Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vážněji

Zpět Obsah Dále

 

Iluze

Marjána krmila v Záhorčí prasata. Dělala to dlouhá léta a svědomitě. Nikdo si nestěžoval. Pašíci, když se blížila jejich hodina, sice srdceryvně kvičeli, jako když už už hlady umírají, ale kterépak čuně tohle nedělá?

Marjána byla pořádná. Prasata držela v čistotě, chlívky měla hadicí vystříkané a čerstvou slámou vystlané. Šafář si ji nemohl vynachválit. Jen na sebe moc nedbala. Chodila jako cumploch. Kdy si naposled vyměnila zástěru, bůh suď. Co bylo pod zástěrou, hanba mluvit. Hřebenem se asi také často netrápila. Že ženské chodí občas ke kadeřníkovi, to snad znala jen z vyprávění.

Nebyla ještě ženská k zahození. Čtyřicítku už měla za sebou, ale to není u ženy žádné stáří. Pohyb a práce jí vymodelovaly docela slušnou postavu. Všeho ženského měla požehnaně. Bylo to sice schováno pod nepořádně oblečenými, neforemnými svršky, ale bylo to tam. Marjána sama ale už na své ženství rezignovala.

Nebyla hloupá. Na práci měla fištrónu dost, ale i duševně se po léta ponořila pod hladinu polobdělé – polozasněné rezignace. Nic nečetla, rádio neměla, nepotřebovala ho, muziku neposlouchala. Když s někým prohodila pár slov, týkalo se to brambor, šrotu, nebo které prase poslat na jatky.

Bydlela v malé komůrce v odděleném domku na kraji vsi. Byl to původně výměnek a uzavíral užší stranu dvora hospodářského stavení. Domácím nic neplatila, ale také jim nepřekážela. Ve žních pomohla sbírat za sekáčem ječmen a na podzim vybrat brambory a měla činži z krku.

Byla Němka, ale nikdy si s tím – ani ona, ani sousedé, ani její čtyřnozí strávníci – nelámal hlavu. Narodila se u Volar, a jaké hříčky osudu ji přivedly do Chelčic, to ani sama nevěděla. Sloužila chvíli tady, pak zas tam, a protože to stálo všude za málo, dostala se časem až do Záhorčí. Jako mnozí pošumavští Němci mluvila „pisl čechiš, pisl tojč“ (Ein bisschen tschechisch, ein bisschen deutsch – trochu česky, trochu německy), takže jí rozuměli stejně špatně Češi i její soukmenovci.

Někdy na začátku okupace dostala návštěvu. Hledali ji dva němečtí úředníci. Nechali auto před starostovou »kanceláří« a zašli k ní. Chvíli ji zpovídali, pak štítivě utřeli kraj stolu a přistrčili jí nějaká lejstra k podpisu. Lekla se, ale nic zlého to nebylo. Dostala jen – jako Němka – lepší potravinové lístky, víc masa, cukru, másla atd., ale prasata krmila jako dřív. Německým potentátům nedalo moc práce usoudit, že z Marjány žádnou nacistickou hvězdu neudělají. Jejich zájem o ni jak začal, tak skončil.

Mezitím dějiny nespaly a kráčely mílovými kroky jak světem, tak i naším jihočeským krajem. Nacističtí hrdinové úspěšně zkracovali frontu jak na východě, tak na západě. Budova budějovického gestapa dostala přímý zásah letecké bomby a kartotéční lístky velezrádných elementů a protokoly z přísně tajných výslechů honil vítr po ulicích. Papíry ještě tajní státní policajti posbírali, ale už je to nezachránilo. Zázračná zbraň, kterou Hitler sliboval, a která měla válku rázem obrátit jako rukavici, se ne a ne objevit. Fronta se ze dvou stran hrozivě blížila a tak gestapáci práskli do bot. Lidí, které měli na svědomí, se už nebáli. Trápil je strach z živých, z těch, které nedomučili, nestačili ještě umlátit, ukopat, zastřelit, stít, oběsit, zaplynovat. Před těmi teď prchali a zalézali jako krysy do děr. Čím nenápadnější kout, tím vítanější. Tak došlo i na Marjánku a její komůrku.

Bůhví, kde našel budějovický gestapák Fricek o ní zmínku. Vrátit se „domů“? Toho se děsil jako čert kříže. Přepychová vila po židovské rodině, kterou »árizoval« na okraji Jindřichova Hradce, to byla teď spíš past než útočiště. Kam trpký konec snu o tisícileté říši zavál jeho Trudu v dirndlu s Hansem v hitlerjugenďáckých kraťasech, to nevěděly ani všechny nejinformovanější nacistické informační agentury dohromady. Naposledy se pokoušeli utéci k ženiným rodičům do Bavorska. Ale stihnout je, to bylo jako trefit kličkujícího zajíce kulí ze splašeného koně.

Když se Marjána večer vracela těžkým krokem z prasečince, překvapil ji stín, který se vynořil z poza domku. Hezký urostlý chlap. Příjemný, samý úsměv. Marjána od něho nemohla oči odtrhnout. Tenhle čisťounký pěkný pán že by chtěl bydlet v její světničce? Ani tomu nemohla uvěřit. Ale – to by tam museli být docela spolu jako manželé, jako milenci. Ani druhou postel nemá. Což o to, ustele si na zemi. Ale přece... Až se necudnou představou začervenala. Už ani nevěděla, že se něco takového člověku stává.

Skutečnost překonala nejodvážnější sny. Marjána nevěděla, kam skočit dřív. Zda má dát do pořádku byt, anebo sebe, nebo se ze všeho nejdříve starat o pohodlí a blaho svého, snad přímo z nebe seslaného hosta. S ostychem vytáhla z kůlny staré necky – troky, v nichž naposledy loni o masopustu pařila metrákovou svini. Na sporáku ohřála pařák vody. Jindy jí stačilo ošplouchnout se v oprýskaném smaltovaném lavoru. Zavěsila ke stropu prostěradlo, poprosila hosta, aby se na chvíli otočil. Pak ještě převlékla peřinu do nové cíchy. Páchla sice trochu plísní, protože už léta neviděla světlo boží, ale byla dotuha naškrobená, šustila jako papír, a Marjánino srdce plnila svátečním pocitem. Duchna a Marjána pod ní zažily pak něco, co jedna ani druhá dlouho nepamatovaly. Marjánka skoro nevěřila, že na světě takové věci ještě existují.

Pro osamělou krmičku prasat rozkvetlo několik jarních dní do nečekaně krásného »babího léta«. Štěstí ji laskalo v práci i doma. Její nejmilejší prasnice povila jedenáct rozkošných potomků, a v domku, ukrytý za záclonou ji každý večer čekal princ z pohádky.

Ještě že se tak pečlivě schovával. Kromě dvou hluchých stařenek »Na Vepni«, na samotě za vsí, věděla o každém jeho hnutí celá ves. Na vesnici se těžko utají nová spodnička, což teprve dospělý chlap a ještě k tomu taková figura a v posledních dnech na konci války. Lidé sice chodili kolem Marjániny rezidence, jako by nic netušili, ale nebyli slepí.

Netrvalo dlouho a projevilo se to. Osud rozkotal Marjániny iluze surovou botou. Čím sladší opojení, tím bolestnější rozčarování. Prasátkům se nic zlého nedělo. Potýkala se o máminy cecíky a ta žádné nezalehla. Zato na gestapáka uhodila zlá hodina. Válka skončila a chelčičtí partyzáni si pro něho přišli. Netloukli ho, nesmýkali s ním. Nedočkal se zatím ničeho z toho, co sám tak často a bohatě praktikoval a co ho už týdny a měsíce pronásledovalo jako hrůzný strach i ve snu. Půl vesnice stálo okolo domku a sledovalo, jak sousedé obracejí obydlí naruby a hledají zbraně. Marjána i její přítel se zapřísahali, že nic takového nemají a neměli. Jak by také tak seriozní pán, který plnil na příslušném úřadě čistě administrativní úlohu, přišel k nějaké zbrani?

Hledalo se, hledalo usilovně, ale všechna námaha marná. Kde nic, tu nic. Stavení nebylo veliké. Bylo by tu asi opravdu těžké něco bezpečně ukrýt. Kdoví, kde se nepohodlných věcí na poslední chvíli zbavili. Snaha dostat z nich přiznání k ničemu nevedla. Přinutit je mluvit bitím, na to neměli rodáci Petra Chelčického žaludek. Posléze gestapáka i jeho zčerstva upečenou družku sebrali a odváděli do Vodňan.

Mezitím se na zápraží Marjánina domku konala důležitá porada. Účastnily se jí dvě osoby. Růženka a já. Růža byla z hospodářství, k němuž domek někdejších výměnkářů patřil. Když byla nedávno večer na půdě pro seno, zahlédla u Marjány v kůlně světlo. Podezřelý párek tam něco divného kutil.

Zdálo se, že se toho v kůlně mnoho schovat nedá. Ze tří stran řídký laťkový plot, kterým se prostrčila ruka. Na jednom boku králíkárna, na druhém hromada naštípaného dříví, pokrytá vrstvou prachu a pavučin. Po udusané hlíně trocha roztroušeného sena.

Stačilo rýpnout patou a narychlo upěchovaná zem se prozradila. Odkrýt nedávno vyhrabanou jámu nedalo už moc práce. Objevily se naolejované hadry a v nich menší arzenál. Pistole, samopal nejnovější konstrukce, vesta se zásobníky a spousta krabic s náboji. Stačilo by to k vyvraždění celé vesnice. Na jakou krvavou řež se ten mírný pán ještě chystal?

Popadli jsme kořist a na cestě do města eskortu dostihli. Rázovitá chelčická postava, Franta S. pak do konce revolučních dní nosil samopal napříč přes prsa. Nebyla to jen paráda. Rozprášené zbytky německé armády se ještě nějaký čas potloukaly po okolí a působily problémy.

Gestapák putoval do Budějovic, teď už zase Českých, aby tam jeho „čistě administrativní funkci“ po zásluze ocenili. S Marjánou to bylo jednodušší. Co si na ní kdo vezme? Prasata někdo krmit musí. Tak byla do večera zase zpátky doma. Že byla krutě potrestána už tím, jak zoufale rychle, jak příslovečný domeček z karet se ji rozsypal poslední životní sen, to sotva koho dojímalo.

Se svěšenou hlavou seděla ve staré cípaté sukni na hrazení prasečího kotce a drbala svini mezi ušima. Ta k ní oddaně zvedala korálky očí a s rozkoší mžourala vybledlými řasami. Podsvinčátka vesele kvičela. Netušila nic o řeznickém noži a věřila, že život je jedna alej ze samých máminých cecíků.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: