Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kulový blesk

Zpět Obsah Dále

Oldřich Roubal byl vojenský teoretik. Ani na to nevypadal. Byl přemýšlivý typ, vážný, věčně zadumaný. Nic vojensky řízného v sobě neměl. Když jsem se ho na něco zeptal, jako by se teprve probudil z vlastních myšlenek, v nichž někde v povzdálí bloudil. Pátravě si mne prohlédl, jako by zkoumal, zda za otázkou netkví jakýsi postranní záměr nebo chyták. Po několika vteřinách věcně a vtipně odpověděl.

Vystudoval sovětskou vysokou válečnou školu a otevírala se před ním slibná kariéra, ale nestál o ni. Netoužil velet divizi ani vést správu na generálním štábu. Zdálo se, že dělá co je v jeho silách, aby takové hvězdné dráze unikl. Nosil uniformu plukovníka s nonšalancí přestárlého dandyho. Mohutná hříva sněhobílých vlasů rámovala něžný, spíš ženský obličej. Brigadýrka na vlnobití šedin plula jak bárka v příboji. Když si odmyslíme epolety a zlaté knoflíky, dělal spíš dojem vlídného primáře gynekologické kliniky.

Zevnějškem v žádném případě marciální typ nebyl. Pokud šlo o obsah jeho mozkovice, to už byla jiná. Dějiny válečnictví měl v malíčku od tažení Césara do Galie až po strategii Američanů v korejské válce. Vydal tři knihy, poslední o vojenské doktríně Severoatlantického paktu. Jeho přednášky patřily v akademii k vyhlášeným. Vlastně ani nepřednášel, to není ten správný výraz. Vyprávěl. Nechal katedru katedrou a navzdory všem didaktickým zásadám chodil mezi posluchači po místnosti, sedal si na některý stolek, žertoval, občas se mezi řečí na něco zeptal. Posluchači si zapomínali psát poznámky. Ve skriptech našli látku učesanou do bodů a podbodů, ale vlastní výklad byl tisíckrát zajímavější a utkvěl lépe v paměti. Jestliže v písemné podobě bylo všechno hezky srovnané jako sardinky v oleji, pak Roubalovy lekce sloužily jako klíč k otvírání konzervy. Často si jeho přednášky-nepřednášky přišli poslechnout i kolegové.

Seděli jsme spolu rok, skoro dva roky v jedné kanceláři. Když řeknu „seděli“, platí to asi stejně málo, jako když jsem řekl „přednášel“.Zastavili jsme se chvilku než jsme odešli na hodinu anebo po ní. Občas jsme se zdrželi, když nám školské oddělení naplánovalo lekce a semináře v různých třídách tak nešikovně, že jsme měli mezi tím volný nanicovatý čas. Za těch několik semestrů to bylo dohromady přece jen dost příležitostí, abychom se s Oldou sblížili.

I to spřátelení bylo svým způsobem zvláštní, jako na Oldovi vlastně kdeco. Věděl o mně brzy všechno, já o něm nic. Zdálo se mi, že má upřímný zájem o mé osobní problémy i o život rodiny, ale sám nikdy vrátka do svého soukromí neotevřel.

Naše debaty – světe div se – se týkaly hlavně profese, toho, co jsme oba přednášeli. Jak je to možné? Každý normální člověk si přece od toho, co ho živí a od čeho má mozoly na dlaních nebo na mozku, rád odpočine. A my jsme i ve chvílích volna omílali Clausewitze, Žukova a Patona. Vtip byl v tom, že jsme se nepohybovali v rovině našich standardních lekcí, ale nad nimi. Otevírali jsme zakázanou třináctou komnatu válečnických úvah, uplatňovali karteziánské pochybování. Ne abychom zviklali sami v sobě to, co jsme vkládali do hlav posluchačů, ale abychom pronikali do hlubších vrstev pravdy.

Mluvím v množném čísle: „my“, ale rozhodující roli měl Olda. Pronikali jsme společně do tajů poznání podobným způsobem, jako Sherlock Holmes s doktorem Watsonem. Nemusím vysvětlovat, kdo byl objevitelem a kdo otázkami nahrával. Jestliže Roubalův výklad v posluchárnách přesahoval hladinu základních znalostí, pak naše diskuse se pohybovaly ještě o stupeň výš.

Na dobu, kterou jsme spolu strávili, rád vzpomínám. Vděčím mu nejen za cenné znalosti,ale zejména za metodu myšlení, přemítání, nalézání podnětných otazníků tam, kde se člověku zdá, že je všechno nad slunce jasné a není už nad čím bádat. Nicméně nemohl jsem se zbavit pocitu, jako by mezi námi stále byla jakási stěna. Do jisté míry byl rozdíl mezi ním a mnou přirozený. Byl o něco starší, měl daleko vyšší vojenskoteoretické vzdělání, byl vyšší autorita. Já jsem byl proti němu učedník. Ale přesto tu bylo ještě něco kromě toho, cosi těžko definovatelného. Jako by ho něco svazovalo, bránilo mu v opravdové srdečnosti, jako by za hlubokým pohledem hnědých očí něco skrýval. Měl snad na svědomí nějaký skrytý hřích, utajenou vášeň, něco zač se styděl a co jako by ho na posledním kroku před prahem upřímné otevřenosti zabrzdilo, zastavilo, jako by mu v té chvíli bliklo červené výstražné světlo? Už už – ale náhle rozzářené oči pohasly, upřímný smích odezněl a Olda zvážněl.

Po čase nás erární osud, nebo spíš kádrová správa rozdělila. On zůstal na škole, já jsem se k nevelké své radosti ocitl na generálním štábu.

V té době se začalo v armádě polemizovat o Československé vojenské doktríně. Otázka zaujala hlavně teoretiky a kde jinde, než na školách mezi kantory. Zlý jazyk by poznamenal, že z nedostatku důležitější práce si lidé vymýšlejí. Na dvou školách se vyhrotil protichůdný názor. Jedni naši vojenskou doktrínu vydávali takřka za jeden ze základních atributů suverenity státu. Druzí naopak argumentovali: Jakoupak zvláštní doktrínu, když jsme součást Varšavské smlouvy.

Ministr požádal generální štáb o stanovisko. Armáda je v takové chvíli vynikající instituce. Dokáže absolutně všechno. Má na to dva nástroje. První se jmenuje „Rozkaz“ a druhý „Provedu“. Kdyby se mělo dát do sériové výroby perpetum mobile, nebo spočítat kvadratura kruhu, stačilo by dát rozkaz a ať si někdo z podřízených zkusí neříct „Provedu“ a nedovolit se odejít.

V tomto případě došel úkol gravitační cestou od nejvyšších potentátů až ke mně. U mne se zastavil. Na mých vetchých bedrech bylo poučit ministra co je to vojenská doktrína a zda Československo takový přepych potřebuje. Na mně toto břevno odpovědnosti spočinulo nikoli proto, že jsem byl tak slovutný vědátor, ale z prostého důvodu, že jsem neměl žádné podřízené, na které bych to přenesl. V duchu mně bleskla hlavou myšlenka přímo svatokrádežná, že když mne pokládají za schopného poradit ministrovi, jak se má rozhodnout v takové kardinální otázce, mohl bych funkci ministra popřípadě místo něj rovnou vzít.

To jsem se ovšem neodvážil ani sám sobě pošeptat. Místo toho jsem uvažoval, kde bych našel pomoc. Vzpomněl jsem si na plukovníka Roubala. Napsal sice o doktríně NATO, ale dá se předpokládat, že alespoň ví, co to doktrína je.

Vyhledal jsem ho. Když jsem mu vysvětlil oč jde, byl potěšen důvěrou a pustili jsme se do práce. Nejdříve mi udělal školení, o čem vlastně máme psát a pak jsme přemýšleli. On byl Holmes, já Watson. Vyřešili jsme to šalamounsky, ale podle zdravého rozumu. Je samozřejmé. že musíme vycházet ze společných postulátů našeho spojenectví, ale při tom respektovat možnosti a potřeby země. Tuto základní moudrost jsme rozvedli do konkrétnější podoby a naše útlé dílko odevzdali.

Obvykle se stává, že taková práce prodělává zpětný proces tentokrát zdola vzhůru a na každém stupni si ji přisvojí a podepíše příslušný náčelník. Tentokrát došlo k výjimce. Otázka byla v dané chvíli tak ožehavá, že se pod stanovisko nikdo podepsat nechvátal, raději několikastránkovou expertizu předal opatrně dál a umyl si ruce. Tak došel text s podpisem dvou prostých plukovníčků až na stůl nejvyšší.

Mělo to dvojí důsledek. V sekretariátu ministra se uvolnila jedna kancelář a zaujal v ní místo generál XY, který tak měl o zaměstnání na léta postaráno. Na základě naší expertizy zadal objednávku odborníkům na vějíř dalších expertíz, z nichž se měla posléze doktrína slepit. To byl důsledek první. A druhý – zase se stal div divoucí a my s Oldou, místo v armádě běžného potrestání jsme byli odměněni. Sám soudruh ministr se nechal vidět a dal každému z nás přibližně jeden měsíční plat k lepšímu.

Netušil jsem, že tenhle historický krok mi konečně svými důsledky dá klíček k duši mého přítele.

Začalo to nevinně. V bytě zacinkal zvonek. Otevřel jsem a přede mnou se rozpačitě uculoval Olda.

„Když jsi mi pomoh‘ k takovému džobu, a ta odměna a tak ...cítím jako morální povinnost..,“ a vybaloval z hedvábného papíru láhev.

„Pojď dál. To jsi nemusel..,“ koktal jsem a prohlížel štíhlé skleněné tělo kubánského rumu. Viněty hrály purpurem a zlatem, zlatistý mok už svou barvou omamoval.

Což teprve když jsem vytřel prach z koňakovek a připili jsme si. Vůně byla báječná, opojné to bylo, ale kdybych si pochvaloval požitek na jazyku a patře, musel bych si vymýšlet. Měl jsem ústa jako v ohni.

Byli jsme s Oldou přibližně stejní alkoholici. On měl ze studií v Moskvě víc zkušeností. Vodku a gruziňáček jsme občas při různých oslavách popíjeli, ale nic moc. Když chtěl člověk večer číst anebo dokonce psát, ohnivé vodě se raději vyhnul. Teď jsme proti sobě za nízkým stolkem seděli, polykali utrejch jako hořké pilulky a tvářili se z povinnosti, jako by nám to kdo ví jak chutnalo. Teprve po létech v Havaně jsem pochopil, že tohle je báječné v koktejlu daiquirí, v čaji, v mátovém nápoji, ale ne čisté a nezředěné, jak jsme to tu ze vzájemné společenské konvence s Oldou cucali a demolovali si hrdla a mozky.

Když jsme se s pomocí boží dopracovali do poloviny lahve, bylo nám oběma pěkně zle. Nebyli jsme ani tak opilí, jako jsme měli spíš otravu alkoholem. Olda se převrátil na gauč a usnul, nebo ztratil vědomí. Já jsem se sesul a propadl do snů v křesle.

To bylo první jednání našeho pohnutého dramatu. Druhé nastalo, když jsme se za nějaký blíže neurčený čas probrali. Kulisy kolem nás se zatím vyměnily. Setmělo se, i když tomu hodiny neodpovídaly. Nebe kleslo na střechu paneláku, mračné, olověně šedivé. Pak se otevřelo a okenní tabulky zakryl proud kalné vody. Blesk stíhal blesk a po každém zapraštěla rána, jako by se svět trhal ve dví.

V první chvíli mne divadlo za oknem zaujalo tak, že jsem si nevšiml, co se děje s přítelem. Až pak – chvíli mi trvalo, než jsem si srovnal v hlavě, že se mi to nezdá, že je to skutečnost. Olda se svezl z gauče na koberec, polo seděl, polo ležel. Byl bledý až zelený. Oči měl vytřeštěné, ústa otevřená do šklebu plného děsu. Nechvěl se, ale třásl od tváří až po skrčená kolena. Ruce měl křečovitě napjaté a svíral a žmoulal shrnutý okraj koberce. Nemluvil, ale vydával tlumené neartikulované zvuky, sténal.

Bylo to tak nečekané a překvapující, že mne z počátku napadlo, zda to není nepovedený žert, zda nepředstírá, jak se bouřky bojí. Na takovou scénku to bylo přece jen příliš drsné.

Jak bouře pokračovala, Olda se poněkud zklidnil. Zůstal sedět na zemi, ukryl obličej v dlaních a utišil se. Jen po každém zahřmění jako by mu celým tělem projel elektrický šok. Když se bouře vzdalovala, slábl a pomíjel i záchvat.

Zvedl se, upravil, posadil se do křesla. Bylo patrné, že se cítil strašně trapně, že se hrozně styděl. Nevěděl jsem, jak se mám zachovat, co mu mám nabídnout, nebo zda se mám tvářit, jako by se bývalo nic nedělo. Na stolku před námi stála láhev kubánského rumu a prázdné skleničky. Nabídnout mu na vzpružení? Ale mně samému se pomyšlení na ten tekutý oheň příčilo v krku. Nepochyboval jsem, že jemu není o mnoho lépe.

„Uvařím kafe,“ přišel jsem na spásonosný nápad. Velmi vřele souhlasil. Uvítal asi nejen naději na šálek kávy, ale i to, že zůstane chvilku sám a dá se fyzicky i psychicky do pořádku. Přinesl jsem kávu, cukr, věnovali jsme se každý soustředěně svému hrníčku a lžičce a míchali, jako kdyby to bylo to nejdůležitější na světě. Dívali jsme se do kávy, jako kdybychom z jejích kruhů a přelivů chtěli věštit. Tu Olda spustil. Nejprve se mu hlas chvěl, ale nabýval na pevnosti, až jsem v tom zase začínal slyšet plukovníka Roubala. Z počátku byla po každé větě přestávka.

„Nemohu se ovládnout...Nejsem to vlastně já...Když to přijde, popadne mne to a je to jako konec světa...Vím, co dělám, ale nezáleží to na mé vůli.“

Mlčel jsem, nic jsem se neptal, pozoroval jsem ho kradí koutkem oka. Čekal jsem vysvětlení a přišlo.

„Stalo se to, když mi bylo asi pětadvacet. Byli jsme na Špičáku v chatě. Měl jsem bouřku strašně rád. Stál jsem u otevřeného okna. Do světnice vlétla hořící koule, motala se, a pak už nevím nic. Byl tam naštěstí doktor a udělal mi masáž srdce. Přežil jsem to bez následků. Až na ten komplex...Když se blíží bouřka, uteču od lidí, zalezu a mám hrůzu, aby mne někdo neviděl. Nebýt tady té narkózy,“ ukázal na láhev, „byl bych se včas vytratil...“

„Oldo, můžu ti něco říct? Jsi mi po dnešku tisíckrát bližší, než dřív.“

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: