Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tři sestry

Zpět Obsah Dále

Byly jako tři schůdky. Nejstarší Libuše měla před maturitou, nejmladší Anička sotva čtrnáct a Magda uprostřed. Nezapřely pošumavský selský rod. Nebyly tlusté ani hubené, něco mezi tím. Všechno ženské i to ostatní bylo uděláno důkladně, možná na některý jemnější vkus trochu od sekery. Zvlášť to bylo znát na tvářích a v chůzi.

Byly hezké, to se nedá upřít. Každý mladík od dvanácti do dvaasedmdesáti se za nimi ohlédl. Výrazné obličeje, hluboké hnědé oči a kolem hlavy čertovská svatozář bohatých kaštanových vlasů, které se nenechaly hladce učesat, ani když se o to jejich majitelky sebevíc snažily. V rysech tváří bylo něco, co působilo velmi malebně, ale z blízka bylo trochu hrubé. Jako kdyby sochař udělal s vkusem a láskou půvabný tvar, ale pak už se nedostal k tomu, aby ho do jemností dopracoval a vyšlechtil. Něco podobného působilo i na postavách. Jak děvčata dospívala, byly z nich čím dál hezčí ženské. Jejich kroku však chybělo na lehkosti. Nepřipomínaly běláska, který poletuje od květu na květ, spíš hříbě, které vznešeně poklusává a z překypující bujnosti ohýbá šíji do oblouku.

Zevnějškem si byly hodně podobné a svědčily o tom, že pocházejí z jedné formičky. Jisté nuance tu přece jen byly. Libuše byla vyšší postavy, Magda poněkud rozložitější a na Aničku jako kdyby už dost materiálu nezbylo. Byla z děvčat nejdrobnější a nebylo jí to na škodu, byla nejhezčí.

Větší rozdíly byly v povahách a v tom, jak se s léty utvářely jejich osobnosti.

Libuše dojížděla do gymnázia v okresním městě, byla jediný mladý člověk, který z Dobronic studoval. Netvářila se proto nijak povznešeně. Patřila ve škole k několika málo „venkovským“ a mnohdy jí to i páni profesoři dávali dost neomaleně znát. Přivážela si tak domů spíš komplexy. I když jí nechybělo mnoho do dvaceti a byla krev a mléko, neměla žádnou známost. Snad mládence odrazoval nedostatek sebejistoty, který na ní byl patrný. Nelze vyloučit ani opačný poměr mezi příčinou a následkem: že menší zájem mládenců podkopával její sebevědomí. Měla tajnou lásku, Karla ze mlýna. Jak to na vesnici bývá, svěřila se kamarádce, ta svému kamarádovi a tajemství se ke Karlovi záhy doneslo. Místo aby vyšel sympatiím vstříc, zvedl jen o kapánek výš nos. Byl takový typ zamyšleného krasavce, který děvčatům imponuje, pokud mlčí. Když otevře ústa, prozradí se, že za rouškou zajímavé mlčenlivosti je prázdno a pusto. Libuše jeho nevšímavostí mnoho neztrácela, spíš se mohla déle těšit iluzemi.

Magda byla jiného založení. Žádné komplexy si nepřipouštěla, i když by pro ně měla důvody. Základní školu prošla bez úrazu, ale bez veliké slávy. Učení nebyla ani její silná stránka, ani záliba. Za to měla ráda práci na poli a na lukách. Dovedla se už jako děvčátko obracet ve chlévě s vidlemi. Záhy pomáhala děvečkám dojit krávy, krmit prasata a hledat ve stodole a v kůlnách za trámy vejce, jež tam slepice zanášely. Lidé její pracovitost oceňovali, ráda to poslouchala a vyvažovalo jí to nedostatek pochvaly ve škole.

S ničím si nedělala těžkou hlavu. Když si spolužáci začali všímat jejích tvarů, které byly spíš bohatší než chudší a sahat ji na blůzku, řešila to podle svého vkusu selektivně. Těm, kteří se jí nelíbili vlepila facku a těm druhým? Proč by měla dělat velké ciráty, když šťavnatá pusa a dráždivé pohlazení byly docela příjemné?

Bylo jí sotva patnáct, když o prázdninách přijel do Dobronic Ivan z Prahy. Měl polozávodní kolo a hromadu sebevědomých řečí. I když byl o málo starší, znal – podle jeho holedbání – ženské jako své boty.

Magdy se zmocnila zvědavost. Z povídání a dohadování mezi holkami měla hlavu plnou představ, jaké příjemné věci se dají s kluky užít. A teď se naskýtala možnost, aby to se zkušeným a docela zajímavým klackem z města okusila v praxi. Když se okolo ní začal mít, nebyla proti. Nechala se naložit na štangli jeho nablyštěného kola s „berany“ a odvést na kraj lesa Pod holinou.

Zpátky už se s ní nenamáhal a přijel na náves sám. Byla neděle a omladina seděla na kládách u potoka. Než Magda dorazila pěšky zpátky do vsi, stačil se Ivan do podrobností a s bujnou fantazií pochlubit co a jak v lese dělali a jaké objevy na jejích nejintimnějších místech učinil.

Je přirozené, že ho nenáviděla a pár dní se styděla ukázat. Za krátko to překonala a řekla si, že udělá z maléru přednost. Stavěla se před kamarádkami do pózy ostřílené milovnice a ty na ní mohly závistí oči nechat. Když se našel domorodý zájemce o její zkušenosti, řídila se osvědčenou selekcí. Nepřeháněla to, netoužila mít pověst trajdy, ale když začal ošlapovat hezký Vilém z hájovny, proč ne?

Brala život tak jak přicházel, snažila se mu přizpůsobit a osedlat si ho, místo aby se jej pokoušela obracet naruby.

Anička byla proti sestrám kuřátko. Měla citlivější povahu. Jestliže Libuše studovala, ale žádné zvláštní nadšení pro vzdělání neprojevovala, pak Anča se učila, sice jen na měšťance, ale velice dobře. Pan ředitel ji chválil a přemlouval otce, aby ji přihlásil do vyšších tříd gymnázia. Sedlák počítal koruny zda by to vyšlo, ale okolnosti postavily radikální překážku. Nacisté ho zatkli a vrátil se z koncentračního tábora v papírové urně. Matka se měla s třemi dětmi co ohánět.

Nadešel květen 1945 a do Dobronic přijeli Američané. Posádkou byli o pár kilometrů dál ve městě, ve škole, ale pohybovali se po celém okolí. Jezdili v otevřených džípech, na kterých měli namontované kulomety. Jak týdnů a měsíců od skončení války přibývalo, kulomety mizely a s nimi i řada přísně vojenských opatření. Z bojovníků se stávali šťastní hoši, kteří přežili nebezpečí a měli znásobenou chuť užívat životní radosti. Po krátkém čase došlo v jejich úvarech k střídání. Říkalo se, že první várka obyčejných kmánů odjela do války s Japonskem. Vystřídaly je protekční děti „z lepších rodin“, elita a studenti. Projevovali větší dávku inteligence, víc zájmu o prostředí, v němž se ocitli. Mnozí uměli trochu německy a tak s nimi byla snazší domluva.

V čem byl mezi první a druhou směnou malý rozdíl, spíš žádný, to byl zájem o krásnější pohlaví. Ve stáří, které vojáci obyčejně mají, je touha po děvčatech a po ženách obecným jevem ve všech armádách a vždycky od doby nejstarších klasických pramenů až po současnost. A přece měl přístup Američanů v tomto ohledu jisté osobité projevy. Kdybychom to vzali hodně abstraktně, mohli bychom konstatovat, že se setkaly dvě v erotice poněkud odlišné kultury.

Američané byli velmi hezcí hoši a na zevnějšek si velice potrpěli. Měli vysoké štíhlé sportovní postavy, zvlášť ona druhá, mohli bychom říci elitní směna. Nikdo od prvních dní po válce neviděl amerického vojáka v pomačkané nebo dokonce špinavé uniformě. Sklady na kalhotách a na zádech košil měli vyžehlené, byli vzorně oholení, vlasy přistřižené, napomádované a každý vlásek přičísnutý. Voněli zvláštním ostrým pachem benzinu a parfémem cigaret.

Naši lidé měli za sebou šest let okupace, kdy byl vzácný kus slušnějšího chleba, který by se nežmoulal v ústech jako nahořklý knedlík. Zapomněli, jak chutná rýže, banán, pomeranč. Američané oplývali všemi dobrotami. Okouzlovali děvčata nejen mužností, ale i spoustou čokolády, keksů, arašídového másla, džemů a báječných konzerv. Neoficiálním symbolem jejich způsobu života, který s sebou přinesli, byla žvýkací guma všech příchutí, vanilková, pomerančová, citrónová, skořicová a bůhví jaká ještě. Některá děvčata si pohyb čelistí, který leccos připomínal, hbitě osvojila a pyšnila se tak známostí s Američanem.

Khaki-mládenci a mladí muži si vybírali partnerky z několika kategorií. Přesněji řečeno, příslušnice určitých kategorií jim vycházely zvlášť ochotně vstříc.

Nejhorší póvl tvořily krásky čerstvě ostříhané dohola. Takovým způsobem nadšení „vlastenci“ poznamenávali kolaborantky, které obcovaly za okupace s německými vojáky. Tyhle madam zavedly „módu“, jež pro ně byla z nouze ctnost. Vázaly si na holou lebku turban. Američané proti nedobrovolné frizúře těchto dam protestovali. Argumentovali, že za lásku se nemá trestat.

Sem tam navázaly přátelství – nejčastěji s nějakým americkým oficírem – i vdané paničky z „lepších“ městských rodin.

Nejsmutnější kapitolu tvořila zelená děvčátka, sotva odrostlá z dětské sukýnky, která se na háček nejsnáze chytila. Naivní zamilovanost do hezkého mládence se nejednou spojovala s chutí na tabulku čokolády. Než se holka nadála, ocitla se ve vojenském klubu, ochutnala whisky a probudila se k ránu po té, co si s ní zahráli svlékací poker.

Vojáci si mnoho svědomí se svými známostmi nedělali. Každý prostředek k pobavení byl dobrý. V tom se projevil střet odlišných kultur. Americké chápání sexu bylo ovlivněno – řekněme – stupněm ženské emancipace. Zatím co u nás se to chápalo ještě namnoze tradičně tak že muž ženu „dostal“, že mu „dala“, za velkou louží byli toho názoru, že si oba hospodaří se svým vybavením stejně. Když chtějí, užijí si a když nechtějí – je to na nich.

Neznamená to však, že Američané brali ženskou dobrovolnost a „demokratické“ rozhodování příliš dogmaticky. Dovedli mu pomáhat. Nejběžnějším prostředkem, který se záhy osvědčil a obecně rozšířil byl příslib, že milenec odveze hned, sotva svleče uniformu, svou lásku za velikou louži, kde bude žít blahobytněji než v ráji. K tomu patřila informace, čím voják v civilu byl a po návratu domů zase bude. Podle tohoto klíče se US-Army skládala ze samých továrníků, bohatých podnikatelů, akcionářů, majitelů doků a paroplavebních společností. Pár vyšších bankovních úředníků mezi nimi působilo jako proletariát.

Na venkovské krásky zvlášť účinkovalo kouzelné slovo „farmer“. V Americe je to běžné označení pro zemědělce od nájemce malého hospodářství až po latifundistu. U nás se pod pojmem „farmář“ viděl velkostatkář, popřípadě majitel tisícihlavých rohatých stád, pasoucích se na nedohledné prérii. A tak zatím co městské slečny měly wallstreetské burzovní spekulanty s mozoly na prstech od střihání kuponů, holky na vsi byly samá „farmářka“. Však jim také tenhle titul jako pejorativní označení zůstal přišitý i nějaký rok po té, co jejich Jackové, Jimové a Johnové v listopadu pětačtyřicátého ukázali paty.

Naše tři sestry sledovaly česko-americké milostné hemžení kriticky. Zvlášť z počátku, kdy největší aktivitu projevovaly „známé firmy“, které dokázaly během jedné tancovačky vyjít na vzduch s několika US šaržemi postupně a pokaždé se vrátily se žvýkačkou jiné příchuti. Ale zvířený prach se časem usazoval a rozdíly se projevovaly jak na dámské, tak na pánské straně. Všechna děvčata, která se seznámila s Američanem, nebyla „lehké zboží“ a právě tak i vojáci byli lidé, kteří po hrůzách, krvi a požárech války toužili upřímně po ženské něze a ušlechtilém citu.

Slunce pražilo a na polích praskaly klasy zrajícího obilí, když Libuše, Magda a Anča vyšly v neděli dopoledne z kostela. Před kamenným zápražím stáli dva vojáci a prohlíželi portál. Zaujal je letopočet.

„Diví se, že tu byl kostel dříve než Kolumbus objevil Ameriku,“ zasmála se Liba ironicky.

Jeden z vojáků pochopil. Netvářil se dotčeně, usmál se a něco k děvčatům anglicky prohodil. Nerozuměly slovům, ale smysl vyrozuměly. Polichotilo jim, že se Američané obdivují stáří naší kultury.

Vyšší a mohutnější z obou mužů promluvil německy. Ptal se, zda děvčata německy rozumí. Jak mohly nerozumět, když jim za protektorátu vtloukali do hlavy „samospasitelnou“ šest hodin týdně.

Rozpředla se zajímavá rozprava. Voják se vyptával na historii města, na zajímavosti v okolí. Některým německým slovům nerozuměl, požádal o vysvětlení. Libuše pochopila, co zvlášť působí. Lovila v paměti trasy středověkých obchodních cest od Středozemí k Baltu a od Říše Francké po Kyjevskou Rus.

To už bylo na vojáka přece jen moc. Pobaveně se zasmál a zdvihl paže na znamení, že se vzdává. Poznamenal něco anglicky k svému druhovi a dali se oba do smíchu.

Libuše si vojáky pozorněji prohlédla. Ten, který vedl rozhovor, byl krásný veliký chlap. Nescházelo mu mnoho do dvou metrů a v ramenou měřil když ne celý metr, pak alespoň yard. Měl ostře řezaný obličej s pevnou bradou. Přeražený nos s hrbolkem uprostřed ho nehyzdil, spíš mu dodával energický, sebevědomý výraz. Nad modrýma očima měl obočí do ostrých trojúhelníků. Podle tváře, držení těla i parády na uniformě se dalo soudit, že to není obyčejný voják, ale člověk, zvyklý poroučet.

Jeho druh nebyl žádná pápěrka, ale ve srovnání s prvním ho byly asi dvě třetiny. To co do tělesné váhy a dalo se soudit – i podle hodnosti.

„Kam jdete, děvčata?“ zeptal se první německy.

Holky se po sobě nejistě podívaly. Vojáci k nim byli milí a zdvořilí, nic nenapovídalo, že by měli špatné úmysly. Přece jen... ukazovat se s Američany, to znamenalo dávat si jisté vysvědčení. Ale zase – jestliže řeknou, že jsou z Dobronic, neprozradí žádné tajemství a k ničemu se nezavazují.

„Můžeme vás odvézt domů, když jsme vás zdrželi?“obr se přívětivě usmál, jako by nenabízel, ale prosil. Jeho pokorný tón, když se k nim ze své výše skláněl, je pobavil.

„Pojďte, holky. Třeba nás svezou v džípu. Já jsem se v něm ještě nesvezla a holky od nás skoro všechny,“ žadonila s dětskou naléhavostí Anča.

„Jsi blbá,“ otitulovala ji Magda. „Proč myslíš, že vozí jen holky a tvrdí, že kluky svézt nesmí? Víš, jaké jízdné se za takové svezení platí? Tváří se jak máslo, ale koukali by tě položit do lopuchu.“

Vojáci vytušili, oč jde a bylo jim trapně. Libuše nerozhodně těkala pohledem z Anči na Magdu a zase omluvně po protějšcích.

„Nebojte se. Jsme lidé,“řekl velikán a v hlase byl náznak hořkosti. Uvědomoval si zodpovědnost za podřízené, i za ty, kteří dělají ostudu.

Libuše se rozhodla. Ani ne tak proto, že toužila ušetřit si hodinu cesty pěšky, jako že jí bylo vojáka líto.

„Jste hodní. Bydlíme v Dobronicích.“

„Promiňte, jsme my ale nezdvořáci. Vždyť jsme se nepředstavili. Já jsem seržant William Tyler, to je můj řidič vojín Richard MacSwiney. Pro vás jsem Bill.“

„A já Dick,“ připojil se druhý.

Bill a Dick – to se dá pamatovat, rovnala si v mysli Libuše.

„My jsme Hrubých, Já jsem..., to je..., a to je...,“ odrecitovala Liba.

Teď si zase lámali jazyk a namáhali mozkové závity Američané: „Libus, Magd‘. Ann – Hrubys.“

Došli k džípu. Magda odmítla nasednout. Projde se ráda pěšky. Přemlouvali ji, až si dala říct. Sedla si na půl zadečku a tvářila se jako by vyskočila z obrazu Únos dcer Leukippových. Postavou odpovídala, jen oblečená byla o něco tepleji než dívky na Rubensově slavném plátně.

Když se blížili k vesnici, vyvstal nový otazník. Mají Američany požádat, aby zastavili, že zbytek cesty dojdou? Než se Libuše rozmyslela, byli na návsi.

„Kde bydlíte?“

Nadšená Anča horlivě ukazovala na otevřená vrata do jejich dvora. Džíp zastavil u samého zápraží.

Paní Hrubá vyšla, otřela si dlaně do zástěry a nezdálo se, že by jí byla návštěva proti mysli. Srdečně hosty přivítala. Zvala vojáky dál. Nerozuměli ani slovo, ale takové věci se dají pochopit i bez příručky anglicko – české konverzace.

Řidič se tvářil nejistě, ale Bill dal s úklonou selce přednost a překročil za ní práh. Uskutečnilo se mu přání – podívat se, jak žijí lidé v tomhle koutě Evropy.

Vešli do prostorné venkovské obývací kuchyně a posadili se okolo stolu, k němuž by se vešlo pěší družstvo. Selka zahájila nepříliš taktní výslech. Odkud vojáci jsou, kudy všude prošli, čím jsou v civilu, co rodiče. Libuše prostřednictvím němčiny překládala. Magda s Ančou za pomoci děvečky prostíraly. Naservírovat dvě porce navíc na selském statku, kde bylo s čeledí víc než tucet strávníků, nebyl problém.

Byla neděle. Po slepičí polévce s nudlemi následovala – jak možno jinak – vepřová pečeně s knedlíkem a se zelím. Mezi tím děvečka běžela s dvoulitrovým hliněným džbánem do hospody pro pivo.

Dobroty voněly. Vojáci si prohlíželi obrovský plát masa se zlatohnědou kůrčičkou, knedlíky, které pro ně byly záhadou, zelí, vonící zvláštní nakyslou vůní, polité vypečeným sádlem. Dohromady to na talíři připomínalo menší egyptskou pyramidu. Po syté polévce už byli hnedle najedení. Ve vojenské kuchyni je nekrmili špatně, měli dost pohybu, aby jim vytrávilo a v Americe se nepokládá za povinnost na návštěvě se upejpat. Ale co je moc, to je přece jen příliš. Když se rozhlédli po svých hostitelích a spolustolovnících, s překvapením zjistili, že ti toho nemají před sebou na talířích o mnoho méně. Ani ta tři „subtilní“ děvčata.

Jídlo bylo pro vojáky nezvyklé, ale chutnalo jim. Maso mívali spíš ve sladké úpravě, ale takhle se jim zdálo dokonce lepší. Zelí znali z Německa, ale tam ho dělali moc kyselé, tohle bylo chutnější. Jen ty plátky tuhého těsta – pošumavské „bytelné“ houskové knedlíky – je nenadchly. Poctivě s nimi zápasili, ale z poloviny to nakonec přece jen vzdali.

Při jídle pokračoval rozhovor. William se přiznal, že pracoval nějaký čas v Kentucky na farmě, že má o zemědělství trochu pojem a že by si docela rád jejich „farmu“ prohlédl. „Pro srovnání,“ zasmál se.

„Tak vy jste kovboj?“ žasla Anička. „To jste měl také kolt? A není moc těžký?“

„Jako teď. To je stejné,“ usmál se seržant a plácl si na pouzdro se služební pistolí, z něhož vyčnívala pažba. Pak se rozmyslel, pistoli vytáhl, opatrně mířil ústím hlavně do podlahy, vyňal zásobník, vyhodil náboj z nábojové komory, stiskl spoušť – dal „ránu jistoty“ a prázdnou zbraň podal Libuši. Ta s leknutím schovala obě ruce za záda.

„Ukaž, ty hloupá,“ natáhla se přes ni Magda. Děvčata se osmělila a jedno po druhém pistoli potěžkalo. Jen selka se toho nechtěla ani dotknout.

„Potěš pánbůh, to musíte pořád nosit? Vždyť to je skoro jako cihla,“ žasla Anča.

„To je maličkost. Puška je těžší.“

„Chtěl jste si prohlédnou hospodářství,“ připomněla selka a vstali od stolu.

Obešli stáj s koňmi, chlév, vepřín, kurník, nahlédli do stodoly, do výběhů. William se na pár věcí zeptal. „Kde máte traktory?“ Libuše se začervenala, jako kdyby se provinila. Selka otázce rozuměla i bez překladu a rezignovaně rozhodila paže.

Když vojáci odjížděli, prohodil seržant Tyler k řidiči: „Stavení včetně chléva je starší a důkladnější než Kapitol, ale hnůj mají uprostřed dvora a močůvka teče pod vrata.“

Příští den se vojáci objevili zase. Přivezli ohromný papírový pytel dobrot s logem vojenské prodejny. Dostalo se na kdekoho včetně kočího a děveček.

„Nechcete se trochu projít?“ navrhl William. Libuše se na okamžik zarazila, ale souhlasila, Anča se mohla nadšením přetrhnout. Magda sestry přejela ironickým pohledem a beze slova se otočila zády.

Bill s Libuší obešli stavení a zvolna se pustili travnatým úvalem, zastíněným řadou rozložitých dubů. Anča měla snahu jít vzápětí ze nimi, ale Dick ji přidržel a obrátili se do úvozu. Ani školačka, které ještě něco chybělo do patnácti, nebyla na pochybách, co to znamená. Zvědavost, první zvonění pubertální touhy a sympatie k hezkému, upravenému exotickému mládenci začínaly působit. Šla jako ve snách. Když ji vzal za ruku, neodtáhla se a když ji objal kolem ramen jako by ztratila vládu nad sebou.

William Libuši za ruku nevzal. Šli na tři kroky od sebe až na konec dubové aleje, kde se pěšina zvedala vzhůru do kopce. Zastavili se, stáli čelem k sobě, Libuše zdvihla hlavu a dívala se mu do očí. Hledala v nich výzvu, nabídku, něco jako požádání. Překvapil ji jeho klid. Jako kdyby si s ní opravdu vyšel jen na čerstvý vzduch a ani ho nenapadlo nic jiného. Překvapil ji, když ji vzal pod lokty, zdvihl a postavil na zvýšený okraj cesty. Měli teď obličeje na stejné úrovni. Přistoupil těsně k ní a s klidnou samozřejmostí jí sjel jednou paží do zátylku, druhou po zádech, naklonil hlavu a začal ji líbat. Nebyl to ostýchavý letmý polibek, jaký znala z filmových limonád. Jako by ji celými ústy a celá její ústa dlouze ochutnával.

Nepřekvapilo ji, že ji líbá, s tím vlastně počítala, ale zarážela ji obyčejnost, samozřejmost s jakou to dělal. Věděla že to přijde, byla na to zvědavá, těšila se na to, jako by tím měla překročit Rubikon, dosáhnout konečně, co její vrstevnice dávno znaly. Ale mělo se to rozhlaholit jako zvony, celý svět se měl rozzářit, roztočit, měl se jí zatajit dech, srdce se v prsou rozskočit, měla opojením ztrácet vědomí. Místo toho se na ni teď z odstupu mírně usmíval.

Cítila jeho pevnou muskulaturu na pažích a podlamovaly se pod ní kolena. Ani sama nevěděla, po čem v té chvíli touží. Tohle přece nemůže být všechno. To musí být úvod. A pokračování?

Napadlo ji, že by se asi měla bránit, vzdorovat, projevovat zdrženlivost, odpor. Ale jak a proč, když on jí nic nevnucuje, žádné násilí jí nedělá. Spíš se jí zdá, že se to všechno nějak příliš pomalu vleče, že se pořád nic neděje, že ten krásný obr, místo aby ji ohnivě a s rozechvěním drtil v náručí je klidný a věcný. Jako by se jen příjemně bavil. Hladí ji po ňadrech, po celém těle, ale pořád jako by uvážlivě, bez ohně. To ho vůbec nevzrušuje?

Sama hoří. Počítala s tím, co nadejde? Není přece dítě a věděla co to znamená, když jí navrhl jít se projít. Bála se toho? Těšila se na to? Styděla se vlastní touhy a představ. Co teď cítí a co chce? Ví to? Rozumí sama sobě? V hlavě se jí roztočil bláznivý vír, nebyla schopná rozumné myšlenky. Objímala muže a nevěděla, zda po něm cítí palčivou žízeň, nebo ho v té chvíli nenávidí. Strhuje ji, uloupil jí vlastní já, zbavil ji vůle, udělal z ní bezmocnou loutku.

Nejodpornější byla jeho sebejistota, vyrovnanost, věcnost. Jako by s ní neprožíval zázrak, neprovázel ji v té chvíli přes práh života.

William Tyler ale opravdu nic zvláštního neprožíval. Měl za sebou pestrou životní dráhu a těžko mohl předstírat, že je pro něho pomilování s hezkým děvčetem ohromující zážitek. Podobných „ohromení“ prožil na cestách po třech kontinentech – v Americe, v Africe a v Evropě – desítky a možná na stovku.. Měl za sebou komplikovaný život příležitostného dělníka. Uchytil se jako voják z povolání, služba se mu stala řemeslem, dosáhl hodnost. Vystřídal posádky, Kalifornii, Texas, Havajské ostrovy. Pak přišla válka, Alžír, Itálie, Francie, Německo. Teď byl momentálně tady. A zítra? Se službou souviselo věčné cestování z místa na místo. Pubertální a mladickou dychtivost po ženských měl dávno za sebou. Bral je jako příjemnou stránku života. Nebyla mu dobrá kdekterá. Neviděl v nich jen tělo. V jistém smyslu si dovedl některých žen vážit, ale neznamenaly pro něho zase příliš mnoho. Povinnost a jistota vojenského povolání byly důležitější. Vzpomínka na dobu nezaměstnanosti a nejisté existence ze dne na den se mu vryla hluboko pod kůži.

Překvapilo ho, že byla Libuše panna, ale nepokládal to zase za tak veliký dar. Nebyl si docela jistý, zda to má chápat tak, že se mu obětovala, nebo spíš že jí umožnil něco krásného poznat. V tomto ohledu byl sebevědomý. Věděl, že ho ženy jako milovníka oceňují.

Čekala, že se budou do nekonečna a nenasytně objímat, laskat, že jí zlíbá celý obličej a možná i ...až se představou zarděla. Místo toho – sedl si vedle ní do trávy, vyňal z kapsičky u košile krabičku Chesterfield a zapálil si. Pak si teprve uvědomil, že jí nenabídl. S omluvou to napravil. Vložila si poprvé v životě cigaretu do úst. Ruka se jí třásla. Zapálil jí. Rozkašlala se. Připadala si jako okradená a pohozená. Jako ta vyhořelá zápalka, kterou patou zašlápl do hlíny.


„Tak co, je vám lepší?“ zeptala se Magda ironicky, když se večer všechny tří ve svém dívčím pokoji před spaním svlékaly.

„No ty vypadáš. Ty to ještě odstůněš,“ podívala se na Anču. Seděla na posteli, rozpálená v tvářích, brada se jí třásla. „Nezdá se ti, že začínáš trochu brzy?“

Žádná z obou milovnic, které ten den poprvé okusily zakázané ovoce, ani ta plnoletá, ani ta ještě „pod zákonem“, nevypadala zvlášť nadšeně.

Leč láska má svá pravidla a podmínkou jejího pokračování není, že by musela napoprvé vyznít ve slavnostní famfáry.

Jestliže se William vracel s Libuší z dobové aleje rezervovanější a méně zamilovaný, než by si byla přála, neznamená to, že na něho v následujících dnech méně myslela a méně po něm toužila. Jeho zdrženlivost a rovnováha ji dráždily. Nemohla se dočkat chvíle, kdy budou opět spolu, kdy na něm uplatní své ženské kouzlo. Cítila po jeho dotecích neukojitelný hlad. Čím byly vzácnější, tím pro ni byly žádanější. Její nenasytná vášeň ho trochu bavila, trochu nudila.

Jejich poměr nabyl jistý rytmus a stereotyp. Diktoval ho spíš on než ona. Vídali se jednou, dvakrát týdně, podle toho, jak měl službu. Prošli se podzimní vadnoucí přírodou, zastavili se ve statku na svačinu, někdy v neděli na oběd. Méně se ujišťovali o lásce a víc času trávili tím, že Bill učil partnerku anglicky.

Přijížděl džípem a tak v závěsu jejich vztahu pokračoval i poměr Aničky s šoférem Richardem. Byli mladší a jejich styky měly víc živelnosti, opravdovosti a zároveň i naivity a nestálosti.

Dick měl sotva něco málo přes dvacet. Nebyl v lásce úplný nováček, ale měl za sebou sotva učednické pokusy. Když Aničku poprvé objímal, prožíval to, jako by skládal maturitní zkoušku. Podle toho to dopadlo. Za svou neobratnost se styděl, ale docela zbytečně. Anička neměla sebemenší zkušenosti, kterými by jeho jednání poměřovala. Měla hlavu v takovém opojení, že byla sotva s to co vnímat, natož pak hodnotit. Zamilovala si ho k zbláznění. Na nic není mladá láska tak vnímavá, jako na lásku a tak jeden unášel druhého do oblak.

Neznamená to, že občas z obláčků nespadli. K velké lásce – zvlášť u dorostenců – patří velká žárlivost. Anička svého vojáka podezřívala, co všechno v Římě a v Paříži zažil a vyčítala mu, že na ni určitě vzápětí zapomene. On zase s nevolí sledoval, jak závistivě se dívá po obrovité postavě sestřina Billa a měl z toho komplexy – i když jeho samého byl také pořádný kus a ošklivý nebyl.


Nezavinily to povahy, jestliže láska obou dvojic plula po nejistém moři. Jeršov má krásnou pohádku Koníček Hrbáček. Na hřbetě ohromné ryby – velryby stála celá města a vesnice plné lidí. Podobně nejistý byl u nás osud tisíců zamilovaných v poválečných měsících. V polovině listopadu se Praha slavnostně rozloučila s Rudou armádou a Plzeň s americkou. Většina lidí si teprve teď naplno uvědomila, že válka definitivně skončila, že jsme zase pány ve svobodném Československu.

Ale vykládejte to patnáctileté Aničce, které může srdíčko utrhnout, že se s ní její Richard stačil sotva letmo rozloučit a jako vlaštovka s hejnem – byl pryč. Ale vlaštovky a jiřičky se zase na jaře vrátí, ale vojín MacSwiney? Kde mu bude na jaře konec. Slíbit se dá všechno, zvlášť aby se zastavila Niagara slziček, ale splnit...? Kdyby se uskutečnilo všechno, co kdy vojáci svým láskám naslibovali, vypadala by bývala celá lidská historie jinak. Jen nevím, zda lepší nebo hůř.

Libuše neplakala. Založila ruce pod hlavu a zírala do tmy. Co cítila, na co myslela? Nebyla si jistá, zda je nešťastná, nebo má osudu poděkovat.

Její život v uplynulých měsících zacláněla ohromná postava seržanta Williama Tylera. Na něho myslela, když se ráno probouzela, s myšlenkou na něho večer usínala. Polovina vzpomínek ve dne a snů v noci patřila jemu. Od září učila na základní škole v okresním městě. Její život se tím změnil, ale stále si to dostatečně neuvědomovala. Jako by byla poměrem s tím člověkem spoutaná, neschopná volného pohybu, svobodného rozhodnutí. Pochopila, že ji má docela rád, ale „docela“, nic víc. Nedělala si iluze, ale při tom se iluzí nedokázala zbavit. Byla jimi omotaná jak kokon bource morušového. Ten ale sliboval hedvábí. Kdežto ona? Jaké měla vyhlídky? Milovala ho jako ještě nikoho v životě nemilovala, ani rodiče, ani sestry. A při tom se modlila, aby jí Panenka Marie dala sílu, aby se té marné a marnivé lásky zbavila. Vždyť pro toho člověka vlastně nic mimořádného nepředstavovala. Byla jednou z řady jeho milovnic, kdepak první a jistě ne ani poslední. Nenamáhal se něco předstírat a krmit ji lacinými sliby a vyhlídkami. Nemohla o něm přemýšlet jako o manželovi, o partnerovi na celý život, o otci svých dětí. A přece k němu byla připoutána nepřekonatelnou magnetickou silou. Jak to skončí?

A právě teď to skončilo. Rozloučil se s ní, zase mile a slušně, ale v té slušnosti byla surová pěst lhostejnosti. Měl v té chvíli větší starost o svou četu, aby všichni nastoupili do nákladních aut v pořádku a nikdo nic nezapomněl. Bylo to tak lepší. Zarazilo jí to slzy v hrdle. Vylila jich plný hořký pohár až cestou domů. Šla přes kopec pěšinou, která ústila v dubové aleji. Tady tenkrát... To už sotva viděla na cestu. Opřela se o drsnou kůru stromu a plakala, plakala sama nad sebou, nad svou slabostí, až do setmění, Teprve pak se odvážila domů.


Magda se zlostně na posteli obrátila, až drátěnka pod matracemi zaúpěla. „Jedna bečí, druhá vzdychá. Jak má v tomhle blázinci člověk spát? Nechtěly byste s tím už přestat? Schovejte si něco na zítřek.“

Jí se to mluví. Žádná ryba-velryba se jí nepotopila. Má svého Vilíka pár kroků přes náves. Je také v uniformě, v lesnické. Čert mu sice věř, oni jsou ti lesáci, zelená krev, také lišky podšité. Ale o toho ji přece jen žádná postupimská konference a úmluva velmocí nepřipraví. Toho si uhlídá sama.


A jak nesli rozluku jejich khaki- lásky? Skončily jednu kapitolu a ujížděly s lehkým srdcem vstříc novým dobrodružstvím? Ani pro ně to nebylo tak lehké.

„Jestli vás mrzí život, tak na to máte pistoli a neničte džíp – a mně taky ne,“ vykřikl William, když MacSwiney v poslední chvíli strhl vůz na dvě stopy od příkré stráně v ostré levotočivé zatáčce.

Nebylo třeba si nic vysvětlovat, oba věděli, oč jde.

Richard prožíval surovou bolest. Chvílemi se mu tlačily slzy do očí a to není pro řidiče, byť i jel v koloně nepříliš rychle, nic dobrého. Že by se mohl někdy k Aničce a pro Aničku vrátit? Takový romantický a naivní snílek nebyl. Kdoví, kdy svleče uniformu, a pak ho čeká dokončení studií. Kde mezitím, a s kým Anča bude? Slíbili si všechno možné a spíš nemožné, ale jakou budou mít všechny ty přísahy za měsíc váhu? Bill to má snadné. Potěšil se, užil si svoje, obrátí list a najde si v nové posádce nějakou Grätchen. Ženská jako ženská. Je to pro něho něco jako ten džíp: když zvládne jeden – ví, jak se nastartuje, kde je rychlostní páka, kde brzda – snadno přesedne a může řídit druhý a třetí a třebas desátý.

Seržant kouřil, žvýkal, mračil se a vrčel. Co mu bylo?

Probíral v hlavě zmatek, který byl pro jeho vyrovnanou letoru překvapením. Není přece puberťák, aby ho o jednu sukni víc, o jednu míň vyvedlo z rovnováhy. Kolik všelijakých lásek prožil a zaklapl jak kapesní nůž. A přece ho ta Liba bolela u srdce. Čím to je? Stárne?

Co na ní bylo jiné, než na ostatních? Postava? Nebyla špatná, ale znal lepší. Tvář? Totéž. Že by si spolu nějak zvlášť rozuměli? Dostala se sotva za práh negerské angličtiny.

Oči. Ty to byly. Hnědé, hluboké. Ale proč právě ty ho pronásledují, vidí je pořád před sebou? Začínalo mu svítat. V těch očích to bylo napsané: Ona ho měla doopravdy ráda. Tak, jak se to ještě v žádných z těch desítek očí – zmalovaných i nenamalovaných, koketních i přihlouplých, s nalepenými mrkacími řasami i modře podmalovaných flámem – nedočetl.

Jak to, že si to uvědomil až teď, kdy je od ní na sta kilometrů, a ne když s ní byl celé dny? Nechtěl to vidět. Nechtěl tomu věřit. Myslel, že se mu to jen zdá, že něco takového ani není. Asi se toho bál. Uvěřit tomu, to by znamenalo rozhodnout se a jednat. A jak mohl jednat? Jaké má možnosti? Vzít si jí? Odvézt si jí do Států? Uživil by ji ze seržantského žoldu?

Čím víc se snažil logicky a rozumně přemýšlet, tím to šlo hůř. Rozum a cit se popadli do křížku a bily se jako nesmiřitelní rivalové. K čertu s přemýšlením! V prsou se mu rozlévala palčivá trýzeň. Stiskl čelisti. Chtělo se mu brečet, jemu, seržantu Tylerovi, takovému pověstnému drsňákovi. Kdyby to viděli jeho podřízení v četě, smíchy by se váleli. Nebo ne? Nebo by jim byl lidsky bližší? Nejspíš jedno i druhé. Řehtali by se, ale řekli by si: ‚Je to přece jen náš chlap, ten Bill. Není takový kámen, jak ze sebe dělá.‘

Ale k čemu tyhle meditace a sebezpytování. Měl sto chutí zařvat na řidiče: „Obraťte to!“ Ale věděl, že nemůže. Nemůže vůbec nic.

Proč si nevzal její adresu, když mu ji dávala! Číslo své polní pošty jí také nedal. Bál se nechat zadní vrátka otevřená. Mohli si alespoň psát. Psát? On, který nerad a špatně vyplní denní hlášení? Zaklel. To bylo jediné, co mohl.

MacSwiney se po něm udiveně podíval. Co se mu stalo, že nadává? To nemá ve zvyku.

Zamilovat se! To mu ještě scházelo. Takovouhle blbost víckrát neudělá. Přeříznout a pryč, umiňoval si Tyler. S lítostí cítil, že tohle předsevzetí snadno splní. Nic jiného mu nezbude. Druhou Libuši nepotká.

Ale ty oči, ten její pohled, to, že to bylo všechno doopravdy a ne na chvilku, to mu zůstane. To nezapomene, to neztratí, to si poveze na druhou stranu glóbu. To má v sobě, to by mu mohli jedině vystřelit z hlavy i s mozkem.

Jak to tenkrát začalo? Jo, před tím kostelem...

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: