Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Proti všem

Viselo to ve vzduchu už dlouho - Česká republika se nezadržitelně blížila k nějakému historickému zlomu. Viděl to nejen premiérův syn Víťa, ale každý, kdo jen trochu sledoval, co se kolem něho děje. Nesměl ovšem sledovat výhradně klasická média, jako byly původní televize, rádia i papírové noviny.

Je třeba přiznat, že tato média byla v Čechách už dávno ztrátová. Soukromé televize se neodvažovaly přerušovat pořady reklamami, jen aby si udržely aspoň část diváků, papírové noviny se nabízely čtenářům za symbolickou korunu či dokonce zdarma. To si samozřejmě mohli dovolit jen velcí vydavatelé, kteří ztráty dotovali ze zisků jinde v Evropě. Vydavatelé, závislí jen na čtenářích České republiky, už zkrachovali. Díky koncesionářským poplatkům se držela jen Česká televize. Ale i ty se zvolna snižovaly. Příliš mnoho domácností nemělo televizní přijímač a odmítalo platit poplatky, stačily jim bezplatné Fuhungovy noviny. Navíc tam nebyli vázaní na program, filmy nebyly prošpikované reklamou a každý si mohl vybrat, co chce sledovat. Také zpravodajské pořady byly sledovanější než dříve televizní. Zprávy byly podrobnější a zajímavá místa se dala zopakovat normálně i zpomaleně.

Bylo tu ovšem méně šmírování celebrit - tomu se Fuhungovy noviny tolik nevěnovaly. Koho pořád zajímaly velikosti podprsenek zpěvaček a hereček, kdo s kým chodí a kdo koho zase podvedl, ten sledoval - a musel platit - klasickou televizi. Na Fuhungových novinách byly místo toho důležitější události, ostatními televizemi obvykle cudně zamlčované.

Bylo tu víc diskusí k současné situaci v Čechách, Evropě i ve světě. Diskutovaly se tu zejména tři nebezpečné případy, které by Česká televize i němečtí vlastníci ostatních médií nejraději zatajili úplně.

První dvě nesnáze byly hrozící arbitráže.

Nejhorší bylo obvinění majitelů krachujících benzínových pump v Čechách, kteří ze svého krachu obvinili Českou republiku. Selský rozum by řekl, že dodavatele paliv zničil pokrok, který na druhé straně může řešit problém s dosud bezohledně drancovanými zdroji. Normální soud by jim to nemohl uznat jako důvod žaloby proti státu, ale to by nesmělo jít o arbitráže, kde jsou žalující stranou proti České republice Američané.

Ještě absurdnější případ byla arbitráž účastníků nelegálního automobilového závodu, kteří požadovali náhradu za svá rozbitá auta a bolestné za úrazy. Ti svou žalobu postavili na tvrzení, že vina leží na České republice, neboť se nedokázala postarat o hvězdný stav svých dálnic, aby se tam daly provozovat závody nejsilnějších automobilů světa. To, že uspořádali svůj závod tajně, porušili české zákony, přitom si škody při haváriích způsobili bezohlednou jízdou a ignorováním dopravních značek, by každý normální soud muselo vést k zamítnutí žaloby - naopak by je mohl stíhat za obecné ohrožení, neboť ohrozili i ostatní nic netušící účastníky silničního provozu.

Ano - jenže i tady šlo o arbitráž, kde byli na jedné straně Američané.

Poslední a nejspíš největší hrozbou byla nezodpovědně podepsaná dohoda o umístění dalších cizích vojsk na českém území. Zde nehrozilo jen zabavování českého majetku kdesi v zahraničí, ale použití vojenské síly přímo u nás. Na jedné straně by se to dalo chápat jako nesmysl, šlo přece oficiálně o ochranu vzdušného prostoru České republiky, ale v našem krutém tisíciletí se jakákoliv vyhlášená ochrana civilistů bez výjimek zvrhla v bezohledné humanitární bombardování měst s desetitisíci civilních obětí.

Běda každému, koho ochraňují humanitární bombardéry!

Vyhlášení ochrany vzdušného prostoru už nemělo daleko k nenadálé akci, při které se zcela přesnými zásahy rozbombarduje, co se dá - nemocnice, továrny, mosty i sídliště...

Jak ale z těchto úskalí vybruslit?

line

Když České vojenské letectvo přišlo o nadzvukové stíhačky, zůstaly mu jen zastaralé podzvukové bitevníky typu alka a starší školní albatrosy. S tím by se toho moc dělat nedalo, byly by snadnou kořistí modernějších a rychlejších stíhaček. Jejich jedinou výhodou bylo, že se s nimi dalo létat i z nouzových letišť, kde by každá nadzvuková stíhačka přejela dráhu a havarovala. Víťa s Fuhungem tato letiště při likvidaci ostatních ušetřili a připojili k nim i zkrácené dráhy letišť Brno - Tuřany, Vodochody, Náměšť a Čáslav, kde poslední zbytky českého letectva už jenom živořily.

A právě do letecké posádky v Čáslavi se vypravili s doporučujícím dopisem ministra obrany Víťa s Oldou. Ohlásili se na bráně za nefalšovaného údivu dozorčích, které obálka s hlavičkou ministerstva obrany a s razítkem „Tajné!“ postavila šmahem do pozoru.

„Co tu chcete, kluci?“ oslovil je velitel útvaru dobrosrdečně, když je k němu dozorčí předvedli.

„Máme vám udělat školení!“ řekl sebevědomě Víťa.

„Vy?“ rozesmál se velitel. „Taková holátka?“

„Nepodceňovat, prosím!“ zamračil se Olda. „Víťa má za sebou jeden oblet Země na oběžné dráze, takže je to další český kosmonaut - a zatím nejmladší na světě!“

„Kosmonaut?“ rozesmál se velitel. „A že to nebylo v televizi ani v novinách!“

„Tam to nebude ještě dlouho,“ mávl rukou Olda. „I ve Fuhungových novinách je to až na třetí stránce v rubrice Všehochuť. Nebylo to tak důležité, aby se z toho udělalo divadlo jako kdysi z Remka.“

„Kudy jste letěli?“ zvážněl trochu velitel.

„Potřeboval jsem se podívat za jedním známým do Spojených států a nechtělo se mi čekat, až mi vyřídí cestovní doklady,“ řekl Víťa. „Kromě toho nebylo jisté, jestli ty doklady vůbec dostanu, znáte přece, jak jsou Američané hákliví na nezvané návštěvy. Vzal jsem to tedy po oběžné dráze, kolem světa to bylo rychlejší než letadlem. Je ale pravda, ten oblet jsem neudělal vcelku, ale s mezipřistáním v Richmondu.“

„V Richmondu?“ nevěřil mu velitel.

„Jo - to je to hlavní město Jižanů ve válce Sever proti Jihu,“ potvrdil mu Víťa. „Tam jsem obletěl skoro celý svět, zpátky jsem oblet už jen dokončoval. U cestování po oběžné dráze hodně záleží na směru letu, po směru otáčení Země je let energeticky výhodnější.“

„A sakra!“ zvážněl trochu velitel. „A kdo tam letěl s tebou? Tatínek?“

„Ten by mi to nedovolil, musel jsem si to naplánovat sám,“ opáčil Víťa. „Navíc to teď táta zakázal i ostatním klukům i holkám a nikdo neví, kdy zákaz odvolá.“

„Ty jsi oblétal svět - sám?“ neměl už velitel daleko k infarktu.

„Jo, sám,“ přikývl Víťa. „A dneska vám máme dát školení, když jste přišli o stíhačky. Místo nich dostanete zkrátka jiné. Můžete jim říkat třeba bitevní januly, my jim pracovně říkáme jituly - podle jedné naší fajn kamarádky, která teď bydlí u nás.“

„Bitevní januly - neboli jituly?“opakoval po něm velitel. „Víte aspoň, jaká mají takticko-technická data?“

„Myslíte vlastnosti, ne?“ převedl si Víťa vojenský termín do jednodušší češtiny.

„Ano,“ přikývl velitel. „Jednodušeji řečeno - co podle vás umí?“

„Nic moc - jen to, abyste se s nimi mohli postavit americkým F22 raptorům jako víc než rovnocenní protivníci.“

„Ale ale!“ neskrýval velitel údiv. „Víš aspoň, co dovede raptor, když s ním chceš něco srovnávat? Unese vaše jitula tolik raket a bomb? A jak rychle létá?“

„Jituly nejsou bombardéry!“ ujistil Víťa vážně velitele. „Neponesou žádnou pumu ani raketu. Při srovnávání ničivých účinků zbraní raptory samozřejmě bezpečně vedou, ale to nejsou vlastnosti, které bychom chtěli překonávat.“

„Jak se jim ale chcete postavit?“ podivil se velitel. „Bez pořádné výzbroje vás raptory rozstřílejí na dálku, ani je nespatříte!“

„Piloti raptorů vás nespatří ani ve chvíli, kdy jim budete lámat křídla,“ opáčil Víťa. „Máme jiné vlastnosti než palebnou sílu. Za prvé rychlost - raptory létají sotva desetinou maximální rychlosti jitul a jejich maximální dosažitelná výška je devatenáct kilometrů. Jituly mohou využívat i oběžné dráhy družic. Za druhé zrychlení - raptory dosahují sotva deseti Gé a to jen v zatáčkách, jenže to už pilot není akceschopný a trvá mu pak pár vteřin, než se vzpamatuje. Pro jituly je zrychlení stovka gé všemi směry běžné, aniž by se uvnitř projevilo. Pilot raptoru nedokáže jitulu vymanévrovat, ani kdyby se přetrhl. Posledním trumfem raptorů mají být radary a neviditelnost. Tomu se jitula jen útrpně směje, protože ji nevidí nejen radar, ale ani lidské oči a sama přitom vidí raptora na dvě stě kilometrů. Jitula je zkrátka predátor, jakému žádný jiný létající stroj nemůže odolat.“

„I když nenese žádné bomby ani rakety? Čím vlastně vaše jituly střílí?“

„Nestřílí, nemají čím,“ odvětil klidně Víťa. „To je vlastnost všech typů janul. Za letu se změní v neprodyšně zavřenou silovou bublinu. Můžete do ní střílet třeba kanónem, střely dovnitř neproniknou. Ovšem ani ven, takže nemůže nést bomby, rakety ani kanóny.“

„Pak to nemá cenu!“ namítl suše velitel. „Co z toho máte, že vás raptor neohrozí, když ani vy neohrozíte jeho? Jako poslední možnost bych viděl taran, používali je piloti za druhé světové války, ale pokud vím, januly nedovolí ani úmyslnou srážku - jak chcete raptorům bránit v letu a třeba i v nerušeném bombardování našich pozic? A nechtěl bych ani vidět, jak by dopadla naše města!“

„Říká vám něco Bernoulliho efekt?“ zeptal se ho Víťa místo odpovědi.

„To jsem kdysi slyšel, ale už si nepamatuji, čeho se to týká,“ přiznal sportovně velitel. „Jen mám dojem, že to patří do fyziky.“

„Ano, patří to do fyziky,“ souhlasil Víťa. „Jenže vy letci se s tím často nesetkáváte, takže si to ani nemusíte pamatovat. Ačkoliv - toho jevu využívají vztlakové sloty, i když jen u pomalých letounů, jako jsou práškovací. Dovolují jim létat pomalu, aniž by se propadly.“

„Hleďme, ty jsi na výši i ve fyzice!“ podivoval se velitel.

„To se u kosmonauta obvykle vyžaduje,“ odvětil skromně Víťa. „Ve fyzice jsme to měli nedávno. Dobře - co se stane, když poletí letadla těsně nad sebou, křídlo nad křídlem?“

„No - ten horní sebere vztlak tomu dolnímu a ten dolní pak spadne,“ hádal velitel.

„Myslel jsem, když budou hodně těsně od sebe,“ pozměnil zadání Víťa. „Pak se totiž projeví Bernoulliho efekt a křídla se velikou silou k sobě přicucnou. Normálně se tak blízko k druhému letadlu nedostanete, ale jituly se dokáží posadit protivníkovi i na křídlo nebo do těsné blízkosti ocasních ploch, jedno zda shora nebo zdola. Když se jitula přicucne ke křídlu nebo ke kormidlům, změní aerodynamiku tak příšerným způsobem, že i raptor bude neovladatelný. Pilotovi nezbude než se katapultovat, zatímco pilot jituly ještě dokáže padajícího protivníka nasměrovat tak, aby při dopadu způsobil dole co nejméně škod, načež se odtrhne - a letí si hledat další oběť. Proběhne to rychleji než to říkám a ručím vám za to, že bude protivník natolik překvapený, že nestihne ani vykřiknout do rádia.“

„Zajímavé,“ pokýval velitel hlavou. „Kdo na tuhle taktiku přišel?“

„Já, pane plukovníku!“ přihlásil se Olda.

„Ale jak chceš tvrdit, že to tak proběhne? Už jsi nějakého raptora sundal?“

„To ne, ale podařilo se nám párkrát přicucnout k sobě januly,“ nedal se Olda.

„To je snad jednodušší, ne?“ namítal velitel.

„Naopak!“ opáčil Olda. „Januly jsou obratnější než tryskáče a kdo se může přiblížit až na dotek k jiné janule, dokáže to i s tryskáčem. To prostě musí fungovat!“

„Jak si můžeš být jistý, že jsou januly obratnější než tryskáče?“

„Pane plukovníku - už jste někdy letěl janulou?“ zeptal se Víťa.

„Jistě - mám ji místo auta,“ přikývl velitel.

„A už vás napadlo vletět s ní plnou rychlostí do lesa mezi stromy?“

„To by mě tedy ani nenapadlo,“ odmítl tuto možnost velitel.

„Nás jo,“ pokračoval tedy Olda. „Jenže to nestačí, vy to musíte vidět z výšky. Pak se nepostačíte divit, co to dělá se stromy. No a pak jsme to různě zkoušeli, až nás napadlo, že to ukážeme někomu dospělému. Nejprve Víťovu tátovi - tedy panu premiérovi, ten nás hned přihrál ministrovi obrany - a proto jsme teď tady.“

„A vy nám to teď přednášíte jako novou taktiku,“ došlo veliteli.

„Jo - v tom dopisu je to podrobněji,“ souhlasil Víťa. „Jituly mají proti normálním janulám i katulám pár vylepšení. Například vyšší maximální rychlost. Běžná janula se dokáže u země rozpumprdlíkovat jen těsně k rychlosti zvuku, ale na oběžné dráze si to sviští klasických osm kilometrů za vteřinu - jenže jen mimo atmosféru, u země je to blokované. Jituly to u země taky nerozpálí na rychlost družic, ale dvanáct tisíc kilometrů v hodině jim bohatě stačí, aby dohonily raptora ještě než dosáhne našich hranic, zejména když tuhle rychlost dosáhnou během dvou-tří vteřin. Víte, setrvačnost je prevít, ale uvnitř jitul se na vás skoro neprojevuje. Jituly jsou zkrátka predátoři!“

„Kdyby měly zbraně, byly by,“ připustil plukovník.

„Pak máte ještě možnost využít zbraní protivníka,“ pokračoval Olda ve výkladu. „To je další zvláštnost jitul. Když střelíte do januly, kulku na svém povrchu zastaví. Víťa to viděl na vlastní oči, prý je to nepříjemný pocit, ona se ještě točí, ale dál nemůže a pak pod vlivem gravitace bezmocně spadne dolů. U raptorů by to asi stačilo. Kdyby vletěl do hejna vlastních zastavených střel, neodnesl by to jen poškrábáním. U jitul je navíc pozměněná jedna konstanta, takže kulku nezastaví, ale rychlost u ní změní znaménko. Přeloženo z řeči fyziky do češtiny, střela - i kanónová - pak letí stejnou rychlostí zpátky. Běda helikoptéře, která jitulu pokropí z těžkého kulometu, běda letadlu, které si na ni vystřelí z palubního kanónu. A taky běda obsluze protiletadlového kulometu, i kdyby chtěl původně masakrovat někoho jiného. To je totiž druhá možnost - postavit se střelám přímo do cesty, před zbraně, odkud byly vystřelené. Můžete to udělat i úmyslně, když chcete ochránit toho, na koho byly namířené původně - jenže pak je to vražednější pro střelce.“

„Ale dokud na vás protivník nevystřelí...“

„Dokud nevystřelí, nikoho neohrožuje,“ přikývl Víťa. „Myslím, že by se to dalo tvrdit i o letadlech, která tento úmysl mají, ale ještě nevystřelila. Chtěli bychom vyzkoušet, jestli se dá takové letadlo otočit nazpátek bez jeho zničení. Proto je v tom dopise odstavec o vaší součinnosti. Potřebovali bychom, abyste nám na vyzkoušení zapůjčil letadlo i s pilotem.“

„Vám?“ vytřeštil oči plukovník.

„Jo, nám dvěma,“ přikývl Olda. „Nejprve by to chtěl vyzkoušet tady Víťa, ale pak by to mělo být potvrzené i ode mě, protože Víťa řídí jituly telepaticky a já normálně.“

„Cože?“ zmohl se plukovník jen na údiv.

„No, Víťa řídí jituly telepaticky, to je nesrovnatelně pohotovější,“ vysvětloval mu ochotně Olda. „On vykličkuje každého, cesta od oka k telepatickému orgánu je kratší než k ruce s ovládací kuličkou. Kdyby to dokázal jen Víťa, vaši piloti by to dělat nemohli.“

„On řídí januly - telepaticky?“ opakoval nevěřícně plukovník.

„Prosím vás, nedivte se tolik!“ napomenul ho Olda.

„Ale to je trochu... neuvěřitelné, nemyslíš?“

„Na slovo neuvěřitelné se snažte rychle zapomenout,“ radil mu Olda. „Nebo z divení nevyjdete. Podívejte se - chceme vám dát něco, čím byste mohli bránit naši zem. Jen se to musí trochu... doladit. Nás je na to málo, lidi máte vy, tak vás to zkrátka naučíme, ať je nás víc. Letadlo s pilotem potřebujeme, aby se to dalo zmírnit. Jituly přece nemusí ta letadla hned sundávat, ale třeba je jen obracet na útěk. Hodilo by se to i v civilní letecké dopravě - otočit airbus a navést ho na správné letiště může být někdy taky potřebné, nebo se pletu?“

„Vy už jste to zkoušeli i s airbusem?“ zděsil se plukovník.

„Ne, s žádným letadlem,“ uklidňoval ho hned Víťa. „Je fakt, že dohonit airbus je pro nás otázka pár vteřin - když máme půl vteřiny po spatření airbusu rychlost desetkrát větší než on... ale na vyzkoušení by to musel být vojenský letoun s posádkou zajištěnou padáky, tak úplně si zase jistí nejsme. Proto taky chceme na pokusy vojenský tryskáč - na rychlosti moc nesejde, my za pár vteřin dohoníme i raptory... doufám, že nám na to půjčíte nějakého dobrého pilota, který by případně, kdyby něco nevyšlo, zvládl i katapultáž...“

„Říkáte, že můžete letadlo vychylovat - nemůžete s ním potom i přistát?“

„To tedy nemůžeme,“ opáčil Olda. „Bernoulliho efekt závisí na rychlosti. Při rychlosti tryskáče unese i lokomotivu, ale při přistávání rychlost i síla klesá. Januly mají poměrně malé interaktivní plochy, takže by možná neunesly ani ultralight.“

„Je vidět, že to máte teoreticky promyšlené,“ připustil plukovník. „A co kdybych ten letoun pilotoval sám? Ještě jsem to snad nezapomněl.“

„Ne, vy pilotovat nebudete, protože budete sedět nejprve vedle Víti a podruhé vedle mě,“ řekl nesmlouvavě Olda. „Jednak potřebujeme důvěryhodného svědka a za druhé, vy se to naučíte jako první. Jo, abych nezapomněl - dáte nám své knihafonové číslo? Spojení by se třeba mohlo někdy hodit!“

„Jistě - a díky za důvěru, kluci!“ řekl plukovník.

A už to ani neznělo ironicky,

line

Poté, co Česká republika oficiálně odmítla obě arbitráže, se nakonec obě konaly bez ní a arbitry za žalovanou stranu vybrali žalobci. Výsledek tomu odpovídal. Arbitráže odsoudily Českou republiku k náhradě škod v celkové výši tří bilionů dolarů - tak velký dluh by byl problémem pro jakýkoliv stát, včetně Spojených států, Ruska a Číny dohromady.

Česká republika naopak podala stížnost k mezinárodnímu soudu pro lidská práva ve Strasbourgu, neboť v obou případech šlo podle České strany o porušení práv na spravedlivý soudní proces. Všem šesti arbitrům bylo současně doručeno předvolání před Nejvyšší soud České republiky a bylo jim sděleno obvinění ze zločinu proti lidskosti, kterého se dopustili neoprávněnou arbitráží, spojenou s porušením práv na spravedlivý soudní proces.

Mezinárodní soud ve Strasbourgu se stížností odmítl zabývat, neboť podle jeho mluvčí nebyl dostatečný důvod ke stížnosti. Arbitráže jsou mezinárodně uznávané a to, že se jich Česká republika odmítla účastnit, je čistě její chyba.

Arbitři se do Čech pochopitelně na soudní předvolání nedostavili a Nejvyšší soud je v nepřítomnosti odsoudil k výjimečnému trestu na doživotí s odůvodněním, že zločiny proti lidskosti nesmí být promlčeny, ať se stanou ve válce nebo v míru.

Soud ve Strasbourgu ale obratem rozsudek Nejvyššího soudu České republiky zrušil.

Zdůvodnil to tím, že podle jeho názoru nešlo o žádný zločin proti lidskosti.

Česká republika se, vzhledem k zaujatosti soudu, odmítla tímto výrokem řídit a navíc podala - byť marně - na Interpol mezinárodní zatykač na všech šest arbitrů.

Současně vydalo Ministerstvo zahraničí České republiky varování pro všechny občany České republiky, aby se okamžitě vrátili ze zahraničních cest a nepodnikali další soukromé ani služební cesty za hranice, neboť Česká republika již nemůže zaručit jejich bezpečí.

A pak už se události rozběhly jako splašený kůň.

Na návrh poškozených stran exekutoři ve všech státech světa zabavili veškerý český majetek. Z exekucí nevyňali ani prostředky patřící soukromým osobám - zahraniční konta, hotové peníze i nemovité majetky. Bývalého prezidenta České republiky odeslali Portugalci nejbližším letadlem do Prahy s požadavkem na dodatečné zaplacení letenky, neboť mezitím jiní exekutoři zabavili i jeho soukromé konto ve Švýcarsku.

Kdo měl nějaké peníze v zahraničí, přišel o ně bez náhrady. Soukromá média spustila ihned pokřik, že za všechno může Strana pro lidi, která prohrála obě arbitráže. Jako by je za českou stranu mohl někdo vyhrát!

Česká republika reagovala protitahem. Jako odvetu začala zabavovat všechny peníze, posílané zahraničními firmami do Čech. Během dvou dnů se zastavilo vydávání všech novin - redakce neměly ani na papír, natož na práci tiskáren, soukromé televize neměly čím platit radiokomunikacím, takže se na většině kanálů objevil strohý text: Televizní stanice bude opět zapojena, až uhradí dluhy Správě radiokomunikací.

Ze všech konkurentů Fuhungových novin tak zůstala jen Česká televize, ovládaná ještě opozičními stranami, které si v minulých obdobích postupně dosadily do vedoucích míst své lidi a jejich prostřednictvím uskutečnily výběr i na všech ostatních místech. Na počty byla média vyrovnaná - 1:1 - ale vliv na diváky a čtenáře vyrovnaný nebyl, Fuhungovy noviny měly v Čechách mnohem větší důvěru.

Nepomohlo ani uveřejnění průzkumu veřejného mínění agenturami, které ukazovaly, že důvěra většiny lidí ve Stranu pro lidi nezadržitelně klesá ve prospěch opozičních stran. Také Fuhungovy noviny na své první stránce uveřejnily anketu o důvěře lidí ve strany, které se mohl zúčastnit každý občan a kde mohl hned po hlasování sledovat, jak favorizované straně přibyl jeho hlas - pokud jich nepřibylo víc, neboť hlasy pro Stranu pro lidi zpočátku nepřibývaly po jednotlivcích, ale až po stovkách za vteřinu. Ukázalo se, že Strana pro lidi má ještě větší podporu lidí než při minulých volbách. Agentury pro průzkum veřejného mínění tak ztratily poslední zbytky důvěryhodnosti, kterou tak dlouho cíleně zneužívaly pro podporu některých stran a důvěra v opoziční strany ještě víc poklesla. Bylo vidět, kdo pro ně až dosud pracoval.

Důvěra se ztrácí snadno...

line

Vláda dočasně pozastavila činnost Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a podala na její členy žalobu, neboť na svém zasedání překročili hranice slušnosti a členy vlády veřejně nazvali sborem pitomců. Fuhungovy noviny to komentovaly glosou, že členové Rady sice mají právo na vlastní názor, ale následně nesplnili povinnost uveřejnit omluvu.

Nenaplnily se ale hlasitě vykřikované obavy redaktorů České televize, strachující se až o možné fyzické napadání členů Rady. Ani politicky motivované vyhazování na dlažbu se nekonalo, vláda naopak prohlásila, že nemá zájem vměšovat se do média, které přestalo už dávno plnit veřejnoprávní úlohu a dává od televize ruce pryč. Na důkaz těch slov navrhla ve sněmovně pro Českou televizi úplné zrušení omezení reklamy a organizaci následující volby nové Rady svěřila plně do rukou České televizi.

Volby tak skončily potvrzením všech dosavadních členů Rady pro další volební období a Česká televize to slavně vyhlásila za své vítězství.

Netušíc, že je to vítězství Pyrrhovo.

Odchodem zahraničně placených televizí vzniklo na českém mediálním nebi prázdno v oblasti nekonečných telenovel, drbů o celebritách, bezduchých pořadů a soutěží. Některé zklamané televizní diváky to vedlo k demonstrativnímu odhlašování televizorů. Tím se opět značně zmenšil koláč koncesionářských poplatků pro Českou televizi.

Vedení České televize vzneslo na vládu požadavek doplnit snižující se příjmy státními dotacemi, jinak bude narušen její veřejnoprávní charakter. Vláda přislíbila posílit dotace, ale ne na provoz televize jako takové - jen na natáčení českých filmů. Redaktoři to prohlásili za politickou šikanu a potlačování svobody projevu. Když se ale pokusili svolat proti vládě demonstraci, přišlo je na Václavské náměstí podpořit jen něco kolem tisícovky lidí. Policie v počtu sto mužů potěšeně přihlížela, jak se ten obrovský dav na rozloze Václaváku ztrácí a zatímco Česká televize vysílala přímý přenos ze všenárodní demonstrace za záchranu naší, tedy České televize, plné plamenných projevů, Fuhungovy noviny ukázaly v přímém přenosu pohledy na Václavské náměstí, pořizované redaktory v janulách z malé výšky.

Zvýrazňovaly na nich ale kamery České televize a vysvětlovaly svým divákům, jak se dá záběrem ojedinělých hloučků a úmyslným vynecháváním záběrů prázdných ploch docílit dojmu desetitisícové až stotisícové demonstrace. Při charakteru Fuhungových novin si mohl každý divák odstranit zvýraznění, aby vynikl jejich dokumentární charakter, zastavit obraz, část opakovat nebo si je pustit zpomaleně.

České televizi nepomohlo ani několik známých tváří herců a bavičů, kteří přišli své dobrodince a zaměstnavatele podpořit až na pódium. Fuhungovy noviny jejich vřelé projevy nepřerušovaly, jen po posledním přidaly krátký komentář, že se tak měly celebrity již dávno vyjádřit k překrucování skutečností v protivládních reportážích, kdy zbaběle mlčely.

Tím odpor České televize prakticky skončil. Pro tentokrát vyhrály Fuhungovy noviny, ačkoliv ani nechtěly v této nestabilní době žádné dotace.

A také žádné nedostaly...

line

Diplomacie České republiky šla pomalu ale jistě ke dnu.

Kdykoliv některý stát vyhověl žádosti konsorcia věřitelů České republiky, vzniklém po vyhrané arbitráži, a začal exekučně zabavovat majetek České republiky, odpovědělo na to Ministerstvo zahraničních věcí protestní nótou s upozorněním, že podnikne příslušné kroky.

Nikdy neuvedlo jaké, ale kde došlo k tak jasnému porušení diplomatických pravidel, jako bylo exekuční zabavení budov diplomatických zastupitelství, tam Česká vláda oficiálně odvolala své diplomatické pracovníky, poslala na jejich odvoz januly a vzápětí na hranice s Německem vyvezla diplomaty dotyčné země, každého jen s nevelkým kufříčkem - což se rovnalo okamžitému přerušení diplomatických styků, jen o málo jemnějšímu než vojenské přepadení bez vyhlášení války.

Diplomaty odvážela na hranice s Německem, i když už ani s ním neměla diplomatické styky - neboť začalo se zabavováním českého majetku mezi prvními. Německo to ale přišlo mnohem dráž než Čechy. Němci totiž vlastnili v Čechách více majetku než Češi na německé straně. Zabavený český majetek navíc poctivě odevzdali konsorciu věřitelů České republiky a sami přišli v Čechách o všechno. Češi jim jen na lesní cestičky na německé straně hranic naskládali automobily, vyrobené v továrně Mladá Boleslav.

Znamenalo to také konec zaměstnávání českých dělníků v Německu - kdo by pracoval v zemi, kde mu exekutoři hned všechno zabaví?

Češi měli v cizině jen jednu nepopiratelnou výhodu - januly se nedaly zabavit a i po zabavení peněz jim umožňovaly alespoň důstojný návrat.

Důstojný - ale jen tím, že se vyhnuli šikaně.

Jinak se všichni vraceli nakvap, ve zmatku a s holýma rukama, oškubaní o všechno. Česká televize to zkusila využít a odvysílala několik rozhovorů s vracejícími se dělníky. Musela ale hodně vybírat ty, kteří z událostí vinili českou vládu, většina sledovala poslední události na knihafonech a nepokrytě se zlobila na Němce. Museli se přidávat k té arbitráži? Všichni strkali hlavu do písku a neměli odvahu prohlásit, jak je nespravedlivá?

Cizinci to měli v Čechách horší, neboť je česká Policie po zabavení veškerého majetku vyvezla jen na hranici s Německem, odkud se museli o zpáteční cestu domů postarat sami. Konzuláty a velvyslanectví všech států světa měly v Německu pohotovost, když se staraly o návraty svých občanů do vlasti.

Výjimkou byla přeprava Dispečinkem katul. Těch se exekuce nedotkly a Fuhungovy noviny poslaly pro jistotu na všechny své katuly varování, aby některé řidiče nenapadlo podílet se na zabavování cizího majetku soukromě. Dispečinku nikdo nic nezabavil - proto se na ničem takovém nepodílí a podílet nebude.

Jakmile ale Německo začalo zabavovat český majetek na svém území, česká protiakce na sebe nedala dlouho čekat.

Německý velvyslanec marně protestoval, když na velvyslanectví Německé republiky vtrhlo české policejní komando s exekutory. Nezbylo mu než nastoupit do české policejní januly, přistavené k jeho odvozu.

„To vás bude strašně mrzet!“ vyhrožoval policistům, kteří ho odváželi na hranice.

„Vy jste si s tím přece začali!“ odvětil mu zamračený policista, sedící vedle něho.

„Ale tohle je zcela bezprecedentní případ porušení diplomatické imunity!“ rozčiloval se velvyslanec.

„Nemáte nám co vyčítat!“ upozornil ho zamračený policista. „Vtrhli jste přece na naše velvyslanectví jako první!“

„Ale u nás to bylo soudně podložené a oprávněné!“ kohoutil se velvyslanec.

„Od nás je to zase čistě reciproční opatření,“ uklidňoval ho policista. „To je přece ve světové diplomacii normální a běžné, to nemůžete popřít.“

„My jsme se vašeho velvyslance ani nedotkli!“ namítal velvyslanec.

„Ale nechali byste ho zemřít hladem, když jste mu zabavili účet,“ namítl policista. „To bylo stejné jako u nás, jenže jste s tím začali vy, tak si nestěžujte!“

Víceméně z dobré vůle dovezl velvyslance až do nejbližšího německého městečka, kde ho vysadil před policejní stanicí - pro zbývající pracovníky si museli němečtí policisté přijet až na hranici. Toho dne pršelo, naštěstí tam byla budova bývalé celní stanice, změněná na restauraci s barem, takže nikdo nezmokl ani nedoznal žádné jiné újmy.

Německá strana soptila vzteky a poslala Čechům ostrou nótu přes zastupitelství Ruska - které v té době diplomatické styky s Čechy nepřerušilo, ačkoliv na ně Američané vyvíjeli silný nátlak, aby se k zabavování připojili.

Německé sdělovací prostředky zato spustily varovnou kampaň pro německé dopravce. Ačkoliv se při přepravě řízené Dispečinkem katul nikdy nic neztratilo a jediné případy okradení dopravců byly způsobené naopak obejitím Dispečinku, německá média dopravce důrazně a veřejně varovala před používáním dopravy těch Českých zlodějů. Nemělo smysl požadovat od nich uvedení na pravou míru. Přepravci vzali toto varování vážně a přeprava přes Českou republiku katulami skončila jako mávnutím kouzelného proutku.

Mezitím ale došlo k dalšímu kritickému rozhodnutí České vlády.

Vzhledem ke stálému exekučnímu zabavování stáhlo nejen diplomatické pracovníky, ale i všechny své zástupce z organizace NATO. Bylo to nutné - když jim exekutoři zabavili běžný účet, neměli ze dne na den ani na svačinu.

České januly prostě přiletěly na velitelství NATO a všechny české zástupce odvezly. Neproběhlo to hladce, vznikl přitom drobný incident. Dva z českých vojenských zástupců se odmítli vrátit do republiky a požádali na místě o politický azyl.

„Umožněte nám s nimi rozhovor!“ starali se příslušníci české vojenské policie, vyslaní pro jejich odvoz.

„To nepřipadá v úvahu, požádali u nás o politický azyl!“ odmítl jejich žádost zástupce velitelství NATO.

„Tomu uvěříme jen když nám to oni sami potvrdí!“ opáčil český vojenský policista. „Nebudeme je přemlouvat, je to jen nutný krok k vyloučení možnosti vašeho nátlaku.“

„Vy nám snad nevěříte?“ zamračil se zástupce NATO.

„Jsme povinni nevěřit nikomu kromě jich samotných,“ potvrdil Čech. „Nesmíme se vrátit bez vyloučení možnosti, že je tu držíte násilím!“

„Tomu byste beztak nezabránili!“ ušklíbl se zástupce NATO, ale rozhodl se obrátit na své nadřízené a hlavní velitelství nakonec setkání s azylanty povolilo. Rozhodující bylo, že Češi přiletěli beze zbraní a setkání se mělo konat pod dohledem ozbrojené stráže, která by každý nepřípustný nátlak z české strany rychle zmařila.

Setkání bylo ostatně krátké.

„Dostali jsme informaci, že jste tady požádali o politický azyl,“ oslovil azylanty velitel české delegace. „Je to pravda? Nerozmyslíte si to? Nebylo to pod nátlakem?“

„Je to pravda!“ odvětil nasupeně první.

„Zůstaneme tady z vlastního rozhodnutí,“ přidal se mírněji druhý.

„Je-li to vaše rozhodnutí, pak přijměte zdejší azyl,“ odvětil český vojenský policista. „Ať se vám tu daří! Ale uvědomte si, že tím přestáváte být občany České republiky.“

Odvrátil se od obou azylantů a otočil se opět k zástupci velitelství NATO.

„Předávám vám oficiální žádost České republiky o vystoupení z vaší organizace,“ řekl suše, když mu vnutil do rukou obálku s hlavičkou Ministerstva obrany České republiky. „Už tady beztak nemáte s kým jednat. Ti, co tady zůstali, nejsou našimi občany.“

„Neděláte dobře,“ komentoval to suše zástupce, ale obálku převzal.

Pak český policista zástupci velitelství NATO zasalutoval a nasedl do januly, která se před ním náhle objevila. Ostatní členové české delegace nasedli rovněž a všechny januly naráz vzlétly.

Přervání pupeční šňůry s paktem tak proběhlo zdánlivě bez problémů.

Ovšem - jen zdánlivě.

 

line

Zpět Obsah Dále


29.04.2016 20:34

Komentáře: