Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Ofenzíva

Na vyzkoušení Fuhungova léčení potřebovali nějaké nemocné, ale Víťa si věděl rady. S pomocí Fuhunga se připojili k nejbližšímu dispečinku rychlé záchranné pomoci. Nečekali dlouho. Ozvalo se zazvonění a když dispečerka zvedla telefon, kdosi jí hlásil autohavárii na silnici přibližně deset kilometrů od nemocnice.

Janula s Kájou, Víťou a Oldou tam byla dřív než sanitka i hasiči. Byla to těžká havárie, auto se po proražení svodidel několikrát převrátilo a uvěznilo sténající nešťastníky pod sebou. Seběhli se tam lidé z nedaleké vesnice, ale nikdo si nevěděl rady. Čekali proto na hasiče, aby se pokusili oběti havárie vyprostit.

Průhledného letadla s posádkou tří kluků si všimli až když přistálo u havarovaného auta. Na rozdíl od dospělých čumilů si ti tři věděli rady. Neměli hydraulické nůžky na vyprošťování osob, ale něco lepšího. Pod Kájovýma očima se tiše vypařily zmačkané plechy kolem zaklíněného řidiče i jeho spolujezdkyně, Kája pak opatrně odstranil i kus sedaček, spolu s Oldou vytáhli oba ven a položili je na zablácenou trávu.

„Bude to složitější, jsou hodně pomlácení,“ řekl Kája, když se nad zraněnými sklonil a zhodnotil situaci. I bez něho všichni viděli, že je se zraněnými zle. Oba měli pohmožděné hlavy od zborcené střechy, dívka měla navíc rozdrcené nohy a oba krváceli z řezných ran od potrhaných plechů.

„Vezmeme je k nám,“ rozhodl Kája. „Nosítka, Oldo!“

Už to nenadálé objevení kluků odehnalo čumily do uctivé vzdálenosti od havarovaného auta, natož když se tu objevila dvě nosítka, na která Kája s Oldou zraněné v rychlosti naložili. Víťa klesl až k zemi, aby mohli vstrčit zraněné i s nosítky dovnitř, janula se při jejich nakládání samočinně zvětšila a nosítka se tak dovnitř v pohodě vešla.

Když nakládali řidiče, přihnalo se k místu havarie policejní auto. Dva policisté ihned vyskočili a hrnuli se k janule.

„Co to tady děláte?“ obořili se na kluky.

„Zachraňujeme,“ odvětil Kája a chystal se nasednout vedle Víti.

„To svět neviděl!“ zahromoval policista. „Vystupte z toho... auta...!“

„Z jakého auta?“ odsekl Kája a rychle nasedl vedle Víti, zatímco Olda se ve spěchu pokoušel vmáčknout až dozadu za druhá nosítka, což se mu naštěstí rychle podařilo.

Janula se vznesla a během tří vteřin se ztratila v tmavém mraku. Policisté zůstali stát s otevřenými ústy. Vzpamatoval je až příjezd hasičského auta, následovaného sanitkou. Obě vozidla se hnala nejvyšší rychlostí s houkáním a blikajícími modrými světly, sanitka se přitom neúspěšně snažila hasiče předjet.

„Jsme tady!“ hlásil se do akce velitel hasičů, vyskakující ještě za jízdy.

„Už je odvezli!“ přivítal ho bezbarvým hlasem policista.

Lékař s kufříkem v ruce to zaslechl také, ale protože nesledoval honičku svého řidiče s hasiči, viděl odlétající janulu s nezvyklým nákladem.

„Co to bylo?“ ukázal rukou do oblohy, ale obracel se přitom na policisty.

„To bylo... něco létajícího, nevím co!“ řekl policista. „Oni je... oni je unesli! Někdo tu zametá stopy! Lidi - ustupte, ať to tu nepošlapete!“

„Zajímavé!“ řekl velitel hasičů. „Zajímalo by mě, jak je dostali z toho auta!“

„Jak to myslíte?“ chytil se toho policista.

„No jen se podívejte!“ ukázal mu hasič na díru v podlaze vozu. „Tady kus chybí a nikde se tu neválí. A vidíte ty okraje? Úplně lesklý řez! Tak se přece plech netrhá! Vždyť je to čistě oříznuté, jako podle pravítka!“

Policista zpozorněl, ale nechtěl přiznat, že mu to nic neříká.

„Vykliďte to tady!“ nařídil čumilům. „Tady se budou zajišťovat stopy!“

Mezitím přijelo další policejní auto...


Další dějství se odehrávalo ve Skalním domě, když kluci uložili pacienty na provizorní lůžka. Zakrvácená nosítka uklidili příkazem novrozo, stejně jako janulu, kterou pacienty přivezli. Jen na podlaze zůstalo ležet jejich zakrvácené oblečení. Víťa si je netroufal zničit, nebylo jeho.

„Kluci, tohle jste ale přehnali!“ hromoval tatínek na trojici únosců.

„Nic jsme nepřehnali, tati!“ bránil se Víťa. „No dobře, unesli jsme je policajtům před nosem, ale kdyby tam zůstali, měli by s nimi doktoři mnohem větší práci než my!“

„Omlouvá vás jen, že je dal Fuhungo dohromady!“ změkl trochu tatínek.

„No vidíš, tati!“ útočil na něho Víťa. Fuhungo je tak rychle sešrouboval, jak by se to doktorům nepodařilo ani za rok. A není jisté, jestli by je zdrátovali natolik, aby je postavili na nohy. Ti dva nám mohou být jedině vděční. Až se vzbudí, odvezeme je domů.“

„Ti dva snad,“ připustil tatínek. „Ale i to je otázka. Neuvěří vám, že na tom byli tak zle a zbytečně prozradí naše sídlo.“

„Bez obav, tati!“ ušklíbl se Víťa. „Když je odvezu domů za tmy po ránu nebo naopak večer, byl by v tom rohatý, aby k nám trefili!“

„Dejme tomu, ale jak si to představujete? Chcete krást zraněné po všech haváriích?“

„Proč krást?“ namítl Víťa. „Tohle byl jenom pokus. Co kdybychom udělali džentlmenskou dohodu se záchrankou? Oni nám mohou přihrávat zraněné a my je budeme léčit. Nestálo by to za pokus?“

„Opravdu si to představuješ jako Hurvínek válku!“ potřásl hlavou tatínek. „Vážně si myslíte, že vám budou záchranáři jen tak přihrávat kšefty?“

„Jaképak kšefty?“ ohradil se Víťa. „My jim je budeme uzdravovat zadarmo!“

„Vy jo,“ připustil tatínek. „Ale pro záchranku by to byly zmařené kšefty! Jste vedle jak ta jedle, jestli doufáte, že s vámi budou nadšeně spolupracovat! Jakápak džentlmenská nebo jiná dohoda? Uvědomte si, hoši, jste pro ně jen špinavá konkurence!“

„Ale z hlediska pacientů...“ namítl Kája nesměle...

„Hledisko pacientů se týká pacientů!“ odpálil ho tatínek. „Ano, těm by to vyhovovalo. Ušetříte jim spoustu trápení, bolestí, rehabilitací, následků po zranění a nakonec i peněz za poplatky a ušlou mzdu. Velebily by vás i zdravotní pojišťovny, kterým by se ušetřené peníze jistě hodily na tučné prémie pro své manažery, ale záchrance a nemocnicím byste tím sebrali velice lukrativní kšefty! Vy chcete léčit lidi zadarmo, ale nemocnice za ně inkasují od pojišťoven mastné prachy! Za operace, za použití špičkové lékařské techniky i za následnou péči. Nemalé peníze by si také vybraly od pacientů. A vy si myslíte, že vám to jen tak přenechají a ještě vám budou nadšeně mávat?“

„I pro doktory by mělo být rozhodující hledisko pacientů!“ opakoval zatvrzele Víťa.

„Hledisko pacientů? Zlatý voči!“ zasmál se tatínek. „Pro nemocnice by bylo výhodné, kdyby se počet autohavárií aspoň ztrojnásobil! A že by při tom tekla krev? A že by to lidi bolelo? Ať si je třeba vezme čert, hlavně aby to sypalo!“

„Bereš to moc komerčně, tati!“ nepřijal to Víťa. „Všichni doktoři nejsou takoví!“

„Nejsou,“ připustil tatínek. „Existují bílé vrány, idealisté, kterým jde pořád o pacienty. Jenže málo platné, zdravotnictví je už dneska postavené čistě na komerčním základě.“

„Tak jim budeme ty pacienty krást!“ pokrčil rameny Víťa. „Ti budou jen rádi!“

„Pak ale počítejte s tím, že na vás lékaři poštvou policii a soudy!“ varoval je tatínek. „Jak říkám, jste pro ně jen špinavá konkurence, budou vašim zásahům zuby nehty bránit!“

„Vždyť to jsou lékaři! Hippokratova přísaha jim nic neříká?“ bědoval Víťa.

„Hippokratova přísaha je fikce!“ odvětil tatínek. „Pohádka pro dospělé děti! Žádná se nekoná, přísahá se jedině na Svaté Kšefty, pamatujte si to!“

„Vidíš to moc černě, tati!“ zlobil se Víťa.

„Černě nebo růžově, pravdu poznáš, až se do vás pustí policie!“

„To bych jí neradil!“ zavrčel Víťa.

„A budeš mít na krku konflikt na nože!“ varoval ho táta. „Podívejte se, kluci, pokoušet se oblafnout systém nemá smysl. Nejprve musíme systém od základů změnit! Teprve pak to lidé ocení, do té doby pro ně budete jen kriminální živly, které svatým lékařům kazí kšefty!“

„Tak na co čekáš, tati?“ naježil se Víťa. „Jak jste na tom se změnou systému?“

„Postupujeme,“ ujistil ho tatínek. „Pomalu, ale jistě.“

„Mně se zdá, že víc pomalu než jistě!“ provokoval Víťa. „Kolik lidí to ale odnese?“

„Proč myslíš?“

„Protože Karel s Fuhungem uzdraví i takové, kteří by doktorům zemřeli pod rukama!“

„To si opravdu myslíš?“ zarazil se trochu tatínek.

„Tak si pojď prohlédnout fotografie, jak byli pomlácení ti dva!“ navrhl mu syn. „My jsme si je pro jistotu zdokumentovali. Oba měli proražené lebky a ta holka navíc rozdrcené obě nohy. Nechci sýčkovat, ale i kdyby je doktoři uzdravili, bez následků by to nebylo! Tu holku by čekal invalidní vozíček a kdoví, jak by to dopadlo s její inteligencí.“

„A u vás následky nebudou?“

„Z vlastní zkušenosti ti potvrdím, že ne!“ řekl Víťa. „Nebo snad sedím bezmocně na vozíčku? Byl jsem na tom ne-li stejně, tak určitě podobně!“

„Neměl jsi rozbitou hlavu, jen přeraženou krční páteř!“ namítal táta.

„To ti dva nejspíš taky!“ odsekl Víťa. „Prasklá krční páteř není zvenčí vidět, ale ti dva to měli o ty rozbité hlavy horší. Poslyš, tati, tobě těch lidí není líto?“

„Je,“ přikývl tatínek. „Ale ještě víc lidem pomůžeme legalizováním janul. Autohavárie pak zmizí úplně a nemuseli byste při nich krást zraněné.“

„I když autohavárie zmizí, lidé se zraňují i při jiných příležitostech,“ tvrdil Víťa.

„A Fuhungo je léčí lépe?“ zajímal se tatínek. „Jak to vlastně dělá? Vždyť to nebylo ani znát! Jen tak tu leželi a najednou přestala téct krev...“

Fuhungo řeší zranění strukturální přeměnou hmoty jako při vytváření zboží, až na to, že to dokáže i pod povrchem těla,“ ujal se vysvětlování Kája. „Sestaví poničené tkáně, jak byly původně, doplní co chybí, a všechno spojí tak důkladně, že je to jako dřív. Kosti, tkáně a dokonce i nervy, které lékařům normálně ani nesrostou. Ani jizvy přitom nevzniknou.“

„Takže je to léčení nejen rychlejší, ale i lepší...“ zamyslel se tatínek.

„To si piš, tati! Proč bychom to neměli dělat? Proč bychom měli nechávat lidi trpět jako zvířata, jen aby nějaký manažer v nemocnici mohl vykazovat kýžený zisk?“

„Protože to současný systém vyžaduje!“

„Tak ho změňte!“ řekl Víťa. „Včera bylo pozdě!“

„Pracujeme na tom,“ řekl táta.

„Ale příliš pomalu!“


Propad ve výběru daní byl za první pololetí roku tak výrazný, že každému účetnímu na ministerstvu financí bylo jasné, že se letošní rozpočet řítí do propasti.

Po vyhodnocení všech signálů i poplašných zpráv dospěl ministr financí k závěru, že musí zachránit situaci stůj co stůj. Podle něho byla jediná cesta k záchraně státního rozpočtu vypsání mimořádných daní. V půli roku nebývá zájem o státní dluhopisy a neuvěřitelný pokles výběru daní signalizoval, že pouhé zvýšení sazeb vyhláškou nepostačí.

Ze své pozice ministra financí, kam se sbíhaly všechny statistiky, od veřejných až po tajné, viděl situaci ještě černěji, než jak s obvyklým potměšilým úsměvem vykládal při tiskových konferencích vlády dotěrným novinářům, kteří už zřejmě také něco vycítili.

Hrubý domácí produkt se proti minulému roku nezvýšil o optimistická tři procenta, jak neustále se suverénním úsměvem tvrdil, ale téměř se vypařil. Pokles přesahoval osmdesát procent - takovou hospodářskou katastrofu svět ještě nezažil a Řecko by bylo proti Čechám stokrát bohatší!

Zahraniční obchod se zvolna hroutil. A kdyby jen zvolna! Připomínalo to pád cihly na dno rybníka. To také není úplně volný pád, voda cihlu přibrzdí, ale ve skutečnosti to pád je, mírnější než na vzduchu, ale tak jako tak skončí až na dně.

O dovozové zboží prakticky nebyl zájem. Zůstávalo ležet na skladech a pokud nemělo trvanlivější charakter, rychle se kazilo. Jako kdyby Češi neměli na zboží z dovozu peníze! Obchodníci vykazovali ztráty v řádu miliard a na nákup dalšího zboží už neměli peníze. Ale co horšího, úměrně počtu bankrotů naopak klesal odvod daní.

Vývoz sice neklesal, alespoň ne tak rychle, ale největší vývozci měli sídla firem mimo republiku, vyváželi ve velkém nejen zboží, ale i peníze a daně odváděli jinde, pokud je vůbec někde platili. Daňové prázdniny přinášely jen problémy. Největší firmy nepřispívaly do rozpočtu ani korunou a úlevy se jim nedaly zrušit, republika by zákonitě prohrála arbitráže a výsledek by byl ještě horší. Pokles výnosu daní přitom nezavinily, rozpočet na nich nezávisel ani předtím, ani teď.

Podle analýz to vypadalo, že příjem i spotřeba obyvatelstva a od nich odvozené daně za tento rok klesly na setinu loňské hodnoty. Byl to očividný nesmysl, obyvatel bylo pořád stejně, neuvěřitelně klesly jen vykazované příjmy a s nimi spotřeba. Z něčeho přece ti lidé museli žít! Tohle vypadalo na nový, dosud neodhalený tunel, jenže takových rozměrů, že ho státní rozpočet opravdu nemohl unést.

Ministr měl samozřejmě více možností, jak výběr daní zvýšit. Zpočátku uvažoval o jednoduché, přehledné a přitom spravedlivé dani z hlavy, stejné pro milionáře i pro bezdomovce a nemluvňata. Organizačně by se vybírala dobře, jenže s ní měli špatnou zkušenost v Anglii, kde pokus o její zavedení způsobil pád Železné Lady Margarety Thatcherové. Ani v Čechách by to zřejmě neprošlo. Bohatých, kteří by sto tisíc na hlavu zaplatili jednorázově snadno, bylo v Čechách málo, zato z bezdomovců to nikdo nedostane, stejně jako z rodičů za malé děti.

Druhou možností snadno kontrolovatelné daně byla DPH - jenže k dorovnání výpadků by při současném nízkém oběhu zboží musela dosáhnout jednotné výše osmdesáti procent. To bylo také neprůchodné, jak u lidí, tak i v Parlamentu.

Výnosy daně z nemovitostí šly z větší části obcím, státnímu rozpočtu by nepomohly. Jedině je převést z obcí do státní pokladny. Obce budou reptat, že jim vezme zdroj příjmů, ale když jim slíbí nějaké drobné dotace... Daně z majetku nejsou vůbec populární, poslanci by je museli zavádět sami proti sobě a s tím se také nedá počítat...

Co ještě zdanit? Vodu? Voda v Čechách patří soukromým společnostem, z toho by byla další prohraná arbitráž, takže ani to nepřipadá v úvahu.

Drastické zvýšení daní z příjmu by podle statistik uvrhlo osmdesát procent obyvatel do bídy a progresívní daně by vyhnaly bohaté do daňových rájů.

Kde by se ještě dalo něco vzít?

Jako nejlepší řešení mu vycházelo zvýšit všechny daně, ale každou jen tolik, aby příliš nepřesáhly skutečné možnosti lidí. Pořád se na nich dá něco trhnout. Co takhle zrušit odpočitatelné částky daně z příjmu? Je to skoro totéž jako daň z hlavy, až na to, že je nemusí dolovat, kde to nemá smysl, třeba z bezdomovců a malých dětí. Moc to nedá, pouhé dva tisíce za měsíc, ale každá koruna bude dobrá. Jenže všichni tolik nezaplatí, spousta lidí už předtím odpočítávala méně než paušální částku a po odpočtu byla v daňovém mínusu... nevadí, dorovnáme to jinak, zvedneme DPH, daně z nemovitostí a kdyby ani to nestačilo, dají se zavést daně nové, například daně z bytů, z aut anebo třeba i ze vzduchu.

Ať lidi reptají, ale ať platí!


Knihafony zdarma do veřejných knihoven!

Nahradily zpočátku dotované počítače, jejichž dotace před nedávnem skončily na úsporných opatřeních vlády. Účelem bylo dostat je mezi lidi, stejně jako výhodná nabídka zlevněných knihafonů do internetových kaváren. Veřejně přístupné knihafony vyžadovaly přihlašování pohledem do oka jedině když si chtěl jejich uživatel něco objednat ve Fuhungově obchodu. Většina dalších funkcí byla přístupná, až na příjem televizního signálu, který Fuhungo u veřejně přístupných knihafonů zablokoval, aby knihovny nemusely za každý přístroj platit televizní poplatky. Ty by jim činily značné potíže, přístrojů bylo z důvodů dostupnosti umístěno v každé knihovně více a není proč zbytečně podporovat nemravné parazitující organizace autorských svazů.

Knihafon s připojenou obrazovkou nahradil televizor a po připojení levného projektoru i domácí kino. Samozřejmě z toho vyplynula povinnost uživatelů platit z přístroje televizní poplatek, jenže knihafon obvykle nahradil původní televizor a povinnost platit za další přístroj nevznikla. Fuhungo přístroje pro veřejné knihovny zablokoval, aby televizní signál nešel zpracovat. Pokus o zpoplatnění veřejně dostupných knihafonů vyřešil ústavní soud, který naštěstí rozhodl ve veřejném zájmu. Pokud přístroj není technicky schopný televizní nebo rádiový signál zpracovat, odpadá pro majitele povinnost platit příslušné poplatky.

Přístup na internet měly ale všechny knihafony a tam mohly zpracovat i videa včetně obrazového zpravodajství. Na prvním místě nabídky byly Fuhungovy noviny s vlastní video-částí, která fungovala skoro jako televize, jen se nešířila pomocí vysílačů, ale výhradně prostřednictvím knihafonů.

Tady se jako první objevila i zpráva o plánované daňové reformě.

Pod titulkem: Vláda se nás chystá definitivně ožebračit se tu objevily materiály, nedávno předané k jednání vládě a zatím označené za neveřejné. Vyplývalo z nich, jaké nové daně chce ministr financí zavést a přitvrdit. Byla tam faksimile dokumentu včetně podpisů premiéra a ministra financí, ale zejména tabulka výpočtů, kolik za chystanou reformu zaplatí různé průměrné skupiny obyvatel.

Když vyšlo najevo, že to bude stát milionáře méně než půl promile jejich příjmů, kdežto průměrné rodině se dvěma dětmi spolknou daně z dosavadních příjmů téměř třetinu, začalo to konečně v Čechách vřít.

Během toho zmatku přišlo na ministerstvo vnitra oznámení o založení nové politické strany pod jménem Strana pro lidi s žádostí o okamžitou registraci. Žádost měla všechny náležitosti, ale když se ji ministerstvo vnitra snažilo alespoň pozdržet, objevilo se zamítavé stanovisko ihned ve Fuhungových novinách jako typický příklad policejní zvůle. Několik opozičních poslanců toho využilo k ostré interpelaci ministra vnitra, který Poslanecké sněmovně slíbil urychlení tohoto případu a protože už nebylo čím registraci zdržovat, Strana pro lidi byla od okamžiku platnosti registrace legální.

Skoro současně vznikla nová televizní stanice Zprávy pro lidi. Byla dostupná jen pro knihafony, ale těch už bylo v Čechách tolik, že se rázem stala druhou nejsledovanější ze všech stanic v Čechách. Už z názvu bylo jasné, že patří Straně pro lidi, ale důležitější bylo, jaké zprávy začala přinášet. Těžištěm této stanice nebylo zpravodajství, ale politické komentáře. Místo vlastních povinně neutrálně pojatých zpráv uváděla jen odkazy, nejčastěji na Fuhungovy noviny, ale i na jiné stanice, když se to hodilo. Důležité byly ale komentáře k těmto zprávám. Například zprávu o chystané daňové reformě komentovali jako vrchol ožebračování lidí a na příkladech dokumentovali, kolik rodin to postihne a jak je to finančně zruinuje.

Ministr financí okamžitě svolal tiskovou konferenci, kde s ironií a drzostí sobě vlastní označil tyto zprávy za nepodložené smyšlenky, svůj vlastní podpis pod materiály za podvrh, ale přitom opakovaně tvrdil, že daňová reforma je tak jako tak nutná, neboť zemi hrozí navzdory neustálému růstu státní bankrot nevídaného rozsahu.

„Předám ihned ministerstvo financí tomu, kdo vyřeší státní rozpočet beze změn daní!“ prohlásil sebejistě. „Ale jedině pod sankcí dvanácti let vězení, pokud se mu to nepodaří!“

Uveřejnil i trestní oznámení na redakci Fuhungových novin pro šíření poplašné zprávy. Ta ale reagovala trestním oznámením na ministra financí pro podvod, neboť může předložit originál materiálů a podrobit na nich podpis ministra financí znalecké expertíze - jenže ne v Čechách, ale u mezinárodního soudu, kvůli důvodnému podezření, že by policie mohla dokument zničit, podvrhnout za něj falešný a ten pak vítězně odhalit.

Ministerstvo vnitra se proti takto projevené nedůvěře ihned ohradilo, jenže Fuhungovy noviny vzápětí tu nedůvěru vyjádřily naplno.

„Policie v Čechách nevzbuzuje důvěru!“ hlásil titulek článku, shrnujícího všechny případy z posledních deseti let, kdy se Policie ocitla v takovém podezření. Polovinu případů se jí podařilo zamést pod koberec, některé s pomocí státních zástupců, kteří nařídili další projednávání zastavit.

Strana pro lidi označila ministra financí za lháře a premiéra vyzvala na základě jeho vlastního podpisu pod dotčenými materiály k okamžité rezignaci včetně celé Vlády Zlodějů.

„Státní rozpočet se dá řešit bez navrhovaných drastických opatření!“ stálo v jejím tiskovém prohlášení, které převzala z Fuhungových novin i většina ostatních médií.

Většina si ovšem neodpustila ironické komentáře ve stylu: Hlupáci se odhalili sami...

Premiér se několik dní zdráhal. Pak vystoupil s ukřivděným prohlášením, kde se rozhodl podat demisi, neboť bez důvěry lidí se vládnout nedá. Současně navrhl presidentovi s velkou dávkou ironie, aby pověřil sestavením vlády Stranu pro lidi, když si vědí rady. President však ten návrh rezolutně zamítl. Strana pro lidi podle něho nemá žádný mandát, aby mohla zodpovědně vládnout.

„Silácká prohlášení nejsou žádná kvalifikace, to by potom mohl dělat ministra financí kdejaký blbec!“ prohlásil.

Pak ale ve shodě s ústavou přijal demisi premiéra a vypsal do šedesáti dnů nové parlamentní volby.

„Uvidíme, která strana dostane skutečný mandát k sestavení vlády!“ zakončil svůj projev ve veřejnoprávní televizi, výjimečně sledovanější než Fuhungovy noviny.

Ve Skalním domě zavládlo při sledování jeho projevu nadšení.

„Konečně!“ komentoval to Víťa.

„Nejásejte!“ krotil je tatínek. „Víte, co teď bude nejhorší?“

„Teď bychom měli vyhrát volby!“ řekl Víťa.

„To nebude nejhorší,“ zavrtěl hlavou Kája Adam.

„Proč myslíš?“ obrátil se na něho Víťa.

„Nejhorší bude zabránit státnímu krachu!“ pokýval hlavou Kája.

„Myslíš, že to nedokážeme?“ pochyboval o jeho slovech Víťa.

„Všichni nám budou házet klacky pod nohy,“ prorokoval Kája. „Na všech postech ve všech ministerstvech jsou lidi, kteří až dosud kradli jako straky. A ti se samozřejmě proti nám postaví jako jeden muž.“

„Mám návrh!“ řekl tedy Víťa. „Založíme úplně nová ministerstva bez nich. Strana pro lidi má snad pár odborníků, kteří by to zvládli. Když začneme bez zlodějů, máme skutečnou naději, že to dopadne dobře. Největší problém českého rozpočtu jsou tuneláři všeho druhu. Když je odstřihneme od peněz...“

„Jako Hurvínek válku!“ komentoval to Kája. „Tohle nepůjde. Ministerstva jsou příliš složité útvary, než aby se obešla bez úředníků! Všechny strany si v nich po nástupu k moci nasadí své lidi, ale jen náměstky, řadové úředníky nechávají na místě!“

„No právě!“ přikývl Víťa. „Proto se krade úplně stejně za všech partají!“

„Tenhle nápad nevypadá zas tak hurvínkovsky,“ přidal se k synovi tatínek. „Mám chuť přednést to takhle ve vedení Strany pro lidi!“

„Vy si taky myslíte, že to zvládnete?“ podíval se na něho Kája vyčkávavě.

„Já si to myslím,“ přikývl tatínek vážně.

„Dobře - jsem váš!“ řekl Kája.

 


Zpět Obsah Dále

17.04.2018 13:38