Bez COOKIEs je omezený přístup!

Stane se

Zpět Obsah Dále

„Jako vždycky, pane generále. Máte vaše oblíbené místo pod oknem.“

V servilním předklonu ukazoval pan vrchní napřaženou levicí a pravou rukou přidržoval temně rudý sametový závěs. Jeho angličtina měla do perfektnosti daleko, ale milostivá paní si rezervaci kvůli konverzaci neobjednala.

Hosté utichli a zvědavě si prohlíželi zajímavý pár, který šéf podniku úslužně odváděl do séparé.

Starý trochu kulhavý pán a mladá rozkošná dáma.

On měl bílou lví hlavu, vznešenou vzpřímenou postavu, dobrý šedesátník. Zářil pečlivě upjatou uniformou. Modrý dvouřadový kabát se zlatými knoflíky, na ramenou zlatá prkénka s třemi velikými stříbrnými hvězdami. Na hlavě bílou brigadýrku s bohatou zlatou parádou. Na kalhotách široké červené lampasy a na rukou bílé rukavičky.

Muž se tvářil důstojně a vznešeně, žena byla vtělená přívětivost a úsměv. V dlouhých večerních šatech vynikala štíhlá postava. Při každém pohybu se pod duhovými, zlatými a stříbrnými vlnami rýsovaly slibné ženské tvary. Dekolt byl právě tak hluboký, aby napověděl, ale zároveň cudný, aby nechal dost místa představivosti. I když přešla a otočila se zády, bylo co obdivovat. Se vznešenou nevšímavostí plul její pohled nad účesy dam a plešemi pánů. Vychutnávala všeobecnou pozornost, která ji opájela.

Měla, co si vysnila.

Nevedla k tomu snadná cesta a soudek medu se neobešel bez důkladné porce dehtu.

Na počáteční dobu vzpomínala nerada. Ne že by ji byla tenkrát prožívala s trpkostí. Právě naopak, byla tehdy navýsost spokojená. Maturita s vyznamenáním, pět úspěšných let na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Redaktorské místo v televizi. Spolu s kameramanem vyhledávala zajímavosti a byla pyšná, když viděla svůj šot ve večerním vysílání. Znovu byla přijata na fakultu už jako asistentka a nabídli jí aspiranturu. Cítila se v sedmém nebi.

Pak přišel převrat. Z fakulty ji nevyhnali, aspirantské stipendium dostávala dál, ale dráždila ji nejistota. Měla strach, zda ji nová šlechta nevyhodí a se závistí sledovala stratosférickou kariéru některých vrstevníků. Manžel spolužačky se pustil do podnikání a jezdil ve Fordu a Eva se nosila jako pávice.

Co kdyby to zkusila také? Uměla jazyky a uchytila se u švédské firmy, která hledala tlumočníka a domácího člověka, znalého poměrů. Peníze jí vzaly dech. Cesty mezi Prahou a Stockholmem se staly běžnější, než výlet na Slapy.

Leč jak rychle pohádka začala, tak skončila. Firma narýžovala ve všeobecné bonanze popřevratových spekulací miliony a přehodila výhybky. Našla si výhodnější „claim“ v jiné z bývalých zemí „za železnou oponou“.

Co teď? Stipendium ještě stále dostávala, ale ponořit se zase do nudného studia? Zvykla si na „rychlé peníze“. Plat ve valutách a dvornost cizinců jí učarovaly.

Rok, dva poletovala po příležitostných pracích jak motýlek po kytičkách. S překlady úspěšně uplatňovala milé úsměvy. Kromě dolarů, marek a franků sklízela komplimenty v několika světových jazycích. Pracovní zakázky obchodníků byly v zápětí provázeny dotazem, zda má večer volno a mohou ji pozvat na večeři.

Nezdráhala se, ale byla opatrná. Uvažovala chladně a prakticky. Známost se zajímavým, ne ošklivým a movitým cizincem? Trvalejší poměr? Proč ne? Už jí nebylo dvacet, ze zamilovanosti vystřízlivěla a ztráta panenství jí také nehrozila. Ale dělat několik dní matraci chlapovi, který se chce lacino pobavit a pak práskne do bot? Získala by leda firmu lehkého zboží, ne-li něco horšího. Tak to ne, miláčci.

Dovedla být roztomilá, pěkně se pobavit, dobře povečeřet – dobroty, které ještě nedávno znala jen z lehkých románků a detektivek – s mírou se napít, ovšem tak aby neztratila sebekontrolu, dát se odvézt domů taxíkem, ale pak prrr a zpátečku. Dobrou noc, Bonsoir, Gute Nacht, Good night, Buenas noches, See you later, maňana.

Neztrácela víru ve šťastnou hvězdu. Šťastnou? Každý má o štěstí jinou představu. Sledujeme její vzpomínky. Jak si štěstí vysnila, tak ji potkalo.

Nestřetla je v Praze, ale s laskavým zákazníkem na placených cestách mezi Bruselem, Stockholmem a Helsinkami. Zpočátku to vypadalo jako obyčejně. Překlad obchodních papírů z angličtiny do ruštiny a obráceně. Nezajímaly ji, pro ekonomickou špionáž nepracovala a ani si pořádně nevšimla, čeho se to týká. Jen ze zvyku odhadovala, jak je šedivý Američan, kterého provázela, movitý. Nezdálo se to být nejhorší. Když ji pan Andrew Morrison pozval na večeři, neměla důvod, aby se zdráhala.

Nezdálo se, že by starý pán dychtil užít si s českou Mary v posteli a zamávat křidélky. Byl v letech a jeho křidélka už měla nepochybně lesk slávy za sebou. Když vyřídil suchou obchodničinu, zajímavě se bavil. Působilo mu zřejmou radost, když mohl ohromovat společnici líčením, co procestoval a prožil. Marii to moc nebavilo, ale uměla zájem obstojně předstírat a udržet víčka, aby neklesala.

U jedné večeře nezůstalo. Společnost šaramantní překladatelky byla Američanovi čím dál příjemnější.

Pan Morrison se s ní rád předváděl ve společnosti. Sloužila mu jako působivá dekorace. Podobně, jako když předjede v drahým Buicku, nebo si vetkne briliantovou jehlici do kravaty.

Bylo to vzájemné. Přísloví říká, že mladá krásná žena nejvíc vynikne vedle starého ošklivého muže. Pan Morrison nebyl ošklivý, ale určitě nebyl mladý a ztepilý a nevynikal tváří hollywoodského prvního milovníka. Jeho kouzlo bylo v patriarchální vážnosti a právě to byla pro Mariiny půvaby působivá kulisa. Něco jako boa z nebožky polární lišky okolo něžné křivky ve výstřihu.

Neubránila se, aby ji jeho životní zkušenosti a dokonalé vystupování čím dál víc získávaly. Vyprávěl jednou o lovech na lvy v africké savaně, podruhé o cestách s psím spřežením za polárním kruhem, o ceremoniálech u dvora v Nepálském království a o kasinu v Las Vegas. Co z něho však nemohla přes všechny pokusy dostat, bylo souvislé curriculum vitae. Jeho barvitá líčení představovala střípek tady, střípek tam, ale nikdy ne solidní a ucelené údaje o životě. Dráždilo ji to, ale zároveň tím byla jeho osobnost záhadnější a čím dál přitažlivější.

Tajil se v ní dech, když si oblékl do exkluzivního nočního podniku nádhernou generálskou uniformu. Prozradil jí, že je stíhací pilot na mateřské letadlové lodi. Zmínil se o milionové jachtě, kterou má zakotvenu v jihošpanělském přístavu. Pozval ji, aby ho příští léto provázela podél pobřeží Středozemního moře.

Jaká zázračná rybka to oťukávala její háček! Taková příležitost se člověku naskytne jen jednou v životě. Nedočkavost a chvat by to mohly pokazit. Vážila na lékárnických vahách zamilovanost i zdrženlivost. Muž v létech byl pro ni bohatá kytice lákadel a svůdných vyhlídek, ale za srdce ji nechytil. Na to už bylo jeho kouzlo vyčpělé a ona příliš zkušená. Vnímala ho a uvažovala o něm chladně pragmaticky. Bedlivě ho sledovala a opatrně, krok za krokem přizpůsobovala chování zrající situaci.

Došlo i na sex. I z toho dokázala udělat prostředek, který starého pána pevněji připoutal. Mladické vášně už s ním, s chudákem, nelomcovaly. Když se konečně odhodlal k pokusu, Marie se musela kousat do rtů, aby nevyprskla smíchy. Sehrála však pohotově roli, kterou si předem promyslela. Vyznala se, jak horoucně ho miluje a dala znát, že soulož je pro ni až někde na desátém místě. Zároveň se tvářila, jako by díky jeho pokleslému mužství prožívala nepoznané vzrušení a rozkoš. Překonala hnus a odpor a laskala jeho hadrovitý úd. Po několika neúspěšných pokusech se uchýlili k orálnímu sexu a Marie si jakž takž přišla s bídou na své. Pro starého pána to při vší nechutnosti a trapnosti bylo něco jako netušené vzkříšení z mrtvých.

Těžce vysloužená odměna na sebe nenechala čekat. Mariino nejhoroucnější přání se splnilo. Pan Morrison jí nabídl sňatek. Z nepochopitelného důvodu nechtěl jít na americký konzulát v uniformě, ale i tak to byl pro ni životní triumf. Přestala být tuctová Marie Nováková a stala se Maria Morrison. Do rubriky „Národnost“ nyní s pýchou psala: „Americká.“ (Přes doktorát filosofie si dobře neuvědomila, co to je.) Mohlo ji potkat v životě větší štěstí? Vznášela se na andělských křídlech.

Příjemné překvapení pro ni bylo, když si manžel přál žít v Praze. Najali si patro v přepychové vile. Obešla všechny známé a svého manžela představila. Tentokrát neměl nic proti tomu, aby si oblékl generálskou uniformu. Se zvláštním potěšením obcházela bývalé spolužačky z filosofické fakulty a kolegyně z televize. Příbuzenstvo mimo hlavní město postupně objeli v černé limuzíně z půjčovny aut.

Když vychutnala rozkoš ze závistivých pohledů, očekávala další triumfální cestu, tentokrát do Ameriky. Manžel se však rozhovoru na toto téma vyhýbal. Podobně zamluvil zmínku o jachtě ve Středozemním moři. Zdálo se, že na opuštění Prahy nepomýšlí, i když v něm všechno české budilo hluboké opovržení.

Žil v Praze měsíce, pak už rok za rokem, ale neměl chuť naučit se česky ani Dobrý den a Děkuji. Při zmínce o čemkoli z českých dějin se ušklíbl. Na všechno, co se událo dříve, než plachetnice Mayflower s Otci poutníky přistála 11.listopadu 1620 v Plymouthu, pohlížel jako na pravěk. Česká hudba, která je v USA tak oblíbená? Smetana, Dvořák, Janáček? Neměl zájem. Občas si vzali z půjčovny vůz a zajeli do Karlových Varů, do Brna, do Špindlerova mlýna. Ušli sto metrů do restaurace, poseděli dvě, tři hodiny a vrátili se domů.

To pořád ještě šlo. Marie chápala, že každý špás něco stojí a partnerovi se přizpůsobovala. Pak začala vystupovat na obloze vážnější mračna. Ukázalo se, že s bohatstvím pana Morrisona to není slavné. A jeho mezinárodní obchody? Objevily se aféry, vyšetřování, soudy. Nebyl usvědčen a odsouzen, ale neprokázala se jednoznačně ani jeho nevina. A co bylo nejhorší – další příjmy z obchodování vyschly. Dostával jakous takous penzi, která – po výměně dolarů za koruny – stačila na slušné živobytí. Ale skrovnost nebyla ani jeho, ani její vytouženou metou.

Přicházela rána za ranou. Z přepychové vily je vystěhovali a zůstal jim statisícový dluh. Z nouze vzali zavděk jednou místností u příbuzných. Že je jachta ve Španělsku chiméra, to už Marie dávno pochopila. Zděšeně si domyslela, že i generálská uniforma a létání pětašedesátiletého dědečka na stíhačkách mateřské letadlové lodi je podvod.

Co teď? Provdala se za šejdíře, nebo za blázna? Ve slabé chvilce si vylila srdce přítelkyni: „Je to podvodník a gauner.“ Kamarádka ji konejšila, ale v duchu cítila škodolibé zadostiučinění: Co sis nadrobila, to máš.

Rozvod? Moc dlouho se naparovala, že má Američana, že je Američanka, blýskala se vedle jeho generálských hvězd. Teď se má přiznat, že je osel, že skočila na špek darebákovi? Dlouho si s ním notovala a ostentativně pohrdala vším českým. Prohlašovala přece, že je „americké národnosti“. A teď by měla přiznat, že je hloupá česká husa?

Nikdy. Ani za nic. Nechala se nalákat dědkem, aby se s ní mohl pyšnit jako s pěknou kůstkou, aby mu na stará kolena hřála studené nohy v posteli. Za to bude ten chlap pořádně platit. Když ne sumou dolarů, pak jí bude sloužit alespoň jako tahoun a stafáž.

Představovala si to při vší bídě ještě poměrně růžově, avšak drsná skutečnost byla čím dál horší. Neměli peníze, ale on přece jen dostával neslavný důchod. Jenže ji z toho nedal ani dolar, ani korunu. Nejen že ji neživil, ale ona si musela najít práci a živit jeho. Nebyl její tahoun, ale ona jako soumar nesla břemeno za oba.

Jeho stáří se ozvalo. Jednou selhávalo srdce, podruhé ledviny, příště prostata. Koleno bolelo a kulhal víc. V nemocnici mu doporučili francouzské hole, ale ty mu jeho ani její ješitnost nedovolily. Raději v bolestech pajdal. Naučil se kráčet pomalu, opatrně, krok za krokem, aby mu to neubíralo na vážnosti. Spíš to dokreslovalo obraz seriozního starce.

Marie už se také s mládím rozloučila. Přehoupla se za padesátku. Když na sobě před zrcadlem hodinku zapracovala, mohla se vydávat za zachovalou čtyřicátnici. Ovšem navenek. S vlastními tísnivými pocity ženy v přechodu se tak snadno vypořádat nedokázala.

Muži se za ní ještě občas otočili, ale už to nebylo, co bývalo. Zmizely iluze, co by mohla, kdyby chtěla. Dveře se jí pomalu, ale jistě zavíraly.

Skřípala zuby (které už také nebyly bez kazu). Ten všivák si z ní udělal služku a lacinou děvku. Ale může ho vykopnout, i když by si to tisíckrát zasloužil? Má takhle přece jen alespoň navenek mužského a nepatří ještě mezi ženské, na které se všichni vykašlali a odhodili je do starého železa. Kde by sehnala jiného? Sehnala by ho vůbec? A kdo jí zaručí, že to nebude ještě větší pacholek, než je tenhle?


To všechno jí procházelo hlavou, když večeřela po boku tříhvězdičkového generála a úslužný majitel podniku osobně okolo nich kmital. Dvě, tři další dámy v salonku po ní závistivě pokukovaly. Ústřice, želví polévka, bažant, zmrzlinový pohár ani šampaňské, nic z toho nebylo špatné. (Že na to musí týden dřít a řadu dní se krmit jako žebračka, to se nepozná.)

Vystoupili z taxíku. Generál dal taxíkáři štědrý tuzér – z jejích peněz, pochopitelně. Ztěžka odemkl branku, zapotácel se, uklouzl a padl na betonový schod. Lebka zaduněla a brigadýrka se odkutálela. Pracně se hrabal na nohy a umazal si glazé rukavičky.

„Kvůli tobě, ty žebroto, abych chcípal v takovéhle díře. Ještě se v těch zatracených Čechách zabiji. Víš, kdo já jsem byl a co jsem mohl být, nebýt tebe? Kdybych se byl nespřáhl s takovou českou ochechulí...“

Marie mu podala oválenou čepici a blesklo jí hlavou, že bude muset bílý návlek vyprat. Pustila se noční ulicí pryč. Ještě chvíli za ní hulákal. Sousedé anglickým nadávkám nerozuměli a pokrčili rameny. „To je ten dědek, co nosí tu operetní uniformu. Už je zase vožralej.“

Vyňala mobil a zavolala: „To jsem já. Vím, že je půlnoc, ale můžu k tobě? Já ti to vysvětlím.“

„Že váháš. Ale to je překvápko,“ozval se rozespalý mužský hlas.

Ráno vytočila číslo přítelkyně: „Prosím tě, kdyby něco, spala jsem u tebe, jo?“

„Samozřejmě. Spolehni se. A co že... Já myslela, že vy spolu...“

„Však víš, stane se...“

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: