Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Nemocnice

Krachující nemocnice obvykle znamená těžký průšvih pro pacienty. Přinejmenším jim významně prodlouží cestu do sousední nemocnice, zpřetrhají se jim vazby s lékaři a ti noví si musí znovu vytvořit obrazy jejich zdravotního stavu. Že se při tom ledacos prošvihne, zanedbá a špatně určí, je vysoce pravděpodobné a pokud přitom někdo zemře, do statistik se to nedostane, nikdo to nehlásí - obvykle se to zlehčuje, že by zemřel tak jako tak.

I když to není pravda.

Ačkoliv se zodpovědní politici vždy dušovali, že lékařská péče bude stejně dostupná jako dřív, byla to jen nezodpovědná výmluva. U mrtvice a infarktů záleží na rychlosti. Když sanitka dorazí na volání ve standardní zaručované lhůtě dvaceti minut, v mnoha případech už ani jezdit nemusí - pacient se mezitím změní v platícího klienta pohřební služby.

Krachující nemocnice může být výsledkem konkurenčního boje v případě, že jich je v daném místě přebytek. Ale krachující nemocnice, která prokazatelně nemá v okruhu do deseti kilometrů konkurenci, je nesmysl. Pak jde skoro vždy o vytunelování neschopným vedením, nebo ještě spíš spojení s někým, kdo si na lukrativně položené budovy brousí zuby a má dost peněz na podplácení.

Dříve se nemocnice stavěly tak, aby pacientům co nejlépe sloužily. Umisťovaly se do klidnějších a přitom dobře dostupných míst města. Výhodné umístění by se ovšem hodilo i dravějším podnikům a někteří manažeři už dobře věděli, kde a koho mají podmáznout.

Nová vláda si ale dovolila přijít s něčím nehorázným.

Zákon, striktně zakazující přeměnu původních nemocnic na cokoliv jiného pod trestem okamžitého vyvlastnění, prosadila přes soustředěný odpor dosavadních politických partají. Ještě horší byl příkaz pro policii prověřit všechny dosavadní prodeje rušených nemocnic se zaměřením na podezření z korupce - bylo to totiž nasnadě.

Dosavadní media se samozřejmě začala předhánět v ospravedlňování všech předešlých prodejů. Rušené nemocnice popisovaly jako nefunkční, zbytečné a nemoderní, zato prodeje novým majitelům bez výjimek jako záchranu před celkovou devastací - a to i když nechali budovy vyhořet, aby je mohli strhnout a na jejich místě postavit výhodnější standardní haly supermarketů.

Fuhungovy noviny to ale popisovaly jinak. Když ministerstvo zdravotnictví odkoupilo nejbližší nemocnici od majitele, který k tomuto majetku přišel očividně korupcí, uveřejnily jednoduchý výpočet.

Odhadní cena budov byla i bez vybavení desetkrát vyšší než cena, za jakou nemocnici krajský hejtman prodal. Zdravotnické vybavení mělo cenu ještě vyšší, jenže nový majitel je výhodně rozprodal do okolních nemocnic a získal tím několikanásobně víc, než zaplatil, takže měl budovy úplně zdarma. Ministerstvo zdravotnictví nyní objekty nuceně odkoupilo zpět za cenu uvedenou v původní prodejní smlouvě, navýšenou o šestiprocentní úrok - což znamenalo další zisk. Nezahrnulo sem ale hodnotu úplatků, které se samozřejmě nedaly prokázat a ani vyžadovat zpět. Firma proto ministerstvo zažalovala a požadovala desetkrát vyšší odhadní cenu, jenže u místního soudu prohrála a odvolala se ke krajskému soudu, ačkoliv se ministr zdravotnictví dal slyšet, že nemohla získat nemocnici v dobré víře, ale očividným trestuhodným jednáním krajského hejtmana, navíc s podezřením na korupci, takže se pro ni dá úrok při zpětném odkoupení považovat za dostatečný zisk.

Souběžně začala policie prověřovat trestní oznámení na bývalého krajského hejtmana, který prodejem nemocnice za neuvěřitelně nízkou cenu porušil povinnosti při správě tohoto majetku s podezřením, že přijal úplatek.

Hejtmanovo postavení před soudem nebylo záviděníhodné. V téže době stavěl vilu za desítky milionů, přitom si zakoupil dva luxusní automobily po dvou milionech a rozhodně to nemohl vysvětlit legálními příjmy. Jeho zoufalý argument, že prodej nemocnice schválilo jednomyslně celé krajské zastupitelstvo, vedl jen k rozšíření trestního stíhání i na tyto osoby s přitěžujícími okolnostmi dobře organizované skupiny.

Se soudními procesy se náhle roztrhl pytel. Ministr spravedlnosti se dal slyšet, že na soudy i státní zastupitelství osobně dohlédne, zda se z těch případů nesnaží vyvléknout nebo je zamést pod koberec.

A nebyly to jen korupční skandály.

Víťův film z osvobozování rukojmí nebyl příliš kvalitní, ale bylo na něm všechno, co bylo potřeba pro obžalobu bezpečnostní agentury z terorismu. Její majitel se pokoušel svalit veškerou vinu na zaměstnance, zejména na ty zachycené na Víťově videu, jenže na státního zástupce to nemělo nejmenší vliv.

Jejich největší smůla byla, že se dodatečně objevilo i kvalitní video z přepadení rodiny Myšků, údajně natočené svědkem, jehož totožnost nesměla být odhalena, protože se obával o život. Všichni zaměstnanci soukromé bezpečnostní agentury v čele se svým šéfem na něm byli zachyceni natolik podrobně, že nikoho ani nenapadlo zpochybňovat je a státní zástupce mohl požadovat přísné tresty pro všechny členy gangu.

Nikdo ovšem nevypátral, že video nenatočil žádný z Myškových sousedů, ale že to je Fuhungova materializovaná vzpomínka. Možná nebyla pořízena v souladu se zákonem, ale protože zachycovala události naprosto přesně, nikoho ani nenapadlo vznášet námitky.

Navíc se provalily vazby gangsterů na státní policii - odhalil se tu i prodej policejních vozidel agentuře namísto protokolárně vykázaného sešrotování a další hříchy, takže se mezi obžalované zařadili ještě tři policisté. Jejich podíl na případu přitom nebyl zanedbatelný - to oni vytypovali, že rodina Myšků má jakési vazby na premiéra, využitelné k jeho vydírání.

Víti se už proces netýkal. Svědectví nezletilého by u soudu nemělo váhu, muselo mu stačit, že jeho film byl naopak pro objasňování únosu klíčový.

Upřímně řečeno, měl teď jiné zájmy.


Obnova nemocnice teď Víťu zajímala víc. Byl to sice nápad tatínkův, ale rozhodující bylo, že v nemocnici měl být zaměstnán Karel Adam mladší. A ne na ledajakém místě - měl šéfovat jednotce intenzivní péče. Opoziční novináři se pokusili jeho jmenování zpochybnit, vyšťárali, že se na toto místo vůbec nedostal konkurzem, jako na ostatní odborné posty, ale Karel Adam mladší zřejmě dostal výjimku.

A jen málo lidí vědělo, že Karel Adam nemá lékařský diplom, lékařskou fakultu nikdy nenavštěvoval a s ostatními doktory své postupy nekonzultuje, protože neumí latinsky...

Při slavnostním otevření obnovené nemocnice ovšem novináři tuto otázku neopomněli vytáhnout v očekávání, že si na ní patřičně smlsnou. Nezvykle mladý doktor se však nehnul od premiéra a ten mu před novináři neustále poskytoval ochranu. Až po velkém nahánění se podařilo třem nejvytrvalejším opozičním novinářům udeřit na premiéra přímo.

„Pane premiére!“ zaútočil jen nejdrzejší. „Koluje tady fáma, že primářem na jednotce intenzivní péče není doktor, ale nějaký elév. Co k tomu můžete našim čtenářům říci?“

„Že to není fáma,“ opáčil s klidem Angličana Víťův tatínek. „Pan Karel Adam na žádné lékařské fakultě nestudoval. Své kvality ale dokázal na případech, které nám dovolují svěřit mu toto zodpovědné místo bez obav.“

„Nebojíte se, že případný neúspěch odnesou jeho pacienti?“

„Ne, toho se nebojím,“ usmál se premiér. „Nechte mu měsíc zkušební lhůty - uvidíte!“

„O jakých kvalitách toho zelenáče vlastně mluvíte?“ nedal se novinář. „Co když při jeho fušování do léčení někdo zemře? Vezmete si to na svědomí?“

„Postačí vám, že jsem mohl jeho léčení posoudit na vlastní oči?“

„Vy přece nejste lékař. Jak to chcete odborně posuzovat?“

„Nejsem - ale vy také ne,“ opáčil premiér. „Nabízím vám účast na prvních případech, které bude jednotka intenzivní péče řešit. Ale opatřete si na to odborníka - lékaře, aby to bylo skutečně odborně posouzené. Já budu jen rád.“

Novináři tedy slíbili opatřit odborného lékaře, ale tím se museli pro tentokrát spokojit. Jen už předem šířili pochybnosti, že to asi špatně dopadne.

Víťa měl u mladého primáře větší protekci a dostal se až na jeho nové působiště.

Jednotka intenzivní péče měla všeho všudy pět lůžek a chyběly zde přístroje, na těchto pracovištích běžné. Víťa se nedivil, přístroji byla nemocnice podvybavená celá. Naštěstí se novináři účastnili jen slavnostního otevření ve veliké jídelně v hlavní budově, jinak by si připadali jako v polní nemocnici kdesi v subsaharské Africe. Na odděleních byla sice čistě povlečená lůžka, ale v nemocnici nebyl jediný rentgen, o modernějších přístrojích nemluvě. Minulý vlastník vybavení výhodně rozprodal, ale nikoho by asi nenapadlo uvádět nemocnici do chodu bez přístrojů. Nenapadlo to naštěstí ani novináře, takže se po nich ani nesháněli.

Jen Víťa věděl, že Kája je vybavenější než neprestižnější nemocnice světa.

Fuhungo byl více než nejmodernější přístroje.

„Těšíš se?“ vyzvídal Víťa na kamarádovi.

„Přinejmenším se toho nebojím,“ usmál se Kája. „Už jsme si snad vyzkoušeli, že nás Fuhungo umí zdrátovat rychle a dokonale. Dohodl jsem s tvým tátou, že tady povedu JIPku, ale ve skutečnosti budu obcházet všechna oddělení. Víš, jaké bylo rozhodující hledisko při přijímání lékařů? Ne odbornost, ani délka praxe, ale ochota učit se nezvyklé metody. Proto je tu většina mladých - staří se ostatně díky známostem dávno uchytili jinde. Nevadí, mladí ochotněji přijali existenci Fuhunga.“

„Zamlouvám si prvního pacienta!“ řekl Víťa.

„Chtěl bys ho léčit?“

„Postačí mi být u toho,“ řekl Víťa.

Samozřejmě na první případ dlouho nečekal.


Ačkoliv se osobní doprava v Čechách pomalu, ale jistě přenášela z povrchu do nízkých letových výšek a silnice se skoro vyprázdnily, zůstávaly na nich kolony kamionů, převážně z okolních států.

Ministr dopravy zastavil veškeré projekty rozšiřování dosavadní silniční sítě. Silniční lobby se marně snažila získat lukrativní státní zakázky - ministr je nechal dokončit poslední obchvaty měst a dál se měli soustředit už jen na minimální údržbu. Bylo to příštipkování, podobně jako dříve na vedlejších silnicích. Kdekoliv se dnes projevila nekvalitní práce, tam ministr nařídil pouze nainstalovat značky pro omezení rychlosti a případně i pár radarů, aby je řidiči museli respektovat, ale rozsáhlé a nákladné rekonstrukce silnic už se dělat neměly.

Náhradou za zhoršující se stav silnic navrhl ministr dopravy zrušit dálniční poplatky, ukončit výběr mýtného, vypnout mýtné brány a dokonce i osvobodit všechna paliva od daní, což ke zděšení všech okolních států doporučilo vládě i ministerstvo financí.

Kamiony měly znenadání dálnice čistě pro sebe spolu s levným palivem a do Čech se tedy logicky stáhla tranzitní doprava z celé střední Evropy. Protesty Evropské Komise česká vláda zamítla s poznámkou, že odporují její nové koncepci dopravy, odmítla přistoupit na sjednocení cen paliv s okolní Evropou a neustoupila ani před vyhrožováním sankcemi.

Zavedením janul skončila i vnitrostátní letecká doprava, udrželo se jen mezinárodní letiště v Ruzyni. Tím se snížil počet startovacích a přistávacích koridorů, kterým se musely januly vyhýbat, zatímco všechna ostatní letiště se postupně navracela do zemědělské půdy, zejména ta s travnatým povrchem, kde to bylo jednodušší.

Podobně dopadla i železniční doprava. Osobní doprava se po rozšíření janul přestala vyplácet, zůstalo jen pár mezinárodních rychlíkových spojů, vázaných na mezistátní dohody z dřívějška. Železnice živořila a udržovala se jen díky stagnující nákladní dopravě.

Rozšíření janul znamenalo naprostou katastrofu i pro městskou hromadnou dopravu a zejména pro staré taxíkáře. U letiště Ruzyně, hraničních přechodů a větších železničních stanic vyrostly prodejny, ze setrvačnosti a trochu nelogicky označované jako TAXI a určené pro cizince. Místo odvozu jim nabízely knihafony s vícejazyčnými průvodci po význačných památkách, ale hlavně schopné po dobu pobytu v Čechách vytvářet a využívat januly.

Prodavače, nazývané podle firmy taxikáře, ale nikdo nesrovnával s dřívějšími taxíkáři, pověstnými po okolním světě okrádáním cizinců. Nynější taxikáři své klienty nevozili auty, ale prodávali jim knihafony a dávali jim školení pro práci s nimi - orientace v památkách, vyhledávání volných hotelů a zadávání cílů janulám, aby se dostali, kam si přejí. O větší spokojenost cizinců se starala i databáze hotelů. Ubytování v Čechách bylo dnes jednodušší, levnější a pohotovější než kdykoli předtím, na ceny dohlíželi inspektoři, kteří netrpěli žádné předražování ke spokojenosti cizinců.

V každém případě se i cizinci v Čechách rychle naučili používat januly. Přestávali do Čech přijíždět vlastními automobily, namísto toho přijížděli na hraniční přechody autobusy, v prodejnách TAXI si koupili - pokud je neměli z dřívějška - knihafony a dál do vnitrozemí odlétali janulami. Totéž, jen v menším, se dělo na letišti a poblíž velkých nádraží. Jediné, nač cizinci reptali, bylo omezení TAXI-janul na území Čech. Januly odmítaly překročit hranice a schopnost knihafonů vytvořit je se při překročení hranic ztrácela, ale i když se při dalším návratu do Čech obnovovala, na území sousedních států se z knihafonů stávaly jen běžné počítače.

Nikdo proto nečekal, že si nabobové z celé Evropy vyhlédnou dálnice České republiky pro trasu mezinárodního tajného nočního závodu nejsilnějších automobilů Evropy. Zřejmě očekávali volnost, nezasahování dopravní policie a spoustu adrenalinových zážitků. V tom se nemýlili, dopravní policie, redukovaná na nejmenší nutnou míru, je neomezovala, dálnice byly bez překážejících osobních automobilů, jen ta spousta adrenalinových zážitků přesáhla očekávanou míru víc, než si představovali.

Kdekoliv se na dálnici objevily značky omezující rychlost na čtyřicítku, řidiči kamionů již dávno disciplinovaně zpomalovali v očekávání špatně průjezdného místa. Závodníci však více věřili svým nadupaným vozům i svému řidičskému umění - jen netušili, že důvodem ke zpomalení může být schod na vozovce, který jejich vozidlo při dvoustovce katapultuje vzhůru, takže po stu metrech dopadnou koly nahoru a extrémně tím prověří kvalitu svých ochranných rámů. Na jiných místech zase nadupaná vozidla zakolísala na jamách, některá přitom prorazila svodidla a zejména v zatáčkách končila v protisměru. Nepatrné štěstí bylo, že na dálnicích jiné osobní vozy nebyly a nárazy do kamionů obvykle dopadly ve prospěch silnější traverzy, což chránilo alespoň ty, kdo nehody nezavinili.

Závod dopadl tak, že si pozdější přízvisko - Závod smrti - plně zasloužil. Během této noci zahynulo na českých dálnicích více lidí než za předchozího půl roku, škoda na drahých luxusních autech se přešplhala přes miliardu a januly záchranné služby nestačily převážet těžce raněné do nemocnic, kde si s mnoha z nich lékaři nevěděli rady, protože tak zrasované pacienty už dlouho neviděli.

Tři havarované milionáře dovezly januly i do nemocnice, jejíž JIPka neměla žádné přístroje a jen jednoho jediného, ke všemu příliš mladého lékaře.

Karel Adam již při prvním přebírání nového pacienta zavolal Víťovi, ať ihned přiletí, pokud chce léčení prvního pacienta stihnout. Jak očekával, Víťa okamžitě vystartoval, aby byl v nemocnici pokud možno již od přebírání pacienta za záchranné januly.

„No nazdar!“ hvízdl si Víťa při pohledu na první zakrvácenou lidskou trosku, když ji tři zřízenci opatrně tahali z januly.

A bylo co sledovat. Januly do nemocnice přivážely oběti havárie, které vypadaly jako po průchodu mlýnkem na maso. U dvou se záchranáři pokoušeli o resuscitaci po celou dobu letu a nezdálo se, že byli příliš úspěšní, třetí pacient byl sice při vědomí, ale kvůli těžkým popáleninám byl pod velkou dávkou morfia.

„Co by s tímhle dělali ostatní doktoři?“ zeptal se Víťa Káji jen přes rameno, protože kamarád byl plně zaujatý úrazem.

„U toho? Jedině modlit se za jeho duši,“ odpověděl mu místo kamaráda starší zřízenec, který počínání příliš mladého primáře sledoval hodně podezíravě.

Kája neztrácel čas a rychle komunikoval s Fuhungem. Pak se ale děly hotové zázraky. Rány se samy čistily a zacelovaly, krev mizela. Během pěti minut uložili prvního raněného na lůžko v jednotce intenzivní péče a primář Karel Adam se věnoval druhému dovezenému pacientovi, zatímco starší zřízenec jen lapal po dechu.

Ošetřený chlap klidně spal a v obličeji neměl jedinou jizvu.

Zatímco se Kája věnoval druhému zraněnému, Víťa se podíval na třetího, který zatím odevzdaně čekal na ošetření na lůžku.

„Víc doktorů tu nemáte?“ ušklíbl se na něho havarovaný a popálený závodník. Hovořil anglicky, česky zřejmě neuměl ani slovo.

„Máme,“ přikývl Víťa také anglicky. „Ale nedovedou všichni dělat zázraky. Co byste si vybral? Okamžité ošetření od doktora, který vás bude léčit rok klasickým způsobem, nebo si raději počkáte na zázrak?“

„Zázrak?“ opáčil závodník. „Není to příliš silné slovo?“

„To posoudíte sám,“ ujistil ho Víťa. „Je vám snad jasné, co se vám stalo?“

„Yes, je mi to jasné,“ přikývl chlap. „Ale to je prostě riziko. Troška víc štěstí a nic by se nestalo, troška víc smůly a vracel bych se v olověné bedně. Tohle je tak napůl. Budou mě z toho dostávat tak rok a nebude to nic příjemnýho - ale to už bude věc našich plastických chirurgů, od vás dostanu jen první ošetření - a good-bye!“

„Omyl,“ řekl Víťa. „Vy odsud odejdete bez jediné jizvy a pokud se odvážíte předvést se vašim plastickým chirurgům a tvrdit jim, že jste byl v Čechách spálený až na kost, řeknou vám, že jste lhář.“

„To kdybyste dokázali, uznal bych vám to jako zázrak!“ připustil závodník.

„Tak si na to počkejte, zázraky u nás trvají několik minut, brzy se dočkáte.“

Fuhungo zatím chlapa prozkoumal. Kája již předtím Víťu seznamoval se způsobem Fuhungovy práce, takže i Víťa mohl dát s klidným svědomím svolení pokračovat, když tu odpověď Fuhungo čistě formálně vyžadoval. Chlap sledoval jako u vytržení Víťův obličej, zatímco on naopak stejně soustředěně pozoroval chlapův. A pak - dal příkaz pokračovat.

Spálené vrstvy obličeje začaly tát jako kusy ledu na horké plotně.

Odlupovaly se z nich veliké kusy spálené kůže, ale rozplývaly se dřív než se stihly odloupnout úplně. Pod nimi se stejně rychle tvořila nová kůže. Nebyla odlišná od původní, nevypadala jako čerstvě vytvořená a byly na ní dokonce i drobné vrásky. Byla ale vytvořená přesně podle DNA zraněného, takže byla jeho vlastní. A byla výjimečně dobře připojená.

„Máte výhodu, že vám dali morfium,“ oslovil opět Víťa chlapa. „Můžete to tedy sám pozorovat. Strhněte si zatím ty obvazy z rukou!“

„To myslíte vážně?“ zarazil se popálený.

„Jo, vážně,“ přikývl Víťa. „Ať taky něco vidíte, protože než bych stihl doběhnout pro zrcadlo, bude po všem.“

A protože se chlap nehýbal, popadl ho za zafačovanou ruku a rychle mu z ní odmotal obvaz, zavázaný ještě záchranářem.

Totéž, co se dělo na mužově obličeji, teď mohl on sám pozorovat na své ruce. Také zde se rychle tvořila nová kůže a to takovým tempem, až chlapovi přecházel zrak. Za chvíli měl ruku čistou jako před havarií a když si - teď už sám - stáhl obvaz z druhé ruky, našel i tady všechno v naprostém pořádku.

„Zázrak!“ zašeptal nábožně.

„Není to příliš silné slovo?“ zeptal se ho rychle Víťa.

„Není!“ potvrdil chlap. „To bych snad už mohl vstát a odejít!“

„Jen si tu ještě lehněte!“ nařídil mu nekompromisně Víťa. „Nezapomeňte, že jste pod vlivem drogy, máte v sobě morfium. Ale počítám, že kolem poledne budete fit a primář vám dovolí odejít, kam budete chtít.“

„Zázrak!“ opakoval závodník.

Ale ani neprotestoval, když mu Víťa nařídil ulehnout a odpočinout si - zejména aby se vzpamatoval z morfia.

„Hele, Víťo!“ ozval se v té chvíli Kája ode dveří. „Přijeli novináři, chtěli by vidět aspoň jeden zákrok. Máš tam ještě toho popáleného? Ten jim musí jako ukázka stačit!“

„Tak to přišli pozdě!“ odvětil Víťa spokojeně. „Už jsou v pořádku všichni tři. Jedině kdyby nám sem přivezli někoho dalšího!“

„Mohli by nám přihrát někoho z jiných nemocnic,“ povzdychl si Karel. „Ale obávám se, že tamní doktoři žádný převoz nepovolí.“

„Mezi námi, lepší by bylo léčit někoho, kdo si to sám nezavinil,“ řekl Víťa. „Tihle si o něco takového řekli sami. Co teď s novináři?“

„Ukážeme jim ty tři,“ navrhl Kája. „Možná nebudou věřit, jak na tom byli předtím, ale nebudou mít možnost poukazovat na špatné ošetření.“

„Jak chceš,“ ustoupil Víťa.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:24