Bez COOKIEs je omezený přístup!

Norský svetr

Zpět Obsah Dále

Vojenská akademie byla v majestátné budově. Postavil ji ještě císař pán a nezapřela, jak své cíňáčky miloval, i když mu za jeho dlouhého panování dokázaly prohrát všechny války, do kterých se se svým rakouským a později rakousko-uherským mocnářstvím pustil. Stála kousek od pražského Hradu, aby se podtrhl její význam. Průčelí prozrazovalo velmocenskou skromnost. Aby si nikdo nespletl marciální zařízení s dívčím lyceem, byly nad každým vchodem, na rozích i na sloupech kolem rozlehlé plochy plasticky vyvedené laufy kanónů, kopice dělových koulí a štukované vlající válečné prapory.

Když to převzala Československá republika, nebylo zapotřebí mnoho měnit. Teprve po šestiletém panování hitlerovského wehrmachtu se musel vyklidit svinčík, vymalovat a sem tam opravit omítka.

Když rakouský erár plůdkový rybník pro své oficírstvo proponoval, nebyl žádný troškař. Rozmáchl se velkoryse. Páni kadeti tu měli rozlehlou rajtarskou dráhu s pevnými i nastavitelnými překážkami. Když po druhé světové válce kobylky ztratily lesk a slávu i jako stavovský odznak důstojnického řemesla, z jezdeckého eldoráda zbyl jen běžecký okruh, doskočiště a hřiště na odbíjenou a nohejbal. To nezabralo mnoho místa a tak kolem zahrady zbyl široký prostor pro okrasné keře i pro „anglickou zahradu“, což jinými slovy znamená volné bujení brslenu, černého bezu a - přiznejme to – i lopuchu a kopřiv.

Doktoři znali ještě jednu památku na koňské století akademie. Neškodné oděrky, způsobené na atletické dráze se občas rozšířily v jasně červené, lesklé skvrny. Lidově se tomu říká „růže“. Tahle zákeřná kultura prý se udrží v půdě po koňském trusu s obdivuhodnou houževnatostí.

Do počátku šedesátých let dvacátého století se uniformy ve zdech akademie několikrát změnily, i povely vypadaly odlišně, ale význam armády nepoklesl. Však to století přineslo dvě světové války, jaké historie nepoznala, a zaclonilo mírové nebe termojadernou hrozbou.

Ale ani Martova líheň, i když je obehnaná železným plotem a v noci ji obchází stráž s nabitým samopalem, není nepřístupná normálnímu životu s porcí legrace. Jeden příběh vám povím.

Ve dne vojenská škola kypěla životem. V posluchárnách se přednášelo, v kancelářích klapaly psací stroje, na nádvoří se salutovalo, v ARMĚ svačilo. Náčelník akademie se věnoval svému hobby. Neměl doma dva burše, kteří by museli počítat: „První – druhý, první – druhý...“ (Viz Švejk, díl třetí, kapitola 2.) Zastavoval však frekventanty a kontroloval, zda nemají zašlou zlatou šňůru na brigadýrce.

K večeru mraveniště ztichlo. Posluchači se ponořili do skript, slepovali a malovali červenou a modrou pastelkou mapy, důstojníci a občanští zaměstnanci odešli domů. Pár nenapravitelných sportovců hrálo na hřišti fotbal. Pak už i zpocení čutálisté odešli do sprch a poslední známky ruchu dozněly.

Záklaďáci z pomocné roty drželi stráž a obcházeli objekt. Měli parádní vojnu. Přes den se nepřetrhli a ve stráži podléhali každý den jinému dozorčímu. Obchůzky nepřeháněli. Hodili si samopal za záda, trochu se prošli po prázdném nádvoří. Když ještě někdo hrál nohejbal, chvíli se dívali a pak šli podřimovat nad starými výtisky Obrany lidu a Československého vojáka na strážnici.

Přihodilo se, že se jednou přece jen něco stalo. Příští dny toho byla plná akademie. Šuškali si to a pochichtávaly se sekretářky, uklízečky, prodavačky v ARMĚ, ale i majoři a plukovníci, o lajtnantech, kapitánech a posluchačích nemluvě. Co zvířilo hladinu tak utěšeně stojaté vody? Našli v internátu bombu? Otrávil někdo v závodní jídelně segedínský guláš? Lezl v noci diverzant přes plot? Samá voda. Něco pikantnějšího.

Bůh suď, co strážnému vnuklo, aby obešel pozdě z večera okruh kolem plotu. Pouliční světla pronikala litinovými mřížemi a spletí bezlistých keřů. Byl pozdní podzim. Chladna zvečera, chladna z rána. Nehledě na nižší temperaturu – v pološeru se mihly dvě postavy v bílém, s teplejším oblečením v náručí.

Ještě že nebyl strážný bdělý a ostražitý. Docela nevojensky vyvalil oči a otevřel ústa, místo aby podle řádu vnitřní služby uchopil zbraň v palebné poloze, vykřikl „Stůj!“ a žádal heslo. Díky tomu, že byl tak řečeno „voják na baterky“, skončila dramatická příhoda v pohodě.

Ale ne docela. Měla ještě ne-li pohnuté, pak pikantní pokračování. Postavy z křoví se vytratily, strážný je nepronásledoval. Když však chvíli stál a rovnal si v hlavě, co se vlastně přihodilo, pohled mu padl na hnízdečko, odkud koroptvičky vyletěly. A ejhle! Upoutalo ho cosi pestrého. Na pelíšku v suché trávě ležel tlustý červeno-žluto-hnědý vlněný dámský svetr. Zdvihl ho a jako korpus delikty, hmatatelný důkaz své neobvyklé bdělosti, odnesl na strážnici. Celá stráž i s hotovostí a dozorčím důstojníkem podrobila objev zevrubné prohlídce.

Že by si byl za plotem v prostoru vojenského zařízení udělal nepřátelský narušitel pohodlí, na to to nevypadalo. Svetr odpovídal módě, jež panovala a nebyl to ledajaký kousek. Nic nenápadného. Přes prsa na píď široký žlutý pruh, na něm řada hnědých sobů. Níž stejně široký pruh červený s velikými bílými sněhovými vločkami. Barvy a vzory se v různých obměnách opakovaly na ramenou, na zádech, po břiše i po rukávech. Takové svetry právě po Praze „letěly“ a říkalo se jim norské.

Strážní i dozorčí měli o čem meditovat. Čemu se ty dvě postavy asi věnovaly, na tom se celkem bez velikých potíží a názorových diferencí shodli. Lišili se v názoru, koho svetr připomínal, kdo se tím výkřikem módy v posledních dnech pyšnil. Vážná polemika se točila kolem otázky, jak najít majitele a jak mu nález poctivě vrátit. Bylo se obávat, že dotyčná dáma – páni takovou strakatinu nenosili – se bude ostýchat, i když ji ztráta jistě mrzí.

Trochu z dobré vůle, ale víc ze škodolibosti vystavili ráno svetr v celé kráse za oknem vrátnice. Nikdo z osazenstva nemohl projít okolo, aby si ho nevšiml. Dozorčí ochotně vyprávěl, jak se tam ten krásný kousek ocitl.

Teď teprve se rozšuměly repliky a komentáře. Klapot psacích strojů byl dopoledne slabší. Spíš se celou akademií ozývalo poťouchlé hihotání. Jestliže se strážní dohadovali, koho snad v podobném odění zahlédli, ženské to věděly „tutově“. Přece taková nápadná věc nemohla zůstat v babinci bez povšimnutí. Čím víc té parádnici včera záviděly, tím s větším zadostiučiněním se jí dnes po straně šklebily.

Celá akademie čekala věci příští. Spíš ani nečekala, ale sledovala, jak se z toho ona osudem postižená kolegyně. dostane. Objeví se zítra ve svetru na nit stejném? Ale i kdyby ho sehnala, bylo by to příliš nápadné. Okatější, než kdyby si rovnou pro svůj svetr k dozorčímu došla.

Jak se tváří? Jestliže se první den červenala, příští dny zelenala žalem a zlostí. Nedivme se, je to k vzteku chodit dvakrát denně kolem své věci a povinně se tvářit, že se k ní člověk nezná. A ještě k tomu poslouchat pitomé špičkování. Jak se to červenání a zelenání vzájemně rušilo, přestávalo to lidi pomalu bavit a senzace ztrácela punc.

Svetr ve vrátnici překážel a nebyla vyhlídka, že by se postižená duše odvážila. Některé srdnaté sufražetky prohlašovaly: „Když si to ta a ta stydí vzít, já půjdu a řeknu, že je to moje. Takový drahý svetr za trochu ostudy stojí.“ Ale i ty nejstatečnější zůstaly jen u slov a skutek utek´.

Až někdy za měsíc, za pět neděl dozorčí důstojník povídá strážnému: „Tenkrát jsi ten svetr našel ty, jak jsi vyplašil ten párek, že jo?“

„Ano, soudruhu majore.“

„Máš holku?“

„Mám, soudruhu majore.“

„Kde bydlí?“

„V Náchodě, soudruhu majore.“

„To je dost daleko, tam až se ta historie nedostane. Vem si ten svetr, je ho škoda. Dej ho svej holce pod stromeček. Je úplně novej.“

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: