Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Ticho před bouří

Vyučování během jakékoliv války zpravidla za moc nestojí, a už vůbec ne v prvních dnech konfliktu. Žáci ani učitelé nemají na školní látku náladu.

Učitelé ve Skalním domě krátce po zahnání dětí do postelí svolali noční konferenci spojenou s rodičovským sdružením. Dala by se nazvat i schůzí dospělých obyvatel Skalního domu. Konala se o půlnoci, ale ve Skalním domě nebylo jediné oko zavřené. U dětí se snad dalo očekávat, že už konečně usnou, zejména když byly rozdělené do různých pokojíků, ale z dospělých se nechtělo spát žádnému.

To byl tedy den!

Překvapivé povstání nikdo neočekával. Ani premiér vlády, ač by měl být informovaný nejlépe. Zdálo se, že rozvědka fatálně zaspala. Vůbec vládu nevarovala, že se něco chystá. Pokud ta neinformovanost nebyla úmyslná, pak by se fakticky přidala na stranu povstalců. Možná ne otevřeně, ale svou nečinností jim nahrávala.

Tak jako tak to bylo její těžké selhání. Povstání začalo pro většinu obyvatel nečekaně. Mnoho lidí vzbouřenci překvapili ve spánku a nejvíce obětí to odneslo první noci. Zpočátku je totiž vzbouřenci nestříleli, jen spící tiše podřezávali. Až když se někteří vzbudili, začali je střílet. To už naštěstí některé napadlo odletět a kdo byl v janule, byl prakticky zachráněný.

Jak se vzbouřencům podařilo udržet připravenou vzpouru v tajnosti? Takové množství aut s namontovanými zbraněmi se přece v Čechách nedá schovat! Museli je dopravit přes hranice, ale ani to nemohlo být jednoduché! Kdyby se rozvědka neflákala, musela by to zachytit, pokud to rovnou nekryla. První by mohlo být důvodem k potrestání pro neschopnost, druhé pro spoluúčast, což bylo ještě horší.

Tak jako tak premiér nesměl důvěřovat České rozvědce, prolezlé přívrženci bývalých vládnoucích stran, nyní opozice. Dalo se očekávat, že ještě něco vyvedou? Neměl by jim už dávat příležitost.

Takže co dál? Jak se zdá, povstání tentokrát opravdu tvrdě narazilo. Vzbouřencům se díky překvapení podařilo ovládnout osm pohraničních městeček. Je to ztráta, ale dál se bez zahraniční pomoci nedostanou. Je jich málo, zbraně mají paralyzované zničenými silnicemi a hornatým pohraničním terénem, zásoby paliva i munice docházejí, leteckou podporu NATO, na kterou se nejvíc spoléhali, nedostanou. Pár stovek poradců je nevytrhne a jak se zdá, bude se to sousedním státům špatně vysvětlovat, až padnou do zajetí.

Znamená to vytvořit policejní jednotky, určené ke strážení hranic a zabránění přísunu vojenského materiálu vzbouřencům. Také by měly znemožnit útěk vzbouřencům i jejich poradcům za hranice, až ti pochopí, že jim už nic jiného nezbývá.

Podle výpovědí uprchlíků vzbouřenci rabovali obchody, ale spoustu zboží, zejména potravin, přitom bez užitku zničili. Bude nutné evakuovat poslední zbytky lidí. Těm, kdo se k povstání nepřidali, hrozí strádání. U vzbouřenců je to jejich problém, horší je, aby netrpěli nevinní. Obětí na životech bylo i tak zřejmě dost, zejména zpočátku, kdy nikdo nic netušil, ale lidé se vzpamatovali a dokázali použít januly, i když často zachránili jen holé životy, bez majetku. Vzal ho čert, ale hořící domy neposkytnou Cikánům úkryt ani zásoby.

Kolik nevinných lidí ještě zůstalo na území obsazeném vzbouřenci? Měl by to někdo obletět a vyzvednout je.

„Hlavně to nikdo neprořekněte před dětmi, mohly by se na to vrhnout,“ řekla Matinka.

„Myslíš?“ podíval se na ni Víťa otec.

„Dva oblety zeměkoule už má tvůj vlastní syn na tričku!“ připomněla mu.

„To mi radši ani nepřipomínej!“ zamračil se Víťův otec.

„A ostatní hoří netrpělivostí zapojit se také,“ pokračovala. „Januly jim dávají pocit bezpečí, ale kdoví, co se může stát!“

„Možná by nebylo od věci nějak je zaměstnat!“ navrhl učitel Lukeš. „Dát jim něco na starost, aby měli všichni pocit, že pomáhají, ale aby se sami nedostali do nějakého frmolu!“

„To je jednoduché!“ řekl otec. „Ráno jim oznamte, že vyučování se z důvodu povstání do odvolání ruší - beztak by nemělo smysl. A že dostávají za úkol zkoumat internet, kde se co o tom píše. Fuhungovy noviny sledovat nemusí, o těch víme, hlavně potřebujeme přehled o zahraničních zprávách. Aspoň si všichni pořádně procvičí cizí jazyky, jaký kdo ovládá. Největší cenu budou mít asi zprávy z Německa, ale zajímavé by pro nás mohly být všechny. Ať se tomu mládež věnuje! Nebude to ani ta pověstná hromada písku!“

„A co my?“ starala se Matinka.

„Měli byste je povzbuzovat a případně se spolupodílet na vyhodnocování,“ nabídl jim. „Nešlo by sestavit o tom přehled pro Fuhungovy noviny? Troufnete si na to?“

„Víc od nás nečekáte?“ netajila Matinka zklamání.

„Nemá cenu, abyste se pletli do práce vycvičené Policii. Budou si vědět rady i bez vás,“ chlácholil je. „Ale vyhodnocování cizích zpráv může být pro konečný výsledek zajímavé. Zaměřte se na akce, ohlášené v zahraničních zprávách, ať se u nás projeví nebo ne. Mohli bychom třeba zabránit tomu, co na nás chystají!“

Pak ale všem doporučil jít ještě dospat, co se dá. Ráno budou možná potřebovat jasnou hlavu. Povstání se sice zadrhlo, ale může ještě nepříjemně překvapit.

Nakonec zůstala vzhůru jen Matinka. Prohlásila, že se cítí svěží a fit a může si zatím prohlédnout zprávy z Ameriky, kde jsou proti Evropě v časovém posunu.

Skalní dům konečně ovládlo ticho...


Svěřený úkol děti zpočátku nezaujal, ale když viděli, že se tím zabývají ve vší vážnosti i dospělí, zejména Matinka, která si hned vzala na starost zprávy ve španělštině, pochopily, že to může být záslužné.

„Kdo umíte aspoň trochu německy?“ vyzvala je Matinka, když se všichni shromáždili kolem učitelů v největší třídě Skalního domu.

Váhavě zvedli ruce manželé Myškovi a dvě děti, Jitka a Hynek. Ostatní bohužel tuto řeč neovládali.

„Zprávy z Německa jsou nejdůležitější!“ rozhodla Matinka. „Věnujte se internetu na německé straně. Cokoliv objevíte, předejte panu Myškovi, který posoudí, jak je to pro nás důležité. Pan Lukeš vám může jako němčinář pomáhat, ale bude lépe, když se věnuje polské straně, polsky tady nikdo jiný neumí.“

„My umíme jen anglicky!“ řekl vzdorovitě Víťa. Nebyla to pravda, v Praze se učili ve výběrové škole kromě angličtiny i ruštině, kterou chtěl Víťa zapřít, chtěl sledovat nejzajímavější zprávy v angličtině. Pravdou ale bylo, že rusky uměl hůř a ruštinu poslední dobou úplně opustil.

„Věnujete se tedy anglofonní oblasti světa,“ přikývla Matinka. „Británii a Spojeným státům. Kdo si ještě troufá na angličtinu?“

Trochu váhavě se zdvihl les rukou. Na angličtinu by si troufali skoro všichni, až na ty dva, kteří už dostali na starost němčinu.

„Dobře, je vás většina,“ přikývla Matinka. „Zeptám se tedy jinak: ovládá někdo ještě jinou řeč než angličtinu?“

Přihlásili se jen dva, sourozenci Olda s Katkou.

„Tak ven s tím! Nač si troufáte?“ obrátila se na ně Matinka.

„Umíme rusky, ale to přece nebudeme potřebovat, nebo ano?“ přiznal Olda.

„V každém jazyce, který neznáme, nám může utéci něco důležitého,“ řekla Matinka.

„Rusů se to přece netýká!“ namítal Olda.

„Ruština může být také důležitá,“ nesouhlasila Matinka. „Rusko není součástí aliance NATO a může jí proto dělat potíže, které by se nám mohly hodit. Ještě že jste na to aspoň dva, zaměřte se tedy na ruskou oblast.“

„Většina důležitých zpráv bude stejně anglicky!“ namítl uraženě Víťa.

„Nejdůležitější budou ty německé,“ setřela ho Matinka. „Nemáme tady nikoho, kdo by rozuměl polštině? Vzbouřenci se přece objevili i na severní Moravě a nebylo by dobré, aby na to byl kolega Lukeš sám.“

Nikdo se ale nepřihlásil.

„Škoda! I to bude důležitá oblast,“ řekla Matinka.

„Polštinu zvládnu levou rukou,“ slíbil starý učitel Lukeš.

„Tím líp!“ pochválila si Matinka. „Beru si na starost Itálii a Španělsko. Němčina je bez pochyb nejdůležitější, ale i v Polsku by ledacos mohlo být...“

„Neměli bychom se rozejít do tříd?“ navrhl Víťa.

„Bude lepší, když budeme pohromadě, budeme mít všichni lepší přehled,“ zamítla jeho nápad Matinka.

Pak už se všichni rozsadili do lavic a rozložili si před sebou knihafony. Ukázalo se, že to bude zajímavější, než to vypadalo zpočátku. Nejzajímavější zprávu přinesla kupodivu už v první čtvrthodině Matinka.

„Tomahawk zabíjel v Itálii!“ oznámila všem po chvilce hledání. „Italská vláda podala oficiální protest organizaci NATO proti přeletům amerických raket tomahawk přes italské území! Jedna raketa selhala, dopadla na předměstí Říma, zničila obytný dům a zabila uvnitř pět lidí. Italové žádají, aby americké válečné lodi, ze kterých se rakety tomahawk odpalují, obepluly Itálii, aby neohrožovaly civilní obyvatele.“

„A to tam spadla jen jedna!“ opáčil Víťa.

„Kolik jich mířilo na nás?“ zeptala se zvědavě Jitka.

„Hned to zjistím!“ nabídl se rychle Víťa.

„Máš se dívat na americký internet!“ popíchla ho Janka.

„Ten stihnu taky!“ sliboval Víťa.

„Italové se starají, aby to na ně nepadalo!“ odfrkl si Olda. „Ale že to bude dál lítat přes Rakušáky, to jim nevadí. Holt košile je bližší než kabát! A že měly původně dopadat na nás, ke všemu úmyslně, to už jim je úplně volný a dokonce to schvalují!“

„No...“ hlásil mezitím Víťa. „Jedna vadná rachejtle ze tří set odpálených je poměrně slušná spolehlivost. Horší by bylo, kdyby všech tři sta dvacet šest doletělo k nám. U nás by nadělaly pravé peklo.“

„To už jich na nás poslali tolik?“ vyjevila se Janka.

„Jo,“ přikývl Víťa. „Jedna stojí milion dolarů, takže už na nás Američané vystříleli za tři sta milionů. A to jim ještě nedošlo, že zbytečně. Zpočátku padaly do skal a lesů, teď se naštěstí na hranicích prostě rozplynou. Jediný tomahawk, který něco úspěšně zničil, byl ten v Římě!“

„Cyniku!“ zpražila ho Jitka. „A té rodiny, co to odnesla, ti není líto?“

„Je,“ přikývl Víťa. „Ale víc je mi líto tisíců rodin, které to odnesly všude jinde ve světě a které nikomu v Itálii nevadily, i když tam ty letecké bomby pro ně skladovali a nakládali. Velká většina lidí se schovává za heslo: hlavně že to není u nás!“

„Jó, známé anglické heslo: NIMB - Not In My Backyard!“ přidal Olda.

„Neboli - hlavně ať to není na našem dvorku - česky se tomu nejvíc blíží známější: Ať chcípne prase sousedovi!“

„Já mám zajímavější zprávu!“ přihlásila se o pozornost Katka. „Ruská delegace vetuje v OSN návrh rezoluce podaný Spojenými státy, Francií, Itálií a Velkou Británií. Armády NATO měly mít mandát obsadit na ochranu civilních obyvatel Českou republiku.“

„A hleďme!“ obrátila se k ní Matinka. „To je vážné.“

„Musíme o tom uvědomit vládu,“ navrhl učitel Lukeš. „Proč se to ale neobjevilo na ostatních stránkách?“

„Nevíme,“ vrčel Víťa, zatímco hbitě listoval stránkami. „Jak si to vlastně ti darebáci představují? Obsadit Českou republiku na ochranu Cikánů? Těm tu nikdo neubližoval, sami si začali! Nebo na ochranu ostatních lidí? Proč by pak Cikánům dodávali zbraně a munici? Je to celé nějaký nesmysl!“

„To není nesmysl!“ opravila ho vážně Jitka. „Vsadím boty, že ochrana obyvatel znamená v řeči představitelů NATO srovnat se zemí většinu měst, rozbít všechno, co se rozbít dá a pak nám ustanovit vládu Cikánů, která bude poslušně platit vylhané dluhy, dokud u nás bude co krást a zabavovat a dokud se nedostaneme do doby kamenné.“

„V tom případě nás Rusové zachránili!“ vzdychl si Hynek.

„Že by zrovna Rusové byli dobrodinci?“ uvažovala Katka. „Tomu se mi nechce věřit!“

„To je v téhle chvíli jedno,“ rozhodla Matinka. „Musíme uvědomit vládu, že se chystá invaze vojsk NATO.“

„Vždyť to Rusové vetovali!“ připomněla jí Katka.

„NATO je schopné podniknout invazi i bez rezoluce. Tu vlastně potřebuje jen aby se to propagandistům před světem lépe zdůvodňovalo. Ale když už si takovou rezolucí připravují půdu, připravují určitě i tu invazi,“ uvažovala Matinka.

„Už volám tátu!“ řekl na to Víťa.


Diplomatická izolace České republiky měla i své nevýhody.

Nebylo možné ovlivňovat jednání a hledat spojence. V některých případech to bylo nebezpečné. Nevědět o přípravách vojsk u sousedů by znamenalo probudit se jednoho rána s cizími tanky pod oknem. V Čechách by to nebylo ani zdaleka poprvé.

Víťův táta pozval na zasedání vlády delegaci ze Skalního domu. Vedla ji Matinka, ale kromě ní v ní byli Víťa, protože se nejlépe domlouval s Fuhungem, Olda s Katkou, neboť uměli rusky a Jitka s Hynkem za němčináře.

Hlavním a vlastně jediným bodem jednání byla chystaná invaze armád NATO do Čech, zachycená na ruských serverech.

Česká rozvědka opět zaspala, pokud vládu nevarovala úmyslně, ale nebyl čas pátrat po podrobnostech. Média členských zemí NATO se o ničem ani náznakem nezmínila, před veřejností se podařilo všechno pečlivě utajit. Jen Rusové se podle všeho prořekli. Tím se ale nebezpečí nezmenšilo. Jak to řekla Matinka, když už si připravují půdu chystanou rezolucí, připravují určitě i invazi. Co ale může proti ní vláda České republiky podniknout? Proč smí beztrestně přepadat slabší vždy jen jedna strana? Protože se cítí silnější? A není to jen falešný pocit nadřazenosti?

Vláda se brzy shodla na protiopatřeních. Víťovi se nejvíc líbilo, že se ani v nejvypjatější situaci nemělo z naší strany střílet. Prosadil to tatínek, zjevně kvůli skřítkům, ale to by policistům nemělo být na překážku. Naštěstí se přitom nemluvilo o Víťově cestě do Bílého domu a o jeho ultimátu americkému prezidentovi. Něco jiného je vyhrožovat a něco jiného je protivníka skutečně zabít. V současné situaci bylo důležitější, že januly poskytovaly posádkám prakticky nezranitelnost, zatímco po zuby vyzbrojení protivníci podobnou ochranu neměli. Bude nutné této výhody využít všude kde to půjde.

Naskládat přes cesty balvany, které v hornatém terénu zastaví postup automobilů, byla jen první vlaštovka. A přitom to bylo úplně bez rizika. Noví řidiči katul pokládali balvany na silnice i pod palbou. Nevšímali si jí, jako kdyby nebyla. Právě to okázalé ignorování pak nejvíce zadržovalo postup vzbouřenců.

Evakuovaná města i vesnice měli vzbouřenci obsazené, ale už se necítili tak skvěle jako v prvních hodinách. Ticho na české straně nevěštilo nic dobrého.

Znamenalo to, že se chystá pořádná akce...


Bezletovou zónu nad Českou republikou vyhlásily obě strany. Naštěstí měla v tom směru převahu Česká republika díky Fuhungovi a jeho janulám, katulám a jitulám. Jakmile některé pilotované letadlo NATO překročilo české hranice, nalétly na ně z Čáslavi jituly. Dvě letadla po pár kilometrech obrátily na útěk, většinou ale donutily jejich piloty katapultovat se. Čáslavská základna se tak stala černou můrou plánovačů NATO i bez nadzvukových stíhaček. Čáslaváci měli stoprocentní úspěšnost bez vlastní ztráty.

Bezpilotní stroje, počínaje tomahawky odpalovanými z amerických lodí v Severním a Středozemním moři po dálkově řízené drony, schopné samostatně bombardovat cíle na opačném konci světa, se už nedostaly za české hranice dál než na pár metrů a rozplývaly se tak nenápadně, že si pozorovatelé na hranicích té skutečnosti všimli až po delší době.

Západní média zpočátku přinášela zprávy i o úspěšném zničení vojenských cílů v Čechách, o praktickém vymazání české protiletecké obrany, decimování tanků, obrněných transportérů a jiných, ovšemže výhradně vojenských cílů na českém území. V cizích novinách se objevovaly fotografie zničených českých tanků, v televizi běžely efektní záběry výbuchů řízených střel, ničících chirurgicky přesnými zásahy české velitelské bunkry. Bylo vidět, že to všechno mělo nastat, jenže média si senzační záběry připravila dopředu, zřejmě aby jim neunikly podrobnosti.

Autentické mohly být záběry na jásot vítězně postupujících ozbrojených vzbouřenců, na široké úsměvy opálených Cikánů na automobilech, vítězná gesta a radostnou střelbu do vzduchu.

Zfalšované bylo střílení z pancéřovek na české tanky, které se vždy po zásahu efektně zahalily do černých oblaků hořící nafty... Tanky přece proti nim vůbec nevyjely, kde je tedy ničili?

Falešné byly i záběry masových protestních demonstrací proti zkorumpované zločinné vládě, která nechce odstoupit přes odpor celého národa... Demonstrace měly být na Václavském náměstí, ale tramvajové koleje u sochy krále Václava, které tam dávno nejsou, usvědčovaly autory nahrávky z dalšího falzifikátu.

Optimismus médií navíc vyvracely zprávy z Čech. Nejenže nebyly zničeny žádné vojenské cíle, ale nebyl dosud vyhlášen ani letecký poplach! Letadla NATO se totiž nad česká města vůbec nedostala! Záběry z vítězného tažení vzbouřenců za podpory aliance byly předem natočeny podle očekávání iniciátorů agrese, jenže se fatálně rozcházely s realitou. Zprávy České televize, zachytitelné v německém příhraničí, úspěchy aliančních letců zcela popíraly. Naopak se tu objevily výslechy zajatých pilotů. Většinou nechápali, co se stalo, jen matně si vzpomínali, jak se s nimi letoun nekontrolovatelně roztočil a jak se na poslední chvíli katapultovali. Piloti helikoptér vypovídali, jak je donutily k přistání ty pomalé české podzvukové bitevní stroje a nechápali, kde se v té chvíli zdržely jejich skvělé nadzvukové stíhačky, které je měly chránit a samozřejmě měly s těmi drzými Čechy zatočit.

V bezletové zóně volně létaly mimo českých podzvukových bitevníků jen české januly. Většinou civilní, jen zčásti patřící Policii. Piloti z posádky Čáslav létali jen když se k hranicím blížila letadla NATO, pak ale létali nejrychleji. Provoz byl vcelku normální, jako by ani žádná válka nebyla. Katuly převážely dál náklady a lidé dojíždějící do práce létali bez omezení. Policie po nich požadovala jen dodržovat výšku do dvou kilometrů, aby nepřekáželi bitevníkům. Když se někteří chovali jako neukáznění, januly omezení respektovaly i proti jejich vůli. Prostě výš nešly, jako by jim docházel dech.

Výjimkou byly oblasti ovládané vzbouřenci. Pokud z nich obyvatelé sami neuprchli již prvního dne ve vlastních janulách, Policie České republiky je během první noci odvezla, aby nebylo koho terorizovat. Ve vyklizených městech zbyli jen vzbouřenci, jejich rodiny a příbuzní. O evakuaci pochopitelně nestáli a když na policisty nestříleli, aspoň se před nimi schovávali. Již během prvního dne začali rabovat. V dobytých městech nenarazili na odpor, ale druhého dne už nebylo co krást. Byty cikánských rodin přetékaly kradeným zbožím. Mělo to jednu drobnou nevýhodu. Nebylo komu všechno prodat a kde za stržené peníze něco koupit. Obchody s potravinami a hlavně s alkoholem přece vyrabovali jako první.

Byli ale pány situace a podle svých zvyků celou první noc temperamentně a radostně oslavovali vítězství za občasné střelby z kalašnikovů, údajně získaných z české armády, i z amerických karabin M-16 a samopalů UZI, pocházejících bůhvíodkud.

Západní novináři a reportéři zde získali látku k reportážím, přesně podle dlouho připravovaných scénářů. Konečně měli autentické záběry předem dohodnutého vítězství!

Ano, tady byli ti vítězové! Sebevědomí, odhodlaní, jásající a tančící Cikáni. Se svými stejně jásajícími ženami a početnými rodinami. Svolali se a sjeli z celé republiky do jednoho šiku proti nenáviděným českým tyranům! A tady konečně mohli ukázat, jak je nenávidí!

„Zvítězíme!“ jásali do objektivů kamer.

Tyto záběry obletěly celý svět...


Jejich poradci však obecný optimismus nesdíleli.

Cílem přece nebylo dobytí pár bezvýznamných městeček, ale svržení vlády! A k tomu měli podle všeho dál než zpočátku. Moment překvapení pominul, noční masakr obyvatel ve spících městech se neopakoval a ačkoliv se jim českým prezidentem paralyzovaná Armáda České republiky nepostavila, Policie je stačila zastavit sama.

Balvany skládané Katulami na cesty v místech, kde se nedaly objet, nepříjemně zabrzdily postup. Někde vzbouřence zastavily úplně a než se jim podařilo balvany rozstřílet, přilétaly katuly znovu a pokaždé o kus dál navršily další překážku. Bylo vidět, jaké by to byly vynikající obrněné vozy. Nevšímaly si střel z velkorážních kulometů, klouzaly po nich náboje z pancéřovek i bazuk a ani nástražné nálože jim neublížily. Po vzbouřeneckých silách sice nestřílely, ale rychle a účinně jejich postup zastavily. Na dvou místech, kam se nepodařilo dopravit včas zásoby, Cikánům dokonce došla munice do kulometů. Zbyly jim tenčící se zásoby nábojů do kalašnikovů a pistolí, takže museli i se svými poradci přejít do obrany. Zatím na ně Policie neútočila, ale kdyby proti nim zasáhly těžší zbraně, byla by jejich situace naprosto zoufalá. Česká armáda se naštěstí na protiútok nezmohla.

Největším neúspěchem ale byla chybějící letecká podpora. Tady už poradci vytušili nebetyčné problémy. Objednané údery nepřicházely, ve vzduchu úplně chyběla letadla NATO. Dvakrát se přímo před jejich očima odehrály souboje mezi českými bitevními alkami a vrtulníky, které se bez úspěchu pokoušely dovážet munici. Alky donutily vrtulník nouzově přistát a posádku na zemi trapně zajala obyčejná státní Policie a když na ně Cikáni z velké dálky stříleli, podařilo se jim nanejvýš zapálit a zničit zajatý vrtulník. Policisté opouštěli januly jen krátce a krytí dalšími neprůstřelnými janulami.

Původně bezproblémová doprava zásob, munice a paliva se brzy ukázala iluzorní. Cikáni na počátku disponovali úctyhodnou přepravní kapacitou, katuly dokázaly přenášet přes hraniční zátarasy i tanky s českými emblémy, jakoby ukořistěné a dokonce dobrovolně předané Českou armádou, cisterny paliva a nakonec i hlavní údernou automobilní sílu s namontovanými účinnými zbraněmi. Cikáni nešetřili optimismem, co všechno vozí a jak se starají o zásobování z Německa a při kdejaké příležitosti, zejména před kamerami západních reportérů, radostně a temperamentně stříleli do vzduchu.

To se jim to střílelo, když si nemuseli munici shánět a sami platit, ale dodali a zaplatili jim ji spřátelení mecenáši!

A pak je najednou katuly přestaly poslouchat. Ty co byly ve vzduchu zamířily přímo dolů a jakmile dosedly, vyklopily náklad rovnou mezi stromy a rozplynuly se. Pak už nikdo žádnou nevyvolal, ač se o to usilovně a s jadrnými nadávkami snažili. Některým se objevila na knihafonech zpráva, že je Dispečink do odvolání vypíná, jiným se neobjevilo ani to. Některé knihafony se bez varování vypařily a přerušily tak spojení mezi skupinami. Poradci sice měli vlastní komunikační prostředky, ale nepočítali s vypomáháním místním na tak široké frontě.

Cikáni se z poměrně dobře vybavených spojenců změnili v pouhý kanonenfutr. Hodili se sice ještě k obsluze kulometů a vozidel, ale ani v tom nevynikali, s jakoukoliv poruchou si nevěděli rady a navíc vyžadovali dohled, aby neopouštěli zbraně, kdekoliv se jim naskytla příležitost k rabování.

Ani jako vojáci za moc nestáli.


Od vytrhání ostnatého drátu při rušení Železné opony se přes česko-německé hranice dalo přecházet pěšky. Nové zátarasy z umělých skal byly účinné jen na vozidla. Zpočátku zadržovaly pouze policejní automobily s exekutory, ale zadržely by i tanky. Cikáni přes ně zpočátku katulami přepravili vše co potřebovali k povstání, jako ozbrojená auta, tahače, cisterny i několik tanků, vydávaných před novináři za kořistní, ale jakmile jim Dispečink katuly vypnul, hranice se opět změnily v neprůjezdnou oblast. Člověk tudy bez problémů prošel, s jistými potížemi a občasným přenášením projel na kole a zvládl to i na motocyklu, pokud měl alespoň minimální zkušenosti z terénních závodů. Výhodu měli účastníci Dakaru nebo Šestidenního závodu motocyklů.

Poradci vzbouřenců a zejména jejich spojenci na německé straně zorganizovali kurýrní službu a naverbovali dobrovolníky, aby z Německa na motocyklech dovezli nebo na zádech donesli aspoň nějakou munici. Cikáni totiž přes napomínání poradců pořád ještě bezcílně stříleli do vzduchu, nebo na zbytečné cíle. Pravda, ulovili přitom pár desítek zajíců i vysoké zvěře, bylo to vítané přispění do tenčících se zásob, ale zásoby munice ubývaly.

Nad pohraničními lesy se však začaly objevovat české policejní januly a pro kurýrní službu to znamenalo katastrofu. V janulách totiž seděli policisté oblečení do neprůstřelných vest. Dokud byli obalení absolutně neprůstřelnou bublinou, byli nezranitelní a opouštěli ji jen krátce, aby dopadené kurýry zatkli. Nepomáhala proti nim střelba, nepomáhalo zoufalé kličkování mezi stromy. Ty malé bubliny byly i při kličkování rychlejší než motocykly, utéci ani ujet se jim nedalo. Nepatrnou nadějí pro pěší kurýry bylo zapadnout do houští kapradin a doufat, že je policisté přehlédnou. Občas se to někomu i poštěstilo, když se dopadená skupina rozprchla do všech stran a policisté je nestačili pobrat. Běda však osamělému chodci s batohem, běda motocyklistovi! Osamělý člověk prostě neměl šanci. Januly létaly tiše, žádný zvuk nikoho nevaroval a když se ozval křik: „Policie - stůjte!“ bylo už pozdě i na střelbu.

Víťa navíc domluvil s Fuhungem použití miniaturních kamer velikosti kávového zrnka. Policie je rozvěsila na stromy podél českých hranic a policejní služba pak komanda naváděla přesně do míst, kde se předtím mihly jakékoliv osoby. Úspěšný přechod hranic se začal podobat výhře v loterii. V pohraničních lesích rezivěly desítky motocyklů s úmyslně proraženou nádrží, jejichž úklidem se Policie nezdržovala, ale zejména rychle řídly řady dobrovolníků na funkci kurýrů. Nejen o stovky zadržených, ale i o ty, kdo si riziko nakonec rozmysleli.

Zpočátku ještě policisté uznávali novinářské a reportérské legitimace. Do Německa tak proniklo kromě několika reportérů se svými záznamy i několik desítek důležitých štábních spojek. Jenže když policisté našli u kameramana televizní stanice CNN laserový zaměřovač pro navádění řízených střel, legitimace CNN mu už nepomohla. Byl zatčen, obviněn ze špionáže a téže noci vojenským soudem odsouzen na dvacet let těžkého žaláře.

Ženevské konvence dovolují chycené špiony v době války i střílet.

Toto prý sice válka nebyla, nebyla přece vypovězená, ale tři stovky raket tomahawk v době míru, to je setsakra silný tabák! Nic na věci nemění, že tentokrát do cílů nedoletěly a žádné škody nenapáchaly. To nebyla zásluha těch, kdo je vysílali. Za jiných okolností by představovaly miliardové škody a nejspíš tisíce ztracených lidských životů.

Zatčením reportéra CNN skončilo hájení novinářů. Policie České republiky je respektovala jen když měli platné novinářské doklady, ale jejich platnost rázně ukončila v okamžiku, kdy u nich našla vojenský kontraband.

Nemělo cenu spoléhat se na novinářskou imunitu. Novináři si příliš zvykli odvolávat se na ni i v případě, kdy svého statusu zneužili k navádění leteckých řízených střel na cíle. V tomto století se to dělo často, v Iráku a Libyi se s tím někteří reportéři neskrývali, ale Česká republika to nazvala leteckým terorismem a chlapy s laserovými naváděcími přístroji chycené bez uniforem vyhlásila za špiony, na které se nevztahují konvence o zajatcích. Policie zadržela u hranic každého a ignorovala protesty novinářů proti zatčení i proti důkladným prohlídkám včetně osobních. Jen když prohlídka nepřinesla jiný výsledek než pravé reportérské nádobí a bylo to skutečně poprvé, vysadili reportéra na německé straně hranic. Omluvy se poblíž vzbouřeneckých území nikdo nedočkal.

Nejhůř dopadl, u koho policisté našli zbraň nebo laserový zaměřovač. Soudy byly nesmlouvavé. Na držitele vojenského materiálu pohlížely jako na přistiženého teroristu. Terorismus v době ohrožení státu znamená těžké tresty všude na světě. Protesty kolegů a intervence Amnesty International nebo Human Right Watch nepomáhaly. Marně se dušovali, že neměli v úmyslu napomáhání terorismu ani špionáž.

Podobně dopadli i reportéři ubytovaní ve velkých českých městech. Policie dělala razie současně, aby se nemohli navzájem varovat. Prohledala jim zavazadla, nerespektovala imunitu, které se opět marně dovolávali. U koho objevila zbraně a laserové zaměřovače, byť nevybalené, toho zatkla pro účast na terorismu a vojenské soudy se s nimi už příliš nepáraly. Nalezené laserové zaměřovače znamenaly poukázku na dvacet let kriminálu bez možnosti odvolání, novinář nenovinář.

Na protesty proti osobním prohlídkám mluvčí stereotypně odpovídala, že jsou na ně jistě všichni zvyklí z letišť, kde se i důkladnější prohlídky provozují už dávno. Že se tyto prohlídky až dosud některým vyvoleným novinářům vyhýbaly?

Nezájem! Všem stejně!


Poblíž měst obsazených povstalci, místy i nad nimi, již od rána nehybně visely ve vzduchu desítky janul.

Samozřejmě se hned od první chvíle staly terčem zběsilého ostřelování z velkorážních kulometů, ale poradci včas pochopili, že to nevede k cíli a zbytečně ztrácejí munici, jejíž nedostatek je už tížil. Zarazili proto své cikánské kulometčíky a nehybně visící januly jen ostražitě pozorovali svými dalekohledy.

Jsou tu proto, aby na nich vyplýtvali poslední munici? Nebo mají ještě jiný význam?

Měli se to dozvědět, ale nemělo jim to být příjemné.

Podobné januly se objevovaly i nad lesy v Německu. Tam to bylo jasnější, byly to ničím nezastírané špionážní přelety, jak dokazovaly jejich snímky nad vojenskými tábory. Nestoudně si dovolily monitorovat vojenské cvičení Stahlwerke, současně konané v Prusku, v Porýní a v Bavorsku za účasti spřátelených armád Francie a Itálie. NATO je podle smluv předem řádně ohlásilo Rusku, ale Česká republika zprávu nedostala. Po úmyslu vystoupit z NATO se jí přestala taková oznámení týkat. Januly, vznášející se nad shromaždišti tankových vojsk, nebyly oficiálně přizvané a plným právem se daly chápat jako akt špionáže ve prospěch státu, který z NATO nedávno odešel. Jak to ale jejich posádkám dát najevo? Pokusy sestřelit je prokázaly, že je to odsouzené k nezdaru. Dosavadní zkušenosti říkaly, že odolávají střelám z pěchotních i protiletadlových zbraní. jenže januly si nevšímaly ani větších protiletadlových střel, od starých stingerů po nejnovější protiletadlové řízené střely, dodané teprve nedávno. Exploze jim nevadily, nemělo smysl snažit se je zastrašit nálety stíhaček a helikoptér. Všímaly si jich jen když jim bránily ve výhledu, pak bez velkých cavyků uhnuly stranou a dovedly to obratněji než helikoptéry.

I bez dalekohledů bylo zřejmé, že v těch zčásti průhledných bublinách sedí vojáci v uniformách Armády České republiky. V každé byli dva. Jeden pozoroval, druhý se staral o jídlo nebo odpočíval. Od jiných osobních janul, známých v příhraničních oblastech z dob, kdy sem přilétali Cikáni se zákazníky, se ale dost lišily. Víc se podobaly katulám, naloženým obytnými buňkami. Hlavní rozdíl proti starším cikánským katulám byl v tom, že obytná buňka byla přístupná z kabiny řidiče, takže se tu mohli dva řidiči či pozorovatelé střídat. Zřejmě tam měli zásoby jídla, záchod i lůžka, možná i něco navíc. Drzost, s jakou se objevili nad územím sousedního státu, ale přesahovala všechny meze.

Velení NATO proti nim vyzkoušelo další zbraň, dosud tajnou novinku. Dopadla ještě hůř. Paprsek energetického laseru, určený k sestřelování nepřátelských letadel, se od průhledného povrchu špionážní katuly odrazil zpět - a zničil laser.

To už bylo na pováženou. Lasery dokázaly při vhodných podmínkách během zkoušek zapálit na dálku i lodi a obrněná vozidla. Tady nejenže neuškodily vojákům, poklidně sedícím za řízením, ale piloti těch průhledných bublin ani nejevili známky oslnění a navíc došlo k nepochopitelnému zničení laseru!

Německá vláda po vyčerpání všech ničivých prostředků chtěla podat rozhořčený protest proti těm létajícím objektům, ale neměla na Českou republiku přímé diplomatické spojení. Musela tedy protest odeslat přes Madagaskar a počítat s několikadenním zpožděním, kdy budou česká špionážní letadla vojenské cvičení Stahlwerke nerušeně monitorovat.

Tam, kde byly tyto létající pozorovatelny viditelné i z míst přístupných civilistům, se proti nim ihned konaly mírové civilní protestní manifestace, ovšem nedalo se poznat, zda si jich posádky špionážních letounů všímaly, neboť byly otočené do vojenského prostoru. Byl to nakonec jen další, velice vděčný námět na reportáže do médií.

Jinak ovšem bez výsledku.

 


Zpět Obsah Dále

17.04.2018 13:38