Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pavouci

Podle Fuhungovy pavučiny byl počet lidí, kteří v Čechách patřili do jejich sítě, něco kolem milionu. Větší část byla zřejmě v síti nevědomky, někteří si možná mysleli, že slouží dobré věci a po změně režimu by se přidali k novému, takže by pro pavouky byli už nepoužitelní, ale více než jedno procento toho množství sloužilo pavoukům vědomě, ochotně a často za nemalé výhody. Dalo se říci, že sem patří každý, kdo vůči spoluobčanům používá v hanlivém významu slovo socka. I samo rozšíření tohoto výrazu dávalo tušit, jak hodně lidí buď pavoukům přímo a oddaně slouží, nebo aspoň nadbíhá v bláhové snaze se jim zalíbit nebo se jim trochu podobat.

Proti tomu se daly postavit volební výsledky. U průběžného volebního systému ztratily smysl tak zvané volební průzkumy. Když kandidát někoho zklamal, mohl okamžitě o hlas přijít a jeho hlas dostal jiný, takže stav volebního systému byl stále aktuální a přehledný. V současné době měla vládnoucí Strana pro lidi drtivou většinu, ale museli počítat s tím, že po vyloučení zástupců pavouků, zvolených jinými pavouky aby novou stranu sabotovali, odejdou nejspíš i jejich voliči. Nu což, ti zde byli jen proto, aby mohli škodit. Otevřený nepřítel je možná lepší než skrytý škůdce. Už protože je vidět.

Na druhé straně, být v pavučině ještě neznamenalo úmyslně ostatním lidem škodit. Ti, kdo předtím sloužili nevědomky nebo v dobré víře pavoukům, mohli dnes stejně upřímně volit Stranu pro lidi, ale mohli také jako dosud stejně naivně sednout na lep pavoukům, kteří se do strany vetřeli s úmyslem škodit. To se ale ukáže až ve chvíli, kdy dojde na lámání chleba.

Víťův táta měl jako premiér výhodu. Mohl si ministry vybírat a nebyl závislý na vedení strany. Strana pro lidi neměla klasickou strukturu. Neměla sekretariát, u většiny stran mocnější než zbytek členů, a kromě průběžně voleného předsedy neměla ani předsednictvo. Registrovaní členové měli přístup do diskuse, kde mohli průběžně diskutovat o důležitých věcech, které strana řešila, případně o nich hlasovat, ale do struktury vlády a volby ministrů nikdo premiérovi nemluvil.

Reportáž o neúspěšném napadení premiérova Skalního domu dělostřeleckým plukem České armády použil premiér k odvolání ministrů obrany a vnitra. Oficiálním důvodem byla jejich neschopnost odhalit přípravy atentátu. Neřekl naplno, že je to jejich dílo, to by tak snadno neprošlo, ale o jejich neschopnosti neměl nikdo důvod pochybovat, když za jejich zády dokázalo pár plukovníků zneužít i tak těžké prostředky, jako dalekonosná děla.

Současně premiér zrušil i Bezpečnostní a informační službu České republiky. Ten krok odůvodnil tím, že nebyla schopná včas varovat vládu před vzpourou Cikánů, podporovanou napadením republiky leteckými silami NATO, před podplácením poslanců a teď ani před neslýchaným napadením Skalního domu.

„Bezpečnostní služba, které uniknou všechny důležité události, ohrožující bezpečnost země, nemá smysl!“ prohlásil premiér, když podepisoval její okamžité rozpuštění.

Byl to riskantní krok. Bylo jasné, že se všichni okamžitě zapojí do pavučiny jinde a budou škodit dál, ale nechat je na pokoji by bylo ještě horší. Na BIS měli ideální prostředí, spoustu prostředků a navíc tvořili stmelený kolektiv, či spíš bandu, jejímž rozbitím přišli o část výhod.

Nové ministry vybral ze starších členů Strany pro lidi, kteří nebyli v pavučině, rozkryté Fuhungem. Možná tím ublíží těm, kdo tam byli nevědomky, ale nemohl si dovolit riskovat, rizika bylo už víc než dost. Nejprve si s nimi ale jednotlivě pohovořil mezi čtyřma očima uvnitř stříbrné izolované januly, kde je nemohl nikdo špehovat.

„Když už ses na to dal, očekávám od tebe alespoň snahu o vyřešení problémů rezortu. Nejhorší je nebezpečí korupce. Ani tvoji předchůdci neodolali a dali se podplatit. Jenže ti už si u nás do smrti neškrtnou.“

„Poslyš, Víte, je to tak vážné?“ snažil se to zlehčit nově nastupující ministr vnitra.

„Podívej se na tohle!“ ukázal mu Víťův táta pavučinu, zasahující ministerstvo vnitra. „Tady máš kompletní síť cizích agentů, podplacených anebo sympatizantů, které budeš mít na ministerstvu. Každý z nich tě podrazí, když mu dáš příležitost.“

„Ale! To je strašně paranoidní myšlenka!“ zarazil se trochu nový ministr.

„To není paranoidní myšlenka, ale časoprojektorem získaný obraz tvého ministerstva,“ ujistil ho Víťův otec. „Možná o tom víš, párkrát jsem to veřejně zmínil, ale máme možnost pohledu do minulosti a díky tomu jsme mohli odhalit tuhle síť. Říkáme těm lidem pavouci. Pracují proti nám, ale nemůžeme vyhodit všechny naráz, úplně by se nám rozpadla Policie. Budeš si na ně muset dávat pozor a nahradit smíš jen ty, kdo začnou příliš intrikovat.“

„Panebože!“ vzdychl si nový ministr a prohlížel si pavučinu na obrazovce. „To je... doslova katastrofa!“

„Katastrofa to byla bez časoprojektoru,“ přikývl premiér. „Nemusím ti vykládat, že je to úplná novinka, podplacení našich minulých poslanců jsme ještě neměli čím zachytit, proto nás to tak zaskočilo. Teď ale pohled do minulosti máme a buď nám pomůže, nebo to můžeme nadosmrti zabalit. Tohle je situace jen na ministerstvu. V celé republice je to podobné a zahraniční síť se ti ani neodvážím ukázat, abys příliš nezmalomyslněl.“

„No nazdar!“

„Nazdar! Tak co, neodradil jsem tě úplně?“

„Úplně ne, ale vědět to dopředu... Poslyš, když máš ten pohled do minulosti, nešel by použít k odhalování kriminálních případů? To by byl přece sen všech detektivů!“

„Pohled do minulosti máme, ale chybí nám lidi,“ zarazil ho premiér. „Na celém světě je dnes jen pět lidí, schopných s ním pracovat. Máme štěstí, všichni jsou s námi. Bohužel, já ani Karel na to čas nemáme, dětem bych to raději nesvěřoval, zejména když se v tom dají čekat různé kriminální drasťárny, takže máme jen jednoho jakž takž volného člověka, který by se tím mohl zabývat a to je moje žena.“

„Jenom? To myslíš vážně?“

„Smrtelně vážně.“

„A nemohl bys to někoho dalšího naučit? Buď ty, nebo třeba i tvoje žena?“

„To nejde,“ zavrtěl hlavou premiér. „Není to jednoduché.“

„A mě bys to nenaučil? Pohled do minulosti by se mi přece děsně hodil...!“

„Nenaučím tě to, protože nejsi telepat. To je totiž nutná podmínka. Přiveď mi telepata a naučím ho zjišťovat minulost. Přítomnost ani budoucnost zjišťovat nejde, sám bych dal nevím co za takový pohled do budoucnosti...“

„Jo ták... a ty sám jsi tedy telepat? To jsem ani nevěděl!“

„Nepoužívám to často,“ řekl Víťův táta skřítčí řečí, ale pak pokračoval normálně. „Dobře, ať to víš, mám jakési výhody, telepatie je jedna z nich. Viděl jsi, když mě chtěli v Parlamentu zatknout? Jak se všichni složili na zem jako dominové kostky? Není to tak dávno... To byla ukázka přimrazení. Je to moje osobní zbraň, až na to, že ji nenosím u sebe, mám ji přímo v sobě a nikdo mě nemůže zatknout ani v sauně. Ale dobře, kdybys tu minulost někdy opravdu potřeboval, přijď za mnou. Tak co, jdeš do toho?“

„Uvidíme,“ povzdychl si ministr. „Ale jedině spolu!“

„Díky, kamaráde.“


Bezprostřední původci dělostřeleckého přepadu Skalního domu zmizeli za hranicemi, ale na Hlavním štábu Armády České republiky rychle připravili jejich náhradníky. Jak se dalo čekat, pavouci navrhli zase jiné pavouky.

Víťův táta jim ale udělal čáru přes rozpočet, když novému ministru obrany poradil, aby dělostřelecký pluk prostě rozpustil a zdůvodnil to mimo jiné nutností finančních úspor. Zbylá děla se dala formálně převést k jiným útvarům nebo úplně zlikvidovat.

Na Hlavním štábu zavládl zmatek. Delegace pavoučích expertů se marně snažila ministra přesvědčit, že to nebyl správný krok, naopak, že to je trestuhodné oslabování síly Armády České republiky, jenže tentokrát nepochodila.

„Armáda České republiky už podruhé trestuhodně selhala,“ řekl na poradě ministr obrany. „Proti vlastním civilistům použila těžké kanóny, to dělají jen nejtvrdší vojenské diktatury. Zato pro naši zem za posledního konfliktu nehnula ani prstem, povstání musela potlačit samotná Policie. Nač je nám taková armáda?“

„Armáda jen poslechla rozkaz svého nejvyššího velitele, prezidenta!“ namítali experti.

„No právě!“ odvětil ministr obrany. „Jediný člověk dokázal vyřadit nestoudně drahou armádu, to ukázalo nejslabší místo!“

„Rozkaz neklást odpor zachránil tisíce lidských životů, jako když Čechy obsadili sověti za Brežněva!“ namítl jeden z expertů.

„O tom se dá velice úspěšně pochybovat!“ opáčil ministr. „Sověti tenkrát proti nám nepoužili těžké zbraně, jejich vojáci tu stříleli jen z ručních zbraní, zatímco naši spojenci z NATO na nás odpálili více než tři stovky raket tomahawk, které by napáchaly miliardové škody a způsobily neuvěřitelná jatka, kdyby dopadly do měst. Rozkaz neklást odpor nic nezachránil, jen by usnadnil naši zkázu.“

„Ale vyřadit sílu, jakou představuje dělostřelecký pluk, je nezodpovědný hazard!“

„Hazard je ponechat sílu v rukou lidí, kteří ji nezodpovědně použijí k atentátu na rodinu vlastního premiéra. Střílet na civilní cíle je zločin, tím spíš v době míru!“

„Viníci už přece utekli za hranice!“ namítali experti.

„Tím si nejsem jistý,“ odvětil ministr. „Ti, kdo neuprchli, teď ospravedlňují vlastní politováníhodné selhání a nejspíš kryjí někoho na vyšší pozici. Nejsem ochoten spolknout jako návnadu, že se proti premiérovi postavil osamocený štáb jedné armádní jednotky, který po fiasku akce prostě uprchl. Akci musel připravit někdo jiný. Dělostřelecký pluk ani neměl prostředky, aby zjistil utajené sídlo našeho premiéra.“

„Ale to ví snad už každý!“ namítal plukovník. „Stejně jako kdekdo ví, že jeho fakani si lítají po celém světě jak se jim zachce a dělají nám tam jenom ostudu!“

„Jakou ostudu?“ podíval se na plukovníka ministr. „Já to považuji za užitečnou službu, ačkoliv to spíš spadá pod kolegu ministra zahraničí. Ta děcka to nikde nezkazila, jen mě zajímá, jak se všude dohovořila. V Číně, v Indii, v Rusku, to předpokládá úžasnou znalost jazyků nebo perfektní používání angličtiny.“

„Anglicky se dneska učí ve škole kdejaké děcko!“

„Možná, ale k použití v mezistátní diplomacii potřebujete nemalou praxi.“ usmál se ministr. „A nemůžete těm děckům upřít odvahu. Vždyť to jsou naši nejmladší kosmonauti!“

„Kdoví jestli!“ pochyboval plukovník. „Američané velice důrazně popřeli, že by někdo létal přes Spojené státy. Vrcholem je pomluva s antiraketou! Proti ní hovoří uznávaná spolehlivost amerických antiraket. Kdyby skutečně poslali proti kosmické lodi antiraketu, nevrátil by se z ní ani mastný flek!“

„Já zase vím, že ani mastný flek nezbyl ze tří set stejně spolehlivých amerických raket tomahawk, které se rozplynuly nad naším územím.“

„To je jen hodně špinavá propaganda!“

„O špinavé propagandě bych raději nemluvil,“ řekl ministr. „Zdá se mi, že nejvíce špíny v Čechách tryská z naší, tedy České televize. Pár těch tomahawků spadlo do hor, jděte se podívat, co tam v lesích nadělaly za paseky. Také se mi nezdá, že by video z Bílého domu bylo natočené v ateliéru. Na vlastní oči jsem ale viděl spoušť, kterou náš dělostřelecký pluk způsobil uprostřed civilního území, kde neměl co dělat, neměl by tam ani projíždět. Řeklo by se, že rozbil těžkými granáty jen pár desítek tun skály, což by byla prkotina, kdyby v té skále nežili lidé. Takhle to byl jen sprostý pokus o vraždu.“

„Vy jste byl v té skále, že to tak tvrdíte?“

„Ne, byl jsem to omrknout zvenčí. Jen ty stromy kolem, poničené střepinami, by stály za odsouzení za vandalismus, a když si navíc uvědomíte, že tam byli lidé, dostalo to úplně jiný rozměr! Neúspěch té akce mimochodem o něčem vypovídá! Nač jsou nám ty obrovské kanony, když na pancíře ze zeleného kovu nestačí? Nevidíte, jak vlastně ztratily smysl?“

„Koho mohlo napadnout, že tam bude něco takového?“ zavrčel plukovník.

„Nenapadlo to nikoho, ani mě,“ připustil ministr. „Jen jsem slyšel pověst o nějaké extrémně velké odolnosti zeleného kovu, ale nepřikládal jsem tomu váhu, dokud to bylo na zemědělských traktorech. Ani ve snu by mě nenapadlo, že něco takového může být i pod vrstvou skály. Až teď mě ujistili, že zelený kov může i za neuvěřitelnou odolnost knihafonů. Mimochodem, premiér o tom zásadně nechce mluvit a ostatní odborníci, na které jsem se dosud obrátil, jsou z toho stejně chytří jako já, nevědí vůbec nic. Ten zelený kov by byl asi ideální materiál na tanky a obrněné transportéry, ne?“

„Proto nechápu, proč to premiér tají!“ vybuchl plukovník. „Nechat tak úžasnou věc nevyužitou, to je přímo zločin!“

„Zaslechl jsem naopak premiéra, že by byl zločin zneužít to pro válečné účely,“ opáčil se spokojeným úsměvem ministr. „Pánové, v posledním konfliktu, myslím tím nedávnou vzpouru, ukázala naše armáda svou naprostou zbytečnost.“

„Až na Čáslaváky!“ připomněl plukovník. „Ti měli největší zásluhu na vítězství!“

„Největší?“ podivil se ministr.

„Největší, protože eliminovali nepřátelské letectvo! To by z nás jinak udělalo fašírku!“

„Já jsem to ale slyšel jinak,“ nedal se strhnout ministr. „Eliminování letectva proběhlo velice neobvykle. Čáslavákům patří zásluha, že ta letadla sundali bez jediného výstřelu, ale ne stíhačkami, vždyť žádné neměli! Chytře a promyšleně použili běžné dopravní prostředky. Nejdůležitější tam byly januly, které ani nepatří do výzbroje. Čáslaváci ale přiznali, že je to naučili premiérovi kluci.“

„To nemyslíte vážně!“ rozčílil se plukovník. „Ti fakani?“

„Doporučil bych vám udělat si výlet do Čáslavi a nechat si od tamních pilotů vysvětlit, jak to doopravdy bylo,“ řekl ministr. „Poslouchá se to jako hrdinská sága. Dva kluci přišli na způsob, jak sundávat nejmodernější stíhačky janulami! Koloběžkami by to bylo ještě efektnější, ale ani tohle nemělo chybu. Napadlo vás někdy zvážit janulu? Zkuste to! Zjistíte, že má váhu pilota, takže neváží prakticky nic. Ale to nic mávalo patnáctitunovými mašinami, to nic dokázalo obletět zeměkouli po oběžné dráze se třemi dětmi na palubě, pokud se ještě dá o nějaké palubě mluvit, když je to nic.“

„Jen se z toho nezblázněte! To nic se dokáže bez varování rozplynout a pak chci vidět, jak se plácáte na oběžné dráze!“

„Jenže těch nic dnes létá ve světě stovky milionů, ne-li už miliarda, a nemáme jedinou zprávu, že by selhaly, nebo se srazily s jiným takovými nic. Ani v Čechách od jejich zavedení nedošlo k jediné nehodě! Vzpomeňte si na stovky leteckých katastrof, o hromadných nehodách automobilů nemluvě... Po celém světě si s tím lámou hlavy tisíce vědců, ale ještě nikdo nepřišel na princip, proč to drží pohromadě, natož létá. A pak přijdou premiérovi kluci s nabídkou, že januly pozměnili, aby dokázaly něco úplně nového... nezdá se vám, pánové, že je krutě podceňujete?“

„Podle ověřených zpráv ale januly Cikánům selhávaly,“ namítl plukovník.

„Ale ne bez varování,“ usmál se ministr. „Dispečink janul jim je na dálku vypínal, ale vždycky nejprve v pohodě přistály, i kdyby jen do lesa, než se vypařily.“

„Takže ta úžasná zbraň závisí na nějakém Dispečinku?“

„Kdo říká janulám úžasná zbraň? Januly přece nejsou zbraň, ačkoliv je tak Čáslaváci v nouzi použili! Je to dopravní prostředek, nahrazující automobily. Mimochodem, víte, proč se jim říká januly? Všichni je známe, ale že se jim říká podle premiérovy dcerky Janky, to ví málokdo!“

„Chcete říci, že tomu dal jméno náš premiér? Ale pak... ti kluci podle vás vymysleli, jak je použít jako zbraň?“

„Kdo jim dal jméno, nevím,“ přikývl ministr. „Premiér nebo ti kluci, pro mě je to vedlejší. Jako zbraň se dají použít třeba i nástroje. Januly jsou prvotním určením dopravní prostředky. Zbraň je jen jejich nouzové použití, a to hodně nouzové!“

„Ale Čáslaváci je tak použili!“

„Jistě. Nožem si můžete ukrojit chleba, nebo někoho zabít. Prvotní určení je ale ke krájení potravin. Zato zbraně jsou nástroje určené pouze k zabíjení. Rýčem můžete zabít, ale pistolí zahrádku nezryjete. Kanóny jsou typické zbraně, k ničemu jinému nejsou. A v rukou psychopatů jsou příliš nebezpečné. To se ukázalo na dělostřeleckém pluku. K obraně vlasti nikdo nehnul prstem, zato je napadlo terorizovat civilisty. Proto ho ruším. A všechny útvary, které se podobně zpronevěří.“

„Ale to by byla hrozná chyba!“

„Hrozná chyba by byla nechat je vraždit.“


Odstraněním dvou nejnebezpečnějších pavouků z funkce ministrů nebylo ani zdaleka vyhráno. Ba zdálo se, že tanec mezi vejci teprve začal. Ostatní pavouky to varovalo, někteří se stáhli a předstírali, že nejsou nebezpeční, jiní naopak vystrčili růžky.

Víťovu otci synova pavučina náramně usnadnila práci. Většina justice je pavouky prolezlá jako zahnívající maso červy, narazit mezi soudci a advokáty na výjimku byla výhra a teprve zobrazení pavučiny to změnilo. Víťův táta předával ministrům tipy a ti pak jednali. Soudci mimo pavučinu byli vzácní, ale když už se na ně někdo obrátil, byli nesmírně užiteční. Nejenže soudili spravedlivěji, ale nevarovali spolupavouky, proti nimž se chystal smrtelný úder.

Smrtelnými údery bylo pro pavouky přistižení při zločinu. Upřímně řečeno, sami si nabíhali. Byli příliš zvyklí na kolegialitu spolupavouků, kteří nechávali skandály za nějaké všimné anebo jen tak z kolegiality zametat pod koberec. Příliš často si nedávali pozor a to se jim stávalo osudné.

Soudci, přichycení při úplatku, odcházeli nejen z justice, ale podle novelizovaného protikorupčního zákona rovnou do vězení a ne do dobře placené advokacie, jako bylo dřív pravidlem. Nový ministr spravedlnosti navrhl zákon, podle něhož ztrácí odsouzený soudce s čistým trestním rejstříkem doživotně i právo pracovat v justici i advokacii. Doživotní jmenování soudců tak získalo důstojný protipól, který jeho výhody do jisté míry vyrovnával.

Stejně tak drakonicky vypadal zákon, podle něhož pokus o podvod znamenal definitivní ukončení zaměstnání i studia na právnických fakultách. Měl by skoncovat s podivnými pravidly, umožňujícími právníkům začínat studium podvodem u přijímací zkoušky a pokračovat podvody až do funkce soudce. Škarohlídi mu předpovídali brzký výsměch, jenže děkan Právnické fakulty v Praze výjimečně nepatřil mezi pavouky, přijal nevděčný úkol odhalování podvodů mezi studenty vážně a brzy si vysloužil mezi studenty přezdívku inflagrantista. Podařilo se mu přichytit „in flagranti“ několik vážených rodičů právníků, kteří se pokoušeli za své syny a dcery intervenovat klasickou obálkovou metodou, čili úplatkem. Nejenže jim nepomohli, naopak. Navíc se museli sami rozloučit se svými taláry i advokátními kancelářemi...

Pavouci se pokoušeli šikovat, volali o pomoc do Německa, jenže klasická telefonní síť vypověděla poslušnost. V Čechách se všichni dorozumívali pomocí knihafonů a mobilní i pevné sítě končily. Knihafonům ale pavouci nedůvěřovali a spoléhali se jen sami na sebe. Přešli tedy do obranné pozice mrtvého brouka.

Tím ovšem ani zdaleka neskončili.


Tažení proti českým pavoukům nechávalo Víťu klidným. Nejásal, jako ostatní kluci i holky ve Skalním domě, kdykoliv se z pavoučí sítě vyfauloval další pavouk. V Čechách platilo, že kdo ztratil pozici, jiné povolání si nehledal. Kde by využil právního vzdělání, když se mu uzavřela justice i advokacie? Rekvalifikace? Tohle slovo zřejmě pavouci považovali za sprosté. Neuznávali je, nebo je spíš ani nechtěli znát. Jednodušší bylo prodat v Čechách majetek, zbytek naložit do januly a odcestovat za hranice natrvalo. Však si najdou teplé místečko jinde! Jejich domov přece nejlépe vystihuje latinské úsloví ubi bene, ibi patria, neboli kde se mi daří, tam je i moje vlast.

Jak známo, čím více právníků se ve městě nachází, tím víc jich lidé potřebují. Spříznění pavouci je všude přijali a většinou jim rychle pomohli i uchytit se v tomto dobře placeném oboru. Zato v Čechách počty právníků klesaly, ale nikomu to nevadilo. Když pavouci ztratili možnost protlačovat na studia práv vlastní potomky, přibývalo naopak těch, kdo s pavoučí sítí neměli nic společného. Příležitost ke studiu dostávali jiní a to bylo dobře.

Víťu to sice blažilo, ale neuspávalo. Školu měl přímo ve Skalním domě, nedělala mu problémy. Více ho lákalo objevování světové pavoučí sítě. Ani to nebylo jednoduché, občas si nebyl jistý ani Fuhungo. Problém byl se spícími pavouky, kteří sice neprojevovali žádnou činnost, ale když je oslovil vyšší pavouk, okamžitě mu byli k službám. Byl to problém už v Čechách, natož ve světě. Jak poznat pavouka, než provede nějaký podraz?

Jedním z poznávacích znaků bylo, že se dědičně drželi peněz. Syn finančního pavouka byl obvykle také pavouk. Nebyli všichni obchodníci pavouky, ale pokud byl syn obchodníka opět obchodníkem, nebo zaměstnancem banky, byli nejspíš pavouky oba. V pavučině nebývali zakreslení jen protože se v době jejího rozkrývání viditelně neprojevovali.

Byli však proto čistší a spolehlivější? Ale kdež!

Pouhé objevování pavouků však byla snadnější část úkolu, který si Víťa sám sobě uložil. Ne že by byla snadná, ale Víťa si usmyslil něco proti nim podniknout. To bylo ještě o pěkný stupínek horší.

Nechat je šířit nespravedlnost znamenalo spoluvinu. Žádný pavouk se neprojevoval jako lidumil, i když si tak někteří nechali s oblibou říkat. Občas věnovali okázale nějaký dar na charitu, ale pokaždé si to štědře vynahradili na mnoha jiných lidech, často ještě bezbrannějších. Se zákony si nikdy velkou starost nedělali. Ty pro ně neplatily, oni byli nad zákony! Pavouci totiž ve všech okolních státech ovládali justici. Ruka ruku myje a vrána vráně oči nevyklove. I když se někteří pavouci čas od času dostali před soud, odcházeli obvykle s vítězným úšklebkem.

Pavouk pavoukovi přece neublíží!

V Čechách se díky rozšifrování české sekce pavučiny podařilo vytvořit ojedinělý odpavoučený řetězec »Policie - státní zástupce - soudce«, který mohl jako jediný pavouky spravedlivě skřípnout. Ve světě nic podobného nebylo a jediný legální způsob likvidace pavouků byl možný pouze u jednoho soudu v Čechách. Jedna vlaštovka jaro nedělá a jediná výjimka byla jako osamělá světlá tečka v temnotě.

Nechat je ale na pokoji? To by nesměl být Víťa Víťou! Jen pomyšlení, že všude ve světě pavouci beztrestně vysávají své oběti, aby je zanechávali na ulici nebo pod mosty jako pouhé lidské trosky, mu nedalo spát. Uvažoval, co s tím může dělat. Obyčejný kluk by se nezmohl na nic a brzy by pochopil, že je ztráta času se tím vůbec zabývat, jenže Víťa měl za sebou podporu Fuhunga, největší sílu na světě, jistě silnější než pavouci i se svou prokletou pavučinou!

Legálně to ale zřejmě nejde. Pavouci to mají pojištěné, klíčová místa mají pod kontrolou. Finančníci a právníci, to je jejich parketa. Ruka ruku myje a kdyby něco nevyšlo, kolega právník pomůže. Třetí pavoučí povolání je profesionální politik. Zákony musí být tak vymyšlené, aby nezáleželo na spravedlnosti, ale výhradně na právnících. Dobrý právník pak není, když zná zákony, ale když se zná se soudci. A z toho už je jasné, že to nemůže být dílo poslední doby. Zřejmě se tak zajišťují již několik generací. Postupně prorostli všemi státy a ovládli je. Výjimkou jsou primitivní domorodci, pro které mají jen hrubou sílu zbraní a případně i komanda smrti...

Dobře, legálně to zřejmě nejde, musí to tedy jít jinak. Kde je soustředěný hlavní zájem pavouků? Na peníze. Jejich bohem je zlaté tele, tomu se klaní, to uctívají. Co takhle jim ho nechat trochu zrezivět? Zlato, prokletý kov, který v průběhu dějin zabil miliardy lidí. Tam jsou pavouci nejzranitelnější. Kde je na světě nejvíc zlata...? Spojené státy, pevnost Fort Knox? Fuhungo? Je to skutečně tak?

Dobrá, zlato mají i další americké banky.

Znič ho tedy ve všech!

Ano, všechno.

 


Zpět Obsah Dále

17.04.2018 13:38