Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Miradok

Na internetovém obchodu se návštěva exekutorů ani požár domku nijak neprojevil.

Víťa mohl být právem pyšný, ale ještě větší zásluhu mělo to, že jediný plný přístup do Fuhungova obchodu byl přes knihafony. Na internetu se knihafony dál prodávaly a zdálo se, že si jich exekutoři nevšimli. Možná se jim tenhle obchod nezdál příliš výnosný. Uživatelé už pochopili, že jsou knihafony špičkové a přitom až neuvěřitelně levné přístroje, takže jim sami dělali reklamu, ale kdyby o tento obchod zavadil první ekonom, rychle by spočítal, že je spíš dotovaný než mimořádně lukrativní.

Víťovi ale vrtalo hlavou hned několik záhad.

Jak dokázali exekutoři vystopovat jejich připojení na internet? Naštěstí si nevšimli knihafonů, které měli všichni členové rodiny nenápadně na rukou, ale kdo mohl zjistit, že se ještě večer spojovali s klasickou sítí? Kdo tam pro ně pracuje?

Další otázkou bylo, jak je možné, že spořitelna tak pohotově využila zpoždění platby trvalým bankovním příkazem? Muselo k tomu dojít už dřív, když mezitím proběhlo několik soudních stání. Peníze přece byly podle výpisů stržené vždycky včas!

A další otázkou bylo, proč pošta rodičům nedoručila soudní obsílky? Tátu to upřímně překvapilo, takže to je další záhada!

Samozřejmě by neměl naději něco zjistit. Naštěstí věděl, jak se dohovořit s Fuhungem. A zdálo se, že i Fuhungo měl snahu pomoci svému mladému chráněnci. Fuhungovi zjištění netrvala dlouho. Kam se opře inteligence, převyšující veškerou spojenou inteligenci lidstva, tam se tajemství, včetně nejsložitějšího šifrování, dlouho neudrží.

A je třeba přiznat, že se Víťovi protáčely panenky, když se mu na jeho knihafon začaly promítat první výsledky.

První bylo neuvěřitelné opomenutí soudu, který jim obsílky posílal na starou adresu, kde už dávno nebydleli. Tam obsílky nějakou dobu ležely, než je soud prohlásil za doručené. Proto se na žádné stání nemohli dostavit - a exekutoři měli volné ruce! Přitom je možné, že pochybení bylo již na straně exekutorů. Vždyť znali jejich současnou adresu více než dobře!

Bylo to opomenutí? Nebo spíše úmysl? Zdálo se, že to druhé.

Chyba byla i na straně soudu. Také soudci znali obě jejich adresy - na starou už neměli co posílat! Opět se přímo vtíralo, že to byl úmysl. U soudu tím spíš, že soudce jistě velice dobře věděl, oč jde.

Když ale Fuhungo zjistil, proč se do věci vložila spořitelna, nemohlo být už pochyb. Ti všichni byli spojení. První krok zařídil exekutor. Na pár dní nepozorovaně rodině blokoval bankovní konto, kde pozdržel platby za hypotéku. Mohl se později vymlouvat, že omylem blokuje konto jiného dlužníka? Ale to, jak cíleně blokoval jen něco, už nemohla být náhoda. Na jeho popud se toho chopila spořitelna, která podala žalobu podle doložky o zpožďování plateb. Proč by to neudělala? Vždyť platby prokazatelně došly pozdě! Další zainteresovanou osobou byl soudce, který úmyslně poslal soudní obsílky na jejich starou adresu - a pak už to jelo jako po másle - rozsudek, příkaz k exekuci a sama exekuce.

Fuhungo prošel všechno co mohl - víc opravdu nemohl stihnout. Důkazy byly pečlivě zametené, účastníci čistí jako lilie. Když to Víťa rozvažoval, vyšlo mu, že žádná opravná akce nemá naději na úspěch. Rodiče ani neměli v úmyslu obracet se na zkorumpované české soudy. Jakže to napsal Françoise de Pitaval v osmnáctém století? Jakékoliv setkání s právem znamená pro normálního člověka katastrofu, ať je již vinen nebo ne. Od těch dob se toho asi mnoho nezměnilo. Za komunismu soudy prosluly stranickostí, která nemá se spravedlností nic společného - vždyť je to přesný opak. Komunistické soudy se později přejmenovaly, ale soudci zůstali stejní a jejich pokřivené soudní praktiky rychle převzali ti noví. Měli být ještě nezkažení, ale začalo to už podvody u přijímacích řízení na právnické fakulty, pokračovalo to podplacenými zkouškami a ti, kdo měli právo chránit, se sami již předem stávali pachateli a spolupachateli. Kdo měl po tom všem ještě důvěřovat zkorumpované české justici?

Fuhungo ale objevil ještě něco důležitého.

Při požáru shořel nejen jejich domek, ale i veškeré vnitřní vybavení, včetně již staršího auta v garáži. Navíc shořela i dvě exekutorská auta. Pojistku za dům lačně shrábla spořitelna a s již splacenou částí hypotéky si tak přišla na pěkné peníze, jenže zkrátka přišli exekutoři. Získali jen pojistky za své automobily, ale veškeré vnitřní vybavení domu, na které se dávno ulakomili, shořelo nepojištěné. Exekutoři tak, obrazně řečeno, utřeli mastné huby.

Jestli si ale otec myslel, že je to patřičně vytrestá, krutě by jejich nenažranost podcenil. Exekutoři nebyli zvyklí nevymahatelné dluhy odepisovat. Dlužníky pronásledovali vytrvale jako smečka vlků až do krematoria, kde se neštítili ani zabavovat nebožtíkům zlaté zuby.

Fuhungo Víťovi připomněl, že exekutorská kancelář stále vede jejich rodinu v evidenci, zjišťuje jejich majetkové poměry a chystá se vtrhnout na ně, až to bude podle nich výhodné. Dluh přitom díky nemravným sankčním úrokům stále utěšeně narůstal. Že rodina přišla při požáru o všechno? To nebyla jejich starost. Exekutoři nejsou charita, aby na to hleděli.

„Takže už vědí i o koupi téhle skály...“ zamyslel se Víťa nad Fuhungovým sdělením, pojištěným nahlédnutím do databáze katastrálního úřadu. „To není dobré!“

„Vědí - ale ten pozemek pro ně není zajímavý,“ odpověděl Fuhungo. „Prodejný není a jim jde jedině o peníze. Co by s ním dělali?“

„Takže nás nechají na pokoji?“

„Ano - dokud nevědí o domě. Ten už by se velice výhodně zpeněžit dal.“

„Odhadl bys, kolik by jim mohla vynést pouhá přijímací hala?“ zadal mu Víťa úkol. „Vždyť je to jen větší díra do skály, tu by jako obydlí uvítali nanejvýš bezdomovci. Další pokračování je tajné a známe je jen my!“

„I vstupní hala by pro ně mohla být finančně zajímavá,“ odpověděl Fuhungo. „Naštěstí o vašem domě ještě nevědí.“

„To je dobře,“ řekl Víťa. „Táta nám nedávno na poště zařídil místo doručovací adresy poštovní schránku. Poštu si tam musíme vyzvedávat, ale je to tak lepší.“

„O té už exekutoři vědí - ale kdyby došlo k soudu, nerozpakovali by se posílat obsílky opět na tu neplatnou adresu do Prahy. Ten fígl přece funguje spolehlivě. Nejen pro vás, i pro jiné takové případy.“

„Aspoň vím, proč tak silně lobovali v našem Parlamentu, aby se nedoručené obsílky prohlásily zákonem za doručené! Oni to tak plánovali od začátku!“ souhlasil Víťa. „Z toho ale vyplývá, že nás ani teď nenechají na pokoji.“

„Nenechají!“ souhlasil Fuhungo.

„Dobře, připravíme se na to,“ řekl Víťa. „Budou litovat, že se na to kdy dali! Zahrávat si s čarodějnou rodinou není nejlepší nápad!“

„Jen bych ti připomněl slib, daný v domě Adamů,“ opáčil Fuhungo. „Když protivníky zabiješ, způsobíš jim větší zlo, než jaké by udělali oni tobě.“

„Já je přece nechci zabíjet!“ odvětil okamžitě Víťa. „Vzpamatuj se, Fuhungo, příliš se zabýváš horšími stránkami našeho světa. Ale spočti si, kolik zla už tihle darebáci napáchali! Kolik lidí zničili a u kolika se k tomu chystají! Kolika lidem se uleví, když je zastavíme?“

„Podívám se na to,“ přislíbil Fuhungo. „Ale život je vždycky víc než majetek!“

„To je z tvého pohledu pravda,“ přikývl Víťa. „My už si na to také začínáme zvykat, ale pro spoustu lidí to neplatí. Seber jim všechno - a zemřou hladem!“

„Exekutoři vždycky seberou lidem všechno, ale obvykle se najdou i lidé, kteří jejich oběti hlady zemřít nenechají!“

„Má to snad být ospravedlnění činnosti těch prvních?“

„Ne, jen připomínka, že ani oni lidi nezabíjejí.“

„Jak kde, Fuhungo, jak kde,“ řekl Víťa. „Porozhlédni se po světě. Jsou místa, kde lidé skutečně umírají hladem. A ostatní je klidně nechají bez pomoci. Na mnoha místech je svět krutější než u nás.“

„Před chvilkou jsi mi vyčetl, že se příliš zabývám horšími stránkami vašeho světa!“

„Měl bys znát oboje,“ řekl Víťa. „Klidně se seznam s těmi nejhoršími stránkami naší civilizace, máme jich víc než dost. Ale měl bys už také pochopit, že všichni lidé nejsou zlí. Když budeš všechny posuzovat podle darebáků, budeš těm dobrým křivdit!“

„Už jsem se je naučil trochu rozlišovat,“ řekl Fuhungo. „Ale možná bys udělal dobře, kdybys občas před závažným rozhodnutím vyslechl dobrou radu.“

„To už bys mě mohl rovnou opravovat!“ vzdychl si Víťa. „Nebyl by pro tebe problém ignorovat každý můj chybný příkaz, že?“

„Byl,“ svěřil se mu Fuhungo. „Potíž je v tom, že z principu musím poslechnout každý příkaz - i kdybyste chtěli, abych zabíjel. Smím mít jiný názor, ale nesmím vám odmítnout poslušnost - jsem už takový. Jen bych musel okamžitě uvědomit Tvůrce a další rozhodnutí ponechat na nich.“

„Proč?“ zachmuřil se trochu Víťa. „Necháš nás klidně spáchat zločin, jen to oznámíš skřítkům, aby nás potrestali oni?“

„Přesně tak,“ souhlasil Fuhungo. „Když tvoji rodiče diskutovali s Tvůrcem, podali mu jako příklad situaci, kdy se zdejší letadlo chystá házet bomby na lidi. Je v takovém případě správné zlikvidovat je i s pilotem? A to i když jeho život skončí? Byl to pro Tvůrce velice těžký příklad! Mohlo by se ale něco takového ve vašem světě stát?“

„To se přece děje dnes a denně,“ přikývl Víťa. „Pořád někde padají bomby!“

„Proto má i váš příkaz větší váhu než moje mínění,“ řekl Fuhungo.

„No dobře,“ chystal se to Víťa uzavřít. „Připravíme to tedy tak, abychom gaunerům neubližovali! Nezkřivíme jim vlas na hlavě - jen jim zabráníme pokračovat v lumpárnách. Nech mě trochu to promyslet, já už na něco přijdu, aby se jim nic nestalo.“

„Proti tomu bych neprotestoval!“ slíbil Fuhungo.

„Dobře, něco vymyslíme.“


Počet čarodějných učňů v městečku teď stoupal rychleji.

Víťa s Jankou poslechli rady paní Burešové a začali novým učedníkům dávat za úkol hledat další adepty na učedníky. Nebyl to snadný úkol. Podmínky přijetí nebyly jednoduché a hlavním hlediskem nesměla být jen potřebnost. Čepičář byl na tom ze všech lidí nejhůř - ale Víťa hned zpočátku pochopil, že mu schopnost čarovat dát nesmí. Čepičář nepatřil mezi inteligenty a očividně příliš rozumu nepobral. Kdyby získal možnost vyčarovat si jedno pivo za druhým, asi by se upil k smrti a kouzla by mu víc ublížila než pomohla. Roman Janeček proto kouzlil za oba. Spolu jim bylo dobře - hlavně když měli střechu nad hlavou.

Bylo by ale správné házet kvůli Čepičářovi do jednoho pytle všechny bezdomovce? To by byl nesmysl, vždyť i Víťa s Jankou a s rodiči byli vlastně po právní stránce bezdomovci! Přitom měli díky prodeji knihafonů, navzdory jejich nízké ceně, v bankách miliony!

Který obchod se může chlubit, že jeho marže činí sto procent prodejní ceny?

Bohužel si ani čarodějové nemohou dovolit úplně kašlat na peníze. Fuhungo Víťovi nabídl převzít dohled nad rodinnými financemi v tom smyslu, že v bankovních počítačích úmyslně zkreslí informace o jejich kontech. Neměla mít o nich správný přehled ani banka, natož členové exekutorské komory, kterým Fuhungo existenci kont zatají úplně. Víťa po poradě s tatínkem na tento návrh přistoupili - už protože to byla Fuhungova nabídka. Měli by uvítat každý projev jeho zájmu, Fuhungo byl přece zástupce skřítků na Zemi.

Po požáru se situace zdánlivě uklidnila. Otce předvolali na policii - předvolání přišlo správně do poštovní schránky na poště, takže nebylo jen fiktivní. Tatínek se disciplinovaně dostavil na místní oddělení, kde mladému vyšetřovateli zopakoval svoji verzi vzniku požáru - exekutoři mu zabránili vzdálit se od zabavování a tím včas ošetřit rozjetou reakci na půdě domku, kde bylo větší množství poloprovozně získaného benzínu. Vyšetřovatel si výpověď nahrál na diktafon, pak ji nechal přepsat a požádal vyslýchaného nevzdalovat se z bydliště, aby byl k dispozici pro případné další vysvětlování.

Otec namítl, že je nesmysl, aby se zdržoval na spáleništi, které mu navíc ani nepatří, a navrhl, aby si ho příště přivolal přes poštovní schránku, kterou bude pravidelně vybírat, jak to ostatně činí. Vyšetřovatel se zdál být rozumný, uznal to a zapsal to tak i do protokolu. Tím to protentokrát skončilo.

Spořitelna už se neozvala. Zřejmě se spokojila s inkasovanou pojistkou a s tím, co jí už rodina zaplatila. Zisk z této hypotéky za to jistě stál, proč by spokojená nebyla? Jen tatínek prohlásil, že to u něho má schované - jako ve spořitelně.

Exekutoři se prozatím stáhli a nic nepodnikali - ale těm se nedal věřit ani pozdrav.

Nastal stav, který by se dal označit jako finanční zákopová válka. Ani jedna, ani druhá strana zdánlivě nic nedělala, ale na obou stranách se naplno zbrojilo. Dluh u exekutorů díky nekřesťanským úrokům rychle narůstal, na druhé straně v bance stejnou rychlostí přibývaly miliony. Dvakrát se o tom rodiče radili společně s dětmi - kolikrát se radili bez nich, to se Víťa ani nesnažil odhadovat.

„Oni ten dluh vedou protiprávně,“ ospravedlňoval to tatínek. „Podle zákonů mají na ty peníze nárok, jenže ve skutečnosti to je zločinné spiknutí. Potíž je, že české soudy jsou tak prorostlé korupcí, že jim jdou na ruku a spravedlnosti se u nich nedovoláme. Budeme se tedy bránit sami, prozatím zatajováním skutečného stavu. Jednou se těm hyenám postavíme silou, ale teď to není možné, postavili by proti nám celou váhu našeho prohnilého, ale přece jen legitimního státu. Budeme na to muset jít z jiné strany.“

Obchody tedy pokračovaly dál.

Ten internetový nabízel dál jen knihafony bez příslušenství. Tatínek zde vedl klasické účetnictví, ačkoliv na ně nadával - kolik je v něm nesmyslů, že to na čaroděje nesedí, ale měl v účtech pořádek, neboť mohl prakticky kdykoliv očekávat přepadové kontroly.

Fuhungův obchod byl od internetu oddělený a dalo se v něm nakupovat jedině pomocí knihafonů. Nebyl přístupný státním institucím a zejména finančním kontrolám. Byl vlastně načerno a jeho legalizace za daných zákonů ani nepřicházela v úvahu. Jediným pojítkem se stávajícími institucemi byla bankovní čísla účtu, kam měli zákazníci odesílat peníze. Bylo jich víc a Fuhungo je u různých zákazníků střídal.

„Kdyby to někdy finančáci rozkryli, koukalo by z toho pro mě doživotí,“ smál se tomu tatínek. „Ještě že je to tak neprůstřelné!“

Ve Fuhungově obchodě brzy kupovala čtvrtina městečka a všichni obyvatelé okolních vesnic. A časem to stoupalo, polovina, pak tři čtvrtiny. Nakonec odolala jen dřívější místní smetánka - ti, kdo na to vždycky měli a levné nákupy považovali pod svoji úroveň, ačkoliv dávno platilo, že levné zboží od Fuhunga, dostupné pro každého, je kvalitnější než špičkové z dovozu. A jak se knihafony šířily, pronikal Fuhungův obchod i do dalších měst a vesnic.

Některé věci ale v katalogu Fuhungova obchodu chyběly.

Například automobily.

Většina řidičů ve městě měla postarší automobily a právě to bylo pole, kde bylo možné ukázat se všem jako majitel nejnovějšího a nejsilnějšího žihadla, ačkoliv se s ním musel po zdejších rozbitých silnicích jen ploužit. Remcalové si stěžovali, proč nejsou automobily i ve Fuhungově obchodu, ale dostávali stereotypní odpověď: auta se tu neobjeví, není to možné, byla by stejně drahá, jako v dosavadních obchodech, ale bez odpovídajícího servisu...

Víťa se nad tím už po několikáté zamyslel, ale tentokrát se nezastavil u konstatování, že auta mají výrobní čísla a nedají se proto duplikovat.

Ale - proč duplikovat zrovna auta?


Od nápadu k provedení neměl Víťa daleko - požádal o radu Fuhunga. Pochopil totiž, jak pan Adam, žijící po dlouhá léta odděleně od pozemské civilizace, mohl stvořit knihafon, ten kříženec mobilního telefonu, notebooku a elektronické čtečky knih.

Víťa nepochyboval, že knihafon nepatří do pozemské vědy a techniky. Nejen Morxův solenoid, celý knihafon patří do technologie skřítků. Pan Adam ho s Fuhungem přizpůsobil pozemským zvyklostem, ale i to bylo z větší části Fuhungovo dílo. Přizpůsobení pozemské mobilní technologii a kompatibilitě SIM-karet nebylo myslitelné bez odborných znalostí, které pan Adam prostě nemohl mít. Fuhungo na jeho žádost prozkoumal vysílací a přijímací část Víťova mobilu, pomocí vyspělejší technologie vytvořil novou část se stejnou funkcí a zařadil ji do knihafonu. Dílem pana Adama byl ideový návrh a nejspíš návrh dorozumívání s uživatelem, aby se co nejvíc podobalo pozemským zvyklostem. Knihafony byly pozemské technice tak podobné, že nezasvěcené ani nenapadlo podezírat je z mimozemského původu. Snad až na pana ředitele, který měl jako jeden z mála lidí příležitost nahlédnout pod jeho měkké desky, ale ten z toho byl tak vyšinutý, že se na nic než na údiv nezmohl.

Co by ale bránilo přizpůsobit lidem - i miradok?

A tentokrát by to ani nemuselo být bezhlavé přizpůsobení pozemské letecké technice! Není přece nutné, aby se mimozemské letadlo ovládalo stejně jako pozemská! Nebudou je přece pilotovat profesionální piloti, školení na neohrabaných strojích s křídly! Miradoky by měly být stejně snadno ovladatelné, jako pomocí telepatie!

Jak to ale zařídit?

Víťa se nakonec s Fuhungem domluvil. Uvnitř miradoku přibyly dva prvky, které tam skřítkové nepotřebovali. Držák na uchycení knihafonu a pod ním nevelká kulička na tyčce, ovládající všechny stupně volnosti.

Kulička měla řídit miradok ve volném letu - a navíc měla zajišťovat přesnější přistání. Knihafon měl mít roli navigačního přístroje. Jednak udával polohu zobrazováním na mapě, dále se jeho pomocí dal zadat i cíl letu, aby se cestující nemuseli zabývat pilotováním. Po zvolení cílového místa tam miradok sám podle mapy doletí a nad cílem předá řízení kuličce a tím cestujícímu, který měl už jen upřesnit místo přistání.

Víťa počítal i s tím, že miradoky nebudou využívané jen k cílené dopravě, ale také k zábavě. Za vyhlídkový let nad skalami dnes lidé platí veliké peníze a přitom jim současná letadla ani helikoptéry neumožňují takové zážitky, jako průlet lesem nebo nízký let říčním údolím. Miradokům by nedělal problém ani let tunelem, ani přistání na větším balkóně.

S telepatickým řízením mohl miradok létat i bez knihafonu, ale i telepatům se hodila jeho podpora navigace. Pojistkou proti krádeži mělo být klasické ověření majitele knihafonu přečtením jeho oka a skutečnost, že si majitel knihafonu pokaždé vyvolá nový miradok a po ukončení letu jej nechá rozplynout.

Odpadl tím problém parkování i garážování a zloději ani exekutoři by neměli co krást.

Pod telepatickým i pod ručním řízením mají miradoky své nadřazené principy. Jsou to samočinné vyhýbání se překážkám a opravy závažných chyb pilota, takže by nedovolily ani úmyslnou havarii. Let měl být bezpečný i při větším množství miradoků ve vzduchu, jak se dalo čekat po větším rozšíření těchto letadélek ve městech.

Po tomto vylepšení se Víťa, pyšný na výsledek své spolupráce s Fuhungem, rozhodl předvést nový miradok tátovi, mámě i Jance.

Nejlépe s patřičným překvapením.


S patřičným překvapením proběhla už návštěva u kamaráda Franty.

Víťa mu zavolal knihafonem, jakmile s Fuhungem dohodl novou verzi miradoků pro pozemské uživatele. Franta se mu ozval ihned a nijak ho nepřekvapilo, když se ho Víťa ptal, kde se nachází a jestli by se nechtěl účastnit jednoho velice zajímavého pokusu. K tomu byl Franta bez váhání svolný a samozřejmě ihned Víťovi sdělil, že je doma. Byl už podvečer a na dlouhé schůzky nezbývalo dost času, ale Víťa ani mnoho času nepotřeboval.

„Vyjdi za humna za vaši stodolu, hned tam budu!“ požádal ho Víťa.

„Klidně se můžeme setkat někde na půli cesty, ale měl by sis pospíšit, brzy bude tma!“ navrhoval Franta.

„Jen přijď za vaši stodolu, budu tam dřív než ty!“ ujistil ho Víťa, čímž vzbudil Frantovo podezření, že už tam na něho čeká.

Podezření zesílilo, když vyběhl za humna a skutečně tam spatřil postávajícího Víťu.

„Hele, co jsi to říkal o pokusech?“ oslovil ho místo pozdravu.

„Naučím tě lítat,“ nezdržoval se pozdravem ani Víťa.

„Přeskočilo ti?“ dal mu Franta najevo, co si o tom nápadu myslí.

„Nejprve se chvilku dívej!“ požádal ho Víťa - a nasedl do miradoku, který se před ním v téže chvíli objevil.

Franta zůstal stát s otevřenou pusou. Ne z nenadálého objevení toho průhledného nic, na to už si stačil zvyknout, ale ze skutečnosti, že se Víťa s miradokem vznesl do výšky deseti metrů, obletěl statnou lípu, stojící za stodolou, načež bravurně přistál na stejném místě, odkud před několika vteřinami vzletěl.

„Představuji ti létající vejce. Jmenuje se janula, po mé sestře Jance. Dosud je vidělo jen málo lidí,“ ujistil zkoprnělého kamaráda, když opět vystoupil. „Nasedni si vedle mě!“

Musel kamarádovi vysvětlit, jak nasednout, prostupné silové pole bylo pro něho dosud nevídané. Brzy ale seděli uvnitř oba a Víťa Frantovi vysvětloval, jak se tahle věc řídí.

„Vezmi si do ruky tady tu kuličku - a popotáhni ji vzhůru!“

Franta ani nemusel hrát velké překvapení, když se s nimi janula vznesla kolmo vzhůru do výše skoro pěti set metrů. Pak se osmělil a pod Víťovým vedením obletěl pomalým letem vesnici. Víťa mu přitom ukazoval, jak se pohybuje mapa na obrazovce knihafonu.

„Na dlouhé cesty nemáme čas,“ řekl. „Vrať se k vám za stodolu!“

„Myslíš, že zvládnu přistání?“ strachoval se trochu Franta. „Co když tím o naši stodolu třísknu? Nejvíc letadel se prý rozbije právě při přistávání!“

„Tohle je bezpečnější,“ ujišťoval ho Víťa. „I kdybys byl nemehlo, janula ti nedovolí havarovat ani úmyslně, natož omylem. Přistane i sama, jen jí musíš naznačit, kam.“

Pak se ale Frantovi k jeho vlastnímu údivu podařilo za stodolou v pořádku přistát. Pravda, byla to spíš zásluha januly, ale to se ví, Franta byl hned jejím velkým příznivcem. Zejména když mu Víťa sdělil, že to teď bude další z jeho čarodějných možností.

„V katalogu Fuhungova obchodu se ti rozšířila sekce Dopravní prostředky o položku zvanou janula. Ano, nazval jsem ji po mé sestře. Ode dneška s ní můžeš létat. Uveze i víc lidí a můžeš si ji knihafonem vyčarovat prakticky kdykoliv. Takže se nemusíš starat o její parkování, garážování a ukrývání před zvědavci - po použití ji prostě necháš zmizet.“

„Zmizet?“ vyjekl Franta. „Něco tak super - a zmizet?“

„Čarodějové se přece neváží na hmotu,“ usmál se Víťa. „Parkování, garážování a jiné starosti nech majitelům automobilů. Prostě si janulu pokaždé vytvoříš znovu. Jestli chceš, udělám ti na její vytvoření do hlavní nabídky urychlující ikonu.“

„Ale bez toho mizení by to bylo ještě jednodušší!“ namítal Franta.

„Bylo,“ připustil Víťa. „Zejména pro zloděje. V našem světě se auta kradou, aby je zloději mohli prodat. Januly se ale krást nebudou.“

„Na vesnici se nekrade,“ zavrčel Franta. „To ale znamená, jestli jsem to dobře pochopil, že už je i v nabídce Fuhungova obchodu?“

„Zatím ne,“ vzdychl si Víťa. „Ale může tam být brzy. Na to potřebuji tvoji pomoc. Poleť za mnou, předvedeš mýmu tátovi, že to s ní umíš. Jinak mi to neuvěří.“

Nechal Frantu vystoupit a pobídl ho vytvořit si vlastní janulu. Sám vystoupil také, aby mu na místě ukázal, jak knihafon připnout do držáku. Pak se slovy: „Poleť za mnou!“ nasedl a vzletěl. Franta ho následoval do stmívající se oblohy až ke skalní plošině u řeky.

„Tady teď bydlíme,“ sdělil Víťa Frantovi lakonicky. „Počkej tady, prosím. Postačí, když před tátou vzletíš a krátce zakroužíš. A pak můžeš odletět domů, aby tě doma nehledali.“

Franta přikývl, Víťa vběhl rychle do dveří a za chvilku vyvlekl ven tatínka.

„Tak můžeš!“ pokynul Frantovi.

Franta k údivu Víťova tatínka bravurně vzletěl, zakroužil nad řekou, pak se otočil do vesnice a brzy jim zmizel ve večerním šeru.

„Co to mělo znamenat?“ podíval se tatínek přísně na Víťu.

„Nic víc, než že se dá miradok řídit i bez telepatie,“ oznámil mu Víťa vítězně.

„Tam seděl tvůj kamarád, co?“ upřesňoval si tatínek. „Domluvil jsi s ním aspoň, aby to nikomu nepředváděl?“

„Ano, Franta patří mezi naše učedníky a ví, že to nemá rozkecat,“ potvrdil mu Víťa.

„Doufám, že bude mlčet,“ řekl táta. „A my si to budeme muset nejprve prohovořit.“

Vrátili se do obýváku a tatínek přivolal i Janku. Maminka s Plyšákem tu už byla, takže byli všichni pohromadě.

„Tak se nám pochlub!“ pobídl tatínek Víťu.

Víťa tedy popsal úpravu miradoku, kterou spolu s Fuhungem umožnili ovládat letadlo i lidem bez telepatie.

„Upravený miradok se jmenuje janula,“ skončil. „Zbývá už jen hodit na ni nějakou rozumnou cenu a můžeš ji zařadit do Fuhungova obchodu.“

„Ne tak hrrr!“ zarazil ho táta. „Zbývá už jen hodit nějakou rozumnou cenu... opravdu si to představuješ jako Hurvínek válku! Touhle úpravou všechny problémy teprve začnou, ne že jsi je právě vyřešil!“

„Vždyť to lítá!“ namítal Víťa zaraženě. „Frantu jsem to naučil za pár minut a lítá s ní jako vlaštovka! Sám jsi to viděl!“

„Viděl!“ připustil tatínek. „Jenže to byla maličkost. Teď teprve nastane martyrium se všemi možnými komisemi. Ty bys to chtěl uvést do běžného prodeje? První problém bude - nemá homologaci pro Čechy, takže tu nesmí létat. Na schválení nově vyvinutého letadla je nutná dokumentace o váze převyšující váhu letadla. Některé dokumenty prostě neseženeš - například povinné trhací zkoušky křídla nebo rotoru.“

„Vždyť janula křídla ani rotor nemá!“ namítl Víťa.

„S tím ale naše letecké předpisy nepočítají. Prostě takové zkoušky vyžadují.“

„Byrokrati!“ zavrčel Víťa.

„To není všechno,“ pokračoval táta. „Problém bude i s pilotním oprávněním. Januly mohou bezpečně létat i s pětiletými špunty, ale přesvědčuj o tom letecké odborníky! Připočti k tomu, že současná pravidla pro řízení letového provozu nepočítají s desetitisíci janulami. Který letový dispečer zvládne vydat tolik povolení k letu? Januly řízení ze země a tedy ani dispečery nepotřebují, ale vysvětluj to odborníkům! Ti se jistě vytasí s námitkou, že januly budou ohrožovat stávající letadla a naopak. Havárie klasických letadel pak budou posuzovat i pod tímto úhlem pohledu. A to nemluvím o komisích, které prosadí dvakrát ročně povinné lékařské prohlídky pilotů v ceně aspoň pěti stovek. A jako kdybych slyšel námitky policie, jak snadné bude pomocí janul páchání všemožné trestné činnosti - od prostých krádeží po únosy, vydírání a vraždy. A až to nakrásně zvládneš, prosadí v Parlamentu betonářská lobby jejich absolutní a nezrušitelný zákaz.“

„Proč by do toho měli mluvit betonáři?“ mračil se Víťa.

„Pod libovolnou záminkou!“ ušklíbl se tatínek. „Těm přece půjde o stamiliardy, vždyť januly nepotřebují silnice ani dálnice! A vsaď se, že to prosadí, i kdyby museli každého poslance podplatit padesáti miliony!“

„Podplatit poslance?“ odfrkl si Víťa. „Taková rozsáhlá korupce by určitě praskla!“

„I kdyby praskla, nic by se nestalo, Parlament by ten zákaz prosadil i přes aféru.“

„To by jim nevadilo, že by se na ně celý národ díval jako na korupčníky?“

„Nevadilo,“ řekl táta tvrdě. „Vždyť jim nevadí, že se už teď na ně národ dívá jako na zloděje, kdykoliv praskne další stamilionová rozkrádačka. Gangster Al Capone kdysi tvrdil: Úplatek není věcí cti, ale jen výše sumy. Co to znamená? Lobbistům postačí odhadnout výši úplatku, aby poměrně chabý smysl pánů poslanců pro čest překonali co nejlevněji. Většinu poslanců získají levně, jiné až při větší sumě, ale nakonec podlehne každý - přesně tak, jak to tvrdil kdysi dávno gangster Al Capone.“

„Nenašlo by se aspoň pár tak čestných, co by odolali?“ nechtěl to přijmout Víťa.

„Stačilo by, aby podlehla prostá většina, která ty čestné přehlasuje,“ usmál se smutně tatínek. „A kdyby podlehla ústavní většina, mohou změnit i ústavu - například republiku na království nebo rovnou na diktaturu. I to už se ve světě stalo. Vždyť i Hitler se dostal k moci demokratickou cestou!“

„No potěš!“ vzdychl si Víťa. „A vypadalo to tak snadné! Mohli by létat i školáci do školy! S telepatií je to úplně jasné, ale i bez ní by to bylo bezpečnější než jízda na kole!“

„Z hlediska bezpečnosti máš pravdu, ale z hlediska byrokracie jsi naivní jako Červená Karkulka, když uvěřila vlkovi!“

„Z hlediska byrokracie!“ odfrkl si Víťa. „Takže bychom se měli vzdát svých plánů jen kvůli pár ouředním šimlům?“

„To neříkám,“ namítl táta. „Ale budeme je muset překonávat postupně, ne tak hrrr a ne abychom jim sami dávali příležitost uplatňovat represivní nástroje. Mají jich víc než dost.“

„To mají i exekutoři,“ zavrčel Víťa. „A těm ses postavil i ty!“

„Tam to bylo jiné,“ vzdychl si tatínek. „Ti nás přece zahnali do kouta a nedali nám čas. Postavit se jim byla naše jediná možnost.“

„A co nám brání udělat totéž i s leteckými byrokraty?“ navrhl Víťa.

„Jen to, že januly nejsou tak nezbytné k životu jako bydlení. Pozvolnější cesta bude v tomto případě jistější.“

„Jen aby!“ neodpustil si Víťa.


Studená sprcha Víťovi nestačila. Lev i tygr se prý dají proudem vody zastavit, ale lední medvěd ne - říkají zkušení ošetřovatelé v zoologických zahradách. Víťa se v tomto směru podobal spíš lednímu medvědu než lvu.

Když nenalezl podporu u táty, kterému jinak věřil, obrátil se na sestru, ale ani Janka ho nechtěla podpořit. Když se dozvěděla, že je táta proti, byla proti i ona.

„Nech to na tátovi!“ radila Víťovi.

Víťa na to přistoupil jen na oko, ne že by tátovy důvody uznal. Nenašel pochopení u sestry, zkusil to jinde. Obrátil se opět na Fuhunga.

Fuhungem bylo jednání jednodušší. Vyžadoval jen, aby se nikomu, včetně exekutorů a byrokratů, nic zlého nestalo, přičemž to myslel jen fyzicky. Zmrzačit darebáka, nebo ho nedejbože zabít, zásadně neschvaloval, ale nevadilo by mu nadobro je ožebračit.

Víťa se nejprve zaměřil na otázky bezpečnosti letu, ale Fuhungo ho povzbuzoval, že srážka janul je prakticky vyloučená, i kdyby vířily vzduchem jako v zapnutém mixéru. Víťa namítl, že januly možná nehavarují, ale piloti klasických dopravních letadel by při setkání s jejich hejnem mohli ztratit nervy a havarovat i bez srážky.

Fuhungo to neochotně připustil. Ano, klasická dopravní letadla mohou při chybě pilota havarovat. Při zbytečném vyhýbání janulám by mohli přivést letadlo do vývrtky nebo jiné nebezpečné situace. Stačilo by nelétat v obvyklé letové výšce dopravních letadel a vyhýbat se startovacím a přistávacím koridorům v okolí letišť? Zbývala ale menší soukromá letadla, která létají nízko a mají letiště rozhozená na mnoha místech. Podle Fuhungova mínění by se januly vždycky vyhnuly, ale amatérští piloti by mohli při těsnějším míjení zpanikařit.

„Nešlo by dát janulám do programu vyhýbání všem letadlům z větší dálky?“ zeptal se Víťa Fuhunga. „Vždyť to musí být pro programátora snadné!“

„Možná by to šlo,“ připustil Fuhungo.

„Měl bych ještě jeden nápad,“ přidal Víťa. „Mohl bys zajistit, aby o ně mohli požádat všichni majitelé knihafonů? Oční test minimalizuje možnost zneužití a u těch, kdo ještě za zboží platí. Pak by stačilo, aby za januly zaplatili jen poprvé.“

„Jistě, to by šlo,“ přisvědčil Fuhungo.

„Takže zbývá už jen vymyslet pravidla - vlk se nažere a koza zůstane celá,“ spokojeně si broukl Víťa.

„Vymysli je!“ pobídl ho Fuhungo.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:24