Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vymetání

Jestliže Víťa očekával obrovský poprask v celém světě, velice se zmýlil.

Svět se točil dál, jako by se nic nestalo. Žádný poprask, žádné pozdvižení. Akcií se to nijak nedotklo, na rozdíl od problémů v Itálii, které rozkolísaly trh dluhopisů. Itálie ztratila stupínek v hodnocení, její rating poklesl, ale celosvětově se ani to příliš neprojevilo.

Jak je to ale možné?

Víťa si vzpomněl, že se podobně divil, když se v Indonésii nenadále objevilo tři tisíce tun zlata bez puncu a bez původu - a také se nic nedělo. Světový finanční trh je spolkl jako malinu a nic se nezakymácelo, celosvětového hospodářství se to nedotklo. Indonésie splatila své dluhy, její rating stoupl o tři stupně, ale to bylo všechno. Nic víc.

No jo - ale tady naráz zmizelo osm tisíc tun zlata! Vypařil se největší zlatý poklad na světě - a ticho po pěšině? Jak je tohle možné?

Víťa se prostřednictvím Fuhunga pokoušel napojit na tajné, zašifrované zdroje přímo ve Spojených státech. Fuhungo to už dokázal, měl v tom zřejmě trénink. Poprask se omezil na vedení amerických bank, ale týkal se jen nejvyšších bankovních špiček. Ty se nakonec na tajném zasedání shodly, že problém prostě nepřiznají a ututlají.

Ani prezident Spojených států netušil, že jeho země má méně zlata než Rumunsko.

Finančních trhů se to nedotklo. Jen banky ve Spojených státech lehce zvýšily poptávku po zlatě ve světě a začaly je skupovat - za nově vytištěné papírové dolary.

Finančníci to jako úder nepocítili. Znamenalo to, že pro ně zlato nebylo nejdůležitější?

Fuhungo na Víťův pokyn zničil zlato i ve všech bankách v Londýně, ale pavouci se už stihli navzájem varovat a v Londýně žádný bankovní poprask nevypukl. Potvrdilo se Víťovo podezření, že finančníkům o zlato kupodivu vůbec nejde.

Víťa musel uvažovat o něčem jiném. Tohle bylo jen plácnutí do vody. Grandiózní, ale bez účinku. Podnikl tedy další pokus. Ve třech londýnských bankách, v Bank of England, v Evropské bance pro obnovu a rozvoj a v Lloyds Bank se z trezorů zcela vypařily balíčky amerických dolarů. Zmizely tím prakticky všechny dolarové rezervy.

Pavouci z Londýna se spojili s pavouky ve Spojených státech a po velice krátké poradě dospěli k řešení. Pavouci měli dolary do posledního kousku podchycené v účtech, nejenže přesně věděli, kolik jich chybí, ale požádali ihned jiné pavouky o takovou pomoc, aby svět vůbec nic nepoznal. Ze Spojených států neprodleně odeslali do Londýna nákladní letadlo, plně naložené papírovými dolary, jako náhradu za zničené bankovky.

A ve Spojených státech se ihned rozjel tisk dalších dolarů.

Víťa pochopil, že ani tudy cesta nepovede.

line

Lékaři se jako jediní pokusili o organizovaný odpor proti nové vládě krátce poté, co zkrachovaly banky a bankéři začali hromadně emigrovat.

Prohlásili své povolání za málo hodnocené a požadovali zvýšení platů. Koordinovali se přes tři státy, čímž se jejich akce stala prakticky nezvládnutelnou. Vyhrožovali ministrům zdravotnictví v Čechách, na Slovensku a v Polsku odchodem za hranice, případně blokádou nemocnic, pokud nesplní jejich požadavky. A neměli je malé. Požadovali pětinásobný plat proti průměrné mzdě pro lékaře a trojnásobný pro ostatní zdravotníky. Jednoduchými počty z toho vyplynulo, že ke splnění jejich podmínek musí zdravotní pojištění ve všech třech zemích vzrůst na trojnásobek, což by ostatní lidé neunesli a každému bylo jasné, že vláda, která na něco takového přistoupí, do týdne padne.

Zdálo se, že mají situaci pevně v rukou a lékařské organizace začaly slavit vítězství.

Víťa ani nečekal, až s tím přijde táta do Skalního domu. Vypravil se ihned za Kájou Adamem do nemocnice, aby se spolu poradili, co dál.

„Poslyš, nepověřili tě náhodou skřítkové, abys to na Zemi naučil i pár dalších lidí?“ začal Víťa, jakmile seděli spolu v Kájově ordinaci.

„Jo, pověřili,“ připustil Kája. „Ale lidí s telepatií je tu strašně pořídce, vlastně jen vaše rodina - a vy na to nemáte čas, až na Janku, ale ta je zatím moc malá...“

„A co kdybys to naučil pár nadšenců bez telepatie?“

„To bude těžké,“ vzdychl si Kája. „Já přece neléčím. Léčí Fuhungo a já se s ním jen radím. Jenže k tomu používám skřítčí řeč a bez ní to nejde. Jak jinak mu chceš předávat své pocity a představy a zejména přijímat ty jeho?“

Fuhungo nám své představy umí předat i na obrazovce knihafonu,“ nadhodil Víťa.

„To těžko,“ zavrtěl hlavou Karel. „Jeho představy bývají často trojrozměrné a moje odpovědi také. Možná to jinde nevadí, ale tady by to vadilo.“

„Původní Fuhungovo dorozumívání s piloty janul - pardon, tehdy ještě miradoků - bylo také takové,“ odfrkl si nespokojeně Víťa. „Pak jsem nahradil trojrozměrné zobrazení plochou obrazovkou knihafonu, k zadání trasy úplně stačí redukovaná mapa a pro přistávání přibyla řídící kulička. Fuhungovi to stačí a pilotům také. Používáš k létání telepatii nebo knihafon a ruční řízení? Pokud vím, naučil jsem tě používat oboje.“

„Naučil, ale telepatie je desetkrát výhodnější, proč bych se měl omezovat na knihafon a řídící kuličku?“

„Máš sice pravdu, sám také januly řídím zásadně telepatií, ale hned na počátku jsem se pořádně zamyslel, jak to udělat, aby šly řídit i bez ní. Právě protože nedokážeme nikoho na Zemi naučit telepatii a bez ní to předtím nešlo. Jenže se mi to podařilo a januly se dnes, na rozdíl od miradoků, dají řídit oběma způsoby. Skřítci řídí miradoky pořád telepatií a lidé u nich jistě také. Na Zemi je to jiné. Nás pět, co máme telepatii, je řídíme naším způsobem, zbytek lidstva tím druhým. Je možná méně pohotový, ale použitelný. Poslyš, Kájo, nešlo by to, aby ses taky trochu zamyslel?“

„Třírozměrné obrazy jsou příliš důležité, než aby se daly zploštit!“

„Tak se budou muset vytvářet třírozměrně!“ pokrčil rameny Víťa. „To není problém, Fuhungo to zvládne. Budeme muset doplnit obraz lékaře nejen stetoskopem, kterým se dají poslouchat šelesty na plicích, ale i brýlemi ke sledování třírozměrného obrazu. Ty se ostatně hodí i pro trojrozměrné filmy, tady problém nevidím.“

„Takže pořád ještě zůstává moje odezva Fuhungovi,“ povzdychl si Kája. „Já mu totiž musím také tak třírozměrně občas odpovědět.“

„Ale i to se dá simulovat dvojrozměrně!“ tvrdil Víťa. „Na starých počítačích se na to skvěle hodila myš. Knihafon ji nemá, místo ní používá dotyk obrazovky, ale ten je mnohem nepřesnější. Už jsem se ale setkal s případy, kdy jsem myš potřeboval, takže jsem si jednu připojil. Samozřejmě to jde jen u bezdrátových myší, ale knihafon má k jejich připojení docela slušné předpoklady a ostatek je věcí ovládače, který Fuhungo umí. Nechceš si to zkusit? Myš i trojrozměrné brýle najdeš ve Fuhungově obchodu.“

„To jako myslíš, že bych já...“

„A kdo jiný?“ usmál se Víťa - a podával Kájovi brýle a myš. „Poslyš, Kájo, nechceš si zkusit komunikaci s Fuhungem bez telepatie?“

„To by teda byl gól!“ otřásl se Kája, ale přijal nabízené. „Dobrá, půjdeme se podívat na nějakého pacienta, doufám, že dneska aspoň jednoho přivezli. Tahle nemocnice je na tom poslední dobou s pacienty bídně, manažeři se nás už chystají zavřít - ale snad tady nějakého ještě najdeme.“

„Jak to myslíš?“ nechápal Víťa.

„No - já se občas podívám do sousedních oddělení a obvykle přitom někoho vyléčím,“ přiznal se Karel. „Jenže ho pak téhož dne musíme propustit jako zdravého. No a pacientů nám ubývá jako sněhuláků v létě... a to víš - málo pacientů, málo peněz... Doktoři se už na mě koukají skrz prsty, skoro jako na vraha...“

„Koukám, že musíme změnit systém odměňování lékařů,“ usmál se Víťa. „Navrhnu to tátovi. Jestli se ti podaří naučit léčit s Fuhungem dost nových lékařů, aby zvládli Čechy, Slovensko a Polsko...“

„Zkusím to,“ slíbil Kája.

line

Z Čech, Polska a Slovenska odlétaly januly, plně naložené kontejnery. S nimi se do nových domovů stěhovaly nejbohatší rodiny těchto států. Směřovaly do Itálie, do Francie, do Anglie, velká skupina se chystala usídlit se v Německu, ale většina odlétala přes Atlantik, do vysněných Spojených států.

Amerika je přijala s otevřenou náručí. Šlo přece o elitu z těch tří nevděčných nárůdků, které o své nejlepší, nejinteligentnější členy nejevily zájem, jaký jim právem náležel.

Většina s sebou do nového domova přivážela plné kontejnery cenností. Umělecká díla, zejména obrazy, šperky, starožitnosti. Jen hotových peněz neměli nazbyt. Při krachu bank sice dostali včas varování od spřátelených bankovních kruhů, takže se jim podařilo uložené finance zachránit včasným převodem do zahraničních bank, ale výtěžek z prodeje majetků, zanechaných na místě, nestál za povšimnutí.

Ne-pavouci o jejich podniky a luxusní rezidence buď nejevili zájem, nebo na ně prostě neměli. Mohli je koupit jen jiní pavouci, ale ty už také někdo varoval, že v těchto zemích nejsou dobrým nápadem investice do nemovitostí. Stěhovat se chystali všichni a o nákupy neměli zájem. Podniky byly navíc zadlužené, jak se jejich majitelé v poslední době snažili využít lákavých nabídek zahraničních bank. Dokud byly v rukou pavouků, jiní pavouci jim příliš neškodili, ale dalo se čekat, že se vrhnou na kupce, pokud to nebude také pavouk.

Spřátelení pavouci, kteří ovládali některé radnice měst a hejtmanství, prosadili nákup opouštěných podniků a nemovitostí pod záminkou, že jsou výnosné a městu či kraji značně pomohou, Z ostatních nemovitostí chtěli údajně nadělat úřady či je jinak využít.

Ve skutečnosti šlo o přesuny obecních peněz do kapes odjíždějících elitních rodin. Po takto výhodných nákupech často odjížděli do ciziny i radní a hejtmani a ponechávali sporné investice na krku svým nástupcům.

Mezi prvními prchali finančníci, ochromení konkurencí Fuhungovy banky.

Po nich se dali na útěk politikové, vyhození ze sedla průběžným volebním systémem. Po nich se rozhodovali opustit nevděčné země i další.

Politici, právníci, ale i obchodníci - a také někteří lékaři.

Ubi bene, ibi patria!

line

První běh Speciálního kurzu léčitelů navštívilo deset mediků, krátce po absolvování lékařské fakulty. Všichni dostali pozvánku s lákavou nabídkou: absolvování praktické části kurzu bude považováno za ukončení atestace.

Pozvánky rozeslal Fuhungo do českých nemocnic čerstvým absolventům lékařských fakult. Vybíral jen takové, kteří neměli rodiče mezi pavouky - budoucím pavoukům beztak nemělo smysl dávat znalosti, které by jim později byly k ničemu. Pozvánek rozeslal víc, ale někteří adresáti to zřejmě považovali za špatný vtip a nedostavili se.

Měli toho brzy litovat.

Pravda, Karla Adama učil Fuhungo u skřítků, který mu potřebné vědomosti dostal do hlavy pomocí rezonanční hypnopedie za jedinou noc, ale Kájovi učedníci byli vystudovaní lékaři, i když zatím bez atestace, takže museli do získání potřebného papíru vykonávat práce všeho druhu po nemocnicích, dokud zde příslušnou atestaci nezískají, aby se teprve mohli samostatně pouštět do léčení lidí.

Dvoudenní kurz léčitelů je ale seznámil s léčením na úplně jiné úrovni, než s jakou se mohli setkat na Zemi. Skřítčí věda byla od pozemské asi tak jako pozemská lékařská věda od zaříkávačů a šamanů primitivních národů. Pravda, i těm se občas léčení podaří, ale kdo je chtěl vážně srovnávat s lékaři, vybavenými kromě obdivuhodných vědomostí i lékařskou technikou jednadvacátého století?

Fuhungo byl ale o stejnou třídu výš a kdo se s ním naučil spolupracovat, měl k ruce víc než nejmodernější nemocnice s celým štábem techniků, sester a pomocných inženýrů.

Dalo se předpokládat, že každý z absolventů kurzu zvládne to, co Kája Adam?

Možná ne. Telepatie je přece jen dokonalejší sdělovací prostředek. Rozdíl je asi jako mezi čtenáři, čtoucímu text z knihy nebo z obrazovky očima, proti jinému čtenáři, který jen rukou přejíždí po Braillově písmu pro nevidomé. Nevidomému v knihách chybí i obrázky, které často přispívají k lepšímu pochopení textu. Ale i slepý člověk dokáže přečíst text knih od Shakespeara a také lidé bez telepatického vnímání, opatrně tápající myší po obrazovce, mohou usměrnit Fuhunga - který potřebuje jen příkaz, aby dokázal něco, nač se pozemská robotická pracoviště nezmohou ani za dalších sto let vývoje...

V rámci kurzu vyléčil Karel se svými žáky jedenáct pacientů, speciálně sem svezených z onkologických oddělení českých nemocnic. Případů, nad nimiž lékaři zlomili hůl, případů, kterým už nic nepomáhalo. Po skončení léčení vstávali z postelí místo apatických lidských trosek zdraví lidé, aby se vlastními janulami vrátili domů.

„Tak, hoši!“ končil Karel kurz. „Teď máte tu správnou průpravu. Jenže v nemocnicích byste zakrněli, staří matadoři by vám nesvěřili ošetřit ani nežit. Přeřadíme vás k záchranné službě. Budete létat k nejtěžším případům - ale předpokládám, že až do nemocnice žádný nedovezete a vyléčíte je během prvního ošetření. Tento týden začnu další kurz v Bratislavě a příští týden v Krakově. Vyděrači rozjeli akci ve třech zemích, my také! Uvidíme, kdo se bude smát naposledy!“

„A co budou dělat doktoři v nemocnicích, když pacienty uzdravíme ještě na výjezdu?“ neudržel se jeden čerstvý absolvent.

„Zablokují nemocnice,“ usmál se Karel. „Pak zřejmě odejdou za hranice, až ministr jejich požadavky nesplní. Hoši, vy jste naše odpověď. Jestli budete u záchranky úspěšní, zasloužíte si i ten požadovaný vyšší plat. Bude to ale v pořádku, nikdo nebude protestovat, protože každý z vás vyléčí víc lidí než předtím deset lékařských kapacit.“

„Takže z nás chcete udělat - stávkokaze? To máme jít proti ostatním?“ zhrozil se jiný.

„Tak trochu,“ zvážněl Karel. „Když předtím chtěli lékaři něčeho dosáhnout, stanovili si jejich organizátoři více opravdu rozumných požadavků, aby získali podporu ostatních lidí. Jenže pak se vždycky spokojili s jediným bodem - zvýšením platu. O ostatních požadavcích mlčeli. Je otázka, zda se nechali platem zkorumpovat, nebo ostatní požadavky na zlepšení lékařské péče mysleli jen jako zástěrku. Dnes mají jen jediný požadavek - zvýšení platu. Zřejmě se cítí silní, s podporou ostatních lidí nepočítají a ohledy na ně zahodili.“

„No dobře, ale opravdu máme jít proti ostatním?“ opakoval lékař.

„Jak se to vezme,“ řekl Kája. „Pokud si zasloužíte plat, jaký požadují organizátoři té akce, dostanete jej. Tím se vlastně jejich požadavkům vyhoví. Ale takový plat dostanou jen ti, kdo dokáží léčit tak úspěšně jako vy. Je to rozumné?“

„Snad... ale co ti staří doktoři?“ zeptal se jeden. „Nebude jich trochu - škoda?“

„Nebojte se, i staří dostanou příležitost,“ přikývl Kája. „Praví doktoři se přihlásí sami, nedá jim to, aby zůstali pozadu. A možná vás překonají. Mají proti vám výhodu zkušeností - a ta taky něco váží. A my jim nebudeme bránit, aby se také dali vyškolit.“

„Jenže by si měli pospíšit,“ zasmál se jiný. „Zdá se mi, že pro staré nezbudou pacienti. Náhodou jsem sledoval, jak od vás odcházejí vyléčené i havárie, jaké by starým trvaly rok nebo i víc. Dneska jsme sami viděli, proč vaše nemocnice zeje prázdnotou. Je to tak?“

„Možná bude skutečných kapacit potřeba méně,“ přisvědčil mu Kája. „Tohle školení není poslední. Ať se včas přihlásí všichni, komu jde opravdu o pacienty. Ale sami jste slyšeli ty ostatní - zablokují nemocnice a když nedostanou, co chtějí, odejdou do zahraničí. Těm že jde o pacienty? Pochybuji, spíš o prachy. Ať si tedy jdou! Zůstanou jen ti poctiví! Možná se časem ukáže, že jsou i nemocnice jako takové přežitkem minulého tisíciletí. První pacienty jsme vyléčili mimo nemocnici a většinou to jde velice rychle. Jedině porodnice... ačkoliv je možné, že to půjde i bez nich.“

„Ale co když si to ti staří rozšíří mezi sebou sami?“ napadlo někoho. „Pak nás vyházejí a zase začnou stupňovat požadavky!“

„Pravda, kdyby se toho chopili vyděrači, naše snaha by vyšla naprázdno. Jenže k tomu se nikdo z nich nedostane,“ ušklíbl se Karel. „Ještě jsem se o tom nezmínil, ale my šarlatány k léčení nepustíme! Ani v atomové elektrárně nepustí k reaktoru hlupáky. Odborná povolání musí být před fušery chráněná. Proto jsem vás vybíral z lékařů - ani anatomii člověka se za den nikdo nenaučí. Lékařský diplom představuje první bariéru, přes kterou se nedostanou hlupáci. A druhou bariérou bude licence. Vy, co jste prošli kurzem, ji už máte. Fuhungo vám ukáže své obrazy a přijme vaše příkazy. Ale bez licence nikdo nikoho nevyškolí. Zájemcům můžete ledacos ukázat, ale Fuhungo je bude ignorovat. A počet licencí bude omezený.“

„Ale proč?“ zarazili se všichni. „My licenci nikomu dát nemůžeme?“

„To zůstává vyhrazeno lidem, kteří prošli vyššími kurzy,“ řekl Kája. „Stručně řečeno, licence udělují jen lidé s telepatií, kteří Fuhungovi skutečně rozumí.“

„Takže máme zase nějaké kasty vyvolených?“ zaškaredil se lékař.

„Vyvolených ne, jen znalých,“ přikývl Karel. „Vědomosti jsou síla.“

„Vy ty vědomosti máte? Nezlobte se, ale všiml jsem si, že neznáte ani odborné názvy!“ rýpl si jeden.

„Nepochybujte o mně, prosím!“ řekl Kája tišším hlasem. „Mé vědomosti nepocházejí ze Země. Většinu života jsem prožil u mimozemšťanů, domů jsem se vrátil nedávno. Proto neznám latinské názvy. To neznamená, že neznám anatomii a na rozdíl od vás si rozumím s Fuhungem telepaticky, bez pomůcek. Nepotřebuji knihafon, brýle, ani ovládací myš.“

„Takže ten... ten Fuhungo... není to nakonec nějaký mimozemšťan?“

„Ne,“ řekl Karel. „Patří už k nám, na Zem. Ale pochází od mimozemšťanů a proto má takové schopnosti. Važte si toho, že s ním můžete pracovat.“

„A jak vlastně ten Fuhungo vypadá?“

„A víte, že nevím? Nikdy v životě jsem ho neviděl. Ale to na věci nic nemění. Je na Zemi a dá se s ním jednat. Ani vy nemusíme vědět, jak vypadá.“

„To je snad velice divné, nemyslíte?“

„Možná. Ale zvyknete si.“

line

Lékařská komora označila Fuhungovy lékaře za podraz, odmítla uznávat jejich atestaci a usnesla se, že nesmí léčit v nemocnicích. Ministr zdravotnictví proto vyňal záchrannou službu z působnosti lékařské komory, pro formu jim udělil i listinné certifikáty, opravňující je k zákrokům první pomoci a zařídil nový Dispečink záchranné služby, zajišťující nouzová volání od občanů.

Na rozdíl od Dispečinku janul zde seděly u knihafonů dispečerky, přebíraly nouzová volání a předávaly je pilotům záchranářům podle toho, kdo byl blíž a byl zrovna připravený.

Fuhungova zdravotní pojišťovna změnila dlouhá léta platné úhradové vyhlášky. Platby změnily strukturu - nejvíce platila za pacienty uzdravené, ale současně stanovila pokuty za pacienty, prohlášené za zdravé neprávem. Nechala plně na vůli lékařů, jaké přístroje použijí k diagnóze a k operacím, rozhodovalo, zda jim opravdu pomohly. Za drahé přístroje platila amortizační paušál a použitý materiál, částka za lůžka měla pokrýt jen nezbytné náklady.

Ministr zdravotnictví novou vyhlášku potvrdil svým podpisem.

Výsledkem ale bylo, že největší platby dostávala záchranná služba, kde sloužili lékaři s Fuhungovou pomocí. Když ostatní lékaři vyhlásili bojkot nemocnic, rozvezla záchranná služba všechny hospitalizované pacienty domů, přičemž je při té příležitosti úplně vyléčila, takže se do nemocnic už nevrátili. Platby za vyléčení dostali ovšem opět záchranáři.

Lékaři tím dostali jasně na srozuměnou, že ministerstvo jejich požadavkům neustoupí.

Podobně dopadli i lékaři na Slovensku a v Polsku. Záchranné služby převzaly většinu léčebné zátěže i tam. Do nemocnic docházeli zpočátku jen pacienti, kteří se necítili tak zle, aby museli volat záchranku, jenže mezi lidmi se brzy rozkřiklo, že je nejvýhodnější zavolat záchranku při jakékoliv nemoci. Nesmělo to být bezdůvodně, to pak hrozila značná pokuta, stejně platili za ošetření opilci a zfetovaní, ale záchranáři uznávali i pouhou chřipku jako důvod volání záchranky.

Nemocnice brzy zely prázdnotou a lékaři z nich začali jeden po druhém odcházet. Před Kájovými kurzy jednotlivě, teď začali utíkat hromadně.

Zejména když druhá skupinka Fuhungových lékařů vtrhla do porodnic a zavedla tam urychlené bezbolestné porody, kterými zcela odstavila starší, zkušenější porodníky. Někteří proti tomu protestovali, ale noví asistenti měli oprávnění vést porody samostatně a jakmile se rozkřiklo, oč jde, vybraly by si porod postaru jen zapřísáhlé masochistky a nesvéprávné.

Někteří staří zvedli kotvy a zmizeli za hranicemi, kde je přivítali s otevřenou náručí, ale menší část si dala poradit a přihlásila se do dalších kurzů. Byla to jen náhoda, že pavouci téměř vždy odcházeli, zatímco ostatní projevovali zájem o Fuhungovy kurzy?

S ubývajícím časem tak v Čechách řídla pavučina, stejně jako síť nemocnic. Manažeři je nedokázali ochránit před krachem a utíkali spolu s ostatními - na rozdíl od lékařů to byli všichni pavouci a Fuhungovo školení jim nemohlo pomoci.

Elity emigrovaly, všude jinde jim bylo lépe. Odjížděli ti nejschopnější. Z Čech, Polska a Slovenska mizel výkvět inteligence. Navzdory tomu - anebo právě proto? - se zbývajícím lidem vedlo mnohem lépe. Byla ta elita opravdu schopná? Nebo spíš - všeho schopná?

Dalo se to také říci jinak. Zůstávali ti opravdu dobří.

Jen jich bylo méně.

line

Na počátku blokády České republiky dodával Fuhungo do obchodů, co se v Čechách nedalo nebo nedařilo produkovat. Počínaje banány a pomeranči, které někteří považovali za neklamný - a primitivové za jediný - příznak dostatku, až po to, čemu se v Čechách dařilo, ale co předchozí vlády zanedbávaly.

Banány a pomeranče se začaly opět dovážet. Pro obchodníky nebyl problém vypravit janulu s kontejnerem do zemí, kde se daly koupit levně a s nejmenším rizikem. Že přitom museli občas přeletět přes území států, chovajících se k Čechům nepřátelsky? Proč ne? Stačilo zvolit si vhodnou dobu cestování. Januly se na radarech neobjevovaly a všimnout si jich proti noční obloze bylo stejně marné, jako honit se za vlastním stínem. A i když se za těmi bachratými létajícími kontejnery rozlétly přepadové stíhačky, nikdy neměly úspěch. Januly se vracely i po krupobití z leteckých rychlopalných kanonů, i po prskavkách raket sidewinder a sparrow. Čeští piloti si na převahu ve spolehlivosti zvykli natolik, že si někteří přestali pronásledujících stíhaček všímat a začali opět létat ve dne. Jeden z pašeráků, mezi ostatními známý jako Pavel Dolňák, hrál čas od času se stíhačkami velice nebezpečnou hru - zdánlivě jim uhýbal, ale dal se jimi sledovat a přitom prováděl manévry tak nebezpečné, že janula občas samočinně brzdila a sama uhýbala před vrcholy kopců. Spoléhal na to, že jeho pronásledovatelé nedokáží tak divoké kličkování vybrat - a skutečně, kopce za ním byly brzy poseté troskami tryskových stíhaček.

Když se to dozvěděl český premiér, nechal si Pavla Dolňáka zavolat k neformálnímu výslechu. Když Pavel pyšně přišel do Strakovy akademie, Víťův táta se ho nejprve zeptal, zda ví, kolik stíhaček už kvůli němu havarovalo.

„Brzy jich bude dvacet!“ pyšnil se Pavel.

„Nebude!“ oznámil mu suše premiér. „Januly nejsou stroje určené k zabíjení. Žádný z těch pilotů se nestihl katapultovat. Tys je prostě zabil.“

„No a?“ pokrčil podnikatel rameny.

„Považuji to za zločin. Máš za to doživotní zákaz létání s janulami,“ řekl premiér.

„Na to nemáte právo, pane premiére! Nejste soudce!“ odvětil sebevědomě Pavel.

„Nemám právo soudit,“ přikývl premiér. „Stejně jako ty. Ale protože ty ses na soudce také drze pasoval a odsuzoval piloty k smrti, ztrácíš právo používat januly. Doživotně. Do smrti tě budou muset vozit jiní, sám už s janulou nikdy nikam nepoletíš.“

„To jsem zvědav, jak to chcete prosadit!“ odvětil pořád ještě pyšně Pavel. „Před jaký soud mě chcete poslat? Každý soudce mě musí osvobodit!“

„Nic nebudu prosazovat,“ odvětil premiér. „To není záležitost pro soud. Jen souhlasím, aby ti Fuhungo odebral výsadu, kterou si nezasloužíš.“

Fuhungo? Kdo je to?“

„Ten, koho jsi doposud zarmucoval,“ řekl premiér. „A protože ti až do dneška musel prostřednictvím januly sloužit, jen jsem ho této povinnosti zbavil. A na to už právo mám.“

„Vždyť za mnou ti pitomci létat nemuseli!“ namítl Pavel zaraženě. „Kdo je nutil honit mě? A navíc po mně stříleli! Chtěli mě zabít, nechápete? Čím kdo zachází, tím taky schází!“

„Ano. Čím kdo zachází, tím taky schází!“ souhlasil premiér. „Nemám právo soudit tě jako vraha, soud by tě možná osvobodil, ale použil jsi janulu k zabíjení. Nemělo se to stát a všichni jsme za to mohli zaplatit. A poděkuj Fuhungovi, že za to spravedlivě zaplatíš jen ty sám. I když tvůj trest nebude tak velký, jaký si vraždy zaslouží. Jsi vrah - uvědom si to!“

„Chtěli mě zabít, stříleli na mě!“ opakoval Pavel vzdorovitě.

„Nejsme jako oni,“ zavrtěl hlavou premiér. „Vzpouru Cikánů jsme potlačili, ale nikoho z nich jsme nezastřelili. Jen oni zabíjeli, vraždili a masakrovali, my ne. Nejsme jako oni. Tys to první porušil. Už nemůžeme tvrdit, že jsme nikoho nezabili. Proto k tomu nebudeš mít už nikdy příležitost. Už nikdy. Odejdi - a přemýšlej nad spravedlností.“

„Ale mě to jako obchodníka zruinuje!“ začaly mu docházet důsledky.

„Nezruinuje - ačkoliv by sis to zasloužil. Někoho si jistě najmeš.“

„To není spravedlivé!“ vybuchl Pavel. „Jen jsem jim uhýbal, když po mně šli! To už se člověk nesmí ani bránit?“

„Janula sama je proti stíhačkám dostatečná obrana!“ řekl tvrdším tónem premiér. „Je dovoleno bránit se, ale přiměřeně. V případě janul to znamená sedět tiše uvnitř. Hranici přiměřenosti jsi překročil a ze sebeobrany jsi udělal vraždy. Na mě se nezlob, vyhovím jen Fuhungovi, který mě požádal o zproštění služby pro tebe. A buď rád, že se to týká jen létání! Já jsem zase hrozně rád, že se to týká jen jednoho viníka. Rozpad Dispečinku janul by byl pro nás mnohem horší.“

„Kdo je vlastně Fuhungo?“ nedal se Pavel jen tak odstrčit. „Kdo mu dal právo takhle mě diskriminovat?“

„On tě nediskriminuje,“ odmrštil ho premiér. „Slouží nám lidem, aby se nám vedlo na Zemi lépe. Podle mě má ale plné právo přestat sloužit škůdcům. Jako bys nutil hospodského obsluhovat i ty, kdo mu demolují hospodu!“

„Ale kdo mu ten Dispečink janul svěřil? Vždyť je to vyložená korupce, zneužívání institucí pro své vlastní cíle! To není podraz?“

„Není,“ odvětil premiér. „Dispečink janul není žádná instituce, kterou by měl někdo svěřenou. Dispečink janul je FuhungoFuhungo je Dispečink janul. Když si uvědomíš, co to znamená, vyjde ti, že to není člověk. Umíš si představit, co to znamená řídit současně více než miliardu janul, aniž by se srazily?“

„Takže je to - nějaký robot?“ zarazil se Pavel.

„Robot? Tak se to nedá říct. Je živý a má větší inteligenci než my. Nebylo by rozumné, aby sloužil vrahům. Naštěstí se s námi aspoň občas radí. Kdyby záleželo jen na něm, kdoví, jestli by vůbec někomu na Zemi pomáhal.“

„Jak to, že se s někým radí a s jinými ne? Co je to za privilegia?“

„Buďme rádi, že se radí aspoň s někým!“ vzdychl si premiér. „A že neposlouchá naše elitní Vyvolené? To by to dopadlo! Mimochodem - jestli na mě tu pistoli opravdu vytáhneš, nedopočítáš se svých zubů. Myslím těch kovových. Mohl bych tě přimrazit i beze škod, ale docela rád bych tě přenechal Fuhungovi.“

„Máte tu někde svlékací rentgenový skener? Nebo rentgenové oči?“ vybuchl Pavel.

„Ani jedno, ani druhé,“ řekl premiér. „Žádné barbarské prozařování lidí nepěstujeme. Vím to ale od Fuhunga a ten to ví i bez rentgenu. Odnes si tu hračku, beztak se z ní už nedá střílet, a už se nevracej!“

Premiér stál nehybně a nepokusil se mu nijak bránit v odchodu, ačkoliv zřejmě věděl, co před ním skrývá v kapse pod sakem.

„Půjdu - ale vy taky půjdete k čertu!“ odsekl podnikatel.

Otočil se a odešel. Pistoli devítku ČZ-75 se ale neodvážil vytáhnout. Přimrazit... to už tu bylo, ten chlap přece nedávno v Parlamentu skosil celé policejní komando... a když o jeho zbrani věděl, měl by nejspíš výhodu... Jak o ní mohl ale vědět?

Pronesl ji do Strakovy akademie v pohodě, jako kdyby u vchodu nehlídala žádná stráž. Bylo to příliš snadné, nikde žádné detekční rámy... takže to byla past...

Až za dveřmi zbraň pomalu, opatrně vytáhl. Hlaveň se kovově leskla. Byl na ni hrdý, ale teď se na ni díval nedůvěřivě. Co ten chlap říkal? Že se z ní nedá střílet?

Poodstoupil do tmavšího kouta chodby a pokusil se natáhnout závěr. Dozadu to šlo, ale dopředu... podíval se nevěřícíma očima zblízka dovnitř... no to snad ne! Náboj se vzpříčil a nedal se do hlavně zasunout, neměl totiž kam. Hlaveň vůbec nebyla dutá! Místo aby byla dutá, byla teď z jednolitého kovu. Zbraň tím byla dokonale znehodnocená.

„Ten chlap je ďábel!“ zaklel Pavel Dolňák.

Neměl pravdu, měl jen takový dojem.

line

Zpět Obsah Dále


29.04.2016 20:34

Komentáře: