Bez COOKIEs je omezený přístup!

Život tropí anekdoty

Zpět Obsah Dále

Bylo to záhy po válce. Vlaků moc nejezdilo, zvlášť v neděli, kdy odpadly dělnické spoje. Nebyli jsme ještě příliš nároční, trochu námahy a improvizace nás z dobré míry nevyvedlo. Pustili jsme se se starším přítelem Janem K. ze Strakonic do Vodňan pěšky. Času jsme měli habaděj, nespěchali jsme a tak se společník dal do vyprávění. Bylo toho za tu dlouhou cestu víc, ale v paměti mi utkvěl jeden příběh.

Jan byl tehdy ještě o pár let mladší. Seznámil se s děvčetem, které sloužilo u měšťanostovské rodiny v domě na vodňanském náměstí. Večer se vodívali za ruce po ztemnělých uličkách. Časem jim to přestávalo stačit. Jan naléhal a pevnost neodolala. Tiše se kradli do dívčina pokojíku. Upozornila ho na každý vrzající schod a tak se ocitli šťastně u cíle.

Pokojík nepředstavoval žádný veliký přepych. Byl takový, jako komůrky služebných bývaly. Tvořil skladiště různých krámů. Koš s prádlem, štafle, košťata, necky s vápnem, na zdi staré hodiny, které bylo domácím líto vyhodit, ale jejichž kyvadlo se už léta nekývalo. Byla zde ale železná postel a to zamilovaným při troše skromnosti stačilo. Nerozsvítili, aby se neprozradili a padli si do náručí.

Noc bývá za takových okolností krátká. Než si stačili povědět to nejdůležitější, tma za oknem začínala blednout. Děvče mělo strach, aby domácí nepřišli na její poklesek a naléhalo na milého, aby pohádka skončila.

Co mu zbývalo? S povzdechem se pustil do oblékání. Bylo léto a neměl toho moc. Avšak i z toho mála něco chybělo. Nebyla to maličkost. Kde jsou kalhoty? Pověsil je přece na pelest postele. Sjely dolů. Propánakrále, sjely. Ale do necek s vápnem.

Co teď? Babo raď! Prchat přes probouzející se náměstí s černobílými kalhotami v hrsti, anebo si ten výkřik módy natáhnout na sebe? Zachránil ho dívčin župan. Pár časných chodců rozespale mžouralo na chlupaté mužské nohy, kmitající pod květovaným atlasem.

Jaký vliv to mělo na pokračování známosti, s tím se vypravěč nepochlubil. Že by to byla jedna z příčin, proč zůstal starým mládencem?


Když jsme u pikantnějších příhod, vzpomínám si na jednu podobnou. Vyprávěl ji kamarád, který slynul pověstí dobyvatele něžných srdcí. Byl urostlý, hezký a příjemný člověk. Nemusel ani mnoho dobývat, znal k ženským srdcím klíček.

Jednou seděl na nudném mezinárodním jednání a krátil si dlouhou chvíli okukováním bližních. Zejména půvabnějších. Zaujala ho černovlasá černooká Bulharka ztepilé postavy. O přestávce se u kávy seznámili. U oběda už seděli spolu. Nebylo pochyb, že křepelka jevila o krmítko zájem. Za večerní procházky se Don Juan osmělil. Do konce jednání zbývaly tři dny a tak kul železo...jak se to říká. Odhodil rozpaky a požádal krasavici aby ji směl doprovodit do pokoje. Sklopila oči, snědá tvář jí zruměněla a zavrtěla hlavou.

Náš hrdina byl zklamán. Všechno se vyvíjelo do té chvíle nadějně a teď dostal košem. Už prve se zmínila, že má žárlivého manžela. Byl to ten důvod? Popřáli si navzájem dobrou noc a na hotelové chodbě se rozešli. Paní se dívala zaraženě, jakoby nechápavě, ale muž byl zklamán, trochu uražen a nevšiml si toho.

Když ulehl do postele, vrtal mu hlavou nepochopitelný konec slibných námluv. Tu se mu rozbřesklo. V Bulharsku přece kývnutí hlavou znamená odmítnutí a pohyb ze strany na stranu souhlas. Bože, já hlupák – bušil se do hlavy. Zbývaly však ještě dvě noci, dvě možnosti.

Ranní setkání bylo rozpačité, ale nejlepší taktikou je netaktizovat. Svěřil se jí se svým včerejším omylem. Měla pochopení a ještě víc je to sblížilo.

Večer spěchali napravit, co se minulý den pokazilo. Byli oba v dobrém rozmaru. Ona vklouzla první v Evině rouše pod lehounkou přikrývku a on k ní rozverně skočil plavmo přes nízkou pelest. Nebyl důvod ke spěchu a tak vychutnávali rozkoš sblížení a sladce se mučili odkladem.

Uprostřed růžového smyslného oparu – na dveře buch-buch-buch. Žádné jemné zaťukání, ale mocné rány pěstí.

Kdo to může být? Teď v noci? Údery se netrpělivě opakovaly. Jejich razantnost rostla. Kdo jiný než manžel. Přijel za ní. Je zle. Svůdce si představil svalnatého atleta, devadesát kilogramů zakalených žárlivostí. Krasavici bledly snědé líce.

Nebyla velká vyhlídka na záchranu, ale naděje umírá poslední. Casanova chopil svršky do náručí, boty ve zmatku zapomněl pod postelí a vrhl se do koupelny. Otočení klíčem o vlásek zvýšilo nicotnou naději. Jaký však může být konec?

Zatím žena vklouzla do košilky a odemkla dveře. Děj se vůle boží. Hrubá paže ji odstrčila stranou a do pokoje vpadl podmračený rozespalý chlap. Vrhl se rovnou k posteli, popadl ji za pelest a odtáhl o pár centimetrů od zdi. Za postelí bylo tlačítko zvonku na pokojskou. Jak se horkokrevný milenec vrhl do lože, postel popojela, dolehla na tlačítko a kdesi u noční služby se rozsvítil a rozječel signál.

Noční hlídač odešel, ale chuť pokračovat v milostných hrátkách také. Ani se nepokoušeli využít poslední noc, která zbývala. Kdo ví, jaký trik by si anděl strážný ještě vymyslel, aby je zachránil před hříchem.


Chcete ještě nějakou opepřenou ? Nu dobrá.

Měli jsme v úřadě rozkošnou dívenku, cudnou, kterou kromě maminky snad ještě nikdo nepolíbil.

Cestou na oběd šéfova sekretářka dávala k lepšímu košilatou anekdotu.

Nejpikantnější byla douška: „Víte, kdo mi to vyprávěl? Jarmila.“

„Ne, to není možné. To si vymýšlíš. Jarmila? To je vyloučené.“

„Tak se vsaďte.“

Parta se vrátila od oběda a rovnou do kanceláře šéfovy sekretářky. Ta zvedla telefon: „Jarmilko, jak byla ta anekdota? Byla moc fajn. Připomeň mi jí.“

Reproduktor na celou místnost hlaholil: „To bylo tak. Ztroskotala loď. Na ostrově se zachránil jeden mužskej a šest ženskejch. Každý den musel tó... s jednou a jen sedmej den v týdnu měl volno. Zmáhalo ho to. Na moři se objevil vor a na něm chlap. Mužskej na ostrově si oddechl. Teď už na to budeme dvá a rozdělíme si to. To se ale zmýlil. Přišel i o sedmý den. Ten chlap byl teplouš.“

Společnost v kanceláři se kuckala smíchy a paní, která Jarmilu vyprovokovala, se její naivitou kochala dál.

„Co jako musel každý den s těma ženskýma...? A co to znamená, že byl teplouš?“ atd.atp.

Jarmilka s prostoduchostí a horlivostí děvčete, které teprve objevuje „třináctou komnatu“ polopatě vysvětlovala. Po první a druhé otázce třetí a další. Až když to mnozí z publika nevydrželi, uslyšela Jarmila v telefonu hurónský řehot.

Řadu dní se kdekomu v práci vyhýbala a při každém setkání rudla jak pivoňka.


Trapas v pubertě se snese. Když potká člověka v pokročilejším stáří, je to vážnější.

Bylo to na jednom obzvlášť vznešeném úřadě. Pracovala tam vzdělaná a seriozní dáma. Byla velmi jemná, mluvila spisovně a potrpěla si na chování comme il faut – jak se sluší a patří.

Přišel tam na jedno z vedoucích míst pán. Nebyl zlý, ale když pánbůh rozdával vtipnou kaši, zapomněl si dojít pro nášup.

Hrnul se na toaletu, popadl za dveře – a proti němu seděla v oné známé, nepříliš důstojné poloze ona důstojná dáma. Věřte, nevěřte, ale ten pán, místo aby zařadil zpátečku, jal se oné paní vysvětlovat, jak se mají ty dveře zevnitř zajistit, aby se nedaly zvenčí otevřít. Že nestačí otočit klíčem, že se musí ještě zasunout zástrčka atd. Aby to dobře pochopila – vzpomněl si asi na Komenského – všechno jí to ukazoval názorně. „Když to takhle zamknete klíčem, vidíte, tak to nedrží...“atd.atd. Dáma jen třeštila oči blízka mdlobě.

Několik dní nepřišla do práce. Až když se za ní vypravil sám ředitel a dlouho se jí omlouval a vysvětloval, dokázala se přes otřesný zážitek jakž-takž přenést.


Dovolte mi ještě jeden příběh, také ostrý, ale s optimističtější pointou.

Byl jsem na přednáškové cestě v jižním Bulharsku. V kouzelném městě Smoljan se u večeře přihlásil místní občan. V Hradci Králové mu zachránili život a nedal si ujít žádnou příležitost s Čechoslováky se setkat a projevit jim svou vděčnost.

Jako partyzán byl těžce raněn a nebyla naděje na uzdravení. Naskytla se ještě možnost, že by se o to mohli vojenští lékaři v ČSR pokusit. Série těžkých operací se podařila a po dlouhých měsících rekonvalescence se mohl vrátit do plného života. Na léčení měl vážné i humorné vzpomínky. Jedna byla spojena s podobností a záludnou odlišností našich bratrských slovanských jazyků.

Po operacích dlouho ležel. Přes noc seděla u jeho lůžka sestra. Povzdechl si: „Oj, sestro, co bych za to dal, kdybych se mohl pohnout.“ Řekl to bulharsky. Neměl zdání, že bulharský výraz „hýbat se“ a české hrubé označení pro pohlavní akt znějí stejně. Ve staročeštině to mělo tentýž význam, jako v dnešní bulharštině, ale to už u nás vědí jen jazykovědci. Mladičká sestra jazykovědec nebyla, pochopila to po našem, zapýřila se, vyskočila a utekla. Co si ten chlap dovoluje, dělat jí takové nestydaté návrhy! A ještě k tomu tak vulgárně. Nemocnému bylo chování sestry divné, ale se svým výrokem to nespojoval.

Po čase svou touhu moci se konečně trochu hýbat vyjádřil znovu. Bylo to v podobné situaci, jen u lůžka seděla tentokrát starší sestra. Mateřsky mu poklepala na rameno.

„Všechno bude. Všeho se zase dočkáte. Teď to musíte ale ještě nějaký čas vydržet.“

Pochopila to stejně po česku jako ta mladičká sestra, jen její životní moudrost a zkušenost už byla jiná.


Když mluvíme o Bulharsku a o přednáškovém turné poblíž řeckých hranic, dovolte malou doušku.

Seděli jsme s překladatelkou a hostitelem v mechaně, rázovité národní vinárně. Kromě nás tam byla skupina důstojníků bulharské armády. Při bulharské družnosti není dost dobře možné, aby se dvě skupiny v jedné vinárně bavily každá zvlášť. Sesedli jsme se dohromady. Brzy přišly na pořad anekdoty a jak večera přibývalo a vína ubývalo, byly stále peprnější. Oficíři se smáli dvakrát. Jednou, když to pověděli mateřštinou a podruhé, když mi to překladatelka přeložila. Některé legrácky byly tak rozpustilé, že by vyvolaly ruměnec na líci porodní babičky. Moje průvodkyně, důstojná vznešená dáma mezi čtyřicítkou a padesátkou statečně překládala všechno. Pak přišla jedna anekdota, kterou přeložit odmítla. Zrudla.

„Ne, to překládat nebudu. To nemohu. Ani za nic!“

Do smrti mi bude vrtat hlavou, co mohlo být ještě ostřejší než to, co mi přeložila.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: