Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Třetí cesta kolem světa

Na nádvoří starodávného Moskevského Kremlu přistála po ránu průhledná bublina, ve které seděl - chlapec.

Protože nebyly ještě návštěvní hodiny - a protože i do Ruska už dorazily první pověsti o českých průhledných janulách, vyběhli hned k chlapci molodcy krěmljovskovo karaulja - neboli kremelská stráž.

Stoj! Któ takój!“ oslovila ho nepříliš přívětivě a oba strážní na vetřelce ihned namířili své nablýskané kalašnikovy.

V té chvíli se slabě zablýsklo a ozvalo se velice krátké zadrnčení.

Užaslí strážní náhle drželi v rukou místo hrozivých samopalů jen dřevěné pažbičky. Pár dalších součástek dopadlo na dlažbu, ale nic přitom necinklo kovově, na zem dopadly jen dřevěné dílce. Na dlažbě se rozstříkla i brýlová skla, když zmizely kovové obroučky brýlí jednoho strážného. Odpadly i přezky parádních čepic, držené kovovými knoflíčky.

Chaču gavariť s vášim preziděntom!“ oslovil je kluk beze stopy vzrušení. „Zovítě sjudá váševo načálnika!“

Chtít hovořit s prezidentem byla ovšem úžasná drzost. Výzvu k přivolání náčelníka by strážní splnili i sami - jen kdyby to šlo! Kromě samopalů jim totiž chyběly kovové píšťalky k přivolání posil a vyhlašování poplachu. Hrábli po nich ze zvyku - jenže místo píšťalek nahmátli jen ozdobné služební šňůry, na nichž ještě před chvilkou visely.

I ty ozdobné šňůry ale strážným zůstaly nečekaně v rukou. Chyběly jim kovové háčky, které je měly držet na uniformě. Dole měly být navlečeny na ozdobném knoflíku, ale ten také chyběl. Oba strážní drželi v rukou jen holé, bohatě drhané služební šňůry bez píšťalek.

Štó takóje, súkin syn!“ začal sprostě klít strážný, který se vzpamatoval o maličko dřív než jeho kolega. Chtěl udělat krok, ale v té chvíli na dláždění dopadl jeho kožený opasek bez kovové přezky. Kalhoty, poslušné příkazu gravitace, se snažily následovat jeho příkladu, ale až na zem nedopadly, neboť se zamotaly strážnému kolem nohou kdesi pod koleny.

Vteřinu poté udělaly totéž kalhoty i opasek druhého strážného, oba odkalhotění strážní se zapotáceli a málem padli k zemi.

Pustili zbytky samopalů, popadli své kalhoty a natáhli si je, ovšem museli je neustále přidržovat rukama, neboť kalhoty bez pásku odmítaly držet, kde měly. I parádní uniformy vypadaly jinak, než jak jim kdysi veleli krejčí. Pláště i rubášky se rozhalily, neboť všude jim chyběly ozdobné kovové knoflíky. Člověk by nevěřil, kolik kovových drobností má na sobě - a jaký problém nastane, když všechny najednou zmizí.

Štó takój - ty navěrno syn kolduny?“ zahromoval strážný na chlapce, ale spíš bázlivě než sebevědomě. Po tom, co se stalo, by asi každý připustil, že jde o syna čarodějnice.

Da, ja koldun,“ odpověděl chlapec. „Zovítě váševo načálnika!“

Přiznat se veřejně k čarodějnictví bylo již ve středověku nebezpečné, ale kdo to mohl na místě dokázat, vysloužil si už tenkrát patřičný respekt. Víťa se musel pousmát. Prohlásit se za čaroděje zkoušel už v Čechách - a i tam to někteří přijali. Natož tady!

Požadavek přivolat náčelníka teď byl nejen chlapcovým přáním, ale i zbožným přáním obou strážných. Oba už jasně věděli, že narazili na něco, co nejsou schopní pochopit. Zbyla jim jen troška naivní naděje, že jen oni nic nechápou.

Náčelník si snad bude vědět rady!

Strážní začali - ovšem opatrně a ne příliš hlasitě - volat o pomoc.

Skažítě jim, čtóby nikto ně chatěl poljzovať ružjo!“ poradil jim chlapec. „A to vsěm kak vam pověďótsja!“

Varování, aby se i ti další nesnažili použít zbraně, jinak dopadnou stejně, Víťa myslel upřímně. Vypadal ale jen zdánlivě klidně a bezstarostně. Ve skutečnosti byl napnutější než ti dva před ním - ačkoliv z jiného důvodu. První setkání s kremelskými strážnými se mu příliš nevydařilo, jenže to nešlo jinak, ti hoši měli samopaly po ruce a čert aby si byl jistý, jestli je nechtěli použít! Jakmile na někoho míří kalašnikov - a dá se čekat, že v něm mají včeličky pěkně ostré - nezbývá než vzít ho vážně. Snad tihle dva přemluví ostatní, aby se zbraněmi tolik neblbli - pak by se s nimi snad dalo mluvit.

V opačném případě... no, prostě se to bude opakovat...

Tato Fuhungova ochrana není nejlepší, zkritizoval ji v duchu. Je příliš nevratná. Ti hoši budou mít se zničenými samopaly problémy a k jejich vstřícnosti to nepřispělo. Přimrazení je rozhodně jednodušší a lepší.

Jenže na druhou stranu - přimrazení vyžaduje, aby na přimrazeného viděl, nebo aspoň přibližně tušil směr, odkud hrozí nebezpečí. Ruškov má také něco do sebe. Přinejmenším je stejně rychlý a účinný. Člověk nemá oči vzadu a tohle účinkuje spolehlivě všemi směry. Neandertálce s kamenným sekeromlatem by to nezastavilo, ale od takových Vikingů dál to během milisekundy odzbrojí každého válečníka. A navíc - přimrazení je účinné na přímou viditelnost, zatímco tohle se dá použít i na stokilometrové frontě.

Bůh ochraňuj Němce, kdyby chtěli to své pitomé vojenské cvičení Stahlwerke chápat jako nástupní soustředění vojsk k okupaci Čech!

Nestačili by se divit!

line

Jak velký problém byl dostat se k ruskému prezidentovi, tak se jednání s ním ukázalo jako snadná záležitost.

Naštěstí se mu rychle doneslo, že ho přímo v Kremlu shání nějaký kluk z Čech, což by samo o sobě bylo podivné. Ještě divnější bylo, jak se nepozorovaně dostal do Moskvy, když v Rusku žádný Čech oficiálně není, nikdo nepřekročil hranice a nejpodivnější zvěsti tvrdily, že se kolem toho kluka ději záhady, které nikdo nedokáže vysvětlit.

Naštěstí Víťa neustále opakoval, že přišel v míru a dokud se někdo nepokusí použít proti němu zbraň, nikomu nic neudělá. Pak i u ruského prezidenta převážila zvědavost nad obvyklou zdravou nedůvěrou.

Ruského prezidenta si získal přiznáním, že není takový superman, jakého mu ho mohli jeho podřízení vylíčit.

„Jste první Rus, se kterým jednám,“ přiznal, když mu ruský prezident nabídl křeslo u stolu, kde obvykle jednal s prezidenty ostatních států. „Prosím, omluvte mě, neumím tak dobře rusky, jak by bylo třeba. A klidně mě opravte, když něco řeknu špatně.“

„Mohu sehnat překladatele,“ nabídl ruský prezident. „Máme jich dost.“

„Jen by zdržovali,“ namítl Víťa a posadil se. „Nemá smysl slyšet všechno dvakrát. Vy jistě česky neumíte, musím se tím víc snažit.“

Ruský prezident se jen usmál a také se posadil - ten kluk se mu začal líbit.

„Kdo vlastně jste?“ začal s otázkou.

Víťa se mu představil - a prezident zpozorněl, když slyšel, že je to synek odbojného českého premiéra.

„A to tě otec pustil na takovou výpravu?“ zeptal se ho.

„Není to poprvé,“ řekl Víťa. „Už jsem jednal i s prezidentem Spojených států.“

„Ty? Takový... klouček? Opravdu tě táta pustil tak daleko? Nebojí se o tebe?“

„Nemá důvod,“ odvětil sebejistě Víťa. „Necestuji po zemi, po moři ani ve vzduchu, létám si kosmickým korábem. Cestou do Moskvy jsem započal svůj třetí oblet Země.“

„Kosmickým korábem?“ nevěřil prezident. „Poslyš, to bych snad měl vědět!“

„Můžete mě vidět jen na noční obloze, když létám přes noční polokouli a nejsou tam mraky,“ ujistil ho Víťa. „Ve dne mě nemůže vidět nikdo, můj koráb je příliš maličký.“

„Ale my máme radary...“

„Radary mě nevidí vůbec,“ ujistil ho Víťa. „Pokud sám nechci.“

„Ty můžeš ovlivňovat i naše radary?“

„To ne - jen odrazivost svého korábu. Když se paprsek radaru ode mě neodrazí, radar nemá, co by viděl. Kromě toho jsem dnes přes Rusko letěl poprvé, předtím jsem to bral přes Indii a Austrálii.“

„Takže jsi vlastně - kosmonaut!“

„Ano - i ne,“ souhlasil Víťa s výhradou. „Zatím jsem žádný oblet Země nedokončil v jednom kuse, vždycky jen s mezipřistáním. Dvakrát jsem byl ve Spojených státech a teď tady. To se ani nemusí počítat.“

„Ve Spojených státech už dvakrát? A že se takovou návštěvou ani nepochlubili!“

„Poprvé si mě ani nevšimli,“ usmál se Víťa. „To byla ostatně má soukromá návštěva. Podruhé jsem se nechal vidět na radarech a na místě jsem ještě slušně požádal prezidenta Spojených států, aby zastavil ostřelování České republiky... no, pohrozil jsem mu tak trochu zpopelněním... Ještě se ukáže, jaký je to hrdina...“

„Ty umíš i hrozit?“

„Umím - ale nechtějte to dokázat. Víte, když už jste se přidali k té nesmyslné kampani proti Čechům, zkuste se zamyslet nad tím, co děláte! Přidali jste se k nespravedlnosti, to je hrozné, nemyslíte? Už proto, že by se vám každé zlo mohlo vrátit ve zlém - a ve větším.“

„Jakou nespravedlnost máš na mysli?“

„Zabavování českého majetku,“ řekl stručně Víťa.

„Ale na to bylo přece vydané soudní rozhodnutí... a od vás Čechů bylo spravedlivé, že jste zabavili ruský majetek v Čechách?“ zamračil se ruský prezident.

„Soudní rozhodnutí!“ vybuchl Víťa. „Vážně věříte, že ten soud byl spravedlivý?“

„Všechny státy ten rozsudek uznaly!“ namítl prezident.

„Ale většina - včetně vás - až po americkém nátlaku! Musíte přece jako všichni vědět, že to spravedlivé nebylo! A že jsme zabavili váš majetek u nás? Vy jste začali zabavováním českého! Na základě rozhodnutí prodejného, mafiánského a ke všemu samozvaného soudu! Ani proti tomu soudu jste neprotestovali! Ale to není všechno, neprotestovali jste, ani když na nás začaly létat americké střely! Mlčeli jste, když NATO nad námi vyhlásilo bezletovou zónu a chystalo se nás rozbombardovat! Pak jste se k nim hrdinně přidali a teď už trčíte v té nevyhlášené válce i vy!“

„Odmítli jsme rezoluci o vojenském obsazení Čech!“ řekl prezident prudce. „Neposlali jsme k vám ani naše vojska!“

„To vás také zachránilo!“ odvětil Víťa. „Jestli jste si ještě nevšiml, začali jsme se už bránit! Zatím jen na našem území - a všimněte si, prosím, ztráty na životech byly až dosud jedině na straně Čechů, odneslo to pár stovek neozbrojených, spících lidí, mimo jiné i hodně dětí - jejich krev je teď nejen na rukou těch, kdo je stříleli a podřezávali, ale také na rukou těch, kdo k tomu poskytovali zbraně - i jinou podporu. Takže i na vašich! Schválili jste na půdě zločinecké OSN bezletovou zónu nad Čechami, ačkoliv dobře víte, že bezletová zóna dnes znamená beztrestné bombardování jednou stranou - dobře víte, kterou - a druhá strana se nesmí ani bránit! Proto jsme ji vyhlásili naopak my a nepustíme nad naše území ani jedno letadlo. Bezpilotní stroje a rakety rovnou ničíme - a sundali jsme přes tři stovky amerických tomahawků! Nezasahujeme zatím mimo naše území, ale to by se mohlo dramaticky změnit! Zkuste schválit otevřenou agresi - a nepostačíte se divit! Přestaňte už konečně strkat hlavu do písku jako pštros, nebo přijdete o všechno - i o tu hlavu!“

„Snad nám nechcete vyhrožovat!“ usmál se trochu nuceně prezident.

„Čemu říkáte vyhrožování?“ opáčil Víťa. „Varujeme vás, že se celý svět řítí do pekla? To přece víte i bez nás! Dobře, řeknu vám víc než ostatním! Proč myslíte, že jsme se mohli odvážit postavit prakticky celému světu? Češi přece vždycky násilí ustupovali! Čím to, že jsme se teď postavili Američanům a s nimi celé organizaci NATO? A všimli jste si vůbec, že tahle vražedná organizace poprvé za svou existenci neuspěla? Nad Čechami teď létají jenom česká letadla a žádná jiná! A nebojíme se ani invazních vojsk! Ani vašich. Proč asi?“

Víťa skončil otázkou a odmlčel se, další slovo nechal prezidentovi.

„Doufáte, že se za vás postavíme?“ zkusil hádat prezident.

„To bychom si dali!“ vyprskl trochu smutně Víťa. „Vy že byste se postavili na stranu spravedlnosti? Vy? Ba ne, vy o spravedlnosti nic nevíte, od vás pomoc nečekáme!“

„A od koho tedy?“ zamračil se prezident. „Od Američanů jistě ne - tak snad od Číny?“

„Čína se připojila k celosvětovému zabavování všeho českého,“ opáčil Víťa. „Takže jsme jí zabavili taky všechno... upřímně řečeno, ztráta čínské pobočky škodovky nás nemrzí, my se aut stejně zbavujeme a co s automobilkou? Jen ať si ji užijí - a pokud se o ni budou soudit, ať se o ni hádají s Němci, vždyť jim ta česká škodovka patřila. A že od nás zmizelo čínské zboží? Beztak to byly vždycky nejhorší šunty...“

„Tak tedy Indie?“ hádal opět.

„V Indii došli na naše velvyslanectví exekutoři s příkazem zabavit vše, co má nějakou cenu!“ kývl hlavou Víťa. „Zabavili všechno - jenže u nás přišli o Ostravu a to je bolelo víc. Nebudu vás už napínat, pomoc jsme dostali od mimozemšťanů. Ano, u nás v Čechách se projevili! Díky nim můžeme doufat, že odoláme celému světu. Ale má to háček. Svěřili nám úžasné technologie - ale výhradně pod podmínkou, že při tom nikoho nezbavíme života! V našem barbarském, prohnilém světě je to strašná podmínka! Jako kdybyste vy nesměli zabít jediného Čečence, ačkoliv vás oni hromadně vraždí! Ale splnili jsme ji! Poslali k nám bandu nájemných vrahů a úspěšně proti nám poštvali naše národnostní menšiny! Říkají jim povstalci, vyzbrojili je a začali je podporovat letecky - a my jsme je nesměli zabíjet! Krutá podmínka, nemyslíte? Ale poctivě ji plníme. V téhle válce se skutečně střílí jen proti nám. My jsme ale bez jediného výstřelu zničili všechna bojová letadla, která se nad naše území odvážila. Pilotům jsme nesměli zkřivit vlas a také jsou všichni bez jediného škrábnutí - jenže sedí v našich věznicích! Nesměli jsme střílet vrahy, kteří u nás zabíjeli neozbrojené lidi - ale máme jich už za mřížemi tisíce. Nepoužíváme střelné zbraně - a přece jsme tu po zuby vyzbrojenou hordu zastavili, obklíčili a rozdrtíme je - jen zabít nesmíme ani jednoho. Umíte si to, jako vrchní velitel, představit?“

„Po pravdě - ne. Ale máte snad nějaké mimozemské technologie, pak snad...“

„Ano, máme,“ přikývl Víťa. „Ale uvědomte si, jsme sami proti veškerému zlu našeho světa. Ke komu jste se přidali vy? My to ale neprohrajeme - prohrajete jedině vy.“

„Ale... jak můžeme prohrát? Když vy nesmíte zabíjet... Ale vaše situace se tím velice změnila, vy teď vlastně - zrazujete celé lidstvo!“

„Do háje s lidstvem, které nedokáže zajistit spravedlnost! Do háje s lidstvem, které se pořád vraždí! A do háje s právním systémem, který to umožňuje a posvětil kdejakou válku! Koho vlastně zrazujeme? Ropnou mafii, která svět řídí? Bravo! Systém, kde si může dělat kdo chce, co chce, pokud na to má dolary? Výborně! A komu to prohnilé lidstvo zrazujeme? Mimozemšťanům? Vždyť o nás nemají zájem! Žádný z nich na tomto světě není, ani se sem nechystají, nic od nás nepotřebují - jen by byli rádi, abychom se přestali zabíjet! Ještě tomu říkáte zrazování? Pokud ano - výborně! Zradíme tenhle systém rádi - ale lidi nezradíme! Ty zrazujete dnes a denně vy - tím, že je prodáváte za bezcenné papírky, smrdící ropou! Zabíjet darebáky nesmíme, ale uvěznit ano. Máme jich už ve vězení tisíce. A uvědomte si konečně, ke komu jste se přidali! Čím to chcete ospravedlnit? Věrností lidstvu? Spíš věrností ropným mafiím! Taková věrnost by se ale měla trestat! Největší a nejkrutější války se nevedou kvůli demokracii, ale kvůli ropným polím! A vy to moc dobře víte!“

„Chcete mě snad zavřít? Nebo nás chcete dokonce zavřít všechny? Nas mnogo!“

„Můžeme i to,“ přikývl Víťa. „Nemusíme vás zavírat do věznic, nepotřebujeme na to ani koncentrační tábory, jako je Guantánamo, jako byly Solověcké ostrovy nebo Oswietim. Zavřeme vás ve vaší veliké, širé Rusi!“

„To má být žert? To snad nemyslíte vážně!“ usmál se trochu nuceně prezident.

„Myslíme,“ řekl Víťa vážně. „Zavřeli jste nám plynovod? Budiž - nebudeme už váš plyn potřebovat. Zavřeli jste nám ropovod? Obejdeme se bez ropy. Vy ji budete potřebovat dál a až vyčerpáte zbylá ložiska, vaše stroje se zastaví. Automobily, letadla, lodě i vlaky se změní v pouhý železný šrot. My máme místo automobilů, letadel, vlaků i lodí mimozemské létající stroje januly. Nepotřebují benzín, naftu, plyn ani elektřinu. Naše zemědělské stroje jsou dokonalejší a nepotřebují palivo. Vám se traktory zastaví a nepomohou vám ani koně. Ano, vy sami se zavřete ve vaší veliké, širé Rusi - jenže v době kamenné!“

„My jsme vás přece tentokrát vojensky nenapadli!“

„Pustá výmluva! Ale přidali jste se k exekucím českého majetku a všechno zabavené jste poctivě odvedli ropné hydře, aby měla na další bomby, střely a letadla.“

„Vetovali jsme poslední návrh rezoluce, podle které k vám chtěli vyslat vojska!“

„Což je pouhá formalita, když jim dovolujete vysílat vojska i proti rezolucím,“ opáčil Víťa. „Co jsem na světě, neuplynul rok, aby se nestřílelo. Proti posledním válkám jste ani nekvikli. Kdy jste se proti nějaké agresi naposledy skutečně postavili?“

„Naposledy? Tuším - ve Vietnamu... a postavili jsme se i proti Gruzii!“ připomněl si rychle prezident.

„Ve Vietnamu... v minulém tisíciletí... trochu jste se vzchopili, když začali Gruzínci bezohledně bombardovat vaše vojáky, ale ani pak jste to nedokončili a neodhodlali jste se potrestat viníky! A od té doby necháváte válečnou hydru řádit úplně beztrestně.“

„Nemáme na to!“ bránil se. „Američané jsou vojensky silnější!“

„A proto jim dodáváte všechno co potřebují. Kovy, obilí, ropu, plyn. Kupují si vás za pouhé potištěné papírky!“

„Myslíte za dolary? Ale my je potřebujeme - na modernější technologie!“

„Ty nejmodernější vám Američané neprodají - protože je sami nedostanou. Zavádíme je jen v Čechách - kde také jinde, když jsme v hospodářské i diplomatické izolaci, že? My ale nemáme čeho litovat, v Čechách se vede čím dál lépe. Naši lidé neprotestují proti vládě, která jim přináší blahobyt i ve válce a v izolaci! Jen hlupáci by ji chtěli svrhnout! Pokud to někdo v propagandě tvrdí, pak pustě lže - jako vaše noviny!“

„Zřejmě přebírají zprávy od jiných agentur!“

„To je ono! Přebírají, ale neověřují! Jinými slovy, podílejí se na lživé propagandě, jen ji šíří dál, pomáhají tedy zlu - tak je to!“

„To bychom měli prověřit,“ připustil prezident. „Jde o to - jak, když jste vyhnali naše lidi z Čech?“

„Jako vy naše,“ opáčil Víťa. „Dobře, mohu vám dát jiný, pravdivější zdroj informací. I kdybyste to považoval za naši propagandu, vždycky je lépe mít informace z více zdrojů a pokud možno z obou stran konfliktu. Dám vám náš knihafon - je to víceúčelový přístroj, ale pro vás na něm bude nejzajímavější zpravodajství Fuhungových novin. Pro jistotu vám jich dám víc - aspoň tři. Jeden si ponechte, dva svěřte spolehlivým tlumočníkům, kteří si nebudou vymýšlet vlastní verze toho, co se tam dozvědí. A připravte se, že se hodně liší od oficiální propagandy, kterou v současné době tak nekriticky přebíráte.“

Předal prezidentovi skoro slavnostně tři knihafony.

„To je nějaký mobil?“

„Ne, to je knihafon,“ řekl Víťa. „Důležité na něm je, že v něm najdete naše zprávy. Dá se s ním také telefonovat, chcete-li, označím vám spojení na mě, nebo na mého tátu, je to přece český premiér a po zatčení prezidenta i hlava státu, můžete si to zkusit.“

„I tady, v Rusku?“ divil se prezident. „Na rádiové spojení jsme trochu daleko. Že by to šlo přes satelit?“

Knihafony fungují po celém světě bez satelitů,“ ujistil ho Víťa. „Není to technologie založená na rádiových vlnách. Je pokročilejší než všechno, co jsme my lidé vymysleli i co vymyslíme za sto let a funguje i jako notebook, i když s notebooky nemá nic společného.“

Nebyla to tak docela pravda, knihafon navrhoval pan Adam, ovlivněný notebooky. Což nerozhodovalo - vnitřek byl přece úplně jiný.

Víťa vytvořil zručně na jednom knihafonu ikonky na dosud prázdném panelu častých volání, aby si mohl prezident zavolat do Čech - zatím jen jemu a tátovi.

„Tak - a tím jsem splnil, co jsem si vzal za úkol,“ řekl spokojeně. „Co s tím uděláte, je vaše věc. A když říkám: éto váše dělo, tak tím myslím, že to bude opravdu záležet jen na vás a ne jako když to kdysi řekl Brežněv a téhož roku k nám poslal vaše tanky!“

„To už je snad historie!“ bránil se prezident.

„Historie se ráda opakuje,“ namítl Víťa. „Zejména když na ni lidi zapomínají. My na vaši bratrskou a internacionální pomoc nezapomeneme nikdy.“

„Předtím jsme vás ale osvobodili od Hitlera!“ vyčetl mu.

„Ani na to nezapomínáme!“ opáčil Víťa. „Zapomenout na Hitlera by si přáli Germáni. Ale i pro vás bude navždy platit: otěc osvobodítěl, syn zachvátčik. Můžeme spolu vycházet v dobrém, ale ani vaši pomoc, ani vaši okupaci už nezapomeneme - s tím se musíte smířit! Stejně jako se Američané musí smířit s tím, že od Druhé světové války, kdy se přidali do boje proti zlu, kdy jsme je i my vítali jako osvoboditele, už nikam nepřišli v dobrém. Pak už jen konali skoro bez přestání zlo. I u nich si pamatujeme oboje, ale to dobré se jim podařilo překrýt zlem více než několikanásobně.“

„Neumíte zřejmě odpouštět!“ rýpl si prezident.

„Odpouštět je něco jiného než zapomínat,“ opravil do Víťa. „Odpouštět znamená, že s vámi můžeme žít v dobrém - pokud nás nebudete ohrožovat ani utiskovat. Ale zapomínání se nevyplácí! Národ, který zapomene svoji historii, je obvykle odsouzen si ji zopakovat! To by u nás znamenalo vytrpět si další a další okupace! Ba ne! Zapomínat po nás nechtějte! Co už se stalo, stalo se! Nebudeme se před to vracet - ale nebudeme si ani vracet zabavené, to se beztak vrátit nedá! Snažte se dívat dopředu - ale pozor! Vpředu občas smrdí síra!“

„Takže - jestli to dobře chápu - vy po nás vlastně ani nechcete, abychom opět otevřeli kohoutky ropovodu a plynovodu?“

„Naučili jsme se žít bez nich. Smlouvy jste zavřením kohoutků roztrhali - přiznám se, nám se to v té chvíli ohromně hodilo. Nemůžete nás vinit z nedodržení smluv, k tomu by totiž jinak nutně došlo z naší strany, protože my už ropu ani plyn nepotřebujeme. Co s těmi rourami v zemi uděláte, nás nezajímá. My je tam necháme, nepotřebujeme je ani jako kov.“

„A po jiné spolupráci netoužíte?“

„Netoužíme,“ souhlasil Víťa. „Obejdeme se bez vás.“

„Dobře - ale co tady potom chcete?“

„Jen jedno - nesnažte se přispívat k jakékoliv válce. Ať ji tak někdo bez obalu nazve, nebo ať ji nazývá vzletněji šíření demokracie nebo bratrská internacionální pomoc. Obojí je stejné svinstvo, při kterém teče krev malých dětí. Snažte se nepomáhat zlu - jinak pro vás budou navždycky nejvyspělejší technologií Windowsy na počítačích Made in Tchaiwan!“

„To jsou, chlapče, hodně silná slova!“ zarazil se prezident.

„Silná? Hlavně pravdivá! Poslyšte, chystáme se rozdrtit vzbouřence, dříve než na nás vtrhnou vojska NATO. Očekáváme, že prodejná média spustí obrovský nářek nad jejich porážkou. Budou ronit krokodýlí slzy nad tisíci zavražděných vzbouřenců. Pamatujte si jen, že jsme až dosud žádného nezabili a pokud to půjde, ani nezabijeme. Smeteme je nekrvavě. Jistě už mají předem připravené záběry těch zmasakrovaných ubožáků - neumějí beztak nic jiného než lhát. Ale chcete-li vidět pravé záběry jejich porážky, sledujte Fuhungovy noviny.“

„Znamená to, že máte protiúder již připravený?“

„Máme. Bude to velice rychlé.“

„A máte pro tolik vzbouřenců vůbec dost vězení?“ napadlo prezidenta.

„To nechte na nás - my už si s nimi poradíme!“ řekl Víťa. „O tom už jsme nedávno s vládou diskutovali. Kdyby bylo potřeba místo navíc, vyhlásíme mimořádnou amnestii pro darebáky lehčího kalibru.“

Vstal na znamení, že už nemá co dodat. Také prezident Ruska vstal.

„Česká republika!“ vrtěl hlavou. „Takový státeček - trpaslík! Nebýt hokeje a piva, ani by o vás svět nevěděl!“

„Trpaslík?“ ušklíbl se Víťa. „Vy si pořád myslíte, že je svět stvořený jen pro obry, čím větší, tím lépe? Víte co? Pojďte se na něco podívat! Jistě znáte vaše rakety, kterými posíláte na oběžnou dráhu své posádky! To jsou obrovské kolosy, jejich váha přesahuje stovku tun! A pojďte se podívat, jak se dá téhož výsledku dosáhnout bez milionů litrů paliva! Za chvíli poletím domů a odstartuji přímo z vašeho nádvoří. Uvidíte - a především uslyšíte - rozdíl mezi pozemskou technologií, která se do kosmu rve hrubou silou, a mimozemskou, kterou ani neuslyšíte. Stojí to za srovnání!“

Takové pozvání bylo nečekané i pro prezidenta. Start kosmického korábu z nádvoří? To starodávný Kreml za celou svou existenci nezažil!

Vyšli z prezidentovy pracovny a kráčeli po chodbě. Vzadu za nimi je opatrně sledovala prezidentova ochranka - jak je dnes u tak vysoko postavených politiků nezbytné. Víťa tady kráčel sám - a přece se mohl cítit bezpečněji než prezident.

I prezidentovi ochránci už věděli, že se v blízkosti toho kluka nesmí svých zbraní ani dotknout, nechtějí-li skončit bez kalhot, jako ti příliš dychtiví maníci na nádvoří.

Konečně poslední dveře!

Od Víti se náhle ozvalo tiché zazvonění. Víťa rychle sáhl pro knihafon, odepnul jej od náramku a přitiskl si jej k uchu.

„Víťa, slyším tě, tati!“ ohlásil se.

Knihafon chvíli štěbetal.

„Rozumím - jo, letím tam!“ řekl Víťa a připnul si knihafon zpět na ruku.

„Co to bylo?“ zeptal se ho zvědavě prezident.

„Malá změna kurzu,“ usmál se Víťa. „Místo abych jen dokončil oblet Země a vrátil se energeticky nejvýhodnější cestou domů, poletím jinam.“

„Přepočítání dráhy ti problém nedělá?“

„To je to nejmenší,“ usmál se Víťa. „Já nepočítám každou tunu - a na oběžné dráze každé kilo - paliva. Prostě se zvednu a zamířím jiným směrem.“

„Kam vlastně poletíš? Kde bude tvá další zastávka?“

„Indonésie - ostrov Jáva - Jakarta - prezidentský palác,“ řekl Víťa.

„A kde máš svůj kosmický koráb?“ rozhlédl se udiveně prezident, neboť nádvoří bylo zcela prázdné.

„Tady!“ řekl Víťa.

A obřadně nasedl do januly, která se zjevila přímo vedle něho.

Prezidentova ochranka vytřeštila oči i s prezidentem. Ta mrňavá průhledná bublina má být kosmičeskij korablj? Neuvědomili si, že si před necelou hodinou jejího přistávání ani nepovšimli - ačkoliv všechny kosmické lodě přistávají nenápadněji než startují.

Víťa se pomalu, beze spěchu zvedl nad nádvoří, zamával přihlížejícím - a pak prudce nabral rychlost směrem vzhůru.

Během vteřiny jim zmizel v mracích.

 

line

Zpět Obsah Dále


29.04.2016 20:34

Komentáře: