Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Sociálka

Ve Fuhungově obchodu se v sekci Dopravní prostředky opravdu objevila nová položka - „osobní vznášedlo janula“. Víťa to tak vymyslel, aby se vyhnul provokujícímu termínu letadlo. A protože se tatínek odmítl přidat, střelil Víťa od boku i cenu - za desetinu ceny současného nejlevnějšího automobilu na trhu. Poněkud neobvyklá byla i poznámka: „Nesmí se používat bez zaučení!“ a přesměrování objednávek na přímou adresu Víťova knihafonu.

Již první den se ozvalo pět zájemců, ochotných za vznášedlo okamžitě zaplatit. Byli to samozřejmě majitelé knihafonů, ale kupodivu nikdo z těch, kdo si mohli janulu vyčarovat zdarma. Víťu to trochu zaskočilo, právě s jejich pomocí totiž počítal, ale po vyučování se všem zájemcům ozval, domluvil si s nimi schůzky a za každým jednotlivě zaletěl, aby je do pilotáže zaučil.

Zaučování proběhlo stejně jako u Franty. Víťa je vzal do své januly na zkušební let. Při něm jim vysvětlil funkce knihafonu při zobrazování polohy a nechal je pod dohledem řídit pomocí kuličky. Telepatické řízení mělo přednost a v nebezpečných situacích mělo nejvyšší přednost dálkové řízení Fuhungem.

„Až zaplatíte, můžete si janulu objednat kdykoliv,“ sliboval Víťa zájemcům. „Až po ukončení letu odeberete knihafon z držáku a janulu opustíte, rozplyne se. Nebudete mít žádné starosti s parkováním a nepotřebujete ani garáž.“

„To znamená, že janula nebude moje?“ vyslechl si vzápětí pětkrát po sobě naprosto stejnou, neskrývaně zklamanou otázku.

„Ale bude - tou jednou platbou bude zaplacená každá další objednávka,“ ujišťoval je Víťa. „Potřebujete před sebou jen dost volného místa, aby se tam janula vešla.“

„Ano - ale co třeba údržba?“ starali se zájemci.

„Dostanete pokaždé úplně novou,“ pokrčil rameny Víťa. „Jakápak tedy údržba?“

„A co palivo?“ byla další nejčastější otázka.

„S tím si nedělejte starosti!“ ujistil je Víťa. „Energii dodává průběžně Fuhungo.“

„Takže je to za desetinu ceny auta napořád? I když s tím poletím třeba k moři?“

„To zatím není vhodné,“ krotil jejich nadšení Víťa. „Ještě jsme nevyjednali, jak se k janulám postaví okolní země.“

„Ale co naše země?“ zajímal se jen jeden ze zájemců. „Jak ta se k tomu staví?“

„To je právě ta výhoda,“ ušklíbl se Víťa. „U nás to zákonem ošetřené není. Janula je vznášedlo, ne letadlo, takže se na ně nevztahují letecké předpisy, dokud nenarušují vzdušné koridory. A brzy poznáte, že vás janula nepustí do výšky, kde by mohla překážet velkým letadlům, sama se vyhne startovacím a přistávacím koridorům letišť a na dálnicích nedovolí přistávat ani letět příliš nízko a překážet autům.“

„Tam se tedy nedá zaletět?“

„Dá, ale jen v nízké výšce nad střechami domů, kde to není omezené předpisem.“

„Jaké předpisy vlastně platí pro tyhle... januly...?“

„To je právě to - žádné!“ usmál se Víťa. „Janula není letadlo ani automobil, takže není omezena žádným předpisem a my považujeme za dovolené všechno, co není zakázané. Mohla by létat těsně nad vozovkou a řídit se předpisy pro auta, ale proč bychom to dělali? Oblast těsně nad střechami domů je volná a prakticky neregulovaná.“

„Ano, ale... nějaké dopravní předpisy pro ni snad časem budou muset být, ne?“

„Kde budou létat jen januly - a nevypadá to, že by se o tu výškovou oblast ucházeli jiní zájemci - nebudou nutné žádné předpisy kromě počátečního zaučení. Poslouchají sice příkazy pilota, ale jen dokud nejsou v rozporu s jejich pojetím bezpečnosti. Když janulu v plné rychlosti nasměrujete kolmo k zemi, proti skále či domu, sama přibrzdí, aby nedošlo ke srážce. Právě tak je vyloučené, aby se ve vzduchu srazily s ultralightem, s rogalem nebo navzájem. Zkuste vletět do lesa mezi stromy - kde to jde, tam s vámi janula mezi kmeny prokličkuje, kde to nejde, zabrzdí. Je to nejbezpečnější dopravní prostředek. Přistát dokáže kamkoliv, kam se vejde půdorysem - i na balkóně. A když přistanete na vodě, zjistíte, že sedíte v ponorce, neomezené ve směru nahoru hladinou.“

„A nebojíte se, že by janulu někdo zneužil - třeba k nějaké loupeži?“

„Nebojíme se,“ ujistil Víťa tazatele. „Jste zatím jediný, koho to napadlo, ale raději vás před něčím takovým varuji. Mohl byste doživotně přijít o právo létat.“

„Myslíte, že by to policie zjistila? A jak by vlastně takového zločince honila?“

„Policie nic nezjistí a nebude mít čím zločince v janule zadržet,“ vzdychl si Víťa. „Janula nezanechává stopy ve vzduchu ani ve vodě a naše Policie bude bezradná. Nějaké stopy ale zůstanou v paměti dispečinku a ty umožní viníka vypátrat.“

„I když janula po použití zmizí?“

„Januly mají vlastní letový dispečink,“ řekl Víťa. „To je naprostá nutnost, jinak by se jejich provoz nedal zvládnout. U klasických letadel se v Evropě o řízení letového provozu starají stovky leteckých dispečerů. Je vyloučené, aby navíc zvládli i desítky tisíc vznášedel. Při očekávaném množství objektů to není ani v silách pozemských superpočítačů, tím méně je to úkol pro člověka. Na první pohled se zdá, jako by januly měly vlastní inteligenci, ale není tomu tak, všechny jsou řízené na dálku. Jejich dispečink má přehled o každé z nich i o každé pevné nebo pohyblivé překážce. V tak dokonalé paměti se snadno schová i přehled o pohybu všech létajících strojů za dlouhou dobu dozadu a nebude problém zjistit, kdo byl s janulou v místě, kde se stal zločin.“

„To jako - Velký Bratr všechny trvale sleduje?“

„Někdo musí mít o těchto létajících strojích přehled a člověk to být nemůže,“ pokrčil Víťa rameny. „Je to jako u mobilních telefonů - také tam se dá zpětně zjistit, kde se jejich majitelé nacházeli - s drobným rozdílem, že u mobilů tolik nezáleží na přesnosti. Robot pro řízení janul ten přehled mít musí, bez toho by nebyla možná jejich existence. Jsme ochotní policii pomáhat při vyhledávání pachatelů, ale rozhodně neumožníme sledování nevinných. Při spáchání zločinu je to něco jiného. Pak ale vyjdeme z místa činu směrem k pachateli, bude to rychlejší a přesnější a případní pachatelé nemají moc šancí uniknout.“

„Čili - doporučujete nevyužívat je ke zločinu?“

„Tak nějak,“ souhlasil Víťa. „Nebylo by vhodné poskytovat našim mocným záminky k dalekosáhlým represím.“

„Doufáte, že proti janulám bez záminek nikdo mocensky nezasáhne?“

„V to doufáme všichni,“ přikývl Víťa.

„Ale co kdyby přece jen došlo k mocenskému zásahu?“

„To bych nikomu neradil,“ zavrčel Víťa.


Nová vznášedla se začala šířit rychle. Nebylo nutné platit jim draze reklamu. Tu dělali zdarma všichni, kdo si je zakoupili. Každý, kdo svezl známého, mu doporučil objednat si co nejdřív zaučení. Ušetří za hromadnou dopravu i za provoz vlastního auta.

Námitku nedostatečné velikosti janul rozmetal rozsáhlý návod v katalogu Fuhungova obchodu. Podle něj se janula podle potřeby samočinně zvětší. Při dopravě jedné osoby je nejmenší - Víťa ji přirovnal k motocyklu. Když do silového pole vstoupí další člověk, pole se zvětší, aby se dovnitř vešli oba, buď za sebou, jako na motocyklu, nebo vedle sebe jako u malého auta. Řídí pak ten, kdo má právě ruku na ovládací kuličce.

Silová bublina má vždy tvar kapky, lehce protažené dozadu. Za poslední osobou se může dovnitř vtlačit další, janula se samočinně prodlouží, umožní jeho pohodlné usazení a když do prodloužené bubliny nastoupí další, zvětšuje se dál až do velikosti autobusu.

Zavazadla se vkládají dozadu, opět s odpovídajícím prodlužováním délky.

Januly nemohly nahradit kamiony, ba ani dodávky, ale úlohu rodinného auta zvládly skvěle. Vrcholem byl pokus, zorganizovaný Frantou na hřišti za školou, kdy se během polední přestávky do januly postupně naskládala celá třída. Franta se s nimi vznesl, obletěl velkou rychlostí městečko a pomalu jako helikoptéra přistál zpátky na školní hřiště.

Franta tím zodpověděl hned několik otázek. Jednak že se janula vyrovná autobusu, za druhé, že to neovlivní její rychlost a konečně, že se během letu ani omylem, ani úmyslně nedá vystrčit ven ani ruka, natož aby šlo vystoupit. Podle odstředivé síly při kilometrovém poloměru zatáčky se zdálo, že by je ve vzduchu těžko honily i stíhací grippeny.

Pro všechny zúčastněné to bylo úžasné dobrodružství. Bylo jasné, že se dlouho nebude mluvit o ničem jiném a Víťovi jeho spolužáci vyčítali, že ho něco takového nenapadlo dřív.

„Chtěl jsem, aby to držel v tajnosti!“ odpovídal Víťa zamračeně, ale ve skutečnosti se na kamaráda nezlobil. Byl rád, že Franta vyzkoušel možnosti januly do krajnosti.

Pak ale začalo odpolední vyučování a obvyklé školní starosti odsunuly dobrodružství do pozadí. Všem ale bylo jasné, že to tím neskončilo, jen se to odsunulo.

Okružní let ale nezůstal bez povšimnutí. Někdo z obyvatel městečka zřejmě pohotově zavolal na policii, aby ji upozornil na nezvyklé uličnictví žáků zdejší školy a během patnácti minut dorazilo do školy policejní auto.

Frantu vyvolal školní rozhlas do ředitelny k výslechu. Víťa se morálně chystal na další pokračování, ale policejní auto nečekaně odjelo a všichni si ulehčeně oddychli.

Samozřejmě předčasně, jak se dalo čekat.

Hned po vyučování se spolužáci na Víťu sesypali, aby i jim uspořádal let vzdušným autobusem, ale ten se nejprve sháněl po Frantovi. Od jeho spolužáků se dozvěděl nepříjemnou novinu. Franta se už do třídy nevrátil, Policie si ho odvezla k dalšímu výslechu a z chystané letecké produkce nic nebylo. Víťa nakonec ustoupil prosbám spolužáků z vesnice a nabídl jim aspoň rychlý odvoz domů.

Let rychlostí závodního auta Víťu příliš nezdržel, víc mu trvalo rozvážení kamarádů do jejich domovů, ale když přistál před Frantovým domovem s posledním pasažérem Tomem, poslal ho zjistit, jestli už je Franta doma.

Oba dost překvapilo, že ještě nebyl. Víťu napadlo Frantovi zavolat, ale včas si uvědomil, že by vyzvánění knihafonu na něho mohlo policii zbytečně upozornit.

„Kde je Frantův knihafon, Fuhungo?“ zeptal se.

Fuhungo mu odpověděl mapou, zobrazenou na jeho knihafonu. Víťa na ni jen pohlédl a zamrazilo ho. Frantu pořád zadržovali na policejní stanici. Proboha, proč tak dlouho? Kvůli jednomu obletu městečka? Anebo mu jen zabavili knihafon a jeho samotného pustili? To se z pouhé polohy knihafonu nedalo rozpoznat. Franta by ho měl v případě hrozícího odebrání zablokovat, ale nemusel to stihnout.

Víťa naštěstí nezpanikařil a dokonce nedal na sobě nic znát. Dovezl Toma v pořádku domů, rozloučil se s ním a pak zamířil do Skalního domu poradit se s tátou.

Už z dálky ale spatřil něco, co ho přimělo zastavit let, prudce klesnout k zemi a rychle hledat před zvědavci úkryt v korunách nejbližších stromů.

Před jejich novým domovem stála hned tři policejní auta.


Nebyla tam ale jen Policie, kromě ní zpozoroval dalších pět automobilů - čtyři osobní, pátý stěhovací náklaďák. Tvářily se jako civilní, ale spojení s policejními auty jim dodávalo zlověstný význam. Takové seskupení vozidel přece neviděl poprvé. Že by zase exekutoři?

Tahle návštěva rozhodně nebyla vítaná!

Před Víťou stálo nelehké rozhodnutí. Vrátit se domů - a padnout do rukou policii, nebo se trochu zdržet? Nakonec se rozhodl pro návrat jakoby se nic nedělo, tak jako tak by se teď vracel ze školy. Opravdu ho zajímalo, jak dneska dopadnou exekutoři.

Přistál mezi stromy, zrušil janulu a zamířil nejkratší cestou ke Skalnímu domu, jako kdyby právě přicházel pěšky od autobusu. Napadlo ho, jestli je už doma Janka. Jistě letěla ze školy janulou, ale neměla důvod někde se zdržet, měla by tam už být.

Vyšel na cestu a kráčel co nejklidněji. Jen na sebe zbytečně neupozorňovat!

Nezdálo se ale, že by na něho schválně někdo číhal. V pohodě došel k autům, zvědavě přitom obešel dva chlapy - stěhováky. Právě nakládali jednu z jejich skříněk. Prázdnou, bez sbírky cibuláku. Víťa se na ně zašklebil, ale klidně pokračoval dál. Ani stěhováci o něho nejevili zájem. Zabouchli dveře nákladního prostoru a hádali se, jestli to vůbec stálo za tu cestu. Víťa z toho usoudil, že toho moc nenaložili, ale do auta neviděl, aby si to potvrdil.

Nevadí, říkal si. Jak znám tátu, nedostali se dál než do přijímací haly. Tam byly jen dvě prosklené skříňky, psací stůl, který se Víťovi nikdy nelíbil a u kterého nikdo nikdy neseděl a dvě židle. Tam toho moc netrhnou.

Otevřel dveře a bez rozmýšlení vstoupil.

„Tady máme jednoho!“ uvítal ho nevrlý hlas tlustého policajta.

Kromě desítky policistů, vesměs starších a blahobytně vyhlížejících, tu byla Víťovi už povědomá trojice - dva exekutoři v bezvadných oblecích a suše komisní, citům nepřístupná advokátka v šedomodrém kostýmku. Jenže to nebylo všechno. Sestavu tentokrát doplňovaly dvě starší, důležitě se tvářící matróny, obě širší než delší a věkem kolem padesátky. Jedna byla natěsnaná v červených šatech, druhá v tmavě modrých. Když Víťu spatřily, zajiskřila jim v kulatých obličejích očička.

Víťu ale zajímal jen tatínek. Tvářil se, jako by ho Víťův příchod nepříjemně překvapil, ale nic neříkal a vypadal klidně. Víťa ihned pochopil, proč. Přijímací hala byla prázdná. Co se dalo odnést, to už exekutoři dali naložit, ale jak Víťa čekal, moc toho nebylo. Nečekal ale hladkou kamennou stěnu na místě knihovny, zakrývající vchod do podzemního domu. Táta zřejmě před příjezdem nezvané návštěvy vchod zamaskoval. A jak důkladně! Skálou, která neměla ani škrábanec, natož trhlinku, nebo nedejbože obrys dveří!

Kdo tam ale byl? Možná máma s Jankou, nejspíš i s Plyšákem. Znamenalo to, že jsou dokonale zazdění, to ale žádná tragédie nebyla. Tátova spokojená tvář napovídala, že nemá o zazděný zbytek rodiny nejmenší obavy. Vytvořit nový vchod asi nebude problém. Kdoví, třeba to dokáže i máma. Ale ani z Víťova příchodu nebyl táta přehnaně zkormoucený.

„Kde máš sestru?“ vyštěkla na Víťu ženská v červených šatech.

„Ona tu není?“ podivil se Víťa. „Tak asi ještě nedorazila! A doufám, že ani nedorazí, ještě by z vás dostala kopřivku!“

„Nebuď drzý, chlapče!“ napomenula ho přísně dáma v tmavomodrých šatech. „U nás ti nic takového trpět nebudeme!“

„U vás?“ podivil se hodně okatě Víťa.

„Pojedeš s námi!“ oznámila mu nekompromisně dáma v modrém. „I se sestrou. Rodiče vám nedokázali zajistit vhodné podmínky pro zdárný rozvoj. U nás vám bude jistě líp!“

„To myslíte vážně?“ opáčil nesouhlasně Víťa.

„Máme na to rozhodnutí soudu!“ ujistila ho nepřívětivě žena v červeném.

„Že jsme k tomu soudu žádnou předvolánku nedostali!“ divil se hodně okázale Víťa.

„Zřejmě ji už zase poslali na neplatnou adresu,“ povzdychl si nahlas tatínek, ale jen na Víťu spiklenecky zamrkal. „To teď bude první, čím se budu zabývat! Trestní oznámení na soudce už bude stát za pokus!“

„Teď už nic neokecáte!“ pokusila se ho usadit dáma v červeném. „Kde máte dceru?“

„Do toho vám nic není!“ odsekl jí za tátu Víťa.

„Ale je, protože ji k nám musíme vzít také!“ řekla dáma v modrém.

„To se tedy načekáte!“ ušklíbl se Víťa. „Janka dneska ve škole říkala, že jede s mámou na návštěvu tetičky Natálie! To není výlet na jedno odpoledne!“

Samozřejmě to nebyla pravda a tatínkovi trochu zamžikaly oči překvapením. Nemohla být přece ani řeč o tom, aby se maminka s Jankou vypravily na návštěvu deset let mrtvé tety Natálie. Víťa ji ani neznal a řekl to jen proto, aby nezvaná návštěva vzdala další zbytečné čekání. Táta to naštěstí pochopil a zbytečně se nedivil, jen se na Víťu chápavě usmál.

Lest se naštěstí podařila, nezvaní hosté nemohli mít tak důkladné informace o všech příbuzných, aby ji prokoukli. Víťova zpráva je nemile zaskočila, ale nepochybovali o ní.

„A kdy se vrátí?“ vyštěkla na Víťu ženská v červeném.

„Co já vím?“ pokrčil Víťa rameny. „Jely tam beze mne, ať si tam klidně zůstanou!“

„Koukám, že s tebou budeme mít práci, než si tě vycvičíme!“ zhodnotila Víťovo drzé chování dáma v červeném.

„Nejsem zvíře, abych se nechal cvičit ve vašem cirkuse!“ opáčil zamračeně Víťa.

„Tou drzostí budeme muset začít!“ ujistila ho dáma. „Sbal si všechno co máš, pojedeš rovnou s námi!“

„To si jen myslíte!“ ušklíbl se Víťa. Vůbec se mu nechtělo poslouchat ji, ale všiml si, že se dva tlustí policajti nenápadně přesunuli ke dveřím, aby mu případně zabránili v útěku. Neměl v úmyslu prchat před nimi jako zajíc, ale odmítal se podřídit jen tak, bez odporu.

„Jen jeď, Víťo!“ povzbudil ho tatínek. „Taková zkušenost ti nebude na škodu! Máš přece miradoknovrozo!“

Víťa samozřejmě pochopil, že ho tím vlastně pobídl k útěku, až to bude možné, jen nevítaní hosté neměli tušení, o čem je řeč.

„Co si mám podle vás sbalit?“ pokrčil rameny. „Všechno své nosím s sebou!“

Nezdálo se ale, že by někdo ocenil slova, původně připisovaná starému Diogenovi.

„Vy pro to dítě nemáte nic víc, než co má na sobě?“ vybuchla baba v modrém.

„Vy tu něco vidíte?“ odsekl jí Víťa. „I kdyby tu něco bylo, dávno byste to zabavili!“

Spojil tím obě baby, policajty i exekutory do jedné bandy, ale nikdo na to nereagoval. Dámy se tvářily ještě důležitěji, exekutoři ještě naštvaněji, ale všichni už pochopili, že další zdržování nemá smysl. Důležité bylo, že policajti nejevili snahu zatknout tatínka, Víťa by měl větší starost o něho než o sebe. Dal se tedy bez náznaku odporu, jen s úsměškem na tváři, vyvést policajtem ze skalního domu. Tlustý policajt ho hrubě vstrčil do civilního auta a ještě ho za hlavu domáčkl do sedadla, ačkoliv to nebylo nutné, Víťa by ochotně nasedl i sám. Za ním se dovnitř rázně vecpala ženská v červených šatech, policajt pak rychle nasedl vpředu, nastartoval a snažil se auto na úzké stezce otočit.

Měli přijít po dešti, pomyslel si škodolibě Víťa. To by tráva klouzala a byla by psina, kdyby uvízli. Bylo ale sucho a policajt byl zřejmě dobrý řidič. Víťa se pokusil zamávat tátovi, ale nikde ho neviděl - možná ho ještě zadržovali uvnitř. Z auta toho moc ven vidět nebylo - jaký to rozdíl proti janule se všemi stěnami průhlednými!

Co se dá dělat, uvidíme, pomyslel si Víťa. Ať si myslí, že vyhráli. O tu iluzi přijdou, ale teď by se ještě mohli vrátit. Nejlépe bude počkat na noc, ráno se budou divit tím víc.

Auto vyjelo na asfaltovou silnici a brzy opustilo vesnici. Kam vlastně jedou? Víťa pochopil, že ho chtějí zavřít do dětského domova. Záleželo ale na tom? Čaroděje můžete zadržet, ale držet ho pod zámkem bude obtížnější, než si myslíte.

Víťovi to zatím bylo jedno.


Do dětského domova dojeli až v podvečer.

Obě auta s policejním doprovodem vjela vysokou bránou na zahradu veliké vily, dámy vystoupily a využily ještě asistence policajta, aby jim odvedl Víťu dovnitř. První pohled na vilu prozrazoval, že tu bydlí dobrovolně ještě tak personál. Na všech oknech zde byly pevné kované mříže a celá zahrada byla obehnaná vysokým plotem s věncem ostnatého drátu na horní straně. Právem se říká, že mezi domovem a dětským domovem je rozdíl jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou. A tahle svěrací kazajka teď čekala i Víťu a Janku?

Není nad útulný domov pro děti!

Přijímací procedura byla naštěstí krátká a Víťa si v duchu blahopřál ke triku s tetičkou Natálií, která té trapnosti ušetřila aspoň Janku. Plešatý, suchý, obrýlený pan doktor se omezil na krátký zběžný pohled do krku a po odbyté lékařské prohlídce předal Víťu zpátky dámě v červeném, ze které se tady vyklubala zdejší ředitelka.

Ředitelka ho obřadně předala dámě v modrém, která měla na starosti první patro - děti ve věku od deseti do patnácti let, kam Víťu zařadily.

Ta ho nejprve zavedla ke skříňce na chodbě, kam si měl uložit své věci. Víťa si ovšem ostentativně nic neuložil se slovy, že nemá, co by si tam ukládal. Naštěstí si dáma v modrém pamatovala, že Víťa nic cenného nemá a nepřišlo jí to divné. Zavedla ho tedy do chlapecké ložnice, kde měli pro něho přichystanou postel. Cestou se zastavili v malé místnosti, kde mu brýlatá ženská vydala ručník a odřené pyžamo.

„Když nemáš svoje, budeš nosit ústavní!“ řekla madam v modrém pohrdlivě.

Víťa si hodil pyžamo na postel s odhodláním nevzít na sebe nic zdejšího.

Naštěstí se chlapci právě řadili do dvojstupu k odchodu na večeři a Víťu zařadili až na konec. Trochu mu to připomínalo vojnu, o které jen slyšel útržky zvěstí od lidí, kteří se na ni ještě pamatovali, případně vězení, o kterém také slyšel jen skazky z desáté ruky.

Do jídelny je odvedla vychovatelka, oblečená ve stejnokroji zdravotních sester. Velela jim ale na doby jako desátník bažantům, všechno muselo podle ní klapat.

Jídelna byla asi lepší než na vojně nebo ve vězení. Chyběly tu typické plechové ešusy, byly tu přece jen civilizovanější tácy, talíře, hrnky a příbory. Víťa přišel na řadu poslední, takže na něho jídlo málem nezbylo. Kuchařka pro něho ze stěn hrnce jakž takž vyškrábala poslední zbytky hrachové kaše a doplnila ji poslední nožičkou osmaženého párku.

„Tohle že je večeře?“ podivil se Víťa.

„Á - pán z Nemanic je zvyklý na fajnovější jídlo?“ změřila si ho pohrdavě kuchařka.

„Jistě!“ odvětil klidně Víťa.

„Tak to nežer, vole!“ otočil se k němu kluk zepředu a pěstí Víťovi praštil do tácu, až se všechno rozletělo kolem. Talíř i hrnek se při pádu roztříštily, hrachová kaše se rozprskla po podlaze a podivná hnědavá tekutina, vydávaná za čaj, vystříkla i na okolní kluky.

„Co je to tam?“ rozkřikla se kuchařka. „Béďo! Už zase?“

„Já nic!“ hájil se kluk, který Víťovi vyrazil tác z ruky. „To on je takový dřevo!“

„Já jsem to viděla!“ nenechala se ošálit kuchařka, ale nebyla proto na Víťu vlídnější.

„A ty popadni kýbl s hadrem a ukliď to!“ poručila mu. „Příště si to víc hlídej, nemáme jídlo na vyhazování! Můžeš dostat už jen suchý rohlík, co tady zbyl od svačiny.“

„Děkuji, nepotřebuji!“ odvětil zdvořile Víťa.

„Nechceš - neubude! Tak ten kýbl a koukej uklízet!“ pobídla ho kuchařka.

„Není co!“ odvětil Víťa. „Už je uklizeno!“

To všechny trochu zarazilo. Víťa se ani neshýbl a hadr s kýblem neměl vůbec v ruce! Jenže podlaha byla neskutečně čistá, po zbytcích jídla, čaji, i rozbitém nádobí na ní nebylo ani stopy. Víťa držel v ruce jen prázdný otřískaný plastový tác.

„Kde máš příbor, ty nemehlo?“ vyštěkla na něho kuchařka.

„Ten vám přinesu po večeři!“ slíbil Víťa.

„Kde ho vezmeš?“ zarazila se trochu jeho klidem.

„Uvidíte!“ odvětil klidně Víťa.

S prázdným tácem došel k volnému stolu až v rohu jídelny. V zádech cítil desítku párů potěšených očí, které zvědavě sledovaly, co bude nad prázdným tácem dělat.

Víťa ale tác lhostejně odložil stranou a opřel o stěnu, posadil se a telepaticky si na stůl poručil svíčkovou na smetaně s knedlíky, pohár malinového mléčného koktejlu a příbor.

Všechny zvuky v jídelně překvapením zmlkly, ale Víťa se nenechal vyrušovat, vybalil příbor z ubrousku a pustil se s chutí do královské večeře. Vychovatelka, která měla na kluky v jídelně dohlížet, nejprve zalapala po dechu, ale pak se obrátila a vyběhla ze dveří. Nikdo si jí už nevšímal.

„Šmarjá - co to bylo?“ vyjekla jako první kuchařka.

„Spálený hrách nejím,“ opáčil klidně mezi dvěma sousty Víťa. „Tohle je lepší.“

„Co to tam máš?“ zeptal se Víti zvědavě nejbližší kluk.

„Svíčkovou na smetaně s knedlíkem!“ pokrčil rameny Víťa. „Chceš taky?“

„Ale to jsme tu nikdy neměli!“ namítal kluk.

„To je možný!“ kývl lhostejně Víťa. „Pořádnou svíčkovou neumí uvařit každý a tahle je od vynikajícího kuchaře! Chceš taky? Nech svoje jídlo na stole a posaď se ke mně!“

Pokynul rukou a na stole se objevil druhý talíř se svíčkovou, pohár s koktejlem a další zabalený příbor. Kluk pomalu, jako v transu vstal, nevěřícně přešel pár kroků k Víťovu stolu a posadil se. Vůně svíčkové se linula jídelnou a všem klukům se sbíhaly sliny.

„Dobrou chuť!“ popřál mu Víťa opět mezi dvěma sousty, ale víc se nedal vyrušovat, ukrojil si další kousek svíčkové, nahrnul na ni omáčku a pomalu vložil do úst. Schválně si jídlo pomalu vychutnával, aby klukům dělal chutě.

Kluk proti němu zvědavě vybalil příbor a ochutnal. Pak už se nedal pobízet a předvedl Víťovi, jak vypadá správný vlčí hlad.

„To ale není spravedlivý!“ vybuchl kluk, nazývaný kuchařkou Béďa, který prve Víťovi vyrazil z ruky jídlo.

Víťa nejprve s klidem spolkl, co měl právě v puse, pak se obrátil k Béďovi.

„Že zrovna ty mluvíš o spravedlnosti!“ zpražil ho. „Kdybych teď dal svíčkovou všem, jenom tobě ne, teprve by to bylo spravedlivé! Kluci, kdo chcete něco lepšího než hrách?“

Pár kluků se váhavě zkusilo přihlásit.

„Tak pojďte ke mně s prázdným tácem!“ pobídl je Víťa. „Hrách dojídat nemusíte!“

Vydávání svíčkové bylo rychlejší než jak to prve dokázala kuchařka s hrachovou kaší. Kluci se poklusem vraceli ke stolům a hladově se vrhali na pochoutku, jakou tu ještě neměli. Zejména když šlo o pravou nakládanou a uleželou staročeskou svíčkovou, a ne o moderní náhražku, která s ní má společný nejspíš jen název.

Jen Béďa se neodvážil přijít - přijít s prosíkem tu nejspíš nemělo účinek, takže to ani nezkoušel. Využil aspoň nestřeženého okamžiku, kdy na stolech zůstaly stát nehlídané talíře s hrachovou kaší a kožnatými párky, aby si na svůj talíř něco z toho potají nahrnul.

„Tohle tady trpět nebudu!“ ozvalo se náhle ode dveří. „Kdo si s tím začal?“

Stála tam ředitelka, pořád v červeném, rudá v obličeji skoro jako její šaty, následovaná vychovatelkou, která pro ni zřejmě doběhla a teď za ní jen opatrně vykukovala.

V jídelně nastalo ticho. Všichni rychle hltali jídlo, než jim to ředitelka zatrhne.

„S čím?“ zeptal se klidně Víťa, který už dojedl a teď se jen zhluboka napil koktejlu.

„Co je to za žrádlo?“ přihnala se k němu ředitelka.

„Neříkal bych tomu tak vulgárně,“ ujistil ji Víťa. „Moje svíčková byla o hezkých pár procent lepší, než co se tady podává. A koktejl tu snad ani neznáte!“

„Kde se to tu vzalo?“ soptila ředitelka.

„Chcete taky?“ zeptal se jí Víťa. „Máte smůlu, nezbylo. Ale vy si to můžete dovolit objednat v nějaké lepší restauraci, ne?“

„Jak se to sem vlastně dostalo?“ obrátila se ředitelka na kuchařku, když viděla, že to z Víti jen tak nedostane.

„Já nevím!“ bránila se kuchařka. „Najednou se to tu objevilo!“

„To je nesmysl!“ setřela ji ředitelka.

„Netvrdil bych to tak jistě,“ opáčil Víťa. „Nikdy neříkejte, že něco nejde. Mohl by se najít někdo, kdo vám dokáže pravý opak.“

„Á - nový přírůstek se vybarvuje!“ obrátila se k němu ředitelka. „Zřejmě chceš strávit noc a den na samotce!“

„To by mi nevadilo,“ usmál se Víťa. „Nejsem závislý na vašich rozmarech!“

„Rozmarech?“ vybuchla ředitelka. „Já ti ukážu rozmary, drzoune! Gertrudo! Odveď ho na ajnclík!“

Pak se otočila k ostatním. Pár opozdilců ještě hltavě dojídalo, někteří chvatně dopíjeli, až jim mléčný koktejl tekl po bradách, dva dokonce talíře proti vší etiketě vylizovali, aby na nich nezůstaly ani zbytky té nečekané pochoutky.

„Všichni na cimru - a běda, jestli něco uslyším!“ poručila.

To už vychovatelka Gertruda popadla Víťu za ruku a trhnutím ho postavila na nohy.

„Proč ten spěch?“ usmál se na ni Víťa. „Stačí říct!“

„Já ti tu drzost z hlavy vyženu!“ řekla vychovatelka přísně, jakmile vyšli na chodbu. A aby dodala svým slovům váhu, zakroutila Víťovi rukou.

V té chvíli ho ale pustila a zděšeně se zadívala na svou ruku, schlíple visící dolů.

„Ukažte!“ obrátil se na ni Víťa a uchopil ji za bezvládnou ruku, aniž by mu stačila uhnout. Trochu jí zakýval do stran, dokud se jí do ní nevrátil cit.

„Nesahejte na mě tak hrubě!“ řekl přitom. „Nemám to rád. Příště vám přimrazím ruce obě. Doveďte mě do toho ajnclíku, ale v klidu!“

„Co... co to bylo?“ vyjekla.

„Vy jste to ještě nepochopila?“ zeptal se jí klidně. „Umím čarovat - a kdo na mě hrubě sáhne, může toho okamžitě litovat! Dobrá, splňte příkaz od nadřízené, ale snažte se udělat to v klidu. Násilí proti čaroději si raději včas rozmyslete!“

„Ty snad...“ vytřeštila na něho oči.

„Ano, jsem čaroděj,“ přikývl. „Jestli jste v životě žádného nepotkala, prohlédněte si mě, ale snažte se vycházet se mnou po dobrém. Dráždit čaroděje není dobrý nápad!“

„Čarodějové neexistují!“ vyhrkla.

„Za tuhle pověru nemohu,“ pokrčil rameny. „Ve skutečnosti je nás tak málo, že skoro máte pravdu. Ale nedoporučoval bych vám zasahovat proti mně silou. Mohlo by se ukázat, že jsem silnější. Svaly by vám nepomohly. Nemám svaly, ale čáry, rozumíte?“

„Takže jsi to jídlo...“

„...vyčaroval, jak jinak?“ dokončil to za ni. „Jsem přece čaroděj!“

„Ale jak je potom možné, že jste bydleli někde... v jeskyni?“

„To je naše věc,“ zamračil se trochu. „Jsme silnější, ale kdybychom z pijavic, jako jsou exekutoři nebo sociálka, nadělali pokaždé sekanou, byla by z toho válka mezi lidmi a námi čaroději. A žít v prázdném světě by nás pak ani nebavilo.“

„Vy si myslíte, že byste ji vyhráli?“

„Nám by atomové bomby nevadily, to jen vy lidé byste je nepřežili.“

„Vy snad máte i atomové bomby?“ vyjekla.

„Ne - ty mají vaši generálové,“ pokrčil rameny. „My je nepotřebujeme. Ale uvědomte si, jak by taková válka dopadla. Až by generálové nevěděli co dál, naházeli by atomovky všude, kde by si mysleli, že jsme právě my. A jak je tomu v poslední době běžné, odnesli by to jedině nevinní lidé - vy. O to nemáme zájem.“

„Ale proč, když tvrdíte, že by vám to nevadilo?“ vrtěla hlavou.

„Jsme lidi víc než vy!“ odvětil Víťa vážně.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:24