Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rusko

Navázání diplomatických styků mezi Čínou a Českou republikou zapůsobilo na celý svět jako bomba.

Po únosu nejvyšších soudců Haagského soudu byly v mnoha zemích světa uspořádány na Čechy, od starousedlíků po nejpozději přistěhovalé, pravé hony. Tisíce se jich znenadání ocitly za mřížemi a někde i v nemocnicích se zlámanými končetinami i žebry, to podle toho, jak byla policie korektní či zda vyhověla požadavkům ulice. Policie mnoha států se mohla najednou přetrhnout v obstarávání důkazů příprav teroristických útoků, které zatčení Češi chystali na nevinné obyvatele a mimořádné soudy hbitě vynášely rozsudky. Celková suma vězení pro Čechy se rychle přešplhala přes několik tisíc let... Zdálo se, že se jedná o účelové nabírání vězňů, aby bylo koho vyměňovat za zajaté poradce.

Na Fuhungových novinách se objevila diskuse, zda bude správné vyměnit všechny ve světě uvězněné Čechy za zajaté poradce, vinné zabíjením v Čechách. Byly tu samozřejmě jen dvě možnosti. Vyměnit - nevyměnit? Na podporu první možnosti se nejčastěji uvádělo, že by se měla Česká republika za své nevinně vězněné krajany v zahraničí postavit. Opačný názor tvrdil, že se naši občané již na počátku exekucí disciplinovaně vrátili domů, takže jde o emigranty, kteří nechtějí mít s původní vlastí nic společného. Výměna nevinných za pravé vrahy by byla nespravedlivá, takže by se to nemělo vůbec spojovat. Nespravedlivé věznění je přece ostuda příslušných soudů a nemělo by se to uznávat, natož podporovat.

Ostatně - návrh na výměnu ani nepadl a zmíněné úvahy byly tak jako tak o ničem.

Nátlaku odolával jen Madagaskar. Bezvýznamný ostrov, který si americký prezident soustavně pletl s Indonésií, nepřistoupil ani k exekučnímu zabavování českého majetku - nejspíš protože tam žádný nebyl, i diplomacie České republiky sídlila v pronajaté budově... Nepřipojil se ani k honu na Čechy, nežilo jich tam tolik, aby to stálo za námahu.

A teď najednou - velvyslanectví! V Praze a v Pekingu!

Novináři to okamžitě pochopili jako podraz.

Čína podrazila celý svět! Čína se nestydí paktovat se s darebáckým státem! Americký prezident okamžitě načrtl novou Osu Zla Čína - Čechy a nechal se před novináři slyšet, že už brzy vyzve svět... k čemu vlastně mohl vyzývat? K embargu České republiky? To už tu bylo! K embargu Číny? To tu také kdysi bylo - ale nepomohlo to.

Vystoupení ruského delegáta na půdě Organizace spojených národů proto zapůsobilo jako další bomba. Ruský delegát ve své řeči zpochybnil nejen americkou Osu Zla, ale také rozsudky nad českými teroristy a upozornil delegáty na dosud nepříliš známou skutečnost - během občanské války v Čechách byly oběti na životech pouze na straně Čechů. Na straně povstalců, podporovaných při svém vraždění organizací NATO, nebyl registrován ani jeden zabitý. Nezahynul ani žádný poradce, zajatý při nekrvavém rozdrcení povstání.

„Kdo má ještě drzost označovat Čechy za teroristy, když nikoho nezabíjejí?“ prohlásil před oněmělým plénem. „Naopak organizace NATO způsobila podporou povstalců násilnou smrt tisíců českých žen a dětí! Češi nezabili nikoho! Naživu jsou piloti bombardérů, vyslaní do Čech s nákladem bomb, i poradci povstalců s podílem na vraždách žen a dětí! Bude tedy spravedlivější označit za skutečné teroristy organizaci NATO. Naši právní experti provedli nezávislý rozbor nedávných arbitráží vedených proti České republice. Podle jejich rozboru se jedná o čistou právní zvůli a sami právníci vyslovili podiv nad tím, že ji téměř celý svět přijal. Je nejvyšší čas ukončit nekritickou podporu arbitrážních zvůlí návratem ke klasickým soudním procesům, jenže zásadně mezinárodních a to pod garancí všech států, ne takovým, jako je mezinárodní soud v Haagu, který soudí jednostranně a na objednávku jedné ze stran konfliktu, což vede k evidentním nespravedlnostem. Viníci z privilegované strany nejsou nikdy obžalováni, natož odsouzeni, místo nich jsou bez dostatečných důkazů trestáni obětní beránci. To vyřadilo soud v Haagu z již tak řídkého seznamu nestranných soudů!“

Ruský zástupce si nevysloužil otevřený souhlas u plejády zástupců států a státečků, sdružených v Organizaci spojených národů, naopak. Sálem se při jeho odchodu ozývalo jen nesouhlasné hlasité bučení. Ale odcházel na své místo hrdě a krátce nato Rusko s Čínou vetovaly návrh delegáta Spojených států na další zpřísnění sankcí vůči České republice.

„Sankce mají být uvaleny na země, které skutečně terorizují, ať vlastní občany, nebo občany jiných zemí,“ prohlásil. „Česká republika mezi teroristy nepatří. Největší vina je na organizaci NATO v čele s nejsilnější velmocí světa.“

Stanovisko velmocí se nedalo jen tak hodit za hlavu.

I když nejsou nejsilnější na světě.


Další výlet po oběžné dráze do Číny podnikl Víťa, aby zařídil rozšíření knihafonů, janul a katul. Let zahájil v nevhodnou dobu - obletěl svět třikrát, než přistál v Pekingu. Nebyla to ale chyba výpočtu, spíš kus klukovského furiantství - až teď si mohl říkat plným právem kosmonaut! Tentokrát letěl sám. Po krátké debatě s Fuhungem se ubezpečil, že může místo tlumočníka použít knihafon, který dokáže tlumočit podobně jako člověk.

A skutečně to tak probíhalo. Víťa namluvil větu do diktafonu a přepnul na přehrávání, které už probíhalo v mandarínské čínštině. Naopak když promluvil některý Číňan, knihafon oslovil Víťu česky. Knihafony se navíc samy se sebou synchronizovaly - lidé by mluvili jeden přes druhého, knihafony způsobně čekaly na dokončení předchozího.

Víťa dohodl s Číňany přidělování knihafonů a mobilů. Na oboje měli mít nárok bez výjimek všichni občané od začátku povinné školní docházky a Víťa musel pro pracovníky matrik zařídit právo žádat Fuhunga o vytváření přístrojů a jejich ztotožnění s jejich novými majiteli. K jeho údivu vláda Čínské lidové republiky po poradě se zákonodárným sborem přistoupila na všechny body nabídky české strany, včetně zavedení Fuhungových novin a náhrad identifikačních průkazů.

Čínská strana žádala po Víťovi jen drobnou úpravu, aby katuly nebyly na licence, ale aby je mohl používat každý. Víťa na to po krátkém uvažování přistoupil - licence beztak zavedl v Čechách jako pomoc menšině nepřizpůsobivých, aby tím získali nenáročné, slušně placené zaměstnání. Nebyla jeho chyba, že si této pomoci nevážili a svou účastí na povstání o ni přišli. Víťa si ovšem umínil, že licence na katuly zruší po svém návratu i v Čechách. Proč na nich trvat, když svůj hlavní účel nesplnily?

Ve spolupráci s Čínskou vládou zařídil i několik výjimek pro místní policii - zejména právo ptát se Fuhunga na pohyby janul na místech spáchání trestných činů. Policisté tuto možnost samozřejmě přivítali, ale Víťa vládu i policejní důstojníky důrazně upozornil, že jejich požadavky vždy projdou hodnocením umělé inteligence a odmítnutím, kdyby mělo jít o bezdůvodnou šikanu nevinných. Bylo vidět, že Číňané nad touto podmínkou stěží skrývají zklamání - ale přistoupili na ni. Zřejmě měly tyto možnosti i s omezující podmínkou více přínosu, než aby je z principu odmítli. Víťa nabídl Číňanům i další Fuhungovy prostředky, především zdroje energie, schopné nahradit menší elektrárny i rozvody plynu. Při předchozí návštěvě na ně vůbec nepřišla řeč, takže o nich ani netušili - a mohli být překvapeni spíš příjemně než naopak. Přijali je opatrně - zatím jen několik kusů na zkoušku.

Kéž by Fuhungovu pomoc přijali stejně upřímně, jako Češi!

Na závěr ale přišly přece jen vojenské otázky, i když bylo Číňanům trapné, že o nich chce jednat pouhý kluk.

Januly neumožňovaly střílení ani bombardování, ale Víťa Číňany ujistil, že Fuhungo bude území Číny chránit před nepřátelskými bezpilotními letadly a střelami a policejní odborníky seznámil nejen s vyhledáváním a s dálkovým zablokováním janul zneužitých ke spáchání kriminální činnosti, ale také s využitím Bernoulliho efektu proti cizím pilotovaným letounům. Zneprůchodnění příhraničních pásem v Čechách přerušilo zásobování povstalců municí a dalším vojenským materiálem a o zbytek invaze se pak postarala pouhá Policie.

„Pokud - jak doufám - nechcete na své sousedy útočit, zrušte armádu!“ poradil Víťa s vážnou tváří odborníkům. „Nebudete ji potřebovat. Místo toho se postarejte, aby se policie starala o co má a zajišťovala lidem bezpečí. Aby soudy soudily spravedlivě. Když budou vaši lidé spokojení, bude v Číně dobře.“

I tuhle drzost přijali Číňané zdvořile. Kdyby nic jiného, informace od toho kluka byly k nezaplacení a Fuhungovy zdroje energie také vypadaly lákavě. Zrušení armády byl příliš odvážný nápad, ale kdyby platilo, že ji opravdu nebudou potřebovat...

Svět by mohl být opět lepší...


Problémem světové veřejnosti se stalo i Cikánské království.

Ne tím, že by je svět odmítl uznat. Po České republice je jako první uznalo Německo, pak se rychle po sobě připojily Slovensko, Polsko a většina zemí Evropské unie.

Cikánské království se obrátilo na Českou republiku s žádostí o zajištění dopravy.

„Nás stě sem natahali hbito, ale terazky diškriminujetě Romov z ostatných krajín, ktorí by u nás taktiež chceli žiť,“ stěžoval si Cikánský král Fero. „A němajú peňazí, aby se sem sami i s rodinami vypravili! To je predsa vaša povinnosť!“

Víťův táta by mu rád odpověděl něco peprného, ale pak to vzdal.

„Hele, jsi náš nejlepší vyjednavač - zařiď to s nimi!“ pověřil tím Víťu. „Já bych před ním vybuchl a to nemá cenu!“

„Doufáš, tati, že já nevybuchnu?“ zavrčel na to Víťa, ale úkol přijal.

Vzal si na pomoc Oldu a vypravili se do Cikánského království.

Audience u Cikánského krále Fera nebyla bez dobrodružství. Víťa musel hned zkraje přimrazit šest výrostků, kteří v nich - jak by ne - poznali vetřelce. Vrhli se na kluky potichu a zezadu, jenže tvrdě narazili na Víťovo tušivo - věděl o nich osm až deset vteřin dřív než se dostali na dosah. V první chvíli použil pro výstrahu ruškov, jenže se přitom vypařily jen dvě kudly, zatímco ostatní výrostci měli v rukou dřevěné klacky, na které ruškov neúčinkoval.

Došlo tedy na přimrazení. Paradoxně lépe dopadli šermíři s kudlami. Zmizení zbraní je zarazilo, takže je Víťa ponechal na pokoji, zato čtyři hoši s kyji, podobnými baseballovým pálkám, dopadli hůř. Klacky jim vypadly z rukou a všichni zděšeně zírali na vlastní ruce, najednou naprosto bezcitné a bezvládné.

„Zmizte odsud, nebo dopadnete ještě hůř!“ osopil se na ně Víťa, zatímco Olda se jen opatrně rozhlížel, co se vlastně děje.

Pak ale vyšel z královské maringotky sám král Fero, ověšený těžkými zlatými řetězy.

„Čo sa to tu děje?“ zeptal se.

„On nás napadol!“ stěžovali si ti dva, kteří přišli o kudly - jako jediní mohli ukázat na příchozí rukama, zbývajícímu čtyřlístku ruce visely bezvládně podél těla.

„Kdo koho napadl?“ ohradil se Víťa. „Vy jste nás chtěli napadnout - my jsme pozvaní k vašemu králi a nemáme zájem tady někoho napadat.“

„Tak čo stě im provedli?“ vyslýchal král Fero příchozí, jako by to oni zavinili.

„Zneškodnili jsme je,“ přikývl klidně Víťa. „Ať si ruce chvilku protřepávají, cit se jim vrátí sám od sebe. Kudly jim zmizely - neměli s nimi tak machrovat. Poslyšte, Fero, když si pozvete návštěvu, koukejte se postarat, aby ji tady nikdo neobtěžoval!“

„Vy stě...“ podíval se na ně podezíravě Fero.

„Mě přece znáte!“ opáčil Víťa. „Vyjednával jsem už s vámi, ale jednal jsem už také v Moskvě v Rusku a nedávno i v Pekingu v Číně, žádná velmoc už mi nechybí. Nemusíte se bát, že by vás jednání s námi ponížilo!“

„Jo ták - to stě vy!“ vzpomněl si Fero. „Tak vo co de?“

„Chtěli jste sem dopravit Cikány z jiných zemí než z Čech,“ začal Víťa. „Jak si to ale představujete? To se přece Čech vůbec netýká!“

„To nie, ale sú to predsa naši bratia!“ přimlouval se Fero. „Prečo ich máme zabudnúť v cudzom světě?“

„Je hezké, že máte o ně starost!“ změkl trochu Víťa. „Jenže - jak si představujete, že by se sem mohli vypravit? Nejsou v Čechách a my se o ně za hranicemi starat nemůžeme!“

„Ale čo by vám to urobilo?!“ vemlouval se král Fero. „Naozaj by nám stačilo, keby stě nám něchali zopár licencií na katuly - my bysme si je sem odvozili sami...“

„To se mi nezdá,“ řekl Víťa. „Jak se s nimi chcete domluvit?“

„No - terazky už to snad možem prezradiť - máme za hranicami zopár našich, ktorí majú knihafóny. Tie stě nám ponechali - aj tady si s nimi voláme. Tak nám volajú, koľko je kdě našich, čo by sa chceli taktiež dostať sem!“

„Vážně?“ nedůvěřoval mu Víťa.

„No naozaj!“ tvrdil Cikán.

„A vy byste chtěli, aby sem ty vaše zahraniční spojky mohly lidi vozit?“

„Naozaj!“ potvrdil Fero. „Ták by to bolo najlepšie!“

„To se mi nezdá,“ řekl Víťa. „Už jste licence na katuly jednou zneužili k dopravě zbraní do Čech. Opravdu nemáme zájem, aby se to ještě někdy opakovalo.“

„Ale to by nás ani nenapadlo!“ dušoval se Fero. „Nám idě naozaj len o dopravu sem!“

„Naozaj?“ opakoval po něm Víťa. „Ale co kdybych to zařídil jinak!“

„Ako?“ zbystřil pozornost Fero.

„Podívejte se - nač by vám bylo, kdyby se sem nastěhovali jen tak? Mělo by to být za podobných podmínek, jako jste se sem dostali vy. Dobrá - já si vaše emisary v sousedních státech najdu. Umožním jim, aby sem dopravili každou rodinu, která slušně požádá o odvoz do vašeho království. Dokonce jsem ochotný věnovat přitom každé rodině karavan, jaké jste dostávali i vy. Když stejně, tak stejně! Ale nebudou je sem vozit oni. Přiletí s nimi samotné karavany. Se vším, co si do nich naloží.“

„To bystě boli grandi!“ ocenil to král Fero. „Aj s ich majetkami? So vším, čo majú?“

„Se vším, co se vejde do karavanu,“ slíbil Víťa. „Jedna rodina - jeden karavan. Ani do katul se přece víc než jeden karavan nevejde. Postačí vám to?“

„To nám istoistě postačí!“ dušoval se král Fero.

„Dobře - zavolejte si ty své emisary a seznamte je s těmi podmínkami. Navštívím je a domluvím to s nimi. Když si to zorganizujete sami, bude to nejlepší.“

„Ale... vietě, niektorí už sem za námi cestujú,“ přiznal král Fero. „Pro ty by taky nebol taký karavan? Tunaj je to ideálne bývanie!“

„Ideální?“ usmál se Víťa. „To rád slyším. Ale jak to, že sem cestují?“

„Vietě... niektoré státy na ně vypísali sbierku, len aby im to umožnili!“

„Kde že na ně vypisovali sbírky?“

„No - skoro všadě!“ připustil Fero. „Len v Čechách nie - ale u vás už nikto něostal, len tie, čo sa pogádžili... Ale vaše karavany sú naozaj najlepšie, vydrží všetko.“

„Sbírky na ně všude vypisovali!“ řekl Víťa. „Jaká velkorysost! Dobře, nenecháme se zahanbit. Pořídíme každé rodině nový karavan a katulu na odvoz sem.“

„Ale - čo keď sa sem nědostanú? Vietě - je to sem daleko...“

„Toho se nestrachujte!“ uklidňoval ho Víťa. „Nikdo je řídit nebude, všechny katuly dostanou automatický cestovní program, aby nezabloudily. Stačí vám to?“

„Naozaj!“ přikývl rychle král Fero - snad aby si kluci tu velkorysost nerozmysleli.

„A tady se jim postarejte o vlídné přijetí,“ nabádal je Olda. „Vy už jistě víte, jak to zde chodí, seznamte s tím nováčky.“

„To urobíme, chalani!“ sliboval král Fero.

„Dobře - máte slovo. Pomůžeme každému, kdo o to požádá,“ ukončil jednání Víťa.

Kluci nasedli do januly, která se tu objevila, a pomalu se vznesli do výšky.

Neletěli ale hned. Nejprve zakroužili nad ostrovem, aby si prohlédli, jak tu Cikáni pod svým králem hospodaří.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Víťa zamyšleně kamaráda.

„Moc bych tu bydlet nechtěl,“ přiznal Olda. „Jen jsme se tu objevili, pokusila se nás první zdejší parta napadnout. Řekl bych, že tu není zrovna přátelské ovzduší!“

„To bude tím, že jsme tu cizinci,“ mínil Víťa. „To se dělo už v Čechách.“

„No jo - ale tady přece nikdo cizí není!“ namítl Olda. „Tady jsou jen mezi svými, my dva jsme tu bílé vrány, naprosté výjimky. Tak mi vysvětli, proti komu bylo těch šest grázlů tak dobře vyzbrojených? Jsou tady mezi svými? Idylka, klídek, pohodička... nebo ne? Místo toho - kyje a kudly. Mysli si o tom co chceš, nelíbí se mi to.“

Víťa na to neodpověděl, zato sledoval, co je pod janulou.

Minuli nevelkou vesničku - či spíš to, co z ní zbylo. Domy byly opuštěné, většina byla zřejmě dřevěná a z těch zůstaly jen hromádky ohořelých trámů. Ale ani pár zděných domů nevypadalo utěšeně. Rychle chátraly, okna vymlácená, dveře rozštípané, střechy plné děr, kolem jen vyvrácené ploty a zahrádky zarostlé plevelem. Rozhodně se nedalo tvrdit, že by se o ně někdo staral. Noví obyvatelé je nejspíš nepotřebovali.

„To se dalo čekat,“ vzdychl si Víťa. „Poletíme domů.“

„Mohlo to být i horší,“ mínil Olda. „Ale co - kdo chce kam... opravdu jim chceš dát další karavany?“

„Jistě,“ přikývl Víťa. „Slíbil jsem jim je. Nám to nic neudělá... a slyšel jsi sám, jak na ně okolní země rychle uspořádaly sbírky, ne?“

„Slyšel,“ souhlasil Olda. „Tak poleťme!“

Janula vystřelila vzhůru...


Fuhungo proti speciálním způsobům zacházení s Cikány nic nenamítal. Samozřejmě Víťovi ukázal rozmístění všech spojek krále Fera v sousedních zemích a byl ochoten dát jim výjimečnou pravomoc vytvořit na požádání karavan, shodný s těmi, které Cikáni dostávali při odsunu z Čech. Rozdíl byl v tom, že karavan při pokusu o uvedení do pohybu nejprve odletěl do Cikánského království, kde teprve jezdil jako ostatní. Jenže katula, která ho tam přivezla, se po přistání rozplynula a karavany se tak změnily v jednosměrnou letenku do země zaslíbené - pokud tomu tak chtěli sami říkat. Záleželo přece jen na nich, zda to bude ráj nebo vězení.

Cikánské království brzy proslulo jako země neomezené svobody - bez policie, soudů a hlavně bez vězení. V Cikánském království ale nebyli gádžové, takže velice brzy vzala za své i pověra, že Cikán Cikána neokrade. Okradení si za to beztak mohli sami - měli si dávat větší pozor a od souseda zloděje se přece mohli kdykoliv odstěhovat. Pokud měli kam.

Cikánské království nemohlo zůstat věčně izolované od světa. Cikáni neměli lodě, ale na ostrov připlouvali obyvatelé ze sousedních ostrovů. Zpočátku to bylo ze zvědavosti, ale návštěvníci brzy zjistili, že musí na své lodě dávat setsakra dobrý pozor a nevpouštět nové ostrovany na palubu - ale tyto zkušenosti si mezi sebou rychle sdělili a dávali si pozor.

Rychle také zjistili, že se s novými obyvateli ostrova dá obchodovat i přes jejich snahy nakupovat za pět prstů. Ostrované měli zájem především o alkohol a potraviny, byli ochotní za ně i dobře zaplatit. Okolní rybáři si občas ťukali na čela, proč ti hlupáci zpočátku dobré sítě prodávali, když si mohli ryby nalovit sami, ale když někteří za lodní náklad ryb nabízeli i těžký řetěz z pravého zlata, proč jim nevyhovět?

Zlata na ostrově ovšem rychle ubývalo. Výjimkou byly rodiny, přilétající na ostrov ze států kolem Čech. Přilétaly se zbrusu novými karavany i s veškerým majetkem - ve kterém mělo zlato nezastupitelnou hodnotu. Část musely zaplatit jako vstupní poplatek králi, ale se zbytkem se dalo několik týdnů pohodlně žít. Pak jim někteří poradili výhodně prodat části karavanů - nač potřebujete vestavěnou vanu, případně různé další spotřebiče, i když byly ze zeleného kovu a vydržely prakticky všechno? Rybáři by koupili i různé mixéry, mikrovlnné trouby, sporáky i pračky, zejména když se rozkřiklo, jak jsou perfektní a skoro nezničitelné. Cikán všechny ty serepetičky nepotřebuje, jídlo může vařit tradičně nad ohněm v obyčejném kotli a prát prádlo se dá v témž kotli... Rybáři za to ochotně dovezou ze sousedních ostrovů bedny cigaret i sudy rumu!

Cikánský král Fero měl jako jediný kontakt se všemi svými nadháněči v sousedních státech kolem Čech. Brzy zjistil, k čemu může být takový monopol výhodný. Vyžadoval po nich, aby vyhověli jen rodinám, které mají nejen dost prostředků k obživě, ale i na vstupní poplatek - a ovšemže ne peníze, ale nejlépe zlato. Jeho nadháněči uvažovali podobně, takže se brzy topili v bohatství, ale odmítnutí žadatelé měli rázem problém - kde sehnat zlato na vstupní poplatek i na úplatek nadháněči. Nejvýhodnější bylo zlato prostě ukrást, ale i peníze se daly na zlato směnit. V tom jim nadháněči ochotně pomáhali. Byl to výhodný obchod pro obě strany. Nadháněči se kradeného zlata rádi zbavovali, anonymní peníze jim byly milejší a také bezpečnější než zlaté předměty, pocházející z krádeží a loupeží, jejichž popis už byl nejspíš na policii. Peníze se poznat nedaly. Uprchlíci naopak potřebovali hlavně zlato - v Cikánském království už po jeho původu nikdo pátrat nebude.

Nikdy předtím nebylo zlodějské řemeslo tak výnosné!

Při troše šikovnosti se pachatelé dostali do Cikánského království dřív, než se jim na paty pověsila místní policie - a tam už byli před jakýmkoliv stíháním a případně i vydáním v naprostém bezpečí.

Ve státech sousedících s Čechami prudce stoupala kriminalita...


Ihned po návratu z Číny projevil Víťa neočekávanou iniciativu - navrhl tátovi, aby se pokusil změnit januly z dopravního prostředku vyžadujícího řidičský průkaz na dopravní prostředek, dostupný pro děti od počátku školní docházky, jako tomu bude brzy v Číně.

„Myslím, že seznámení s janulami může být součástí výuky už v první třídě,“ snažil se ho obměkčit. „Nikdo přece nepotřebuje víc než krátký pohovor!“

„Podle mě to nestačí,“ odmítl to tatínek. „K létání je nutné vyznat se v mapách a umět si podle nich naplánovat cestu.“

„Ale vůbec ne!“ namítal Víťa. „Dovol mi vylepšit řízení janul, které by právě tuhle složitost odstranilo!“

„Když to dokážeš - budiž!“ slíbil táta - netušíc, jaký slib právě učinil.

Víťa se zavřel do svého pokoje, ale po hodině byl už opět ve společné místnosti.

„To už to máš?“ ptala se ho Janka.

„Jistě,“ přikývl. „Chceš mi udělat oponenturu?“

„To by mě fakt zajímalo!“ odvětila. „Tak se předveď!“

Víťa jí na knihafonu ukázal nové tlačítko. To nebylo nic zvláštního, tlačítkový panel byl programovatelný, ale nové tlačítko se žlutým sluníčkem stálo za rozšíření. Vyvolal se jím Panel nejčastějších funkcí, na kterém se dala umístit další programovatelná tlačítka. A protože byl určen už pro předškoláky, měla na sobě tlačítka obrázky - ikonky.

„Pro děti budou tenhle panel připravovat rodiče,“ tvrdil Víťovi. „Knoflíkem s panáčkem zavolají tatínka, knoflíkem s panenkou maminku. Domečkem přivolají janulu pro předem naprogramovaný odvoz odkudkoli domů, ikonka tabule vytvoří janulu pro cestu do školy. Ikonka míče bude pro odvoz do školky a ikonka dědečka, případně babičky...“

„...zavolá dědečka nebo babičku, pokud nevyvolá janulu...“ dopověděla to Janka. „To je úplně super! Jsi génius, Víťane!“

„A pomůžeš mi teď ukecat tátu?“

„To se ví!“ jásala Janka. „Ale mám lepší nápad! Přibereme k tomu mámu. Ocení to lépe než táta a pomůže nám ho zpracovat!“

„Teď jsi génius ty, Janí!“ přiznal Víťa.

„Tak jdeme!“ pobídla ho.


Rusko požádalo českého premiéra o důležité jednání, ale Víťův táta měl momentálně důležitější jednání s vyjednavačem z Německa a vyjednáváním pověřil opět Víťa s Oldou.

Tentokrát to vzali do Moskvy oklikou, aby i Olda splnil jeden nepřerušený oblet Země a mohl si také právoplatně říkat kosmonaut. A aby to bylo ještě průkaznější, oznámili svou cestu předem nejen ve Fuhungových novinách, ale předem poslali oznámení i do Moskvy, aby poskytli informace tamním novinám.

Janka se ale proti bratrovi vzbouřila a požadovala, aby ji vzali s sebou.

„Nebude to výlet!“ snažil se ji Víťa od toho odradit - ale marně.

Janka si postavila hlavu a nedala jinak, až se za ni přimluvil i Olda a Víťovi nezbylo než ustoupit a vzít ji s sebou. Pověřili ji tedy natáčet po dobu letu knihafonem o společné cestě dokument, což na druhou stranu znamenalo, že jí musel Olda uvolnit místo vpředu.

Vzlétli spolu na oběžnou dráhu - a zamířili poněkud jižněji, než by bylo třeba, kdyby letěli do Moskvy přímo. Fuhungo nebránil radarovým vlnám odrážet se od povrchu januly, takže se kosmická loď objevila na ruských radarech. Pro Víťu to nebyl první oblet Země, ale Janka s Oldou sledovali napjatě, jak se pod nimi Země otáčí.

Tři děti na oběžné dráze! Až tam se kosmonautika dostala!

Vlétli do stínu Země a pokračovali nad noční polokoulí. Pod janulou se posunovaly světelné skvrny měst, ale pak letěli nad horami, kde bylo světla tak málo, že vypadaly úplně temné. Himaláje - a po nich Mongolsko. Ani tam nebylo mnoho světla. Vynahradilo jim to Japonsko, kde byla obloha bez mráčku, takže jasně viděli obrysy všech ostrovů, prosvětlené ve městech, ale i mimo ně. I v Japonsku byly tmavé hory, ale z výšky je bylo těžké odlišit od průlivů mezi ostrovy.

Tichý oceán byl naopak tmavý. Několik ojedinělých světel se dalo jen stěží pozorovat, většina lodí je shora tak jako tak tmavá.

Obrovský ohnivý záblesk přímo před nimi ale nenadále upoutal jejich pozornost. Jako kdyby před nimi rozkvetl a pozvolna hasl nestvůrný ohnivý květ. Janka tam ale stihla zamířit objektiv knihafonu a ohnivý květ zhasínal téměř půl vteřiny. Byl to velice zajímavý záběr, zejména když se řítili přímo doprostřed té ohnivé chryzantémy.

„Co to bylo, Fuhungo?“ obrátil se Víťa v rozpacích na mimozemského přítele.

„Antiraketa,“ odvětil Fuhungo.

„Kdo ji proti nám poslal?“ zavrčel Víťa. „Co to mělo znamenat?“

„Pozdrav z Kalifornie,“ doplnil stručně Fuhungo. „Odpálil jsem ji předčasně a dělám vám mezi střepinami tunel, ničeho se nebojte!“

Olda si jen hvízdl, když prolétli středem pohasínajícího ohně.

„Tohle bude někdo hodně těžko vysvětlovat... Janko, máš to na záznamu?“

„Mám, bez obav!“ ujistila ho Janka.

Janula se hnala dál. Celý její let byl výjimečný i v tom, že oblétala svět výhradně nad severní polokoulí a ani na okamžik se nepřiblížila k rovníku. Neletěla po klasické oběžné dráze, ale její dráha postupně proťala všechny poledníky a svět obletěla celý, jen aby se tři děti uvnitř mohly nazývat kosmonauty. V případě Janky šlo samozřejmě o kosmonautku...

Na počátku druhého obletu zamířili k Moskvě. Ruské radary si je tentokrát předávaly jeden druhému až k Moskvě, kde sestoupili téměř kolmo dolů.

Na Kremelském nádvoří je tentokrát nečekali dva příliš horliví hoši karaulja, ale celá čestná jednotka, dokonce s připravenou kapelou.

Problém byl, když konečně klesli až na dlažbu, janula se rozplynula a před čestnou jednotkou stáli dva kluci, sice oblečení do diplomatického stejnokroje, ale v doprovodu ještě mladší dívenky. Ta na sobě měla šatičky, ale rozhodně nepodobné společenským. Cítila se ale důležitě a přičinlivě všechno natáčela na rozměrově trochu větší mobil.

„Češi nemají diplomaty, že posílají děti?“ oslovil je ruský premiér, který mezitím vyšel ze starodávné budovy.

„Češi posílají své nejlepší vyjednavače!“ opravila ho Janka.

Kluci se narovnali pýchou.


Jednání s ruskou stranou bylo tentokrát nepříjemnější než minule.

Seděli sice opět u jednacího stolu, kde se projednávaly nejvyšší státnické záležitosti, ale Rusové se tvářili neústupně a obvinili Čechy, že narušují jejich hospodářské zájmy. A že by Češi měli co nejdřív přestat, jinak...

„Co jinak?“ postavil se Víťa vyzývavě ruskému premiérovi.

„Jinak nebudeme přátelé!“ dodal Rus klidně.

„To ani nejsme,“ vrtěl hlavou Víťa. „Nemáme mezi sebou ani normální diplomatické vztahy - natož přátelské!“

„Ale už jsme se za vás několikrát postavili,“ připomněl jim Rus.

„Postavili,“ přikývl Víťa. „Jenže ve věcech, kdy bylo nad slunce jasnější, že je proti nám zbytek světa nepřípustně zaujatý. Nepostavili jste se ani za nás, jako za spravedlnost, to znamená i za sebe.“

„Ale vy jste se teď postavili proti nám!“ tvrdil ruský premiér.

„Smím vědět, v čem?“ zeptal se ho bezelstně Víťa.

„Začali jste dodávat Číně vaše dopravní stroje,“ řekl Rus. „Kromě toho jim chcete dodávat jakési univerzální zdroje energie. Nedávno jsme se s Čínou předběžně dohodli na společné výstavbě dalších ropovodů a plynovodů, jenže Čína teď chce od toho odstoupit.“

„Aha!“ došlo Víťovi. „To bude asi problém!“

„A navíc jste Číně pomohli modernizovat armádu,“ doplnil Rus výčet nepřístojností. „To nás ohrožuje ještě víc.“

„To poslední neberu,“ řekl Víťa. „Nepomáháme Číně s modernizací armády, naopak. Navrhli jsme jim, aby ji zrušili. Nabídli jsme jim jen modernizaci policie.“

„Ale oni si vašimi létajícími dopravními prostředky vylepšují i armádu!“ řekl Rus.

„To jsme ale předem vyvrátili,“ řekl Víťa. „Jistě, nabídli jsme jim januly, moderní dopravní prostředky, schopné nahradit všechny dosavadní. Nahradí letadla, automobily, lodě i železnici.“

„A také tanky, obrněné transportéry, stíhačky a bombardéry!“ dodal Rus.

„Před tím jsme je včas varovali,“ řekl Víťa. „Januly se nedají změnit ve stíhačky ani v bombardéry, neumožňují, aby se z nich během letu střílelo ani shazovaly bomby. To prostě není možné. Dají se použít nanejvýš jako obrněné vozy, ale jen pro přepravu policistů proti teroristům na vlastním území. Jsou neprůstřelné, ale nedá se z nich střílet a kdyby se s nimi pokusili překročit hranice se sousedy - je jedno se kterými - ty neprůstřelné obrněné stroje by se jim vypařily. Před tím použitím jsme je varovali a oni to vědí.“

„Ale oni je nedávno na vojenské přehlídce označovali za super bombardéry!“ namítal ruský premiér.

„V tom případě blafovali,“ řekl Víťa. „Bombardovat se z nich nedá. Čistě teoreticky by se jimi daly vozit i výbušniny, ale jen jako nákladními auty nebo letadly. Museli by je ale vyložit jako z náklaďáku, to znamená na zemi a v klidu. Za letu to nejde. A navíc - varovali jsme je, aby nezkoušeli vozit bomby přes hranice. Dopadli by jako naši vzbouřenci.“

„Co jste s nimi nakonec udělali?“ zajímal se Rus.

„Oni těmi našimi létajícími stroji dopravovali proti nám zbraně,“ řekl Víťa. „Tak jsme jim je vypnuli. Pak stačilo počkat, až jim dojdou zásoby munice. Když pak proti nám marně vystříleli všechno, stačilo je už jen nakládat a odvážet do vězení.“

„Ale vytvářeli jste jim prý i nějaké umělé překážky, nebo ne?“

„To také,“ přikývl Víťa. „Jejich smůla byla, že vzpouru začali v pohraničních horách a příliš se spoléhali na kulometná auta, která neprojela terénem. Stačilo zatarasit jim silnice balvany. Na rovině by to bylo horší, ale i to bychom zvládli. Podařilo se nám odrazit několik stovek amerických raket tomahawk, které na nás vystříleli. V tom můžeme pomoci i vám.“

„Vy nám?“ usmál se trochu shovívavě Rus.

„Ano,“ trval na svém Víťa. „Dokážeme zařídit, aby hranice mezi státy byly v případě vyhlášené i nevyhlášené války - jako nedávno v Čechách - pro samotnou bojovou techniku bez posádky neprůchodné. Bezpilotní letadla i střely všeho druhu při přeletu hranice prostě zmizí. Vypadá to, jako kdyby se vypařily, jenže po nich nezůstane ani pára. Tak skončilo i tři sta osmdesát šest raket tomahawk v ceně přes čtvrt miliardy dolarů, o desítkách bezpilotních letounů nemluvě. Mohli bychom stejně ochránit kterékoliv hranice světa - i vaše, ačkoliv je máte složitější. Mezi bezpilotní stroje patří i strategické rakety s jadernými hlavicemi, takže budete bezpeční i proti nim.“

„Ale to je přece úžasné!“

„Jako obranná zbraň je to nedostižné,“ přikývl Víťa. „Ovšem letadla s posádkou tím proletí beze škody a pozemní dopravní prostředky také. Ty jsme museli likvidovat jinak.“

„Ale úspěšně, ne?“

„Úspěšně,“ přikývl Víťa. „Problémem by pro nás byly strategické rakety s posádkou, něco jako kamikaze.“

„A co by se stalo, kdyby je někdo použil?“ chtěl rychle vědět Rus.

„V tom případě bychom nezvítězili absolutně - tedy bez obětí na straně protivníka,“ řekl Víťa. „Kamikaze bychom museli nechat vypařit i s jejich raketami.“

„Ale když to tak poslouchám - může Čína použít vaše prostředky k útočné operaci?“

„Jen k obranné,“ ujistil ho Víťa. „Dají se tím přemoci teroristé, jako u nás v Čechách, dá se s tím zlikvidovat i vpád cizích armád, ale jen na vlastním území.“

„Ale co když to Číňané nepoužijí jen k obraně?“ trval Rus umíněně na svém.

„Pro přepadení sousedních území je to naprosto nepoužitelné. Vypařily by se jim.“

Víťa se otřásl - na Číňany se vyptá Fuhunga, ale teď se o nich bavit nechtěl.

„Nechte Čínu mně!“ pokračoval. „Domluvím jim, aby neprovokovali! Oni dobře vědí, že je to nesmysl, ale spoléhají na neznalost vojenských odborníků z okolních zemí.“

„Dejme tomu - ale nás teď tíží, že jste Číně věnovali jakési energetické zdroje, které jí umožňují vycouvat ze smluv s námi,“ opustil ruský premiér čistě vojenské téma.

„Věnovali,“ přikývl Víťa. „A bude na vás, abyste to včas a správně pochopili.“

„Cože? Co máme správně chápat?“ zarazil se Rus.

„Budete muset pochopit, že energetickou revoluci nezastavíte,“ řekl Víťa. „Januly nepotřebují benzín, naftu, kerosín, plyn, ani vodík - vlastně žádné dosavadní palivo. Totéž platí o samostatných zdrojích energie. Když se podíváte kolem sebe, současná paliva beztak ve světě končí. Zrovna vy jich máte více než jiní, ale zásoby se tenčí i vám. I pro vás by asi bylo výhodnější přejít na něco jiného.“

„Co by to ale pro nás znamenalo?“

„Nic víc, než že byste se přestali spoléhat na fosilní paliva,“ řekl Víťa. „My už se bez ropy a plynu obejdeme, Čína se na to chystá. Kdybyste se o to chtěli seriózně zajímat, mohli byste být třetím státem na světě.“

„A kdybychom měli zájem?“

Víťa pohlédl na ruského premiéra pátravým pohledem.

Rusko - bývalá supervelmoc, aby se přidala do klubu zemí, které zavládnou januly?

Tím se ovšem situace dostala do úplně jiné polohy a Víťa na okamžik zalitoval, že tu není táta. Ale co, pohodil hlavou. Vždyť to přece není klasická smlouva mezi dvěma státy, ale mezi Ruskem a Fuhungem - a tam se smí angažovat kdokoliv, kdo může a chce pomoci! Není to spíš v zájmu všech lidí na Zemi, než jedné malé zemičky, která měla to štěstí, že se v ní jako v jedné z mála otevřel správný flég vedoucí ke skřítkům?

„Dobře, můžeme s vámi jednat,“ přikývl.

„S vámi?“ podotkl ruský premiér, aby Víťovi připomněl jeho věk.

„My budeme jen prostředníci,“ řekl Víťa. „Jednat budete ve skutečnosti s Fuhungem. Pro toho budete dětmi i vy.“

„To je nějaký stařešina?“ usmál se trochu Rus.

„Stařešina... nejspíš ne. Je na světě sotva tři roky...“

„To snad ne!“ usmál se ruský premiér ještě víc. „Co by to bylo za mrně?“

„Mrně - to se nedá říci,“ řekl Víťa. „Nikdo neví, jak je doopravdy velký.“

„Mluvíte v hádankách,“ opáčil Rus.

„Jenže ve chvíli, kdy přišel na náš svět, měl v sobě tisíciletou moudrost mimozemské civilizace,“ řekl Víťa. „Je teď na naší Zemi a chce nám pomáhat. Ale chtít musíme i my, proti naší vůli nám ani ruku nepodá... ačkoliv bych se divil, kdyby vůbec měl nějaké ruce...“

Jednání s Rusy začalo...

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 21:24