Bez COOKIEs je omezený přístup!

Štědrý večer

Zpět Obsah Dále

„Kde budete zítra na Štědrý den, paní S.?“

„Budeme doma s dcerou, s Vlastou.“

„Samy?“

„Jak to samy? Když jsme spolu s mojí Vlastičkou, ani ona, ani já nejsme samy. Je nám spolu dobře.“

„To je krásné. Závidět se nemá, ale přiznám se...“

„Vy nebudete... u nikoho? Já myslela, že Martin bydlí někde blízko... říkal jste.“

„Oni jedou za dcerou do Francie, do Nancy.“

„Ti se mají. A Standa?“

„Ti mě pozvali na Boží hod.

Víte, paní S., já jdu k mladým strašně rád. Těším se na to vždycky jak malý kluk. Ale Štědrý den, hlavně ten večer, to je něco jiného. Připadám si skoro jako vetřelec – od slova „vetřel se“, jako bych se vetřel a překážel.“

„To si zbytečně namlouváte. Děti vás zbožňují. I vnučky, ty u vás také vyrostly. To se tak někdo uměl narodit; jejich máma a táta nevědí, co ve vás mají.“

„Vnučky jsem měl a mám radši, než vlastní děti. Když jsem šel do penze a rozvedl se, řekl jsem si: Budu žít jen pro Míšu. Bylo jí deset. Učili jsme se spolu, hráli si, vymýšlel jsem jí pohádky. Miloval jsem jí nade všecko a ona mne. Přibývaly roky a přišly kamarádky. Pak se jí začala zapalovat lýtka a děda byl tááákhle maličký.“

„To si nesmíte tak brát.“

„Nepokládám to za tragédii. Malé vlaštovky se naučí létat a už se do hnízda nevracejí. V přírodě je to vždycky tak. Proč by to mělo být u lidí jiné?“

„Když děti překonají „telecí léta“, zase se vrátí.“

„Já bych tomu ani „telecí léta“ neříkal. Chtějí se postavit na vlastní nohy. Největší neštěstí, když zůstanou rodičům na krku.“

„Máte pravdu. Někdy je to lenost, někdy z přemíry rodičovské »opičí lásky«.“

„Vím, že se děti k rodičům vracejí, ale to je něco jiného. Jsou už zralí lidé, i když potřebují oporu, radu a tak.“

„Abychom to nezamluvili. Jak budete trávit Štědrý den, pane Marek? To budete sám? Rozsvítíte si stromeček?“

„Ne. To bych asi brečel. Celý život jsem si říkal, že Štědrý den je nejkrásnější chvíle v roce. Alespoň u nás v Čechách. Vzniklo to z náboženství, ale většina lidí to tak nepociťuje. Je to vlastně tradice mnohem starší, než křesťanství. Příběh o narození Ježíška zasadili do dnů slunovratu, vzkříšení přírody ze zimní smrti.“

„Vy na to jdete moc vědecky, pane doktore. Já si nelámu hlavu s tím, jestli je to kvůli slunovratu, Ježíškovi, Dědu Mrázovi, nebo Santa Klausovi. Rozsvítíme svíčky na stromku, dáme si dárky a je nám krásně.“

„Máte pravdu. I když jsem ty teorie o prapůvodu svátků poznal, radost z Vánoc jsem neměl menší. Teď se Štědrého dne skoro bojím a říkám si, kdybych už ho měl radši za sebou.“

„Proč?“

„Člověk si myslí, že má rád stromeček a dárky a slavnostní večeři na atlasovém ubrusu. Ale Vánoce, to je vlastně rodina, to že se sejdou všichni dohromady a je jim spolu dobře. A já – jakoupak já mám rodinu? Děti mají rodiny své, vnučky budou u svých mládenců a děda zbyl. Jako když se hraje Škatulata hýbejte se a poslední zůstane uprostřed sám.“

„Tak to není. Ke komu půjdete, tomu uděláte radost.“

„Pochybuji. Nikomu Černého Petra dělat nebudu.. Projdu se večerní Prahou, po Karlově mostě, po Starém městě. Těším se na zasněžené uličky, na staré lampy.“

„Všechno nejlepší...“, potřásli si rukama.


Přijel skoro prázdným metrem k Muzeu. Šel dolů Václavským náměstím. Ze stánků místo opečené klobásy voněl grog, ale zdálo se, že ani o ten nebyl veliký zájem. Chodců bylo pořídku a češtinu nebylo slyšet. I Japonci a Vídeňáci se chovali nějak jinak, než obyčejně. Nepohybovali se ležérně, nedemonstrovali, že jsou zde hosty. I oni někam spěchali, nebo to alespoň předstírali. Nebo chvátali jen proto, že je zábly nohy a mrzly jim uši? To asi také, ale nakazil je všeobecný cílevědomý pohyb. Každý Pražák i venkovan věděl, kam a proč jde, kde ho čekají, kde dnešní večer stráví. I pár tisíc bezdomovců našlo škvíry ve svátečním velkoměstě a vytratili se z promrzlých ulic.

Šel a vzpomínal. O Štědrém dni každý omládne. Ne o rok, o dva, ale o celý život. Vrátí se do dětství. To ho zformovalo a určilo mu osud. „Dítě je otcem člověka“.

V duši se mu promítal film.

Stříbrná noc se snesla na myslivnu. Hvězdy červené, zelené, modré a nejvíc zlaté. Celé nebe posypané zlatým prachem.

Tatínek se vrátil z lovu. Byl cítit mrazem, potem a střelným prachem. Zajíc a bažant byli zmrzlí na kost. Chudáci, ty potkal smutný Štědrý den. Ještě dva dny budou mrznout za oknem a pak je čeká kremace ve smetanové omáčce.

V kuchyni visel u stropu věnec z jedlového chvojí a celou místnost provoněl.

Maminka se sestrou už několik dní pekly pracinky, koláčky z lineckého těsta s šípkovou zavařeninou, vařily čokoládu a lepily báječné oříškové kuličky. Té vůně! A těch lákadel. Maminka mu sem tam kousek dala, když se něco polámalo, připálilo, nebo nepovedlo. Bylo to, „jako když dá volovi malinu“. Víc se laskominy podráždily, než usmířily. Něco se podařilo uzmout, ale plác – a maminka se rozpálenou rukou neminula. To spíš tatínek sem tam vyhrožoval, ale z jeho hromů neuhodilo. Maminka, ne že by nebyla hodná, byla zlatá. Ale přísná, to se jí upřít nedá.

Na Štědrý den se neobědvalo – aby se vidělo zlaté prasátko.

Během roku se mamince nikdo do kuchyně nepletl, ale na Štědrý den? Všichni. Liduška dělala cukroví. Bratr připravoval bramborový salát. To byla jeho specialita. Kde to vzal? Asi někde v Budějovicích nebo v Hradci na studiích. Táta zabíjel a kuchal kapra, opatrně, aby nevytekla žluč.(Já jako nejmenší jsem dostal rybí měchýř a položil si ho ke kamnům uschnout.) Kapr byl zaručeně ona, paní kaprová, jikrnáč. Přece si táta nevybere mlíčňáka. Že se to v kádi nepozná? To se říká jen řadovým kunčoftům, protože by chtěli všichni jikrnáče a mlíčňáci by zbyli. Každý rybář umí zmáčknout kapříkovi trochu bříško a pravda je na bíle dni. Rybí polévka s jikrami je přece jen jiné pochutnáníčko, než s mlíčím.

Já jsem se také činil. Ochutnával jsem a všechny každých pár minut pobízel otázkou, kdy už budou hotovi a půjdeme večeřet.

Uprostřed stolu lampa. Všechny dětské večery v jejím žlutém jasu, pod jejím dohledem. Bronzové postavy na rozkročeném stojanu. Osmihranná skleněná báň s petrolejem, v ní knot, bílý hádek. Hořákem vládne jen tatínek. Odpovědnost je na něm. Aby bylo co nejvíc světla a neočadil se cylindr. Baldachýn z křehkého porcelánu je pomalován květy. Umění nebo barvotisk? Dětství si radost takovými otázkami nekalí.

Zlatý kruh a kouty v šerém přítmí. Spojí rodinu do jedné bytosti o pěti párech očí. Tichnou všechny rozpory, zavládl mír a pohoda. Očarované kolo ohně a světla.

Večeře bývala v ten den výjimečně brzy, sotva se setmělo. Ale dlouhá byla k nepřečkání. A tátovi po té štrapáci v lese a v hlubokém sněhu vytrávilo a po celodenním půstu si musel – ach bože – rybu i salát přidat. Kdo to má tak dlouho vydržet?

Psi z honu uštvaní, ucouraní a vymrzlí okusovali si pod kamny z rousů na nohou rampouchy a žádostivě pohlíželi na hodující kolem stolu. Spořádali sice vydatnou porci své večeře, ale kost, hozená od stolu, je přece jen něco jiného. (I když tatínek to nerad viděl: „Psi se nesmí učit žebrat, sotva slyší, že jsme zacinkali příborem.“) Dnes přicházeli zkrátka. Na rybích kostech si pochutnaly jen kočky. Ty jedly delikátně a opatrně. Psi by to zhltli a udávili by se. Na to jsou naučení jen severští husky a ne ohaři a jezevčíci.

Konečně mísy s rybou a salátem ze stolu zmizely a vystřídaly je ořechy, jablka a pomeranče. Zatím spíš pro ozdobu, aby nebyl ubrus prázdný. Maminka konečně odešla do pokoje. Prosklené dveře prozradily, že se tam rozžíhají svíčičky. Pozor! Nadejde kýžený okamžik. Cink, cink. Nejraděj bych tam utíkal, ale ovládl jsem se a kráčel důstojně a slavnostně. Nastal nejkrásnější okamžik z nejkrásnějšího dne roku.

Špetka jehličí ze vzácné douglasky se od svíčičky připálila a pokoj dýchal neopakovatelnou vánoční náladou. Těch pravých Vánoc, dětských.

Rozdaly se dárky a nejmenší rozbaloval první. Knížky! Zbytek večera zmizel na pustém ostrově Robinsona Crusoe, Dvacet tisíc mil pod mořem, nebo v Díle Jiřího Wolkera. Podle míry stáří.

Pod okny se ozvala pastýřská trouba. To se rodina chudého holiče, který měl pět dětí, brodila sněhem od samoty k samotě a zpívala „Narodil se Kristus pán, veselme se“. Každý rok opakovala: „Šťastnej a veselej novej rok vám vinšuje rodina Pištěců.“

Maminka jim dala výslužku a nějakou korunu a zvala je dál: „Pojte se vosušit a vohřát.“

„Nemůžem, pani lesní, eště toho máme moc vobcházet.“

Nalila jim pořádné kafáče horkého čaje s rumem. (Dětem úměrně podle toho, kam sahaly od země.) Zavonělo to po celém stavení.

„Mockrát děkujem, pani, a pámbů jim to zaplať.“


Tak to nesl v sobě a prožíval uličkami Starého města.

Karlův most byl skoro prázdný, nestát na obrubě v mrazu kamenné sochy a neviset na kříži přibitý Kristus.

Praha přikrytá po bradu peřinou sněhu odpočívala ve žlutém světle luceren. Světélka se tetelila na vodní hladině. Jak dokázalo milionové město v téhle chvíli ztichnout jako myška? Jen jez hučel.

Ještě nějaká postava krom těch kamenných se opírala o žulové pažení a hleděla pod most do černé vody. Žena. Do tváře jí vidět nebylo, ale ramena se otřásala pláčem.

Proboha, nechce ta ženská skočit do vody? Jak by ji zachraňoval? Co má udělat? Jít k ní a promluvit na ni? Není to drzé? Neznamená to míchat se cizímu člověku do života? Jako kdyby vlezl do cizích dveří? Ale co když je ta pani zoufalá, něco se jí stalo, je jí zle, potřebuje pomoc? Na Štědrý večer by měl být každý šťastný a ji něco vyhnalo do studené noci. Naklání se nad ledovou tříští pod mostním pilířem. Kdo už potřebuje účast, ne-li ona?

Odhodlal se.

„Pani, moh‘ bych vám něčím pomoct?“

Ticho. Vyňala kapesník z kabelky. Zdálo se, že se ramena uklidnila.

„Promiňte, nechci se podbízet. Stane se, že člověk potřebuje podanou ruku...,“ zafilozofoval.

Obrátila se k němu uslzelou tváří. Paní S.

„To jste vy?“ vyhrkl překvapeně a ne zvlášť taktně.

„Proboha co se vám stalo? Myslel jsem, že sedíte s Vlastičkou u večeře a vy tady...“

Stála se sklopenou hlavou. Začala znovu plakat. Byl to už jiný pláč. Takový, který odplavuje chmury a slibuje útěchu.

„Nic strašného se mi nestalo. Jsem jen hlupák. Jak jste to říkal o těch vlaštovkách? Moje vlašťovka vyletěla a já se s tím nemůžu smířit.“

„Odešla z domova? To snad ne.“

„Ne, neodešla. Slaví Štědrý večer se svým chlapcem.“

Oddechl si. Žádná srdceryvná tragédie a důvod ke skoku z mostu. (Byla by to ohavná smrt v té ledové vodě.) Začal ji těšit. Veliký smysl jeho řeči neměly, ale přece drobátko působily, jako když se pofouká bolístka. Přestala plakat a dala se do vyprávění. Ulehčovala zraněnému mateřskému srdci.

Šli Mosteckou ulicí. Vedla se ho pod ramenem a cítil, jak se chvěje. Trochu to byly dozvuky pláče, trochu ji pronikala zima. Kdo je potkával, říkal si: milenci, i když už v létech.

„Kde bydlíte? Mohu vás doprovodit domů?“

„V Karmelitské, tady kousek. Jste moc hodný, ale už dojdu sama.“

„Doprovodím vás rád. Co mi to udělá?“

Po chvíli nesměle začal: „Musím se vám s něčím přiznat.“

„K čemupak? Jistě to není nic hrozného.“

„Ne, to není. Ale moc šlechetné to také není. Vy máte bolest, je vám smutno a já jsem z toho skoro šťastný – že jsem vás potkal.“

Mlčela. Podíval se na ni zpytavě. Pochopila ho správně? Pochopil, že pochopila. Na takové věci jsou ženy vnímavé. I když je jim něco přes padesát a řekne jim to muž, který by mohl být jejich tatínkem.

Šli kousek mlčky. Zdálo se mu, že se na jeho loket přitiskla trochu víc. Asi aby jí bylo tepleji.

„Já se vám také přiznám. Vlasta odešla a na mne v pustém bytě všechno padalo. Utíkala jsem a nevěděla vlastně kam. Řekl jste, že půjdete na Karlův most...nohy mě tam nesly... A pak jsem slyšela za sebou kroky a věděla jsem... nemyslete si o mně...“

Vzal ji za ruku, ještě ztuhlou mrazem a přiložil si ji k tváři.

Došli ke dveřím.

„Pojďte dál.“ Řekla to prostě a on to tak přijal.

Na stolku stál stromek. Rozžala nedotčené svíčky. Vyňala z ledničky salát a dala na pánev dvě porce kapra. Začínali štědrovečerní večeři trochu se zpožděním, ale nezdálo se, že by jim to vadilo. Alespoň to na nich nebylo znát. Ona už neplakala a on neříkal, že se Štědrého dne obává a těší se, až jej bude mít za sebou.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: