Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skromnost šlechtí

Zpět Obsah Dále

Dožít se ve zdraví padesátky je hezká věc. Zvlášť když je to ve vysokém společenském postavení. Člověk si sice připadá jako za živa na vlastním funuse, ale stojí to zato. Slyší o sobě ze všech stran jenom samé superlativy. I ti, kteří mu ještě včera bez pardonu prali prádlo ho dneska opatrně obcházejí, jako by váhali, zda je posvěcený, nebo nakažený leprou.

Našemu oslavenci se dostalo přijetí na vysoké úrovni. Hluboké klubovky z kůže, ze žádné koženky. Vedle obligátní kávy dnes mimořádná sklenička pravého francouzského. Přátelské poklábosení beze spěchu.

Vysoce postavený představitel usilovně hledal neutrální téma rozhovoru. V každé páté větě se mu do toho pletly pracovní záležitosti. Konečně mu jedna z přítomných vnukla záchranu: vzpomínání. Tenkrát v Brně... Připomínala se mladá léta. Mělo to jen jednu vadu – zapomnělo se na oslavence. Přerušil to fotograf s bleskem. To pro zítřejší noviny. Mezitím uplynulo povinných X minut a sekretářka s nápadnou nenápadností upozornila šéfa v diskrétním předklonu polohlasem, aby to všichni slyšeli, že už čekají ti a ti.

Oslavenec a jeho průvod se taktně a s ulehčením zdvihli. Loučení, vzájemná přednost ve dveřích a první akt oslav skončil. Tady byl oslavovaný muž malá cudná myška před macatým kocourem, který ho nesnědl, ale pohladil měkkou tlapkou se zataženými drápky. Teď ujížděl myšák do svého myšího království. Chystal se druhý akt. Velkolepější. Zde už nad myším králem vyšší božstvo nebylo a neměl důvod, aby si hrál na skromného.

Narovnal se, vyměnil sladký úsměv podřízeného za žoviální tvář chlebodárce, pána a svrchované autority. Neobíhal mezi planetami kolem slunce, ale byl sám středem mléčné dráhy. Teď teprve odstartovala pravá oslava, holdování a triumf.

Prostředí k tomu bylo jako dělané. Vysoká síň paláce, zlatohnědé hedvábné tapety, sádroví andílci na stropě, těžké křišťálové lustry, mramorový krb, bohatě vyřezávané dveře.

Nastoupili gratulanti. Nesmělost a nejistotu přikryla dovedněji nebo hůř zahraná srdečnost. Obsah blahopřání byl pestrý jako tvar slepičí snůšky: zdraví, pracovní úspěchy a spokojenost v osobním životě. Nezasvěcení řekli – v rodinném životě, ale domácí byli opatrnější. Odvážní přidali mírňounký žertíček, který měl vypadat drsně a mužně. Občas plaše zažertovala laškovná dívenka mezi čtyřiceti a šedesáti a všichni se s ulehčením zasmáli. Na okamžik se uvolnili z trapné komedie.

Součástí gratulačního rituálu bylo podávání ruky. Ne potřásání, chraň bůh. Jeho výsost nabídla jen konečky prstů, mdlé jako zvadlá bramborová nať. Vyjadřovalo to vznešenost a distanc. Říkalo to: nezadám si s tebou, i když mi tady mažeš med kolem pusy a pokládáš vedle na stůl krabici s mašlí.

V každé skupině holdujících byla předem vybraná „líbatelka“. Koketně klapla na oslavence nalepenými řasami, prodrala se kolem vedoucího delegace, který měl právě po přednesení vyčerpávajícího blahopřání mírný útlum, a s dolíčky Mona Lisy na tváři spočinula na padesátníkově šíji. Ten rozkošnicky mžoural jako sousedovic kocour nad hrncem smetany. Po líbání postižená dívka připomínala odchod pacientky ze zubní ordinace.

Následoval přípitek a pár „teplých slov“. Mnoho času na to nebylo, muselo to „odsýpat“. Gratulantů byl celý soupis. Vedoucí sekretariátu si nad pořadníkem lámala hlavu několik dní. Teď režírovala nástupy a odchody ze svého velitelského stanoviště v sakristii. Čekající posedávali v předsálí. Časový harmonogram pokulhával. Netrpěliví lidé kouřili, pošlehávali pugéty a drželi jednu ruku na krabici, aby ji tu, až na ně přijde řada, nezapomněli. Vinšovníci z bratrských a sesterských institucí a přespolní měli přednost. Šli mimo pořadí. Domácí museli počkat.

Dary se hromadily. Většinou šlo o broušený křišťál, sem tam nějaký tranzistorák, hodinky, fotoaparát nebo televizor. Nic zvláštního. To generální ředitelé se dovedli při podobné příležitosti obdarovat jinak. Některý dar se do krabice nevešel. Například štěně německého ovčáka. Bylo sice čistokrevné, mělo na to papíry, ale čistotné zatím moc nebylo. Projevilo se to na koberci.

Gratulace pokračovaly jako pásová výroba. Služba dole u brány příchozí nasměrovala do haly, tam si odložili, posadili se a když na ně přišla řada, vedoucí sekretariátu jim dala pokyn, otevřela dveře a vejít už mohli samostatně. Jedněmi dveřmi se vcházelo, druhými odcházelo. Po vykonání obřadu se ve vedlejší místnosti nabízel teplý guláš s rohlíkem nebo s chlebem – pohoštěný měl volbu – a pivo. Bohužel, pro abstinenty a dietáře nealko k dispozici nebylo. To režie opomněla. Nad vším bděla bdělá vedoucí sekretariátu a okolo ní kmital roj sekretářek ze všech oddělení. Ústav už neměl několik dní důležitější úkol, než šéfovy narozeniny.

Šéf byl toho dne ve výtečné náladě. Jeho příslovečná skromnost měla široké pole působnosti. Všechno se točilo kolem jeho velikosti. Ne fyzické, na té se příroda nevyznamenala, ale co do společenského významu. Střídavě skláněl šíji do oblouku a vypínal bradu v césarském gestu. Jen bobkový list na skráních chyběl. Bílá hříva kolem hlavy bezesporu vědátoru slušela, i když zlí jazykové tvrdili, že zšedl od piva.

Život ho obklopil bludištěm povinností. Než pročetl papíry do všech vědeckých rad, komisí, výborů a schůzí, zbyl mu čas sotva na noviny a detektivku v televizi. Z toho se špatně vědecky tvoří. Zato cokoli zplodil, o to se mohly redakce a nakladatelství poprat. Reedice na křídovém papíře a s rozsáhlými obrazovými přílohami nahrazovaly bohatství objevů. Závistivci se pošklebovali, když v projevech na učených shromážděních komolil pojmy z oborů, které mu nebyly vlastní.

Dnes to ustoupilo do stínu a rampa se skvěla jen světly a leskem. Oslavenec přijímal holdování stoje, s jedním ze svých vezírů po boku. Po několika hodinách už přešlapoval. Cítil, že mu otékají kotníky. Od nedostatku pohybu a od vína.

Ze skleničky, kterou držel v levačce usrkával střízlivě. Zvlášť zpočátku. S každou skupinou gratulantů omočil rty ve víně jen jednou. Jak ceremoniál pokračoval, omočení přibývalo a sklenička se dolévala. Když se jedna láhev vyprázdnila, otevřela se druhá. Lahodného moku jako by neubývalo, ale v oslavencově hlavě alkoholických výparů přibývalo. Doušky, zpočátku skromné a formální, byly čím dál hlubší a upřímnější. Nejprve stačila jedna sklenka na tři přípitky, později bylo potřebí na jedno připití dolévat dvakrát.

Muž pomalu brunátněl v tváři a oči dostávaly zamžený lesk. Mírně se kolébal. Nikoli jen ze špiček na paty, jak mají menší Napoleonci ve zvyku. Elasticky se vlnil v bocích, jak je to typické pro dva druhy lidí. Pro břišní tanečnice a pro ty, jimž se ve vybrané společnosti říká „v náladě“ a mezi prostým lidem – namazaní.

Padesáté narozeniny nemá nikdo v životě víckrát než jednou, a tak se mu musí v ten den leccos odpustit. Kdopak by byl takový puritán, aby se při vzácné příležitosti nepodíval hlouběji do džbánku s olympským nektarem? Nálada v opojení bývá u různých lidí různá. Jeden se všemu směje, i když se třeba doví, že mu zesnula tchýně. Druhý se zatne a sedí jako kakabus. Třetí si umane, že si bude právě v té chvíli ujasňovat s lidmi problémy. Čtvrtý nic nepředstírá a rovnou se pohádá. Pátý se pere, šestý pláče, sedmý usne a je pokoj. Na tohle téma by se daly psát disertační práce.

Náš oslavenec se tuctovým kategoriím vymykal. I v tom nacházela výraz jeho výjimečnost. Jakmile se dostal do nálady, zmocnila se ho kromobyčejná pracovní horlivost a tvrdě pociťoval tíhu služební odpovědnosti.

Naneštěstí právě v takové chvíli vplula do empirového salonku gratulační úderka pracovníků archivu. Vedoucí pokročil vpřed, trochu se pokrčil v kolenou a přihrbil v zádech, aby nepromlouval k šéfovi s příliš nápadného nadhledu a spustil připravenou tirádu. Oslovený a oslavený se mírně vlnil – jak shora popsáno a snažil se trefit pohledem do řečníka. I když s tím měl jisté potíže, celkem spolehlivě poznal, koho má před sebou. Proud vypitého alkoholu ho přenesl z povznesené oslavenecké nálady do problémů vážných a nejvážnějších. Uvědomil si, že hledí na podřízeného, který dosud nepředložil návrh na úpravu statutu, jak měl uloženo.

Gratulant ukončil řeč, uchopil krabici s darem do levé ruky a napřáhl pravici, aby okusil dotek šéfových poněkud už upocených prstů. Věci příští jeho očekávání obrátily vniveč.

Oslavenec nabízenou ruku ignoroval. Však se také nepatří, aby služebně nižší strkal ruku vyššímu. Místo toho se šéf ujal slova. Ne aby odpověděl na blahopřání. Začal z úplně jiného soudku. Ne hned, musel si nejprve udělat pořádek v ústech, kde se mu jazyk poněkud pletl. Důrazně požádal, aby si vedoucí archivu udělal také pořádek, a to ve věci, za níž odpovídá. Jak to, že ještě nepředložil atd.? Otázka zazněla nejprve docela mírně. Spíš jako ze zvědavosti. Dotázaný překvapeně zatěkal očima. V první chvíli si, dětina, pomyslel, že je to proneseno v žertu. Než připadl na vhodnou humornou odpověď, šéf pokračoval. Co si jako myslí? Jak dlouho se bude na jeho návrh čekat? O žertování už nemohla být řeč. Důraz výčitek se zvyšoval a zaznívaly blížící se kotle a tympány.

Podroušení lidé bývají důkladní. Nepřijde jim zatěžko víckrát opakovat myšlenku, která jim pronikne do ovíněného mozku. Náš muž nezapřel tvůrčí nadání. Zpestřoval svou obžalobu novými a novými arabeskami. Připomínalo to hudební kompozici, která rozvíjí základní větu do nových, stále složitějších, bujnějších a hlasitějších variací až po fortissimo. Sklo v okenních rámech začínalo vibrovat a řinčet. Vedoucí sekretariátu diskrétně jukla, co se to děje a pak zavřela dvojité dveře do předsálí a do místnosti s gulášem.

Nebohé ženy z archivu (rozumí se pracovnice), které tvořily plebs postižené gratulační úderky a krčily se v zákrytu za svým vedoucím, třeštily oči. Jediná osůbka, která si kradí oddechla, byla studentka – brigádnice, kterou vzaly sebou jako líbatelku. Pochopila, že jí povinnost, k níž se dala přemluvit, odpadla. Ostatním bylo bezmezně trapně. Ne za sebe, ale za toho človíčka, který tu poskakoval, prskal, brunátněl v tváři a sám sebe rozněcoval do nepříčetnosti. Být škorpión, hrozilo nebezpečí, že spáchá harakiri vlastním žihadlem.

Trvalo to dlouho, přestalo to šokovat a začínalo to být nudné. Gratulanti přešlapovali a pokašlávali. Zívat si netroufali. Když křikloun udělal přestávku, aby se nadechl, chtěli toho využít a rozloučit se. On to ale nebral v úvahu a spustil svůj monolog znovu od Adama.

S obdivuhodným klidem, alespoň navenek, přijímal běh událostí terč té řečnické smršti. Buď byl obdařen božskou letorou, nebo nezažil šéfův záchvat amoku poprvé. Nechal si lít na hlavu kbelíky obžalob a mlčel. Nezdál se být vyvedený z rovnováhy ani když se oslavenec uvedl do extáze a dal mu na místě výpověď, propustil ho, vyhodil ho na hodinu jako nejsprostšího darebáka.

Konečně se malý zuřivec vykřičel, došly mu síly a zmlkl. Předmět jeho nemilosti ho opatrně obešel, položil na stůl krabici s likérovým servisem a kytici gladiol, pozdravil a vytratil se. V patách ho následovaly zkoprnělé spolupracovnice. Rovnou do haly a domů. Na guláš neměli chuť.

Jaké mělo tohle drama dozvuky? Žádné. Alespoň žádné oficiální a patrné. Co si lidé mysleli a co si šuškali je jiná věc. Navenek se zdálo, že si nikdo na trapnou historku ani nevzpomněl. Vedoucí archivu pracoval dál a šéf se k němu choval, jako by se nic nestalo. Jaká byla jejich vzájemná láska a úcta není těžké si domyslet. Připomnělo mi to jeden drsný vojenský vtip: Co je to subordinace? Schopnost podřízeného tvářit se v každém okamžiku hloupější, než je jeho představený.


Nad oslavou, kterou jsem s ironickou nadsázkou vylíčil, je možno se zasmát. Byla ale spíš důvodem k smutku. Jak se takovíhle lidé mohli podílet na řízení důležitých institucí, spoluvytvářet perspektivu společnosti? Šlo jen o jejich osobní schopnosti a neschopnosti? Kdo jim svěřil odpovědnou úlohu? Kdo je odměňoval a vyznamenával? Kdo zavíral oči nad úrovní jejich práce, když si vrabci na střeše švitořili, zač stojí? Jak se vytvořil na veřejném mínění, na kritičnosti lidí a na rozhodovacím systému takový škraloup, že si lidé nedovolili, anebo pokládali za marné vykřiknout: Král je nahý!?

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: