Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Strana pro lidi

Tatínek kdysi říkal: „Založit novou stranu je otázka milionů, takže si to mohou dovolit jedině milionáři.“

Když byl ale nedávno sám postavený před nutnost založit ji, zjistil, že být milionářem není bezpodmínečně nutné. Ne že by ty miliony neměl, na několika desítkách Fuhungových účtů bylo peněz víc než dost, ale zařekl se, že použije jen to, co do nové strany bude muset vložit. A podařilo se mu to s minimálními náklady.

Samozřejmě mu to nesmírně usnadnila internetová stránka, na kterou byly upoutávky na mnoha místech Fuhungova obchodu. Tam bylo tou dobou už dost lidí, kteří se na novou stranu podívali - nejprve jen ze zvědavosti, pak už i aktivně.

Samotná strana vznikla na dvou setkáních lidí, kteří byli nejaktivnější při kritice vlády a zdálo se, že sami přinejmenším rozumí tomu, co hlásají.

Tatínek je vybral po uvážlivém hodnocení, ke kterému si přizval i několik dalších lidí, osvědčených ve Fuhungových novinách. Na prvním setkání si nejrozumnější vybral za své poradce a s jejich pomocí se snažil vytypovat další. Vyhnul se obvyklým metodám výběru z úspěšných komunálních politiků - správně tušil, že už tam začíná ta pravá partajní nákaza. Na druhém zasedání se shodli na stanovách a programu, zvolili si název Strana pro lidi a umístili to všechno na internet. Jakmile byla strana oficiálně zaregistrovaná, zahájili nábor sympatizantů.

Po přijetí demise premiéra svolal schůzi těchto zástupců, kde si rozdělili úkoly, které by je čekaly v případě úspěchu ve volbách. Několik různých nezávislých průzkumů dávalo straně naději na vstup do Parlamentu, odvážnější průzkumy spekulovaly i o desetiprocentní hranici, kterou preference nové strany dosahují.

Tatínek měl k dispozici přesnější údaje z anonymní ankety na Fuhungových novinách. Nešlo o to, že tam procento hlasů pro novou stranu přesahovalo devadesát pět procent, šlo spíš o absolutní počty těchto hlasů ve srovnání s celkovým počtem voličů. Tam tento poměr nebyl tak optimistický, nicméně vyšší než dvacet procent. A to bylo slibné.

„Klíčová ministerstva u nás nebudou ani vnitro, ani finance,“ ujišťoval tatínek ostatní zástupce, kteří projevili obavy z nápadu vystavět ministerstva na zelené louce úplně mimo dosavadních. „Budeme mít jiné pořadí důležitosti. Na prvním místě bude u nás ministerstvo školství, které musí udržet chod škol, od základních po vysoké. Na druhém místě musí být zdravotnictví s letitými problémy zděděnými po minulých vládách, na třetím místě bych viděl ministerstvo sociálního zabezpečení.“

„Snad ministerstvo práce a sociálních věcí!“ opravil ho jeden ze zástupců.

„Ministerstvo sociálního zabezpečení!“ trval na svém tatínek. „To převezme správu důchodů - to bude jeho jediná, zato nejdůležitější práce.“

„Kdo se ale bude starat lidem o práci?“

„Lidi sami. Nepotřebují k tomu ministerstvo ani úřady práce, jen dobře organizovanou internetovou - a ještě lépe knihafonovou - inzertní službu nabídek a poptávky.“

„Ajta, ajta - to smrdí strašlivými reformami!“ podrbal se na hlavě zástupce, který prve Víťova tatínka opravoval. „A co ostatní sociální záležitosti? Třeba podpora rodin s dětmi?“

„Ministerstvo sociálního zabezpečení se bude starat o veškerá sociální zabezpečení,“ přednesl tatínek svou vizi. „Jeho účelem bude zajištění životního minima všem lidem.“

„Kde na to ale vezme peníze?“

„Nač peníze?“ usmál se tatínek. „Každý člověk dostane vlastní knihafon a ten mu jeho materiální potřeby zajistí.“

„Zadarmo? A všem?“

„To bychom byli brzy republikou lenochů,“ řekl tatínek. „Zadarmo získané prostředky bez jakýchkoliv zásluh vedou až ke zločinnému chování, jak občas vidíme u nás i ve světě. Na druhé straně musíme všem zajistit alespoň životní minimum. Všechno potřebné proto dostanou zadarmo jen děti - těm to knihafony zajistí přednostně. Předškoláci bez podmínek, větší děti budou mít jako povinnost školní docházku. Druhou skupinou budou důchodci - dostanou všechno co nezbytně potřebují a podle zásluhovosti i něco navíc - a to právě bude sledovat správa důchodů. Všichni ostatní budou mít nárok na životní minimum - a kdo bude pracovat, získá k tomu i jakýsi bonus. Bude to určitě lepší než současný stav.“

„A co další ministerstva?“

„Některá omezíme na minimum - například ministerstvo obrany je v současném světě k ničemu. Bude to ale znamenat okamžité stažení našich žoldnéřů ze světa, kde se beztoho podílejí jen na válečných zločinech naší civilizace.“

„Dobře, ale co další?“

„Ministerstvo dopravy zrušíme a silnice i dálnice přestaneme udržovat a rozvíjet,“ řekl tatínek. „Ze současné železniční sítě zachováme jen zlomky jako technickou památku.“

„Pánbůh s námi!“ zaúpěli dva nejbližší.

„Vy jste ještě neviděli januly, že?“ usmál se tatínek. „Ty totiž dopravu osob i menších nákladů převezmou. Místo individuálních automobilů i osobní hromadné dopravy budou lidé létat osobními vznášedly.“

„Ale čím nahradíte kamióny?“

„Nebudou potřeba,“ tvrdil tatínek. „Už dneska většina kamiónů Čechami jen projíždí. Fuhungův obchod žádnou dopravu zboží nepotřebuje a když úplně zrušíme dovoz, nebude uvnitř Čech co převážet. Nějakou dobu musíme udržovat dopravní cesty pro vývoz, ale pro ten musí stačit stávající silnice - a to ještě ne všechny.“

„A co chcete dělat se všemi současnými auty?“ vrtěl hlavou delegát.

„Pro některá se najdou místa v muzeích,“ usmál se tatínek. „Ale nepočítejte s tím, že by jezdila z jiných důvodů než z nostalgie, případně jako muzeální atrakce. Ostatní... ty asi čeká ekologická likvidace...“

„Ajta, ajta!“ ozvalo se opět. „Takže se reforma nejvíc týká dopravy? Kde ale vezmete tolik osobních letadel, aby tento druh dopravy pokryly?“

„Máme je,“ přikývl tatínek. „A řekl bych, že tím začneme. Všichni, kdo ještě nemáte knihafon, teď jeden dostanete a pozvu sem děti, aby vás naučily létat s janulami. Nesmíte si nic dělat ani z toho, že vás to budou učit děti - byly první, kdo je zvládly, učily to i mě.“

„Dobře, dobře...“ vzdal delegát další odpor. „Zřejmě to máte připraveno lépe než jsme čekali. Jestli se ale nemýlím, nejprve musíme vyhrát volby! Bez toho nic nesvedeme!“

„Tak tedy začneme!“ usmál se tatínek. „Nemáme peníze na nesmyslné billboardy - ale máme schopné lidi, kteří dokáží sestavit náš program a umístit jej tak, aby jej lidi pochopili. Naším největším spojencem budou Fuhungovy noviny a Zprávy pro lidi. Kdo nás pochopí, nemůže už volit staré partaje!“

„Pak bychom ale měli začít co nejdřív!“

„Nebudeme začínat co nejdřív,“ usmál se tatínek. „Už jsme přece začali!“

line

Dětí ve Skalním domě se nová partaj netýkala. Neměly ještě volební právo a zajímaly je jiné, ne tak vzdálené problémy. Zpestřením pro ně byla akce, kdy měli dobrovolníci učit létat členy vedení Strany pro lidi, ale to byla jen poměrně krátká předváděcí akce. Všichni si ji jaksepatří užili, ale tím to skončilo - instruktory v letecké škole se nestali.

Čtyři učitelé, najatí k jejich učení, postupně prošli lékařským vyšetřením Káji Adama. Co s nimi přitom dělal, věděl jen on a Fuhungo, ale tři z nich se potom cítili mnohem lépe. Bohužel z toho vyšetření nikdo z nich nevyšel mladý jako Matinka od skřítků. Ta také byla jediná, které to nepomohlo - či spíš, která to nepotřebovala.

„Na vracení mládí nestačím,“ přiznal kajícně Kája. „Museli na ni použít něco jiného. Proto to asi označili za takovou výjimku.“

„Ale mně se zdá, jako bych o takových dvacet let omládl!“ utěšoval ho sedmdesátiletý Lukeš. „Velice se mi ulevilo, dušnost zmizela a mám dojem, že se mi zlepšila i hlava.“

„To je možné,“ připustil Kája. „Skleróza se asi stáhla, dušnost také. To jsou nemoci, které Fuhungo léčí. Mohlo se přitom vylepšit i srdíčko a některé další orgány, které se ještě neprojevovaly nedostatečností ani bolestí, ale sedmdesátku vám to neodpáralo.“

„I tak je to podivuhodné!“ chválil si to Lukeš. „Možná jako mladší nevypadám, ale cítím se tak a to je pro mě důležité.“

Matinka jako jediná nic nepotřebovala. Kája všechny potěšil, že je asi nejzdravější ze všech, ale pak si ho naopak vzala do parády ona se slovy, že s Fuhungem dokáže zázraky, ale neovládá pořádně češtinu.

„Málo platné, i když tě táta naučil hodně, roky emigrace jsou znát. Jestli chceš udělat maturitu, musíš se hodně zlepšit!“ varovala ho.

Kája nakonec s doučováním souhlasil. Bylo to přece rozumné.

Škola byla důležitou součástí života ve Skalním domě, nicméně ji všichni chápali spíš jako nepříjemnou povinnost. Uznávali její důležitost, neflákali učivo, ale přece jen - kdo by vydržel pořád jen ve škole?

Januly se teď v Čechách šířily rychleji. Pořád ještě to byla novinka, za kterou se lidé ohlíželi, ale už nezůstávali stát s otevřenou pusou, když spatřili ve výšce další letící bublinu s člověkem uvnitř. Zejména když létaly nízko a občas kroužily nad vesnicemi a městy. Také staří fandové létání přesedli na januly. Někteří s reptáním, ale většinou pochopili, že jsou o třídu lepší než klasické větroně a rogala, nemluvě o motorových letadlech s jejich velkou spotřebou drahého leteckého benzínu - nehledě na to, že januly nepotřebovaly hangáry ani letiště a odstartovat se dalo i z chodníku nebo ze dvorku.

Reptaly zřejmě nejvíc hnětlo, že se létání otevřelo pro všechny a letec už nebyl elita.

Létání se stalo vášní i pro kluky i holky ze Skalního domu. Bylo přece tak snadné a tak bezpečné, že je dospělá část obyvatel Skalního domu nezakazovala ani neomezovala. Létali pro úžasný pocit z volného létání - a někteří se občas také předváděli...

Této touze podléhali zejména kluci z děcáku. Bylo přece snadné zaletět si na chvilku z dohledu ostatních, neslyšně přiletět rychlostí tryskáče nad budovu, kde prožili tolik šikany a přehnané drezúry, sletět jako blesk dolů za známou tváří, obkroužit ji a třeba i vylekat. Dál se to značně lišilo podle osoby. Ředitelka a neoblíbené vychovatelky se dočkaly pitvoření a dlouhých nosů. Nejdále zašel Hynek, kterého ředitelka často zavírala do ajnclíku. Spolehl se, že janula nepřipustí srážku s překážkou ani když do ní naletí úmyslně. Občas naletěl na ředitelku nejvyšší rychlostí, jakou mu janula mezi stromy v zahradě dovolila, navíc čelně, aby ho dvě-tři vteřiny viděla, stačila se patřičně vyděsit a ztuhnout hrůzou. Janula se jí na posledním metru před srážkou bravurně vyhnula, ale ředitelka i potom zděšeně uskakovala, ačkoliv už byl Hynek dávno pryč. Totéž dělal neoblíbené Magdě.

Zato Oldu napadlo vzít do Skalního domu další kluky z děcáku, ale když o tom jednal s Víťou, neshodli se a přišli se nechat rozsoudit od Víťova tatínka.

„Proč bychom děcák prostě nepřenesli k nám? Místo se tu jistě pro všechny najde!“ argumentoval vášnivě Olda. „Proč tam mají ostatní kluci i holky dál trpět?“

„Všichni tenkrát dostali možnost výběru,“ namítal Víťa. „Kdo tam zůstal, svobodně se pro to rozhodl. Pamatuješ si, jak se některým nelíbila škola ve Skalním domě? Proč si myslíš, že jsem vás všechny včas varoval? Kdo odletěl s námi, rozhodl se i pro školu.“

„Ale co když si to někteří rozmysleli?“ namítal Olda. „Proč tam mají živořit?“

„Protože si to sami zvolili,“ opakoval Víťa. „Nesliboval jsem vám, jaké to u nás bude. Jen že tu chybí šikana, zato máme přísnější školu. Šlo o to, komu co vadí víc. Kdo se raději rozhodl pro šikanu, přejme mu ji!“

„Víťa má pravdu, Oldo,“ přidal se k synovi tatínek. „Nešlo jen o šikanu! Věděli jste i o lepším jídle. Komu ale vadila škola, vlastně vaše jediná povinnost, ti si to živoření sami vybrali. I kdyby si to rozmysleli, mají smůlu. Bývají v životě chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout v jediném okamžiku a bez možnosti opravy. Měli jste přece na rozmýšlení déle než hodinu. Kdo si po uvážení zvolil jednu nebo druhou možnost, vybral si ji správně.“

„Nehledě na to, že jsem tam slyšel i o nezvladatelných žácích, kteří vyučování pořád přerušují pitomými kecy a poznámkami,“ doplnil Víťa. „Vezmeme je sem a začnou nám to kazit a dělat naschvály učitelům. Nikdo z těch, koho jsem přivezl, nic takového nedělá, ale ti, co tam zůstali, prý školu schválně torpédují - a ještě z toho mají srandu. Nechme je tam!“

„Opravdu, Oldo, nezastávej se jich!“ přidal se tatínek. „Buď rád, že jsme sem vzali ty, kdo si toho dovedou vážit. Když to vezmeš nezaujatě, ani vás jsme sem správně brát neměli. Dětské domovy mají vytvářet domov dětem, které nemají svůj. Ty a tvoje sestra jste se tam dostali, když v tomto směru zklamali strýc s tetou. My jsme přestoupili zákony, když jsme Víťovi dovolili vzít vás sem. Omlouváme to tím, že se zákony neřídilo ani vedení dětského domova. Tak si to jistě nikdo při vytváření zákonů nepředstavoval.“

„Tenhle děcák by se měl zrušit!“ prohlásil zamračeně Olda. „Nevytváří žádný domov, ale kasárna anebo ještě hůř, vězení.“

„Ujišťuji tě, že se na takové ústavy pořádně podíváme, jestli se dostaneme do vlády!“ slíbil Oldovi tatínek vážně. „Teď na ně ale nemůžeme.“

„Připomenu vám to!“ přijal to Olda jako slib.

„Připomeň!“ přikývl i Víťa.

line

Předčasné volby dopadly dobře - i špatně.

Dobré bylo, že úplně nová Strana pro lidi získala již napoprvé v Parlamentu většinu sto tří hlasů ze dvou set, takže nepotřebovala koaliční spojence. Žádný předvolební průzkum takový výsledek nečekal a pro všechny to bylo veliké překvapení. Pro stranu to znamenalo, že odpadnou zdlouhavá koaliční vyjednávání a nová vládní strana bude velice dynamická.

Horší bylo, že na změny ústavy, o které jí šlo především, to bylo málo. Znamenalo to, že se i bez těchto změn musí v tomto volebním období osvědčit, aby ji lidé zvolili i příště. Bývalé vládní i opoziční strany s oblibou tvrdily - a určitě si to vřele přály - že nová strana bude na jedno použití, jako již více těchto nových partají. Šlo přece o nezkušené politické zajíce - začátečníky, kteří se ztřeštěně vrhli do vlády v tak nepříznivé době, že i dosavadní vládní strana raději podala demisi, aby na ni nepadla vina za hrozící finanční katastrofu.

Pak ale nastalo zemětřesení, s jakým nikdo nepočítal.

V nově představené vládě nepochopitelně chyběla do té doby tradiční ministerstva. Od první chvíle se to stalo předmětem nesmlouvavé kritiky parlamentních i mimoparlamentních politických stran, které ani nemusely příliš hrát své zděšení.

Strana Zelených nemohla přenést přes srdce, že má být nová vláda bez Ministerstva životního prostředí. Konzervativci se chytali za hlavu, jak vůbec mohou chybět ministerstva dopravy, průmyslu a obchodu, všem pak vadilo, že bez ministerstva zůstala kultura, mládež, tělovýchova a sport. Zdálo se, že ani místní rozvoj nikomu v nové vládě starosti nedělá. Už podle názvu se měla zjednodušit ministerstva školství a sociálního zabezpečení.

A to ještě nikdo v opozičních stranách netušil, jaké změny se plánují na ministerstvech zdánlivě nedotčených...

Vláda sice důvěru díky hlasům vlastních poslanců dostala, ale za jednotného proroctví ostatních - nyní opozičních - stran, že to špatně dopadne. Samozřejmostí se stala i nulová tolerance, neboli jednotný postup všech opozičních stran proti při jakémkoliv hlasování.

Zdálo se ale, že to Straně pro lidi nevadí.

Její poslanci před novináři škodolibě komentovali každé hlasování v Parlamentu, kde bývalé pravicové strany v rámci nulové tolerance hlasovaly zásadně shodně s komunisty.

Na pozadí těchto událostí proběhlo bez povšimnutí založení nové banky, pojmenované provokativně Banka pro lidi. Měla jednu výhodu - neuznávala sice úroky, zato u ní klienti neplatili žádné poplatky - co si do ní uložili, to dostali zpět. Navíc, kdo si u ní založil konto, ušetřil si i bankovní a poštovní poplatky při placení u Fuhungova obchodu. Proti nové bance nikdo nic neměl, média její vznik pouze oznámila, ale nevěnovala jí další pozornost.

Obrovské protesty naopak vypukly proti návrhu Strany pro lidi o náhradě občanských průkazů knihafony. Vycházela z toho, že většina lidí beztak nosí mobil neustále u sebe kvůli telefonování a knihafon se dá použít i jako hodinky, fotoaparát, videokamera a notebook. Stačilo by oživit další funkci a to zobrazení podobizny majitele. Identifikace pohledem do oka by nahradila i PIN platebních karet a znemožnila jejich zneužití. Podle doživotní záruky se knihafony zdály být odolnější než přístroje konkurenčních firem a jako třešničku na dortu umožňovaly telefonování mezi lidmi zdarma.

Pravda, i tento mobil se dal ukrást. Jenže k odemknutí funkcí byla nutná identifikace pohledem do oka majitele - a zloději byl tedy k ničemu.

V každém případě to byly dokonalejší přístroje, než jaké nabízela konkurence a jedině ta měla skutečný důvod stěžovat si. A také že si u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže stěžovala na zadání veřejné zakázky bez výběrového řízení. Úřad ale musel řízení zastavit, neboť se ukázalo, že se zatím jedná pouze o legislativní návrh a ne o vlastní zadání zakázky. To mělo přijít po vyjasnění situace - ačkoliv i zde byl předem jasný vítěz, stačilo vpravit do požadavků výběru zajištění takové bezpečnosti, jakou poskytovaly knihafony a na takovou úroveň žádná konkurence nedosáhla.

Elektronické průkazy ale obhajovaly jedině Fuhungovy noviny. Všechna ostatní média se výjimečně svorně shodla na názoru, že je to největší vpád do soukromí lidí, kterému musí občané stůj co stůj zabránit.

Fuhungovy noviny se snažily lidem vysvětlit, že knihafony pohledem do oka majitelů zajišťují jejich bezpečnou identifikaci a tím naopak ochranu jejich soukromých dat. Placení pomocí knihafonů i identifikovaných mobilů je zcela bezpečné, nikdo nemůže být okraden - pokud nenaletí podvodníkům, kterým by své peníze převedl dobrovolně, ale i pak se dalo lépe vyhodnotit, kam peníze odešly. Vrcholem byly januly, které se bez identifikace řidiče nedaly použít. Třešničkou na dortu pak bylo telefonování zdarma - samozřejmě s výjimkou volání do ostatních telefonních sítí.

Ale i tady se dal očekávat odliv uživatelů. Kdo by platil za něco, co může mít zdarma? Pravda, i v knihafonech bylo místo na SIM kartu telefonních operátorů, ale kdo si ji tam z dosavadního mobilu přendal, brzy zjistil, že ji vlastně nepotřebuje, jen za ni zbytečně platí. Neupozorňoval na to v Čechách nikdo, ale lidé se od ostatních sítí hromadně odhlašovali. Všichni mobilní operátoři podali společnou žalobu u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže kvůli dumpingovým cenám - jenže Úřadu se nepodařilo vypátrat operátora knihafonů, takže neměl komu pokutu vyměřit. Padl sice návrh uložit tu pokutu Bance pro lidi, která používá knihafony jako své platební terminály, ta se však odvolala, že využívá pouze platební funkce a telefonní hovory nepatří do její kompetence. Námitku Úřadu, že Banka pro lidi určitě zná operátora, jehož služeb využívá, banka však odmítla s odkazem na bankovní tajemství. Úřad je nařídil porušit s odůvodněním, že Banka pro lidi tímto tajemstvím porušuje zákon, jenže Banka se ihned odvolala k soudu s důvodem nutnosti utajení bezpečnostních principů.

„Zveřejnění principů zabezpečování bankovních operací by umožnilo jejich prolomení hackery!“ tvrdil advokát Banky pro lidi. „A to by bylo proti základním zájmům státu!“

Odvolací soud ten důvod uznal - telefony zdarma fungovaly dál a operátorům nezbylo než vyklidit pozice. Pro nadnárodní společnosti to znamenalo jen opuštění České republiky, nicméně si to zkusili vynahradit zvýšením poplatků při přenosu hovorů ze sítě knihafonů do vlastních sítí, což se mělo citelně dotknout českých turistů v zahraničí.

Těch se to ale nedotklo, signál knihafonů se bezproblémově přenášel až do Austrálie. Zvýšení poplatků mělo jen jeden účinek - lidé rušili dosavadní smlouvy, vraceli SIM-karty a přecházeli plně ke knihafonům.

Noviny, rozhlas i televize se v Čechách nakonec soustředily na kampaň proti zavedení elektronických občanských průkazů v podobě knihafonů. Přes noc se po Čechách vyrojily billboardy s hesly „Velký Bratr tě sleduje i na záchodě!“, „Předáte svá tajemství slídilům?“, nebo „Každý sám sobě udavačem!“, s více či méně povedenými karikaturami.

Předsednictvo Strany pro lidi nakonec soustředěné palbě klasických médií ustoupilo a na návrh opozice doplnilo zákon o elektronických průkazech paragrafem, ponechávajícím v platnosti i stávající občanské průkazy - jenže ne souběžně s knihafony. Kdo si chtěl podle klasických médií zachovat soukromí, měl si ponechat dosavadní obyčejný průkaz a vzdát se výhod knihafonů. Mohl je vlastnit, mohl i telefonovat, neovlivnilo to fotografování ani další funkce, jen platby, hesla a možnost využití janul pro něho zůstaly zablokované.

Byl to jen zdánlivý ústupek, oslavy opozice byly proto značně předčasné.

Kdo by chtěl zůstávat u starých plastikových kartiček bez dalších funkcí?

Kdo by chtěl platit jako mourovatý za telefonní hovory, když knihafony umožňovaly neomezené telefonování zdarma?

Kdo by chtěl platit bankám desítky nesmyslných poplatků, když Banka pro lidi žádné nepožadovala? Pravda - neposkytovala lidem úroky ze vkladů a nenabízela jim s výjimkou bezúročných hypoték na bydlení ani půjčky. Důležité pro lidi bylo, že je neobírala o peníze na poplatcích jako ostatní banky, které v tomto směru vykazovaly měsíčně desítky milionů zisků. Jen Banka pro lidi se jich vzdala. Nevydělávala na nich - zato kazila výdělky jiným. Platby za bankovní poplatky jim klesaly úměrně s odlivem klientů.

Nejpádnějším důvodem přechodu na identifikované mobily byly januly. Byly natolik výhodným dopravním prostředkem, že se jich dobrovolně zřekli jen hlupáci. Našli se sice takoví, ale jen mezi starými důchodci, kteří cítili podvědomý odpor k jakýmkoliv novinkám.

Rozumný člověk se jim nebránil.

 

line

Zpět Obsah Dále


29.04.2016 20:34

Komentáře: