Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Limity

Strana pro lidi své reformy lidem trpělivě vysvětlovala, ale současně je prováděla.

Počet a skladbu ministerstev ústava nedefinuje, takže na změny stačila prostá většina v Parlamentu. A ty stály za to.

Ukázalo se, že zrušení některých ministerstev neznamená, že by příslušný obor lidské činnosti visel ve vzduchoprázdnu, jak zpočátku tvrdila opozice i poslušná klasická média. Zmizelo sice ministerstvo životního prostředí, ale jeho agendu převzalo ministerstvo vnitra, kam se uchýlily i stavební úřady a zbytky úřadů ministerstva dopravy. Někdo přece musel dohlížet na bezpečnost již existujících i nových staveb. Tím, že se o tyto obory měla starat Policie, jim dodala i pravomocí, o jakých se původním úřadům ani nezdálo.

Černé stavby v chráněných oblastech, nebo značně narušující životní prostředí, Policie prostě nařídila odstranit a pokud to vlastník neučinil, odstranila je sama, ovšemže s dalšími pokutami. Soudy to sice v několika případech zastavily, ale po kárných žalobách na soudce, kteří šli škůdcům příliš na ruku, to přestalo.

Směrnice nového ministra spravedlnosti byla jasná. Pokud nadřízený soud při odvolání zjistí porušení zákona nižším soudem, nesmí mu případ vracet, ale sám jej rozhodne a navíc povinně zahájí kárné řízení se soudci nižšího soudu, kteří případ špatně posoudili. Ve zvlášť závažných případech, když šlo o velké škody nebo o újmy na zdraví, může dojít k odvolání soudců, kteří pak nesmí získat ani advokátní licenci a musí natrvalo opustit obor práv.

Po prvních takových případech bylo ale jasné, že to nový ministr míní vážně.

Mnozí takto postižení to řešili emigrací a ti nejšikovnější dokonce v zahraničí získali politický azyl s nemalými výhodami. Pro Čechy ale bylo důležité, že zkorumpovaní soudci přestávali soudit a ostatní si od té doby dávali větší pozor, aby soudili spravedlivěji.

Zdálo se, že takový nárůst činností nemůže ministerstvo spravedlnosti bez obrovských posil zvládnout, jenže brzy se ukázalo, že to zdaleka nebude tak horké. Stejně se nenaplnily obavy opozice z přetíženosti Policie.

Například januly nevyžadovaly žádný dohled a jak na ně přecházela osobní doprava, ztrácela význam i dříve rozsáhlá dopravní policie. Dynamičnosti policie přidalo i vybavení všech policistů janulami. Přechodem z peněženek na knihafony se snížil výskyt kapesních krádeží. Klasické peníze u sebe nikdo nenosil a krást přístroje, které se brzy samy zablokují, případně vypaří, a ze kterých nemůže vybrat peníze nikdo jiný než majitel, nestálo zlodějům za námahu. Také staré kovy přestaly být potřebné k další výrobě - což odstranilo nutnost sběru surovin a s tím spojeného rozsáhlého odvětví zlodějského průmyslu.

Drobných majetkových přečinů ubývalo a Policie se mohla soustředit na vyšetřování násilných trestných činů, podvodů a zpronevěr z dob minulé vlády - bylo jich požehnaně ve všech rezortech a na některých případech se museli rozloučit s taláry i další soudci.

Víťa to sledoval jen okrajově, ale ve škole teď neměl problémy, takže se pochopitelně sám zajímal o to, jak to rodičům jde.

„Poslyš, Fuhungo,“ obrátil se přitom na mimozemskou inteligenci, kterou považoval tak trochu za přítele. „Jak hodně tě vlastně zatěžujeme? Doufám, že máš ještě rezervy!“

„Mám,“ přisvědčil Fuhungo. „Ale blížíme se limitům. Doufám, že nechcete zásobovat všechny lidi vašeho světa, to je vysoce nad moje možnosti.“

„No nazdar!“ chytil se Víťa za hlavu. „My s tím počítáme! A teď - limity! Tohle jsme nemohli tušit! Jak je to vlastně ve světě Tvůrců? Kolik jich zásobujete?“

„Tvůrců není ani zlomek vašeho počtu,“ prozradil mu Fuhungo. „Na našich světech jich nebývá více než něco kolem dvaceti milionů. To je asi tak v našich silách.“

„Pro pána! Jenom dvacet milionů?“

„Tvůrcové tyto limity znají a chovají se sami tak, aby se jejich počet na každém světě držel v rozumné míře.“

„Takže by pro Zemi bylo potřeba, aby vás tu bylo víc?“

„To není možné!“ opáčil Fuhungo. „Nás nemůže být na tomtéž světě víc než jeden!“

„Počkej! Jak to?“

„Proměňovat hmotu v energii a naopak není ve větším rozsahu možné. Kdyby nás bylo na jednom světě víc, rozkmitali bychom zemskou kůru. Tak velké přesuny energie už nejsou úplně bezpečné.“

„Ty přece děláš hmotu z energie, kterou získáváš likvidací jiné hmoty! Nemohl bys co nejvíc zkrátit vzdálenost mezi těmi místy? Třeba by ty přesuny energie nebyly tak velké!“

„To si jen myslíš,“ v hlase Fuhunga byl znát povzdech. „Na vzdálenosti totiž nezáleží. Potřebnou hmotu si odebírám v hlubinách oceánských příkopů na opačném konci světa, kde její mizení tolik nevadí, a když tady něco podle vašeho přání likviduji, vracím to také tam. Vznikají při tom rázy, ale i nepatrná stlačitelnost vody je pohltí. Na vzduchu se to vyrovná ještě snáze, ale opravdu nebezpečné je, když se likvidace a vytváření hmoty odehraje na dvou místech světa současně. Máš představu, kolik takových požadavků přijde každým okamžikem už teď? I ve světě Tvůrců jsou jich tisíce za vteřinu! Sám si ohlídám, abych je prováděl pěkně jeden po druhém, ale být na to dva, byla by komunikace mezi námi omezená rychlostí světla, mohli bychom se časově sejít a to by dopadlo zle. Kdybys někde chtěl vyvolat katastrofální zemětřesení s obrovskými vlnami tsunami, byla by to pro mě maličkost - postačí poblíž spustit dva procesy současně. No - radši to po mně nechtěj!“

„Takže tady na Zemi můžeš být jen ty sám - a tvoje limity jsou kolem dvaceti milionů lidí? No nazdar! A my jsme s nějakými limity nepočítali!“

„Také jsem se divil, že si počínáte tak bezstarostně,“ souhlasil Fuhungo.

„A to mi říkáš jen tak? To jsi nás nemohl varovat dřív?“ vyčetl mu Víťa.

„To vás snad muselo samotné napadnout!“ bránil se Fuhungo.

„Jak vidíš - nenapadlo!“ vzdychl si Víťa. „Ale bude to strašná bomba! My jsme se na tebe hodně spoléhali!“

„Cítil jsem to,“ souhlasil Fuhungo. „Počítal jsem ale, že se omezíte na Čechy.“

„To nepůjde,“ povzdychl si Víťa. „To by vyvolalo strašlivou závist ostatních zemí a to by určitě nedopadlo dobře. Tohle musím okamžitě sdělit tátovi!“

Odepnul knihafon a zavolal otce.

„Teď neruš, máme důležitou schůzi!“ odmítl ho táta.

„Čert vzal schůzi, hrozí nám celosvětová katastrofa!“ nedal se Víťa.

„Jaká?“ zpozorněl táta.

„Narazíme brzy na limity!“ řekl Víťa. „Přileť okamžitě domů, bude to pro tebe šok!“

„Počkej, Víťo, tohle je schůze vlády! Z té nemohu zmizet, kdy mě napadne!“

„No dobře,“ ustoupil Víťa. „Počítej tedy s tím, že letím za tebou a vytrhnu tě aspoň na deset minut - případně na další čtvrt hodiny, co tě budu muset křísit!“

„To myslíš vážně?“

„Jo - už letím!“ zavěsil Víťa.


Aby nezletilé dítě vpustili na zasedání vlády, to se v Čechách ještě nestalo. Natož aby si přizvalo k jednání ještě mimozemskou inteligenci.

Víťu tam ale přitáhl jeho otec - předseda vlády - a ostatní byli nuceni neobvyklou návštěvu nejen respektovat, ale i podřídit se jí.

Víťův otec po krátkém vysvětlení v přestávce mezi jednáními pochopil, že jde o natolik závažnou skutečnost, že se pro ni vyplatí přerušit i uzavřené jednání vlády. Víťa ho sice křísit ze šoku nemusel, ale musel pak všechno zopakovat před ostatními.

Situace byla varovná.

Fuhungo by stačil úplně zabezpečit Českou republiku, tak jako jeho blíženec ve svém světě stihl sloužit skřítkům, ale ne víc. Zbytek světa by to mohl chápat jako nespravedlnost, podobnou skutečnosti, že se ropa nachází jen na území některých států. Každému došlo, že by Čechy mohlo postihnout humanitární bombardování na ochranu civilního obyvatelstva před diktátorským režimem - za diktátorský se dá označit jakýkoliv režim, záleží pouze na množství a kvalitě zbraní toho, kdo to určuje. Fuhungo by sice dokázal nálety odrazit, jenže každá akce vyvolá ještě větší reakci a to by nemuselo dopadnout dobře pro celý svět.

Jak ale takové katastrofě zamezit? Fuhungo již své služby značné části obyvatel Čech poskytoval, ale na veškeré obyvatelstvo Země je rozšířit nemohl.

„Poslyš, Fuhungo,“ napadlo Víťu. „Čím bychom měli začít? Co tě zatěžuje nejvíc?“

„Nejvíc zatěžuje vytváření a ničení hmoty,“ odpověděl Fuhungo reproduktorem Víťova knihafonu, nastaveného na maximální hlasitost, aby to slyšeli všichni, ačkoliv bylo při jeho slovech v místnosti naprosté ticho a nikdo se neodvážil ani zakašlat.

„Takže problémem je Fuhungův obchod,“ přikývl Víťa. „Ale co januly?“

„Januly jsou jen bubliny silového pole, to není hmota,“ odpověděl Fuhungo.

„Dobře. Jestli to správně chápu, jejich vytváření i ničení je podstatně úspornější než práce s hmotou,“ ujišťoval se Víťa.

„Správně chápeš,“ souhlasil Fuhungo. „Nezatěžuje mě ani létání, ani dohled nad nimi. Spotřeba energie k létání je prakticky zanedbatelná proti spotřebě energie nutné k přeměně hmoty. Kdyby šlo jen o ně, zvládnu je. Současný let milionů janul nepotřebuje víc energie, než je nutné k výrobě hmoty jediné lidské večeře.“

„Stihl bys ale obsloužit i stejný počet knihafonů?“ sondoval opatrně Víťa.

„Ty představují jen zlomek energie potřebné pro januly,“ řekl Fuhungo. „A co se týče objemu dat, na to kapacity stačí. Zásadním problémem je výroba hmoty. Pro deset milionů lidí bude potřeba tvořit tisíce tun denně, to představuje příliš mnoho energie a čím by jich bylo víc, tím větší budou problémy.“

„Takže na Zemi nedokážeš vytvořit kopii světa Tvůrců...“ uvažoval Víťa.

„Šlo by to jen kdyby počet lidí na Zemi klesl pod hranici dvaceti milionů,“ souhlasil Fuhungo. „Všech lidí je ale na zemi příliš mnoho!“

„Je asi pravda, že je nás na Zemi příliš mnoho,“ připustil Víťa. „Ale snížení počtu lidí není reálné. Zřejmě budeme muset všechno přehodnotit.“

„Ale... pro nás Čechy by to stačilo?“ namítl jeden z členů vlády.

„To už jsem přece říkal,“ odvětil mrzutě Víťa. „Naši sousedé - a nejen oni - by mohli chtít vynutit si přerozdělení Fuhungových služeb - nejspíš válkou. Možná by po ní zbylo na světě jen tolik lidí, že by Fuhungo stačil všem, ale to by se nám opravdu nelíbilo. Musíme to vymyslet jinak.“

„Takže jde o to, kde všude budeme muset z našich smělých plánů ustoupit...“ vzdychl si ministr vnitra. „Upřímně řečeno, můžeme být vděční i za januly a knihafony, hodně nám pomáhají.“

„Ani v dopravě nic měnit nemusíme,“ řekl spokojeně tatínek. „Ale přehodnotíme asi ministerstva průmyslu, zemědělství a obchodu...“

„Jenže tím se prakticky vrátíme k předešlému stavu!“ namítl kdosi rozmrzele.

„Ne tak docela!“ namítl ministr dopravy. „Januly ušetří spoustu prostředků!“

„Možná - ale bylo by nutné, aby návrat k předešlému stavu byl na úplně jiné úrovni,“ zkusil Víťa vmísit svůj názor mezi dospělé. „Podívejte se - Fuhungův obchod postačí pro deset milionů lidí. Nemusíme to přece hned zrušit! Místo rozšiřování produkce potravin si ale můžeme opatřit pořádné stroje pro zemědělce, aby ty potraviny snadněji pěstovali, a pro potravináře, aby je efektivně zpracovávali. Dopravu nechme janulám, ale výrobu potravin zmodernizujme, až nám ji bude celý svět závidět. Až si to v Čechách zavedeme, odlehčíme Fuhungovi o výrobu potravin a uvolněnou kapacitu nabídneme sousedům, pokud o to budou stát. Už ne na výrobu potravin, ale jen na stroje pro jejich výrobu.“

„Jde o to, jestli jimi dokáže zásobit celý svět,“ pochyboval kdosi.

„Jde o to, čemu máme říkat pořádné stroje,“ nedal se zviklat Víťa. Fuhungo je určitě neodflákne, jak je dneska zvykem. Současné produkty vydrží rok-dva a rozsypou se měsíc po záruce, zatímco knihafony neznají slovo porucha a snesou skoro všechno. Fuhungo přece nemusí nic dělat z podřadného železa, ale ze zelené slitiny, z jaké dělá těleso a výsuvné části knihafonů. Víte přece, jak titěrné se zdají - a přitom vydrží i hrubé zacházení bez známek opotřebení, o poruchách ani nemluvě. Zelená slitina nevydrží rok, ale tisíce let! Zemědělské stroje nemusí mít prastaré benzínové nebo naftové motory, které potřebují tuny dovážených paliv, ale Fuhungovy zdroje.“

„Něco jako jsou nezávislé zdroje energie pro domácnosti?“ ujišťoval se tatínek.

„Ano,“ přikývl Víťa. Morxovy solenoidy, jen v silnějším provedení.“

„To by snad šlo, to ho bude zatěžovat jen energeticky,“ souhlasil tatínek.

Nebylo obvyklé, aby celá vláda nábožně poslouchala školáka, ale Víťa měl v té chvíli proti všem, snad kromě tatínka, obrovský informační náskok. Tady se projevily desítky jeho rozhovorů s Fuhungem, od krátkých, několikaminutových, až po hodinové debaty.

„Ale chtělo by to zařídit, aby se toho nezmocnili šizuňkové, co všechno jen rozkradou a rozprodají, jak je v Čechách neblahým zvykem,“ dodal Víťa na konec.

„To bude nejtěžší,“ usmál se ministr vnitra. „Zatím se ti šizuňkové podniků vždycky zmocnili. A pak už se s tím nikdy nedalo nic dělat.“

„Tak něco vymyslete!“ trval na svém Víťa.

„To bude opravdu těžké, chlapče,“ vrtěl hlavou ministr vnitra. „Stroje pro zemědělce by snad šly nějak zabezpečit a pevně věřím, že si je samotní zemědělci uhlídají. Horší je to s potravinářskými podniky. Když z nich naděláme akciové společnosti, vždycky se najde někdo, kdo jejich akcie skoupí a jakmile jich má přes polovičku, může si s podnikem dělat co chce. To je zkrátka princip akciových společností, s tím nic nenaděláš.“

„Takže bych akciové společnosti pro jistotu úplně škrtl,“ řekl se samozřejmostí Víťa. „Co takhle ponechat je jako státní podniky?“

„Ty zase záleží ve značné míře na managementu,“ vzdychl si ministr. „Dobrý hospodář by se měl o podnik pečlivě starat, jenže kde ke všem podnikům seženeme dobré hospodáře? Pravděpodobnější je, že se na to místo dostane buď neschopný hlupák, který podnik přivede k bankrotu, nebo všeho schopný darebák, který podnik vytuneluje, rozprodá zařízení a pak s úsměvem idiota prohlásí, že mu podnikatelský záměr nějak nevyšel...“

„Copak to opravdu nejde udělat jinak?“ čertil se Víťa.

„Snad by to šlo formou družstva, ale známe naše bližní - za socialismu v družstvech kradli skoro stejně jako dneska. A pak máš lidi, kteří zlodějnu považují za tak přirozenou, že si život bez ní nedovedou vůbec představit!“

„Pak by to chtělo vymyslet něco, kde se krást prostě nevyplácí,“ trval na svém Víťa.

„To když dokážeš, byl bys kandidátem na Nobelovu cenu za ekonomii!“ usmál se na Víťu ministr vnitra. „A já bych byl bez práce - jenže to je pohádka jako komunismus.“

„S Nobelovou cenou jděte k šípku!“ zavrčel Víťa. „Sympatický mi byl ze všech jejich nositelů jen Vietnamec, který ji odmítl.“

„Tak by ses dostal do učebnic dějepisu a časem by tě asi vyhlásili za svatého, takový zázrak by určitě nikdo nezpochybňoval.“

„Vážně si myslíte, že to je tak nemožné?“

„To je otázka!“ pokrčil ministr rameny. „Úplně nemožné to asi nebude, čistě teoreticky by se mohli stát ze všech lidí světci, ale zázrak by to byl, o tom nepochybuj!“

„Na to bych se podíval!“ zavrčel Víťa.

„Jestli máš chuť, zkus o tom taky přemýšlet!“ usadil ho tatínek.

„Budu,“ slíbil Víťa zamračeně. „Mně by se nejvíc líbila ta družstva. Všichni by měli stejné podíly, možná by si volili představenstvo, ale tak, aby nikdo nebyl absolutním pánem nad vším... To by se přece nedalo tak snadno rozkrást!“

„O tom by se dalo uvažovat,“ přikývl tatínek. „Popřemýšlej o tom, ale my teď musíme fofrem vymyslet, jak zvládneme hospodářství bez Fuhunga!“

„Dobře, popřemýšlejte o tom!“ vrátil mu Víťa jeho slova. „Bude to fuška, ale ještě že jsme se to dozvěděli aspoň dneska! I tak nám Fuhungo pomůže víc než můžeme čekat.“

„Pomůže,“ přikývl vážně tatínek. „Energie je už dnes v našem světě klíčová. Jen se obávám, že se pěkně pokorně vrátíme ke klasickému peněžnímu systému.“

„Ale rozhodně ne s bankami, bankéři, lichváři a exekutory!“ vymiňoval si Víťa.

„No - uvidíme!“ vzdychl si tatínek.

Víťův požadavek jistě nebyl snadný.


První případy zneužití januly mohly proběhnout i nepozorovaně, bez povšimnutí, ale přepadení věznice Pankrác bylo příliš na očích, než aby proběhlo skrytě.

Prvním ze série zločinů byl únos mladé dívky. Šestnáctiletou Antonii L. vtáhl neznámý člověk do januly a pokusil se ji unést. Tonička ale začala ječet. Mělo by to být marné, janula nepropouští zvuky dovnitř ani ven, ale její pronikavý hlas se ze zvukotěsné kabiny dostal ven přes knihafon. Toničce se totiž podařilo dosáhnout na tlačítko panelu nouzových čísel, na kterém, než jí útočník stihl praštit vší silou přes ruku, stačila stisknout číslo Policie.

Ječení unášené dívky a její volání o pomoc okamžitě zaznamenal operátor nouzového volání a reagoval přesně tak, jak měl v popisu řešení. Zavolal přes utajované číslo - aniž by věděl kam skutečně volá - přímo Fuhunga.

Odpověď byla velice stručná. Fuhungo policistům oznámil, aby dali na vědomí ostraze věznice Pankrác, že dostanou přírůstek - gangstera-únosce. Během další minuty z výšky před čekajícími policisty klesla janula a při dosednutí na dlažbu se doslova vypařila.

Násilník i se svou obětí se tak ocitli přímo před několika namířenými hlavněmi pistolí ostrahy věznice i dalších policistů. Dívka se vrhla k policistům jako ke svým zachráncům a násilník neměl šanci ani výmluvu - zejména když se ukázalo, že dívce mezitím přerazil ruku, nehledě o mnoha modřinách.

Výslechy byly tentokrát poměrně krátké, zločin se nedal zatajit ani vymluvit, takže si za napadení dívky šel mladík okamžitě sednout do téže věznice v Pankráci, kde ho zatkli.

Zatímco probíhalo pátrání po motivech jeho činu, připravoval se další únos. Tentokrát byla strůjkyní matka mladého násilníka a bohužel, jak se později ukázalo, i organizátorka dalších podobných únosů mladých děvčat. Rozhodla se svého syna z věznice Pankrác unést.

Gang unášející děvčata převážně do Německa a Holandska disponoval zbraněmi, takže nebyl pro matku gangstera problém opatřit si automatickou pistoli. Terén si obhlédla již při první povolené návštěvě syna, celou akci si dobře promyslila a pak se rozhodla.

Přistála s janulou přímo na vězeňském dvoře, hrozbou zbraní odzbrojila vězeňského strážce, se synem ho vtáhli jako rukojmí do januly a vzlétla s nimi kolmo vzhůru. Vzápětí už letěla rychlostí tryskáče směrem k hranicím s Německem.

Neopakovala synovu chybu, aby unesenému umožnila zavolat si o pomoc. Knihafon vůbec neměla v držáku a řídila janulu jen pomocí ručního řízení, zatímco její syn udržoval rukojmí pod hrozbou namířené zbraně v nečinnosti. Strážci nezbylo než se podvolit, neboť proti zbrani neměl žádnou ochranu, ale Fuhunga zalarmovali strážci věznice Pankrác, kteří ho zavolali ještě dřív, než janula opustila areál věznice.

Už se zdálo, že únos skončí úspěchem, když tu najednou...

Vězeňský strážce seděl vedle svého únosce vzadu za jeho matkou, která řídila let do Německa, když ho cosi jemně odstrčilo stranou. Současně janula prudce změnila směr a otočila se zpátky na Prahu.

„Co blbneš, mami!“ křičel syn na matku, ale ta ho - neslyšela. Jen na předním sedadle zoufale zápasila s kuličkou ručního řízení, která ji očividně ignorovala. Janula se stejnou rychlostí vracela do Prahy a co následovalo, to už syn únoskyně prožil nedlouho předtím.

Pokusil se sice ještě vyhrožovat zabitím rukojmí, ale jediné, co zjistil, byla stěna mezi nimi, která nepropouštěla zvuky a jak se brzy přesvědčil, nedala se ani prostřelit.

Janula klesla na vězeňský dvůr, očekávaná drtivou přesilou policistů, oblečených do neprůstřelných vest. Tentokrát se prostě nerozplynula jako v předchozím případě. Při příletu bylo jasně vidět, že mladík na zadním sedadle sotva lapá po dechu. Obklopoval ho modravý dým, takže bylo vidět, jak je janula přepažená stěnou silového pole na menší oddíly.

Nejprve se rozplynul oddíl s rukojmím. Vězeňský strážce dopadl na nohy, zavrávoral od nezvyklého pohybu, ale pak vyskočil a skokem se dostal mimo dosah svého dosavadního věznitele.

Pak se uvolnila zadýmovaná část januly. Dým pocházel z hlavně pistole, jejíž držitel marně vystřílel na rukojmího celý zásobník. Všechny kulky zůstaly viset nedaleko hlavně, ze které vyletěly a pak sklouzly na dno januly. Náboje sice obsahovaly bezdýmný střelný prach, ale menší množství slabě modrého dýmu z nich přece jen zbylo a protože se nemohl rozptýlit, rázem zaplnil vnitřek oddílu kolem pistolníka a znehodnotil mu zásobu vzduchu k dýchání. Vězeň, přiotrávený a neschopný odporu, ztěžka dopadl na zem a upustil přitom i pistoli s prázdným zásobníkem. Vzápětí už ho v poutech vedli zpátky do jeho cely.

Pak teprve došlo na jeho matku. Ve chvíli, kdy janula dosedala na vězeňský dvorek, už dávno věděla, co bude následovat. O odpor se ani nepokusila, jen nepřátelsky na policisty zasyčela: „Vědět, že tyhle létající bestie řídíte na dálku, udělali bysme to jinak!“

Měla samozřejmě pravdu. Januly nebyly správným prostředkem pro zločince.

Víťa to ale říkal už dávno...

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:24