Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nemocnice

Krachující nemocnice často znamená problém pro pacienty. Přinejmenším jim významně prodlouží cestu do sousedních nemocnic, zpřetrhají se jim vazby s lékaři a ti noví si musí znovu vytvořit obrazy jejich zdravotního stavu. Že se při tom ledacos prošvihne, zanedbá a špatně určí, je velmi pravděpodobné. Pokud při tom někdo zemře, do statistik se to nedostane, nikdo to nehlásí a obvykle se to zlehčuje, že by zemřel tak jako tak.

I když to není pravda.

Ačkoliv se zodpovědní politici vždy dušovali, že lékařská péče bude stejně dostupná jako dřív, byla to jen nezodpovědná výmluva. U mrtvice a infarktů záleží na rychlosti. Když sanitka dorazí na volání ve standardní zaručované lhůtě dvaceti minut, v mnoha případech už ani jezdit nemusí a pacient se mezitím změní v platícího klienta pohřební služby.

Krachující nemocnice může být výsledkem konkurenčního boje v případě, že jich je v daném místě přebytek. Ale krachující nemocnice, která prokazatelně nemá v okruhu do deseti kilometrů konkurenci, je nesmysl. Pak jde vždy o vytunelování neschopným vedením, nebo ještě spíš spojení s někým, kdo si na lukrativně položené budovy brousí zuby a má dost peněz na podplácení.

Dříve se nemocnice stavěly tak, aby pacientům co nejlépe sloužily. Umisťovaly se do klidnějších a přitom dobře dostupných míst města. Výhodné umístění by se ovšem hodilo i dravějším podnikům a někteří manažeři už dobře věděli, koho podmáznout.

Nová vláda si ale dovolila přijít s něčím nehorázným.

Zákon, striktně zakazující přeměnu původních nemocnic na cokoliv jiného pod trestem okamžitého vyvlastnění, prosadila přes soustředěný odpor dosavadních politických partají. Ještě horší byl příkaz pro policii prověřit všechny dosavadní prodeje rušených nemocnic se zaměřením na podezření z korupce. Bylo to totiž nasnadě.

Dosavadní media se ovšem předháněla v ospravedlňování všech předešlých prodejů. Rušené nemocnice popisovala jako nefunkční, zbytečné a nemoderní, zato prodeje novým majitelům bez výjimek jako záchranu před celkovou devastací, a to i když nechali budovy vyhořet, aby je mohli strhnout a na jejich místě postavit výhodnější standardní haly supermarketů.

Fuhungovy noviny to popisovaly jinak. Když ministerstvo zdravotnictví zpětně odkoupilo nejbližší nemocnici od majitele, který k majetku přišel očividně korupcí, uveřejnily jednoduchý výpočet. Odhadní cena budov byla i bez vybavení desetkrát vyšší než za kolik krajský hejtman nemocnici prodal. Zdravotnické vybavení mělo cenu ještě vyšší, jenže nový majitel je výhodně rozprodal do okolních nemocnic a získal tím několikanásobně víc, než zaplatil, takže měl budovy úplně zdarma. Ministerstvo zdravotnictví objekty nuceně odkoupilo zpět za cenu uvedenou v původní prodejní smlouvě, navýšenou o šestiprocentní úrok, což by znamenalo další zisk. Nezahrnulo však hodnotu úplatků, které se samozřejmě nedaly prokázat a ani vyžadovat zpět. Firma proto ministerstvo žalovala a požadovala desetkrát vyšší odhadní cenu, jenže u místního soudu prohrála a odvolala se ke krajskému soudu, ačkoliv se ministr zdravotnictví dal slyšet, že nemohla získat nemocnici »v dobré víře«, ale jen trestuhodným jednáním krajského hejtmana, navíc s podezřením na korupci, takže se pro ni dá úrok při zpětném odkoupení považovat za dostatečný zisk.

Souběžně začala policie prověřovat trestní oznámení na bývalého krajského hejtmana, který prodejem nemocnice za neuvěřitelně nízkou cenu porušil povinnosti při správě majetku s podezřením, že přijal úplatek.

Hejtmanovo postavení před soudem nebylo záviděníhodné. V té době si postavil vilu za desítky milionů, přitom si zakoupil dva luxusní automobily po dvou milionech a rozhodně to nemohl vysvětlit legálními příjmy. Jeho zoufalý argument, že celé krajské zastupitelstvo jednomyslně prodej nemocnice schválilo, vedl jen k rozšíření trestního stíhání i na tyto osoby s přitěžující okolností dobře organizované skupiny.

Se soudními procesy se roztrhl pytel a ministr spravedlnosti se dal slyšet, že na soudy i státní zastupitelství osobně dohlédne, zda se z případů nesnaží vyvléknout a zamést je pod koberec.

A nebyly to jen korupční skandály.

Víťův film z osvobozování rukojmí nebyl příliš kvalitní, ale bylo na něm všechno, co bylo potřeba pro obžalobu bezpečnostní agentury z terorismu. Její majitel se pokoušel svalit veškerou vinu na zaměstnance, zejména na ty zachycené na Víťově videu, jenže na státního zástupce to nemělo nejmenší vliv.

Jejich největší smůla byla, že se dodatečně objevilo kvalitní video z přepadení rodiny Myšků, údajně natočené svědkem, jehož totožnost nesměla Policie odhalit, protože se obával o život. Všichni zaměstnanci soukromé bezpečnostní agentury v čele se svým šéfem na něm byli zachyceni natolik podrobně, že nikoho ani nenapadlo zpochybňovat je a státní zástupce mohl požadovat přísné tresty pro všechny členy gangu.

Nikdo nevypátral, že video nenatočil nikdo z Myškových sousedů, ale že to je Fuhungova materializovaná vzpomínka. Asi ji nepořídil v souladu se zákonem, ale zachycovala události naprosto přesně, nikoho ani nenapadlo vznášet námitky.

Navíc se provalily vazby gangsterů na státní policii. Odhalil se tu i prodej policejních vozidel agentuře namísto protokolárně vykázaného sešrotování a další hříchy, takže se mezi obžalované zařadili ještě tři policisté. Jejich podíl na případu přitom nebyl zanedbatelný. Právě oni vytypovali, že rodina Myšků má jakési vazby na premiéra, využitelné k jeho vydírání.

Víti se proces netýkal. Svědectví nezletilého by nemělo u soudu váhu, muselo mu stačit, že jeho film byl naopak pro objasňování únosu klíčový.

Upřímně řečeno, měl teď jiné zájmy.


Obnova nemocnice teď Víťu zajímala víc. Byl to sice nápad tatínkův, ale rozhodující bylo, že v nemocnici měl být zaměstnán Karel Adam mladší. A ne na ledajakém místě! Měl by šéfovat jednotce intenzivní péče. Opoziční novináři se pokusili jeho jmenování zpochybnit, vyšťárali, že se na toto místo vůbec nedostal konkurzem, jako na ostatní odborné posty, ale Karel Adam mladší zřejmě dostal výjimku.

A jen málo lidí vědělo, že Karel Adam nemá ani lékařský diplom, lékařskou fakultu nikdy nenavštěvoval a s ostatními doktory své postupy nekonzultuje, protože neumí latinsky...

Při slavnostním otevření obnovené nemocnice ale novináři tuto otázku neopomněli vytáhnout v očekávání, že si na ní patřičně smlsnou. Nezvykle mladý doktor se však nehnul od premiéra a ten mu před novináři neustále poskytoval ochranu. Až po velkém nahánění se podařilo třem nejvytrvalejším opozičním novinářům udeřit na premiéra přímo.

„Pane premiére!“ zaútočil jen nejdrzejší. „Koluje fáma, že primářem na jednotce intenzivní péče není doktor, ale nějaký elév. Co k tomu můžete našim čtenářům říci?“

„Že to není fáma,“ opáčil s klidem Angličana Víťův tatínek. „Pan Karel Adam na žádné lékařské fakultě nestudoval. Své kvality ale dokázal na případech, které nám dovolují svěřit mu toto zodpovědné místo bez obav.“

„Nebojíte se, že případný neúspěch odnesou jeho pacienti?“

„Ne, toho se nebojím,“ usmál se premiér. „Nechte mu měsíc zkušební lhůty a uvidíte!“

„O jakých kvalitách toho zelenáče vlastně mluvíte?“ nedal se novinář. „Co když při jeho fušování do léčení někdo zemře? Vezmete si to na svědomí?“

„Postačí, že jsem mohl jeho léčení posoudit na vlastní oči?“

„Vy přece nejste lékař. Jak to chcete odborně posuzovat?“

„Nejsem, ale vy také ne,“ opáčil premiér. „Nabízím vám účast na prvních případech, které bude jednotka intenzivní péče řešit. Ale opatřete si na to odborníka, lékaře, aby to bylo skutečně odborně posouzené. Já budu jen rád.“

Novináři tedy slíbili opatřit odborného lékaře, ale tím se museli pro tentokrát spokojit. Jen už předem šířili pochybnosti, že to asi špatně dopadne.

Víťa měl u mladého primáře větší protekci a dostal se až na jeho nové působiště.

Kájova jednotka intenzivní péče měla všeho všudy pět lůžek a chyběly zde přístroje, jinde na těchto pracovištích běžné. Víťa se nedivil, přístroji byla nemocnice podvybavená celá. Naštěstí se novináři účastnili pouze slavnostního otevření ve veliké jídelně v hlavní budově, jinak by si připadali jako v polní nemocnici kdesi v subsaharské Africe. Na odděleních byla čistě povlečená lůžka, ale v nemocnici nebyl jediný rentgen, o modernějších přístrojích nemluvě. Minulý vlastník vybavení výhodně prodal, ale nikoho by nejspíš ani nenapadlo uvádět nemocnici do chodu bez přístrojů. Nenapadlo to naštěstí ani novináře, takže se po nich ani nesháněli.

Jen Víťa věděl, že Kája je vybavenější než neprestižnější nemocnice světa. Fuhungo byl více než nejmodernější přístroje.

„Těšíš se?“ vyzvídal Víťa na kamarádovi.

„Přinejmenším se toho nebojím,“ usmál se Kája. „Už jsme si vyzkoušeli, že nás Fuhungo umí zdrátovat rychle a dokonale. Dohodl jsem s tvým tátou, že tu povedu JIPku, ale ve skutečnosti budu obcházet všechna oddělení. Víš, jaké bylo rozhodující hledisko při přijímání lékařů? Ne odbornost, ani délka praxe, ale ochota učit se nezvyklé metody. Proto je tu většina mladých, staří se ostatně díky známostem dávno uchytili jinde. Nevadí, mladí ochotněji přijali existenci Fuhunga.“

„Zamlouvám si prvního pacienta!“ řekl Víťa.

„Chtěl bys ho léčit?“

„Postačí mi být u toho,“ řekl Víťa.

Samozřejmě na první případ dlouho nečekal.


Ačkoliv se osobní doprava v Čechách pomalu, ale jistě přenesla z povrchu do nízkých letových výšek a silnice se skoro vyprázdnily, zůstaly na nich kolony kamionů, hlavně z okolních států. Ministr dopravy však zastavil projekty rozšiřování stávající silniční sítě. Silniční lobby se marně snažila získat lukrativní státní zakázky. Ministr je nechal dokončit poslední obchvaty měst a dál se měli soustřeďovat už jen na minimální údržbu. Bylo to příštipkování podobné dřívějšímu u vedlejších silnic. Kdekoliv se projevila nekvalitní práce, tam ministr nařídil nainstalovat značky pro omezení rychlosti a případně i pár radarů, aby je řidiči museli respektovat, ale rozsáhlé a nákladné rekonstrukce silnic už nikdo dělat neměl.

Náhradou za zhoršující se stav silnic navrhl ministr dopravy zrušit dálniční poplatky, ukončit výběr mýtného, vypnout mýtné brány a dokonce i osvobodit paliva od daní, což ke zděšení všech okolních států doporučilo vládě i ministerstvo financí.

Kamiony měly znenadání dálnice pro sebe spolu s levným palivem a do Čech se tedy logicky stáhla tranzitní doprava z celé střední Evropy. Protesty Evropské Komise česká vláda zamítla s poznámkou, že odporují její nové koncepci dopravy, odmítla přistoupit na sjednocení cen paliv s okolní Evropou a neustoupila ani před vyhrožováním sankcemi.

Zavedením janul skončila i vnitrostátní letecká doprava, udrželo se jen mezinárodní letiště v Ruzyni. Tím se snížil počet startovacích a přistávacích koridorů, kterým se musely januly vyhýbat, zatímco všechna ostatní letiště se postupně navracela do zemědělské půdy, zejména ta s travnatým povrchem, kde to bylo nejjednodušší.

Podobně dopadla železniční doprava. Osobní doprava se po rozšíření janul přestala vyplácet, zůstalo jen pár mezinárodních rychlíkových spojů vázaných mezistátními dohodami. Železnice živořila a držela se jen díky stagnující nákladní dopravě.

Rozšíření janul znamenalo také katastrofu pro městskou hromadnou dopravu a zejména pro taxíkáře. U letiště Ruzyně, hraničních přechodů a větších železničních stanic vyrostly nové prodejny, určené pro cizince, ze setrvačnosti a trochu nelogicky označované jako TAXI. Místo odvozu jim nabízely knihafony s vícejazyčnými průvodci po význačných památkách, ale hlavně schopné po dobu pobytu v Čechách vytvářet a využívat januly.

Prodavače, nazvané podle firmy »taxikáře«, nebylo možné srovnávat s dřívějšími taxíkáři, pověstnými v okolním světě svým okrádáním cizinců. Nynější taxikáři své klienty nevozili auty, ale prodávali jim knihafony a dávali jim školení pro práci s janami. Patřila sem orientace v památkách, vyhledávání volných hotelů a zadávání cílů. O větší spokojenost cizinců se starala i databáze hotelů. Ubytování v Čechách bylo dnes pohotovější, jednodušší a dokonce levnější než předtím, na ceny dohlíželi inspektoři, kteří ke spokojenosti cizinců netrpěli žádné předražování.

V každém případě se i cizinci v Čechách rychle učili užívat januly. Přestávali do Čech přijíždět vlastními automobily, místo toho přijížděli na hraniční přechody autobusy, u »taxikářů« si koupili knihafony, pokud je neměli již z dřívějška - a odlétali do vnitrozemí janulami. Totéž v menším se dělo na letišti a poblíž velkých nádraží. Jediné, nač cizinci reptali, bylo omezení TAXI-janul na území Čech. Januly odmítaly překročit hranice Čech a schopnost knihafonů vytvořit je se překročením hranic ztrácela, ale i když se při dalším návratu do Čech obnovovala, na území sousedních států se z knihafonů stávaly jen běžné počítače.

Nikdo tedy nečekal, že si nabobové celé Evropy vyhlédnou dálnice České republiky pro trasu mezinárodního tajného nočního závodu nejsilnějších automobilů světa. Zřejmě očekávali volnost, nezasahování dopravní policie a spoustu adrenalinových zážitků. V tom se ani nemýlili, dopravní policie, redukovaná na nejmenší nutnou míru, je neomezovala, na dálnicích nepřekážely osobní automobily, ale spousta adrenalinových zážitků očekávanou míru přesáhla víc, než si představovali.

Kdekoliv se na dálnici objevily značky omezující rychlost na čtyřicítku, řidiči kamionů dávno disciplinovaně zpomalovali v očekávání špatně průjezdného místa. Závodníci však více věřili svým nadupaným vozům i svému řidičskému umění, jen netušili, že důvodem ke zpomalení může být schod na vozovce, který při dvoustovce jejich vozidlo katapultuje vzhůru, až po stu metrech dopadnou koly nahoru a extrémně tím prověří kvalitu ochranných rámů. Na jiných místech zase nadupaná vozidla zakolísala na jamách, některá přitom prorazila svodidla a zejména v zatáčkách končila v protisměru. Nepatrné štěstí bylo, že na dálnicích jiné osobní vozy nebyly a nárazy do kamionů dopadaly ve prospěch silnější traverzy, což chránilo alespoň ty, kdo nehody nezavinili.

Závod dopadl tak, že si pozdější přízvisko »Závod smrti« zasloužil. Během noci zahynulo na českých dálnicích více lidí než za předchozího půl roku, škoda na drahých luxusních autech se přešplhala přes miliardu a januly záchranné služby nestačily převážet těžce raněné do nemocnic, kde si s mnoha z nich lékaři nevěděli rady, protože tak zrasované pacienty už dlouho neviděli.

Tři havarované milionáře dovezly januly i do nemocnice, jejíž JIPka neměla žádné přístroje a jen jediného, ke všemu příliš mladého lékaře.

Karel Adam při prvním přebírání nového pacienta zavolal Víťovi, ať přiletí, pokud chce léčení prvního pacienta stihnout. Jak očekával, Víťa okamžitě vystartoval, aby byl v nemocnici pokud možno již od přebírání pacienta za záchranné januly.

„No nazdar!“ hvízdl si Víťa při pohledu na tu zakrvácenou lidskou trosku, když ji tři zřízenci opatrně tahali z januly.

A bylo co sledovat. Januly do nemocnice přivážely oběti havárie, které vypadaly jako po průchodu mlýnkem na maso. U dvou se záchranáři pokoušeli o resuscitaci po celou dobu letu a nezdálo se, že byli příliš úspěšní, třetí pacient byl při vědomí, ale kvůli těžkým popáleninám byl pod velkou dávkou morfia.

„Co by s tímhle dělali ostatní doktoři?“ zeptal se Víťa Káji jen přes rameno, protože kamarád byl plně zaujatý úrazem.

„U toho? Jedině modlit se za jeho duši,“ odpověděl mu místo kamaráda starší zřízenec, který počínání mladého primáře sledoval hodně podezíravě.

Kája neztrácel čas a rychle komunikoval s Fuhungem. Pak se ale děly hotové zázraky. Rány se samy čistily a zacelovaly, krev mizela. Během pěti minut uložili prvního raněného na lůžko v jednotce intenzivní péče a primář Karel Adam se věnoval druhému dovezenému pacientovi, zatímco starší zřízenec jen lapal po dechu.

Ošetřený chlap klidně spal a v obličeji neměl jedinou jizvu.

Zatímco se Kája věnoval druhému zraněnému, Víťa se podíval na třetího, který zatím odevzdaně čekal na ošetření na lůžku.

„Víc doktorů zde nemáte?“ ušklíbl se na něho havarovaný a popálený závodník. Hovořil anglicky, česky neuměl ani slovo.

„Máme,“ přikývl Víťa také anglicky. „Ale všichni neumí dělat zázraky. Co byste si vybral? Okamžité ošetření od doktora, který vás bude léčit klasickým způsobem rok, nebo si raději pár minut počkáte na zázrak?“

„Zázrak?“ opáčil závodník. „Není to příliš silné slovo?“

„To posoudíte sám,“ ujistil ho Víťa. „Je vám snad jasné, co se vám stalo?“

„Yes, je mi to jasné,“ přikývl chlap. „Ale to je prostě riziko. Troška víc štěstí a nic by se nestalo, troška víc smůly a vracel bych se v olověné bedně. Tohle je tak napůl. Budou mě z toho dostávat tak rok, nebude to nic příjemnýho, ale to už je věc našich plastických chirurgů, od vás čekám první ošetření a good-bye!“

„Omyl,“ řekl Víťa. „Vy odsud odejdete bez jediné jizvy a pokud se odvážíte předvést se vašim plastickým chirurgům a tvrdit jim, že jste byl v Čechách spálený až na kost, řeknou vám, že jste lhář.“

„To kdybyste dokázali, uznal bych vám to jako zázrak!“ připustil závodník.

„Tak si na to počkejte, zázraky u nás trvají několik minut, brzy se dočkáte.“

Fuhungo zatím chlapa prozkoumal. Kája již předtím Víťu seznamoval se způsobem Fuhungovy práce, takže i Víťa mohl dát s klidným svědomím svolení pokračovat, když tu odpověď Fuhungo formálně vyžadoval. Chlap sledoval jako u vytržení Víťův obličej, zatímco on naopak stejně soustředěně pozoroval chlapův. A pak dal příkaz pokračovat.

Spálené vrstvy obličeje začaly tát jako kusy ledu na horké plotně. Odlupovaly se z nich kusy spálené kůže, ale rozplývaly se dřív než se stihly odloupnout úplně. Pod nimi se stejně rychle tvořila nová kůže. Nebyla odlišná od původní, nevypadala jako čerstvě vytvořená a byly na ní dokonce i drobné vrásky. Byla ale vytvořená přesně podle DNA zraněného, takže byla jeho vlastní. A byla výjimečně dobře připojená.

„Máte výhodu, že vám dali morfium,“ oslovil opět Víťa chlapa. „Můžete to tedy sám pozorovat. Strhněte si zatím z rukou ty obvazy!“

„To myslíte vážně?“ zarazil se popálený.

„Jo, vážně,“ přikývl Víťa. „Ať taky něco vidíte, protože než bych stihl doběhnout pro zrcadlo, bude po všem.“

A protože se chlap nehýbal, popadl ho za zafačovanou ruku a rychle mu z ní odmotal obvaz, zavázaný ještě záchranářem.

Totéž, co se dělo na mužově obličeji, teď mohl on sám pozorovat na své ruce. Také zde se rychle tvořila nová kůže a to takovým tempem, až chlapovi přecházel zrak. Za chvíli měl ruku čistou jako před havarií a když si, teď už sám, stáhl obvaz z druhé ruky, našel i tady všechno v naprostém pořádku.

„Zázrak!“ zašeptal nábožně.

„Není to příliš silné slovo?“ zeptal se ho rychle Víťa.

„Není!“ potvrdil chlap. „Teď bych snad mohl rovnou vstát a odejít!“

„Jen si tu ještě lehněte!“ nařídil mu nekompromisně Víťa. „Nezapomeňte, že jste pod vlivem drogy, máte v sobě morfium. Ale počítám, že kolem poledne budete fit a primář vám dovolí odejít, kam budete chtít.“

„Zázrak!“ opakoval závodník.

Ale ani neprotestoval, když mu Víťa nařídil ulehnout a odpočinout si, zejména aby se vzpamatoval z morfia.

„Hele, Víťo!“ ozval se v té chvíli Kája ode dveří. „Přijeli novináři, chtěli by vidět aspoň jeden zákrok. Máš tam ještě toho popáleného? Ten jim musí jako ukázka stačit!“

„Přišli pozdě!“ odvětil Víťa spokojeně. „Už jsou v pořádku všichni tři. Jedině kdyby nám sem přivezli někoho dalšího!“

„Mohli by nám přihrát někoho z jiných nemocnic,“ povzdychl si Karel. „Ale obávám se, že tamní doktoři žádný převoz nepovolí.“

„Mezi námi, lepší by bylo léčit někoho, kdo si to sám nezavinil,“ řekl Víťa. „Tihle si o něco takového řekli sami. Co teď s novináři?“

„Ukážeme jim ty tři,“ navrhl Kája. „Možná nebudou věřit, jak na tom byli předtím, ale nebudou mít možnost poukazovat na špatné ošetření.“

„Jak chceš,“ ustoupil Víťa.

 


Zpět Obsah Dále

17.04.2018 13:38