Bez COOKIEs je omezený přístup!

Učitel jízdy

Zpět Obsah Dále

Štábní kapitán Hrazdíra byl vynikající jezdec. Bylo to pár let po válce, v níž sláva dragounů, husarů, hulánů a podobných elitních zbraní uvadla. Hodiny v sedle nepatřily k jeho služebním povinnostem. Už proto ne, že byl náčelníkem spisovny. Nicméně koně miloval a jízdárna byla jeho druhý domov.

Kolegové ho podezírali, že tím dohání, co mu chybělo do řízného marciálního typu. Měl sotva vojenskou míru a robustní postavou také nevynikal. Pro jezdecký sport to byla výhoda. Na koni byl veliký dost, zvlášť když jeho ryzák měl plných osmnáct pěstí v kohoutku. Běžný smrtelník aby si k němu přistavil štafle. A štábní kapitán? Že sotva dosáhl nohou do třmene? To byste ho špatně znali. Vyskočil do sedla, ani jste nestačili postřehnout, jak to udělal. Jak pérový čertík z krabičky. Za mlada dokázal skočit na koně z rozběhu roznožmo přes koňský zadek. To už ve čtyřicítce raději nezkoušel. Přece jen si nebyl tak jistý a jsou jisté mužské hodnoty, které mají větší cenu, než okamžik obdivu a potlesk.

V sedle působil impozantně, zato když byl oběma nohama na zemi, doháněl nedostatek mužnosti, jak se dalo. Velel svým podřízeným, několika spisovenským babkám a paťatému rotmistrovi, zásadně v polní ústroji, v naleštěných holinkách a jezdeckých gatích se semišovým rajtflekem. Mluvil hlubokým hlasem, i když ho lakomá příroda obdařila skoro fistulkou. Zamořoval čísla jednací vůní z chlapského, důkladně zakouřeného čibuku. Bral jemnějším povahám v sukni dech drsnými výrazy, za něž by byl jeho synátor po škole.

Tak ho znali v kasárnách. A doma? Tam vypadal docela jinak. Co mu na váze a výšce chybělo, to jeho něžnější polovička dvojnásobně dohonila. Jak je ruka osudu spojila, bůh suď. Dohromady vážili tak sto osmdesát kilogramů a měřili skoro půl čtvrtého metru, ale nebylo to rozděleno spravedlivě. A kdo se těšil větší váze fyzicky, nenechal se o ni připravit ani co do autority. U Hrazdírů panoval tak vzorný pořádek a disciplina, že nebylo divu, když mužíček prchal, jak mohl. V koňské stáji nalézal víc tepla, pohody a pochopení než u rodinného krbu. Vypouklé zvířecí oči se dovedly podívat tak mile a oddaně, že zapomněl na chvíli na ty lidské domácí, které to tak hezky neuměly.

Nebyl sobec. Svou koňskou lásku se štědře snažil rozdávat bližním. Byl tím na velitelství známý a působil skoro jako postrach. Jak začal o jezdeckém sportu, každý měl okamžitě něco naléhavého na práci a prchal. Pro starší pány a vyšší hodnosti to bylo snadné. Hůř na tom byli mladí poručíci. Poslat vyšší hodnost rázným slovem do nehostinných míst si dovolit nemohli a pravděpodobná výmluva člověka vždycky dost rychle nenapadne. A vůbec nejhůř na tom byl ten, kdo se ocitl na štábu nový. Než ho někdo varoval, nechal se od sirény v rajtkách svést a vyválel se párkrát na jízdárně v pilinách, pokud se to obešlo bez gypsu.

Na jeden druh obětí se Hrazdíra zaměřoval s mimořádnou oblibou a což bylo překvapující – ne bez úspěchu. Na ženské. Přesněji řečeno na děvčata. Dovedl poeticky a svůdně líčit, jak jezdectví pěstuje krásnou štíhlou postavu, jak vypadá mladá žena v sedle půvabně a vznešeně, jaký je to aristokratický sport a která kněžna, císařovna a filmová hvězda mu holdovala a holduje a jak je tím proslulá. Zvlášť těmto svodům těžko odolávali zajíčci, kteří přišli na spisovnu rovnou ze sekretářského kurzu jako novicky.

Obětí čižby se stala kráska, které se to nepřihodilo z nezkušenosti. Jarce se přehoupla třicítka a úsměv jí začínal kysnout. Když si vytrhávala pinzetou vousky na horním rtu, znervózňovaly ji jemné – jemňoučké vrásečky v koutcích úst.

Nevěděla, zda byl víc překvapený štábní kapitán nebo ona sama, když mu na bůhví kolikáté pozvání na jízdárnu kývla. Zval ji víceméně ze setrvačnosti. Dělali spolu už na velitelství léta a Jarka o koně zájem neměla. A najednou...?

Z mladistvé nerozvážnosti se to určitě nestalo. Bylo to z nudy? Z nedostatku lepší zábavy a z potřeby špetky vzrušení? Aby zkusila zpevnit vadnoucí postavu? Od všeho trochu. Ale nejvíc na ni asi zapůsobilo, že ten starý kocour doprovodil pozvání takovým mlsným zašklebením, jako by naznačoval ještě něco mimo uzdu a třmeny. Jaruška byla v takovém rozpoložení, že ji to neurazilo, spíš odpovídalo momentální potřebě. Hrazdíra přes svůj drobnější exteriér nebyl tak nepohledný mužský. Jarka neměla mnoho na výběr a po trošce něhy a hrubosti v pravé chvíli a na správném místě se jí stýskalo.

Začalo to na kryté jízdárně. Míhalo se tam pár jezdců, několik diváků přihlíželo z ochozu a podkoní trávili veselou vojnu u mariáše. Moc zábavné to nebylo. Kobylku jí dali menší, aby jí při šplhání do sedla nepraskly nové rajtky. Hrazdíra halekal: „Paty prošlápnout! Pořádně tisknout kolena! (Ve slabinách už ji braly křeče.) Povolit v zádech, ne tak prkenně!“ Ve veliké hale se to rozléhalo, bylo jí trapně a nudila se.

Dvakrát, třikrát se to opakovalo a uvažovala, že toho nechá. Záhadný úsměv mužské „Mona Lisy“, s kterým ji původně zval, se také nějak vytratil a co si slibovala – kde nic tu nic.

Pak to přišlo. Vyjížďky do terénu. Ne že by přírodu tak milovala, byla spíš komorní typ. Štábní kapitán ale oživl. Jejímu držení v sedle věnoval větší pozornost a nejen hlasem. Neváhal ukázat rukou, jak má přitisknout lýtko. Přejel dlaní plynule od kolena až k páteři a při té názorné výuce mu na chvilce nezáleželo. Věnoval se jí důkladně. Ve slabinách ji zase trnulo, ale tentokrát to bylo příjemnější.

Jejich opakované projížďky se prodlužovaly. Jaruška dělala pokroky a učitel jízdy neskrýval potěšení. Akční rádius jejich výletů se rozšiřoval a oblíbili si pár mechem vypolštářovaných lesních cestiček v pražském okolí.

Všechno se vyvíjelo k oboustranné spokojenosti, než se objevila v pisárně nová pracovní síla. Bylo jí o dobrý tucet let méně než Jarce. Ta ji na první pohled kriticky otaxovala: naivní husička, věčně uchichotaná tlustá blondýna. Jenže smůla byla v tom, že tahle administrativní pracovnice měla kypré kilogramy dislokovány (jak zní odborný armádní výraz pro umístění vojenských objektů) rafinovaně právě na těch místech, kterých si chlapi nejspíš všimnou. Štábní kapitán měl na blondýny slabinu. Asi proto, že doma měl mixáž mezi vlasem havraním a sem tam šedinami.

Nebyla to Jarka, kdo náhle ztrácel o společné vyjížďky ve dvou zájem. Vrchol byl, když přišla na jízdárnu a na její hřebičce se vlnil jiný a kulatější zadeček. Pan štábní byl horlivost sama a agilně upravoval vlastní rukou správnou polohu jezdčiných údů v sedle. Ani to neodkládal do terénu.

Jarka vzteky zlomila jezdecký bičík. Nejraděj by na místě shodila jezdecké kalhoty. Leč spolucestující v tramvaji by si to všelijak vykládali a nepochopili, že je to protest proti hanebné mužské zradě.

Nová síla v pisárně se neobyčejně osvědčila. Její šéf, pan štábní kapitán s ní byl velice spokojený. Přimhouřil oko i nad tím, že měla častou absenci. Alespoň u staré underwoodky. V jízdárně a na vyjížďkách byla svědomitější. Sedlo jí dělalo po všech stránkách neobyčejně dobře. Spokojeností jen kvetla. Sportem utužená postava se v chůzi kouzelně vlnila jak lán zrajícího obilí v přívětivém letním vánku.

Ale nic netrvá věčně, říká lidová moudrost, a někdo k tomu přidává: ani láska k jedné slečně.

Hrazdíru nelze podezřívat, že byl v citech k ženám vrtkavý. Alespoň jeho vztah k domácí drahé polovičce nedoznal za léta změnu. Co bylo neutuchající, to byla jeho horlivost při výcviku mladých adeptek na jezdectví.

Na štáb přišla nová zvlášť nadějná síla. Janička měla sotva sedmnáct let. Byla křehká jak poupátko v ranní rose, růžovoučká a nevinná jak andělíček. Rázem pro ni vzplálo srdce ztepilého poručíka od ženistů. Janička se pýřila, ale srdíčko jí bušilo, když jí přinesl brambořík a požádal o schůzku.

Do sladkých tónů romance zazvučely hrubé kotle. Štábní kapitán využil nestřeženou chvilku a vyložil dívence kouzla koňského sportu. Poradil, kde si pořídí nejslušivější jezdecké vybavení a domluvil první lekci na jízdárně.

Když se to poručík dověděl, zrudl. Barvitě Janě vymaloval, co je ten štába za prevíta a co jí hrozí. Se zlou se potázal. Co si o ní myslí? A jakým právem jí předpisuje, co má a nemá dělat? To ji chce za jeden brambořík komandovat – když má hodnost a ona je jen občanský zaměstnanec? Okusila zatím život jen z té sladší stránky a nevěřila, že by hodný pan Hrazdíra mohl mít jiné, než nejčistší úmysly. Na poručíka zanevřela: ošklivě pomlouvá lidi. Panu štábnímu kapitánovi asi závidí vyšší hodnost. Co si o ní myslí? Cožpak ona by se nechala svést k něčemu špatnému?

Koupila si béžové rajtky. Když se v obchodě prohlížela v trojkřídlém zrcadle ze všech čtyř světových stran, zvlášť z jedné, pochopila, že nad tenhle druh sportu není.

Janička byla hodinami jízdy nadšená. Byla ohebná jako proutek a každou lekci rychle zvládala. Jediná kapka jedu do sladkých začátků byl nepřátelský kukuč a ohrnutý pysk blondýny z pisárny. Prý asi proto, že jí obsedla její oblíbenou hřebičku.

Po pár jízdách se odhodlala na překážky. Nejprve to byly nízké kavalety. To šlo. Pak se břevno zvyšovalo. Chytila sice za překážkou kobylku za krk a tak tak že nespadla, ale štábní kapitán jí vysvětlil, jak se má v sedle naklonit při nájezdu, na překážce a za ní a dařilo se jí to čím dál lépe.

„Příště to zkusíte metr,“ slíbil, když odcházeli na tramvaj.

Zkusila to. Několikrát objela obdélník jízdárny, stiskla kobylku koleny, sevřela pusinku napětím a namířila si to doprostřed červeno-žlutě pomalované žerdě. Maličko to přehnala doleva a nad překážkou cítila mírnou převahu na opačnou stranu. Kůň se hladce přenesl a všechno by bylo dobře dopadlo, nebýt jízdárna krátká. Než se stačila Jana dostat do patřičné rovnováhy, musela zabočit vlevo a cítila, že je zle. Setrvačnost ji táhla doprava. Ještě to stačila převážit opačně, ale to už bylo moc. Pravá noha vyjela ze třmenu, před očima se kmitl koňský bok, bariéry, piliny a pak ještě, to, co nedokázala nikdy zapomenout – stříbrné kopyto nad hlavou. Levá noha zůstala ve třmenu a Jana jela pilinami jako pluh. Na štěstí se kůň v zápětí zastavil.

Několik vteřin měla naprosté „okno“. Probrala se teprve, když seděla na lavici v čele jízdárny a tváře jí omýval ne právě nejčistší mokrý ručník. Z jedné strany se nad ní skláněl štábní kapitán, z druhé – je to možné? – její poručík od ženistů. Kde se tu vzal? Nezdá se jí to? Není ještě v transu? Neprozradil, že se o ni bál, i když čekal nebezpečí z docela jiné strany.

Bolelo ji v zádech pod levou lopatkou. Nemohla se pořádně nadechnout. Viděla okolo sebe plno tváří, přiběhli všichni, kdo tu v té chvíli jezdili. Nejprve jim četla v očích starost, ale už se smáli a sem tam padl vtip.

„Když se spadne, to se musí hned zase hezky na koně zpátky. To je takový rajtarský zákon. Kvůli vám a kvůli koni. Aby si nezvykl, že když jezdce shodí, má pokoj.“

Přivedli hřebičku, která stála opodál, jako by cítila vinu za to, co se stalo. Jana se k ní došourala a za přeochotné pomoci několika mužských rukou vysoukala béžové rajtky, trochu od pilin, do sedla. Za všeobecného povzbuzování a v mukách objela třikrát jízdárnu.

Se štábním kapitánem toho moc nenamluvila. Ne proto, že by se k ní neměl, ale poručík se mu vždycky hbitě připletl do cesty. Osoboval si na ni teď nárok docela nepokrytě a Janě to nebylo proti mysli. Nedal jinak a musela s ním do vojenské nemocnice. Vedli se pod paží ať už z lásky, nebo proto, že Jana oporu potřebovala. Rentgen prozradil dvě zlomená žebra. Na pár dní bezohledně přitáhli pruhem obinadla to, co měla vpředu tak hezké.

Jedno ne příliš moudré přísloví říká, že všechno zlé atd.- znáte to. Tentokrát se osvědčilo. Poručík využil příležitost a pečoval o Janičku, jak jen to její maminka dovolila. Happy end si můžete přečíst v červené knihovně.

A štábní kapitán? Věnoval se záhy výcviku další adeptky. Jen místo kavalet a překážek dával přednost rovnou vyjížďkám do terénu. Byly přece jen po všech stránkách bezpečnější.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: