Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vymetání

Víťa očekával obrovský poprask v celém světě, ale velice se zmýlil. Svět se točil dál, jako by se nic nestalo. Žádný poprask, žádné pozdvižení. Akcií se to nedotklo, na rozdíl od problémů v Itálii, které rozkolísaly trh dluhopisů. Itálie ztratila stupínek v hodnocení, její rating poklesl, ale celosvětově se ani to příliš neprojevilo.

Jak je to ale možné?

Víťa si vzpomněl, že se podobně divil, když se v Indonésii nenadále objevilo tři tisíce tun zlata bez puncu a bez původu a také se nic nedělo. Světový finanční trh je spolkl jako malinu. Nic se nezakymácelo, celosvětového hospodářství se to nedotklo. Indonésie splatila své dluhy, její rating stoupl o tři stupně, ale to bylo všechno. Nic víc.

No jo, ale tady naráz zmizelo osm tisíc tun zlata! Vypařil se největší zlatý poklad na světě a ticho po pěšině? Jak je to možné?

Víťa se prostřednictvím Fuhunga zkoušel napojit na tajné, zašifrované zdroje přímo ve Spojených státech. Fuhungo to už dokázal, měl v tom zřejmě trénink. Poprask se omezil na vedení amerických bank, ale týkal se jen nejvyšších bankovních špiček. Ty se nakonec na tajném zasedání shodly, že problém prostě nepřiznají a ututlají. Ani prezident Spojených států dnes netušil, že jeho země má méně zlata než Rumunsko a Bangladéš.

Finančních trhů se to nedotklo. Pouze banky ve Spojených státech zvýšily poptávku po zlatě ve světě a začaly je skupovat za nově vytištěné papírové dolary. Finančníci to jako úder nepocítili. Znamenalo to, že pro ně zlato nebylo nejdůležitější?

Fuhungo na Víťovo přání zničil zlato i v bankách Londýna, ale pavouci se stihli navzájem varovat a ani v Londýně bankovní poprask nevypukl. Potvrdilo se Víťovo podezření, že finančníkům o zlato kupodivu vůbec nejde. Musel tedy uvažovat o něčem jiném. Tohle bylo jen grandiózní plácnutí do vody bez účinku. Podnikl tedy další pokus. Ve třech londýnských bankách, v Bank of England, v Evropské bance pro obnovu a rozvoj a v Lloyds Bank se z trezorů vypařily balíčky amerických dolarů. Zmizely tím prakticky všechny dolarové rezervy.

Pavouci z Londýna se spojili s pavouky Spojených států a po velice krátké poradě dospěli k řešení. Pavouci měli dolary do posledního kousku podchycené v účtech, nejenže přesně věděli, kolik jich chybí, ale požádali ihned jiné pavouky o pomoc, aby svět vůbec nic nepoznal. Ze Spojených států neprodleně odeslali do Londýna nákladní letadlo, plně naložené papírovými dolary, jako náhradu za zničené bankovky.

A ve Spojených státech se ihned rozjel tisk dalších dolarů.

Víťa pochopil, že ani tudy cesta nepovede.


Lékaři se jako jediní pokusili organizovat odpor proti nové vládě, když zkrachovaly banky a bankéři hromadně emigrovali.

Prohlásili své povolání za málo hodnocené a žádali zvýšení platů. Koordinovali se přes tři státy, čímž se jejich akce stala prakticky nezvládnutelnou. Vyhrožovali ministrům zdravotnictví v Čechách, na Slovensku a v Polsku odchodem za hranice nebo blokádou nemocnic, pokud nesplní jejich požadavky. A neměli je malé. Požadovali pro lékaře pětinásobný plat proti průměrné mzdě a trojnásobný pro ostatní zdravotníky. Jednoduchými počty z toho vyplynulo, že ke splnění jejich podmínek musí zdravotní pojištění ve všech třech zemích vzrůst na trojnásobek, což by ostatní lidé neunesli a každému bylo jasné, že vláda, která na něco takového přistoupí, do týdne padne. Zdálo se, že mají situaci pevně v rukou a lékařské organizace začaly slavit vítězství.

Víťa ani nečekal, až s tím přijde táta do Skalního domu. Vypravil se ihned za Kájou Adamem do nemocnice, aby se spolu poradili, co dál.

„Poslyš, nepověřili tě náhodou skřítkové, abys to na Zemi naučil i pár dalších lidí?“ začal Víťa, jakmile seděli spolu v Kájově ordinaci.

„Jo, pověřili,“ připustil Kája. „Ale lidí s telepatií je tu pořídce, vlastně jen vaše rodina a vy na to nemáte čas, až na Janku, ale ta je zatím moc malá...“

„A co kdybys to naučil pár nadšenců bez telepatie?“

„To bude těžké,“ vzdychl si Kája. „Já přece neléčím. Léčí Fuhungo a já se s ním jen radím. Jenže k tomu používám skřítčí řeč a bez ní to nejde. Jak jinak mu chceš předávat své pocity a představy a zejména přijímat ty jeho?“

Fuhungo nám své představy umí předat i na obrazovce knihafonu,“ nadhodil Víťa.

„To těžko,“ zavrtěl hlavou Karel. „Jeho představy bývají často trojrozměrné a moje odpovědi také. Možná to jinde nevadí, ale tady by to vadilo.“

„Původní Fuhungovo dorozumívání s piloty janul, pardon, tehdy ještě miradoků, bylo také takové,“ odfrkl si nespokojeně Víťa. „Pak jsem nahradil trojrozměrné zobrazení obrazovkou knihafonu, k zadání trasy úplně stačí redukovaná mapa a pro přistávání přibyla řídící kulička. Fuhungovi to stačí a pilotům také. Používáš k létání telepatii nebo knihafon a ruční řízení? Pokud vím, naučil jsem tě používat oboje.“

„Naučil, ale telepatie je desetkrát výhodnější, proč bych se měl omezovat na knihafon a řídící kuličku?“

„Máš sice pravdu, sám také januly řídím zásadně telepatií, ale hned na počátku jsem se zamyslel, jak to udělat, aby šly řídit bez ní. Právě protože nedokážeme nikoho na Zemi naučit telepatii a bez ní to předtím nešlo. Jenže se mi to podařilo a januly se dnes, na rozdíl od miradoků, dají řídit oběma způsoby. Skřítci řídí miradoky telepatií a lidé u nich jistě také. Na Zemi je to jiné. Nás pět, co máme telepatii, je řídíme naším způsobem, zbytek lidstva druhým. Je možná méně pohotový, ale použitelný. Poslyš, Kájo, nemohl by ses taky trochu zamyslet?“

„Třírozměrné obrazy jsou příliš důležité, než aby se daly zploštit!“

„Tak se budou muset vytvářet třírozměrně!“ pokrčil rameny Víťa. „To není problém, Fuhungo to zvládne. Musíme doplnit obraz lékaře nejen stetoskopem, kterým se dají poslouchat šelesty na plicích, ale i brýlemi ke sledování třírozměrného obrazu. Ty se ostatně hodí i pro třírozměrné filmy, tady problém nevidím.“

„Pořád ještě zůstává moje odezva Fuhungovi,“ povzdychl si Kája. „Já mu totiž musím také tak třírozměrně občas odpovědět.“

„Ale i to se dá simulovat dvojrozměrně!“ tvrdil Víťa. „Na starých počítačích se na to skvěle hodila myš. Knihafon ji nemá, místo ní používá dotyk obrazovky, ale ten je nepřesnější. Už jsem se ale setkal s případy, kdy jsem myš potřeboval, takže jsem si jednu připojil. Samozřejmě to jde jen u bezdrátových myší, ale knihafon má k jejich připojení slušné předpoklady a ostatek je věcí ovládače, který Fuhungo umí též. Nechceš si to zkusit? Myš i trojrozměrné brýle najdeš ve Fuhungově obchodu.“

„To jako myslíš, že bych já...“

„A kdo jiný?“ usmál se Víťa a podával Kájovi brýle a myš. „Poslyš, Kájo, nechceš si zkusit komunikaci s Fuhungem bez telepatie?“

„To by teda byl gól!“ otřásl se Kája, ale přijal nabízené. „Dobrá, půjdeme se podívat na nějakého pacienta, doufám, že dnes aspoň jednoho přivezli. Tahle nemocnice je na tom poslední dobou s pacienty bídně, manažeři se nás už chystají zavřít, ale snad tady nějakého ještě najdeme.“

„Jak to myslíš?“ nechápal Víťa.

„Občas se podívám na sousední oddělení a obvykle přitom někoho vyléčím,“ přiznal se Karel. „Jenže ho potom musíme propustit jako zdravého. Pacienti nám ubývají jako sněhuláci n jaře... a to víš, málo pacientů, málo peněz... Doktoři se už na mě koukají skrz prsty, skoro jako na vraha...“

„Koukám, že musíme změnit systém odměňování lékařů,“ usmál se Víťa. „Navrhnu to tátovi. Jestli se ti podaří naučit léčit s Fuhungem dost nových lékařů, aby zvládli Čechy, Slovensko a Polsko, sebereš tátovi nůž s krku...“

„Zkusím to,“ slíbil Kája.


Z Čech, Polska a Slovenska odlétaly januly, plně naložené kontejnery. S nimi se do nových domovů stěhovaly nejbohatší rodiny těch států do Itálie, do Francie a Anglie, velká skupina se chystala usídlit se v Německu, ale většina odlétala přes Atlantik, do vysněných Spojených států.

Amerika je přijala s otevřenou náručí. Šlo přece o elitu z těch nevděčných nárůdků, které o své nejinteligentnější členy nejevily zájem, jaký jim právem náležel.

Většina s sebou do nového domova přivážela kontejnery plné cenností. Umělecká díla, obrazy, šperky, starožitnosti. Jen hotových peněz neměli nazbyt. Při krachu bank sice dostali včas varování od spřátelených bankovních kruhů, takže se jim podařilo uložené finance zachránit včasným převodem do zahraničních bank, ale výtěžek z prodeje majetků, nechaných na místě, nestál za povšimnutí.

Ne-pavouci o jejich podniky a luxusní rezidence nejevili zájem, nebo na ně prostě neměli. Mohli je koupit jen jiní pavouci, ale ty už také někdo varoval, že v těchto zemích nejsou investice do nemovitostí dobrým nápadem. Stěhovat se chystali všichni a o nákupy neměli zájem. Podniky byly navíc zadlužené, jak se jejich majitelé v poslední době snažili využít lákavých nabídek zahraničních bank. Dokud byly v rukou pavouků, jiní pavouci jim neškodili, ale dalo se čekat, že se na kupce vrhnou, pokud to také nebude pavouk.

Spřátelení pavouci, ovládající mnohé radnice a hejtmanství, prosadili nákup opuštěných podniků a nemovitostí pod záminkou, že jsou výnosné a městu či kraji značně pomohou, Z ostatních nemovitostí chtěli údajně nadělat úřady či je jinak využít.

Ve skutečnosti šlo jen o přesuny obecních peněz do kapes odjíždějících elitních rodin. Po takto výhodných nákupech často odjížděli do ciziny i radní a hejtmani a nechávali sporné investice na krku svým nástupcům.

Mezi prvními odjížděli finančníci, ochromení konkurencí Fuhungovy banky. Po nich se dali na útěk politikové, vyhození ze sedla průběžným volebním systémem. Po nich se rozhodovali opustit nevděčné země i další.

Politici, právníci, obchodníci i někteří lékaři.

Ubi bene, ibi patria!


První Speciální kurz léčitelů navštívilo jen deset mediků, krátce po absolvování lékařské fakulty. Všichni dostali pozvánku s lákavou nabídkou, že absolvování praktické části kurzu bude ukončeno atestací bez zdlouhavé praxe v nemocnicích.

Pozvánky rozeslal Fuhungo do českých nemocnic čerstvým absolventům lékařských fakult. Vybíral jen takové, kteří neměli rodiče pavouky, budoucím pavoukům beztak nemělo smysl dávat znalosti, které by jim později byly k ničemu. Pozvánek rozeslal víc, ale někteří to považovali za špatný vtip a nedostavili se.

Měli toho brzy litovat.

Pravda, Karla Adama učil Fuhungo u skřítků a potřebné vědomosti mu dostal do hlavy pomocí rezonanční hypnopedie za jedinou noc, ale Kájovi učedníci byli vystudovaní lékaři, i když zatím bez atestace, takže měli do jejího získání vykonávat práce všeho druhu v nemocnicích, dokud příslušnou atestaci nezískají, aby se teprve mohli samostatně pouštět do léčení lidí.

Dvoudenní kurz léčitelů je ale seznámil s léčením na úplně jiné úrovni, než s jakou se mohli setkat na Zemi. Skřítčí věda byla od pozemské vzdálená asi tak jako pozemská lékařská věda od zaříkávačů a šamanů primitivních národů. Pravda, i těm se občas léčení podaří, ale kdo by je chtěl srovnávat s lékaři, vybavenými kromě vědomostí i lékařskou technikou jednadvacátého století?

Fuhungo byl ale o stejnou třídu výš a kdo se s ním naučil spolupracovat, měl k ruce víc prostředků než moderní nemocnice s celým štábem techniků, sester a pomocných inženýrů.

Dalo se předpokládat, že každý z absolventů kurzu zvládne to, co Kája Adam?

Možná ne. Telepatie je přece jen dokonalejší sdělovací prostředek. Rozdíl je asi jako mezi čtenáři, čtoucímu text z knihy nebo z obrazovky očima, proti čtenáři, který přejíždí rukou po Braillově písmu pro nevidomé. Těm v knihách chybí i obrázky, které často přispívají k lepšímu pochopení textu. Ale i slepý člověk dokáže prsty přečíst text knih od Shakespeara a také lidé bez telepatického vnímání, opatrně tápající myší po obrazovce, mohou usměrnit Fuhunga, který potřebuje jen příkaz, aby dokázal něco, nač se pozemská robotická pracoviště nezmohou ani za dalších sto let vývoje...

V rámci praktik kurzu vyléčil Karel se svými žáky jedenáct pacientů, speciálně sem svezených z onkologických oddělení českých nemocnic. Případů, nad nimiž lékaři zlomili hůl, případů, kterým už nic nepomáhalo. Po skončení léčení vstávali z postelí místo apatických lidských trosek zdraví lidé, aby se vlastními janulami vrátili domů.

„Tak, hoši!“ končil Karel. „Teď máte správnou průpravu. Jenže v nemocnicích byste brzy zakrněli, staří matadoři by vám nesvěřili ošetřit ani nežit. Přeřadíme vás k záchranné službě. Budete létat k nejtěžším případům, ale předpokládám, že žádný do nemocnice nedovezete a vyléčíte je během prvního ošetření. Tento týden začnu kurz v Bratislavě a příští týden v Krakově. Vyděrači rozjeli akci ve třech zemích, my také! Uvidíme, kdo se bude smát naposledy!“

„A co budou dělat doktoři v nemocnicích, když pacienty uzdravíme ještě na výjezdu?“ neudržel se jeden čerstvý absolvent.

„Zablokují nemocnice,“ usmál se Karel. „Asi odejdou za hranice, až ministr jejich požadavky nesplní. Hoši, vy jste naše odpověď. Jestli budete u záchranky úspěšní, zasloužíte si i ten požadovaný vyšší plat. Bude to ale v pořádku, nikdo nebude protestovat, protože každý z vás vyléčí víc lidí než předtím deset lékařských kapacit.“

„Takže z nás chcete udělat stávkokaze? To máme jít proti ostatním?“ zhrozil se jiný.

„Částečně,“ zvážněl Karel. „Když chtěli lékaři dřív něčeho dosáhnout, stanovili jejich organizátoři rozumné požadavky, aby získali podporu ostatních lidí. Jenže pak se vždycky spokojili s jedním bodem, zvýšením platu. O ostatních požadavcích mlčeli. Je otázka, zda se nechali platem korumpovat, nebo požadavky na zlepšení lékařské péče mysleli jen jako zástěrku. Dnes mají jen jediný požadavek, zvýšení platu. Zřejmě se cítí silní, s podporou ostatních lidí nepočítají a ohledy na ně zahodili.“

„No dobře, ale opravdu máme jít proti ostatním?“ opakoval lékař.

„Jak se to vezme,“ řekl Kája. „Když si zasloužíte plat, jaký požadují organizátoři té akce, dostanete jej. Tím se vlastně jejich požadavkům vyhoví. Ale takový plat dostanou jen ti, kdo dokáží léčit tak úspěšně jako vy. Je to rozumné?“

„Snad... ale co ti staří doktoři?“ zeptal se jeden. „Nebude jich trochu škoda?“

„Nebojte se, i staří dostanou příležitost,“ přikývl Kája. „Praví doktoři se přihlásí sami, nedá jim to, aby zůstali pozadu. A možná vás překonají, mají proti vám výhodu zkušeností, které něco váží. A my jim nebudeme bránit, aby se také dali vyškolit.“

„Jenže by si měli pospíšit,“ zasmál se jiný. „Zdá se mi, že pro staré nezbudou pacienti. Náhodou jsem sledoval, jak od vás odcházejí vyléčené i havárie, jaké by starým trvaly rok nebo i víc. Dneska jsme sami viděli, proč vaše nemocnice zeje prázdnotou. Je to tak?“

„Možná bude skutečných kapacit potřeba méně,“ přisvědčil mu Kája. „Tohle školení nebude poslední. Ať se přihlásí všichni, komu jde opravdu o pacienty. Ale slyšeli jste, co chtějí ti ostatní! Zablokují nemocnice a když nedostanou, co chtějí, odejdou do zahraničí. Těm že jde o pacienty? Pochybuji, spíš o prachy. Ať si tedy jdou! Zůstanou jen ti poctiví! Možná se časem ukáže, že jsou i nemocnice přežitkem minulého tisíciletí. První pacienty jsme vyléčili mimo nemocnici a většinou to jde velice rychle. Jedině porodnice... ačkoliv i tam je možné, že to půjde i bez nich.“

„Ale co když si to ti staří rozšíří mezi sebou sami?“ napadlo někoho. „Pak nás vyházejí a zase začnou stupňovat požadavky!“

„Pravda, kdyby se toho chopili vyděrači, naše snaha by vyšla naprázdno. Jenže k tomu se nikdo nedostane,“ ušklíbl se Karel. „Ještě jsem se o tom nezmínil, ale my šarlatány k léčení nepustíme! Ani v atomové elektrárně nepustí k reaktoru teroristy. Odborná povolání musí být před fušery chráněná. Proto jsem vás vybíral z lékařů. Ani anatomii člověka se za den nikdo nenaučí. Lékařský diplom představuje bariéru, přes kterou se nedostanou hlupáci. Druhou bariérou bude licence. Vy, co jste prošli kurzem, ji už máte. Fuhungo vám ukáže své obrazy a přijme vaše příkazy. Ale bez licence nikdo nikoho nevyškolí. Zájemcům to ukažte, ale Fuhungo je bude ignorovat. A počet licencí bude omezený.“

„Ale proč?“ zarazili se všichni. „My licenci nikomu dát nemůžeme?“

„To zůstává vyhrazeno lidem, kteří prošli vyššími kurzy,“ řekl Kája. „Stručně řečeno, licence udělují jen lidé s telepatií, kteří Fuhungovi opravdu rozumí.“

„Takže máme zase kasty vyvolených?“ zaškaredil se lékař.

„Ne vyvolených, ale znalých,“ přikývl Karel. „Vědomosti jsou naše síla!“

„Vy ty vědomosti máte? Nezlobte se, ale všiml jsem si, že neznáte ani odborné názvy!“ rýpl si jeden.

„Nepochybujte o mně, prosím!“ řekl Kája tišším hlasem. „Mé vědomosti nepocházejí ze Země. Většinu života jsem prožil u mimozemšťanů, domů jsem se vrátil nedávno. Proto neznám latinské názvy. To neznamená, že neznám anatomii a na rozdíl od vás mi rozumí Fuhungo telepaticky, bez pomůcek. Nepotřebuji knihafon, brýle, ani ovládací myš.“

„Takže ten... ten Fuhungo... není to nakonec nějaký mimozemšťan?“

„Ne,“ řekl Karel. „Patří už k nám, na Zem. Ale pochází od mimozemšťanů a proto má takové schopnosti. Važte si toho, že s ním můžete pracovat.“

„A jak vlastně ten Fuhungo vypadá?“

„A víte, že nevím? Nikdy v životě jsem ho neviděl. Ale to na věci nic nemění. Je na Zemi a dá se s ním jednat. Ani my nemusíme vědět, jak vypadá.“

„To je snad velice divné, nemyslíte?“

„Možná. Ale zvyknete si.“


Lékařská komora označila Fuhungovy lékaře za podraz, odmítla uznat jejich atestaci a usnesla se, že v nemocnicích nesmí léčit. Ministr zdravotnictví vyňal záchrannou službu z působnosti lékařské komory, čistě pro formu jim udělil i listinné certifikáty, opravňující je k zákrokům první pomoci a zařídil nový Dispečink záchranné služby, zajišťující nouzová volání od občanů.

Na rozdíl od Dispečinku janul tady seděly dispečerky, přebíraly nouzová volání a předávaly je pilotům záchranářům podle toho, kdo byl blíž a byl zrovna připravený.

Fuhungova zdravotní pojišťovna změnila dlouhá léta platné úhradové vyhlášky. Platby změnily strukturu. Nejvíce platila za pacienty uzdravené, ale současně stanovila pokuty za pacienty, prohlášené za zdravé neprávem. Nechala plně na vůli lékařů, jaké přístroje použijí k diagnóze a k operacím, rozhodovalo, zda jim opravdu pomohly. Za drahé přístroje platila amortizační paušál a použitý materiál, částka za lůžka měla pokrýt nezbytné náklady.

Ministr zdravotnictví vyhlášku potvrdil svým podpisem.

Výsledkem ale bylo, že největší platby dostávala záchranná služba, kde sloužili lékaři s Fuhungovou pomocí. Když lékaři vyhlásili stávkový bojkot nemocnic, rozvezla záchranná služba hospitalizované pacienty domů, přičemž je při té příležitosti úplně vyléčila, takže se do nemocnic už nevrátili. Platby za vyléčení dostali ovšem záchranáři. Lékaři tím dostali jasně na srozuměnou, že ministerstvo jejich požadavkům neustoupí.

Podobně dopadli lékaři na Slovensku a v Polsku. Záchranné služby převzaly většinu léčebné zátěže i tam. Do nemocnic ještě zpočátku přicházeli pacienti, kteří se necítili tak zle, aby museli volat záchranku, jenže mezi lidmi se rozkřiklo, že je výhodnější zavolat záchranku při jakékoliv nemoci. Ne bezdůvodně, to pak hrozila značná pokuta, stejně platili za ošetření opilci a zfetovaní, ale záchranáři uznávali jako důvod volání záchranky i chřipku.

Nemocnice zely prázdnotou a lékaři z nich začali jeden po druhém odcházet. Před Kájovými kurzy jednotlivě, teď hromadně.

Zejména když druhá skupinka Fuhungových lékařů vtrhla do porodnic a zavedla tam urychlené bezbolestné porody, kterými odstavila starší, zkušenější porodníky. Někteří ještě protestovali, ale noví asistenti měli oprávnění vést porody samostatně a když se rozkřiklo, oč jde, vybraly by si porod postaru jen zapřísáhlé masochistky a nesvéprávné.

Někteří staří zvedli kotvy a zmizeli za hranicemi, kde je přivítali s otevřenou náručí, menší část si dala poradit a přihlásila se do dalších kurzů. Byla to jen náhoda, že pavouci téměř vždy odcházeli, zatímco ostatní projevovali zájem o Fuhungovy kurzy?

S ubývajícím časem v Čechách řídla pavučina, stejně jako síť nemocnic. Manažeři před krachem a utíkali spolu s ostatními. Na rozdíl od lékařů to byli pavouci a Fuhungovo školení by jim nemohlo pomoci. Elity tak emigrovaly, všude jinde jim bylo lépe. Odjeli ti nejschopnější. Z Čech, Polska a Slovenska mizel výkvět inteligence. Navzdory tomu anebo právě proto se lidem vedlo lépe. Byla ta elita opravdu schopná? Nebo spíš »všeho schopná«?

Dalo se to také říci jinak. Zůstávali ti opravdu dobří.

Jen jich bylo méně.


Na počátku blokády České republiky dodával Fuhungo do obchodů, co se v Čechách nedalo a nedařilo produkovat. Počínaje banány a pomeranči, které primitivové považovali za neklamný a jediný příznak dostatku, až po to, čemu se v Čechách dařilo, ale co předchozí vlády zanedbaly.

Banány a pomeranče se začaly opět ve velkém dovážet. Pro obchodníky nebyl problém vypravit janulu s kontejnerem do zemí, kde se daly koupit levně a s nejmenším rizikem. Že přitom museli občas přeletět přes území států, chovajících se k Čechům nepřátelsky? Proč ne? Stačilo zvolit si vhodnou dobu cestování. Januly se na radarech neobjevovaly a všimnout si jich proti noční obloze bylo stejně marné, jako honit se za vlastním stínem. A i když se za těmi bachratými létajícími kontejnery rozlétly přepadové stíhačky, nikdy neměly úspěch. Januly se vracely i po krupobití z leteckých rychlopalných kanonů, i po prskavkách raket sidewinder a sparrow. Čeští piloti si na převahu ve vzduchu zvykli natolik, že si někteří přestali pronásledujících stíhaček všímat a začali opět létat ve dne. Jeden z pašeráků, mezi ostatními známý jako Pavel Dolňák, hrál čas od času se stíhačkami velice nebezpečnou hru. Zdánlivě jim uhýbal, ale dal se jimi sledovat a přitom prováděl manévry tak nebezpečné, že janula občas samočinně brzdila a sama uhýbala před vrcholy kopců. Spoléhal se na to, že jeho pronásledovatelé nedokáží tak divoké kličkování vybrat. Kopce za ním byly poseté troskami tryskových stíhaček.

Když se to dozvěděl český premiér, zavolal si Pavla Dolňáka k neformálnímu výslechu. Když Pavel pyšně přišel do Strakovy akademie, Víťův táta se ho nejprve zeptal, zda ví, kolik stíhaček už kvůli němu havarovalo.

„Brzy jich bude dvacet!“ pyšnil se Pavel.

„Nebude!“ oznámil mu suše premiér. „Januly nejsou stroje k zabíjení. Žádný z těch pilotů se nestihl katapultovat. Tys je prostě zavraždil.“

„No a?“ pokrčil podnikatel rameny.

„Považuji to za zločin. Máš za to doživotní zákaz létání s janulami,“ řekl premiér.

„Na to nemáte právo, pane premiére! Nejste přece soudce!“ odvětil sebevědomě Pavel.

„Nemám právo soudit,“ přikývl premiér. „Stejně jako ty. Ale protože ty ses na soudce také drze pasoval a odsuzoval piloty k smrti, ztrácíš právo používat januly. Doživotně. Do smrti tě budou vozit jiní, sám už s janulou nikdy nikam nepoletíš.“

„To jsem zvědav, jak to chcete prosadit!“ odvětil pořád ještě pyšně Pavel. „Před jaký soud mě chcete poslat? Každý soudce mě musí podle práva osvobodit!“

„Nic nebudu prosazovat,“ odvětil premiér. „To není záležitost soudu. Jen souhlasím, aby ti Fuhungo odebral výsadu, kterou si nezasloužíš.“

Fuhungo? Kdo je to?“

„Ten, koho jsi dosud zarmucoval,“ řekl premiér. „A protože ti až do dneška musel prostřednictvím januly sloužit, jen jsem ho této povinnosti zbavil. A na to už právo mám.“

„Vždyť za mnou ti pitomci létat nemuseli!“ namítl Pavel zaraženě. „Kdo je nutil honit mě? A navíc po mně stříleli! Chtěli mě zabít, nechápete? Čím kdo zachází, tím taky schází!“

„Ano. Čím kdo zachází, tím taky schází!“ souhlasil premiér. „Nemám právo soudit tě jako vraha, soud by tě možná osvobodil, ale použil jsi janulu k zabíjení. Nemělo se to stát a všichni jsme za to mohli zaplatit. A poděkuj Fuhungovi, že za to spravedlivě zaplatíš jen ty sám. I když tvůj trest nebude tak velký, jaký si vraždy zaslouží. Jsi vrah, uvědom si to!“

„Chtěli mě všichni zabít, stříleli na mě!“ opakoval Pavel vzdorovitě.

„Nejsme jako oni,“ zavrtěl hlavou premiér. „Vzpouru Cikánů jsme potlačili, ale nikoho z nich jsme nezastřelili. Jen oni zabíjeli, vraždili a masakrovali, my ne. Nejsme jako oni. Tys to první porušil. Už nemůžeme tvrdit, že jsme nikoho nezabili. Proto k tomu nebudeš mít už nikdy příležitost. Odejdi a přemýšlej nad spravedlností.“

„Ale mě to jako obchodníka zruinuje!“ začaly mu docházet důsledky.

„Nezruinuje, i když sis to zasloužil. Někoho si najmeš.“

„To není spravedlivé!“ vybuchl Pavel. „Jen jsem jim uhýbal, když po mně šli! To už se člověk nesmí ani bránit?“

„Janula sama je proti stíhačkám dostatečná obrana!“ řekl tvrdším tónem premiér. „Je dovoleno bránit se, ale přiměřeně. V případě janul to znamená sedět uvnitř. Hranici přiměřenosti jsi překročil a ze sebeobrany jsi udělal vraždy. Na mě se nezlob, vyhovím jen Fuhungovi, který mě požádal o zproštění služby pro tebe. A buď rád, že se to týká jen létání! Já jsem zase hrozně rád, že se to týká jen jednoho viníka. Rozpad Dispečinku janul by byl pro nás mnohem horší.“

„Kdo je vlastně Fuhungo?“ nedal se Pavel jen tak odstrčit. „Kdo mu dal právo takhle mě diskriminovat?“

„On tě nediskriminuje,“ odmrštil ho premiér. „Slouží nám lidem, aby se nám vedlo na Zemi lépe. Podle mě má ale právo přestat sloužit škůdcům. Jako bys nutil hospodského obsluhovat i ty, kdo mu demolují hospodu!“

„Ale kdo mu ten Dispečink janul svěřil? Vždyť je to vyložená korupce, zneužívání institucí pro vlastní cíle!“

„Není,“ odvětil premiér. „Dispečink janul není instituce, kterou by měl někdo jen svěřenou. Dispečink janul je FuhungoFuhungo je Dispečink janul. Když si uvědomíš, co to obnáší, vyjde ti, že to není člověk. Umíš si představit, co to znamená řídit současně více než miliardu janul, aniž by se srazily?“

„Takže je to - nějaký robot?“ zarazil se Pavel.

„Robot? Tak se to nedá říct. Je živý a má větší inteligenci než my. Nebylo by rozumné, aby sloužil vrahům. Naštěstí se s námi občas radí. Kdyby záleželo jen na něm, kdoví, jestli by vůbec někomu na Zemi pomáhal.“

„Jak to, že se s někým radí a s jinými ne? Co je to za privilegia?“

„Buďme rádi, že se radí aspoň s někým!“ vzdychl si premiér. „A že neposlouchá naše elitní Vyvolené. To by to dopadlo! Mimochodem, jestli na mě tu pistoli opravdu vytáhneš, nedopočítáš se svých zubů. Myslím těch kovových. Mohl bych tě přimrazit i beze škod, ale docela rád bych tě nechal Fuhungovi.“

„Máte tu svlékací rentgenový skener? Nebo rentgenové oči?“ vybuchl Pavel.

„Ani jedno, ani druhé,“ řekl premiér. „Žádné barbarské prozařování lidí nepěstujeme. Vím to ale od Fuhunga a ten to ví i bez rentgenu. Odnes si tu hračku, beztak se z ní už nedá střílet, a už se nevracej!“

Premiér stál nehybně a nepokusil se mu bránit v odchodu, ačkoliv zřejmě věděl, co před ním skrývá v kapse pod sakem.

„Půjdu! Ale vy taky půjdete k čertu!“ odsekl podnikatel.

Otočil se a odešel. Pistoli devítku ČZ-75 se ale neodvážil vytáhnout. Přimrazit... to už tu bylo, ten chlap přece nedávno v Parlamentu skosil policejní komando... a když o jeho zbrani věděl, měl by nejspíš výhodu... Jak o ní mohl ale vědět?

Pronesl ji do Strakovy akademie v pohodě, jako kdyby u vchodu nehlídala žádná stráž. Bylo to příliš snadné, nikde žádné detekční rámy... takže to byla past...

Až za dveřmi zbraň pomalu, opatrně vytáhl. Hlaveň se kovově leskla. Byl na ni hrdý, ale teď se na ni díval nedůvěřivě. Co ten chlap vlastně říkal? Že se z ní nedá střílet? Poodstoupil do tmavšího kouta chodby a pokusil se natáhnout závěr. Dozadu to šlo, ale dopředu... podíval se nevěřícíma očima zblízka dovnitř... no to snad ne! Náboj se vzpříčil a nedal se do hlavně zasunout, neměl totiž kam. Hlaveň vůbec nebyla dutá! Místo aby byla dutá, byla teď z jednolitého kovu. Zbraň byla dokonale znehodnocená.

„Ten chlap je ďábel!“ zaklel Pavel Dolňák.

Neměl pravdu, jen takový dojem.

 


Zpět Obsah Dále

17.04.2018 13:38