Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Výlet

Ve Skalním domě samozřejmě nezůstaly Víťovy diskuse s Fuhungem utajené, Víťa se s nimi nikdy neschovával. Kluci i holky je zpočátku považovali za jeho neškodný koníček, ale s ubíhajícím časem je postupně ovládla zvědavost, čeho se to vlastně týká.

Víťa se nejen s obsahem těchto rozhovorů netajil, ale zájemcům ochotně vysvětlil, jak se diskusí s Fuhungem účastnit - buď spolu s ním, nebo samostatně. Mimo jeho sestry Janky, která se s Fuhungem seznámila také již na samém začátku, se k nim brzy připojil i Olda, po něm Hynek a přidaly se k nim i Hanka a Katka.

Většinou z Fuhunga tahali rozumy o uspořádání světa skřítků, nebo jak je on nazýval, Tvůrců. Fuhungo jim všechno ochotně vyprávěl - a zdálo se, že mu to dělá radost. Bohužel se většina z těch poznatků na Zem nehodila. Jak to správně říkal ministr vnitra - není sice vyloučeno, že se z lidí stanou svatí, ale byl by to zázrak.

Jenže ve světě skřítků to tak podle všeho bylo. Skřítkové neznali nenávist, pomáhali si navzájem a chovali se mezi sebou tak slušně, jako by byli všichni dobrými přáteli - a možná jimi skutečně byli. Vysvětlovalo to i proč se nerozpakovali pomáhat lidem Země - navzdory tomu, co o našem barbarském světě od dávnověku věděli. Zemi považovali za nebezpečný, ale politováníhodný svět. Neodpírali ani pomoc nešťastníkům, kteří se snažili z našeho světa uprchnout, ačkoliv to pro většinu znamenalo žít až do smrti u skřítků. Naštěstí vyhnanství u nich nevypadalo tak zle jako v té době vyhnanství na Zemi, kde to byl často jen přechod z bláta do louže - ačkoliv louže byly zpravidla snesitelnější než bláto. Nebyl proto div, že se ze světa skřítků na Zem vrátilo jen pár jedinců - a i ti většinou dopadli špatně. Podmínkou skřítků bylo, aby se u nich lidé chovali slušně, ale to nebylo tak těžké. Pozemská pravidla slušného chování se od světa skřítků příliš nelišila a na Zemi je obvykle porušovali jen ti, kdo je nahrazovali právem silnějšího - ale ti zase neměli důvod utíkat.

Fuhungo se ale dobře orientoval i v poměrech na Zemi a dokázal to dětem vysvětlit tak srozumitelně, že se v některých oborech brzy vyznaly lépe než mnozí dospělí. Občas se pak stávalo, že dospělé překvapily - jako Víťa vládu České republiky v čele se svým otcem.

Upřímně řečeno, politika není pro děti. Na druhé straně ji rodiče doma denně probírali a tomu se prostě nedalo uniknout. A tak k tomu mohly občas přispět i děti...

Změna domova nejvíc prospěla dětem z dětského domova. Jistě jsou i dětské domovy, kde je výchova spravedlivá, ale jejich ústav to rozhodně nebyl. Zejména škola tam byla jen podle výkazů a ti, kdo se z toho prostředí dostali do rodiny Víti a Janky, si mohli blahopřát. Škola Skalního domu byla přísnější, ale chyběla tu šikana, ponižování a obecně neoblíbený dril, takže jim to lidský přístup rodičů Víti a Janky i učitelů více než vynahradily.

Navzdory přísnější škole, doprovázené řadou domácích úkolů, které škola při dětském domově vůbec neukládala, zbývalo dětem mnohem víc času na zábavu - a to i když někteří starým učitelům ochotně pomáhali i mimo vyučování.

Víťa si vzal na starost pomoc kamarádům, kteří na tom byli se školou nejhůř - a Janka si totéž předsevzala u dívek, ačkoliv mnohé byly starší než ona. Tady se na věk od samého počátku tolik nehledělo. Kdo něco uměl, pomáhal i starším - vždyť někteří byli bez vlastní viny značně pozadu a museli dohánět i učivo nižších tříd. Ochotně se zapojil i Fuhungo - a ten opravdu uměl vysvětlovat.

Ohromnou atrakcí se po jistou dobu staly januly. Létat bylo najednou tak snadné, jak se o tom předtím nikomu ani nezdálo. Ale bezcílné poletování se časem změnilo, když Víťa s Jankou navrhli ostatním systematický letecký průzkum českých hradů, zámků a historických památek, případně s pořízením vlastivědného filmu pomocí knihafonů. Díky janulám to bylo snadné, takže se to setkalo se všeobecným souhlasem. Daleko menší pochopení ovšem projevili majitelé hradů a kasteláni, neboť letecká banda dětí bez placení obcházela - či spíš oblétávala - pokladny u vstupních bran a nevšímala si otevíracích hodin ani zavíracích dnů. Pravda, děti se nesnažily pronikat až do místností a hrady a zámky oblétávaly pouze zvenčí, jenže v Čechách to u většiny zřícenin umožnilo podrobnější prohlídku než spořádaný vstup hlavní branou po zaplacení lístků.

Při těchto výletech si ale Janka všimla poněkud zvláštního chování některých lidí.

„Hele, Víťo, sleduj toho chlapa v janule pod námi!“ upozornila bratra, když letěli nad městským panelákovým sídlištěm.

„Kde?“ nechápal chvíli.

„Tam dole, visí ve vzduchu vedle paneláku!“ pomáhala mu. „Určitě se kouká lidem do bytů. Co když je to zloděj a vyhlíží si, jak by něco ukradl?“

„Prosím tě - kdo ještě dneska krade?“ odfrkl si Víťa, ale raději požádal Fuhunga, aby mu zprostředkoval čelní pohled z januly podezřelého chlapa. Až ho píchlo u srdce, když to na obrazovce knihafonu spatřil. Chlap totiž nahlížel do ložnice, kde se právě odehrávalo něco, co by spíš patřilo do předmětu sexuální výchova.

„Máš pravdu, Janko, ten chlap v janule dělá něco, co slušní lidé nedělají!“ kývl, aby jí nemusel předvádět, co zjistil. „S tím by se mělo něco dělat. Fuhungo!“

Vysvětlit umělé inteligenci, jak by si představoval nápravu, mu nedalo práci. Netrvalo ani minutu, chlap v janule sebou očividně trhl, pak se ale otočil a obrovskou rychlostí se od paneláku vzdálil.

„Co jsi s ním provedl?“ zajímala se Janka.

„Zkus zaletět tam co on - uvidíš!“ odfrkl si Víťa. „Ale raději ti to řeknu rovnou. Ode dneška, kdo bude jako tenhle chlápek koukat lidem do ložnic, tomu se na obrazovce objeví zpráva, že je vyfotografovaný jako nemrava a jestli okamžitě nepřestane, přivolá si leteckou policejní hlídku, která to bude řešit přísněji než napomenutím. Viděla jsi, jak zdrhal?“

„To bysme ale nesměli létat v nízké výšce nad žádnými baráky!“ zavrčela nesouhlasně Janka. „Přitom je to naše běžná letová výška. Můžeme za to, že lidi nemají záclony?“

Fuhungo není pitomec, nebude reagovat na kdejaký přelet kolem oken!“ ušklíbl se Víťa. „Zkus to uvážit nezaujatě. Když naší rychlostí proletíme kolem něčích oken, je to tak krátké bliknutí, že prostě žádné podrobnosti nezachytíš. Kritická místa budou pouze před příslušnými okny a jen když tam janula zastaví na takovou dobu, aby se nemrava nemohl vymlouvat na náhodu. A nebude to jen u ložnic, Fuhungo to bude chápat obecně, neoklameš ho ani dalekohledem.“

„No dobře - ale neměl bys to přidat do návodu?“

„Nač?“ pokrčil rameny Víťa. „Musí být každá lumpárna zvlášť do detailů popisovaná ve dvaceti různých zákonech? To je přece nesmysl! Stačí, že je to samo o sobě nemravné.“

„Ale někde by to napsané být mělo, aby se lidi nevymlouvali, že to není zakázané!“

„Můžeš se toho chopit sama!“ ušklíbl se. „Jako základ vezmi Pravidla společenského chování podle Gutha-Jarkovského, doplň do nich, co tam podle tebe chybí, vyškrtej všechno zbytečné a vydej to jako Pravidla slušného chování podle Gutha-Jarkovského-Jany.“

„Čemuž se lidi, jako vždycky, leda od srdce zasmějí!“ zavrčela.

„Nesmyslům se smát budou,“ souhlasil. „Ale na důležitá pravidla by mohl dohlédnout Fuhungo. Jen bych s ním ještě probral, která pravidla jsou důležitá a co jsou prkotiny. Podle mě je dneska nesmysl vyžadovat, kdo má podle společenského postavení zdravit jako první, ale že se lidi nemají šmírovat. To je opravdu hnusné a nemělo by se to trpět.“

„Poslyš - není už na to nějaký zákon?“ napadlo Janku. Fuhungo!“

„Vidíš - je na to zákon!“ řekla vítězně, když jí ihned zobrazil příslušný paragraf.

„Jo - ale je napsaný hodně pitomě!“ ohrnul nad tím nos.

„Tak to napiš chytřeji!“ vmetla mu do očí.

„Tohle by snad měli psát odborníci!“ bránil se.

„Odborníci to přece napsali - ale i tobě se to zdá pitomé a mně taky!“ připomněla mu. „Kritizovat umí kdekdo, předveď mi tedy něco lepšího!“

„Dobře - napíšu, jak bych si to představoval,“ podvolil se. „Nechám si ale poradit od Fuhunga, ten tomu určitě rozumí líp než banda úlisných a vyčůraných právníků!“

Mezitím dohonili skupinu, která už oblétávala starou hradní zříceninu. Někteří kluci - ale jak se zdálo, i holky - se bavili prolétáváním zbytky oken, jiní jen tak kroužili kolem.

„Hele, Víťo, a co když narazíme na nemravy, co to budou dělat třeba v té zřícenině? Budou pak nemravové oni - anebo my?“ napadlo ještě Janku.

„Kdo to dělá na veřejnosti, je nemrava v každém případě,“ usoudil Víťa. „Ale kdo se u toho zastaví, aby dobře viděl, je nemrava taky. Tohle budeme muset Fuhungovi vysvětlit. U skřítků se, co já vím, nic takového nevyskytuje.“

„Víš, Vítku, problém bude i v tom, že si lidi ještě nezvykli na januly,“ rozumovala Janka. „Podívej se - je to ve kdejakém románu - lidi to dělají všude kde se to dělat dá, třeba v lese nebo tak, ale kdo má počítat s tím, že se tam rychlostí tryskáče objeví létající bublina s posádkou a začne prokličkovávat mezi stromy?“

„A ještě k tomu s dětskou posádkou!“ ušklíbl se Víťa. „Ale co, lidi si zvyknou. Zvykli si, že je v lesích neruší jezdci na koních, zvyknou si, že je budou rušit januly. O co jde?“

„Jen to, že se někteří lidé dokáží ve vzduchu zastavit a čumět!“

„Těm pošle Fuhungo výstrahu s fotografií. Podle mě to postačí, tím bych to považoval za vyřízené. Nech to být, letíme si prohlížet hrad.“

Vlétli do zříceniny oknem, kde se ještě udržely zbytky kamenného gotického obložení. Zdola na ně jakýsi chlap v mysliveckém pokřikoval, jenže mu nerozuměli. Silovým polem janul zvuk neprocházel a spolu hovořili jedině díky knihafonům.

„Co po nás ten chlápek dole chce?“ zpozorněla po chvíli Janka.

„Kouká jako deset čertů, takže chce nejspíš zaplatit vstupné,“ odhadl ho Víťa.

„Nebo abysme vypadli!“ vzdychla si Janka. „Vyhovíme mu, moudřejší ustoupí! Beztak je zrovna tenhle hrad strašná ruina! A navíc tu chátrá snad od dobytí samotným Žižkou.“

Víťa přepnul knihafon na hromadné volání a navrhl ostatním členům letecké party, aby zamířili k dalšímu hradu... Setkal se samozřejmě se souhlasem.

Tenhle hrad byl opravdu strašná ruina...

line

V dalším hradu ale byli na ně připraveni. Kastelán proti nim vyletěl osobně na vlastní janule. Zprvu z toho měli povyražení, janula janulu poškodit nemůže, i kdyby letěly plnou rychlostí přímo proti sobě, ale když se z cizí januly párkrát zablýsklo, Víťovi došlo, že je kastelán tentokrát převezl.

„Všichni zpátky!“ varoval zbytek party.

„Proč?“ nechápal Hynek.

„Protože nás vyfotil,“ vysvětloval mu Víťa. „Jestli vletíme na území hradu, bude mít proti nám důkazy.“

„A budou mu k něčemu?“

„Budou - nebudou, mohl by je použít proti tátovi!“ řekl Víťa. „Od té doby, co se naši dali na politiku, musíme být připraveni na kdejaký podraz! Kdyby nás spojili s tátou, mohla by z toho být nepříjemná interpelace.“

To zabralo, eskadra se proto hradu vyhnula a obletěla ho obloukem, aby se nepřiblížila na dosah jeho zdí. Pod nimi bylo podhradí, na které si majitelé hradu nemohli dělat nárok.

„Stejně si myslím, že se památky neměly prodávat soukromníkům!“ uvažoval Hynek, když při druhém obletu hrad ze všech stran fotografoval. „Chátrají jako dřív, majitelé jen vybírají vstupné - a kde nic, tu nic.“

„To vstupné se snad vybíralo i když to bylo státní,“ podotkl Víťa. „A že by se peníze dávaly na opravy, o tom se dá taky úspěšně pochybovat!“

„Jo - jenže dneska by se už mohly památky opravovat v rámci všeobecné prospěšnosti a místo toho chátrají víc než dřív,“ namítl Hynek.

Mezitím se zbytek party nad seznamem hradů a zámků dohodl na dalším cíli. Chvilku to trvalo, než si všichni nastavili palubní knihafony, ale pak se celá letka obrátila za dalším dobrodružstvím. Víťa, Janka a Hynek se připojili na konec vzdušné karavany. Januly se teď řídily samy a posádky měly víc času na dohadování. Na všech obrazovkách byla místo map mozaika obličejů členů party a Katka zahájila debatu čtením z elektronické knihy o českých hradech a památkách, kde nalistovala kapitolu pojednávající o hradu, kam právě letěli.

Znenadání se ale na obrazovkách objevil další obličej. Byl to Víťův a Jančin tatínek, ale nepřipojil se, aby si poslechl historická data o hradu.

„Víťo, Janko, sežeňte ostatní děti a okamžitě se vraťte do Skalního domu!“ nařídil jim s nezvykle vážnou tváří. „Cestou se nikde nezastavujte, ani kdyby dole pod vámi hořelo! Do deseti minut ať jste všichni doma!“

„Co se stalo?“ zvážněl okamžitě Víťa.

„Unesli rodinu učitelky Haullové,“ řekl tatínek.

„Cože, naší Matinky?“ vyhrkla Janka.

„Ano,“ potvrdil jí to tatínek. „Chtějí nás vydírat, naštěstí se jim nepodařilo dostat se k vám, proto se vrhli aspoň na její děti. Kdyby měli vás, byli by ještě víc na koni.“

„Zbabělci!“ zavrčel Víťa.

„Tak fofrem domů, ať už jste u nás!“ pobídl je tatínek.

„A nemohli bysme něco...“ navrhovala Janka, ale tatínek ji přerušil.

„Projednáme to doma!“ řekl.

line

Když kavalkáda janul jedna po druhé zažbluňkala do řeky u Skalního domu, děti se vynořily uvnitř na přístavišti a maminka je s napjatým výrazem přepočítala. Konečně se dopočítala i Víti a Janky a mohla si aspoň trochu oddychnout.

„Všichni jsou doma,“ ohlásila ihned tatínkovi.

„Vymysli jim nějakou zábavu, aby zbytečně netoužili po výletech,“ poradil jí tatínek přes svůj knihafon. „Teď není venku bezpečno!“

„Co se vlastně stalo?“ vyzvídal Víťa.

Tatínek ale neoplýval velikou sdílností. Byl zřejmě v Praze na vládě, oddychl si, když mu maminka zavolala, že jsou děti v pořádku, ale jak se zdálo, trápily ho starosti. Zavrčel, že nemá čas na vysvětlování a zmizel z maminčina knihafonu. Všem bylo jasné, že z něho asi dnes víc nedostanou.

„Půjdeme do zadní třídy!“ navrhl Víťa.

„Pošlu vám tam některého pana učitele!“ řekla maminka.

„Mami!“ obrátil se na ni vyčítavě Víťa. „To snad nemyslíš vážně! V takové chvíli po nás chceš učit se? Vždyť máme dneska po vyučování! A kromě toho...“

„A vy zase chcete, aby v takové chvíli byli učitelé někde zalezlí?“ přerušila ho.

„My o tom chceme diskutovat sami!“

„Jak chcete!“ pokrčila rameny. „Ale Matinku byste odhánět neměli! Jde přece o její děti a o její vnoučata.“

„Matinku?“ zarazil se Víťa.

To ovšem bylo něco jiného a všichni se ihned shodli ně tom, že Matinku by z debaty nevyloučili. Zejména když jde o její děti a o její vnoučata.

V každém případě ale všichni ihned zamířili do nejvzdálenější třídy. Ať Matinka přijde za nimi, bude-li chtít.

„To je děs!“ začal Hynek, jakmile za poslední Jankou zaklaply dveře třídy.

„Děs neděs, měli bychom nejprve vědět, vo co de,“ řekl Víťa.

„Tvůj táta nám toho moc neřekl!“ vyčetl mu nespokojeně Hynek.

„Tak si to zjistíme sami!“ opáčil rozhodně Víťa. Fuhungo!“

Všem se trochu rozsvítily oči. No jistě! Proč nezapojit do pátrání Fuhunga?

Ale Fuhungo toho mnoho nevěděl. Jen to, že rodinu Matinky unesli maskovaní chlapi v černých kuklách, kteří přijeli do vesnice ve třech automobilech. Nepoužili januly, takže se nedali vystopovat touto cestou a navíc dětem strhali knihafony a i když se jim nepodařilo přístroje zničit, nechali je v sednici domku, takže se nedalo zjistit, kam odjeli. Fuhungo jejich tváře neviděl, na záznamech knihafonů byl jen pokus Jitky Myškové fotografovat ty chlapy, bohužel v zárodku překažený. Díky kuklám neměly fotky velkou hodnotu a nedalo se z nich nic poznat, ale byly to první a bohužel zatím i jediné stopy.

„To toho moc nevíme,“ komentoval to Olda.

„Něco přece jen,“ odmítl jeho poraženeckou náladu Víťa. „Podle toho, že krátce před odjezdem na knihafony stříleli, byli ti chlapi ozbrojení. A na fotkách jsou poznávací značky dvou ze tří automobilů! Fuhungo by se mohl pokusit zjistit, komu patří. Fuhungo, nemohl by ses podívat do policejních databází na ty dvě poznávací značky?“

„Ta auta patřila naposledy Policii České republiky, ale nedávno byla podle oficiálního záznamu v souvislosti se zavedením janul úředně sešrotovaná,“ referoval hned Fuhungo.

„Oficiálně sešrotovaná...“ odfrkl si Hynek.

„To zřejmě nebyla, když pořád jezdí,“ doplnil ho klidně Víťa. „Takže víme, že se jich Policie nezbavila, ale ponechala si je. Případně je mohla někomu prodat - ale to by asi mělo být v oficiálním záznamu, ne? Fuhungo, sděl to tatínkovi, třeba jim to pomůže!“

„Jak si přeješ, Víťo!“ odvětil Fuhungo.

„Je to v každém případě kulišárna!“ trval na svém zachmuřený Hynek.

„Neříkám, že ne,“ připustil Víťa. „Poslyš, Fuhungo, nemůžeš se přes internet napojit na sledovací kamery Policie? Co kdyby se tam ta auta objevila?“

„To už mě napadlo - ale na žádném dostupném záznamu nejsou,“ hlásil Fuhungo.

„Neřekl bych, že to přepadení provedla Česká Policie!“ uvažoval Víťa. „Policie přece nemůže vládu vydírat, když jí podléhá! Spíš bych hádal nějakou soukromou bezpečnostní agenturu. Nemohl by ses na to podívat, Fuhungo?“

„Soukromé agentury nejsou vybavené knihafony, používají starší počítače. Nepřipojují se ani k internetu, takže se do nich nedá vstoupit,“ odvětil Fuhungo.

„Hele, Fuhungo, ty se přece nepotřebuješ připojovat k počítačům!“ vyčetl mu Víťa. „Když řídíš januly, musíš mít přehled o kdejaké kachně, letící ze strany, kam januly ani nevidí, neměl by být pro tebe problém porozhlédnout se i po těch soukromých agenturách!“

Chvíli bylo ticho. Fuhungo neodpovídal. Až po chvilce se ozval.

„Mohl bych, ale zásadně je nesleduji,“ odvětil. „Sledování nejbližšího okolí miradoků je samozřejmě nutné, tam jde o jejich bezpečí, musím zabraňovat srážkám nejen mezi nimi, ale i s ostatními překážkami, ale tím to končí. Ani u nás nesleduji nikoho zbytečně.“

Všichni na to chvíli mlčeli.

„Máš asi pravdu, Fuhungo,“ vzpamatoval se po chvilce Víťa. „Jenže to platí ve vašem světě. U Tvůrců je asi zbytečné sledovat cokoliv jiného než miradoky, ale tady jsi na Zemi! V této chvíli nějaká banda unesla rodinu naší Matinky a hrozí jim něco hodně nepříjemného, obáváme se, že v krajním případě smrt. V zájmu jejich bezpečí by ses měl podívat, kam ji ta banda unesla a čím jim hrozí.“

Teď zase chvilku mlčel Fuhungo. Asi to byla složitější otázka, když si to i on musel pořádně rozmyslet.

„Je to tvé přání, Víťo?“ zeptal se po chvilce trochu nejistě.

„Ano, je to mé přání!“ trval na svém Víťa. „Nechci, abys sledoval kdekoho na světě, to by ani nemělo smysl. Ale tady jde o život.“

„O život jde v této chvíli na mnoha místech světa,“ připomněl mu Fuhungo jemně.

„Vím, není v našich silách vyřešit všechno,“ připustil Víťa. „Zbývá nám omezit se na to, co zvládneme. Jak pravil kdysi nějaký mudrc: přejme si trpělivost snášet, co nemůžeme změnit, odvahu změnit, co změnit můžeme a hlavně moudrost, abychom tyto dva případy od sebe odlišili.“

„Svatý František z Asisi,“ doplnil Fuhungo.

„Když to víš, pak nás snad lépe pochopíš.“

„Dobře,“ ustoupil Fuhungo. „Mezitím jsem zjistil, kde se ty děti i se svými rodiči nacházejí. Ale čím vám to pomůže?“

„Ty je odtud dostat nemůžeš?“ zeptal se Víťa. „Nemohl bys je nabrat do januly, udělat jim volný průchod ven a přinést je sem?“

„To bych nemohl,“ odvětil Fuhungo. „Nechtěj po mně, abych je do januly nakládal násilím, proti jejich vůli.“

„Ale můžeš jim dodat aspoň knihafony, nebo ne? Promluvíme si s nimi, aby s tebou spolupracovali.“

Knihafony jim dodat mohu,“ připustil Fuhungo. „Ale nebudou jim k ničemu, hlídá je ozbrojený strážný a ten jim jakoukoliv komunikaci s vámi znemožní.“

„Dobře, když je to tak, netrvám na tom,“ ustoupil Víťa. „Ukaž nám aspoň na mapě, kde se nacházejí!“

Na Víťově knihafonu se objevila mapa s křížkem, označující budovu, ve které měli být Myškovi zadržováni. Byla součástí nějakého většího komplexu budov a Víťa si ji dlouho prohlížel při největším zvětšení, pak ještě požádal o doplnění, komu ty budovy patří.

„To jsem si myslel,“ řekl skoro spokojeně. „Soukromá bezpečnostní agentura? Hádal jsem tedy správně! Měl bys to ukázat tatínkovi!“

„Před tím bych tě rád varoval!“ nesouhlasil Fuhungo. „Mohlo by se stát, že tam pošlou policisty - ale v tom případě mají všichni strážní rozkaz rukojmí postřílet!“

„Dokonce!“ hvízdl si Víťa. „Dobrá, beru to zpět. Nikomu nic neukazuj, podívám se na ně sám.“

„To je ale hodně velký hazard!“ varoval ho Fuhungo.

„Hazard je v této chvíli všechno!“ opáčil Víťa. „Nechat je v nebezpečí smrti? To snad ne! Poslat tam Policii? To by je mohlo zabít. Možná by pomohlo, kdyby na ně vletěl osobně táta, ale já jsem menší a mám větší naději, že tam proniknu nenápadně.“

„To sice ano, ale může to zapůsobit stejně jako útok regulérní Policie. Nevyčítal by sis, kdybys přispěl k jejich ohrožení?“ naviklával ho Fuhungo.

„Vyčítal bych si, kdybych nic neudělal,“ řekl Víťa.

„Neměl bys tam jít ale sám,“ podotkl Hynek. „Nemáme tam letět s tebou?“

„Ne!“ odmítl je Víťa. „Jen byste tam překáželi!“

„Proč myslíš?“ urazil se Hynek.

„Protože bych tam musel chránit i vás a rozptylovalo by mě to,“ řekl Víťa. „Pochopte, jen já a Janka máme schopnost darebáky přimrazit a odrážet jejich útoky. Potřeboval bych tam spíš Janku, ale ani to nemá smysl. Čím by nás bylo víc, tím hůř! Uvědomte si, ti darebáci nějaký útok očekávají! Ale spíš hromadný útok policistů! Že je přepadne kluk jako já, to by bylo poslední, co by je napadlo. Mě tam prostě nečekají, to je první výhoda. Druhá je, že je umím přimrazit. Třetí, že využiji tušiva, předvídavosti, citu na nebezpečí, který nemáte. A čtvrtá, že umím nejhbitěji komunikovat s Fuhungem. Ten úkol je zkrátka ušitý jen pro mě a čerta starého záleží na tom, kolik mi je let!“

Dívali se na něho sice podezíravě, ale na druhou stranu už věděli, že dokáže věci, které vypadaly přinejmenším podivně. Nezbylo jim než uvěřit mu, že je pro to nejvhodnější.

„Neměla by to vědět aspoň máma?“ namítla nesměle Janka.

„Možná,“ připustil Víťa. „Ale řekni jí to, až tam budu, jinak nám to zatrhne.“

„Asi by věděla proč!“ podotkla Janka.

„Ještě ty buď proti!“ obořil se na ni Víťa. „Jak známe mámu, zatrhla by nám to a radši by tam Myškovy nechala.“

„Nebo by tam poslala tátu - to je teď nejvhodnější člověk na takovéto akce!“

„Není!“ opáčil Víťa. „Už jeho zmizení ze zasedání vlády by mohlo darebáky varovat, nevíš, kdo jim donáší! Moje největší výhoda je právě to, že nebudou nic čekat!“

„A nebylo by lepší počkat na noc?“ zkusila navrhnout.

„Nebylo,“ opáčil Víťa. „Pravda, ve tmě bych byl neviditelný, ale nic bych neviděl ani já. Nejvýhodnější bude večer - a ten už se blíží. Poletím. Řekni to, Janko, mámě, až mě tam uvidíš na mapě.“

„No dobře - ale jestli se ti něco stane, umřu hrůzou!“ řekla Janka odevzdaně.

„Neumírej, radši mi všichni držte palce!“ řekl Víťa. „Pokračujte v debatění, ať nikdo nezpozoruje, že nejsem s vámi! A kdyby něco - prchám na záchod, takže mě tu omluvte!“

Opatrně se rozhlédl po chodbě - a pak rychle vyrazil...

line

Komplex budov, patřících soukromé bezpečnostní agentuře, stál stranou od ostatních domů města. Na mapě i na letecké fotografii byla kolem skupina rozložitých stromů, jenže agentura je nedávno dala vykácet, aby nestínily její pompézní vývěsní štít. Víťa ten rozdíl postřehl až při srovnávání mapy na knihafonu januly se skutečným obrazem města dole. Zasakroval, ale nedalo se nic dělat. Ještě že si toho všiml v bezpečné vzdálenosti více než tří kilometrů od budov, což mu umožnilo změnit směr stranou, klesnout na jiném místě a získat čas na operativní změnu původního plánu.

Nenápadný přílet korunami stromů nebyl zřejmě za daných okolností reálný, bude tedy muset více vsadit na rychlost. V tom případě by bylo výhodnější důkladně prostudovat plán domu dodaný Fuhungem. Snad je aktuálnější - každá nepředvídaná překážka by znamenala neúspěch výpravy a kdoví, jestli by tím neohrozil životy těch, kterým chtěl pomoci.

Fuhungo našel vězení rodiny Myškových uprostřed půdorysu největší budovy a navíc v její sklepní úrovni. Nedalo se tam jednoduše proniknout oknem, cestou by musel překonat pár dveří a mříží, projít dvojitě zalomenou chodbou, sestoupit po schodišti a navíc obejít pár zapnutých kamer. A pak samozřejmě totéž nazpět - i když Víťa počítal s tím, že by se při návratu přestal ohlížet na hluk a vzal by to nejkratší cestou skrz stěny. Hluk, při návratu přijatelný, si ale rozhodně nemohl dovolit na cestě tam. To by mohl zaslechnout strážný, který je střeží přímo tam - a jestli má rozkaz zabíjet, mohl by „splnit svoji povinnost“.

Povinnost? Není ta povinnost nelidská, nespravedlivá a zločinná?

Co tam sedí za chlapa? Strážný s rozkazem zabít rukojmí, kdyby se přihodilo cokoliv, kromě opačného rozkazu... Jaký je ten chlap? On necítí, čemu slouží? Víťa se zkoušel vžít do jeho situace, ale nějak se mu to nedařilo, nemohl to pochopit. Rozkaz zabít nevinné lidi, z toho tři děti, je přece svinstvo a to musí vědět každý! Jenže někteří lidé to mohou chápat ideologicky. Účel jim pak světí prostředky a v rámci boje proti nepříteli není třeba ohlížet se na morálku, zákony, a dokonce ani na Ženevské konvence o lidském zacházení se zajatci. Jejich porušení je válečný zločin, jenže pro některé je to důvod k udělení vysokého státního vyznamenání. Kolik mašínů už taková vyznamenání dostalo a kdo ví, zda je tihle rambové za své věrné služby také neočekávají?

Fuhungo to ale chápe jinak. Víťův zásah nesmí způsobit větší škodu, než jaká může vzniknout tím, že nezasáhne. Znamená to ale, že v případě hrozícího prozrazení smí použít i větší sílu než neškodné přimrazení? Co by na to řekl Fuhungo a Tvůrci? Víťa už je ani sám pro sebe nemohl nazývat skřítky, když jim Fuhungo říkal Tvůrci.

Anebo - neměl by to raději vzdát? Třeba jim ani nechtějí ublížit! Třeba jen vyhrožují, vydírají, ale kdyby došlo na věc, neodváží se toho!

Jenže Víťa věděl, že to je marná naděje. Dnešní zločinci se nerozpakují zabít člověka a je jim jedno, zda zabíjejí děti, nebo bezmocné stařenky. Spoléhat se na jejich lidskost je hrubá chyba, to vůbec nemusí dopadnout dobře.

Dobrá - tak tedy akce. Plán sklepního podlaží hlavní budovy bezpečnostní agentury by měl být podle Fuhunga čerstvý, dnešní. Fuhungo vytvořil i jeho třírozměrnou podobu, která se na knihafonu dala procházet jako v některých hrách - zejména střílečkách. Teď jen aby se z toho střílečka nakonec opravdu nestala! A co dál? Projít si budovu ještě jednou virtuálně, než tam vtrhne jako Rusové do útoku na Dukle?

Možná by bylo dobré uvědomit tátu. Přece jen - když tam teď po sobě zanechá pár děr ve dveřích, mřížích a případně i ve stěnách, bylo by vhodné, aby tam ihned naběhli policejní těžkooděnci. Jinak darebáci uniknou a ještě by mohli mít tu drzost, aby požadovali náhradu škod. A jak známo, soudci patří do stejné mafie, drží s darebáky a jdou jim na ruku, to by za tak krátkou dobu nemohl změnit žádný ministr spravedlnosti.

Víťa chvíli váhal, ale pak, aniž by odepnul knihafon z držáku januly, zavolal tátu.

„Kde jsi?“ zeptal se ho táta stručně.

Víťa mu popsal svou polohu - janula nehybně visící v koruně stromu dva bloky od komplexu budov soukromé bezpečnostní agentury, která vězní unesenou rodinu Myšků a snaží se tím vydírat novou vládu.

„Jak jsi to, proboha, zjistil?“ zděsil se tatínek, aniž by ho napadlo pochybovat.

„Přesvědčil jsem Fuhunga, aby nám pomohl,“ odvětil Víťa.

Pak ale tatínkovi ve spěchu vysvětlil, proč by nebyl dobrý nápad poslat tam teď hned přepadové policejní komando - podle Fuhunga jsou únosci odhodláni střílet a odnesli by to rukojmí, jejichž smrt by okamžitě využila média nefandící nové vládě.

„Podle Fuhunga už mají avízo, že vláda půjde přes mrtvoly a část novinářských hyen se na to prý vyloženě těší. Rozmatlávaly by to s velkou chutí!“

„To je jim podobné!“ zavrčel otec. „Čím víc krve, tím lépe pro ně!“

„Tati - já Myškovy osvobodím!“ prohlásil Víťa na závěr. „A nafilmuji to, ale pošlete sem policii, ať ty vyděrače zajistí. Když se budu starat o Myškovy, nebudu mít na ně čas.“

„Vítku! Osvobozovat rukojmí není tvoje starost!“ zděsil se tatínek.

„A čí?“ opáčil klidně Víťa. „Vás ani nenapadlo zapojit do toho Fuhunga! Přitom on to zjistil v minutě.“

„Nech to na policii, ta je tu od toho!“ zrazoval ho od přímé akce otec.

„A co udělá naše statečná policie?“ vybuchl Víťa. „Nejspíš začne ty darebáky jako vždycky monitorovat a přepadovku na ně pošlou až po půl roce, to už budou rukojmí dávno po smrti. Sám jsi přece dřív každé dlouhé monitorování zločinů kritizoval jako neschopnost a delší než rok dokonce jako spoluvinu. Nevěřím, že by to dneska bylo jiné!“

„Tohle ale není záležitost pro děti!“ trval na svém přísně otec.

„Jak to, že není?“ opáčil dotčeně Víťa. „Už teď v tom lítají tři - Jitka Myšková i její dva bráškové! Je jich v tom naopak víc než dospělých - ti jsou tam jen dva.“

„Poslyš, Vítku, zůstaň, kde jsi, za chvilku tam bude jednotka rychlého nasazení, ta už si bude vědět rady!“ nařídil mu přísně otec.

„Jestli už letí, budou tu právě včas,“ řekl spokojeně Víťa. „Takže tati, jdu do toho!“

„Víte!“ zahromoval otec. „Rošťáku! Počkej doma!“

Jenže Víťa rázně ukončil hovor a zvolna se vymanil ze zajetí větví rozložité lípy. Po pravdě řečeno, rozklepala se mu kolena. Jestli to zvorá, budou si na něho ukazovat jako na pitomce - ba co hůř, budou ho považovat za spoluviníka! A kdyby se něco stalo Jituši nebo jejím bráškům...! Jo - jenže když sem teď vletí URNA, bude to ještě horší, protože ti ani nevědí, kde je mají hledat! Vznikne poplach, darebáci začnou střílet a bude zle! Teď už mu vlastně ani nic jiného nezbývá - buď je osvobodí, nebo...

Januly jsou naštěstí rychlejší než služební auta... sakra, jenže URNA sem přiletí taky na nich, tím se časová rezerva smrskla ještě méně.

Spolehneme se tedy na rychlost! A na to, že telepatické řízení je rychlejší!

Víťa trhnutím zvedl janulu nad střechy nejbližších budov a plnou rychlostí zamířil přímo do dvora bezpečnostní agentury. Spoléhal na to, že sama zastaví před dveřmi, neboť ji to dál nepustí. Jenže dveře se těsně před ním otevřely, až se lekl. Nebylo to pochopitelně bez příčiny, ale příčina - dva chlapi v černých uniformách bezpečnostní agentury - byli asi ještě vytřeštěnější než Víťa, protože Víťa se vzpamatoval dřív než oni.

Dva chlapi v černém se složili přímo ve dveřích. Víťa je nejprve přimrazil vcelku a až na poslední chvíli je alespoň částečně odmrazil, aby jim zůstaly zachované základní životní funkce a přežili to. Janula se pak přes ně přehoupla jako přes dva pytle brambor, ale Víťa si jich přestal všímat, teď už pro něho nebyli zajímaví. Podle Fuhunga měla být dva metry za vstupními dveřmi pevná železná mříž, jenže byla otevřená - ti dva jí zřejmě už nestihli za sebou uzamknout - tím lépe, nemusí ji pracně ničit a hlavně ho vůbec nezdrží.

Teď lomená chodba, zatáčka a schody dolů! Janula kličkovala spolehlivě jako v lese mezi stromy, o nic nezavadila a po schodech sjela jako po skluzavce. Na schodech zřejmě bylo čidlo pohybu, zareagovalo na Víťu a rozsvítilo světla, totéž dole v chodbě pod schody. Janule by to bylo jedno, vyhnula by se spolehlivě překážkám i potmě, ale Víťa byl rád, že vidí, do čeho se žene. Naštěstí pro zdejší zaměstnance tady nikoho nepotkal, ale byl stále ve střehu a odhodlaný okamžitě přimrazit každého, koho by spatřil byť jen koutkem oka. Právě teď by byl každý poplach krajně nežádoucí!

Janula pod schody prokličkovala další chodbou a zastavila se u kovových dveří. Tam se ale Víťa zarazil sevřením kolem srdce. Tušivo - nebezpečí!

Fuhungo!“ zašeptal Víťa. „Nemůžeš mi zjistit, kde je ten strážný?“

Plán místnosti, zobrazený na knihafonu januly, ukazoval polohu strážného. Seděl ale u stolu, obrácený tak, aby měl přehled o celé místnosti i o vstupních dveřích.

Co teď? Mohl by udělat díru do dveří a bleskově vletět dovnitř, ale je otázka, zda pak stihne strážného paralyzovat. Záleželo by na tom, zda bude zbraň teprve dolovat z pouzdra - pak by neměl šanci, anebo zda ji drží v ruce, to by bylo horší.

Fuhungo!“ požadoval Víťa upřesnění. „Má ten chlap zbraň v ruce?“

„Nemá,“ dostal odpověď, která mu usnadnila rozhodování. I když se vzápětí ukázalo, že je sice pravdivá, ale zavádějící.

V železných dveřích se objevil otvor právě tak velký, aby janula vlétla dovnitř. Byla tam ale tma, to Víťa nečekal. Otočil se sice do směru, kde měl být strážný, jenže když si přivykl šeru, zjistil, že se dívá - přímo do ústí jeho pistole. Ve chvíli, kdy se ptal Fuhunga, ležela asi strážnému na dosah na stole a když do místnosti padlo otvorem ve dveřích světlo z chodby, stihl ji popadnout a namířit na vetřelce.

Takové chvíli se právem říká vteřina děsu a Víťu to na okamžik ochromilo. Určitě není příjemné dívat se znenadání zblízka do hlavně, i když člověk sedí v průhledné bublině, která má být teoreticky proti střelám odolná, ale v praxi to ještě nikdy nikdo nevyzkoušel.

Praktické vyzkoušení ale mělo následovat dřív než Víťa čekal.

Záblesk ho na okamžik oslnil, ale výstřel neslyšel, janula účinně utlumila všechny zvuky. Víťa se vzpamatoval, vyslal proti strážnému naslepo přimrazení a přál si víc světla. Povrch januly zazářil, osvítil místnost a Víťa spatřil, jak na šedivou betonovou podlahu padá nejprve pistole a pak i přimražený strážný. Navíc spatřil na okamžik horkou, lesklou a strašidelně roztočenou kulku, přibrzděnou silovým polem januly a visící ve vzduchu půl metru před jeho obličejem. Naštěstí už byla neškodná. Sklouzla po silovém poli, bezmocně cvrnkla o šedou betonovou podlahu a jak byla pořád roztočená, hbitě se odkutálela stranou.

Hned po vpádu do místnosti se Víťa otočil ke strážnému a soustředil se jen na něho, proto zpočátku Myškovy neviděl. Teď se rychle ohlédl a konečně je spatřil. Krčili se naproti u stěny, výstřelem vyplašení k smrti, a teprve když ho spatřili a poznali, postupně se zvedali z podlahy. Nejprve vyskočila Jitka, pak její bráškové a až nakonec oba rodiče.

„Jitko! Poběžte sem, ke mně!“ vykřikl tlumeně. „Nastupte si za mě!“

Musel na okamžik zrušit janulu, aby ho slyšeli, ale nemohl to zbytečně prodlužovat, ochrana silového pole byla v této budově příliš potřebná. Janulu opět obnovil a sklouzl s ní tak, aby přikryla otvor ve dveřích. Kdyby přiběhli další agenti, nemohli by už ohrozit životy rukojmí. Po spatření zablokované kulky strážného se už o sebe tolik neobával, ale Myškovi ještě v bezpečí nebyli, dokud nebudou sedět za ním.

Naštěstí nasedání netrvalo dlouho. Jitka se vmáčkla do januly vedle něho, bráškové za ně a rodiče se rychle usadili na sedačky ze silového pole za svými dětmi. Jakmile byli všichni uvnitř, mohli by už spolu mluvit, ale na dlouhé řeči nebyl čas.

„Počkejte - musím nejprve odmrazit vašeho strážného!“ zarazil hrozící projevy jejich vděčnosti.

„Nestřílel náhodou před okamžikem po tobě?“ zeptala se ho Jitka.

„Jo, střílel,“ přikývl Víťa. „Já vím, je to darebák a střílel s úmyslem zabít, měl bych ho považovat za vraha, ale já mu ublížit nesmím, chápeš?“

„Nechápu!“ odvětila tvrdě. „Kdybys ho slyšel, čím nám tady vyhrožoval...“

„Proto jsem tady, abych jim to překazil,“ odvětil rychle. „Jenže kdybych ho teď hned neodmrazil, zemřel by.“

„No právě!“ vybuchla Jitka. „Vždyť je to jasné, střílel na tebe, chtěl tě zabít, proč ho tady prostě nenecháš ležet?“

„Kdyby tady zůstal mrtvý, mohli by ho později novináři označit za nevinnou oběť. To potěšení jim nechci dopřát,“ řekl Víťa.

„Neměl by ale zůstat bez trestu!“ mínila Jitka.

„Nezůstane,“ ujistil ji. „Žene se sem zásahová jednotka policie, označil jsem jim to doupě přesně, nemohou zabloudit. Tady se možná bude za chvilku střílet!“

„Tak co tu ještě děláme?“ vyčetla mu.

„Teď už nic,“ uklidňoval všechny. „Janula je neprůstřelná, se mnou jste v bezpečí. Jen musím zvětšit díru ve dveřích. Přiletěl jsem trochu štíhlejší janulou, než je teď.“

Zvětšit otvor v kovových dveřích byla naštěstí pro Víťu maličkost. I zvětšená janula s nimi v pohodě proklouzla chodbou, vylétla po schodech a po krátkém kličkování se otočila ven z budovy. Agenti, přimražení ve vchodu, se již nejistě zvedali na nohy, ale když se náhle z chodby vynořila plně obsazená janula, uskočili zděšeně do stran a uvolnili Víťovi cestu.

Kdyby to neudělali, byli by pro ně neprostupnou překážkou. Janula by před nimi nejspíš zabrzdila a Víťa by je musel opět přimrazit, nebo by si musel vytvořit z budovy jiný východ, ale když sami uskočili, byla cesta volná.

„Adiós, amígos!“ pokynul jim posměšně, když zpozoroval, jak vytahují z pouzder své neškodné pistolky - neškodné ovšem jen pro posádku januly.

Janula se vzepjala šikmo vzhůru do mraků, zatímco k sídlu bezpečnostní agentury se již jako hejno vran slétaly jiné januly, obsazené policisty v neprůstřelných vestách.

Víťu a jeho přátel si ale nikdo nevšímal.

Do januly nepronikaly zvuky - ale možná se to obejde i bez střelby, policejní přesila by měla být víc než dostačující. Víti se to už netýkalo.

Teď bude mít jinou starost - podle všeho budou ve Skalním domě hloubit další pokoje pro Jitku, její dva brášky i oba rodiče, protože vrátit se domů by mohlo být velké riziko.

Samozřejmě jen když nebudou jeho vlastní rodiče proti - ale když nebyli proti, když se jednalo o úplně cizí děti z děcáku, určitě nebudou proti ani teď. Jsou to přece příbuzní všemi oblíbené Matinky!

A navíc - Jitka je docela milá holka...

 

line

Zpět Obsah Dále


29.04.2016 20:34

Komentáře: