Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hořké probuzení

Zpět Obsah Dále

Neslyšel jsem, že by si Komančové, nebo Apači hráli na Pražáky, nebo Jihočechy. Obráceně to bývá nasnadě. Zejména v dětství. Ve zvláštních případech vydrží dětinství dlouho a pak je to na pováženou. Václav byl taková výjimka.

Zvolil si lesnické povolání a začal pracovat jako praktikant. K téhle profesi patří kus romantiky a zdálo se, že to byl pro něho nejsilnější magnet. Byl městský chlapec křehké tělesné konstrukce a neméně křehké povahy. Vyrůstal ve starostlivých maminčiných dlaních. Čím mu les učaroval? Jako by to byly jen romány Ernesta Thompsona – Setona, Ludwiga Ganghofera a Jana Vrby. Leč romantika je pro volbu životní dráhy přece jen málo. Vážnější zájem o lesní práce, o zvěř, o přírodu se u něho neprojevoval.

Oblékal si kabát se zeleným límcem, za kloboukem měl sojčí pírka, ale to ještě z nikoho lesáka neudělalo. Chodil, kam ho z myslivny poslali, vyřídil vzkaz, zapsal, kolik toho která parta dřevařů pokácela a postavila do metrů, ale opravdový interes – kde nic, tu nic. Když někdo chodí jako duchem nepřítomný, říkává se, že má hlavu v oblacích. Václav ji měl spíš mezi koleny.

Nebyl typ hollywoodského krasavce, nicméně děvčata v lesní školce to na něho zkoušela. Už z principu. Vzájemné pošuškání, dráždivé zahihňání, laškovné pohledy. Když to nestačilo, prohodila se štiplavá poznámka. Tak, aby ji nepřeslechl. Ale nezabrala ani provokace nejsilnějšího kalibru – hlasitě vyslovené pochyby o jeho mužských kvalitách. A na to existuje jediná odpověď – pádný důkaz skutkem.

Vašek však nic. Jako pařez. I dívčí trpělivost měla své hranice. I když měly holky ve školce a „na kopání“ nedostatek povyražení, bezvýsledné dráždění přitvrdlého ignoranta je časem omrzelo. Jen tu a tam do něho ještě jedovatě a uraženě rýply.

Václav měl hroší kůži. Co nechtěl, to jako by neviděl a neslyšel. Dál bloudil mezi smrky, borovicemi a jedlemi jako v opojení. A jeho opiáty? Dalo se tomu stěží uvěřit. Duše mu uvázla v dětských fantaziích. Jako by si chtěl zachovat pohádky a sny, ve kterých mu bylo pod maminčinou něžnou rukou tak dobře. Svěřil se jen ve vzácných chvílích a jako by pootevíral truhlu s ryzími drahokamy. Šeptal o kánoi z březové kůry, o kouřovém otvoru v teepee, který se musí otáčet po směru větru. Líčil, jak vrazit tesák mezi žebra vztyčeného grizzlyho a jak zkrotit divokého mustanga. Hrál hezky na bendžo a zpíval sentimentální písně o touze osamělého kovboje a jeho tragickém konci v zakouřeném saloonu.

Jeho obdiv k Divokému západu nekončil u vyčtených příběhů a country music. Učil se bleskurychle tasit zbraň. Neměl pověstný Smith-Wesson, model 1869, ani armádní revolver Colt 44, ale pistoli mnohem skromnější ráže – flobertovou. I s tou dokázal prolévat krev, naštěstí jen svou. Přikulhal do myslivny s tváří zelenější, než byl límec jeho kamizoly. Nad kolenem měl ranku s rudofialovým okrajem. Prý upadl na ostrý souček. Vyžadovalo to skutečné mistrovství padnout tak, aby si člověk vrazil souček půl pídě nad koleno a namodralá stopa pod kůží vedla směrem dolů. „Souček“ mu lékař vylovil skalpelem a pinzetou. Nebyl hluboko a pistolníka nebylo potřebí uspat lahví whisky, jak to bývá u westernových ranhojičů zvykem.

Jednou se Václavovi podařil hrdinský kousek. V prvních poválečných dnech přivedl z lesa dva zbědované sirotky zkrachovaného wehrmachtu. Tenkrát u sebe neměl ani flobertovou pistoli, jen na loket dlouhou sekerku. Oválení, zarostlí, vysílení a hladoví zoufalci museli jistě klást tuhý odpor. S výrazem štvané zvěře se vrhli v hájovně na krajíc chleba a hrnek mléka.

Václav snil o skutečném dobrodružství, ale to se mu vyhýbalo. Chtěl dokázat statečnost a rozhodnost v pravé chvíli, ale příležitost chyběla. Nebyl dobrodruh, spíš jeho opak. U dobrodruha je čin rychlejší než rozvaha a odvahy více než schopností. S těmi schopnostmi by to u Václava souhlasilo, ale činy katastrofálně pokulhávaly za pochybnostmi, obavami a vyloženým strachem. Hrozně rád by se nebál, ale strach mu v tom bránil. Spoustu mužnosti vyplýtval v představách a ve skutečnosti se mu jí nedostávalo. Až jednou nadešla nešťastná chvíle, kdy se přinutil ke skutku, který se dal těžko vysvětlit zdravým rozumem.

Proskočila udivující zpráva. V pověstné svinětické zatáčce došlo k podivné havárii. Úzká silnice procházela serpentinou a v nepřehledném místě se v ostrém úhlu lomila Odehrála se tam už řada vážných karambolů a dříve to bylo ještě nepřehlednější a nebezpečnější, než dnes.

Václav řídil vojenské nákladní auto a právě v onom místě sjel z cesty a motor mu zhasl. Jel od Prachatic na Vodňany. Že seděl za volantem německé pětitunky, pomalované krycími barvami, na tom nebylo nic divného. K takové příležitosti se v té době mohl dostat bez potíží kdekdo. V kraji, kde válka vypustila poslední dech, kde z jedné strany sovětská, z druhé americká armáda stiskly do presu poslední zbytky neporazitelné, leč poražené hitlerovské válečné mašinérie nebyla o vojenskou techniku nouze. Na silnicích stála opuštěná auta s plnými nádržemi pohonných hmot a klíčkem v palubní desce, a i tanky a samohybná děla.

Václavova jízda a její kolize vyvolaly podiv prapodivnými okolnostmi. Když zůstal vůz stát na dvou kolech, opřený o polovyvrácené patníky, řidič se vytratil. V první chvíli lidé přiběhli, aby ho z havarovaného vozidla vytáhli. Měli starost, zda se neporanil. Hledali ho však marně. Nikde po něm nebylo ani památky. Usoudili, že asi běžel shánět pomoc. Brzy se jich zmocnilo podezření: nevzal ten neznámý šofér nohy na ramena? Když totiž poodhrnuli na korbě plachtu, naskytl se jim překvapivý pohled. Auto bylo naloženo válečným arzenálem. Pušky, samopaly, kulomety, pancéřové pěsti, granáty, minomety. Bůhví, co v těch hromadách zeleně pomalovaných beden s německými nápisy a černou nacistickou orlicí s hákovým křížem v pařátech ještě bylo. Od takového nákladu se člověk jen tak snadno nevzdaluje. Anebo – o zlomkrk utíká, když nemá čisté svědomí. Tady to vypadalo na druhou alternativu a ta se záhy potvrdila.

Bezpečnost zjistila, kdo auto řídil a nedalo jí mnoho práce Václava dostihnout. Proslýchalo se, že se dal do služeb wehrwolfů – vlkodlaků. To byla tajná teroristická organizace, vytvořená koncem války z nejfanatičtějších nacistů a poblouzněných puberťáků Hitlerovy mládeže. Měla ještě po německé kapitulaci vraždit, pálit a šířit destrukci a strach. Že by se Václav do téhle bandy připletl? To se nezdálo pravděpodobné. Jeho nápady bývaly všelijaké, ale sympatie s hitlerovci a sklon ke kolaboraci s nacisty neprojevoval. A proč by vezl zbraně z pohraničí do vnitrozemí? V pohraničních oblastech bylo mezi Němci až do jejich odsunu ještě plno zarytých fašistů, zatímco ve vnitrozemí měli šance mizivé. Ne, tahle verze vysvětlení záhadné kauzy neobstála.

Po čase proběhl v Písku soud. Skupina pochybných existencí si opatřovala z kořisti po Němcích zbraně všeho druhu. Byl odhalen tajný sklad, který by stačil na protistátní puč v menší banánové republice. Sem směřovala také Václavova nepodařená expedice. Jaké byly další plány a vazby nebezpečné šajky, to se veřejnost s určitostí nedověděla. Byly jen dohady, zda šlo o ilegální zahraniční obchod, nebo o domácí diverzní politické záměry. Ve světě bylo stále ještě dost míst, kde se dalo takové zboží dobře zpeněžit.

Nějaký čas bylo možno Václava potkávat v režné šedivé trestanecké uniformě. Dozorce vězňů vodil skupinu píseckými ulicemi na práci. Po nějaké době zmizel, jako by se nad ním zem slehla.

Kriminál se těší rozmanité pověsti. Někdo tam jde – jak se říká – do sebe, poučí se a dá si příště lepší pozor. Jiní si doplní od spoluvězňů „vzdělání“. Snad Václava trpká lekce probudila z infantilních snů a pochopil, že mu není třináct a nežije v devatenáctém století na Rio Grande.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: