Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Matinka

První noc strávili všichni ještě v pokojích bez dveří, ale už měli aspoň na podlaze nové linoleum a vsazená elektronická okna - i když všem zobrazovala totéž. Postele už ale byly definitivní a o výběru psacích stolů si každý rozhodoval podle Fuhungova katalogu sám.

Příštího dne rodiče osadili všechny dveře a dokončili vybavení zbývajících místností. Dvě velké měly mít úlohu školních tříd, další přeměnili na obytné pokojíky pro učitele.

Děti z děcáku se mezitím seznámily i s Plyšákem. Udivilo je, že ten pes mluví, ačkoliv jen telepaticky. Rozuměly mu ale a bylo to pro ně zpočátku něco nového a úžasného. Brzy si na to ale zvykli a Plyšák měl konečně klid, po kterém toužil. Zejména když to překryly další, ještě zajímavější události.

Odpoledne maminka přivezla do Skalního domu první učitelku. Stará paní Haullová souhlasila jako první i s ubytováním v nové škole. Seznámili ji s budoucími žáky a protože všem začala říkat dětičky, dostala automaticky školní přezdívku Matinka, ale spíš jí lichotila než aby jí vadila. Ani se pořádně nerozkoukala, rozdělila děti do dvou tříd - mladší a starší - a ty starší si vyzkoušela krátkým diktátem z češtiny, aby prý věděla, na čem je.

Diktáty bývají obávané, ale Matinka z nich nedělala problém. Několika oznámila, že dopadli výborně a že budou mít tedy víc volna, jiným sdělila, že jim pomůže zlepšit se a dva poškádlila, že by měli přidat a zda by se nechtěli zabývat nápravou i mimo vyučování.

„Budu mít na vás víc času,“ uvažovala s nimi nahlas. „Jak se zdá, nebudu tady dojíždět ani vařit - ani pro sebe. Televizi nemám a na čtení nemám oči. Nejste hloupí, jen zanedbaní a když se vám věnuji, mohli byste se velice rychle zlepšit. Beztak tu nemáte co na práci!“

Oba kluci chvíli uvažovali, pak se rozhodli nabídku přijmout. Udělali tím radost nejen Matince, ale i ostatním, protože se to dalo chápat jako první vstřícnost k učitelce.

Jakoby v děcáku byli samí andílci... Pokud to nebylo tím, že Víťa mimoděk vybral ty, kdo chtěli něco dokázat... Lemplové se přece zalekli školy.

Proto tam také zůstali...


Tatínkovi se nakonec podařilo najmout učitele čtyři - a to už na malou školu stačilo. Třídy byly jen dvě, ale v každé několik ročníků, což má pro učitele větší nároky na přípravy. Tatínek s nimi večer diskutoval, zda to zvládnou a nabízel jim, že by mohl zařídit i další třídy. Čtyři učitelé se ale mohli střídat a proto usoudili, že to i při svém věku zvládnou.

„Je to velice zajímavý pokus,“ zhodnotil to sedmdesátiletý učitel Lukeš. „V dětských domovech to bývá s výukou všelijaké. Ale tady se, jak se zdá, sešli ti lepší. Může jim to jen prospět. Možná jim to pomůže i s motivací - jak říkám, je to opravdu zajímavý pokus!“

Pracovní smlouvu uzavřeli všichni jen formálně. Šlo přece o důchodce, nepotřebovali plat v penězích, zato měli ve Skalním domě veškeré zaopatření a z Fuhungova katalogu měli mít nárok na cokoliv by si přáli. Mimo Skalní dům přece i nadále pobírali důchody, které se jim teď hromadily na účtu. Hradili z toho údržbu svých dosavadních bytů, i když je většinou propůjčovali svým dětem a vnoučatům.

Všichni čtyři si z důchodů platili i SIM-karty knihafonů, aby se mohli dovolat na své příbuzné, zejména na nejbližší potomky.

„Moje děti za mnou jezdí jen jednou za měsíc,“ svěřila se Matinka mamince. „Dalo by se zařídit, abych se s nimi občas setkala?“

„Jistě - Víťa nebo Janka to rádi zařídí!“ ujišťovala ji maminka.

Děti se ale Matince ozvaly telefonem již třetího dne po jejím nastěhování a Matinka se vypravila za Víťou, kterého považovala za staršího a tedy rozumnějšího.

„Príma - poletíme k vám,“ zhodnotil to. „Kde bydlíte?“

„Počkej, ty tam se mnou chceš - letět?“ zarazila se Matinka.

„Jak jinak?“ opáčil Víťa. „Sem přece jiný vchod než letecky a vodou nevede!“

„Ale abys řídil ty? Zvládneš to?“ starala se.

„Už jsem pilotoval i autobus!“ kasal se Víťa. „Vždyť je to jednoduché!“

Pak s Matinkou probral na mapě, kde bydlí a pochvaloval si, že svůj domek poznala.

„Můžeme letět!“ řekl a vyvolal si janulu. Nasedl a pozval dovnitř i učitelku. Ještě se trochu zdráhala, ale když viděla, že jinou cestu nemá, usadila se vedle něho. A pak už jen zírala, jak s ní bravurně doletěl až na dvorek jejího domku. Tam janulu zrušil a doprovodil starou učitelku dovnitř.

„Mám tady jen nejnutnější,“ omlouvala se mu. „A kafe by asi nebylo to pravé, co bych ti měla nabídnout...“

„Máte přece dohodu s našimi!“ ujišťoval ji. „Ta platí po celém světě. Máte-li u sebe knihafon, máte cokoliv si budete přát! A když chcete, pomohu vám s tím.“

Pomohl jí s objednávkou a než její děti přijely, poručili si bábovku bez cukru, neboť Matinka byla diabetička. Víťa si bábovku pocukroval až dodatečně a pak přičaroval na stůl pro Matinku neslazenou kávu a pro sebe sladké kakao.

Pak zastavil před domkem auťák a dovnitř se vhrnula nejprve tři vnoučata a za nimi i jejich rodiče - učitelčina dcera s mužem. Přivítali se s maminkou a chvíli si potom povídali o rodinných záležitostech. Víťa se zatím staral o pohoštění - rodičům donesl z kuchyňky další voňavou kávu s bábovkou a dětem tři veliké zmrzlinové poháry.

„Ale maminko - to sis neměla dělat takovou škodu!“ plísnila učitelku dcera.

„To já ne - to Víťan!“ bránila se učitelka.

„Co je to vlastně za kluka?“ zajímala se dcera.

„To je můj nový žák - takový malý čaroděj!“ usmála se stará paní.

„Ty ještě učíš?“ zamračila se trochu dcera. „Máš toho zapotřebí?“

„Nemám,“ přiznala učitelka. „Ale víš - dostala jsem tak skvělou třídu, že jsem prostě neodolala. Učím ostatně jen na půl úvazku, to ještě zvládnu!“

„Kolik ti platí?“ zajímal se zeť.

„Platí mi naturáliemi,“ usmála se. „Mám to se zaopatřením a na co si vzpomenu.“

„To tě teda pěkně napálili!“ mínil zeť.

„Neřekla bych,“ namítala učitelka. „Víťo, smím si přát knihafony i pro vnoučata?“

„Jistě,“ přikývl Víťa a odběhl do kuchyňky, aby nemusel čarovat před lidmi. Obratem se ale vrátil a přinesl pět knihafonů, každý jiné barvy.

„Co je to?“ zajímal se zeť.

„Takový kapesní počítač,“ roztáhl před ním Víťa obrazovku knihafonu. „Nahradí vám také knihu a mobilní telefon.“

Předvedl jim zběžně, co přístroj umí a přitom jim je přizpůsobil jejich očím.

„Mělo by to mít další výhodu,“ ujišťoval je. „Když se budete volat knihafonem, může babička přestat platit SIM-kartu, protože spojení mezi knihafony je zadarmo.“

„Ale co kdyby si třeba nutně potřebovala přivolat lékaře?“ namítala dcera.

„Nouzová volání - záchranka, hasiči a policie - jsou odjakživa zadarmo!“ opáčil.

Vnutil jim tedy ještě další školení o knihafonech, ale pak se stáhl do kuchyňky, aby je nerušil. Tam si ho ale obsadila vnoučata.

„Co ty jsi zač?“ začala výslech nejstarší dcerka, zhruba Víťova věku, možná maličko starší. „Proč jsi tady u babičky?“

„Jsem její žák,“ ujistil je hrdě.

„Žák?“ podívala se na něho přísně. „Nestydíš se takhle zneužívat starou paní?“

Víťa se zarazil, protože takový útok opravdu nečekal. Ale včas se vzpamatoval.

„Nezneužívám ji!“ odvětil. „Jsem nejen její žák, ale také její pomocník. Teď zrovna se o ni starám. A také o vás, protože i vaše dobro mám na starosti.“

„My tě ale nepotřebujeme!“ namítla dívka nepřátelsky.

„Teď se budeme o babičku starat my!“ přidal se k ní bráška, zřejmě mladší než Víťa.

„Nahradíme tě levou zadní!“ přidal se i o další dva roky mladší kluk.

„To těžko!“ usmál se Víťa. „To byste museli umět čarovat, protože já jsem mimo jiné i dvorním čarodějem vaší babičky. A v tom mě nenahradíte!“

Tím je ovšem uzemnil, jenže dívka se vzpamatovala ještě rychleji než prve on sám.

„Babička by si nic nezačínala s takovým lhářem!“

„Chceš říct, že jsem lhář?“ usmál se pobaveně Víťa s vědomím, jak snadno jí to může vyvrátit. „A když ti řeknu, že jsem i její dvorní pilot, to už mi neuvěříš vůbec, co? A přitom je to čistá pravda!“

„Dvorní pilot?“ rozesmál se i starší kluk. „Čeho? Natahovacího autíčka formule 1?“

„Přibrzděte, mládeži!“ zvážněl Víťa. „Nebo mě donutíte dokázat to!“

„Dokázat, že jsi čaroděj?“ kroutila hlavou dívka. „To bych chtěla vidět, jak!“

V té chvíli jí ale zamrzl úsměv ve tváři. Na studené plotně se znenadání objevily čtyři další zmrzlinové poháry, přesně takové, jaké před chvílí s oběma brášky dojedli. Víťovi bylo hned jasné, že o Fuhungově obchodu ještě ani neslyšeli, jinak by to na ně tak nepůsobilo.

„Nabízím vám zmrzlinový smír!“ podával jim v každé ruce jeden pohár. „A řekněte si každý jedno přání - ale musí se týkat nějakého předmětu, který byste chtěli mít. Abstraktní pojmy jako zdraví nebo štěstí nečaruji.“

Poháry jim vnutil do rukou a dostrkal je ke stolu. Když se všichni čtyři posadili, pustil se jako první bez okolků do čtvrtého zmrzlinového poháru.

„Ale co kdybych si přál pravý fotbalový míč?“ vyhrkl mladší kluk.

„Tady je!“ přistrčil k němu Víťa žádaný míč, který se objevil na stole přímo před ním. A dál se věnoval zmrzlině.

Teď už na něho třeštili oči všichni tři.

„Ty to vážně čaruješ?“ připustil nejmladší vnuk.

„Skoro!“ přikývl Víťa.

„A umíš vyčarovat i štěně bernardýna?“ zkoušel to prostřední kluk.

„Ne, protože štěně není předmět,“ odmítl vážně jeho přání. „Vyčarovat něco živého je příliš obtížné, to na tomto světě nedokáže nikdo.“

„A co takhle veliké auto na dálkové řízení?“ slevil kluk.

„Pojď si vybrat!“ roztáhl před ním Víťa obrazovku knihafonu přímo na své ruce. Byla na ní stránka Fuhungova obchodu s hračkami, speciálně s dálkově řiditelnými auty - Víťa ji dokázal telepaticky nalistovat dříve než knihafon aktivoval.

Když kluk na jedno autíčko ukázal, objevilo se v témže okamžiku před ním na stole. Víťa mu přidal sadu baterií, pak beze slova knihafon změnil zpátky v hodinky.

„Baterky si musíš dát dovnitř sám,“ dodal stručně.

„Poslyš, tohle přestává být legrace!“ zbledla dívka. „To přece není možný!“

„Nevěříš ani vlastním očím?“ podíval se na ni s úsměvem. „Přej si něco!“

„Mám opravdu chuť nevěřit vlastním očím!“ souhlasila. „Jenže z čarování nemůže být nic dobrého. Říkáš, že jsi babiččin dvorní pilot? Znamená to, že umíš řídit skutečné letadlo? To je ještě neuvěřitelnější, ale - je letadlo předmět, který bych si mohla přát?“

„Ano, letadlo je pro mě předmět, není živé,“ přikývl vážně Víťa. „Přeješ si je?“

„Ano!“ řekla odhodlaně.

Víťa se otočil stranou. Kuchyňka byla malá, ale místo pro janulu zde bylo. Objevila se skoro okamžitě přímo u dívky.

„Jen nevím, co s ním budeš dělat!“ usmál se trochu smutně. „Létat přece neumíš!“

„Tohle... tohle že je letadlo?“ zděsila se, ale přinutila se sáhnout si na povrch, tvořený klouzajícím silovým polem. „Poslyš - vždyť to ani nevypadá jako z našeho světa!“

„To ani netvrdím,“ souhlasil. „Není to z našeho světa. Nemá to křídla, vrtule ani rotor a přece to létá. Ale už mi aspoň věříte, že jsem dvorní čaroděj vaší babičky?“

„Teď už bych ti uvěřila, i kdybys tvrdil, že jsi hrabě Drákula!“ řekla tiše, bledá jako křída. „Kdy ses vlastně upsal Satanáši?“

„A ty si vážně myslíš, že by si tvá babička něco začínala se Satanášem, nebo s někým z jeho přízně?“ podíval se na ni povzbudivěji, neboť pochopil, že to přehnal. „Řekl jsem, že je to skoro jako čarování. Ve skutečnosti se jedná o pokročilou technologii. Tak pokročilou, že se dá jen těžko odlišit od černé magie. Ale rozhodně nepochází od Satana, je to výsledek prastaré moudrosti jiného světa. Nic víc.“

„Jakého jiného světa?“

„Světa z jiného vesmíru,“ upřesnil. „Nedávno jsme zažili kontakt s mimozemšťany a tohle všechno je jejich věda.“

„Ale jak to, že o tom nikdo neví?“

„Mimozemšťané si to nepřáli,“ řekl. „Svěřili nám svou technologii pod podmínkou, že toho nezneužijeme. Takže se snažíme...“

„A tohle...“ ukázala na janulu, „to skutečně létá? Vždyť tomu opravdu chybí křídla, vrtule a vlastně i motor! Neříkej, že je všechno v té sedačce dole!“

„Neříkám,“ zavrtěl hlavou. „Létá to na sílu dodávanou zvenčí. Je to vlastně jen taková kapsle silového pole, ale umožňuje létat rychleji než pozemské létající sudy paliva. Nechceš se s tím naučit létat? Když už sis to vybrala...“

„Asi bych se toho bála!“ otřásla se.

„Babička se toho nebojí a ty ano?“ popíchl ji.

„Babička s tím létá?“

„Jsem přece její dvorní pilot!“ připomněl jí. „Ale létání je tak snadné, že se to naučí i pětiletý špunt. Když už sis to přála, měla by ses to naučit využívat, ne?“

„Ale jak to teď dostaneš ven?“ namítala. „Nebo s tím chceš létat tady v kuchyni?“

„Dáme si venku krátký pilotní kurs, ne?“ navrhl jí. „Kluci se jistě taky rádi proletí. My dodržujeme zásadu, že bez instruktáže se létat nesmí, takže to opravdu potřebuješ.“

„Ale jak to teď dostaneš ven?“ opakovala svou námitku a ukázala na janulu.

„Jednoduše,“ usmál se. „Je to jen kapsle silového pole, prostě se rozplyne a venku si vytvoříme jinou. Pojďme!“

Zrušil janulu a vzal ji za ruku, aby ji vytáhl ven.

„Ale já mám zakázáno jezdit s neznámými kluky!“ vytrhla se mu.

„Jen klidně pojď, žádný zákaz neporušíš. Tohle přece nejezdí! A řídit budeš ty.“

Zaváhala, ale nechala se přesvědčit, že rodičovský zákaz neplatí pro létání. Bráškové ji následovali zčásti nadšeně, zčásti napjatě. Přece jen nedostávali takovou nabídku každý den.

Víťa jí venku podal nový knihafon a přizpůsobil do jejím očím.

„Tenhle počítač musím s tebou identifikovat,“ řekl omluvně. „Znamená to, že se tvé jméno zapíše dovnitř a nikoho jiného pak neuposlechne. Jak se jmenuješ?“

„Jitka,“ řekla. „Jitka Myšková. Ale neměla bych ti to říkat.“

„To musí udělat každý majitel knihafonu, je to ochrana proti zlodějům,“ omlouval se.

„Jinak by to nešlo?“ zamračila se.

„Ale jak? Tohle funguje naprosto spolehlivě,“ vysvětloval jí trpělivě - pozastavoval se nad tím beztak každý druhý. „Umíš zacházet s počítači? Otevři si Fuhungův obchod!“

Pod jeho vedením to zvládla poměrně snadno a podařilo se jí i objednat si janulu.

„Po nasednutí upneš knihafon do držáku!“ pokračoval. „Jsi pravačka nebo levačka?“

„Pravačka - pokud tím myslíš šikovnější ruku a ne něco jiného.“

Otočil telepaticky janulu tak, aby Jitka měla ovládací kuličku na své pravé straně.

„Nasedni si proti mně a kluci ať si nasednou za nás!“ požádal ji a vmáčkl se dovnitř.

Kluci pochopitelně seděli dřív než jejich sestra, která se pořád trochu ostýchala, ale brzy seděli uvnitř všichni čtyři.

„Teď změním knihafon v mapu a ty si vezmi do ruky řídící kuličku. Neboj se, opravdu je to bezpečné. A teď popotáhni kuličku nahoru!“

Vznesli se a pak se plynule rozletěli vpřed. Kluci vzdychali nadšením, ale jejich sestra se tvářila opatrněji. Ulehčeně si oddychla, až když se jí podařilo po opsání malého okruhu nad babiččiným domkem hladce přistát zpátky na dvorku.

„Tak - teď to umíš a gratuluji ti, že sis vybrala zrovna tohle,“ blahopřál jí.

„To bylo všechno? Neměla bych dělat nějaké... zkoušky či co?“

„Celou zkoušku jsi právě udělala. Prokázala jsi, že umíš vzletět, přistát a naplánovat si cestu podle mapy. Víc k řízení nepotřebuješ.“

„To je opravdu příjemné překvapení,“ přiznala. „Čekala jsem, že to bude horší.“

„A teď se vrátíme k babičce. Co kdyby ještě něco potřebovala?“ pobídl ji.

Odepnul jí knihafon z držáku a ukázal jí, jak z něj udělat hodinky. Jakmile vystoupili oba kluci, miradok se rozplynul a všichni se vrátili do kuchyně.

„Jak ses vlastně k tomu všemu dostal ty?“ zeptala se ho už trochu uvolněněji.

„Jako slepý k houslím,“ přiznal. „Poslyš, ještě si myslíš, že vaši babičku zneužíváme? Nebo už připustíš, že jí můžeme život taky trochu zpříjemnit?“

„Nutíte ji učit, když už je dávno v penzi!“ namítla tvrdohlavě.

„Řekl bych, že jí u nás bude lépe než tady,“ opáčil klidně. „Jako osamělá důchodkyně musela obracet každou korunu, každý měsíc jen těsně vyšla s důchodem a většinu času o ni nikdo nestál. U nás žije mezi námi a má všechno, nač si vzpomene. Přála si knihafony i pro vaši rodinu - a dostala je. Umožňujeme jí uplatnit její schopnosti na žácích, kteří si jí váží - a to může znamenat víc než peníze. Bydlí přímo ve škole, nikam se netrmácí a když se přece jen potřebuje někam dostat, stačí kývnout a má k použití letadlo i s pilotem. A ty na mě tady vybafneš se zneužíváním!“

„Promiň, netušila jsem, jak je to doopravdy!“ ustoupila trochu.

„Prominu,“ usmál se. „Ale už to neopakuj.“

Nahlédli do obýváku, ale Jitčini rodiče už byli na odchodu.

„Užijte si knihafonů,“ přál Jitce i jejím bráškům. „A brzy si zase vzpomeňte navštívit babičku, ať má z vás radost!“

„A co když se teď naučím létat a přiletím za babičkou k vám?“ napadlo Jitku.

„Nauč se létat,“ schválil jí to Víťa. „Ale my vám babičku kdykoliv přivezeme domů, pro nás to není žádný problém.“

„Ale mě by zajímalo, kde babička žije a učí!“

„Není to tak jednoduché, jak se zdá, ale rozmyslíme si to,“ slíbil jí Víťa. „Budu o tom uvažovat, ale dnes už to nepůjde. Snad až příště.“

„Uvidíme se ještě někdy?“

„Snad ano...“


Pouhých pár dní trvalo, než rodiče přizpůsobili podzemní sídlo většímu počtu obyvatel a získali i učitele do školy. Pak se ale vrátili k činnosti, započaté před nájezdem exekutorů, policie a bab ze sociálky. Od rozvíjení Fuhungova obchodu a prodeje knihafonů se dostali k organizování obecně prospěšných podniků.

Jak přibývalo spokojených zákazníků Fuhungova obchodu, narůstaly i počty čarodějů, jak si zvykli říkat lidem s výsadou objednávat si zboží bez placení.

Aby člověk získal tuto výsadu, musel splňovat několik podmínek.

Předně nesměl být zadlužený, tedy závislý na splácení dluhů a hypoték. Pro zadlužené ale v poslední době Fuhungo nabízel odkoupení dluhů. Mohl si to dovolit, neboť na kontech shromáždil dost peněz - i při neuvěřitelně nízkých cenách měl již stamilióny. Zaplatil by dluhy za dlužníka, který by je nesplácel penězi, ale obecně prospěšnou prací, rozvrženou na více let. Zneužití měly zabránit smlouvy, kde byly dluhy převedené na roky. V případě porušení smlouvy by Fuhungo vymáhal zbytek dluhu v penězích.

Druhou podmínkou byla nezávislost na energii. Toho mohl každý dosáhnout tím, že se odstřihne od přívodů energie zvenčí. Kdo chtěl svítit, topit a používat elektrické spotřebiče, musel si pořídit nezávislý zdroj energie. Fuhungův obchod ale tyto zdroje energie nabízel, takže ten požadavek nebyl likvidační, jak se zdálo. U čarodějů odpadla i spotřeba energie na vaření a ledničky - čarodějové si jídlo nevaří a nepotřebují je ani skladovat.

Hlavní podmínkou bylo vykonávat obecně potřebné práce. Jejich seznam byl dostupný pomocí knihafonů a byly tam různé obory, od lékařů a učitelů po stavitele domů, zahradníky a elektrotechniky. Chyběly ale běžné dělnické profese - nebyla tu tovární výroba a zejména mechanické montování, klasická doprava a obory pro práci s penězi - od peněžních ústavů po prodavače. Fuhungo se chystal odsunout je do historie, kam se již dříve dostaly jiné, také svého času klasické lidské obory - od formanů a podkoních po cvočkaře, oráče a rozsévače.

Byla tam ale možnost nabídnout svou profesi a optat se, zda je - nebo by mohla být - zařazena mezi všeobecně prospěšné. Například strojvedoucím na železnici Fuhungo nabídl místa na historické trati, adaptované z nevyužívané regionální lokálky.

Organizováním Fuhungova obchodu se táta s mámou přestali zabývat už dávno. Šlapal jako hodinky, měli tedy čas i na něco jiného. Založili Fuhungovy noviny, dostupné pomocí knihafonů, a zaměstnali v nich spoustu amatérů, neboť profesionální novináři o ně nejevili zájem. Bylo to tak ale lepší - dnešní novináři se ideálu novinářské práce vzdálili natolik, že bylo lépe, když Fuhungovy noviny ponechali amatérům. Účast na zpravodajství se uznávala jako všeobecně prospěšná práce, zpravodajci tím získali materiální nezávislost čarodějů a po několika pokusech i sebevědomí, aby mohli nestranně informovat, co se děje v okolí.

Fuhungovy noviny byly dostupné jen pomocí knihafonů, ale brzy konkurovaly nejen tištěným, ale i televizním novinám. Knihafony dokázaly pořizovat fotografie i videa a proti profesionálním kamerám měly lepší stabilizaci obrazu, takže i amatérská videa měla kvalitu srovnatelnou s profesionálními kameramany. Fuhungovy noviny měly zakrátko sledovanější zprávy, než jaké přinášeli mediální dinosauři. Komentovaly ale události z jiného pohledu a dinosauři soptili vzteky. Řady zpravodajců Fuhungových novin rostly a čtenáři skutečnosti srovnávali podle toho, jak je kdo popisoval.

Nejdůležitější bylo, že si profesionální novináři příliš zvykli upravovat reportáže, aby nadbíhali oficiálním politickým partajím. Amatéři předkládali lidem obraz událostí jaký byl ve skutečnosti. Žádné pečlivě vybrané výstřižky, slova vytržená ze souvislostí, ale syrové, nesestříhané záběry bez vystříhaných úseků. Nikdo za politiky neretušoval přeřeknutí, nikdo ochotně nesmazal, co chtěli zatajit.

Politici se snažili amatérské reportéry pod záminkou neplatných akreditací z tiskových konferencí vyhazovat, ale nepomohli si tím, naopak, Fuhungovy noviny pak stejně přinesly přepis všeho, co se kde šustlo a navíc s komentáři, které se daly považovat za lichotivé jen při úplném zatmění mysli. Ve Fuhungových novinách nebylo místo pro politické lži ani pro reklamu - což bývá často totéž. Ostatním médiím neukrajovaly z reklamního koláče, jenže ten zvolna vysychal, jak Fuhungův obchod přebíral zákazníky zavedeným firmám a těm pak na reklamu nezbývalo. Fuhungovy noviny byly nechtěným dítětem demokracie - čím víc je zavedená média očerňovala, tím víc jim čtenáři věřili.

Dětí se to ale nedotýkalo, nebo jen nepatrně, takže si těchto změn nevšímaly.

Měly jiné starosti.


Když Matinka nepřišla na hodinu, byl ve třídě chvíli klid.

Pak se ale Víťa vzchopil a řekl, že jí půjde naproti. Matinka už špatně chodila, mohl by jí pomoci udržovat rovnováhu.

Našel ji ale v jejím pokoji ležet na zemi - a spustil křik.

Zakrátko byli kolem všichni žáci a po chvilce přiběhla i Víťova maminka.

„Na co čekáte?“ okřikla děti. „Ty bys měl mít víc rozumu, Víťo! Požádej kamarády, aby ti ji naložili do januly a odvez ji do nemocnice! Ty to dokážeš nejrychleji!“

„Počkej - nejprve se na ni podívám!“ oslovil ho v té chvíli Plyšák, který také přiběhl. Pozorně ležící Matinku očichal, jenže pak všechny trochu zklamal.

„Tohle je nad mé schopnosti,“ přiznal telepaticky. „Pomohu vám ji udržet naživu, ale nebude to stačit. Jen bych ji nevezl do nemocnice, ale rovnou ke skřítkům.“

Plyšák měl pravdu, jeho nápad všechny zaujal, nikdo se mu nepostavil. Víťa z vlastní zkušenosti věděl, že pozemským lékařům nesmí důvěřovat. Vyvolal tedy janulu, kamarádi mu pomohli bezvládnou Matinku rychle naložit i s ošetřujícím lékařem Plyšákem, janula se úslužně prodloužila a Víťa vyrazil jako na závodech.

Během letu se stihl spojit s panem Adamem a vysvětlil mu, proč za ním letí.

„Můžete za mě požádat skřítky o pomoc?“ požádal ho.

„Myslíš si, že je to nutné?“ staral se s obavami pan Adam.

„Nevím, ale vypadá to opravdu zle,“ ujistil ho Víťa.

„Jen je zavolej!“ přidal se k Víťovi telepaticky Plyšák.

Knihafon to kupodivu přenesl, takže pan Adam již nic nenamítal.

Janula se prodloužila, ale zůstala úzká pro jednu osobu, takže se s ní Víťa odvážil i do úzkých jeskynních chodeb. Matinka byla za Víťou místo vedle něho a Plyšák byl malý pes. Naštěstí si Víťa uměl bez asistence otevřít všechny potřebné brány a janula dokázala couvat, takže se nepotřebovala v jeskyních otáčet. Vycouvali z jeskyně na světlo a spatřili před sebou dřevěnou roubenou chaloupku s čistě bílými spárami, malými dveřmi i okénky a červenou střechou. Pozemsky milou, jako tvář známého člověka. Sídlo rodiny Adamů.

Byli tu tak rychle, že ani pan Adam, ani jeho syn Kája nestačili vyjít z chaloupky. Pan Adam okamžitě po hovoru s Víťou zkoušel volat skřítky a syn Kája neměl ani tušení, co se děje. Víťa bez pana Adama ke skřítkům nemohl, takže zůstal před chaloupkou stát.

Konečně pan Adam vyšel rychlejším krokem ven a zamířil k Víťovi. Došel k janule, ale nepodivil se nad ní, jen se zadíval na starou paní.

„Je ta paní tvá příbuzná?“ zeptal se Víti.

„Není,“ odvětil ihned Víťa. „Ale je to naše učitelka, máme ji rádi.“

„Dobře,“ přikývl pan Adam. „Skřítkové to chtěli potvrdit.“

„Vezmou ji?“ staral se Víťa.

„Máme k nim všichni odletět,“ odvětil pan Adam. „Vejdu se do toho letadla? Doufám, že s tím umíš létat!“

Víťa ho ujistil, že to dokáže a pokynul mu vedle sebe. Janula se poslušně rozšířila.

„Já s tímhle létat neumím,“ přiznal pan Adam. „Slyšel jsem, že jste vytáhli nějaké staré vynálezy skřítků. My jsme je nikdy nepoužívali. Tak tedy leť, povedu tě.“

Víťa se vznesl a pan Adam mu určil směr.


Skřítčí dům nebyl naštěstí daleko. A jak se zdálo, skřítkové už na ně čekali.

„Vystup z miradoku a nech nám ji uvnitř!“ požádali Víťu a ten okamžitě poslechl.

Na Víťovo místo nasedl jeden skřítek. Odepnul z držáku Víťův knihafon a podal mu ho. Pak s panem Adamem i s Plyšákem odletěli a druhý skřítek se k Víťovi obrátil s několika otázkami. Chtěl po Víťovi objasnit jeho vztah k Matince a pátravě se přitom na něho díval.

Víťa mu musel zopakovat, že učitelka není v žádném směru jeho příbuzná, ale všichni ji mají rádi a přáli by jí uzdravení.

„Zajímavé!“ zhodnotil to skřítek, když Víťa skončil. „Nebývá zvykem, aby z vašeho rodu někdo prosil za jiného, kdo s ním není svázaný genetickou příbuzností. Za tebe předtím prosili tvoji příbuzní, ale tahle osoba je cizí. Znamená to, že se dokážete starat i o jedince, kteří nepatří do vaší genetické skupiny?“

„Příbuzenské vztahy bývají silné, ale lidem by na sobě mělo záležet i tak,“ řekl Víťa.

„To ti chválíme,“ souhlasil skřítek. „Od vašeho Fuhunga máme zprávy, že se ve vašem světě snažíte o změny. Nejsou optimální, nicméně vedou přibližně správným směrem. Mohli bychom vám samozřejmě ukázat jednodušší, rychlejší i účinnější změny, ale váš svět je váš svět, nám tam nepřísluší zasahovat. Ani Fuhungo nebude zasahovat, dokud mu to nenařídíte. Kdo z vás ale přišel na nápad radit se s ním?“

„Nevím,“ řekl Víťa zaraženě. „Nepamatuji se, že by mi někdo napovídal, prostě mě to napadlo. Ani nevím, kdo ještě kromě mě a táty se s Fuhungem radí.“

„To je právě to! Zatím jsi jediný,“ ujistil ho skřítek. „Ani tvůj táta nestojí o rady, co má dělat. Všichni se snažíte působit dojmem, že víte co chcete i jak toho dosáhnete. Ani tady se lidé neobracejí na Fuhungy s žádostmi o rady. Všechny dotazy zaměřují jen na fakta. Ty jsi v tomhle směru výjimka a jsi proto pro nás velice zajímavý.“

„Možná jsem ještě dítě,“ naznačil Víťa. „Děti tolik neznají a proto se častěji ptají.“

„Dětí tu bylo víc než dost,“ namítl skřítek. „Ano, ptaly se častěji než dospělí, ale pouze dospělých svého druhu, žádné se neptalo Fuhungů.“

„Mně se zdálo, že Fuhungo má víc zkušeností, než nejzkušenější lidé. Proč bych se ho tedy nezeptal na jeho názor?“

„To je ono!“ řekl skřítek. „Všechny dotazy vás lidí, pokud se obraceli na Fuhungy, se týkaly strohých faktů. Nikdo se jich ještě nezeptal na jejich názory.“

„Je snad špatně, že se ho na to ptám?“ zarazil se Víťa.

„Není,“ odvětil skřítek. „Zdá se, že nepovažuješ Fuhunga za služebníka, který ti splní všechna přání, ale že ti také záleží na jeho mínění.“

„Pokud se dobře pamatuji, Fuhungovým smyslem života mělo být pomáhat rozumným bytostem - nejen lidem. Ale já jsem si zvykl považovat ho více za kamaráda. Silnějšího než kdokoliv z lidí, a nejspíš i moudřejšího. Není snad chyba přiznat mu, že považuji jeho názor za lepší než můj? Nemůže být Fuhungo více než poslušný služebník?“

„Není to chyba,“ ujistil ho skřítek. Fuhungo může být i kamarád.“

„Pak snad nevadí, když ho budu za kamaráda považovat i nadále?“

„Není to chyba,“ souhlasil skřítek.

„Ale Fuhungo mě poslouchá, i kdybych si přál něco špatného,“ vzpomněl si Víťa.

„Některé principy Fuhungo porušit nemůže. Nesmí tě nechat páchat zlo beztrestně. Ale když se k němu budeš chovat jako ke kamarádovi, oplatí ti stejnou měrou. Jako kamarád tě smí varovat, dřív než něco zlého provedeš.“

„To přece ke kamarádství patří,“ souhlasil Víťa. „Jen opravdu dobrý kamarád člověku bez obalu řekne, co dělá špatně.“

„Chovej se tak tedy dál,“ poradil mu skřítek a zmizel - i bez letadla.

Víťa si jen marně protíral oči.


Vypadalo to na delší jednání. Víťovi se nechtělo čekat, vytvořil si proto novou janulu a vrátil se k Adamovic chaloupce. Tam odepnul z ruky knihafon a volal mamince. Vysvětlil jí, že si Matinku převzali skřítkové a že teď čeká na výsledek.

„Takže přijdu domů později - až se dozvím, na čem jsme a co na to skřítci!“ skončil.

A protože maminka neprotestovala, připnul si knihafon na ruku. Mimo jiné i protože koutkem oka postřehl jakýsi pohyb. Z roubené chaloupky totiž vyšel Kája Adam mladší.

„Víťo!“ rozzářil se, když spatřil kamaráda. „Co mohu pro tebe udělat?“

„Pro mě nic, to už zařizuje tvůj táta!“ ujistil ho Víťa.

„U skřítků?“ hádal Kája. „Táta šel za nimi?“

„Jo,“ přikývl stručně Víťa. „Odletěl s nimi někam daleko.“

„Zírám!“ podotkl Kája. „Zase něco důležitého?“

„Onemocněla nám učitelka,“ přikývl Víťa. „Báli jsme se o ni.“

„To to bylo tak zlé, že jste ji vezli až sem?“

„Nejspíš ano,“ souhlasil Víťa. „Navrhl nám to Plyšák, teď tu na ně čekám.“

„To může trvat i pár hodin, nebo dokonce dní,“ varoval ho Kája. „Pojď zatím k nám!“

Víťa poděkoval a následoval Káju do sednice. Kája mu nabídl nepozemské zákusky - nic takového Víťa nikdy předtím neviděl, ale daly se jíst, ačkoliv chutnaly masitě.

„Nemohli jste ji svěřit pozemským doktorům?“ vrtěl hlavou Kája.

„Hodně mi na ní záleží a tady... je to přece jen jistější,“ pokrčil Víťa rameny.

„To máš sice pravdu, ale skřítkové to nedělají rádi.“

„Nedělají?“ opáčil Víťa. „Vzali ji do péče docela ochotně. I s naším Plyšákem!“

„To sice vzali, ale mohlo by se stát, že se pak hodně dlouho neobjeví,“ sýčkoval Kája. „Táta říkal, že je nesmíme příliš zneužívat, nebo zmizí a už nepřijdou.“

„Je smutné, že je umí zavolat jen on,“ vzdychl si Víťa.

„Je dobré, že aspoň on,“ opravil ho Kája. „Je nás tady v jejich světě víc, ale některým se vůbec neukazují. Táta říkal, že je to tím, že po nich nic nechceme. A když chceme, je to vždycky tak důležité, že by to bez nich nešlo.“

„Nevím,“ pohodil hlavou Víťa. „Pro mě to důležité bylo a Plyšák také tvrdil, že je to nad jeho síly. Víš - se mnou to bylo taky nahnuté a kdybyste mě nechali doktorům na Zemi, dopadl bych jako sedláci u Chlumce. Už bych se do smrti na nohy nepostavil.“

„Já vím,“ zvážněl Kája. „Ale nemůžeme po nich pořád žádat, aby nám dělali sluhy.“

„Nebylo by lepší, kdyby ty fígle naučili někoho z nás?“ nadhodil Víťa. „Nevyužívali bychom je pak tolik. Představ si, že by se uvolili naučit tě to aspoň natolik, abys mohl léčit. Nestrčil bys nakonec do kapsy všechny pozemské doktory?“

„To si představuješ moc jednoduše,“ potřásl Kája hlavou nevěřícně. „Jejich věda je od naší vzdálená asi tak, jako naše od australopitheků.“

„To je možné,“ neodporoval mu Víťa.

„Nejsem si jistý, jestli to půjde,“ řekl pochybovačně Kája.

„Když to naučili i našeho Plyšáka?“

„To už jsem pochopil, ale na opravdu vážný případ to nestačilo. Co když je to příliš složité, než aby to lidská mysl vůbec pochopila?“

„Zkus o tom podumat s tátou!“ navrhl mu Víťa. „Možná skřítkové nedělají rádi nic, co bychom mohli zvládnout sami. Říkal mi jeden, že se mezi nás nemíchají, protože je to náš svět a jim tam zasahovat nepřísluší.“

„Právě proto se divím, že vám tam dali Fuhunga!“

„Dali, ale dozvěděli jsme se jen to nejnutnější a dál už to nechali na nás.“

Tohle téma tím zřejmě vyčerpali a chvilku oba ochutnávali nepozemské zákusky.

„Jak to bude s návratem azylantů?“ změnil Kája námět. „Zrušili jste už exekutory?“

„Možná byste se už vrátit mohli,“ odhadoval to Víťa. Exekutory jsme ještě nezrušili, ale udělali jsme jim v tom takový zmatek, že byste se mohli vrátit a nepřišli by na vás.“

„Jak se vám to povedlo?“ zajímalo Káju.

„Oni si to zčásti udělali sami,“ řekl Víťa. „Nadělali u nás příliš mnoho bezdomovců, kterým na našem nevšímavém, bezcitném státu přestalo záležet. A díky Fuhungovi přestalo záležet na penězích i spoustě dalších lidí. Zrušili bankovní konta a spolehli se na Fuhunga. Radikálnější zahodili občanské průkazy a vypadli ze všech evidenčních databází, opatrnější zatím váhají, bojí se zůstat bez lékařské pomoci. Máme sice i pár důchodců lékařů, ale bez lékařské techniky mohou být v mnoha případech bezradní. A špičková lékařská technika je na Zemi pořád příliš drahá - nezískali jsme pro Fuhunga ani jeden potřebný vzorek.“

„Chybí vám tedy hlavně lékaři?“ ožil trochu Kája.

„Chybí nám víc profesí, ale u lékařů je to nejtíživější,“ přikývl Víťa. „Bohužel je na Zemi málo lékařů, ochotných přidat se k nám. Fuhungo by jim určitě zajistil životní úroveň jako ostatním, ale z jejich pohledu by to byl pokles. Ne že by se dnes měli lépe, ale zvykli si mít vyšší úroveň než ostatní lidé a teď by na tom byli stejně jako nedávní bezdomovci. Taky by se těžko loučili se svými přepychovými automobily, ačkoliv januly jsou nesrovnatelně lepší dopravní prostředek. Vlastně je to otázka prestiže. A té se dobrovolně nevzdají.“

„Podumám o tom s tátou,“ slíbil Kája. „Nemůžeme přece skřítky obtěžovat běžnými pozemskými nemocemi. Je jen otázka, zdali nám v tom pomohou.“

„Zkusit to můžete,“ povzbuzoval ho Víťa.

„Zkusíme to,“ slíbil Kája.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:24