Bez COOKIEs je omezený přístup!

Slavičí paštika


Slavičí-paštika

 

Literatura faktu

Milan Matouš

© 2008 Milan Matouš, Praha

Nakladatelství: Autobus


Nevážně

Obsah Dále

 

Lenošit není lehká věc

Orli se rodí v horách a nikdy ne v koloniích mezi tučňáky. Jen vítr svištící mezi letkami jejich křídel v oblačných výšinách z nich činí velikány. Kdepak kolébat se v zástupech.

Václav se zrodil a vyrostl na stráních, kde byla jedna chalupa od druhé na dobrý dostřel praku. Bylo tu dost místa pro košatící se osobnost, i pro jiné věci. Zlí a závistiví lidé z kraje (rozumí se z roviny) tvrdili, že tu kvetlo i řemeslo bez výučního listu a živnostenského povolení, které se řídí pravidlem: co sluníčko ukáže, měsíček dá. To byla ovšem holá pomluva. V horách platila odjakživa skálopevná zásada, že není větší ostuda, než se nechat na cizím chytit. V této morální reguli byly děti vedeny už od nejútlejšího mládí, ba sály ji s mateřským mlékem. Nikdy nikdo horáka za ruku v cizím lese nechytil a v jeho stavení nic cizího nenašel, i když se o to žandarmové s fedrpušem za Rakouska a četníci se zelenou helmou za první republiky mockrát snažili.

Václav rostl v bázni boží. Ještě víc než toho na nebi, o kterém se už v epištole sv. Jana píše, že ho nikdo na vlastní oči nespatřil, se však obával dvojího zla: školy a práce. Naštěstí s tím prvním se mnoho nenatrápil. Děda číst neuměl a dožil se devadesáti let. Otec abecedu znal a co mu to bylo platné, když se na něho zvrhla na svahu fůra a do smrti pokašlával.

S prací to bylo horší. Na vršcích, kde se rodilo víc kamení než brambor a kde tři zrnka zaseli a dvě sklidili se musel každý ohánět, sotva mu přestal koukat cumel z kalhot. Říká se, že člověk nejvíc touží po tom, čeho se mu v mládí nedostává. Něco na tom asi je. Václav miloval z duše odpočinek. Ne po práci, ale místo ní. Neprošlo mu to vždycky hladce. Každý člověk s pevnými životními zásadami si pro ně vytrpí své. Václav nebyl výjimkou. Tátovo řemen by mohl leccos vyprávět. Leč hoch si vypočítal – i když nebyl v násobilce nejjistější – že výprask trvá chvilku, ale dřina hrozí od slunka do slunka. A řídil se tím, ať už se pokoušeli zapřáhnout ho na poli, v chlévě, nebo s pilou a sekerou v lese.

Jakožto čtrnáctiletý jinoch skončil povinnou školní docházku ve čtvrté třídě. Každou opakoval jen dvakrát. Třídní učitel sice několikrát uvažoval o tom, nechat ho propadnout ještě jednou, ale pan ředitel mu to rozmluvil. Měl rozumný argument: stejně by to nebylo nic platné.

Táta učinil několik pokusů dostat holomka do učení. Trvalejší úspěch to nemělo, ale docela bez vlivu na klukovu životní kariéru to nezůstalo Začal v autosprávkárně, pak vydržel nějaký den u truhláře, u koláře, pokračoval u řezníka, u pekaře, vynechal cukrárnu a chvilku se učil kominíkem, ševcem, tesařem, klempířem – nezapomněl jsem něco? Jo, také táhl s rybáři při výlovu nevod, o posvícení roznášel v hospodě pivo a semtam pomáhal obecnímu zvěrokleštiči. To bylo asi tak zhruba všechno. Nikdo mu nemohl vytknout, že se práce štítil. Naopak. Vystřídal jich víc, než všichni jeho vrstevníci v celé vsi dohromady. Jen nesměla žádná moc dlouho trvat. Na to byl citlivý. Jak se do díla s vervou pustil, tak z něj zase ruče vyklouzl.

Nemyslete, že to jde snadno. Kdo to nezažil neuvěří, co takový pohodlnější pracant zkusí. Jinému všechno projde. Když se mu práce zadírá a pot štípe, někde se v tichu „zašije“, „dá si dvacet“, „drobátko si odfrkne“ a je zas jako znovuzrozený. Jak ale připíchnou člověku na kabát Kainovo firmu „lenoch“, hlídají ho jak jalovici před prvním telením. Myslíte, že si břemeno dřiny na chvíli nadlehčí? Hned má na tapetě „darmojeda“„flákače“„to si můžeš sbalit fidlata a jít“. A není v tom veliký rozdíl, jestli to na něj spustí mistr zednický, nebo kominický.

Když si tak osud Václavem od jednoho řemesla k druhému pohazoval, vypadalo to špatně, ale všechno zlé je k něčemu dobré. Pochytil od všeho trošku. Dokázal položit hřebenáče, kouskem drátu spravil elektriku, když traktor „scíp“, povrtal se v něm a už zase bafal. To byl první plod jeho devíti řemesel. A druhý? Přesně odhadl, kdy je u kterého povolání nejvíc rachoty a kdy masopust. Hladce plul mezi nebezpečím, že by si namohl záda a ošklivou pomluvou, že je lempl. Šla o něm jedna řeč: Šikovnej na všecky ruce, akorát že nemá u ničeho sicflajš. A to už byl přece jen jinačí kádrový popis. S tím už se dalo mezi úskalími života proplouvat.

Pár let dělal údržbáře v továrničce a spokojenost byla na obou stranách. Bylo to jak na něho šité. Většinou se tvářil důležitě, ale nic na práci neměl. Když se někde něco porouchalo, dal honem dohromady tři, čtyři řemesla o nichž měl špetku ponětí a už jen poslouchal, jak si ho pochvalují: „Zlatý ručičky. Depa náš Venca.“

Pak se uchytil u pohřebního ústavu. Také to nebylo k zahození. Musel naladit smutný kukuč, ale ani tady se nepředřel. Umýt nebožtíka, do toho se nikomu nechtělo, ale stejně to nikdo po něm nekontroloval. Věnce se daly při troše šikovnosti prodat dvakrát, s květinářkou se domluvil.

Občas pomáhal v řeznictví. To mělo zase jiné výhody. Že nevyhazoval peníze za maso a uzeniny je na bíle dni. Proč by sháněl pravou svíčkovou, když jí měl okolo sebe plno. A uzeniny? Přece věděl, co do nich dává a nebude riskovat zdraví.

Tak byl Václav blaze živ. Neztrhal se a ještě si pomaloučku doplňoval mezery ve znalostech řemesel a upevňoval pověst machra, který se všude „šikne“.

Náš pohled na něho byl zatím úzký a jednostranný. Člověk přece není živ jen prací a chlebem. Má i jemnější stránky a citlivější struny.

Už od útlých let Václav pozoroval, jak k sobě lnou samečci a samičky v přírodě i v hospodářství. Na střeše cukrovali holoubci, nad zápražím vlaštovky. Jeden čas pomáhal vodit po vsi na provaze za nohu obecního plemeníka. Byl přemýšlivý mládenec a leccos ho při tom napadlo.

Nebyl sice žádný krasavec, ale slepice si kohouta také podle půvabu nevybírají. Měl určité fluidum. Dělal to možná zamyšlený, vážný výraz v obličeji. Často musel přemítat, jak vyklouznout z maléru. A pro zasněnou tvář má něžné pohlaví slabost. Lidé kroutívali hlavou: co na něm proboha ty holky mají?

Přesto že byl Václav jinak tvor pohodlný, v otáčení okolo sukní se překonával. Nebyl ani přesmíru vybíravý. Vzal zavděk blondýnou i přičmoudlou tmavovláskou. Jednou si na něho kumpáni jedné černé krasavice od kolotoče počkali a zvalchovali mu záda. Ale co by člověk pro lásku nepodstoupil.

Protože byl Václav vnímavý, brzy pochopil, že horká ženská náruč nenabízí jen chvilku vzrušení a utrmácení, ale může mít vzápětí i trvalejší blaha. Najdou se mezi děvčaty i taková, která upečou štrůdl, vyperou košili a zašijí roztrženou garderóbu. Jsou s to i přinést korunu do společné kasičky. Konec konců ve dvou se snáz vyorává brázda životem. Od myšlenky ke skutku nebylo daleko. Václav uměl líčit na zajíce a na ondatry, proč by nezkusil políčit na hezkou Lojzičku.

A byla ruka v rukávě. Domácnost jako ze škatulky, Václav si to nemohl vynachválit. Když se jim narodil syn, byl táta štěstím bez sebe.

Zkomplikoval mu to jen zvyk nezůstat u jednoho ponku a řemeslnické dílny střídat. Pustil se do toho podobně i ve sféře citů a se zlou se potázal. Jestliže mu mistři mívali přelétavost za zlé, manželka pro to měla ještě méně pochopení.

Zmínili jsme se, že si z mládí odnesl zkušenost, že výprask není nic příjemného, ale netrvá věčně. Tyhle kalkulace v manželství nevycházely. Hrnec na hlavu sice také letěl jen chvilku, ale výřečná paní mu dokázala vysvětlovat svůj názor na „ty fuchtle, co se s nima tahá“ s obdivuhodnou vytrvalostí. Ani když vyhledal asyl v hospodě, desítka už mu pravý klid a pohodu nepřinášela. Co si měl počít?

Ještě že se našli u piva kumpáni, co nezištně poradili. Šlo vlastně o konzultaci z oblasti práva, ale palmáre nežádali. A tak se Václav nastěhoval k nové holubičce a když se s tím ta první nechtěla smířit, rozvedl se. Nebolelo to a byl pokoj. Šlo to snáz, než by si byl pomyslil.

První pokus je vždycky nejtěžší. Pak už člověk nabude zkušenosti a podruhé a potřetí to jde skoro samo. Ty další manželky už také věděly, že s rozvodem u něho nejsou žerty, méně si vyskakovaly a Václav si žil jako paša.

Děti se mu utěšeně rodily a nové manželky přivedly nějakou mládež ještě věnem. Tak mu říkala „táto“ už pěkná sumička dorostu. Budiž k jeho cti řečeno, že měl děti rád. Vlastní i vyženěné. Nedělal v tom rozdíl. Ani na ty, které soud přiřkl rozvedené paní, a které bydlely o ulici dál nepohlížel jako na cizí. Spolkl i to, že je máma proti němu poňoukala.

Měl veselou povahu, svědomí mu vrásky nedělalo a pro nějakou korunu na cukrárnu nešel daleko. Jeho dětinská nátura si s dětskou duší rozuměla. A tak se celé hejno kluků a holek za Václavem táhlo a měl jen problém, aby Vašíkovi neříkal Stáňo a Mařence Pepičko.

Hned na začátku jsem se zmínil, že Václav nedychtil po vědě. Pohlížel na školu spíš jako na jednu z egyptských ran. Ale změní se časy a co včera nebývalo, dnes se může objevit. Nadešel rok 89 a Václav přišel na to, že se vlastně pokoušel dostat na průmyslovku, ale kádrováci mu položili bariéru přes cestu. Přinutili ho zůstat v zemědělství. Měli tam nedostatek pracovních sil a tak ho na studium nepustili.

Legenda se v té době docela ráda poslouchala. Měla však drobný nedostatek. Václava nikdy nikdo ani hodinu na práci v JZD neviděl. Tohle zaměstnání nefigurovalo ani v bohaté sbírce jeho pokusů, a to už bylo co říct. Naštěstí na takové detaily se v historických převratných dnech nehledělo. Byl obětí komunistické zvůle a basta. Nebyl sám. Ukázalo se, že v hospodské kumpanii byla podobných trpitelů dobrá polovina. Jak to, že se znali léta a na tohle nikdy dřív řeč nepřišla?

Leč čas plynul a i tón rozhovorů u piva měnil houslový klíč. Mučedníci přestávali vzpomínat, co všechno jim „bolševik“ způsobil. Václav už také méně mluvil o „štyryceti letech podělanýho komunistickýho srabu“. Skromnějším hlasem si občas posteskl: „Takle sme si to nepředstavovali.“ Neupřesnil, koho má tím množným číslem na mysli, ale dalo se to pochopit.

S posledním, v pořadí, myslím, čtvrtým, manželstvím se to také nějak zadrhlo. Nebylo lepší ani horší, než ta minulá, ale ukončení se protahovalo. Manželka se držela zuby nehty a nechtěla se dát. Václavovi už někdejší energie povadla. Také nabídka nových a lepších něžných alternativ prořídla.

K čemu byly všechny zkušenosti z předešlých rozvodů? Tahle paní si dokonce dupla a Václav se zmohl jen na to, že práskl dveřmi a šel si postesknout kamarádům. To ovšem bylo na osvobození z manželského jařma málo.

Rok od roku panovala doma víc a víc dynastie v sukni. Václavovi už i to pivo v hospodě kyslo při pomyšlení, jaké srdečné přivítání ho s návratem pod domovskou střechu čeká. Našel si trucovnu v prkenné boudě za humny rodného stavení v horách. Ve štítě se mu usadili sršni, ale s těmi se dokázal shodnout. Nekřičeli na něj, nekomandovali ho. Ani jedovaté žihadlo na něho nevystrkovali tak často, jako se mu to v poslední době stávalo doma.

Sršeň je vlastně němá tvář, i když bzučí, ale zkus mu projevit špetku citu a pohladit ho. Nepochopí tě. Když se jednou k Václavovi přilísalo osiřelé omoulané psisko, neměl srdce ho odkopnout a spřátelili se.

Z městečka k horské boudě to byla pořádná štrapáce a Václav už také neměl nejmladší nohy. Protože pohodlnost a fištrón jsou táta a máma vynálezů, našel řešení. Stávalo se, že přes hranice přejel turista se starším fordem, odšrouboval číslo a nechal ho stát v lese. Přišlo to levněji, než ho zavézt na automobilový hřbitov. Václav nepolitoval jen zaběhnuté štěně, ale i automobil. Trochu se do něj podíval a když místní muži zákona přimhouřili oko, měl dopravu vyřešenou.

Alejemi k horám střílela do výfuku plechová rachotina a za ní utíkal udýchaný mopslík. Ne že by byl pán tak zlý a nechtěl zvíře svézt, ale dbal, aby měl pes trochu pohybu. Však auto o moc rychleji než krokem nejelo.

To už byly večerní červánky naší historie. Každý konec bývá smutný. Nešlo o konec forda, ten byl stejně odsouzený k tomu, aby ho rez kousek po kousku sežral. Rmutná byla poslední kapitola Václavova a labutí píseň jeho čtyřnohého přítele.

Na poslední cestě ke hřbitovu u sv. Vojtěcha se s naším hrdinou přišlo rozloučit půl města. Ať byl jaký byl, nikomu stéblo přes cestu ze zlé vůle nepřeložil. Děti a vnoučata upřímně plakaly, měly ho rády. Manželka zpytovala svědomí a vycházelo jí to tak fifty: fifty. Pár starších žen a mladších babiček si kradí vytřelo slzu. Kdo by jim zlomyslně připomínal hříchy mládí, dávno promlčené.

Jen pejsek Míša za hřbitovní zdí v hlubokém smutku zoufale vyl a psí řečí bědoval: „Co já si počnu?“

 


Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: