Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Do třetice

Koncem léta vypršela Armádě České republiky smlouva o pronájmu stíhaček. Premiér, Víťův otec, ale neměl potřebnou bezpečnostní prověrku, nemohl v NATO jednat za Čechy, jednání tedy zůstalo na ministru obrany, který však - světe zboř se! - neměl bezpečnostní prověrku též. Na jednání do Severoatlantické organizace tedy poslali náměstka, který ji měl už z minula, bohužel ale patřil ke dříve vládní, nyní opoziční straně.

Výsledek tomu odpovídal. Náměstek přinesl nepříjemnou zprávu. Česká republika bude bez stíhaček, protože nám výrobci neprodloužili smlouvy o pronájmu a seberou nám je. A protože není možné, aby byl vzdušný prostor nad členskou zemí NATO  bez ochrany, svěřuje NATO ochranu vzdušného prostoru nad Českou republikou do kompetence Německa. České republice tím vzniká povinnost umožnit německým stíhačkám neomezené lety nad svým územím, poskytnout jim vhodné letiště i odpovídající ubytování německého vojenského a technického personálu a za tuto ochranu navíc zaplatit.

Pan náměstek ovšem smlouvu, kterou mu již vyhotovenou dali až pod nos, podepsal. Po svém návratu vysvětloval, jak je pro Českou republiku výhodná, neboť je dnes ve světě běžné nechat si vzdušný prostor za úplatu střežit letectvem spřátelené země.

Německé letectvo mělo tedy střežit vzdušný prostor nad Českou republikou a obsadit na území České republiky letiště podle vlastního výběru.

„Vy idiote!“ ulevil si premiér na adresu náměstka ministra obrany. „Co jste to podepsal? Nedávno jsme se s velkými potížemi podobné smlouvy o dočasném rozmístění spřátelených vojsk na našem území zbavili, a vy podepíšete novou! Ještě že to nepodepsal nikdo dostatečně zodpovědný!“

„Ujistili mě, že je platná!“ ohradil se nasupeně náměstek. „Byl jsem tam přece za naši stranu nejvyšším zástupcem!“

„Ale už nejste!“ prohlásil premiér a obrátil se na svého ministra obrany. „Doufám, že ho po tak fatálním selhání okamžitě vyhodíš!“

„Jenže to nepomůže!“ vzdychl si ministr. „I kdybych teď hned na něho podal trestní oznámení pro velezradu, při podpisu smlouvy byl naším představitelem.“

„Tak to tedy ne!“ vzepřel se premiér. „Nemusíme přece tu smlouvu ratifikovat!“

„Což se u těchto smluv nevyžaduje, přesto jsou považované za platné.“

„Dobrá, podej to trestní oznámení!“ řekl premiér. „Spojení s cizí mocnosti proti vlastní zemi je přece definice vlastizrady! Stačí, když to teď předáš do rukou ministra vnitra a ten už to služebním postupem rozjede!“

„Ale pane premiére, to nemyslíte vážně!“ zbledl náměstek. „Co jsem měl podle vás dělat, když mi to podstrčili k podpisu?“

„Myslet,“ odtušil premiér. „Kdo něco takového podepíše, nesmí se divit! Škoda, že jste při tom podepisování nemyslel. Neposílali jsme vás tam jako bezduchou loutku. Kdyby vám drželi u hlavy pistoli, pochopil bych to, ale tak to nebylo. Mohl jste vytáhnout knihafon a požádat o čas, až to zkonzultujete buď s ministrem nebo se mnou! Vy jste si prakticky podepsal vlastní rozsudek. Pokud se nepletu, v době míru je za vlastizradu dvanáct let, v době války kulka.“

„To ale není politicky přijatelné!“ nakohoutil se náměstek. „Naše strana tvrdí, že je to oboustranně výhodná smlouva, navíc s našimi spojenci!“

„Vaše strana přijde o svého trojského koně - o vás. Pro naši stranu je politicky nepřijatelná dohoda o rozmístění cizích vojsk na našem území, byť spřátelených a jen dočasně. Není možné, aby nám nad hlavami létaly cizí válečné obludy!“

„Obávám se ale, že tomu nezabráníme!“ vzdychl si ministr obrany.

„Jak to, že ne?“ podíval se na něho premiér zuřivě. „Jsme snad ještě pány svého území, ne?“

„Jsme pány... s mírně omezenou suverenitou,“ vzdychl si opět ministr.

„Dobrá, uděláme to tedy jinak!“ rozhodl premiér. „Nemají nás střežit jen na požádání? Uděláme všechno, abychom je o nic nežádali! Jaká vlastně máme na našem území vojenská letiště? Co když je zrušíme, rozoráme a změníme v zemědělskou půdu? Můžeme jim jako letiště dočasně vyhradit kus dálnice. Chtějí mít u nás ubytovaný vojenský personál, postavíme tu pár vojenských stanů, uvidíme, kdy je to přestane bavit! A je ve smlouvě určeno, kolik jim máme platit? Nepostačí jim symbolická jedna koruna česká ročně?“

„To už by mohli pochopit jako urážku!“ varoval premiéra ministr zahraničí.

„A není stejnou urážkou podstrčení smlouvy o okupaci bezvýznamnému úředníkovi?“

„Tohle přece není okupace!“ vrtěl hlavou ministr zahraničí.

„Ne? To je smlouva o dočasném rozmístění spřátelených vojsk na našem území!“ řekl sarkasticky premiér. „Používám jen kratší slovo, vyjadřuje totéž a rozumí mu každý. Vím, odedávna se všude na světě říká okupaci spřátelená pomoc! I když nebyla vyžádaná a navíc je proti naší vůli!“

„Tak tady byli sověti, ale tohle jsou přece naši spojenci!“ namítal náměstek.

„To byli sověti taky!“ upozornil ho ministr zahraničí.

„V každém případě na to teď mají Němci nárok!“ odsekl náměstek.

„Bohužel!“ zavrčel ministr obrany. „Ale vy už se do své kanceláře nevracejte, nemáte na ministerstvu co pohledávat! Do vyšetření trestního oznámení jste mimo službu a budete se denně hlásit doma! Na to ještě pravomoc mám!“

Náměstek zbledl ještě víc.

„Oznámím to grémiu naší strany!“ prohlásil. „Máme nárok na odpovídající počty náměstků na všech ministerstvech!“

„To si oznamte komu chcete!“ řekl ministr. „Vaše strana má nárok jen na takový počet náměstků, kolik odpovídá jejímu poměrnému zastoupení. Takže zřejmě požadujete vyhodit další dva vaše kolegy. I to je snadno splnitelné přání!“

„To je svévole!“ neudržel se náměstek a rozkřikl se.

„Svévole to byla od vás!“ odrazil ho premiér. „Panebože! Podepíše okupaci vlasti a ještě se rozčiluje! Poslyšte, nehrozí tady ovlivňování svědků? Já jen jestli by nebylo správné požádat o jeho umístění do cely předběžného zadržení!“

„Tak zlé to snad nebude!“ přimhouřil na něho spiklenecky oko ministr obrany a obrátil se na náměstka. „Pro jistotu mi odevzdejte průkazku vstupu na ministerstvo! O své soukromé věci se obávat nemusíte, dáme vám je dopravit domů.“

„Tady je!“ vytrhl náměstek z kapsy průkazku s fotografií, kterou ministr obrany téměř obřadně převzal.

„A jak říkám, do vyřešení případu jste mimo službu. Plat vám zatím půjde normálně. Pak se ukáže, co s vámi bude dál! S návratem na své místo ale nepočítejte!“

„Ihned zavolám našemu stranickému grémiu!“ vyhrožoval náměstek.

„Zavolejte!“ přikývl ministr obrany. „Můžete jim šetrně připomenout, že tam pořád mají přebytek vašich spolustraníků. Budu se na to muset pořádně podívat. Není možné, aby si každý dělal, co chce! A teď si dejte odchod - tady jste skončil!“

Náměstek za sebou práskl dveřmi, ale jako sirný smrad po odletu knížete Belfegora po něm zůstala špatná nálada.

Nebylo divu.


Večer to táta zamračeně vyklopil doma rodině.

„Zrádce!“ komentoval to Olda. „Proč jste ho nezatkli?“

„To nejde, Oldíku!“ usmál se kysele Víťův táta.

„Jak to, nejde?“ přidal se Víťa. „To jste nechali velezrádce odejít jen tak domů?“

„Ono je to sporné,“ krotil oba táta. „Velezrada předpokládá spojenectví s nepřítelem, tohle jsou momentálně naši spojenci. Aspoň formálně...“

„Jo ták, proto nebyl nikdo zavřený ani za pozvání Rusů!“ opáčil kysele Olda.

„Není to tak jednoduché!“ opakoval Víťův táta. „Poslyš, Víťane, je nejvyšší čas požádat Fuhunga o pořádné zemědělské stroje. Takové s jeho zdroji energie, co vydrží drsné podmínky. Napadlo mě, že můžeme stíhačky z Německa odmítnout, když pro ně nenajdeme vhodné letiště. Před zavedením janul jsme v Čechách měli desítky soukromých civilních letišť. Skoro všechna už jsou rozoraná a změněná v pole nebo louky, jako to bylo předtím. Jen dva velké kluby milovníků historických letadel si vydupaly zachování vlastních letišť, januly a katuly se jim musí vyhýbat, aby je neohrozily, jenže to jsou opravdu nouzová, krátká a travnatá letiště, kam se tryskové stíhačky neodváží. Máme tu ale pár vojenských letišť, schopných tryskáče přijmout. Změnit travnatá letiště v pole je snadné, zoráme je a je to. Zorání betonových rozjezdových ploch bude obtížnější, současné pluhy na ně nestačí. Ale měli bychom se o to pokusit, aby nebylo co Němcům nabídnout. Říkal jsi, že Fuhungo udělá pluhy z tak pevných materiálů, aby vydržely i tisíc let. Dokáží zorat i beton?“

„Dej mi, tati, seznam těch letišť a zítra ráno z nich budou pole,“ odvětil Víťa. „Něco podobného už jsme s Fuhungem probírali, jenže se to týkalo dálnic. To bude podobný problém, ale čím dřív, tím líp. A možná to půjde použít jen v Čechách.“

„Je to nějaká speciální práce s hmotou?“ dovtípil se otec.

„A bylo by vhodné zabezpečit to proti vstupu čumilů. Bude to možná krásná, ale taky trochu nebezpečná podívaná.“

„Jak to víš? Už jsi to někdy viděl?“

„Ne, jen jsem se o tom s Fuhungem bavil. Ale pozvu tě na to, jestli se dohodneme.“

„Dobře, dohodni to s Fuhungem, já volám ministry obrany a vnitra, aby udělali, co je třeba. Říkáš vyklidit letištní plochy a zabránit tam v přístupu čumilům? To je úkol jako stvořený pro naši Policii!“

„Zkus to, tati. Mohlo by se tam někomu něco stát. Ale na ty traktory by bylo dobré sehnat, třeba přes ministra zemědělství, partu odborníků, kteří dokáží uvažovat dopředu. Ty traktory musí být pořádné, ne jen jako ty dnešní.“

„Dobře, zařídím to!“


Letiště Ostrava-Mošnov přišlo na řadu teprve po letišti Praha-Kbely a Pardubicích. Bývalo to frekventované letiště, kde se o přistávací dráhu dělily vojenské stíhačky s civilní dopravou. Po nástupu janul se civilní doprava soustředila na letiště Praha Ruzyně a vojenské využití skončilo odletem pronajatých stíhaček. A aby si je vybrali Němci? Toho bohdá nebude!

V Ostravě se ale proti rušení letiště zvedl nečekaný odpor. Organizátora se nepodařilo zjistit, zřejmě šlo o nějakou skupinu na prastarém internetu, kde se pořád ještě udržovaly kontakty a pořádaly vášnivé diskuse. O chystaném rušení letiště Mošnov věděla dopředu Policie, která dostala pozdě večer příkaz vyklidit prostory letiště, především přistávací dráhu a letištní budovy, ale někdo o chystané akci uvědomil přes internet své kamarády.

To už bylo známé, co se stalo ve Kbelích i v Pardubicích. Zrušení letiště Praha-Kbely pozorovaly na vlastní oči stovky lidí, které díky večernímu šeru už zdálky přilákala nepřehlédnutelná oranžová čára, postupující rychlostí běžícího člověka po ranveji a okolních plochách, i přes přístupovou silnici.

K záhadnému jevu se slétli v tisícovkách janul zvědavci ze všech koutů Prahy. Známí se přivolávali navzájem a kdo měl právě volno, letěl se podívat, jenže zakázaná zóna kolem letiště nedovolila janulám přiblížit se na dosah a opěšalé zvědavce zaháněla Policie bez výjimek za policejní pásku, nataženou v bezpečné vzdálenosti. Policejní januly létaly bez omezení i v zakázané zóně, takže policisté nedisciplinované zvědavce vždy snadno dohonili a vrátili.

Ohnivá čára se vzdáleně podobala stepnímu požáru, až na to, že byla rovná jako podle pravítka, držela se u země, nestoupal z ní dým a nezanechávala za sebou zčernalé spáleniště, ale zorané a uvláčené pole. Nebyla to ale žádná hračka. Nejlépe to bylo vidět ve chvíli, kdy se zakousla do letištních budov, které k úžasu přihlížejících roztály, jako by byly z vosku, daného na rozpálená kamna. Zářící oranžová čára ani nezpomalila a z budov nezůstalo vůbec nic. Jen stejné pole jako z betonové ranveje i okolních travnatých ploch.

Když oranžová čára dorazila na konec letiště a zhasla, policisté odstranili výstražnou policejní pásku a odjeli. Současně zmizela zakázaná zóna pro januly, které teď mohly přes vytvořené pole bez zábran přelétávat a dokonce na něm i přistát. To už tu však nebylo nic k vidění. Na poli zůstaly stovky šlápot od zvědavců, kteří vystoupili z janul, aby si na rozoranou hlínu vlastnoručně sáhli. Byla nepochopitelně, navzdory ohnivému původu i okolnímu suchu, nasáklá studenou vodou, lepící se na boty i na ruce. Bláto pak zvědavce rychle donutilo nasednout zpátky do janul a vzlétnout.

Jak nenadále to začalo, tak to také skončilo. Bývalé letiště bylo tmavé a nebylo tu nic vidět. Vzhledem k pokročilé noční době se rozlétlo domů i hejno přihlížejících. Jen pár opozdilců v janulách ještě chvíli kroužilo nad bývalým letištěm.

Likvidaci letiště Pardubice sledovalo na místě desetkrát víc lidí a snad miliony tu událost sledovaly ze speciálního přímého přenosu Fuhungových novin. Klasická televize zřejmě nedostala avizo, takže nezareagovala ani na Kbely, ani na Pardubice. V Pardubicích byla likvidace letiště ještě zajímavější, neboť se tu kromě letištní budovy stejnou rychlostí rozplynuly i bunkrovité hangáry stíhaček, vybudované pro případ leteckého napadení. Měly být odolné i nepříliš vzdálenému jadernému výbuchu, ale oranžové čáře nevzdorovaly o nic lépe než letištní budovy a když přes ně přešla, zůstalo za ní rovné pole jako na celém letišti.

V Ostravě se ale krátce před zahájením spalování ranveje shromáždil na jejím okraji dav nejméně tisíce Ostraváků. Přilétali narychlo janulami, na pokraji zakázané zóny přistávali, sesedali a poklusem se přidávali k rychle se zvětšujícímu houfu. Někteří rozvinuli ručně malované transparenty, protestující proti zničení jejich letiště a všichni se hlasitě dožadovali jeho zachování. Pak se na čísi povel převalili jako vlna přes potrhané policejní pásky, rychle se rozestavili kolem letištní budovy, aby ji vlastními těly ochránili. Menší část se rozprchla po celé ranveji za volání hesel, že se raději nechají oranžovou čarou upálit, než aby ustoupili. Policie měla sice díky janulám fungujícím i v letištní zóně převahu v rychlosti, ale početní převaha byla tentokrát výrazně na straně protestujících demonstrantů.

Organizátora demonstrace se nepodařilo zjistit. Jak se ti lidé tak narychlo shromáždili? Zdálo se, že jde o nějakou internetovou skupinu, ačkoliv proti tomu hovořila skutečnost, že mezi nimi byl neúměrně velký, i když nejhlasitější podíl ostravských Cikánů. O chystaném rušení letiště Mošnov věděli členové vlády, které nikdo nepodezíral, Policie, ale i grémium partaje odvolaného náměstka. Shromáždit vzhledem k pokročilé době a krátkému času od likvidace letiště Pardubice takový dav protestujících i s narychlo namalovanými transparenty byl obdivuhodný výkon a ukázka dokonalé organizace.

Oranžová čára se před prvními demonstranty zastavila a uhasla. Fuhungo by je nedokázal sežehnout a Víťa by mu k tomu ani nedokázal dát příkaz. Letiště se ponořilo do tmy.

Všem bylo jasné, že protestující dav v tomto případě poměrně snadno zvítězil.

„Nevadí, poletíme jinam,“ rozhodl Víťa, vznášející se se s otcem v jedné janule nad odbavovací plochou. Zakázaná zóna pro ně neplatila, stejně jako pro Policii.

„Kam?“ zeptal se věcně otec.

„Kde jinde by už mohla být Policie připravená?“

„U všech českých letišť začala policejní pohotovost stejně a potrvá do odvolání, takže je jedno, kde chceš pokračovat.“

„Nejbližší je Přerov a po něm Otrokovice,“ usoudil Víťa.

„Tak pokračuj v Přerově!“


Ani likvidace nejrozsáhlejšího letiště netrvala Fuhungovi víc než dvacet minut, do rána byla všechna česká letiště zkrácená, aby na nich nemohly přistávat nadzvukové stíhačky, anebo změněná v pole i s budovami. K ránu se Víťa s otcem vrátili na letiště Ostrava. Davy lidí stále obstupovaly letištní budovu a ještě se při tom symbolicky držely za ruce, stovky demonstrantů bivakovaly přímo na přistávací ploše, kam jim někdo mezitím dopravil stany. Na betonu se divně vyjímalo i několik mobilních záchodů Toi-toi, ale zřejmě nebyly úplně nutné. Nejpočetnější parta dopravila na asfaltovou odbavovací plochu přímo před letištní budovu hromadu rozštípaného nábytku, vyneseného z některé budovy, všichni se teď ohřívali u vysoko plápolající vatry a za doprovodu pěti houslí zpívali temperamentní písně a divoce tančili. Že oheň asfaltovou plochu poškodí, s tím si hlavu nelámali, zřejmě to považovali za menší a tudíž přijatelné zlo, stejně jako zničený nábytek.

Oranžová čára tentokrát nečekaně vzplála na několika místech současně a nebyla už rovná jako podle pravítka.

První se do ní propadla hlavní letištní budova, ačkoliv byla obklopená živým řetězem demonstrantů. Ukázalo se, že blokovat přístup k budově nestačí. Nikoho naštěstí nenapadlo vtrhnout přes zamčené a policií zaplombované dveře dovnitř a vylézt na střechu. Současně se do dalších ostrůvků ohně propadly zbývající budovy areálu, hangáry, místní aeroklub i dílny. Zkáze propadlo i prázdné oddělení cizinecké Policie, jehož zničení nikdo nečekal a proto ani nebylo předmětem zájmu demonstrantů.

Po zničení budov se oranžová čára obnovila na tom místě, kde prve uhasla, a začala dál nemilosrdně spalovat beton ranveje i přilehlé travnaté, betonové i asfaltované plochy. Pohltila i buňky mobilních záchodů a kolem jednotlivců i skupinek demonstrantů vytvořila ohnivá kola, která je přišpendlila na jedno místo, dokud je ohnivá čára neobešla.

Za frontou oranžové ohnivé čáry tentokrát zůstávala nevelká kola nepoškozeného, ale teď už bezcenného betonu, zatímco spalování letištní plochy pokračovalo velkou rychlostí. Někteří demonstranti, které ohnivá čára elegantně obešla, se za ní bezradně rozběhli, ale neměli sílu ji dohonit, po několika krocích navíc beznadějně uvázli v blátě.

Když zkáza oblila ostrůvek asfaltu s vysoko plápolající vatrou a oněmělými zpěváky, vyrazila ještě rychleji. Někteří už pochopili, že jejich vítězné písně byly poněkud předčasné, ale na další protesty se nezmohli. Teprve když byla ohnivá čára dvě stě metrů od místa, kde původně stála hlavní budova, vzpamatovali se někteří a začali nesouhlasně pískat.

Oranžová ohnivá čára si toho ale nevšímala a do janul hluk zvenčí nepronikal.

„To bysme měli!“ řekl spokojeně Víťa, když se poslední kousek letiště změnil v rozbahněné pole a uhasínající oranžová čára zanechala všechny diváky ve tmě, rušené jen vysoko šlehajícími plameny naplno hořícího táboráku.

„A Němcům nabídneme kus dálnice D-1,“ usmál se na něho šelmovsky tatínek.

„Ten nejrozbitější!“ dodal Víťa.


K mezinárodní arbitráži za zmaření investic vyzvalo Českou republiku konsorcium firem zabývajících se distribucí paliv. Byla v něm zvučná jména: Shell, Aral, ÖMV, Agip, British Petrol, ale i Benzina a menší soukromé firmy. Dříve nesmiřitelní konkurenti se výjimečně spojili k frontálnímu útoku na Českou republiku. V jednom bodě měli pravdu. Výkupem a šrotováním automobilů a jejich náhradou janulami a katulami klesl odbyt paliv prakticky na nulu. Menší firmičky to položilo okamžitě, ale ani velké palivové giganty se nechtěly vzdát sebenepatrnějšího odbytiště, jaké ve světovém měřítku Česká republika až dosud představovala.

Ve vedení ropných firem přece neseděli hlupáci! A i těm by došlo, jak smrtelným nebezpečím pro ropný průmysl je hrozba rozšíření janul a katul s nulovou spotřebou paliv za hranice Čech. K takovému pochopení nebylo třeba velkého důvtipu, stačil pohled na graf ziskovosti benzínových pump v České republice, který klesl na nulu a už se od ní ani na okamžik neodlepil.

Nejhorším poznatkem bylo, že nebude možné skoupit klíčové patenty, jimiž se dařilo desítky let celosvětově blokovat rozšíření elektromobilů. Ty podivné létající stroje neměly žádnou patentovou ochranu! Kdokoliv je mohl okopírovat a přihlásit si na ně svým jménem rozhodující patenty, jenže to byl právě ten kámen úrazu. Odborníci, vyslaní do Čech, aby ty létající bubliny prozkoumali, vůbec nepřišli na principy jejich letu, ačkoliv si hned na hranicích vypůjčili taxi-januly a nerušeně je zkoumali vlastními dovezenými přístroji.

Nepodařilo se jim ani dovézt byť i jediný exemplář do laboratoří, kde by mohli použít nejdokonalejší metody zkoumání. Nepomohlo ani uložení do ochranných kontejnerů se stěnami, spolehlivě zachycujícími škodlivé vlivy. Januly se na hranicích Čech rozplynuly a nedaly se vyvolat ani pomocí knihafonů, které na území Čech fungovaly zcela spolehlivě. Ačkoliv bylo snadné uplatit některého majitele katuly, aby dovezl náklad až do laboratoří v Německu, a katuly to zjevně umožňovaly, nic se nevyřešilo. Po vyložení nákladu se katula rozplynula a i když ji majitel dokázal vytvořit i v Německu, nedokázal ji udržet, pokud v ní sám neseděl. Podařilo se zjistit jen něco, ale většinou to byly záporné poznatky. Katula odolávala i účinkům zbraní. Každý pokus prostřílet ji skončil neúspěchem. Na průhledném lesklém plášti se zarážely nejen kulky z ručních zbraní, ale odolávala i pancéřovkám, bazukám i výbuchům obrovských nástražných náloží, jakým v Iráku a v Afghánistánu neodolaly ani těžké tanky. Byl by to zřejmě ideální obrněný létající vůz, kdyby se někomu podařilo odkoupit je nebo je získat jakoukoliv jinou cestou.

Legální majitelé katul ovšem při těchto pokusech rychle ztráceli nervy a s nimi i ochotu spolupracovat. Dovézt náklad až na místo bylo normální. Prodat katulu za pořádný balík dolarů už zjevně v pořádku nebylo, ale jak říkal gangster Al Capone, úplatek není záležitostí cti, pouze výše sumy. Pologramotní řidiči katul se dali koupit snadno. Tady se však ukázalo, že prodat katulu není vůbec tak jednoduché, jak se zdá. To nebyl obchod z ručky do ručky! Uposlechla pouze pravého majitele a obvykle rychle rozpoznala jeho nepřítomnost a rozplynula se, i když v ní seděl někdo jiný. Nešlo to po dobrém ani po zlém. Řidiči za ty peníze spolupracovali poctivě a upřímně a obvykle se snažili vyhovět a přece to často končilo tím, že katula nadobro zmizela a nešla vyvolat ani původnímu majiteli, který se musel do Čech s hanbou a bez peněz vrátit pěšky.

Pokusy se zbraněmi byly ještě obtížnější. Střílet do prázdné katuly nemělo smysl, ta se v takovém případě vždy rozplynula. Při těchto pokusech v nich musel sedět pravý majitel. Jen zkuste sedět v průhledné bublině, do které někdo střílí ze všech možných zbraní! Pak rychle klesala i ochota, vykoupená balíkem peněz a několikrát se stalo, že majitel katuly při ostřelování ztratil nervy a zbaběle uletěl, tentokrát i s penězi, které se v Čechách nedaly soudně vymáhat, žalobce by se musel přiznat k pokusu o korupci, takže by o své peníze tak jako tak přišel.

Když nebylo možné odhalit jejich tajemství a následně je zablokovat pomocí patentů, zbyla ropným firmám jako poslední cesta arbitráž o náhradu škod, způsobených nedostatečnou ochranou jejich investic. To byl dosud spolehlivý prostředek, jak narejžovat ne miliardy, ale i biliony dolarů. Konsorciu nevadilo, že celý hrubý domácí produkt České republiky nedosahuje ani zlomku částky, na kterou zněla žaloba a Češi by se museli na stovky let zadlužit u světových bank, aby ji splatili, pokud by se jim při takovém zadlužení vůbec dařilo splácet aspoň úroky.

V záloze navíc zbývala i poslední možnost - válka.

Stejně legální, jako arbitráže.

 


Zpět Obsah Dále

17.04.2018 13:38