Burešová na talíř podezíravě.

„Svíčková na smetaně s českými knedlíky a brusinkami,“ ujistila ji Janka. „Jen ji směle ochutnejte, je podle poctivého staročeského receptu, žádné moderní náhražky.“

„Ale kde se tady vzala?“

„K vysvětlení se chystám, ale nejprve musíte ochutnat!“ trvala na svém Janka.

Paní Burešová nejprve opatrně ochutnala, ale bylo vidět, že má opravdu hlad, takže se po opatrném ochutnání pustila do svíčkové přímo s vlčím hladem.

„Takže milá paní Burešová,“ začala Janka slavnostním tónem, když se polovina talíře vyprázdnila, zatímco dívky se ve svém zmrzlinovém poháru jen poňoumaly. „Nedávno jsem začala chodit do třídy s vaší dcerou Líbou a nemohla jsem si nevšimnout, že nepatříte mezi zbohatlíky, naopak se zdá, že máte hodně hluboko do kapsy. Proto jsem se rozhodla, že vám pomůžeme. Jistě jste si všimla, že se tu děje něco neobvyklého a nebudu vás déle napínat. Rozhodla jsem se vás i vaši dceru přijmout do společenství čarodějek.“

„Cože?“ zakuckala se paní Burešová údivem a trochu i zděšením. „Cože to jste?“

„Čarodějky, paní Burešová, čarodějky,“ ujistila ji Janka. „A vy budete taky, až se k nám přidáte, jako už jsem mezi nás přijala vaši Líbu.“

„Cože?“ lapala po dechu paní Burešová. „Vy - naši Líbu? Jak to?“

„Vaše Líba složila slib a tak z ní máte čerstvou čarodějku!“

„Slib? Čarodějku?“ vyjekla paní Burešová. „A co vám slíbila? Snad ne duši?“

„Paní Burešová!“ zamračila se Janka, ale bylo znát, že je to ze žertu, protože se přitom nepřestala usmívat. „Líba nám neslíbila duši, ale jen že nebude lidem škodit. Naše čarování nepochází z ďáblů, jen ze starověké moudrosti. Je to vědecká záležitost, ne věc víry.“

„Že nebude lidem škodit?“ opakovala po ní nevěřícně paní Burešová.

„Ano, a kdybychom zjistili, že lidem škodí, museli bychom jí všechny výhody sebrat,“ potvrdila Janka. „Po vás chceme totéž - slib, že nebudete lidem úmyslně škodit.“

„Jenom to?“

„Jenom to,“ přikývla Janka. „Můžete okolním lidem pomáhat, ale měli byste to udržet v tajnosti. To nevyžadujeme, jen doporučujeme a spíš ve vašem zájmu. Nejde o nic menšího než o lidskou závist - a ta může být velice nepříjemná.“

„Jaké máte, slečinko, zkušenosti s lidskou závistí?“ vzdychla si paní Burešová.

„Se závistí ne, jen s nenávistí, ale tyhle dvě sestry mají k sobě příliš blízko,“ přikývla Janka vážně. „Mýho bráchu nedávno málem zabili spolužáci z týhle školy. Už v tomhle věku jsou ti grázlové schopní vraždy. Není to jen plácnutí do větru, věřte mi.“

„Věřím vám, někteří lidé jsou... škoda povídat,“ řekla unaveně paní Burešová. „Ale vy sama jste opravdu jiná, když chcete chudákům pomoci.“

„Už pro nás připravila báječný plán,“ přidala se Líba. „A taky nám vyčarovala úplně nové vybavení bytu!“

„Pěkné...“ pochválila to paní Burešová. „Ale kde jsou naše staré věci?“

„Ty jsme zlikvidovali,“ sdělila mámě Líba.

„Až nám exekutor zase všechno zabaví, budeme spát na holém betonu?“ zamračila se matka na dceru.

„Ne, paní Burešová,“ řekla Janka. „Nechte jim to zabavit a klidně jim k tomu přidejte kafe. Až odejdou, vyčarujete si všechno během tří minut - nám to trvalo déle, jenže jsme tu musely nejprve vybílit. A pak budete žít do další návštěvy exekutorů v klidu a nebudete si z nich nic dělat.“

„Říkáte to s takovým klidem... že vás ještě nikdy exekutoři nenavštívili?“

„Ne, ale nedávno nás z Prahy vyštval náš pan domácí, takže jsme se museli odstěhovat a navíc si naši museli vzít hypotéku, abychom měli kde bydlet.“

„A vidíte, my bydlíme v obecním chudobinci,“ vzdychla si paní Burešová. „Najdete tu v každé místnosti největší chudáky. Kdybyste chtěli někomu potřebnému pomoci, nemusíte chodit daleko.“

„Podívám se na ně,“ slíbila Janka. „Ale teď můžete sousedům pomoci i vy, chcete-li.“

„A vy si vážně myslíte, že vám na to kývnu?“ vzdychla si paní. „A nechám ze sebe udělat čarodějnici?“

„Můžete to odmítnout,“ pokrčila Janka rameny. „Ale nebylo by to inteligentní.“

„Proč si to myslíte?“ podívala se na ni pátravě paní.

„Protože byste v tom nechala dceru samotnou,“ řekla Janka. „Je to sice možné řešení, ale tak trochu nepochopitelné. Proč byste chtěla odmítnout nabízenou pomoc?“

„Pomoc by byla vítaná, ale...“ vzdychla si. „Vypadá to lákavě, ale čím za to zaplatíme? V tomhle světě se za všechno jen platí, nic není zadarmo!“

„Ale paní Burešová!“ usmála se Janka. „Platíte i za sluníčko? To je přece pro každého zadarmo, jen toho musíte užívat s mírou. Když se spálíte, je to vaše chyba! A tohle je něco podobného. Nabízím vám pomocnou ruku a sílu postavit se na nohy. A nebudu vám bránit, když pomůžete jiným. Čím za to zaplatíte? Třeba pomocí jiným, až se dostanete z bídy.“

„Dostat se z bídy... to vypadá příliš lákavě. Někteří by za to upsali duši čertu!“

„To po vás nechceme!“ řekla už zase vážně Janka. „Nečarujeme pomocí nečistých sil, naše čarování má blíž k vědě, jen je trochu složitější. Používání elektřiny se také nebráníte, ale kolik lidí opravdu rozumí dějům, které se na konci projevují svítící žárovkou?“

„Lákat umíte dobře, slečinko!“ pokývala paní Burešová hlavou. „Jako Siréna, pokud víte, co to mělo být...“

„No jo - vždyť jsem se vám ani nepředstavila!“ napadlo Janku. „Neříkejte mi, prosím, slečinko, vždyť chodím do třídy s vaší Líbou. Ta mi říká Janko a nevidím důvodu, proč byste mi tak neříkala i vy. Ale s tou Sirénou jste vedle. Ty lákaly neopatrné námořníky do zkázy, asi jako dnešní lichváři výhodnými a ještě výhodnějšími půjčkami, které obvykle končí ve spárech exekutora. Moje nabídka není žádná past. Nic po vás nechci, kromě slibu neškodit lidem, ale ten slib byste mi měla dát ochotně, sama, bez váhání a s radostí.“

„Dala bych, kdyby... vztahuje se ten slib i na exekutory? Víte, to je takový nepodařený lidský druh, u kterého má člověk pocit, že to ani nejsou lidé...“

„Slib neškodit lidem se vztahuje i na exekutory,“ přikývla vážně Janka. „Ale čarování vás zbaví strachu před nimi. I když jsou necitelní jako sopečná vyvřelina, nebudou mít nad vámi moc. Mohou vám zabavit materiální věci, ale nemohou vám vzít schopnost čarovat. Takže si všechno, co potřebujete k životu, obratem vyčarujete zpět. Jejich hrozba ztrácí svou hrůzu a až se u vás exekutor objeví potřetí, budete mít pro něho jen shovívavý úsměv. Bude pro vás neškodný jako májový deštík.“

„Vy jste ještě nikdy nezažila exekuci, že?“ otřásla se paní Burešová.

„Vy jste ještě nikdy nezažila exekuci jako čarodějka, že?“ opáčila Janka. „Oni pouští na lidi hrůzu jen svou zlodějskou mocí. Mohou vám vzít i památky po blízkých a předměty, ke kterým vás něco poutá, a nejhorší je pocit bezmocnosti před nimi. Vám už jistě vzali vše, co mělo nějakou cenu. Jenže jako čarodějka si odvyknete vázat se na předměty. Všechno je to jen hmota, dá se vytvořit a stejně lehce proměnit v dým. Podívejte se!“

Před paní Burešovou stál na stole prázdný talíř s pečlivě složeným příborem, před dívkami zase stejně prázdné skleněné poháry se lžičkami. Znenadání všechno zmizelo, stůl byl prázdný. Až se paní Burešová cuknutím od jeho desky odtáhla.

„Čarodějky se neváží na primitivní hmotu,“ řekla Janka. „Takhle my uklízíme. Nádobí neumýváme. Až je budeme potřebovat, vytvoříme si je znovu i s jídlem. Totéž platí o smetí všeho druhu - s ničím se neschováváme, na žádné hmotě nelpíme. A když už, pak jedině na našich knihafonech - to je ten přístroj, co máme já i Líba na ruce a který vám také opatřím. Jenže ten už není pouhá hmota. Není na něm zajímavé, co držíme v ruce, ale co je, obrazně řečeno, uvnitř. Vědomosti, znalosti, fotografie i naše drobné zápisky. Jsou v něm učebnice, oddechové knihy, ale může tam být i zápisník nebo kniha kouzel.“

„Takže by vás mohla poškodit jen ztráta toho přístroje?“ hádala paní Burešová.

„Jen nepatrně,“ připustila Janka. „Pro čarodějnou učnici znamená ztráta kouzelné knihy dočasný konec schopnosti čarovat - než dostane novou knihu, ve které bude mít i všechny své zápisky, jako v té původní. Je to ale jen dočasné omezení či ztráta. Pro čarodějky jako já to neznamená vůbec nic, kopii si vytvořím okamžitě.“

„Počkejte - my bychom tedy byly jen učnice?“ došlo paní Burešové.

„Tak jako já a bráška ještě nedávno,“ přikývla Janka. „Naši rodinu povýšili do kategorie čarodějek teprve tento měsíc. Dnes už by ti grázlíci nemohli bráškovi ublížit, věděl by si s nimi rady, umíme toho víc než předtím. Když se osvědčíte, navrhneme i vás na povýšení.“

„Vy to tedy někomu ještě vyššímu jen navrhujete?“

„Ano - ale já ještě nemám žádnou osvědčenou čarodějnou učnici, když vámi začínám. Vy byste měli být první - pokud nás nezklamete.“

„Jak vás můžeme zklamat?“

„Tím, že byste škodily lidem,“ řekla Janka vážně. „A to i kdyby šlo o exekutory, i když to jsou necitové jako žulové balvany. Ale až se naučíte povznést se nad ně, zjistíte, že se na ně budete mile a příjemně usmívat i během exekuce.“

„To je hodně silné tvrzení!“ vzdychla si paní Burešová. „Ale čím víc o tom přemýšlím, tím méně strašné se mi to zdá. A jestli za to opravdu nechcete víc než slib neškodit, neměl by být tak obtížný. Normální je přece neškodit.“

„No vidíte!“ usmála se Janka. „Dnes už je ale na učení dost pozdě a čeká mě ještě cesta domů. Svěřím vás do učení vaší Líbě. Naučit čarovat je otázka samostatného objednávání pomocí knihafonu. Takže vám předám knihafon, přizpůsobím ho, aby neposlouchal nikoho jiného, rozloučím se a pomažu domů. Líba vám vše ukáže, učila jsem ji to celé odpoledne. A kdyby se vyskytly problémy, jakože na ně nevěřím, Líba mě zítra najde ve škole. Platí?“

„Ty teď půjdeš ještě domů? Vždyť je venku tma!“ otřásla se Líba.

„Neboj se o mě,“ usmála se Janka. „Venku nasednu na elektrické kolo, vypadá skoro jako obyčejné, takže to nikomu nepřijde nápadné, a za chvilku jsem doma. A tady máte váš nový knihafon...“

V Jančině ruce se znenadání objevil další přístroj. Podala ho obřadně paní Burešové, ale na poslední chvíli ruku zarazila.

„Nebudete tím nikomu škodit?“ zeptala se tak vážně, až oběma přejel mráz po zádech.

„Nebudu, to slibuji!“ odpověděla pevně paní Burešová.

„Tak - a je váš!“ vstrčila jí Janka přístroj do rukou. „Teď ho otevřete - stačí obrazovku povytáhnout o čtvrtinu, ale klidně můžete i naplno - a podívejte se sem do objektivu!“

„Tam to nějak zeleně blýsklo!“ oznamovala rychle Líbina maminka.

„Takže vás poznal,“ řekla Janka. „Když obrazovku zasunete, přihlášení se zruší, obnoví se až pohledem do vašeho oka. Proto je zlodějům k ničemu. Exekutor nemůže smazat vaše soukromá data, zabavený přístroj nikomu neprodá a vy ode mě dostanete nový. Podíváte se mu do objektivu, blýskne vám do očí zeleně a bude váš.“

„To je dost důmyslné!“ libovala si Líba.

„A protože nemůžeme vyloučit vůbec nic, může se vám hodit ještě poslední možnost,“ pokračovala trochu temnějším hlasem Janka. „Tohle všechno se dá odpozorovat a někdo by vám mohl zkusit násilím přidržet objektiv přístroje proti očím, aby přístroj odblokoval proti vaší vůli a mohl se pak hrabat ve vašich datech anebo si čarovat pro sebe. Nemůže vám ale zabránit, abyste v té chvíli třikrát po sobě rychle mrkli. Knihafon vám pak blikne do očí červeně a přestane na vaše oči reagovat. Navíc od té chvíle začne nenápadně volat o pomoc s označením místa, kde se nachází - to se také může někdy hodit.“

„To by byl ale hodně krajní případ....!“ vydechla tiše Líba.

„Byl,“ souhlasila Janka. „Na tomto světě jsou, bohužel, ještě horší lidé než exekutoři. Ti vás oloupí o všechno, bránit se jim nemůžete, nemůžete na ně ani zavolat policii, protože ta je naopak chrání, ale nechají vás naživu, aby vás mohli okrádat i příště. Na světě jsou ale ještě horší kreatury a pro ně máte i tuhle krajní možnost.“

„Jenže - tebe mohou přece donutit i vytvořit jim úplně nový knihafon?“ zeptala se jí Líba starostlivě v neblahém tušení, že objevila její slabé místo.

„Kdybych se dostala do rukou hodně zlým bestiím,“ řekla Janka temně, „smím použít odstavec z našeho etického kodexu - čaroděj má právo na obranu vlastní osoby.“

„Právo na obranu? Bude ti to ale k něčemu platné?“ starala se Líba.

„Bylo by,“ usmála se na ni trochu smutně Janka. „Pak smím útočníka přimrazit, že se dvě hodiny ani nehne. To by mělo stačit, abych ho odzbrojila a vzdálila se do bezpečí.“

„Ale co kdybys narazila na přesilu, proti které by ti to nestačilo?“

„To by musely být aspoň dva tankové pluky s podporou letectva,“ řekla Janka.

„No - ale říkáš, že v dnešním světě není vyloučené vůbec nic?“

„Pak bych se musela bránit ještě silnějšími prostředky,“ přikývla.

„Ty máš ještě něco silnějšího? Já si to neumím ani představit!“ přiznala Líba.

„Ale umíš,“ řekla Janka. „Mám to jako poslední možnou zbraň. Jen pevně doufám, že ji nikdy v životě nepoužiju. A představit si to umíš, viděla jsi už něco velice podobného.“

„Ale kde?“ vyhrkla Líba.

„Při uklízení nádobí,“ řekla Janka.

„Ale - říkala jsi mi přece, že tím neublížím ani mouše!“ namítla Líba.

„To knihafon neublíží ani mouše,“ podotkla Janka. „Jenže já nejsem knihafon. Ani ho na to nepotřebuji. Dokážu odzbrojit celý pluk vojska najednou. Dokážeš si představit hordu ke všemu odhodlaných, ozbrojených chlapů, ze kterých se v jediném okamžiku stane houfec nahatých a strašně vyplašených zoufalců?“

„Brrr! Až mě z vás zebe!“ otřásla se paní Burešová.

„Nebýt toho, že mi málem zabili brášku, neměli bychom to...“ vzdychla si Janka.

„Vidíš - teď bys mohla Víťu před takovým napadením ochránit, že?“ napadlo Líbu.

„Mohla - ale nemusím,“ oddychla si Janka. „On se teď naštěstí chrání sám.“

„Taky by mohl někoho... odzbrojit?“ podívala se na ni Líba vyčkávavě.

„Taky - a taky doufám, že to nebude muset použít.“

„Ani nám nezbývá než doufat,“ souhlasila paní Burešová. „Říkáš. Že bys přemohla i tankový pluk? Jenže kdyby k něčemu takovému došlo - a vy byste přemohli i takovou sílu, použili by ti druzí něco ještě silnějšího. Vždyť ani nevíte, kdo proti vám může stát!“

„Máme jakési představy, co by proti nám mohli lidé postavit,“ pokývala hlavou Janka.

„Síla proti síle může vést jedině ke stupňování síly,“ namítala paní Burešová. „Z toho ale rozhodně nic dobrého nekouká! Ani pro vás, natož pro nic netušící lidi okolo!“

„Kdyby proti nám naši protivníci použili něco ještě silnějšího, brzy by toho litovali.“

„Myslíš?“ otřásla se i paní Burešová. „To už se skoro podobá válce!“

„Bohužel - já to vím,“ řekla Janka. „Víte, válka je strašná, i když ji v Čechách pamatují jen nejstarší. Je naprosto přirozené, že se jí lidé bojí. Ale my čarodějové se jí bát nemusíme. Zneutralizujeme i nukleární hlavici, vždyť i to je jen hmota a může se vypařit i v okamžiku výbuchu. Dokážeme ochránit i své bližní. Můžeme se - a vlastně musíme - bát jedině větší síly, než je atomová.“

„Ale taková na Zemi ani neexistuje!“ vyhrkla Líba. „Může být něco silnějšího i než atomové zbraně? Čeho byste se mohli bát?“

„Sebe,“ řekla temně Janka.

 

line

Zpět Obsah Dále


29.04.2016 20:34

Komentáře: