Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zvon šílencův

Když si Víťa na mapě světa označoval zeleně státy, které přijaly Fuhunga se vším co k tomu patřilo, nejprve se zazelenala Asie, až na Arabský poloostrov, který jednání s dětmi uraženě odmítl, a Japonsko, které si nedovolilo rozzlobit si Spojené státy a palivovou krizi vyřešilo urychlenou přestavbou automobilů na zkapalněný plyn z Ruska.

Nakupovalo by sice raději u svých spojenců, ale Spojené státy mu nic neprodaly a vzalo zavděk přebytky plynu z Ruska, vzniklé odřeknutím zakázek Čínou.

Také Austrálie zůstala věrně při starém, i když byla nucena přestavět své námořní lodě na pohon uhlím, kterého měla naštěstí dost i na vývoz. Přechodný nedostatek dopravní kapacity rychle srovnala, neboť přestavbu automobilů na plyn zvládla hladce i vlastními silami.

Po Asii následovala Amerika. Ačkoliv i Jižní Amerika měla naleziště plynu, zůstalo při starém ropném režimu jen Mexiko, Spojené státy a Kanada. Nebylo divu. Jen v tom koutě světa se ještě dala těžit ropa. Američané si ale nikdy nezvykli palivy šetřit a spotřebu měli vždy vyšší než vlastní zdroje. Veškerá těžba v té oblasti nestačila ani pro Spojené státy a ačkoliv jim Mexiko většinu své ropy ochotně prodávalo, její nedostatek se obzvlášť těžce projevil na hospodářství. Auta se neproháněla bezstarostně po silnicích a dálnicích, jako dřív. Strmě stoupající ceny benzínu donutily chtě nechtě šetřit i ty, koho by to před rokem ani nenapadlo.

Nejtíživěji dolehl nedostatek paliv na klasickou leteckou dopravu. Zazobaní majitelé soukromých letadel nedostatek příliš nepociťovali, ale letecké společnosti se jedna po druhé pokládaly jako dominové kostky. Byl to konec cestování po Spojených státech, jak se komu zlíbilo. Ceny letenek stoupaly rychleji než airbusy, kterých naopak létalo čím dál tím méně. Největší letecká flotila světa trčela většinou nečinně bez paliva na letištích.

Na Jih od Sahary neměla Afrika na Víťově mapě jediné místečko zelené barvy. Místní vládci odmítli o Fuhungovi jednat a Víťův táta nad tím jen pokrčil rameny.

„Nechtějí? Nemusí!“ prohlásil s klidem. „Podruhé nabídku nedostanou, sami musí přijít s prosíkem.“

Afrika se vrátila k pěší dopravě a celkově klesala na úroveň devatenáctého století. A zdálo se, že to tam nikomu nevadilo. Pro většinu to byl konec Evropského spěchu.

Zato nad Asií se ve velkém vznášely jen januly. V Evropě bylo nejvíce rušno ve vzdušném prostoru Ruska, jen místo letadel zaplňovaly oblohu januly. Létali i Rusové, pro které byl dosud nákup aut příliš drahým luxusem. Nečekané možnosti januly otevřely dětem. Létání bylo bezpečné nad moři i nad rozsáhlými liduprázdnými prostorami Sibiře. Tlačítko automatického návratu vyloučilo nebezpečí zabloudění a dovolovalo rodičům pouštět své děti kam se jim zachtělo, aniž by se o ně museli bát.

Vzdušný prostor západní části Evropy byl naopak pustý a prázdný. Evropská unie vzdorovala janulám dlouho. Trojice českých dětských vyjednavačů ji vynechala a představitelé států beztak neměli o januly a především o Fuhungovy noviny zájem. Zatímco většina Asie už dávno díky janulám létala, Evropa se stále držela při zemi, neboť pro letadla neměla palivo. I dálnice značně prořídly a letecký provoz se omezil na státní návštěvy. Automobilovým hitem byla přestavba na plyn, což u letadel nepřipadalo v úvahu. Dovolenou u moře si proto mohli dopřát už jen velcí zazobanci a i ti tam jezdili nepohodlnými automobily.

Ačkoliv byl ten stav dlouhodobě neudržitelný, vyjednávání bohužel mělo podmínku ukončit sankce proti České republice. Rusko a Čína je vyhlásili za protiprávní, takže nebyla otázka, zda se někdo od ostatních odtrhne, ale kdo a kdy to udělá jako první.

Embargo proti České republice prolomilo první Slovensko a hned po něm Polsko. Brusel na to reagoval vyhlášením sankcí i proti nim, především blokádou leteckého provozu na polských a slovenských letištích. Ha, ha! Jako kdyby se tím něco změnilo! Nad Evropou bylo klasické letadlo vzácnost jako svého času vzducholodě a obloha nad Polskem a Slovenskem naopak brzy doznala hemžení jako nikdy předtím. A co víc, polské děti přišly na zajímavé a do dneška neobvyklé možnosti cestování. Nikdy v historii nebyly hranice mezi Polskem, Běloruskem, Ruskem, Slovenskem a Čechami tak lehce překročitelné! Rychlost janul umožňovala výlety do přátelské ciziny jako do sousedního města. Představovaly účinnější prostředek, než kdysi chválená dělnická bratrskost, i později ještě vychvalovanější Schengen. Cestování nestály v cestě hranice zadrátované ostnatým drátem s ohradníky nabitými elektrickým proudem, jako v dobách studené války, ani finanční nedostupnost, která změnila dovolenou v zahraničí pro velkou část lidí v cosi příliš luxusního, nehledě na systematické okrádání lidí pomocí řízených krachů cestovních kanceláří. Mladí Poláci si teď mohli zaletět do Prahy, Brna a Karlových Varů až z Varšavy, aniž by na cestě potřebovali komunistický devizový příslib, vouchery ani natřískané peněženky na palivové příplatky pro nenasytné letecké společnosti.

Pro české děti nebyl naopak problém zaletět si odpoledne k moři, buď k Baltu u břehů Polska, nebo dál do Ruska. Mohly ignorovat hranice nespřátelených států a letět přes Rakousko a Itálii, nebo přes Rakousko a Slovinsko až na břeh Jadranu. Mohly tam letět i s rodiči, pokud měli chuť a chvilku volného času. Vzdálenost nehrála roli, při rychlosti janul to k moři trvalo jen dvacet minut, dříve než by se autem vymotaly za hranice Prahy. Ani finanční stránka nebyla nepřekonatelná. Na tři hodiny k moři a zpět nikdo žádné peníze nepotřeboval, pokud si na místě nic nekupoval.

Nákupy ovšem představovaly problém, který většinu Čechů od nakupování odradil. V Polsku nebo v Rusku to šlo, tam peníze zajistila Fuhungova banka, ale na jihu Evropské unie Češi peníze legálně získat nemohli. Kdo si nějaké načerno sehnal, mohl o ně při prvním nákupu přijít. Místní policie a zejména exekutoři byli k Čechům pořád nesmlouvaví. V jižních státech Evropské unie ale beztak nebylo kromě suvenýrů co nakupovat.

Kdysi byly v Čechách desítky půjčoven automobilů. Místo nich tu dnes byly půjčovny obytných buněk, jaké použili vojáci při monitorování vojenského cvičení Stahlwerke. Ve spojení s janulou totiž vznikl pohodlný karavan. Menší, než jaké jezdily v Cikánském království, ale postačující pro kempování kdekoliv po světě. Víťa změnil vlastnosti janul, aby se s naloženým nákladem nevypařily při každém vysednutí majitele. Teď se daly pomocí knihafonu uzamknout proti vniknutí zlodějů, takže mohly být ponechány bez dozoru na parkovištích aut nebo v kempinku. Nebyl problém naložit do ledničky zásoby na celou dovolenou a na místě nekupovat vůbec nic, i když se místní lidé na takové turisty dívali skrz prsty. Nebyla to vina Čechů, jako spíš místních exekutorů.

Nechat karavan bez dozoru v Polsku nebo Rusku nedělalo problémy, uzamčená janula dovnitř nikoho cizího nepustila. Západ Evropy byl nebezpečnější. Ne kvůli zlodějům, ti by neměli úspěch ani v Cikánském království, ale na výletníky občas po návratu z pláže čekalo u jejich januly policejní komando, často i s připraveným exekutorem a zaskočení turisté to museli řešit.

Řešení však bylo jednoduché jako pověstné Kolumbovo vejce. Knihafon dokázal janulu řídit na dálku, stačilo v klidu nasednout do druhé januly a vzít první do vleku. Brzy se tomu říkalo »vzít ji na lano«, ačkoliv nikde žádné lano nebylo. Pak už se vždycky našla příležitost na vhodném místě přesednout. Lidé však byli mimo januly zranitelní a zejména děti byly slabší než muži od místní policie a hrozilo jim nebezpečí únosu.

Fuhungovy noviny proto doporučily Čechům v některých zemích, zejména na Západě, vůbec neopouštět bezpečí janul. Januly pro ně představovaly jistotu, podobnou známému heslu Můj dům - můj hrad, ale jedině uvnitř. Vzhledem ke snahám policistů zemí Evropské unie zatknout vetřelce v janulách stůj co stůj, doplnil Víťa do návodu ke starému ochrannému heslu QX další funkci, která ji změnila v buldozer, který před pevnou překážkou zabrzdí, ale kdyby mu vytrvale bránila v cestě, opře se do ní, zvolna ji odstrčí a kdyby ani to nebylo možné, prolomí ji. Ta funkce měla být velice pomalá, sotva několik centimetrů ve vteřině, zato by janulu nezastavil ani skalní zával v jeskyni.

V návodu ještě stálo, že každé silové použití hesla QX janula sama zdokumentuje pro pozdější vysvětlování na České Policii, ale to bylo jen drobné opatření proti zneužití.

Jenže znáte to, co se Čechům nedoporučuje nebo zakazuje, to ještě víc láká. Oblafnutí rakouské či německé policie nebo italských karabinieri považovali někteří Češi za adrenalinový zážitek. Naštěstí januly zaručovaly, že v těch případech neměla policie poslední a rozhodující slovo, všichni se v pořádku vrátili a nikdo nezůstal ve vězení.

Rakousko protestovalo proti narušování svého vzdušného prostoru, díky přerušeným diplomatickým vztahům pořád ještě přes Madagaskar. Česká vláda na rakouskou nótu odpověděla, že vzdušný prostor považuje za pozůstatek Schengenu a pokud januly na území Rakouska nevyvíjejí žádnou nepřátelskou činnost, jeho svrchovanost to neohrožuje a není tedy důvod ke stížnostem.

Lidé si začali zvykat, že dálky přestaly být překážkou.

Cesta k protinožcům přestala být problémem a cesta kolem světa románem.


Ve dvě hodiny v noci, když všichni ve Skalním domě spali, se náhle všemi místnostmi rozeznělo hluboké dunění, nebo spíš dlouhý, hluboký, jen zvolna slábnoucí tón. Jako kdyby kdesi ve skále zazněl neskutečně obrovský zvon.

Probudilo to všechny. Někteří vyletěli z postelí, jiní ještě chvilku nechápavě leželi, ale brzy se všichni zvedli a ustrojení nebo v pyžamech se sbíhali do velkého pokoje.

„Co se to děje?“ ozvalo se pokaždé ve dveřích.

Ptali se všichni, ale odpověď neznal nikdo. Víťův a Jančin tatínek byl v Praze, nemohl se proto do diskuse zapojit, natož aby hledal řešení.

Zvon ale ještě nedozněl a ozval se znovu. A pak se skála rozezněla jako katedrála při slavnostním vyzvánění nebo při morovém poplachu. Jedna rána následovala za druhou, po každém úderu tón zesílil, ale než stačil utichnout, přišla další rána a skála strašidelně kovově zněla ze všech stran, až uši brněly.

Pohled z okna poskytl jen nepatrné vodítko k tomu, co se děje. Ve Skalním domě šlo ostatně o náhradu skutečných oken obrazovkami. Venku byla noc, ale každý úder do zvonu provázela na krátký okamžik oranžová záře. Vždy to byl jen záblesk na zlomek vteřiny, pak pohasla, pokaždé současně s dalším úderem do zvonu. Zřejmě to k sobě patřilo jako blesk a hrom. Jenže blesky nejsou tak do žluta.

„Podívám se ven!“ napadlo Víťu.

„Nikam nepůjdeš!“ zarazila ho maminka. „Tam se děje něco nebezpečného!“

„Ale mami! V janule se mi nemůže nic stát!“ namítl Víťa a zmizel ve dveřích do chodby k přístavišti. Než se stačila rozběhnout za ním, dveře se před ní zabouchly.

„Moment!“ ujal se slova Olda. „Napojím svůj knihafon na jeho janulovou kameru!“

To bylo rozumnější než hnát se bezhlavě za ním. I Víťova maminka se obrátila nazpět a spolu se všemi ostatními sledovala, jak Olda roztáhl obrazovku svého knihafonu a cosi nastavuje.

Zřejmě ale věděl co dělat, protože obraz na jeho obrazovce naskočil během dvou až tří vteřin. Byla to asi chvíle, kdy Víťa v přístavišti nasedal do své januly, ale obraz vzápětí sklouzl dolů do vody a projel krátkým podvodním úsekem chodbičky. Dál už bylo ochranné pole, znemožňující přístup lidem zvenčí, nevybaveným otevíracím klíčem v janule. Zvenčí toto pole napodobovalo skálu, ale zevnitř bylo průhledné. Janula si osvětlila přibližně metr vody před sebou, takže všichni ve Skalním domě, kdo sledovali obraz na Oldově knihafonu, jen vzdychli při spatření míhajících se lidských nohou s ploutvemi.

V kalné vodě před Skalním domem plavali potápěči v černých neoprénových oblecích. Ve dvě v noci to nemohli být sportovní potápěči. Nesouviselo to nějak se zvonem ve skále?

Víťova janula ale mezi nimi proplula aniž by přibrzdila. Rozhrnutou vodou nejbližší potápěče jen jemně odsunula do stran, Víťa se tím zřejmě nemínil zdržovat, plul v hloubce dál, až po několika metrech se jeho janula vynořila a vznesla do výšky.

„Půjdu se mrknout na ty potápěče!“ vyskočila Janka.

„Zůstaň tady!“ poručila jí maminka a tentokrát ji zachytila za svetr a nedovolila jí odejít stejnou cestou jako Víťovi.

„Ale mami! Ti potápěči tam nejsou náhodou! Co kdybych jednoho z nich zajala a přivezla ho sem? Můžeme se dozvědět, co to znamená!“ nabízela se Janka.

„Jak jsem si všimla, byli to samí silní chlapi!“ namítla maminka. „Každý by tě přepral levou rukou!“

„To by museli být odolní proti přimrazení!“ odfrkla si Janka. „Tak tam jdi ty, přece taky umíš přimrazit! Přivez sem jednoho!“

„Jenže tady bychom ho museli odmrazit, jinak se nic nedozvíme!“ namítla maminka.

„Ty neumíš někomu přimrazit jen nohy nebo ruce, aby neškodil?“ zavrčela Janka.

„Nechme to na později!“ rozhodla maminka rázně. „Teď se dívej, co zjistí Víťa, když byl tak hrrr!“

Na Oldově knihafonu bylo zatím znát, že Víťa s janulou nabral strmý směr vzhůru. Už z výšky dvou set metrů bylo v záblescích ohně vidět, že skála, v níž byl Skalní dům, je nějak podivná. Záblesky pocházely z výbuchů na jejím povrchu. Do všech stran se při nich rozlétaly úlomky skal a z okolních stromů rvaly jehličí i celé větve. Skála se ale výbuchům nepodvolovala. Sloupl se její kamenný povrch, ale pod ním byl podivný hladký tmavozelený povrch, podobající se zelenému kovu.

„To tam přece nikdy nebylo!“ vydechla překvapením Janka. „Z téhle strany býval dříve vchod s přijímací halou, ale to tu byla normální vápencová skála!“

„Věděl bych, co je to!“ zavrčel Olda. „Zelený kov... přece vytváří Fuhungo! Někoho zřejmě napadlo Skalní dům opevnit a jestli je to doopravdy Fuhungův zelený kov, pak bychom se těch náloží bát nemuseli! Odjakživa se ve válce sledují souboje mezi kanóny a pancíři, tohle by tedy bylo vítězství pancířů!“

„Co já o tom vím, zatím nakonec žádný pancíř neodolal,“ sýčkoval Hynek.

„Pak by mohl být slabým místem Skalního domu vchod!“ napadlo Jitku.

„Ten chrání stejné silové pole jako januly!“ mávl rukou Olda. „Nacházíme se v pevnosti, jaká nikdy na světě nebyla!“

„Dobře, ale odkud se berou ty výbuchy na naší skále?“ obrátila na to pozornost Janka. „Nikdo tam přece nic nenosí!“

To ale zřejmě napadlo i Víťu, protože jeho janula po krátkém zaváhání zamířila opět do výšky a otočila se zády ke Skalnímu domu. Víťa předpokládal, že nepůjde o pouhé nálože, ale o raketové nebo dělostřelecké ostřelování.

Raketové ostřelování z ciziny to být nemohlo. Fuhungo by takové střely nepustil přes hranice. Zbývala možnost, že za tím zase stojí někdo na jejich české straně. I když mohl dostat povel a nejspíš i nějaké to bakšišné zpoza hranice.

Pak Víťa zachytil nepříliš daleko záblesk a vzápětí druhý. Třetí záblesk byl nejblíž. Ne že by se zdroj těch záblesků přiblížil, ale Víťova janula stačila nabrat rychlost stíhaček a směr k tomu místu. A krátce poté už brzdila, nebylo to tak daleko.

To už všichni viděli, co způsobuje to šílené zvonění.

Byla to tři dalekonosná děla na kolových podvozcích, známá jako Dany. Zdědila je po Československé lidové armádě Armáda České republiky. Ozařovaly je plameny šlehající z hlavní při každém výstřelu, ale do januly práskání nepronikalo a Víťa si je tak mohl prohlédnout pěkně zblízka.

Kdo jim ale nařídil střílet na skoro pět kilometrů vzdálenou skálu? Ještě horší otázka byla, mohlo to souviset s potápěči v řece u Skalního domu? Byli by přece střepinami ohroženější než lidé uvnitř! Stačil by jeden zbloudilý výstřel, granát mohl dopadnout do řeky místo na skálu a partu potápěčů by rozvěsil po kouskách na okolní stromy!

Víťa s janulou mezitím doletěl až tak blízko, že si mohl palebné postavení kanónů prohlížet pěkně zblízka. Spolu s ním je napjatě sledovali všichni ve Skalním domě, kde zněl skoro neustále, jako zvon šílencův, Fuhungův pancíř ze zeleného kovu.

Víťa chvíli sledoval to válečnické běsnění, ale pak si asi uvědomil, že dělostřelecké granáty sice buší do neprůstřelného zeleného kovu, ale za ním jsou jeho nejbližší.

Slétl dolů, k prvnímu kolosu. Vzápětí boční pancíř dělové věže zmizel, jako led pod plamenem autogenu. Uvnitř spatřil kanonýry, vojáky Armády České republiky. Osvětlovala je slabě vnitřní lampička a sledovali nabíjecí automat, krmící dělovou hlaveň dalším granátem. Víťa na chvíli vysedl z januly, aby je mohl mezi dvěma výstřely oslovit.

„Necháte toho, syčáci?“ vykřikl na ně.

Vojáci ale dělali, jakoby ho neslyšeli. Víťa si uvědomil, že ho nejspíš skutečně neslyší ani jeden z nich, museli být přece z předchozích výstřelů ohlušení a možná měli na uších pod tankistickými přilbami tlumiče hluku či co, zkrátka ho neslyšeli. Byli tak zaměstnaní, že si nemuseli všimnout ani zmizení části bočního pancíře.

„Aha! Takže to na vás nestačilo!“ ulevil si Víťa.

Soustředil se na jednu z obrovských pneumatik a použil na ni příkaz novrozo. Obrovský korpus podvozku poklesl na pravou stranu. Vojáky uvnitř to hodilo na stranu, jenže kanón v té chvíli zaburácel až Víťovi zalehly uši, hlaveň sebou trhla zpětným rázem metr dozadu a vozidlo se zakymácelo, takže ti uvnitř nerozeznali, že jim na pravé straně jedno kolo chybí. A zase zaujatě sledovali nabíjecí automat.

Víťa už toho měl ale dost. Soustředil se na zbývající kola na této straně podvozku a novrozo je změnilo v nic.

Tohle stabilita podvozku neustála. Samohybné dělo ztěžka dopadlo na bok, ještě se trochu překulilo, ale vysoká dělová věž vrátila celý kolos zpátky na bok.

Víťa pochopil, že nemá smysl snažit se komunikovat s posádkami a opět nasedl. V té chvíli už ze střechy převráceného děla vylézali kanonýři. Jeden si Víti v janule povšiml, namířil na něho samopal a před Víťou se na okamžik zastavily tři točící se střely, jenže hned zase odpadly a sklouzly k zemi. Víťa si jich povšiml, ale ignoroval je, něco takového přece neviděl poprvé.

Místo toho se zaměřil na druhý samohybný kolos - a tentokrát to vzal naráz.

Kanón právě s obrovskou ránou vystřelil, jenže Víťou to ani netrhlo. V janule si sice všiml dlouhého plamene, šlehajícího z hlavně, ale nic neslyšel. Vozidlo se zpětným rázem zakymácelo, ale v té chvíli mu zmizela i všechna čtyři boční kola, kymácení plynule přešlo do válení sudu a po zakolébání přes dělovou věž zůstal i druhý kanón ležet na boku.

Krátce poté ho následoval třetí. To už po Víťově janule stříleli dva kanonýři o sto šest z automatů a další si ve velkém spěchu připravoval pancéřovku. Nevěděl, že janulu neohrozí.

Kanonáda ale skončila. Už tu nebylo nic, co by do Skalního domu vůbec dostřelilo, nepočítaje ruční zbraně, které by neměly větší účinek než ťukání nehtem na pancíř tanku.

Víťa se mohl vrátit, ale ještě si umínil, že se při návratu podívá na potápěče. Ale než se dostal k řece, vylétl u skály do výšky obrovský sloup vody. Nic víc se ale nedělo a když se opět s janulou potopil, potápěči byli pryč.

Voda kolem byla zkalená, ale vstupní silové pole bylo v pořádku a vpustilo Víťovu janulu do přístaviště bez problémů. Zakrátko byl Víťa mezi ostatními ve společné místnosti.

„Pěkně jsi jim to dal!“ přivítala Víťu Janka.

„Bylo to poměrně snadné,“ přikývl roztržitě Víťa. „Máme tu ale další záhadu. Kdo zase za tím vězí?“

„Bude to úkol pro tátu,“ řekla Víťova a Jančina máma.

„A pro Fuhunga,“ dodal Víťa.


Válečná porada ve Skalním domě pokračovala s virtuální přítomností Víťova a Jančina tatínka. Byl pořád ještě v Praze, ale účastnil se porady na Víťově knihafonu.

„Ministr obrany neví, co se stalo a kdo za tím vězí,“ informoval osazenstvo Skalního domu. „BISka to dostala za úkol rozkrýt pod hrozbou rozpuštění, už mám její neschopnosti dost. Zdá se, že někdo podplatil důstojníky z dělostřeleckého pluku, hlavní štáb se na štáb pluku vůbec nemohl dovolat, brali to tam jen nějací dozorčí, kteří nic nevědí, nebo to úspěšně předstírají. Poslali tam nakonec inspektora v janule, ale ani on tam nikoho nezastihl. Podle všeho viníci zmizeli za kopečky.“

„Oldo, přeptej se na ně na Dispečinku janul!“ pověřil Víťa kamaráda pátráním po boční linii, neboť nemohl uvolnit svůj knihafon, jehož prostřednictvím zapojil do diskuse tátu. Fuhungo to jistě ví i s podrobnostmi, jako kolik kdo dostal...“

„Takhle to dál nejde!“ prohlásila ustaraně paní Myšková. „Dneska se jim to nepovedlo, ale jestli to budou zkoušet dlouho, nakonec se jim to podaří!“

„Nepodaří,“ uklidňoval ji Víťa. „Chrání nás Fuhungo a chrání nás aktivně, takže bych byl v klidu. Chápete to? Ten zvon ze zeleného kovu kolem Skalního domu nevytvořil ani na příkaz táty, ani nikoho z nás. Napadlo ho to samotného. Možná vám to přijde normální, ale uvědomte si, Fuhungo pro nás nedělá nic, co bychom po něm sami nechtěli. Tenhle zvon ho napadl úplně mimo naše příkazy. Fuhungo zřejmě není tak necitelný, jak se může zdát. Pravda, má od Tvůrců pár starých příkazů, jako že má chránit sám sebe, nesmí dopustit globální katastrofy při pádu asteroidů, ale o nás lidech by neměl mít žádné jiné příkazy než že má plnit naše, když porušíme zásady Tvůrců, má nám to ostře připomenout a když na tom budeme trvat, provést je, ale ohlásit to Tvůrcům.“

„Myslíš, že by nám ta kanonáda bez Fuhunga uškodila?“ zajímalo paní Myškovou.

„Řekl bych, že ano,“ řekl Víťa vážně. „První rána roztrhla dvoumetrovou kamennou skořápku, pokrývající zelený zvon. Druhá nebo třetí by se probourala do bývalé přijímací haly, další dvě - tři by rozbily přepážky do hlavního pokoje a pak bych nechtěl zažít peklo, jaké by tu nastalo. Obyčejné dveře by tlaková vlna vyrazila... Kdo by stihl vlézt do januly, byl by chráněný, ale kdo by to nestihl, nebo by ho to včas nenapadlo...“

A jen pokrčil rameny. Nemusel ani pokračovat.

„A co ti potápěči?“ zeptala se paní Myšková.

„U řeky zavrtali do skály nálož,“ pokračoval Víťa. „Odštípla asi dva metry vápence - také až na zelený zvon. Podle mě ty dvě party pracovaly nezávisle na sobě a nevěděly o sobě. Jinak si neumím představit, že by žabí muži na sebe nechali klíďo střílet sto padesátky kanóny. Vědět o chystaném ohňostroji, ani by sem nepáchli.“

„Takže nás ten zelený kov zachránil,“ vzdychla si Jitka Myšková.

„Zachránil,“ přikývl Víťa. „V obou případech. Ale naši nepřátelé teď vědí nejen kde bydlíme, ale i to, že na nás nestačí ani kanóny ráže sto padesát. Jestli něco nepodnikneme, použili by příště něco silnějšího.“

„Prosím tě, co ještě mohou použít silnějšího?“ zděsila se maminka.

„Třeba menší jadernou hlavici,“ pokrčil rameny Víťa.

„Myslíš, že by byl někdo schopný odpálit v Čechách něco takového? Vždyť jsme na dohled od obydlené vesnice!“

„Pamatujete se, když začala invaze do Afghánistánu, jak se ve světě diskutovalo, jestli Američané nepoužijí proti Talibanu taktické jaderné zbraně?“ potřásl hlavou pan Myška. „Ve světě se zdvihla taková vlna odporu, že nakonec prohlásili, že na to stačí sedmitunové bomby. Taková sekačka kopretin je taky svinstvo, jenže bez radioaktivity a to už světové veřejnosti nevadilo, ačkoliv každá bomba znamenala vyvražděnou vesnici. A že jich tenkrát na Talibance pár desítek naházeli! To asi byly masakry! Vážně si někdo myslíte, že jim záleží na nějakých domorodcích?“

Sekačka kopretin by pravděpodobně našemu zelenému zvonu neuškodila, ale ve vsi by to mohlo pár lidí odnést,“ odhadoval Víťa. „Jenže kvůli tomu by sem museli dostat přes naše hranice letadlo a to dnes nedokáží. Sedmitunové sekačky kopretin by jim navíc nepomohly, zvon by je nejspíš udržel, ale kdyby použili nějakou jadernou hlavici...“

„Rakety sem taky nedoletí!“ namítla nesměle Janka.

„Rakety ne,“ souhlasil Víťa. „Ale menší hlavice by se sem dala přinést i v batohu, pak by ji mohli odpálit pěkně na dálku... a to by teprve byla jatka! A nejen ve Skalním domě!“

Olda mezitím dotazem u Fuhunga zjistil, že podplácení probíhalo stejným způsobem jako předtím u poslanců. Dokonce kvůli tomu přijeli do Čech úplně stejní turisté. Fuhungo je ještě měl v databázi Dispečinku janul.

„Nebylo by dobré, kdyby Fuhungo na našich hranicích sledoval pašování zbraní, zlata a dolarů?“ napadlo Hynka. „Když už hlídá létající střely...“

„Nechceš po něm trochu moc?“ utrhl se na něho Víťa. Fuhungo tu není od toho, aby jako celník sledoval, co, kdo a kde pašuje!“

„Tak co chceš s nimi dělat?“ namítal Hynek. „Nemohl by aspoň zjistit, kdo v Čechách uplácel? Já jen... že bychom mohli takovým lidem zakázat vstup do Čech, nebo by nás mohl před nimi aspoň varovat...“

„Jak je má ale zjišťovat?“ namítala Janka.

„To je přece maličkost!“ ujišťoval ji Hynek. „Ve chvíli, kdy si na hranicích objedná naši TAXI-janulu, musí se přihlásit ke knihafonu!“

„...pokud nepoletí jako spolucestující, pokaždé s jiným řidičem,“ namítl Víťa.

„Něco by se proti tomu dělat mělo!“ trval na svém Hynek. „Musíme něco vymyslet. Co takhle nechat Fuhunga hlídat okolí Skalního domu? A když tam objeví někoho cizího...“

„Ba ne,“ vrtěl hlavou Víťa. „Nemá cenu sledovat pouhé prostředníky. Musíme udělat něco jiného, vymyslet něco, co by jim to úplně znechutilo...“

„Ale komu?“ zeptala se nejistě Janka.

„Když zakážeme vstup do Čech jednomu úplatkáři, přijdou jiní. Měli bychom zjistit, kdo má na tom uplácení takový zájem, že na to věnuje peníze,“ uvažoval Víťa. „Bossové jistě do Čech nejezdí, to nechávají menším rybám...“

„To bude ale těžší zjišťování!“ upozornila ho Jitka.

„Bude,“ souhlasil Víťa. „Zato můžeme zasáhnout příčinu.“

„Můžeš to zkusit!“ popíchla ho Jitka. „Řekla bych, že to bude pěkná fuška!“

„Bude,“ souhlasil Víťa.


Válečná porada se nakonec dohodla na pečlivějším sledování úplatkářů, tedy těch, kdo do Čech vozili peníze i zlato na úplatky a požadovali za to poslušnost. Ačkoliv by to zřejmě nevyřešilo příčiny, v něčem by to pomohlo. Víťa se ale upnul na svoji myšlenku, totiž zjistit, kdo skutečně stojí za uplácením.

Pravdu ale měla i Jitka, když tvrdila, že to bude fuška. Vypátrat určité úplatkáře, tedy ty, kdo do Čech vozili dolary, akcie a zlato, nebylo obtížné, Fuhungo si je v Dispečinku janul ještě pamatoval a neměl by problém upozornit na ně při každé jejich další cestě do Čech. Asi by stálo za to nespouštět je ze zřetele, ale pravou příčinu by to nepostihlo a kdyby tihle bílí koně zjistili, že jsou v Čechách sledováni, přišli by místo nich jiní.

Fuhungo si mohl vzpomenout, s kým se přenašeči úplatků setkávali před svou poslední cestou do Čech. Jeho tušivo bylo mnohem důkladnější než tušivo pozemšťanů, upravených u skřítků, zaměřené na bezprostřední ohrožení. Ale i jemu selhávalo ve chvíli, kdy podezřelé osoby vzaly do ruky telefon.

Nebylo to ale úplně ztracené. Fuhungo už nemohl upřesnit, co se stalo v minulosti, ale stačilo mu počkat si na další telefonáty, pak se napojit na příslušné ústředny a zjistit, s kým jeho člověk právě hovoří. Po vytřídění neškodných hovorů od důležitých se konečně mohl začít zajímat o druhou stranu hovorů. Lidi, kteří bílým koňům poroučeli.

Pavoučí síť začala dostávat jasnější obrysy.

Víťa se spolu s Fuhungem postupně propracovali k vyšším a vyšším článkům podivné organizace, která podle všech známek dosud vládla světu. Nebyla organizací v pravém slova smyslu, ačkoliv zahrnovala méně důležité, klasickým stylem vytvořené organizace a jak se zdálo, dokonale je ovládala a celému světu vládla právě jejich prostřednictvím. Naopak se zpětně shora dala odhalit vlákna, vedoucí směrem dolů. Víťa by sám neměl naději něco takového nejen odkrýt, ale už i pochopit, ovšem Fuhungo tyhle schopnosti měl.

Víťovi ale vstávaly vlasy na hlavě, když pozoroval, jak se vlákna té pavoučí sítě táhnou do Čech a kolik lidí je v ní zapletených. Někteří tam byli, aniž by si toho byli vědomi, sami tahali za další nitky, aniž by si uvědomovali, že někdo jiný tahá za jejich. Někteří byli do sítě zasvěceni víc, ale nikdo v Čechách neměl tušení o rozsáhlosti pavučiny, ačkoliv zde bylo i několik desítek vyšších, nadnárodních organizací.

Co s tím? To bylo nad schopnosti člověka! Fuhungo to sice dokázal rozluštit a zatřídit jak podle klíčových lidí, tak i podle vazeb mezi nimi, ale nic víc nedělal, opět čekal, jak rozhodnou lidé. Zaplaťpámbu, že aspoň upřednostňoval nepatrnou skupinku lidí, upravených skřítky!

„Budu muset varovat tátu!“ oznámil Víťa své rozhodnutí Fuhungovi.

„To je teď na tobě,“ ujistil ho Fuhungo.

Někdy ho Fuhungova pasivita až rozčilovala, ale na druhé straně byl někde vzadu v duši rád, že Fuhungo nejedná podle vlastního rozumu. Kdoví, zda by se vůbec s lidmi bavil, kterým směrem by se ubíral a jestli by se to lidem líbilo.

„Příšerné, jací lidé tátu obklopují!“ vzdychl si Víťa.

„To je na Zemi normální,“ ujistil ho Fuhungo nevzrušeně. „Právě tihle lidé se přece do politiky stahují. Je v ní obecně jen málo lidí, kteří nepatří do pavučiny.“

„Ale to je přece strašné!“ vzdychl si Víťa. „Za chvilku bude v té pavučině i otecko a já budu muset emigrovat k Tvůrcům!“

„Myslíš, že by z tebe byli nadšení?“ zeptal se ho nečekaně Fuhungo. „Nic by neřekli, kdybys emigroval v krajní nouzi, třeba kdyby ti šlo o život, ale takhle?“

„Bez tvého Zvonu by nám ve Skalním domě šlo o život!“

„Možná. Ale nešlo. Co myslíš, že by Tvůrce potěšilo? Pár nových emigrantů, kteří se odmítli zapojit do zdejších nepravostí, budiž jim aspoň za to chvála, anebo někdo, kdo pavučinu trochu potrhá?“

„Zřejmě nám fandíš,“ vzdychl si Víťa. „Měli bychom asi s tím trháním pavučiny začít. Poletím za tátou.“

„Ukaž mu aspoň její českou část,“ poradil mu Fuhungo. „Tím nic nezkazíš.“

„Zkusím to,“ slíbil Víťa.


Když se otec a syn potkali v prostorách Strakovy akademie, nezdálo se, že by to otci bylo po chuti.

„Co tady chceš?“ oslovil syna, jakmile ho spatřil. „A jak ses sem dostal?“

„Půdou,“ odsekl Víťa. „Uvědom si, tati, tou cestou se sem může dostat kdekdo, januly mají dnes všichni. Snaž se nebýt zaujatý natolik, abys přehlédl tušivo. Je sice pravděpodobné, že by tě mohlo zachránit, ale jen když budeš neustále ve střehu.“

„Nevidíš to příliš černě?“

„Víš, tati, jaký je rozdíl mezi optimistou a pesimistou?“ opáčil Víťa. „Chceš informace, které tě přeřadí z množiny optimistů do té druhé?“

„Ale, ale!“ podíval se na něho otec. „Máš něco důležitého? Odkud? Povídej!“

„Od Fuhunga,“ řekl Víťa vážně. „Trochu jsem se s ním bavil. Zkus odhadnout, kolik ministrů patří mezi tvé skutečné přátele?“

Otec se na syna podíval udiveně.

„Měl jsem dojem, že jsem se darebáků nedávno zbavil!“

„Pojď, prosím tě, někam stranou!“ požádal Víťa tátu. „Někam, kde se nikdo nebude divit janule! Třeba na půdu!“

„Myslíš... že by nás mohli odposlouchávat?“ zvážněl táta.

„To, nebo něco jiného!“ přikývl Víťa. „Strakova akademie je prošpikovaná štěnicemi i kamerami a řeč se dá odezírat ze rtů.“

Vyšli tedy po schodech nahoru a prošli nenápadnými kovovými dveřmi na zaprášenou půdu. Tam Víťa vytvořil poněkud zvláštní janulu a pozval tátu dovnitř. Janula nebyla průhledná, ale zrcadlově stříbřitá.

„Co je to? Nějaká nová úprava?“ ukázal na ni táta.

„Uvnitř nás nemůže nikdo ani odposlouchávat, ani odezírat a nikdo nemusí vědět, co ti tam chci ukázat,“ řekl stručně.

„To je to tak vážné?“

„Ještě pochybuješ, co?“ ušklíbl se Víťa. „Tak pojď na tu lekci z arachnologie.“

Vsedli do januly, zevnitř už zase normálně průhledné, a Víťa tátovi na knihafonu předvedl českou část pavučiny.

„Tady máš, tati, všechny, kdo se v Čechách staví proti nám. Je jich pěkná pavučina, jeden pavouk odpornější než druhý! Teď se podívej, zvětším ti tu část, která se motá poblíž tebe. A budeš to mít i se jmény.“

„A sakra!“ zvážněl táta. „Ministr vnitra! Přitom jsem se už jednoho darebáka nedávno zbavil! Ministr obrany mě ani příliš nepřekvapuje, poslední dobou se choval nějak neprůhledně... ale do ministra zahraničí bych to vážně neřekl!“

„V celé vládě máš jen dva lidi, kteří v tom nejedou!“ ujistil ho Víťa. „Ostatní jsou jako pavouci. Jen čekají na okamžik, až tě podtrhnou!“

„No potěš koště!“

„Koště tě těšit nebude, raději přemýšlej, co s tím uděláš!“ popíchl ho Víťa.

„To bude oříšek!“ zamyslel se táta. „Kdybychom všechny tvé pavouky odhalili, nikdo by nám to neuvěřil a voliči by nejspíš místo nich vyřadili mě jako podvodníka. Pro běžné lidi je to příliš překombinované!“

„Překombinované? Možná to tak vypadá,“ připustil Víťa. „Jenže na tu pavučinu přišel Fuhungo a tomu věřím víc než tvým ministrům!“

Fuhunga přece nezpochybňuji!“ opáčil táta. „Ale chápej, pro normální lidi to nebude věrohodné.“

„Ani o tom nepochybuji,“ přikývl Víťa. „Poslal jsem naše kluky pořídit dokumentární reportáž k převráceným kanónům, než je uklidí. Skalní dům neutajíme, takže jsem nechal všechno zdokumentovat i tam. Když to dáme dohromady, máš vynikající záminku odvolat nejnebezpečnější ministry vnitra a obrany. A měl bys při tom smést i to pavoučí hnízdo BIS, plné darebáků.“

„Jenže tím se zbavíme jen dvou ministrů...“ podotkl táta.

„Ostatní vezmeme pod objektiv reportérů Fuhungových novin,“ navrhl Víťa klidně. „Buď budou sekat latinu, nebo je Fuhungovy noviny znemožní. Tvrdě a bez milosti, ale po jednom a bez velkého rozruchu. Postupnou výměnu ministrů bys ustál?“

„Možná,“ přikývl duchem nepřítomně otec. Přemýšlel.

„Ten nápad zjistit pavučinu darebáků byl fakt milionový,“ řekl po chvilce. „Napadlo to Fuhunga nebo tebe?“

Fuhungo málokdy udělá něco bez příkazu,“ řekl Víťa. „Jen zelený zvon byl jeho vlastní nápad. Mě rozčilovalo, že se pokaždé pereme s konečným výsledkem a nejdeme po hlavních intrikánech. Pavouci jsem jim začal říkat, když Fuhungovi vyšla ta příšerná pavučina... Jen jsem ho požádal, aby vysledoval, kdo vlastně řídí všechny ty podrazy a kudy a hlavně odkud na to přicházejí peníze.“

„Ale tohle všechno, co jsi mi ukazoval, je v Čechách!“ nezdálo se tatínkovi.

„Ukázal jsem ti jen českou část té pavučiny,“ přikývl Víťa. „Ta se ještě dá zobrazit na obrazovce knihafonu i se jmény. Celý pavouk vypadá takhle...“

Obrazovka místo poměrně přehledného schématu ukázala něco, co se podobalo klubku příze po hodinové hře tří koťat. Na pokraji pavučiny byla opravdu nepatrná červená tečka.

„Česká část je to červené,“ pokračoval Víťa. „Z hlediska celé pavučiny je to zanedbatelná část, ale nás tlačí nejvíc. Když tu pavučinu natrhneme, přestane nám vadit. Pavouci se ji pokusí doplnit, ale tady už bych se zase spolehl na Fuhunga.“

„Víťo, to je hrozný dokument!“ řekl vážně táta. „Tobě a Fuhungovi se zřejmě podařilo najít pravé vládce světa Pavouky. Už jim tak budeme říkat. Vládnou špatně, stačí si připomenout všechny války a nespravedlnosti, které se dnes ve světě dějí. Měli byste v tom s Fuhungem pokračovat. A bylo by dobré vysledovat pavučiny v sousedních zemích, nejlépe na celém světě. A když se někde dostanou aspoň dočasně k moci lidé, kteří do té pavučiny nepatří, bylo by záslužné pomoci jim, i kdyby jen poskytnutím potřebných informací.“

„Jsem pro,“ podíval se Víťa tátovi do očí. „Ale tati, něco mě strašně překvapilo. Víš, ve které zemi nejsou ani stopy po téhle pavučině?“

„Tam by asi mělo být krásně!“ vzdychl si táta. „Nevím, kde to je, nenapínej mě!“

„Ono tam zas tak krásně není,“ zavrčel nesouhlasně Víťa. „Řekl bych, že země bez té pavučiny patří naopak k nejhorším. Nespravedlnost je tam větší než jinde a životní úroveň tam lidem den ode dne klesá.“

„Cože?“ podíval se otec na syna překvapeně. „Jak je to možné? Co je to za zemi?“

„Cikánské království, tati,“ řekl Víťa.

 


Zpět Obsah Dále

17.04.2018 13:38