Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Hovor s králem

Výpravy do Ruska a následně do Indonésie měl Víťa výjimečně schválené otcem. Na druhou cestu ho dokonce otec sám vyslal - i když ji předběžně probrali ve vládě. Nejprve se o ni pohádali, většina členů vlády byla proti, ale pak se dohodli, že rozhodnutí raději odloží na později.

Telefonát přímo do Kremlu znamenal, že rozhodnutí nakonec padlo. A kladné.

A Víťa byl nejen nejbližší, ale v improvizovaných jednáních nejzkušenější. Proto ani zbytek vlády neprotestoval, když ho jeho vlastní otec poslal na neuvěřitelné poslání.

Rusko se mělo stát nositelem protiváhy jednostranné propagandy zemí spojených do aliance NATO. Fuhungovy noviny měly vliv pouze v Čechách, nikde jinde na světě neměly prostor k uplatnění, všude je ignorovali. Pro Čechy bylo životně nezbytné vnutit je někomu skutečně vlivnému a v současné době bylo nejvhodnějším objektem Rusko. Čínu, která snad mohla být další protiváhou, oddělovala nejen větší vzdálenost, ale i jazyková bariéra. Nejen od češtiny, ale zejména od většiny západních jazyků.

Z Moskvy Víťa zamířil na jih - a se započtením rotace Země proletěl postupně nad Afghánistánem, Pákistánem, Indií a pak už letěl nad Indickým oceánem k ostrovu Jáva.

Jednání s prezidentem Indonésie bylo poměrně krátké. Víťa přišel s nabídkou, která v jeho protějšku vyvolala nejprve záchvat smíchu, pak stejně silný záchvat vzteku, ale když Víťa přimrazil jeho osobní strážce, kteří ho měli vyhodit, začal ho konečně brát vážně.

Po pravdě řečeno, musel ho brát vážně. Zkuste brát na lehkou váhu protivníka, který před vámi pouhým pohybem ruky zabije vaše osobní strážce, ale pak je stejnou cestou oživí, aby s vážnou tváří opakoval nabídku, jakou nemůže splnit žádný člověk na světě.

„Tohle myslíte vážně?“ vybuchl, když Víťa skončil. „Tolik přece nemáte! Tolik může mít ještě tak Francie, možná Německo, ale ne vy! A je nemyslitelné, aby nám Francie nebo Německo nabídly úplně všechno co mají!“

„Myslím to naprosto vážně,“ přikývl Víťa. „Je to přece jednoduché - dohoda platí až po dodání poslední tuny. Jenže my to dodáme. Myslete si o tom, co chcete.“

„Tři tisíce tun?“ opakoval po něm prezident. „A vy si myslíte, že něco takového smím rozhodnout sám? Na to se musí sejít celý sbor zákonodárců - a ani pak to není jisté!“

„Věnuji vám telefon, kterým mě můžete zavolat,“ nabídl mu Víťa. „Předložte vašemu sboru můj návrh. Nikdo na celém světě vám tolik nenabídne - jen já. Přemýšlejte trochu! Kdo vám může dát víc?“

„Američané! Mají jistě víc než vy!“ vyhrkl.

„Mají, ale vám nic takového nenabídnou!“ opáčil Víťa. „Nezruinují se přece!“

„Vám zruinování nevadí?“

„Zřejmě ne,“ pokrčil Víťa rameny. „Svolejte váš sbor zákonodárců a předložte jim tu nabídku. Takovou v tomto tisíciletí dostanete jen jednu a tisíc let se nebude opakovat! Bude platit ještě dva měsíce, pak půjdu jinam. Nejste jediní na světě, komu mohu něco takového nabídnout, ani jediní, kdo na to mohou kývnout!“

„Dobrá - dejte sem ten telefon. Jste si jistý, že se vás dovoláme?“

„To bych vám to nenabízel,“ opáčil Víťa. „Jednám zásadně seriózně. Ale doporučoval bych vám, abyste mě vzal vážně a jednal stejně seriózně i vy.“

„Uvidíme!“ utrhl se prezident - ale knihafon přijal.

line

Severomoravská oblast, ovládaná povstalci, byla ze všech nejmenší a měla i největší problémy. Byla nejdál od Německa, takže si sem Cikáni nestačili navozit dostatek materiálu. Podařilo se jim sice obsadit jedno bezvýznamné městečko, ale to bylo asi tak všechno, dál si netroufli. Potřebovali by nejméně dvakrát tolik kulometných vozů a nejprve by jim musela letadla vyčistit vojenské kasárny, teprve pak by to bylo snadnější.

Obrovskou výhodou bylo, že jim padl do rukou kravín v blízké vesnici. Ošetřovatelé se sice stačili zachránit, ale nechali tu všechno. Cikáni, kteří se dostali až do kravína, začali krávy jen tak ze sportu střílet, ale poradci jim to rychle zatrhli. Tuny masa byly přece velice důležité a nebylo moudré si je zbytečně znehodnotit!

První noc uvařily Cikánky na oslavu vítězství obrovské hrnce hovězího guláše k velké radosti všech. A zdálo se, že hody budou pokračovat. Krav v kravíně zůstalo ještě dost, aby se nikdo nemusel bát hladu. Zvířata, zdivočelá střelbou, se nakonec uklidnila a čekala trpně na svůj osud, ačkoliv již od druhého dne skoro nepřetržitě bučela hlady. Nikoho nenapadlo krávy nakrmit - nač také, stejně je čeká porážka!

Když se jim zásoby munice ztenčily, jejich kulometné vozy neměly čím střílet, neměli už ani jeden náboj do bazuky a zbyla jim jen munice do kalašnikovů v množství pod třicet nábojů na samopal, nepočítaje pistolové náboje, vhodné jen pro osobní obranu, dali poradci povel stáhnout se na jedno místo. Do vesnice, kde vyčkají zlepšení situace. Stačilo, aby sem přiletěl nákladní vrtulník s municí! Objednali je přece a velení NATO jim je slíbilo!

Jenže objednané vrtulníky z Německa nepřilétaly a povstalcům začaly kromě munice docházet i potraviny. Guláš byl brzy bez chleba, chyběly i přísady, mouka i koření. Nájezdy na okolní vesnice nepřipadaly v úvahu, všude hlídkovala Policie v nízko letících janulách. Policisté nestříleli, ale nedali se ani sestřelit a nikdo se je neodvážil ignorovat, podběhnout pod nimi a pokračovat s Policií v zádech.

Dalekohledy ukazovaly, že Policie opět opanovala městečko, odkud se Cikáni nedávno stáhli. Ale co bylo horšího - české katuly navozily na všechny silnice i polní cesty kolem jejich vesnice vysoké přehrady z velkých balvanů, které zcela znemožnily jízdu automobilů. Podniknout nájezd na město bez podpory kulometů by bylo příliš odvážné. Japonci by to asi zkusili, ale Cikáni nebyli kamikaze. I poradci usoudili, že to v současné situaci nepůjde.

Zbývalo jen vydržet a čekat, až se obnoví doprava materiálu. Na obloze občas přelétla skupinka tryskáčů a i když nepodnikala nálety na pozemní cíle, dodávala svou přítomností povstaleckým bojovníkům sil a naděje.

Poradci ale byli ještě zachmuřenější. Dalekohledy jim potvrdily, že tryskáče nad nimi nepatří alianci, ale že to jsou české bitevníky alky. Byl div, že neútočily na povstalce, ale už to, že si tu dovolily létat, ukazovalo na děravost bezletové zóny. A co víc - létaly zde jedině české tryskáče, za celou dobu se tu neobjevila jediná stíhačka a jediná helikoptéra aliance!

Něco zkrátka nevyšlo.

A pak to přišlo - Češi podnikli protiútok.

Kalašnikovy byly bez účinku. Policisté byli obalení neprůstřelnými bublinami a když z nich přece jen nakrátko vystoupili, ostatní je svými janulami chránili.

Januly vytvořily několik skupinek a nalétly na ledabyle zamaskovaná kulometná auta poblíž středu vesnice u vypálené školy. Vypadalo to příšerně, jako útok draků nebo nějakých prehistorických příšer. Nebyly to jen januly, měly mezi sebou i katuly, které kulometná auta pohltily, naložily - některé i s osádkami, zvedly do výše a odletěly s nimi. Nešťastníci, uzavření v kabinách, se snažili vylézt okny, ale silové pole katul je tisklo těsně. Bylo vidět, jak uvnitř děsem řvou - ale slyšet je nebylo, všechno probíhalo v naprostém tichu.

Policejní katuly odlétaly, jenže jich tu bylo příliš mnoho. Zakrátko pohltily, naložily a odvezly kulometná, bazuková i raketová auta - bez munice i posádek beztak bezbranná.

Došlo na ruční zbraně, ale bylo jasné, že odpor nepotrvá dlouho.

Střelba z kalašnikovů brzy utichla - náboje došly. Znělo to jako rozsudek smrti. Pistole nebyly rovné zbraně proti policejním samopalům.

První skupinky Cikánů začaly zahazovat nepotřebné samopaly a zdvihat ruce.

Policie je oddělila přehradou z janul, aby je nepostříleli ozbrojení soukmenovci nebo poradci, policisté jednoho po druhém hbitě natlačili do přistavených janul - minibusů a bez meškání je odváželi. Houfce bojovníků se zmenšovaly. Jednotlivci zoufale pobíhali mezi domy vesnice podle toho, kam nalétly policejní januly, hledali úkryty ve stodolách i uvnitř domů mezi vyděšenými ženami a zoufale plačícími dětmi, ale nic jim nepomohlo. V domech zůstaly po odchodu policistů jen sprostě nadávající ženy a bečící děcka, zatímco jejich muži mizeli v průhledných bublinách ve výši.

Poradci přišli na řadu poslední. Policie je obklíčila v jejich hlavním stanu ve vesnické hospodě, utíkat nebylo kam. Pistolky byly proti samopalům směšné - každý by si snad mohl nechat poslední náboj pro sebe, ale... zajetí snad nebude horší než smrt...

Teprve pak přiletěla katula s kontejnerem potravin a po odletu posledních policistů tu zůstal jen kontejner. Cikánky si dodaly odvahy a opatrně zjistily, co se v něm nachází. Na zásoby se vrhly, jako kdyby již měsíce hladověly. Praly se o pytlíky mouky, rozšlapávaly na zemi vejce. Kontejner nebyl velký a vybrakovat jej jim netrvalo ani půl hodiny.

Severomoravská enkláva povstalců padla.

line

Přeplněné cely, ale po dlouhé době aspoň trocha pořádného jídla.

Včerejší nadšení bylo to tam, nálada povstaleckých bojovníků byla na dně. Byli teď v lepším případě zajatci, v horším - dopadení teroristé. Vězeňští dozorci se přikláněli spíš k tomu druhému a to vůbec nevypadalo dobře!

Pak přišel požadavek: vyberte mezi sebou někoho, kdo za vás bude jednat. Vyhnali je z cel na vězeňské nádvoří, odkud se nedalo utéci. Měli ale volnost k domlouvání, které bylo poměrně krátké a výsledné.

„Ať za nás jedná náš král!“

Pak se museli vrátit zpátky do cel, jen tři měli jít vyjednávat. Cikánský král Fero a jeho dva pobočníci, které si sám zvolil.

Dovedli je do strohé kanceláře, kde na ně kromě dozorců čekali i nějací civilisté.

„Posaďte se!“ pokynul jim dozorce.

Seděli teď proti sobě u stolu. Na jedné straně tři Cikáni, proti nim vězeňský dozorce - ovšem s nějakou vysokou šarží - a dva civilisté. Jednoho po chvilce vzpomínání poznali. Byl to přece sám premiér České republiky! Ale posledního neznali - a navíc to byl nějaký mrňavý kluk.

„Co tenhle tady?“ zavrčel král Fero a pohodil hlavou k Víťovi. „Máme snad jednat s malými usmrkanci?“

„Nic jiného vám nezbude,“ ujistil ho ředitel věznice a dal jen rukou pokyn, po němž místnost opustili všichni zbývající dozorci. Byli teď tři na tři, tři chlapi proti dvěma s malým klukem, ale pro Cikány to nebyla přesila, dozorce měl zbraň.

„Chcete nás ponížit?“ vybuchl nespokojeně král Fero.

„Čím?“ pozvedl k němu od lejster oči ředitel věznice. „Myslíte tady Víťou? Včera jednal v Moskvě s prezidentem Ruska. Neponížilo to jeho, proč by to mělo vadit vám?“

„S prezidentem... Ruska?“

„Nejen s ním. Víťa jednal už s více prezidenty. Ve Spojených státech, v Rusku... ze všech velmocí mu chybí jen Čína. Považujte jednání s ním za čest!“

Cikáni prohodili mezi sebou pár slov cikánsky, ale zdálo se, že se uspokojili.

„O čom buděme jednať?“ zeptal se po chvilce ticha Fero.

„Proč jste se proti nám postavili?“ zeptal se ho sám premiér. „Co vám u nás chybělo?“

„Nie zme spokojení!“ řekl král Fero. „Diskriminujetě nás, utláčatě nás.“

„Dostali jste exkluzivní práci - zaměstnal vás Dispečink katul, to vám nestačilo?“

„Ale to práve bola tá diškriminácia!“ opáčil král. „Nědávali stě nám nočné príplatky!“

„Když nebyla noční práce, nemohly být ani příplatky!“ řekl premiér. „Noční příplatky nedostával nikdo a Dispečink vám dovoloval přivydělávat si jinde. Jakápak diskriminace?“

„Dispečink... dispečink...“ vrčel král. „Dispečink vybíral všetky peniaze a nám dával čo? Drobty!“

„Dispečink vybíral všechny peníze, ale když nebyly zakázky a tudíž ani peníze, platil vás dál plným platem. Celkově byl Dispečink ztrátový, doplácel na vás!“

„Ale to bolo málo - za takú robotu!“

„To vám bylo málo?“ divil se premiér. „Řízení katul bylo snadné, abyste je zvládli. Dokáží to i děcka! Kdo si stěžoval, že ho bolí záda, dostal sníženou gravitaci! Vždyť to bylo leháro! Zaměstnaní jste byli přednostně, měli jste práci, pevný plat, jaký vám mnozí záviděli - co vám chybělo?“

„Nočné príplatky!“ odvětil král Fero. „Ako sa z toho dalo vyžiť? Máme ženy, děti...“

„Dispečink vám platil dost!“ trval na svém premiér. „Měli jste práci a především pevný plat! Jiní musí za náročnější práci vystačit i s menšími platy a nestěžují si!“

„Ale Němčúri nám slibovali dvojnásobok!“ vytasil se s trumfem.

„A myslíte, že by vám to dali?“ usmál se útrpně premiér. „Potřebovali vás využít, pak by vás odkopli! Ti by Dispečink nedotovali, musel by pro ně naopak tvrdě vydělávat! Buď by zdražili dopravu zákazníkům, nebo by vám platili méně. Podle odhadů byste se museli spokojit s polovinou a možná ani to ne. A taky byste s tím museli vystačit!“

„V Německu nám platili oveľa viac!“

„Ano - ale jen za skutečně odvedenou práci!“ opáčil premiér. „Když neměli odvoz, nic vám nedali. Přitom vám Dispečink poskytoval, kdyby nic jiného, katuly i s potřebnou energií. Za tu jste neplatili, ale Němci by vám nedali zadarmo nic, to si pište!“

„Němci mali veľa práce!“ opáčil král Fero. „Prečo stě nám nědali ten Dispečink celý? My bysme s ním lépěj gazdovali!“

„To těžko!“ opáčil premiér. „Opakuji, Dispečink na vás prodělával! Kdybyste ho měli pod správou vy, nikdo by vás nedotoval a zbylo by vám ještě méně!“

„Šak sa tie vaši úradníci na Dispečinku istoistě němali zle!“ vybuchl král Fero. „Dreli nás z kože, sami nič něrobili a eště nám strhávali peniažky za voľajaké výmysle!“

„Dispečink vám strhával peníze za zdržení a za opilost ve službě,“ uvedl to premiér na pravou míru. „A nejsou tam žádní úředníci! Dispečink pracuje bez lidí, automaticky! Nikdo tam žádný plat nebere!“

„On je to len dajaký... stroj?“

„Dispečink nemá pro lidi místo!“ řekl premiér. „Kromě katul obstarává desítky tisíc janul a to všechny současně. To je nad lidské síly. Takže žádní úředníci, žádné platy! Měli jste to jako nezištnou pomoc! Ale nevážili jste si jí, takže už ji zpátky nedostanete! Zejména když jste katulami dopravovali do Čech vražedné zbraně a postavili se proti nám!“

Chvilku bylo ticho, protože král Fero sotva lapal po dechu.

„Čo s námi chcetě urobiť?“ vyhrkl, když se trochu vzpamatoval.

„Dáme vám autonomii,“ řekl premiér. „Dostanete prostor, kde si budete rozhodovat sami o sobě. Nikdo vás tam nebude diskriminovat, ale nikdo vás nebude ani dotovat!“

„To je něľudské!“ vyskočil cikánský král.

„Nelidské? Budete mít konečně od nás pokoj!“

„To by sa vám hodilo!“ namítl druhý Cikán. „Vy se chcete zbavit nás!“

„Jistě - umíte si ještě představit další soužití s námi? Když jste tady podřezávali dětem krky, stříleli a ničili? A to vám chceme poskytnout prostředky, abyste si vystačili! Dostanete pole, kde si můžete vypěstovat, co se vám zachce! Pro začátek i nějaká hospodářská zvířata, krávy, abyste měli mléko pro děti, slepice pro vejce.“

„Něvieme s nimi zarábať!“ namítl král. „Až krávy a sliepky zjeme, čo nám ostaně?“

„Tak se to naučíte!“ řekl rázně premiér. „Dostanete nářadí k lovení ryb - rybařit přece umíte, ne? Tam vás nikdo nebude honit, nikdo nebude vyžadovat rybářské lístky - všechny ryby tam budou jen vaše!“

„No jo - ale to bystě nám tam museli dodávat nové a nové ryby, my to něvieme.“

„Tam ryby jen tak nevylovíte!“ usmál se premiér. „Nemůžete ale věčně očekávat, že za vás někdo zaseje a vy přijdete jen sklízet! Naučíte se sít obilí a chovat zvířata!“

„To nie je nič pre nás!“ namítal král. „My niesme gádžové! Sme zvyknutí na volnosť! Zakázali stě nám kočovať, to bolo pre nás jediné pravé!“

„Dobře, umožníme vám kočovat!“ ustoupil premiér - ačkoliv se ukázalo, že to byl jen úkrok stranou, umožňující další výpad.

„Dátě nám koní a vozy?“ zeptal se s neskrývanou dychtivostí král Fero.

„Koně nedostanete,“ zavrtěl hlavou premiér. „Beztak jste s nimi už dávno zapomněli zacházet, jen byste je umořili. Dostanete vozy - karavany, se kterými se dá kočovat ještě pohodlněji! Budou s vámi jezdit i bez koní.“

„Ale... dátě nám aj benzín?“ zkoušel král.

„Ten nebudete potřebovat,“ řekl premiér. „Dostanete nejmodernější karavany, jaké se na tomto světě dají sehnat. Budou ze zeleného kovu, který nerezaví a vydrží skoro všechno. Motory nepotřebují benzín a budou s vámi jezdit, kam se vám zachce!“

„To by sa nám naozaj páčilo!“ souhlasil král Fero. „A něbudětě nás tam obmedzovať? Možeme si jazdiť kam chceme?“

„Dá se to tak říci - v rámci vašeho autonomního území. To bude jen pro vás.“

„Akého autonomného územia?“ zpozorněl cikánský král. „Chcetě nám dať dajaké?“

„Ano - dostanete území, na kterém si budete vládnout sami,“ sliboval český premiér. „Celému světu tam můžete ukázat, jak to umíte!“

„A - možeme si to územie sami vybrať?“

„To byste snad chtěli moc!“ odmítl to premiér. „Nejste v pozici, abyste si mohli sami vybírat. Dostanete zkrátka území, kde si budete dělat co se vám zachce, kde si můžete třeba kočovat, nebo se usadit - karavany umožní oboje, proč ne? Můžete si kočovat, u kterékoliv vody rybařit, nikdo vás nebude vyhánět ani pokutovat. Bude to zkrátka vaše.“

„Beriem!“ odvětil rychle král Fero. „Znamená to, že tam buděm opäť králom?“

„Jistě - pokud to bude vyhovovat i ostatním...“ řekl premiér. „Můžete si tam vyhlásit třeba Cikánské království. Nebudeme vám do toho mluvit.“

„A jak budě veľké?“ staral se Fero.

„Asi jako severní Morava!“ odvětil premiér. „To by vám mělo stačit!“

„Vy nám dátě celú severnú Moravu?“ užasl král i se svými pobočníky.

„Neřekl jsem, že severní Moravu!“ odvětil premiér. „Jen území srovnatelné velikosti!“

„Ale... nebudú to len samé hory a kamení?“

„Ne,“ ujistil ho premiér. „Nějaké kopce tam samozřejmě budou, nemůžete přece dostat jen úrodnou nížinu, ale rovin tam bude dost.“

„A jako to budě s gádžami?“ staral se král Fero. „Čo kedy nás budú chcieť vyháňať?“

„Žádní gádžové vás vyhánět nebudou!“ slíbil premiér. „Bude to vaše území, gádžové vám tam nebudou vadit!“

„Něbudú... něbudú... ale čo keď sa im něbuděme páčiť?“

„Na gádže se vymlouvat nebudete. Žádní tam nebudou. Už se stěhují pryč - zaplatili jsme jim bohatě, aby se vystěhovali a nechali vaše království úplně volné. Bude to jen vaše království, bez gádžů, jen pro vás! Nikdo vás tam nebude utlačovat ani diskriminovat.“

„Ale... kto tam budě pracovať?“ pochopil konečně tu past.

„No přece vy!“ usmál se premiér. „Dostanete příležitost ukázat celému světu, jak se umíte sami o sebe postarat!“

„Ale... to predsa něidě!“ zesinal král Fero.

„Budete tam mít do počátku osetá pole, nějaký dobytek se tam najde, při troše snažení se vám tam povede jako v ráji! Ryby, slípky, ovoce na stromech... vše bude vaše!“

„Ale... kto budě pracovať?“ opakoval nesouhlasně.

„No přece vy!“ usmál se premiér. „Celému světu ukážete, jak umíte gazdovať! A jestli to dokážete lépe než Dispečink katul, budete celému světu za vzor pracovitosti!“

„A čo keď to odmietněm!“ obrátil raději král Fero.

„Můžete,“ přikývl premiér. „Máte pořád možnost volby. Ale když se vám nelíbí vaše vlastní království, váš vysněný ráj, můžete si vybrat už jen protiklad - peklo. Můžete zůstat v Čechách. Jenže uvědomte si - kolika lidem jste tady podřezali a postříleli příbuzné! Kolik lidí vás tu bude nenávidět!“

„To bysme eště brali!“ řekl rychle král Fero. „Aj tak stě nás němali radi!“

„No jo - jenže jste se spojili s cizí mocností a to je v celé Evropě zločin velezrady. Takže to bude znamenat pro každého z vás nejprve dvacet let těžkého kriminálu. A současná reforma vězeňství předpokládá, že budete jako vězňové tvrdě pracovat v kamenolomech. Je konec s fešáckým vězením! Žádné kafíčko, televize, žádné posilovny! Posilovnou vám bude kamenolom s tvrdou denní normou a kdo ji nesplní, nedostane po večeři navíc ani tatranku.“

„Ale to je něľudské!“ vyjekl král Fero. „To nie je možné! Európská únia to nědovolí!“

„Evropská unie na nás vyhlásila hospodářskou blokádu, my jsme ji od toho okamžiku přestali poslouchat. Čistě teoreticky by tu byla třetí možnost. Sežeňte si od Němců potvrzení o politickém azylu a předáme vás do Německa, ať se o vás starají oni! Spojili jste se s nimi, bojovali jste udatně za jejich zájmy, ať vás tedy přijmou! Jenže... víte, jak se na vás Němci dívají? Slyšel jsem je, když přede mnou říkali, že s vámi Cikány naštěstí nemají žádné problémy - díky Hitlerovi! No - když se rozhodnete jít k nim - ať se vám daří, i když bych o vašem štěstí u nich hodně pochyboval!“

„Přijali přece spoustu Turků...“ řekl zaraženě Fero.

„Jo - Turky, známé pracanty! Pozvali je na nejhorší práce a Turci to vzali, jenže teď si nemohou stěžovat, že se pro ně nic jiného než těžká práce nenajde! Němci vás samozřejmě na práci vezmou také, ale budou ji vyžadovat, oni v tom jistě zavedou příslovečný německý pořádek, nečekejte od nich žádnou charitu! Už se těším, jak budete v Německu pracovat, jen se z vás bude kouřit! Vaše království by byl pro vás ráj, Čechy peklo, Německu přiznáme roli očistce! Však oni už vás Němci očistí od lenosti!“

„To je takisto besné!“ zachmuřil se král Fero. „To už radšej to kráľovstvo! Aké budú tie... karavány?“

„Dostanete pro každou rodinu jeden,“ slíbil premiér. „Ale to bude poslední, co od nás dostanete. Karavany jsou perfektní vybavení pro kočování, tam najdete osetá pole i nějaké zemědělské stroje, můžete dostat příručky, co s tím. Ale to bude všechno. Kdo si karavan úmyslně rozbije nebo prodá, další už nikdy nedostane! Budete tam přece sami!“

„Ale... co když někdo s těmi karavany království opustí? Kdo to bude... hlídat? Nikdo z nás si nevezme zodpovednosť...“

„To se nestane,“ usmál se premiér. „Opustit vaše království nebude vůbec jednoduché. Karavany nedovedou plavat! Když s nimi vjedete do vody, půjdou ke dnu jako cihla. Hlídat vás tam nikdo nebude... no, možná bude, ale za hlídače neneseme zodpovědnost.“

„Kdo nás tam má hlídat?“ vybuchl král Fero. „A kde bude to království, do čerta?“

„Vaším královstvím bude ostrov v Indonéském souostroví, velký jako severní Morava. Nazvěte ho Cikánské království. Indonésie nám ho prodala za tři tisíce tun zlata - bude teď nejbohatší zemí široko daleko, bohatší než Francie nebo Německo... A hlídat vás budou jen místní žraloci... raději počítejte s tím, že to jsou dobří hlídači! A hlavně - neustále hladoví!“

„Ostrov v moři?“ zaúpěl král. „Jaký ostrov?“

„Do dneška se jmenoval Watan,“ řekl premiér.

 

line

Zpět Obsah Dále


29.04.2016 20:34

Komentáře: