Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vodní děti

Vychovatelka Magda si pro kluky přišla těsně před polednem. Čistě posekaná zahrada ji sice překvapila, ale vlídnosti se nedočkali, protože zjistila, že někteří hrají fotbal a zbytek diskutuje s tím novým klukem.

„Udělali jsme toho víc než jsme dostali za úkol!“ bránil se Béďa.

„Tak jste se měli přihlásit o další práci!“ vyštěkla na něho vychovatelka. „Flákat se, to by se vám líbilo! Ale já už z vás tu lenóru vyženu!“

Vyhánění lenory ale musela odložit. Přišla pro ně, aby je odvedla na oběd, ale slíbila, že to tím neskončilo a že si je všechny ještě řádně podá. Všichni věděli, že to bude při první příležitosti, ačkoliv mičudu Víťa včas zrušil, aby se neměla čeho chytit.

Kdo chce psa bít, hůl - i psa - si vždycky najde.

Víťa už podle čichu poznal, že je oběd opět připálený - šéfkuchařka Marion se příliš nevyznamenávala a byla otázka, zda vůbec umí vařit, když dokáže připálit i tak jednoduché jídlo, jako vařené brambory s párkem. Víťa si pro ně ani nešel a rovnou zamířil ke stolu, kde si poručil pořádný řízek s bramborovým salátem.

Marion skončila výdej jídla a zabouchla výdejní okénko. Dnes jí několik porcí zbylo, ale příliš nad tím nepřemýšlela. Čekala ji ještě večeře - těm věčně hladovým spratkům udělá cokoliv, ještě se o to poperou a ona si nějaké přebytky zase odnese domů.

Jakmile byli v jídelně bez dozoru, Víťa nabídl řízky ostatním, dokonce i Béďovi, aby se necítil tak ukřivděný. Brzy se všichni ládovali řízkem a salátem - připálené brambory i se špekáčky zůstaly netknuté na tácech.

„Co to má znamenat?“ rozkřikla se náhle od vchodu do jídelny vychovatelka Magda.

Kluci se mohli málem udávit, jak do sebe rychle cpali poslední zbytky řízků a salátu, ale zamaskovat se jim to už nepodařilo.

„Kdo to spískal?“ rozkřikla se Magda a kráčela do jídelny nezadržitelně jako golem.

„Já!“ přihlásil se Víťa, ale dál se věnoval svému řízku, ze kterého mu na talíři zbýval ještě pořádný kus, protože jedl nejpomaleji - jako jediný s jídlem nespěchal.

„Co to má znamenat?“ došla Magda až k němu a než tomu mohl zabránit, popadla jeho tác a shodila ho se vším všudy na podlahu. „Co je tohle za žrádlo?“

„Vy to neznáte?“ podivil se Víťa, ale zůstal klidný.

Tác i s nádobím a se zbytky jídla se na zemi znenadání vypařily, podlaha byla čistá a Víťa si před sebe klidně vyčaroval další porci řízku s bramborovým salátem.

„Tohle je, prosím, smažený vepřový řízek s bramborovým salátem, v Čechách známé sváteční jídlo...“ začal a nabral si klidně na vidličku další salát.

„Ale co to má co dělat tady?“ soptila Magda a chtěla mu talíř opět shodit na podlahu, jenže najednou nemohla pohnout ani jednou rukou, visely jí obě bezvládně podél těla.

„Všichni se z toho poserete! Kdoví, co je v tom za bakterie!“ vztekala se.

„Jestli se dá něco snadno vyvrátit, pak to jsou ty bakterie!“ opáčil Víťa a jedl klidně dál. „Život se nedá vyčarovat. I kdyby v tom jídle původně bakterie byly, jsou teď důkladně sterilizované. Tyhle domácí řízky jsou chutnější a kvalitnější než připálené brambory. Jen se divím, jak je možné z brambor vyvařit vodu a nevšimnout si, že se pálí.“

„Chcete se snad stravovat v hotelu Alcron?“ ječela Magda jedovatě.

„To není třeba,“ opáčil Víťa. „Ale něco jedlejšího by neuškodilo.“

„Chceš zase do ajnclíku?“

„Už jsem říkal, že by mi to nevadilo,“ podotkl Víťa. „Kdybyste chtěli, mohl bych tam udělat ve stěně okno, aby tam nebyla taková tma.“

„Zfackuju tě, že na to do smrti nezapomeneš!“ vyhrožovala mu.

„Na to raději zapomeňte!“ doporučil jí vážně. „Nemáte na to právo!“

„Já ti ukážu právo!“ rozkřikla se - jenže až teď si uvědomila, že ji ruce neposlouchají. Nejprve ji to jen zarazilo, ale když zjistila, že skutečně nemůže pohnout ani jedním prstem a že jí ruce visí jako neživé, zpanikařila.

„A co je zase tohle?“ ječela.

„Černá magie!“ odvětil klidně Víťa. „Obrana proti neoprávněnému násilí.“

„Ty snad umíš černou magii?“ zalapala po dechu.

„Umím,“ přikývl. Ukrojil si další kousek řízku a přihrnul si na vidličku trochu salátu. „Někdy ji dokonce používám. Zejména když musím zabránit násilí.“

„To je ale nepřípustné!“ našla rychle dech k dalšímu křiku.

„Je to přípustnější než násilí,“ uklidňoval ji. „Když si teď ruce trochu protřepete, vrátí se vám do nich cit. Není to nic nebezpečného - jen je to chvilku nepohodlné.“

„Ty si dovoluješ něco takového použít i proti mně?“ rozkřikla se, ale třepala podle jeho rady rukama jako v africkém tanci na přivolávání deště.

„Proti každému, kdo používá násilí,“ ujistil ji Víťa. „Tomu se totiž říká přiměřená sebeobrana a nejenže není nepřípustná, ale náš kodex ji výslovně povoluje.“

„Kdo ti co povoloval? Tady nic povolené není!“

„Kodex čarodějů platí všude bez výjimek,“ opáčil klidně Víťa. „Místní předpisy na to nemají vliv. Poslyšte, paní vychovatelko, tohle snad má být dětský domov, nepleťte si to s otrokářskou latifundií! Na otroctví právo nemáte!“

„Já ti to z hlavy vytluču!“ ječela.

„Nevytlučete!“ opáčil pevně. „Uklidněte se - nebo vás zase přimrazím!“

„Co si to dovoluješ, ty smrade?“ zarazila se.

„Myslím, že dávno překračujete své pravomoci!“ pokračoval s klidem. „Nechám si od vás líbit hodně, ale na násilí mám právo odpovědět černou magií. A nemusí být tak nevinná jako přimrazení, ze kterého se za chvilku otřepete!“

„Chceš mi snad ještě vyhrožovat?“

„To není vyhrožování,“ odvětil. „Nechci a nebudu nikomu ubližovat. Jen vás varuji, že na násilí odpovím přiměřenou sebeobranou. A nejsem zvyklý používat primitivní fyzickou sílu, takže bych použil jiné prostředky. I když některé vypadají jako černá magie.“

„Zavolám policii!“ vyjekla.

„Zavolejte!“ přikývl. „Ale uvědomte si - čím větší sílu použijete, tím těžší prostředky smím k sebeobraně použít. Slepá síla nikdy nevede k dobrému a stupňování násilí vede jen k horším a horším následkům. Mohlo by se stát, že bych musel kromě sebe chránit i jiné.“

„Koho chceš chránit, ty vyžle?“

„Není tu dost dětí?“ usmál se smutně. „Kdyby začala policie střílet, byl by to pro mě důvod použít černou magii nejtěžšího stupně - a to už by vás mohlo opravdu mrzet!“

„Ty tu chceš...“

„Nechci!“ odsekl Víťa. „Když nebudete používat násilí, nehnu proti vám ani prstem! Ale pozor! To není pokorná žádost, dokonce ani slib - to je poslední výstraha!“

„Výstraha?“ vyjekla.

„Výstraha!“ opakoval. „Zkuste se zamyslet nad vaší úlohou v tomhle domě. Máte snad vychovávat! Ale výchova musí být spravedlivá. Co tu děláte vy, je velice špatná výchova!“

„Ty to hodnotit nebudeš!“ odsekla.

„Proč ne? Hodnotit může každý, tomu nemůžete zabránit, jen to nemusí mít účinky.“

„No právě!“

„Jenže mé hodnocení účinky mít může,“ odvětil. „Nebylo by dobré něco v tomto domě zlepšit? Například přístup ke spravedlnosti, ten tady nejvíc chybí.“

„Snad si nemyslíš, že na tebe někdo dá?“

„To bych tu musel zůstat natrvalo,“ odvětil. „A to se mi opravdu nechce.“

„Jenže to naštěstí nezávisí na tobě!“ vyštěkla na něho.

„To si jen myslíte!“ odvětil. „Nikdy jste se ještě nesetkala s černou magií, že? Není to příjemné, stačí špatně mrknout - a pokud člověk skončí s holou hlavou, může si gratulovat, jak dobře dopadl. Zkuste se nad tím zamyslet, prosím. Neprosím za sebe, ale za vás. Ženete se do větší hrůzy, než si v této chvíli uvědomujete.“

„Teda, ještě jsem se nesetkala s tak drzým spratkem!“ ulevila si, ale couvla o krok.

„To je možné,“ připustil. „Co pro nás máte za práci? Zahrada je posekaná, máme v ní po obědě ještě něco udělat?“

„Odpoledne tam budou dívky!“ odsekla. „Takže tam ani nepáchnete! Zůstanete tady v jídelně, než pro vás něco vymyslíme!“

Otočila se a vyběhla na chodbu. Bouchla dveřmi a pak se ozvalo harašení zámku.

Zamkla je v jídelně.


Kluci zůstali bez dozoru, zato s vědomím neodvratného průšvihu.

„To jsi teda posral!“ zhodnotil situaci Béďa, rozkročený před Víťovým stolem. „Z toho kouká exemplární trest pro všechny. A já nemíním nevinně trpět za honění cizího éga.“

„Nemusíš trpět,“ řekl Víťa a dojedl v klidu bramborový salát. „Přihlas se jako svědek a vyklop jim všechno, s čím ses tady včera i dneska setkal. Možná tě vezmou na milost.“

„To se rozumí, že tě prásknu!“ odsekl Béďa. „Jsi tady druhý den a děláš tady podbouř, že to dalšího půl roku všichni odskáčeme.“

„To si nemyslím,“ řekl Víťa. „Horší je, že se to příliš urychlilo. Kluci, kdo už máte něco sepsaného?“

„Já - ale ještě jsem to nestihl odeslat!“ hlásil se Olda.

Víťa uklidil zbytky oběda, na stole nezůstalo nic. Ostatní kluci se postupně shlukli kolem něho.

„Už nebude čas na zbytečnosti,“ řekl Víťa. „Musím to zkrátit. Má tu sourozence ještě někdo jiný než Olda? A koho?“

„Já tu mám dvě ségry!“

„My jsme bráchové!“

„Já mám ségru, ale ne v tomhle pasťáku!“

„No dobře - tak poslední dotaz. Kdo by šel se mnou do jiného dětského domova? Byl by rozhodně příjemnější než tenhle!“

„Říkal jsi, že nám nabídneš náhradní domov...“ řekl zklamaně Olda.

„Jistě,“ přikývl Víťa. „Náhradní domov pro víc dětí. Snad nemyslíš jen na sebe?“

„A budou tam taky vychovatelky, jako tady?“ ozvalo se z houfu.

„Jen moji rodiče,“ ujistil ho Víťa. „Ti nás vychovávají od malička. Mám tam i sestru, ale není to dům, jaký si představujete. Bydlíme za vesnicí ve skalách u řeky, jenom do školy chodíme s ostatními dětmi z vesnice.“

„Do školy?“ zarazil se jeden.

„Samozřejmě!“ odvětil Víťa. „Táta říká, kdo nezvládne školu, nikde se neuchytí, ani kdyby uměl čarovat. Naopak počítejte s tím, že u nás bude škola přísnější než tady.“

„Tak to tam radšej něchcem!“ ozvalo se z houfu kluků.

„Nikoho tam nenutím!“ opáčil Víťa. „Nemyslete si ale, že tam bude leháro!“

„Co by tam ještě bylo kromě školy?“ zajímalo ale jiného.

„Bude tam hlavně škola, jak jen to bude možné. Čarování není všechno, člověk by měl o tom taky něco vědět.“

„Já myslel, že svoboda znamená větší volnost!“ namítl jiný.

„Absolutní volnost je nesmysl, nejsme na světě sami,“ řekl Víťa. „Proti děcáku by to bylo volnější, ale musíme žít taky s jinými lidmi a nemůžeme jim překážet.“

„Volnost že je nesmysl?“

„Nesmysl!“ trval na svém Víťa. „Poslyšte, musíme se rozhodnout. Komu se zdá škola nepřijatelná, ať zůstane tady. Tady už to znáte. U nás bude určitě víc školy, ale zase tam není taková šikana.“

„Já bych šel radši do školy než zůstávat tady,“ řekl nesměle brýlatý Olda. „Ale jen když tam vezmeš i Katku.“

„Vezmu!“ přikývl Víťa. „Kdo bude další?“

Přihlásili se nejprve ti, kdo už měli knihafony, ale přidali se váhavě i někteří, kdo prve jen tak hráli fotbal. Nakonec bylo zájemců polovina, druhá polovina se zdráhala.

„Teď jde o holky - které by šly také a které ne,“ řekl Víťa.

„Ty chceš s sebou tahat i holky?“ vrtěl hlavou přezíravě Béďa. Sám se rozhodl zůstat, škola ho zřejmě nelákala a Víťa si v duchu gratuloval, že s ní vyrukoval hned zpočátku. To byl přímo lakmusový papírek na lajdáky, kterým povinnosti příliš nevoní!

„Proč ne?“ pokrčil rameny. „Několik z vás tu má sestry, přece je tu nenechají! Možná by některé jiné šly i samy. Horší je, že je nemáme čas ani přesvědčovat, ani vybírat. A nemá smysl brát je odsud proti jejich vůli.“

„Nejprve bych řešil otázku, jak se dostat ze zamčené jídelny!“ připomněl všem kluk, který se už projevil jako pravý skeptik.

„To mám vyřešeno jednoduše - oknem,“ ujistil ho Víťa.

„Jenže jsi asi přehlédl, že jsou na všech oknech zvenku mříže!“

„To jsem nepřehlédl, zato ty jsi přehlédl, že pro mě není problém, aby něco zmizelo, jako třeba ráno tráva,“ odpálil ho Víťa.

Vstal a přistoupil k oknu. Šlo otevřít snadno, ale mříže vypadaly velice bytelně. Jenže ne pro Víťu. V okamžiku byl v nich otvor skoro stejně velký jako rám okna.

„Teď by to ale chtělo provazový žebřík!“ navrhl skeptik. „Máš nějaký?“

„Mohl bych mít, ale nepotřebuji,“ řekl ledabyle Víťa. „Oldo, nasedni si vedle mě!“

Janula byla zpočátku malá, ale jak podle Víťových pokynů hoši nasedali, zvětšila se na velikost mikrobusu. Pak se zdvihl do výšky okenního rámu - a zvolna se prosmýkl ven.

V jídelně zbyla jen polovička chlapců, kteří buď Víťovi neuvěřili, nebo je odradilo jeho nadšení pro přísnější školu, než byla tady. Tichý, nehlučný let januly pozorovali se směsicí nedůvěry a obdivu a možná v té chvíli někteří zalitovali, že zaváhali a zůstali.

Víťa ale musel spěchat. V dětském domově mohla vypuknout každým okamžikem panika, ať ji způsobí Béďova parta, nebo ten, kdo zahlédne janulu vylétající oknem. Nebál se dopadení, to už nepřipadalo v úvahu, ale slíbil pomoc i klukům, kteří tu měli sestry.

Průhledný vzdušný mikrobus zakličkoval mezi korunami stromů.

„Kdo první uvidí holky, ať křikne!“ poručil Víťa dozadu.

Spatřil je ale jako první on sám. Dívky byly rozestavené ve vzdáleném koutě rozsáhlé zahrady do čtverce jako na značkách o Spartakiádě a pod vedením vychovatelky Gertrudy cvičily něco mezi prostnými a volným tancem. Jak se zdálo, disciplína se tu nevyžadovala jen u těžko zvladatelných kluků, ale obecně.

Gertruda zpozorovala klesající janulu jako první a ztuhla na okamžik jako špalek.

„Oldo, budeš vyjednavač!“ pověřil kamaráda Víťa, přistávající opatrně u boční strany dívčího čtverce. „Vystup a vyjednej s Gertrudou klid zbraní. Neboj se jí - Gertruda už ví, že se proti nám nesmí stavět! Za další bys měl přesvědčit svou sestru a případně i další holky, aby si k nám také nasedly.“

Olda tedy vystoupil, ale než ke Gertrudě došel, ta začala volat o pomoc, jakoby ji na nože brali. Zřejmě to nemělo projít po dobrém.

Víťa se rozhodl v okamžiku. Vlastně nemohl udělat nic jiného, než Gertrudu na dálku přimrazit. Když ale padla bezvládně k zemi, začaly pro změnu ječet holky, od nejmladších až po nejstarší.

„Ticho!“ překřičel je konečně Olda. „Buďte už chvilku zticha! Káťo, pojď honem ke mně! A všechny, které tu máte bráchy, poslouchejte! Máme možnost ze zdejšího pasťáku zmizet někam, kam za námi nemůže sociálka ani vychovatelky! Budeme tam chodit do lepší školy než máme tady a nebudou nás tam sekýrovat. Komu se škola nelíbí, ať zůstane tady, ale kdo se chcete něco naučit, pojďte s námi!“

První k němu přiběhla jeho sestřička Katka, ale pak některé poznaly své brášky, sedící trpělivě za Víťou a mávající na ně. Přidalo se k nim i pár dalších, ačkoliv těch, které se útěku zalekly, byl větší podíl než u kluků.

Olda rychle zavedl sestřičku na konec vzdušného mikrobusu a ukázal jí, jak se do té divné bubliny nasedá. Ostatní to zkusily podle ní a janula se poslušně prodlužovala až na velikost autobusu. Nakonec se Olda vrátil dopředu k Víťovi.

„Pohlídej mi tady místo, musím ještě vzkřísit Gertrudu!“ požádal ho Víťa a vyběhl zrušit Gertrudě přimrazení. Vzpamatovala se, ani nezačala křičet, ačkoliv teď už by mohla.

„Co to zase děláte?“ vyčetla mu. „Chcete snad utíkat?“

„Tady už nezůstaneme ani hodinu, paní Gertrudo. Je mi vážně líto, že jsem vás musel zase přimrazit, ale dohnala jste mě k tomu,“ omluvil se jí.

„Myslela jsem, že jsi rozumnější! Kam chcete jít?“ vyhrkla tiše.

„To nechte na nás!“ řekl. „Poletíme někam, kam za námi nemůžete. Můžete nás honit jak je vám libo, zmobilizovat na nás policii, ale proti kouzlům jste i s policií bezmocní.“

„Ředitelka mě zabije!“ vyhrkla Gertruda nešťastně.

„Klidně přiznejte, že jsem vás přimrazil a nemohla jste nic dělat!“ navrhl jí Víťa. „Je to přece pravda. Že to umím, vám dosvědčí nejen holky, ale i paní Magda. Té jsem před chvílí přimrazil ruce, aby nám přestala škodit.“

„Magdě taky?“ nechtěla tomu věřit.

„Taky. Takže jste to zažily na vlastní kůži dvě a to už vám ředitelka musí uvěřit.“

Pak se vrátil k janule, nasedl a vzdušný autobus plný dětí se vznesl nad nehostinný dětský domov.

Sbohem - tady nás už neuvidíte!


Janula se vznesla a nabrala směr na sever. Víťa uvažoval, že je sledují desítky očí, přinejmenším těch, kdo s nimi odmítli letět, ale možná i lidí z městečka, kteří je podle Bédi policii s radostí nabonzují. Bude dobře, když všichni potvrdí falešný směr.

Než přeletěli první vyšší kopec, vsadil do držáku knihafon a nechal si za nadšeného přihlížení Oldy ze strany a přes rameno i dvou dalších kluků zezadu zobrazit mapu. Jakmile byli z dohledu městečka, změnil směr domů. Janula vzápětí nabrala rychlost tryskáčů, což bylo při její nevelké výšce podstatně působivější než někde ve stratosféře. Zakrátko musel začít brzdit, až se zastavil pět metrů nad písčitým břehem zatáčející řeky. Tam Víťa opět odepnul knihafon od držáku a změnil jej v telefon.

„Jsme tady!“ ohlásil tatínkovi. „Vidíte nás?“

„Vidím!“ ozvalo se mu trochu zaraženě. „Chceš s tím airbusem vletět dovnitř? Vchod je široký dost, ale chodba se pod vodou lomí, uvízli byste v ní.“

„Je vidět, že neznáš možnosti janul,“ zavrčel Víťa. „Dostaneme se dovnitř všichni. Janula se dokáže prohnout podle potřeby a vykličkuje to s námi.“

„Ale je vás opravdu hodně,“ uvažovat táta. „Pro tolik lidí není Skalní dům dost velký.“

„Dá hodně práce přidělat pár dalších místností?“

„To problém není, přiděláme je,“ slíbil tatínek. „Zatím je dostaň dovnitř, do velkého pokoje se vejdete - a pak se uvidí!“

Víťa se otočil za sebe.

„Jsme skoro doma!“ oznámil svým pasažérům.

„Tady?“ podivil se Olda. „Tady přece žádný dům není!“

„Neříkal jsem, že je náš dům neobvyklý?“ podíval se na něho pobaveně Víťa.

„Neobvyklý?“ opáčil Olda. „Nevidím tu žádný!“

„Náš dům je ta skála na protějším břehu řeky,“ ukázal mu Víťa. „Už nás tam čekají, jenže vchod do Skalního domu je pod vodou. Zbytečně neječte, až vletíme do vody, janula je vynikající i jako ponorka. Skalní dům není normálním lidem přístupný, ale s námi se tam dostanete v pohodě!“

„Ale pak se už nedostaneme ven!“ napadlo kluka za Víťou.

„Uvnitř už nebudete normální lidé, protože získáte možnost létat,“ sliboval jim Víťa. „Jen poprvé vás tam musím dovézt.“

Víťa zamířil naslepo doprostřed skály naproti přes řeku. Ještě nikdy se tou cestou do Skalního domu nedostával, ale spolehl se na navedení Fuhungem. Dva metry od skály klesli do vody a hned se potopili. Víťa nebyl s janulou pod vodou poprvé, ale pro kluky za ním to nové bylo. Říční voda byla kalná a bylo vidět sotva na metr, ale to bohatě stačilo. Víťa před sebou brzy spatřil oranžovou blikající čáru ohraničující vchod - blikala jen pro něho. Zastavil klesání přímo proti ní a rozjel se vpřed. Janula s nimi narazila do skály, ale ta před ním povolila a otevřela jim pohled do tunelu zaplněného vodou. Táta měl pravdu, lomil se prudce vzhůru, ale Víťa to neviděl nijak černě.

„Vchod jako pro vodníky!“ řekl potichu Olda, jako kdyby se bál, že na ně brzy nějaký vodník vybafne.

Propluli zhruba pět-šest metrů. Tunel se obracel vzhůru a nad nimi prosvítalo světlo. Janula se prohnula, vyjela z vody jako úhoř a vzepjala se na osvětlenou plošinu přístaviště. Denní světlo tu nebylo, pocházelo z několika svítidel na stropě. Plošina byla kratší než by bylo potřeba, ale janula se na ní zatočila.

„Jsme doma, vystupujeme!“ pobídl Víťa své pasažéry.

Tentokrát vystoupili velice ochotně a janula se přitom zkracovala. Víťa pobídl kluky do chodby, která skoro po deseti metrech zatáčela ostře doleva a končila zavřenými dveřmi.

Za nimi už to Víťa znal.

Vstoupili do obývacího pokoje skalního domu, kde už na ně čekali Víťovi rodiče.

„Pojď ke mně, ty tuláku!“ uvítala ho maminka a napřáhla náruč.

„Doma je doma!“ řekl šťastně Víťa a nedočkavě ji objal.

„Tak vás tu vítám!“ obrátil se zatím tatínek na ostatní zaražené kluky a dívky. „Čekali jsme vás méně, ale nevadí, místečko se tu pro každého najde, nemusíte se bát.“

„Kam je ubytujeme?“ staral se Víťa.

„Už jsme o tom uvažovali,“ řekl tatínek. „Ale nejprve si dáme svačinku, kakao a kávu a uděláme si válečnou poradu.“

Rozsadili se všichni kolem velkého stolu, před každým se objevil talířek koláčů, hrnky s kakaem a před dospělými s kávou a Jančin tatínek začal novinkami.

Válečná porada začala.


Diskuse o dalším rozšiřování čarodějnického doupěte se nesla v duchu rozšíření, šlo už jen o to, jakým způsobem. Zda vytvořit větší společné ložnice nebo menší pokojíky. Brzy se dohodli na menších pokojíčcích různé velikosti. Menší měly být útulnější, větší pohodlnější. Každý si měl vybrat velikost a podle toho chtěl tatínek vypracovat plány. A aby nezabírali příliš velkou plochu do velké hloubky skály, měly být pokoje ve třech podlažích. Nejnižší bylo to současné - měly tu přibýt jen další prostory, obytné i pomocné. Nad tím mělo být chlapecké patro, spojené točitými schody s chodbou od přístaviště, kdežto dívčí patro nad chlapeckým mělo vlastní schodiště, zaústěné do obývacího pokoje v místech původního vchodu. Záchody tak byly nad sebou a vodní nádrž se přesunula až nad ně. Samozřejmě se přestavba dotkla i dalších vrstev. Nahoře vložili novou izolaci proti vlhkosti a rekonstrukce se nevyhnula ani vzduchotechnice, která by pro tolik lidí nutně přestala stačit.

Dvě nové veliké místnosti v přízemním patře měly být změněny ve školní třídy.

„Nebudete cestovat do města,“ oznámil všem tatínek. „Takové bezpečnostní riziko si nemůžeme dovolit. Není třeba velkého důvtipu, aby policii došla souvislost tolika nových žáků s útěkem z dětského domova a samozřejmě by proti nám zasáhla.“

„Neříkal si nedávno, kdo nezvládne školu, nikde se neuchytí ani kdyby uměl čarovat?“ namítal Víťa.

„To samozřejmě platí,“ přikývl tatínek. „Ale nesmíme podcenit riziko, mohlo by nám nadělat spoustu vrásek. Dá se to naštěstí vyřešit jinak. Najmeme učitele, aby vás učili přímo tady, v našem Skalním domě.“

„Kde je ale vezmeš?“ chtěl hned vědět Víťa. „Nebudou jinde chybět?“

„Je tu jedna možnost, ale bude hodně záležet na vás,“ řekl tatínek. „Najmeme si učitele důchodce a kromě práce jim nabídneme bezplatné ubytování i stravování. Někteří proto naši nabídku ještě přivítají. Už jsem s některými začal jednat.“

„Ale jak to bude záležet na nás?“ nechápal Víťa.

„Jednoduše,“ řekl tatínek. „Musíme se dohodnout jako rozumní lidé. Budou-li vás učit důchodci, nesmíte je přivést do blázince. Budete-li se k nim chovat slušně a vstřícně, půjde to, ale když to nezvládnete, budete je zlobit, vyrušovat a provokovat, nebude to udržitelné a museli bychom školu zavřít.“

„Takže bychom byli bez školy?“ ozval se kdosi z chlapců s náznakem nadšení.

„To samozřejmě ne,“ odvětil tatínek. „Pak by nám nezbývalo než se pokorně vrátit ke stavu předtím. Tedy - k návratu do dětského domova.“

„Všichni - nebo jen největší zlobiči?“ ozvalo se z houfu kluků.

„Obávám se, že všichni,“ pokrčil rameny tatínek. „Není možné, aby se tam vrátili jen zlobiči a popsali policistům, jak se dostat do našeho domu. Musíme držet jeden za všechny a všichni za jednoho. Ale chci být optimista a věřit, že to vydržíme. Zamyslete se nad tím.“

„Teda - jestli to někdo zkazí a vrhne nás do drápů ředitelce nebo Magdě...!“ shrnul to Olda a oči mu zle zajiskřily.

„Měli bychom se snažit, aby to šlo,“ navrhl tatínek. „Ale mám ještě jednu prosbu. Od začátku budu trvat na dodržování soukromí. To znamená - společné místnosti budou jediné, kde se na dveře neklepe, ale všechny ostatní místnosti budou soukromé, kam se bez pozvání vlastníka nevchází. A už vůbec ne bez klepání!“

„Ani k ségrám?“ zeptal se kdosi.

„Ani tam,“ dostal stručnou odpověď.

„A co když jim chci něco říct?“

„Tak zaklepáš a až tě pozvou, vstoupíš. Anebo si to zjednodušíš tím, že jim zavoláš. To je nejrychlejší a knihafon budete mít každý.“

„A můžeme si vyčarovat co chceme?“

„Všechno, co je v nabídce. Modré z nebe tam ale není. Ani nové zuby, zkažené denním mlsáním sladkostí.“

Kluci i holky pak dostali školení v zacházení s knihafonem. Někteří už tu vystupovali jako staří mazáci, ale i ti byli překvapeni, co všechno jim knihafon umožní. A protože ještě nebyl večer a dnes výjimečně škola nebyla připravena, nastalo všem odpolední volno, kdy jim měli Janka s Víťou dát nutné zaškolení v létání.

„Budeme si smět létat, jak se nám bude chtít?“ byla nejčastější otázka, když si krátce vyzkoušeli létání pod vedením Víti nebo Janky.

„S jistou dávkou opatrnosti,“ krčil rameny Víťa. „Kdybyste provokovali policajty víc než je zdrávo, mohli byste je přivést až sem. Čili - ano, ale...“

„A co potápění v řece?“ napadlo některé.

„To by bylo jednodušší, pod vodou nikoho neprovokujete. A je to také zajímavé. Potíž je v tom, že zdejší řeka je na většině toku příliš mělká. Tam, kde je hlubší, by to snad bylo možné. Nejjednodušší bude zkusit si to v některém blízkém rybníku.“

„Vždyť i vchod do Skalního domu je pod vodou a řeka je tu docela hluboká.“

„To je tím, že se tu řeka opřela o skálu, všude v takových místech je hloubka větší. Ale pár desítek metrů po nebo proti proudu už je řeka zase poměrně mělká.“

„To by se mělo prozkoumat!“ mínil nejzvídavější Olda. „Bude na to snad dost času?“

„Bude,“ ujišťoval ho Víťa. „Problém nastane v zimě, až řeka zamrzne.“

Olda se s tím spokojil, ale Víťa se s tím obrátil na tátu jako s problémem.

„Až řeka zamrzne, zamrzne nám vchod!“ upozornil ho.

„Podívej se raději na nový plán domu!“ vybídl ho táta.

Zatímco Víťa s Jankou učili nové přírůstky ovládat januly, táta s mámou začali pro ně hloubit nové místnosti. Začali schodišti, pak podle plánu vyrazili chodby a až pak se vrhli na jednotlivé místnosti. Nejprve hrubou stavbu, kdežto podlahy, doplňky, dveře a elektronická okna si nechali na závěr.

Na plánu byla ale nahoře ještě jedna chodba. Končila nad řekou ve výšce kolem deseti metrů a byla právě tak veliká, aby tudy janula prolétla.

„Bude končit silovým polem, napodobujícím skálu,“ ujistil Víťovi táta. „To bude náš zimní vchod - a později možná i hlavní.“

Večeři spořádali u obrovského stolu v obýváku, kde si každý objednal, nač měl právě chuť. I když se většina připojila k Víťovi, který si dal pravý maďarský guláš.

Jak známo, každému nejvíc chutná to, co má na talíři jeho soused...

Ještě že Fuhungo nikoho neomezoval.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:24