Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Dopravní revoluce

Návrat se Víťovi trochu protáhl.

„Dokončíme oblet Země, už je to jen kousek,“ řekl Fuhungo.

„Americkým kosmonautům, kteří neobletěli Zemi ani jednou, beztak titul kosmonaut nepřiznali,“ souhlasil Víťa. „Samozřejmě bude lepší obletět Zemi celou. Poslyš, co kdybys teď přestal bránit odrážení radarových paprsků od januly? Co se stane, když lidé dole na Zemi zjistí, že jim lítám nad hlavami? Uznali by mě za kosmonauta?“

„Mohl bych to udělat,“ souhlasil Fuhungo, ale hned dodal: „Ale nedělal bych to rád. Co až Rusové zjistí neohlášené kosmické těleso, podle současné dráhy odstartované z území Spojených států a mířící na Moskvu? Mohl bys vyvolat situaci nebezpečnou pro celý svět.“

„To máš asi pravdu,“ zarazil se Víťa. „Přistaneme sice dřív, Moskva je ještě daleko - ale proč pokoušet osud, radši ať o tom ti dole nevědí!“

Janula opět nabrala kosmickou rychlost a glóbus dole se začal otáčet. Oblet Země na nízké oběžné dráze trvá kolem osmdesáti minut čistého času, tolik času strávil ve vesmíru i první kosmonaut světa Jurij Gagarin, Víťa se zdržel mezipřistáním na území Spojených států, takže vlastním letem, včetně pomalejších částí rozjezdů a brzdění, strávil téměř dvě hodiny. Spolu s jednáním to dalo méně než tři hodiny, takže se bez velkého spěchu vrátil ke společné večeři. U stolu byl se všemi ostatními a zdálo se, že si jeho výletu nikdo nevšiml.

Přinejmenším ne teď...

Původně zamýšlel ten výlet opakovat za všemi žalujícími závodníky, ale když neuspěl už u prvního, který by mu měl být za zázračné vyléčení vděčný, další cesty si rozmyslel. Účelu cesty vlastně dosáhl. Dozvěděl se, že v arbitráži jde o tak velké peníze, že půjde čest stranou i u zázračně vyléčených - a což teprve u ostatních! Ostatně se mu zdálo, že teď mají případ v rukou advokáti, kterým se sice nic nestalo, ale kteří čenichají hodně vysoké zisky.

Jakže to říkal táta? Jedinou možností záchrany před arbitráží je vůbec ji nepřipustit. Tajný závod byl nelegální, bez vědomí českých úřadů, záchranná služba v žádném případě nepochybila, takže odpadá důvod se tím vůbec zabývat.

Jen kdyby se to netýkalo Američanů...

line

Zrušení ministerstva dopravy byl naprosto nečekaný tah nové vlády v Čechách.

Tím spíš, že se to obešlo bez projednávání v Parlamentu. Prostě se na tom jednoho dne vláda usnesla, ministr dopravy složil funkci do rukou premiéra a na budově ministerstva se objevil veliký plakát: Na prodej!

Opozice interpelovala premiéra dotazem, kdo tedy bude řídit dopravu v Čechách a co bude s ministerskými úředníky, ale dostala stručnou odpověď: dopravu v Čechách bude řídit Dispečink janul a úředníci budou dostávat plný plat ještě po dobu jednoho roku, do kdy si měli sehnat jinou práci.

Dalším kontroverzním krokem vlády bylo rozhodnutí o ukončení provozu automobilů na silnicích od ledna následujícího roku. Mělo to proběhnout automaticky podle řidičských průkazů. Kdo měl oprávnění k řízení osobních automobilů nebo alespoň malých motocyklů a neměl dosud janulu, získal ji teď automaticky. Majitelé nákladních automobilů je mohli do konce roku vyměnit za kontejnery přiměřené velikosti a typu spolu s licencí na katulu. K řízení janul byl nutný jen krátký kurs, který mohl poskytnout kdokoliv, kdo již janulu nebo katulu používá. Noví majitelé tak nemohli řídit samostatně, dokud je při první cestě nedoprovázel někdo oprávněný. To ale nebyla velká překážka a počty oprávněných majitelů janul bez první cesty klesaly jako počty sněhuláků na jaře.

Úplně hladce to ale projít nemohlo.

Diskriminovaní zůstali ti, kdo se odmítli vzdát starých občanských průkazů. Měli teď příležitost jen do konce kalendářního roku, ale někteří byli příliš tvrdohlaví.

„Nu což - jejich škoda,“ komentoval stručně tuto interpelaci premiér.

Opozice napadla i nespravedlnost při poskytování janul. V rodinách, kde se manželé střídali v řízení jediného společného automobilu, měli dostat náhradou januly oba a kde byly na rodinný automobil odkázané i dospělé děti, měly dostat januly také, kdežto rodiny, kde měl předtím každý svoje auto - a mnozí i velice luxusní - byly na tom stejně.

Premiér na to ale reagoval poznámkou, že předtím to asi spravedlivější nebylo.

Opět tu vyvstala otázka, co s dopravními policisty a s majiteli a zaměstnanci autoškol, kteří měli přijít o práci. Premiér na ni v Parlamentu odpověděl, že všem postiženým bude stát vyplácet po celý rok plný plat a majitelům autoškol i náhradu zisku, vyměřenou podle jejich posledního daňového přiznání, což je více než požaduje zákon.

Cena janul na volném trhu skoro současně klesla pod cenu nejlevnějších jízdních kol. Proti tomu sice protestovali ekologičtí aktivisté, správně poukazující na to, že opět poklesne průměrná fyzická kondice občanů, když je nic nebude nutit k jízdě na kole, ale demonstrace před budovou vlády se účastnila jen hrstka skalních cyklistů. Sjeli se, popovídali si a zase se pokojně rozjeli. Fuhungovy noviny jim věnovaly větší pozornost než opoziční média.

Podnikům závislým na dopravě zboží vláda nabídla velice levné kontejnery, společně s podporou Dispečinku katul, operativně nabízejícího volné katuly i s řidiči. Podniky to přišlo levněji než platit si vlastní šoféry, nemluvě o nákladech na palivo a údržbu, jaké měly dříve s kamiony.

Některým lidem zpočátku vadilo, že většina řidičů katul byli Cikáni, ale po dobrých zkušenostech s novým druhem dopravy si na ně rychle zvykli. Dispečinkem řízená doprava byla levná a rychlá jako nikdy předtím, řidiči bez ohledu na národnost spolehliví, katuly neznaly pojem havárie ani poškození nákladu. Trochu nezvyklé bylo, že přepravu neplatili podle váhy nákladu ani podle kilometrů, ale podle času řidiče, v noci s nočními příplatky. Katuly ale zvládly naložení i vyložení kontejneru pod minutu a cestu přes Čechy z Aše do Karviné za půl hodiny. Vyplatilo se tedy objednávat katuly až k naloženým a připraveným kontejnerům a nezdržovat řidiče zbytečně ani minutu.

Platilo se přes knihafony, ale ty už byly v Čechách tak rozšířené, že to nebylo omezení.

Dispečink řidičům poskytoval volno v rozsahu řádné dovolené, noční lety s příplatkem vybraným od zákazníků po nich nevyžadoval, ale nabízel, jenže nekompromisně trval na řízení ve střízlivém stavu - opilost při pohotovosti Dispečink označoval za zaviněné zdržení a omlouval jen skutečná onemocnění. Při některých potížích jim ale nabídl i snížení zátěže formou snížené gravitace za letu. Řidiči dostávali pevný plat, v noci zvýšený o příplatky, občas naopak snížený o srážky za zaviněná zdržení, což je nutilo nepít a zbytečně neotálet. Zákazníci si na to rychle zvykli a řidiči také. Pravda, i mezi nimi se zpočátku našli ulejváci, odmítající pod různými výmluvami výzvy Dispečinku, jenže ten jim nedostatečné omluvy neuznával a měl pravomoc zrušit po několika prohřešcích a výstrahách smlouvu i s licencí na katulu. Zpočátku se to párkrát přihodilo, zejména u často opilých řidičů, ale ztráta tak nenáročného zaměstnání byla dostatečným trestem a mezi řidiči brzy zavládla disciplina.

Zmatek nastal zpočátku na hraničních přechodech.

Na přijíždějící kamiony se vrhali Cikáni. Někteří čekali poblíž - Dispečink přednostně vyzýval nejbližšího řidiče, aby co nejvíc zkrátil čekání zákazníka. Obvykle si je po krátkém vyjednávání rozebrali, přijíždějící kamiony i s jejich posádkami obalili katulami a rozlétli se do místa určení. Na kterémkoliv místě v Čechách byli podstatně dřív, než by to dokázali původní řidiči, a když měl kamion Čechami jen projíždět, rozloučili se s ním za pár minut po startu na výstupním hraničním přechodu na opačné straně Čech. Posádka kamionu, uzavřená ve své kabině, jen zvědavě pozorovala, jak dole rychlostí tryskových stíhaček ubíhají kopce, lesy, pole i osady a města. Let nikdy netrval dlouho a cena za přepravu byla navíc podstatně nižší než kolik by stály pohonné hmoty.

Drobná potíž byla s placením přes knihafony. Pro zahraniční zákazníky to znamenalo nutnost využít směnáren, naštěstí stojících na každém hraničním přechodu. Směnárny měly dost přepážek, aby se netvořily fronty a odbavení bylo rychlé. Nebyli tu celníci, nikoho zde nezajímala kontrola nákladu ani cestovní doklady. Dalo by se čekat, že zahraniční dopravci budou na výsost spokojeni urychlením a také zlevněním, které jim katuly přinesly.

Opak byl ale pravdou.

line

Mezi prvními nespokojenci byla německá firma, zabývající se nelegálním vývozem odpadků do Čech. Narazila totiž na správní žalobu, která skončila udělením vysoké pokuty za znečišťování životního prostředí.

Námitku, že ten sajrajt tam mohl navézt kdokoliv, soud smetl výpisem z Dispečinku katul, z něhož vyplývalo, že místo dotyčné černé skládky bylo cílem osmi cest firemních kamionů této firmy. Byly se sklápěcí úpravou a firma nedokázala vysvětlit, co jiného by tam mohly dělat. Možnost, že je tam nechala přepravit a bez manipulace i s nákladem vrátit zpět, byla tak nepravděpodobná, že se ji žalovaná firma ani nepokusila před soudem uplatnit. Raději zaplatila pokutu i náklady na likvidaci černé skládky, ale její spokojenost s dopravou v Čechách poklesla pod bod mrazu.

O dohodě mezi pracovníky firmy a řidičem katuly nepadlo před soudem ani slovo. I kdyby se na to firma zkusila vymluvit, řidiče katul nezajímalo, co zákazníci provozují - objednávku na dopravu uspokojili, doprava byla řádně uskutečněna a zaplacena a vysypání tun odpadu se odehrálo bez jejich přítomnosti. Při nočních cestách si řidiči katul vyžádali potvrzení o splnění cíle letu, aby zákazník nemohl tvrdit, že mu dovezli náklad jinam než požadoval. Bylo to bez uvedení konkrétního místa,´ale to bylo zaznamenáno na dispečinku.

Nespokojených zahraničních dopravců bylo ale víc. Německé spolkové dráhy odmítly ukončení železniční dopravy na území Čech a tvrdě požadovaly provozování mezinárodních spojů podle dlouhodobých dohod, ačkoliv to znamenalo vlaky na hranicích pracně rozebírat a na opačné straně Čech ještě pracněji sestavovat a usazovat na koleje.

Bylo jasné, že ke shodě bude daleko.

line

Zahraniční tisk, rozhlas i televize první havárii katuly jaksepatří rozmázly. Opoziční média v Čechách, většinou s německými vlastníky, se okamžitě připojila a německý premiér požadoval až přepjatě od české vlády vysvětlení.

Dostal je obratem - ale s požadavkem na omluvu všech medií, která se pomlouvačné kampaně účastnila.

Co se vlastně stalo?

Během letu došlo ke vzplanutí nákladu přepravovaného kamionu.

Když jeho posádka zjistila za svými zády kouř, zalarmovala řidiče katuly - jasně se tady ukázalo, proč Dispečink vyžaduje půjčovat po dobu letu posádkám přepravovaných kamionů knihafony k dorozumění s řidičem katuly, a ten hned jednal - uvědomil nejbližší hasičskou jednotku a současně zamířil k nouzovému přistání na první volnou plochu dole.

Dosedl na opuštěnou silnici, kde zrušil katulu, aby mohla posádka kamionu opustit kabinu. Během další půl minuty se na místo přihnali hasiči a do další minuty požár uhasili.

Pak už vyčkali jen příletu policejních expertů, pověřených vyšetřením příčin požáru.

Aféra tedy vznikla vlastně omylem. Základ k ní dal poněkud zmatený telefonát řidiče kamionu, který ihned po přistání a opuštění kabiny zavolal mateřské firmě, že kamion hoří. O pár minut později ale zapomněl zavolat, že je po ohni a hasiči oheň uhasili - a poskytl tak prostor ke vzniku fámy o těžké havarii českého létajícího stroje.

Dispečink ovšem za nic nemohl. Požár vznikl na přepravovaném nákladu bez nejmenší souvislosti s dopravou. Stát se totéž na silnici, shořelo by vše i s kamionem. Řidič katuly Dezider Száro na upozornění posádky kamionu reagoval pohotově a díky rychlému zásahu hasičů nedošlo ani k ohrožení životů, ani k velkým škodám na kamionu i nákladu.

Policie chování a pohotovost řidiče natolik pochválila, že Dispečink vyplatil Dezideru Szárovi mimořádnou prémii za zabránění větších škod.

Palcové titulky v zahraničních novinách a mimořádné relace německé televize i rádia, které okamžitě převzala i všechna česká média vlastněná německými vydavateli, popisující víceméně smyšlenou, nebo přinejmenším přibarvenou havárii české katuly, vyzněly proto jako prvotřídní novinářská kachna.

V Čechách událost dodatečně rozebraly Fuhungovy noviny, ale jejich vysvětlení se do Německa nedostalo a německá média místo toho začala v Německu okolo janul a katul vytvářet masovou hysterii, asi jako kdysi v Rakousku okolo údajného nebezpečí z českých jaderných elektráren. Nevládní organizace v Německu vyzývaly k bojkotu České republiky a ty radikálnější i k blokádám českých hranic - což ovšem na létající stroje vliv nemělo.

Český premiér požádal německého kolegu o zveřejnění své odpovědi a uvedení všech pomluv na pravou míru, ale žádnou odpověď nedostal. Místo toho ohlásila německá strana úmysl prosadit v Evropském Parlamentu zákaz janul i katul na celém území Evropské unie pod hrozbou sankcí, zejména zastavení všech dotací.

Proti České republice ale hrozba zastavení dotací příliš neúčinkovala. Evropská unie nedávno dotace do České republiky pro nesplnění požadavků dopravní návaznosti zastavila a zbývající, určené do dopravní infrastruktury, naopak odmítla Česká strana. Čechům to ale, jak se zdálo, nevadilo.

Na časté dotazy německých turistů, kdy se v Čechách obnoví automobilová doprava, česká strana stejně vytrvale odpovídala, že o tom neuvažuje, neboť nový druh dopravy hned po svém zavedení zcela odstranil havárie a s nimi především ztráty na zdraví i životech.

Německá média to ale označila za českou propagandu, německá veřejnost dál Čechům nevěřila a počty německých turistů v Čechách neustále klesaly.

Podnikatelé, u kterých nakonec rozhodla cena, však posílali své náklady přes Čechy ve větším měřítku než dřív. Vzdušná doprava byla nesrovnatelně rychlejší a mnohem levnější než objížďky přes Německo a Rakousko. Německé pojišťovny přechodně zvýšily pojistné za náklady dopravované přes Čechy, ale když se po delší dobu žádná katastrofa neopakovala a Fuhungova pojišťovna nabízela pojistné ve výši třetiny německého, němečtí pojišťovatelé pojistné opět snížili - přece si sami nepodříznou větev, na které sedí!

Januly a katuly však v Německu svou neoprávněně ztracenou pověst spolehlivého a bezpečného dopravního prostředku zpět nezískaly.

O dobré jméno se dá přijít velice snadno. Horší je to s nápravou.

Zvlášť když kříží něčí zájmy.

line

Fuhungo měl jednu vlastnost, z Víťova hlediska nepříjemnou, ačkoliv se zpravidla vychvaluje a považuje za ctnost.

Byla to pravdomluvnost.

Stalo se přesně to, co Víťa nedávno teoreticky řešil. Ztratil se kontejner s nákladem čínského zboží a když to chtěl majitel reklamovat, ukázalo se, že zmizelý kontejner vůbec nepřihlásil na Dispečinku katul, ale dohodl si sám dopravu s jedním podezřele ochotným majitelem licence. Slibovaná doprava měla být za poloviční cenu proti oficiálně platným cenám Dispečinku - kdo by tak lákavé nabídce odolal?

Když ale kontejner do určeného cíle nedorazil ani třetího dne, majitel zboží pochopil, že naletěl podvodníkům. Při pokusu reklamovat dopravu u Dispečinku neuspěl, nezbylo mu než obrátit se na Policii a rozběhlo se pátrání. Vypátrat podvodníka nebyl žádný problém, stačilo, když poškozený uvedl místo a čas nakládání a v záznamech Dispečinku se našlo vše od jména řidiče po celou trasu jeho letu toho dne. Kontejner bohužel skončil kdesi v Polsku, kde pátrání uvízlo na neochotě polské Policie ke spolupráci. Po zboží se zkrátka slehla zem a protože majitel ušetřil i na pojištění, zbyl mu jen kapesníček a oči pro pláč.

V Čechách se případ uzavřel obviněním podvodného dopravce. Okresní soud ho poslal na tři roky do vězení, odsoudil ho k propadnutí majetku na alespoň částečnou úhradu škody a když se obžalovaný odvolal, krajský soud mu ještě dva roky vězení přidal. Větším trestem pro něho bylo, že přišel doživotně o licenci na katulu - podmínkou pro jejich udělování byla bezúhonnost a po návratu z vězení tak snadné zaměstnání jen tak nesežene.

Premiér si v souvislosti s tímto případem - byl přece jen první toho druhu - nechal ze zvědavosti vypsat, kam všude se z Čech januly a katuly dostaly. Nejvzdálenější místo ho přímo udeřilo do očí - Richmond, stát Virginia, Spojené státy americké. A jaké bylo jeho překvapení, když na místě pilota objevil - jméno vlastního syna!

Že ještě týž večer následoval doma výslech, bylo nasnadě. Víťa nezapíral. Nemělo by to smysl, když už to prasklo, ale Víťa ani zapírat nechtěl. Jen s tím chtěl vyrukovat později, až to trochu uzraje.

„Co jsi tím sledoval?“ byla první otcova otázka, když Víťa přiznal celou trasu svého kosmického výletu na oběžné dráze a otec se částečně vzpamatoval ze šoku, že má doma prvního dětského kosmonauta, i když utajeného před světem.

„Byl jsem si popovídat s jedním z těch závodníků, co nás žalují,“ řekl Víťa.

„Popovídat? A to ti stálo za riziko takového letu?“

„To riziko snad nebylo tak velké,“ bránil se Víťa. „Vždyť se mnou letěl Fuhungo! Ale zajímalo mě, jak může ten Američan tak zvráceně uvažovat? Každému myslícímu člověku přece musí být jasné, že si ty havárie způsobili sami. My jsme ho tady s pomocí Fuhunga uzdravili, až se to podobalo zázraku. A on, místo aby poděkoval, se připojí k nespravedlivé soudní žalobě, která se dá vyhrát jen díky korupci, se kterou navíc předem počítají. To přece dokáže jen padouch nejhrubšího zrna! Jenže jsem získal nepříjemný dojem, že je to opravdu darebák. Ani jsem neměl chuť zkoušet ostatní, nejspíš nebudou lepší. Co ty na to, tati?“

„Sám ses přesvědčil, o čem všichni dávno víme,“ pokrčil rameny táta. „Ano, to dokáží jen padouši nejhrubšího zrna. A to oni jsou. Co bys čekal jiného od vyžírků, kteří neberou ohled na lidské životy? Bohužel, takových je na Zemi příliš mnoho a co je horšího, mají nad ostatními lidmi až příliš velkou moc.“

„Na vyžírku přitom ani nevypadal,“ vzdychl si Víťa. „Působil docela solidně... a když jsme ho s Fuhungem uzdravili, souhlasil, že je to zázrak. Proč se tak změnil?“

„Všichni to byli vyžírkové!“ trval na svém táta. „Vyplývá to z podstaty jejich závodu. Účastnit se ho mohou jen opravdoví zazobanci - to vidíš už podle jejich automobilů, navíc to byl závod jen pro zvané - oni mezi sebe jen tak někoho nepustí. Kdyby získali bohatství poctivě - ačkoliv u velkých boháčů je to skoro vyloučeno - starali by se víc o své podniky, než o adrenalinové zážitky. Právě podle toho soudím, že šlo o vyžírky!“

„Pravda, vypadal solidně, ale choval se jako... vyžírka!“ převzal Víťa tátovo slovo.

„A co se týče ohledu na lidské životy, o tom už sis snad udělal vlastní názor. Pravda je, že si neváží ani vlastních životů, ale to je neomlouvá. V té žalobě jim jde jen o prachy - ať je získají poctivě nebo nepoctivě, hlavně ať jich je hodně. K tomu je pro ně přijatelná i tahle nemravná arbitráž - tak jako v mnoha případech před nimi.“

„Mě ale zajímalo, jestli mi to dokáže říct přímo do očí,“ pokračoval Víťa. „Dobře ví, že jsme mu zachránili přinejmenším obličej a nejspíš i život. Bez nás by dnes vypadal jako obluda. Ačkoliv připustím, že mají chirurgy na špičkové světové úrovni, bez hrozných jizev by neskončil. On to přece věděl - sám v naší nemocnici uvažoval, jak ho budou jejich skvělí chirurgové nejmíň rok napravovat. Když mě teď viděl přilétat, měla ho hanba fackovat a ne aby mi dokázal říct do očí, abych ho s tím neotravoval!“

„A řekl ti to do očí?“ usmál se trochu smutně táta.

„Řekl,“ sklopil hlavu Víťa. „Podle jeho vlastních slov je všechno v pořádku. Advokáti tvrdí, že jejich arbitráž je spravedlivá, všechny arbitráže jsou uznávané, proč se jich vzdávat, zejména když jde o velké peníze... a nakonec na mě chtěl zavolat šerifa, když mu došlo, že jsem tam nelegálně, neboť jsem obešel jejich imigrační úředníky!“

„Padouch a ke všemu udavač!“ ušklíbl se táta. „U takových vyžírků naprosto normální kombinace. Takže jsi nakonec odletěl s nepořízenou, že?“

„Tak se to nedá říct, tati,“ namítl Víťa. „Kdyby nic jiného, aspoň jsem se nádherně proletěl, ta cesta kolem světa nebyla úplně marná. Neletěl jsem tam s cílem přesvědčit ho, aby se vzdal žaloby. Bylo by to vítané, ale nepomohlo by to, vždyť je jen jeden z mnoha. Ale zajímalo mě, jak ten člověk uvažuje. Jestli mu peníze dokáží zatemnit mozek a zabijí v něm všechny normální lidské city - například vděčnost. Zřejmě dokáží.“

„Kdyby jen vděčnost!“ ulevil si otec. „U těch vyžírků se dá pochybovat i o posledních zbytcích lidskosti.“

„To je děs!“ přikývl Víťa. „Přitom k tomu nejspíš vychovává i své děti. Nejen on, ale i jeho děti jsou pevně přesvědčené, že jsou v právu! Je to vůbec možný?“

„Nejspíš je,“ přikývl otec. „Právě tihle dnes vládnou světu.“

„Co s tím ale můžeme dělat?“ podíval se Víťa na tátu s očekáváním.

„Teď - nic,“ pokrčil rameny otec. „Nemáme na ně vliv.“

„Ale něco by se s nimi dělat mělo,“ mínil Víťa. „Jinak z těch dětí vyrostou necitové bez nejmenší stopy lidskosti.“

„To je docela možné,“ přikývl vážně táta. „Jenže jsou mimo náš vliv.“

„A co je takhle - unést?“ napadlo Víťu.

„To nemá smysl,“ usmál se smutně táta. „To by pochopili jako nespravedlnost, jen by jim to dodalo argumenty. Tihle darebáci znají dobře svá práva - a jiným je nepřiznávají. Nech to plavat! Časem proti tomu něco vymyslíme!“

„Jen aby!“ pochyboval syn.

line

Ačkoliv rozhovor mezi Víťou a jeho otcem probíhal mezi čtyřma očima, nakonec se to neutajilo ani před ostatními. Spíš se zdálo, že to prořekla Víťova maminka, která se to jistě dozvěděla od manžela. V každém případě se to příliš nerozšířilo, když se Víťův otec rozhodl přestat to tajit před ostatními a raději jim uspořádal přednášku o nebezpečích, číhajících na oběžné dráze, počínaje spálením kůže ultrafialovým zářením po nebezpečné záření.

„Podle lékařů jsou i cestující pozemskými letadly při každém letu ozařováni zářením z vesmíru. Není toho moc, ale je toho víc než kolik rentgenového záření dostane člověk při snímkování - a ani to se nedoporučuje podstupovat příliš často. A to létají mnohem níž než jsi letěl ty a mají nad sebou pořád silný pancíř atmosféry! Víš, jak nepříznivě se radioaktivní záření projevuje - zejména na dětech?“

„Janula spolehlivě zachycuje všechno záření!“ namítal Víťa.

„To tvrdí Fuhungo, nebo ty?“ udeřil na něho otec.

Fuhungo!“ odvětil syn. „A ten jistě ví, co říká, nepodceňuj ho, tati!“

„Jenže to posuzuje ve vztahu ke svým původním pánům, skřítkům!“ nesouhlasil otec. „Co ty víš, co všechno neškodí jim, ale nás může zabít?“

„Ptal jsem se ho na mě - a on jistě ví, jak jsme na tom my lidé, vždyť nás umí léčit!“

„Dalším nebezpečím jsou mikrometeority a případně pozemský kosmický odpad, jako jsou zbytky starých družic i další překážky. Takové srážky nemusí janula vydržet!“

„Pravděpodobně vydrží, ale Fuhungo mě ujišťoval, že se takovým překážkám vyhne stejně jako tady ptákům.“

„Ptáci létají rychlostí pár metrů za vteřinu, kosmický odpad osm kilometrů za vteřinu, ale mikrometeority přicházející z vesmíru letí až dvacet kilometrů za vteřinu. Fuhungo by je musel rozpoznat na dálku desítek kilometrů, aby mohl efektivně uhnout.“

„Jenže Fuhungo to dokáže!“ trval na svém Víťa.

„Podívejte se - možná se o to budeme zajímat časem podrobněji. Bude to vyžadovat spoustu pokusů a měření, než se zjistí, jak jsme na tom. Do té doby budete respektovat horní hranici letu čtyř kilometrů a chraň vás ruka Páně, abyste létali výš. Jasné?“

Celá třída ani nevzdychla, všechny děti ze Skalního domu mlčely.

„Takže - nejen zákaz kosmických letů, ale i letů nad tento limit!“ zopakoval to Víťův otec bez náznaku ochoty ustoupit.

Pak se obrátil a vyšel ze třídy na znamení, že žádná další diskuse už nebude.

„A já si nedávno dával závody s airbusem...!“ řekl tiše Olda. „Docela dobrá zábava - no to jsme dopadli!“

„Jak jsi byl přitom vysoko?“ zeptala se ho se zájmem Jitka Myšková.

„Skoro deset kilometrů - letěl jsem kousek od jeho křídla, lidi v něm na mě okýnkama mávali... ale co tvýho tátu tak vypěnilo?“ obrátil se na Víťu.

„No jo - je to moje vina!“ přiznal Víťa. „Já jsem to vzal asi nejvýš z vás.“

„Koukal ses na airbusy shora?“ hádala Jitka.

„Ještě výš,“ přiznal Víťa. „Obletěl jsem po oběžné dráze celou Zemi jako Gagarin.“

„Cože?“ vytřeštil na něho oči Olda. „To jde? A nekecáš?“

„Jo - s janulami to jde,“ přikývl provinile Víťa. „Zeptej se Fuhunga! Tak na to přišel i táta. Byl jsem nejdál - na opačném konci světa, jenže ve výšce osmdesáti kilometrů a s mezipřistáním ve Spojených státech.“

Pak mu ovšem nezbylo než vyklopit jim všechno. Málo platné, když nějaký kluk obletí svět, stane se předmětem zájmu všech ostatních - zejména když to vyvolá přísný zákaz i pro ně. Soustředil se sice na nepříjemnou zkušenost s Američanem a jeho rodinou, ale to byla třešnička na dortu - tím dortem bylo, že na té cestě obletěl svět! Kterému klukovi se něco takového poštěstí? Kolik generací kluků o něčem takovém marně toužilo - a touží?

„Hele, Víťo, až tvůj táta zákaz odvolá - vzal bys aspoň některé z nás na takový výlet s sebou?“ obrátila se na něho Jitka.

„To není tak těžké,“ vzdychl si Víťa. „Má to jednu nevýhodu. Fuhungo si to pamatuje a táta se to v každém případě dozví. Ten zákaz prostě nepůjde porušit!“

„Horší je, že nás chtějí tihle vyžírkové zruinovat!“ poznamenal praktický Hynek.

Debata tak získala jiný směr...

 

line

Zpět Obsah Dále


29.04.2016 20:34

Komentáře: