Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Osudný omyl

Aby se Cikáni pokusili svrhnout vládu České republiky, to vypadalo příšerně přitažené za vlasy. Vůbec se jim to nepodobalo.

Jenže na většině obrázků seděli za velkorážními kulomety právě oni. Také řídili auta japonské výroby, zjevně do Čech dovezená z Německa nebo odjinud, to vlastně nehrálo roli. Ale jak se zdálo, ve střelbě se přímo vyžívali a municí rozhodně nešetřili. Zřejmě ji neplatili oni, ale někdo jiný - a totéž se dalo tvrdit i o zbraních.

Víťa předal adresu galerie obrázků Oldovi a většina žáků se shromáždila kolem něho, zatímco Víťa se uchýlil stranou a pustil si několik videozáznamů. Byly to vůbec záznamy? Chyběla jim možnost nastavení na zvolené místo - že by byly snímané právě teď? Fuhungo přece dostává všechny obrázky přímo v okamžiku vzniku!

Zdálo se, že je tomu tak. Víťa se otřásl, když si uvědomil, že to nejspíš zaznamenává člověk, který ani nesedí v janule - obraz byl ostrý a nezkreslený její průhlednou bublinou. Neznámý dokumentarista se skrýval v některém osamělém domku mimo město, bokem ke směru hlavního útoku. Měl ze svého úkrytu nádherný výhled, ale také musel mít ohromnou odvahu. Stačilo by, aby si ho všimli chlapi za mířidly protiletadlových čtyřčat...

Ten člověk riskoval život, jenže právě získával velice cenný dokument.

Ano, za mířidly kulometů i za volanty aut seděli povětšinou Cikáni. Systematicky, při pomalé jízdě, kropili ohnivou smrští okrajové domy dalšího města, na které útočili, ačkoliv na ně odtud nikdo nestřílel. Nebyli tam nikde ozbrojenci, jen bezbranní občané.

Z jednoho domu se vznesla ojedinělá janula, přeplněná prchajícími lidmi - asi další rodina s dětmi, která se odhodlala opustit nejistou ochranu prostřílených zdí a spolehnout se raději na rychlost januly. Uletět nestihla, veliké špičaté kulky byly rychlejší než stíhačka. Cikán za protiletadlovým čtyřčetem jen zvedl hlavně výš a bezohledně je pokropil lavinou horké oceli. Naštěstí janula tu spršku vydržela a pokračovala v letu. Nabrala rychle výšku a rychlostí tryskáče prchala směrem do vnitrozemí.

Další zachráněná rodina, oddychl si trochu Víťa. Ale kolik jich tam ještě je?

Za prvním sledem se mezi vzbouřenci pohybovali i jiní chlápci. Nebyli to Cikáni a jak se zdálo, neměli tam roli čumilů. Dováželi a doplňovali munici a byli připravení kdykoliv zaskočit s pomocí, když se střelcům přehřátá zbraň zasekla a nevěděli si s ní rady.

Ano, tihle si věděli rady za každé situace. Cikáni jen mačkali spouště, ale tohle byli ti praví odborníci na zbraně. Zakládali kulometné pásy, v případě poruch uvolňovali zaseknuté závěry a pak se skromně vraceli do druhého sledu. Řezničinu přenechali Cikánům.

Především se ale rozhlíželi dalekohledy. Možná hledali střelcům cíle, ale spíš vyhlíželi posily, neboť se častěji obraceli k Německu, jako kdyby odtud očekávali něco důležitého.

„Vidíš to taky?“ ukázal Víťovi na obrazovce Hynek.

„Mám dojem, že tuším, co pořád vyhlížejí!“ řekl zamyšleně Víťa. „Jenže letadla jim na pomoc nepřiletí. Patnáct jich už naši sundali a ostatní nejsou kamikaze, aby se bezhlavě hnali jako berani na porážku. Mám ale dojem, že jim to nepříjemně zamíchalo kartami!“

Zdálo se, že je tomu tak. Chlápci ve druhém sledu měli u sebe na povstalce nezvyklé vybavení - nejmodernější laserové zaměřovače k navádění leteckých řízených střel. Ti hoši je měli navádět na cíle - a protože se těžká technika Armády České republiky neobjevovala, mohly být tím cílem jedině mosty nebo budovy - nemocnice, škola, továrny a obytné domy. Jako všude na světě, kde se tihle nevinní poradci objeví...

Žádná letadla se ale neobjevovala a zdálo se, že nemocnice zůstanou na pospas autům s bazukami. Byly zatím mimo účinný dostřel - občas zvedly hlaveň do výše a vypálily ránu naslepo, ale nebyla to mířená palba a náboje jen zvedaly gejzíry hlíny mezi krajními domy města. Horší bylo, že se auta s bazukami nezadržitelně přibližovala k nemocnici, z místa ukrytého dokumentaristy jasně a zřetelně viditelné. Což už je nikdo nezastaví?

Víťa sklapl knihafon a rychle vyťukal jakési číslo.

„Dobrý den přeji,“ ohlásil se zdvořile.

„Poslyšte, kluci - teď není čas na debaty!“ ozvala se mrzutá odpověď. „Máme frmol!“

„Další letadla na obzoru?“ zeptal se Víťa.

„Kdyby jen letadla!“ vzdychl si hlas plukovníka z Čáslavi. „F-šestnáctky byly pro nás snadné cíle, šly dolů jedna báseň! Teď je to mnohem horší. Posílají na nás tomahawky! Jsou malé, není čeho se chytit, kloužou jako úhoři a když je naši hoši přece jen vychýlí z dráhy, potvory se samočinně vrací do původního směru. Je vidět, že to jsou pitomé střely - piloti by se při první nedobrovolné otočce katapultovali, tyhle bestie jsou vytrvalejší. Teprve když je někdo navede přímo mezi skály, může si od nich oddychnout! Pár jsme jich dostali do skal ještě v Německu, ale pár jsme jich horko těžko likvidovali až u Plzně! V Čechách je málo míst, kde pád a hlavně výbuch tomahawku nezpůsobí citelné škody! Dvakrát už měli hasiči kvůli tomu práci i s lesním požárem!“

„Řízené střely?“ opakoval Víťa. „Stroje bez pilotů se dají ničit snadněji než letadla, nepotřebujete je ani chňapat Bernoulliho efektem!“

„Jak? Napadá tě něco lepšího?“

„Jo - ať se jim někdo postaví do cesty a přibrzdí, samozřejmě na místě, kde padající trosky nespadnou lidem na hlavu. Asi bude potřebovat pevné nervy, ale jitula to vydrží.“

„Hele, kluci, to už není žádná sranda!“ ozval se plukovník. „Tomahawky mohou nést i jaderné hlavice, Bylo by to porušení smlouvy SALT, ale podle naší rozvědky Američané do Německa nedávno pár jaderných hlavic přesunuli aniž by Rusové protestovali a nedivte se, že mají naši hoši před nimi respekt. Vždy, když tomahawk bez nejmenších pochyb padá do skal, naši hoši prchají co nejdál. Co myslíš, vydržela by jitula i jaderný výbuch?“

„To asi ne... ale to snad proti nám nepoužijí, vždyť jsme, alespoň formálně, pořád ještě jejich spojenci!“ namítal Víťa.

„Tuhle otázku vyřeší první jaderný výbuch - ale to už bude pozdě!“ opáčil ustaraným hlasem plukovník. „Jo - a abych nezapomněl, náš pan prezident, jako vrchní velitel armády, nám nařídil neklást útočníkům odpor. Podle něho se dá zabránit ztrátám na životech jedině tím, že se nebudeme vůbec bránit. Proto armáda zůstala v kasárnách a těžká bojová technika vůbec nevyjela, ani nevyjede!“

„Tomu pitomci bych navrhl, ať se podívá na videa, jak masakrují naše města!“ vybuchl Víťa. „To už v Čechách bylo! Ani Rusům jsme se nebránili - stříleli jen oni! Jenže Rusové se chovali jakž takž slušně a nestříleli do nemocnic. Tihle jsou horší!“

„Jenže to je rozkaz našeho vrchního velitele! Omezili jsme se na likvidaci letících střel a víc už neuděláme! Pozemní vojsko nevyjelo a nevyjede, mají větší disciplinu než my.“

„Tomu já říkám zrada!“ vybuchl opět Víťa. „Pane plukovníku, likvidujte dál aspoň ty tomahawky a kdyby na nás letěly další stíhačky, sundejte je taky, každá jistě ponese střely, na které už tady netrpělivě čekají naváděči. Ať si blábolí kdo chce co chce, zničená stíhačka znamená desítky zachráněných životů! Nemusíte přece na ty darebáky útočit, nemusíte jim klást odpor, postačí zmírňovat... vedlejší škody... nebo jak oni tomu říkají...“

„Šikovná formulace!“ povzdychl si uznale plukovník. „Dá se použít i před vojenským soudem, až se před něj dostaneme!“

„Před žádný vojenský soud se nedostanete!“ ujišťoval ho Víťa. „To je přece nesmysl, koho by to mohlo napadnout?“

„Kdyby to záviselo na tobě, byl bych klidný,“ usmál se shovívavě plukovník. „Jenže to bude záviset na nové vládě - vládě Cikánů!“

„Na nové vládě?“ opáčil významně Víťa. „Vy si myslíte, že v Čechách nastoupí nová vláda? A ke všemu Cikánů? Ba ne, tihle to vyhrát nesmí!“

„Ale vyhrají!“ řekl plukovník. „Uvaž, hochu - je proti nám celý svět! Těch pár Cikánů by s kulomety nevydrželo ani hodinu, ale podporují je všichni - včetně naší opozice!“

„Jenže opozice nehne ani prstem - je to celé řízené a podporované ze zahraničí!“

„Což na věci nic nemění!“ opáčil plukovník. „Opozice se přidá k povstání, až to bude vypadat na vítězství. Ale pak už to půjde hrozně rychle.“

„Uvidíme!“ zavrčel Víťa a vypnul spojení.

line

Pokus zavolat tátu Víťovi nevyšel. Knihafonové výzvy soustavně ignoroval, zřejmě měl jiné starosti a nebylo divu, nechtěl do toho zatahovat děti, ale když se neozýval, vzchopil se Víťa k vlastní partyzánštině.

Pozval do sousední prázdné školní třídy pár kamarádů a začal s nimi debatovat.

„Jestli vyhrají Cikáni, budeme rádi, že nevědí, kde je Skalní dům!“ mínil Olda.

„Nebuď naivka!“ setřel ho Víťa. „Lítáme na naše výlety pořád z jednoho místa, lidi by museli být slepí, aby už dávno nevěděli, kde bydlíme!“

„Ti, co o nás vědí, nás neprozradí!“ namítal Olda.

„Už nás Franta jednou prozradil policajtům a kdoví, jestli to neudělá znovu!“

„V tom případě by bylo nejlepší vystavět nový Skalní dům v místě, kde o tom nebude mít nikdo nejmenší tušení,“ připustil Olda. „A přestěhovat se tam, dokud to jde!“

„Mám lepší možnost,“ vytasil se Víťa s protinávrhem. „Přispět k porážce povstalců.“

„Jenže Fuhungo bude určitě proti!“ namítl Olda. „Sám jsi nám říkal, že můžeme dělat ledacos, dokud někomu neublížíme!“

„Ale nic nenamítal proti obracení střel proti těm, kdo je vypálí!“ připomněl jim Víťa.

„A co chceš dělat?“ zarazil se nerozhodně Olda. „Doletět na místo a postavit se přímo před ty příšerné, velké kulomety?“

„Ty ti přece nic neudělají!“ připomněl mu Víťa. „Střel si ani nevšimneš, mihnou se ti tak rychle před očima, že bys je zachytil jedině ultrarychlou kamerou.“

„Jo - a budeš mít žaludek dívat se, co to udělá naproti s těmi střelci?“ zapochybovala Jitka a podívala se smutně na Víťu.

„Moc bych je nelitoval,“ uvažoval Víťa. „Střílejí na lidi. A uvažuj trochu, vypálili by si na sebe ty střely sami! Ani Fuhungo by neprotestoval.“

„Ale strašilo by tě to do smrti, přiznej si to,“ pokračovala Jitka.

„Možná,“ couvl Víťa. „Naopak si zkus představit, co bude, až se dostanou s bazukami k nemocnici. Nebudou se rozpakovat postřílet ležící nemocné i s lékaři a sestřičkami! To by mě strašilo ještě víc! Ale máš pravdu, jsou to sice vrahouni, ale ne ti praví. Praví vrahové to svinstvo jen podporují, ale v Čechách vůbec nejsou, sedí si ve své studené parádě kožených křesel a na svých televizích jen zálibně sledují, jak se naši pitomečci Cikáni za ně přičinlivě perou. Možná nevidí, jak podřezávali krky dětem, ale i tím jsou vinni!“

„Jenže k pravým viníkům se nedostaneš!“ řekl s určitostí Olda. „Ti si budou dál sedět v bezpečí a kůži za ně budou nastavovat jiní. A nejvíc nesou kůži na trh právě naši Cikáni. Na všech záběrech knihafonů i televizních kamer z druhé strany střílejí jen oni.“

„To máš pravdu,“ vychladl rychle Víťa. „Jenže když je nezastavíme, bude to čím dál horší. Armádu náš milovaný prezident úplně vyřadil ze hry příkazem vzdát se. Něco dělají letci - díky za každou raketu tomahawk, kterou pošlou vybuchnout ve skalách na hranici s Německem, díky za to, že zastavili letecké nálety našich vypečených spojenců, které by tu mohly udělat peklo. Jenže letectvo samo nic nezachrání.“

„Letectvo dokáže srazit na kolena jakoukoliv armádu!“ namítal Olda.

„Ne vždycky,“ vložil se do jejich sporu dosud jen tiše naslouchající Hynek. Jako většina dětí pocházel z děcáku a jako ostatní většinou mlčel.

„Kde, prosím tě, ještě letectvo neuspělo?“ obrátil se na něho prudce Olda.

„V padesátých letech minulého století v Indonézii!“ odvětil Hynek.

„Jak to víš? A co se tam tenkrát stalo?“ chtěl vědět Olda.

„Zajímalo mě to,“ pokrčil rameny Hynek. „Tenkrát se tam pokusili o puč komunisté. Podařilo se jim odstavit vrchního velitele, tehdejšího prezidenta Sukarna, a začali zatýkat a vraždit své oponenty. Jádrem jejich sil byla tenkrát jejich letecká armáda, přidala se k nim do posledního muže. Začala bombardovat vojenské posádky věrné Sukarnovi, ale zejména si vzala na mušku obydlí armádních generálů, kteří se k nim odmítli přidat. Podařilo se jim zabít i celou rodinu generála Suharta, velitele Tygří divize. Jenže ten už v době náletu nebyl doma, ale organizoval u své divize odpor. Tygří divize přerušila na letiště dodávky paliva a pak na ně zaútočila. Jádro vzbouřenců se jim podařilo obklíčit a postřílet - generál Suharto byl patřičně rozezlený smrtí celé své rodiny a dal příkaz nebrat zajatce. Brzy se to rozšířilo do celé země, historici tomu říkali tropický amok. V krátké době postříleli a mačetami na kusy rozsekali tři miliony indonéských komunistů! Komunistická strana Indonézie se z toho na dlouhá desetiletí nevzpamatovala, zatímco generál Suharto se stal novým vládcem - mezi námi, taky pěkný diktátor....“

„Jenže my nejsme v jejich kůži!“ namítl Víťa. „Letiště našich protivníků leží hluboko za hranicemi Německa, Rakouska a Itálie. Rakety tomahawk mohou létat z válečných lodí Američanů ve Středozemním moři. Neobklíčíš je a přerušení dodávek paliva jim neuškodí.“

„A ke všemu naši vlastní armádu ochromil náš vlastní prezident!“ přisadil si Olda.

„Náš vlastní prezident!“ opakoval po něm Víťa s výrazem naprostého pohrdání. „Ten našim protivníkům spadl z nebe!“

„Pokud si ho sem nedosadilo samo peklo!“ pokusila se obrátit to v žert Jitka.

Snažila se ale marně. Nikomu nebylo do žertování.

„Nebe nebo peklo - někdy i jedinec může rozhodnout osud celých národů!“ zamyslel se trochu Víťa. „Zejména když je to prezident... potentáti to mají vždycky jednodušší...“

„Co tedy navrhuješ dělat?“ obrátil se na něho nerozhodně Olda.

„Poradím se ještě s Fuhungem!“ řekl Víťa. „Kdyby to nešlo jinak, nezbude nám než postavit proti vzbouřencům jituly a nechat je, ať se postřílí sami. Ale možná je ještě jiná možnost - jen nás ještě nenapadla. Zeptám se Fuhunga. Odmítá sice přemýšlet za nás, ale aspoň mi dokáže vyvrátit úplně nesmyslné nápady.“

„A ty si myslíš, že tě s jeho pomocí ještě něco napadne?“ zapochybovala Jitka.

„Už napadlo,“ ušklíbl se Víťa.

line

Tentokrát se Víťa s Fuhungem pohádal opravdu ostře.

„Chceš po mně něco, co je proti všem zásadám Tvůrců!“ vyčetl mu nakonec Fuhungo.

„Neporušíme je,“ sliboval mu Víťa. „Nemám to v úmyslu od samého začátku.“

„Pak by ti snad stačila maketa!“ namítal Fuhungo.

„Nestačila, její účinek by příliš rychle přestal, oni si to ověří. Musí být pravá. Dokážeš nějakou najít a okopírovat?“

„To bys mě podceňoval - dokážu, ale nerad!“

„Oni musí vědět, že to nebude žádná habaďůra!“ trval na svém Víťa.

„Vždyť to habaďůra bude - pokud chceš opravdu naše zásady dodržet!“

„Jo, chci!“ vzdychl si Víťa. „Ale to víš ty a vím to já. Oni to nevědí. A sami by si to nejen snadno představili, ale sami by to i provedli. Tak co? Poletím tam?“

„Jestli je to tvé přání...“ ustoupil Fuhungo. „Ale jen ty sám.“

„Jistě, je to mé přání!“ stvrdil Víťa.

Janula, která se před ním objevila, nečekala dlouho. Víťa nasedl a protlačil se vodou do řeky. Krátce poté s ním janula vzlétla vzhůru do mraků, zakrývajících hvězdy...

Nad zbytkem Evropy byla noc a malá kosmická lodička podobající se bublině klouzala podél lhostejné Indie směrem k břehům Austrálie. Teprve tam se vyhoupla ze stínu Země, aby si pilot-kosmonaut mohl prohlížet, co je dole pod ním. Měl by si to prohlédnout dobře, tenhle výlet byl proti tátovu zákazu, trest bude jistě odpovídat, tak aby to aspoň stálo za to!

Z Austrálie toho ale mnoho neviděl. Dole pod janulou se rozprostíral Indický oceán, Indii by spatřil jen z dálky, kdyby nebyla ve tmě. Možná tam dole svítily miliony světel, ale mraky nic z toho nahoru nepustily.

Naše matka Země předstírala spánek...

Nad Austrálií přelétal jen krátkou trasou od Adelaide po Sydney. Tady už bylo ráno, ale právě proto nebylo také vidět skoro nic. Světla měst už zhasla a vpředu následovala jen rozlehlá pláň Pacifiku se svými mnoha tisíci ostrovy.

Při přeletu nad Havají se nakrátko ocitl nad územím Spojených států, ale Havaj je od americké pevniny oddělená několika minutami letu - a až pak se před janulou rozprostřela široká pevnina.

San Francisko - nebo to bylo Los Angeles? Knihafon tvrdil, že San Francisko. Pak hory, shora nicotné výšky, Salt Lake City, sevřené mezi nimi, až po další chvilce Denver.

To už měl Víťa sesmolený text svého prohlášení. V janule nebyla žádná tiskárna, ale Fuhungo jeho text převedl na papír, který zhmotnil přímo před ním na knihafonu.

A teď pozor, bude se přistávat! A pak to bude chtít pohyb! Víťa byl sice vybavený potřebnými mapami a plánky, ale něco jiného je cestovat prstem po mapě nebo po plánku budovy a jiné je zažít to ve skutečnosti. Nesměl se nikde zdržet, všechno bylo spočítané na vteřiny! A kosmický let, ten nesplnitelný sen milionů kluků, byl nejsnadnější záležitostí!

Nejsnadnější - ale zakázanou. Jenže zakázané ovoce nejvíc chutná...

Janula přestala pohlcovat radarové vlny. Začala je odrážet a ještě je zesilovala, aby je obsluha radarů nemohla přehlédnout. Víťa teď byl neidentifikovaným létajícím předmětem, přibližujícím se od západu ke shluku několika amerických měst - New York, Philadelphia, Baltimore a Washington. Teď už jistě každou chvilkou vypukne dole poplach, ale stíhaček se nemusí bát, ty nemají vůbec žádnou šanci i kdyby byly ve vzduchu a patrolovaly poblíž. Janula je rychlejší než si jejich piloti vůbec dokáží představit, mihne se nad nimi a už bude zase pryč, nestačí po něm ani zvednout hlavu.

Meteor na místě Víti by byl dávno rozžhavený doběla a odkapávaly by z něho kusy odtaveného povrchu. V této výšce svého času shořel i raketoplán, ale janula klesala bez obtíží, brzdila jen neznatelně a uvnitř ani nebylo horko. Největší zabrzdění bude až dole, na závěr. Ale to už bude řídit Fuhungo - jako vždycky, když nezkušený pilot januly nestačí dobrzdit nebo vykličkovat nějakou hodně nepřehlednou situaci.

To, co se chystal Víťa udělat, by možná svedl Fuhungo i sám. To by ale nemělo ten správný účinek. Víťa očekával, že největším překvapením bude on sám. Dospělý by nikoho tak nešokoval, proto musí letět on - a nikdo jiný. Na cíl ho ale naváděl Fuhungo a Víťa mu plně důvěřoval. Fuhungo věděl o zákazu, připomněl mu to - ale poslechl ho.

Závěrečné brzdy a zatáčka.

Brzdy musel Fuhungo kompenzovat, není možné ztratit rychlost družic na dvou stech metrech. Pak zatáčka - také tady by bez kompenzace praskaly kosti, místo toho stačil Víťa sledovat, kam janula míří. A poslední kilometr - tady už by se mohl chopit telepatického řízení. Vyměřil si přesně, kam letí - a poslal před sebe energii.

Nebyl to takový výbuch, jaký by způsobil americký tomahawk, ale rána to byla pěkná. Neprůstřelná skla se rozlétla vodopádem střepů a okno ve stěně Bílého domu přímo proti janule bylo rázem větší a hlavně - nezasklené.

Uprostřed Modré místnosti, vyhrazené pro přijímání hlav států, přímo před zděšeným prezidentem Spojených států, ohlušeným a napolo oslepeným explozí, naštěstí bez jediného škrábnutí, stál v oblaku prachu a červené cihlové drti - docela obyčejný kluk.

Nic na něm nebylo zajímavého. Vypadal jako tisíce farmářských synků, oblečený byl v modravých džínách a strakaté košili, jen typicky farmářský klobouček mu chyběl. V ruce držel list papíru s nějakým ozdobně napsaným textem.

„Pane prezidente!“ oslovil zkoprnělého představitele nejsilnější velmoci světa - a svou nemotornou dětskou angličtinou s cizím přízvukem až teď prozradil, že není zdejší. Pořád se choval bez zábran a beze strachu, nevšímal si mužů prezidentovy ochranky, kteří nenápadně sahali po zbraních, ale strnuli, když se znenadání mezi vetřelcem a prezidentem objevil podivný kuželovitý předmět s vlaječkou Spojených států, písmeny a číslicemi.

„Přináším vám dar - nedar,“ pokračoval Víťa. „Je to dar, protože vám ho tu nechám. Ale není to dar, protože je to poslední výstraha. Zastavte okamžitě válku v Čechách! I když jste ji nevyhlásili - ale to je jen tím větší podlost. Přestaňte už střílet vaše tomahawky, jinak se vám tu objeví další, úplně stejný dáreček, jen přiletí větší rychlostí - a odjištěný.“

„Co je to?“ zmohl se prezident na stručnou otázku.

„Vaše vlastní neutronová hlavice!“ odvětil kluk. „Malá ráže, ale mrtvá zóna by byla asi dvě míle kolem. Je zajištěná, ale to není podstatné, nechci ji odpálit. Jen mezi námi, o vašem letadle Air-force-one vím v každém okamžiku, ať stojí - jako v této chvíli - na letišti, anebo letí ve vzduchu. Dohoním ho kdykoliv mě napadne, nespoléhejte se na ochranu něčeho tak křehkého. Také vaše protiatomové bunkry jsou jen iluzorní ochrana, neutronovou bombu za vámi dostanu i do místností, i kdyby byly kilometr pod zemí. A vyřiďte svým lidem, že mají na opuštění Čech čtyřiadvacet hodin - pak ať se nediví! Vymeteme je jako pavučiny. Tohle varování považujte za poslední známku naší dobré vůle. A protože si potrpíte na listiny, tady to máte pro jistotu černé na bílém!“

Stál příliš daleko, než aby předal svou pečlivě připravenou deklaraci přímo do rukou prezidenta. Dal by tím příležitost prezidentovým gorilám, jistě jsou vycvičené v americkém národním sportu rychlotasbě... pořádají v tom občas i závody... ale vždyť i hození deklarace pod nohy může mít stejný, ne-li větší efekt! Škoda, že nemá rukavici! Ta by tu seděla!

Upustil papír tak, aby jako malý kluzák sklouzl blíž k nohám prezidenta. Pak už ale na nic nečekal, shýbl se a nasedl do průhledného vajíčka, které se před ním znenadání objevilo.

Byl nejvyšší čas. Muži prezidentovy ochranky se vzpamatovali a nastalé ticho přervalo práskání výstřelů. Kulky na okamžik zmrtvěly ve vzduchu těsně před vajíčkem a pak začaly až neskutečně pomalu klouzat a padat na modrý koberec, pokrytý bílým prachem z omítky, promíchaným s červenou cihlovou drtí.

Kluk se jen útrpně usmál. Zavrtěl hlavou a pokrčil rameny, jakoby nechápal, oč jim jde. Pak jim ukázal srozumitelné znamení - palec otočený dolů. Nemáte šanci, boys!

Otočil se a proletěl otvorem, který si krátce předtím vytvořil, nabral směr vzhůru a za okamžik poté se vřízl do mraků.

Zmizel z očí - i z radarů.

line

Tentokrát jeho návrat očekával celý Skalní dům.

Hned v přístavišti ho přivítal otec, ale za ním se tlačili skoro všichni a čekali, co Víťa řekne. Za okny, ačkoliv to byl jen obraz, byla černá noc, ale nikdo ještě nespal. Všichni byli zvědavi, jak to přivítání dopadne. Víťovi trochu vrtalo hlavou, jak se to tak rychle dozvěděli. Vždyť nikomu neřekl, kam poletí a co tam chce dělat!

„Kde jsi byl?“ zahřměl na Víťu táta.

„Na výpravě do Spojených států,“ přiznal srdnatě, opět rozhodnutý nezapírat. „Nemám se za co stydět, bylo to nutné! Jak to ale víš?“

„Stačilo zeptat se Fuhunga,“ odvětil otec. „Umím to jako ty a on naštěstí nelže!“

„Já taky nelžu!“ namítl Víťa. „Tvrdil jsem snad někomu něco jiného?“

„Nezakázal jsem to náhodou nedávno všem?“

„Zakázal,“ přikývl Víťa. „Ale jsou chvíle, kdy se dodržením zákazu stane větší škoda než jeho překročením. Tohle byl právě takový případ!“

„Takové klukoviny máš ohlásit předem - já bych ti to rychle rozmluvil!“

„To bys nesměl ignorovat knihafonové výzvy!“ opáčil Víťa. „Mám svědky, že jsi se mnou odmítal mluvit.“

„Tys to ale neřekl ani kamarádům - a to bys měl, debatovali jste o tom dlouho, ne?“

„No - jednak mě to napadlo až na konec,“ kroutil se Víťa, „za druhý jsem si to chtěl nejprve prohovořit s Fuhungem, ten nejlépe rozezná pitomost od dobrého nápadu, no a za třetí to spěchalo. Udělal jsem to, protože jsem to považoval za naprosto nutné! Uznej to!“

„Nemohlo to počkat pár hodin, aspoň do rána?“

„Nemohlo,“ namítl Víťa. „Kolik lidí by to kvůli těm pár hodinám odneslo?“

„Nejspíš nikdo,“ řekl otec mírněji. „Mezitím jsme stačili zorganizovat pasivní obranu proti povstalcům i evakuaci ohrožených lidí.“

„Jo?“ trochu se Víťovi rozjasnil obličej. „A co jste vymysleli?“

„Pasivní obrana - to jsou cesty kolem vzbouřenců, zasypané tunami balvanů, aby tudy neprojela jejich ozbrojená auta,“ řekl otec mírněji. „Balvany vozíme katulami - naštěstí jsou neprůstřelné, skládáme je na cesty i když jsou vzbouřenci na dostřel. Když je roztrhají dynamitem, postavíme o kus dál další hráz. Pěšky by prošli snadno, ale bez aut s kulomety si dál netroufají. Vztekají se, ale není jim to nic platné!“

„Jen aby si ta auta nepřetahali katulami!“ pochyboval. „Když je nezastavily ani naše skály podél hranic...“

„To se nestane, odebrali jsme jim licence,“ usmál se otec. Fuhungo si dobře pamatuje, kdo byl v poslední době s katulou na německé straně hranic - auta sem dovezli, ale už je nikam nepřemístí, nemají čím! Jsou zkrátka v pasti. Mají už jen pár cisteren benzínu, ale ten jim brzy dojde. Dochází jim i munice a brzy budou úplně vyřízení.“

„Dobrý nápad!“ schválil to Víťa.

„Druhý nápad se týká řízených střel s plochou dráhou letu tomahawk,“ pokračoval táta ve výčtu opatření. „Zeptal jsem se Fuhunga, jak hodně by mu bylo proti srsti, kdyby tyhle stroje, určené k vraždění našich lidí, likvidoval i bez našich pilotů. Mohl by snad zařídit, aby se na našich hranicích prostě vypařily, bez rozdílu, jestli nesou nálože trhavin nebo jaderné hlavice. Fuhungovi to proti mysli nebylo a od té chvíle se všechny střely i bezpilotní letadla při přeletu našich hranic prostě rozplynou. A naši piloti musí hlídat jen pilotované letouny a bojové helikoptéry - mimochodem, sundali dalších osm stíhaček a donutili nouzově přistát čtyři helikoptéry.“

„To je zajímavé!“ pochvaloval si Víťa. „Jak to proběhlo?“

„Hladce a nekrvavě, všechny posádky už sedí ve vězení. Piloti měli u sebe družicovou identifikaci, aby je v případě havárie zachránci snadněji našli. Američané pro ně také poslali přepadové helikoptéry, které by je i za běžných válečných podmínek dostaly do bezpečí - jenže na rozdíl od jiných válek na světě i ti už sedí spolu s nimi.“

„Hele, tati - nestálo by za to přihodit k nim i našeho prezidenta?“ napadlo Víťu. „Jeho rozkaz vzdát se je snad velezrada, nebo ne?“

„O tom jsme jednali, zrovna když jsi mě volal,“ podotkl otec. „Proto jsem nemohl brát hovory. V případě velezrady ho může Poslanecká sněmovna legálně odvolat z funkce, což se stalo, takže jsme momentálně bez prezidenta. Nechtěl to pochopit, strašně protestoval, ale teď už sedí zkroušeně v cele a čeká na soud. Na druhé straně, jeho rozkaz nebránit se nám nechtěně pomohl. Kdyby se do toho vložila armáda, byl by větší chaos a při střelbě by bylo víc mrtvých. Policie to zvládá lépe. Ale za polehčující okolnost to bývalému prezidentovi nikdo neuzná, tím se nemůže utěšovat.“

„Odkdy tak bezmezně věříš policajtům? Jak je to dávno, co po nás pátrali?“

Táta se usmál a bylo vidět, že se na syna ani příliš nezlobí.

„V současné době má Policie stejný cíl jako my. Snažíme se obnovit pořádek, v tom se momentálně shodneme, takže můžeme táhnout za společný provaz. Může se stát, že budeme zase stát proti sobě, ale to v téhle chvíli necháváme my i oni stranou.“

„Já jsem na to šel jinak, ale doufám, že taky správně!“ trval na svém Víťa, aniž by se zmiňoval, co tím přesně myslí.

„Správně? Možná!“ sice trochu neochotně, ale připustil jeho táta. „Možná to bude mít účinek. Dobře - trest za porušení zákazu určím až podle výsledku!“

„Díky, tati!“

„Ale zákaz platí dál a na trestu se nic nemění!“ trval na svém otec. „Může být mírnější nebo přísnější, ale nějaký trest bude v každém případě!“

„Beru, tati!“ odvětil Víťa. „Trest musí být. Ale až podle účinku! Kdyby to zastavilo válku, pak by byl každý trest nespravedlivý!“

„Ale mrskl's mu to pod nohy parádně!“ řekla obdivně Jitka.

Takže bylo jasné, že o jeho setkání v Bílém domě už všichni věděli všechno.

„Jak víte, o co šlo?“ zrudl, ačkoliv nemohl očekávat, že se to zrovna tady utají.

Fuhungo se napojil internetem na ochranku Bílého domu, zrovna když vyhodnocovali záznamy bezpečnostních kamer,“ vysvětloval mu rychle Olda. „Viděli jsme to, než ses stihl vrátit. Všichni jsme ti to záviděli! Jak jsi mu to poslední varování hodil! Amíci sice všechno označili jako Top Secret, ale pro nás to neplatí. Mají dokonalé bezpečnostní kamery, obraz jako břitva, žádné levné šmejdy jako u nás v Čechách! Co myslíš, stálo by za psinu umístit ty záznamy na internet? Byl bys rázem celosvětová filmová hvězda!“

„Jo - a taky celosvětově hledaná jako Usáma bin Ládin!“ namítl Víťa. „Radši bych to ponechal Top Secret - bude to tak lepší.“

„A dost!“ přerušil je Víťův táta. „Bude půl dvanácté! Do půlnoci budete všichni ležet, jinak pro vás zítra vynaleznu mimořádnou prácičku navíc!“

„Aspoň se něco naučíme!“ řekl drze Víťa.

„Netěš se!“ odvětil otec. „Já si ještě pamatuji takové ty krásné zbytečné práce, kterými nás na vojně dusili mazáci. Třeba přeházet hromadu písku z jednoho kouta kasárenského dvora na druhý a když jsme to měli hotové, zase zpátky!“

„Odkdy ses stal mazákem?“ opáčil jedovatě Víťa.

„No - v něčem asi měli pravdu,“ připustil otec s úsměvem. „Kdo má plné ruce práce, třeba s pískem, nemá čas na vymýšlení blbinek!“

„V tom případě jsi krutě zaspal dobu, tati!“ řekl Víťa s jistotou v hlase.

„Zaspal dobu?“ zarazil se otec. „Jak to myslíš?“

„Zapomněl jsi vymyslet pořádnou hromadu písku pro řidiče katul!“ dodal Víťa. „Ti měli taky moc času na vymýšlení blbinek!“

Táta se na něho podíval chvilku nechápavě. Pak si jen vzdychl.

„Asi máš pravdu!“ řekl.

 

line

Zpět Obsah Dále


29.04.2016 20:34

Komentáře: