Bez COOKIEs je omezený přístup!

V jádře popravdě

Zpět Obsah Dále

 

Bestie nešetří spravedlivé

Prahov bylo idylické maloměsto. Lásky a nelásky, radosti a starosti měly úměrné rozměry a vešly se do mírně zvlněného spokojeného hemžení. Pekaři nevražili na Blahýnku, že prodává za korunu pět rohlíků, zatím co ostatní dávali čtyři. Řezník Fleischman zahlížel na Stočese, který měl obchod v téže uličce, že si postavil v krámě stolek a tři židle a podává tam k svačině teplé párky se slanou houskou. Pana drogistu Vydru léta hnětlo, že musí zdravit jako první pana lékárníka, který je o dva roky mladší. Dámy nemohly odpustit paní doktorové Wagnerové, že se nosí jako třicetiletá, když už má dceru na vdávání. Zkrátka byly to všechno bouřky v náprstku vody.

Osobnosti tu neměly strop věhlasu příliš vysoko. O jejich kultu se už o dvě stanice lokálkou dál nevědělo.

Čestné místo mezi místní kulturní smetánkou patřilo panu řediteli Pospíšilovi. Byl to zdatný čtyřicátník výrazné vážné tváře, interesantně na spáncích prokvétajících vlnitých vlasů, energické chůze. Učil francouzštinu – nebyla povinná – a zeměpis ve vyšších třídách měšťanky. Při každoročních oslavách 28.října a o narozeninách prezidenta Osvoboditele T.G.Masaryka 7.března četl z tribuny na náměstí slavnostní proslov. Vítal a za obdivu veřejnosti provázel francouzskou delegaci.

Čím je kdo lidem víc na očích, tím spíš na něm vidí každé smítko. Když je nenajdou, alespoň si je vymyslí. Za panem ředitelem se potutelně uchechtávali, když kráčel úderem dvanácté napříč náměstím na oběd a po jeho boku slečna kolegyně Tichá. Zlí jazykové si šuškaly, že korpulentní učitelka přírodopisu a vlastivědy má kabinet s vycpaným ptactvem a býložravci v postranním křídle školy a vede tam s panem ředitelem delší konzultace.

Našla se dobrá duše, která si zašla vypůjčit k paní Pospíšilové strojek na maso a při té příležitosti hodila řeč.

„Já vám závidím, pani ředitelová, jakou vy máte krásnou rodinku. Taková se snad druhá nenajde. A uklizeno tady máte, radost se podívat. Jak to stačíte?“

„Nepřehánějte, paní Slámová. Co já mám za zvláštní pořádek? Ani okna jsem ještě od Vánoc neumyla.“

„Však jste na všechno sama, ani služku nemáte. I když byste si ji dovolit mohli. Copak o to. Pan ředitel má jistě alespoň tři tisíce.“

„Kdepak by je vzal. A holky, Věrka a Stáňa, ty také něco stojí.“

„Však chodí jako z Paříže. Jako z Paříže – to říká každý.“

„Prosím vás – z Paříže. Většinou na ně šije teta, ještě že ji máme. Tady je ten strojek, paní Slámová.“

„Ano, ano. Abych nezapomněla – z těch drbů si, paní ředitelová, nic nedělejte.“

„Co? Z jakých drbů, paní Slámová? Já na takové věci nemám čas.“

„Jakpak by to přišlo, abyste to neslyšela. Dyť je toho plné město. To jako o panu řediteli a té tlusté učitelce. Však víte, lidi. Těm pusu nezacpete.“

„O jaké tlusté...?“

„No o Tiché, jak bydlí vedle. Takové babské pomluvy. Co si lidi nevymyslí. A já poběžím, abych nezdržovala. Ten strojek hned vrátím.“

Zlolajná huba najednou náramně chvátala. Zlé zrno zasela a to už bude klíčit a růst samo.

Klíčilo. Paní Pospíšilová přistrojila na stůl a nemohla se manžela dočkat.

Konečně. Pozdravil, odkašlal si, zašel si umýt ruce do koupelny, odložil kabát na opěradlo židle.

„Slečna Tichá šla také k obědu?“

„Ano, šla. Proč se ptáš?“

„Jen tak. Že chodíte vždycky spolu...“

„Nu a...?“

„Lidé si o tom povídají.“

„Prosím tě, od kdy dáš na lidské řeči? To abych všechny ženské kvůli babským tlachům ze školy propustil.“

„Se všemi se neneseš každé poledne celému městu na očích.“

„Proboha tě prosím, když slečna Tichá bydlí ve vedlejším domě, to jí mám říct, že musíme jít každý zvlášť, protože žena žárlí?“

„Nežárlím, ani tě nepodezřívám, vím, že jsi čestný člověk. Ale ty pomluvy jsou trapné. Ponižuje mne to.“

Pospíšilovi hovězí polévka hořkla. Sotva dojedl karbenátky, ani kávu nechtěl a odešel do pracovny. Lehl si na otoman a otevřel Národní politiku. Každý odstavec četl třikrát.

Odkud se ta žárlivost u ženy najednou vzala? Je vždycky taková mírná, klidná, spokojená. A právě dnes, jako by něco tušila. Jako by četla myšlenky. Zrovna když Vlasta konečně souhlasila, že k němu přijde na chatu.

Myslel, že si město na jejich přátelství zvyklo. Chodí každý den ostentativně spolu, aby dávali najevo, že nemají co tajit.

Žil v domnění, že jeho si nikdo nedovolí podezřívat z něčeho špatného, že má takovou autoritu...A teď... žena. To nemá ze sebe. To jí někdo musel nasadit brouka do hlavy.

Mají se s Vlastou tvářit, jako by se nic nedělo? Ale dokáží to? Není na nich čím dál tím patrnější, že se mají rádi? Kdyby se spolu najednou přestali objevovat, bylo by to ještě nápadnější.

Rozejít se? Ne. Má ji rád. Že má ženu a dcery? Proto přece nepřestal být mužský a mít citlivou duši. A žena? Je hodná. Až moc velký dobrák. Ale taková domácí putka. O čem se s ní má bavit? S čím se jí může svěřit? Hned má starost, aby nepřišel o postavení, o existenci, aby neztratila autoritu, aby se jí sousedky nepřestaly klanět: „Paní ředitelová sem, paní ředitelová tam.“

A holky? Čím se na nich prohřešuje? Má je rád a ony jeho také. I Vlasta o nich mluví moc hezky.

Mezi ním a Vlastou to vzniklo tak nějak samo od sebe. Nikdy žádná dobrodružství nevyhledával. Vlasta je inteligentní, vážil si jí jako výborného pedagoga, dal jí to znát. Získala k němu důvěru, začala se mu svěřovat. Bylo jim spolu čím dál příjemněji. Těšil se do školy a přistihl se, že se těší hlavně proto, že tam bude ona. Pak to překročilo hranici neškodného přátelství, a zase ani nevěděli, jak a proč k tomu vlastně došlo.

Pohladil ji. Ona asi cítila k němu něco podobného, neudivila se, neurazila, šťastně se na něho podívala. Překročili Rubikon. Když ji poprvé nesměle políbil, bušilo mu srdce a myslel, že mu to musí kdekdo na ulici přečíst z tváře. A příště se sevřeli do náručí a on se s ní líbal tak, jako s manželkou nikdy. Hořel jako věchet slámy. Zažil něco podobného v mládí? Snad ani tenkrát ne. Poprvé prožíval, co poznal jen z krásné literatury, z románů a z veršů. Vrací se do puberty? Není to směšné? Kdekdo ho uctivě zdraví, a kdyby věděli...

Nedokázal se ovládnout. Otočil klíčem ve dveřích kabinetu. Bylo to krásné jako sen, jako nebe na zemi – a ošklivé zároveň. Prostředí bylo v poměru k jejich emocím živá ironie. Dívala se na ně vycpaná veverka a rozepínal nad nimi křídla tetřev hlušec. Připadal si jako darebák, jako by podvedl lidi, kteří ho pokládají za slušného člověka.

Už se to nikdy nesmí opakovat. Měla stejný názor. Ale za pár dní – kam se podělo předsevzetí? A od té doby – kolikrát? Už to nespočítá.

Konečně se pevně rozhodli, že tady v kabinetě ne. Budou se scházet u něho v chatě.

Měl jednoduchý srub na kraji lesa pod Vlčí Horou. Pár kroků nad hájovnou. Tam se cítil nejšťastnější. Bylo tam ticho, klid, jen koruny stromů šuměly a občas zpod oblohy zalkalo káně.

Jeho nejmilejší místo bylo na stráni před chatou. Jak tu byly všechny starosti maličké a daleko, až někde za horizontem. Tady nejraděj četl, tady ho napadaly nejlepší myšlenky.

Někdy, zřídkakdy, tu s ním byla děvčata, ale žena ne. Zpočátku to sem jednou, dvakrát zkusila, ale dlouhý výstup ji unavoval, stěžovala si na srdce. Samota ji nudila. Všimla si jen, že tu má nepořádek, vysmýčila pavučiny, zametla, něco umyla a měla dlouhou chvíli. Příroda jí nic neříkala. Měla hlavně starost, jak se budou trmácet zpátky na zastávku.

Jakpak se tady bude líbit Vlastě? Je mladší, snad ji fyzická námaha nebude tolik vadit. Je trochu tělnatější, víc pohybu jí neuškodí.

Ale co s hajným? Sotva se Pospíšil objeví, chvátá na kus řeči. Není se mu co divit, žije tu s rodinou jako na poustevně. Je dobrá duše, chatu mu hlídá, zásobuje ho všemi pozemskými statky a levně. To ano. Ale když si sem přivede Vlastu? To by to mohl dát rovnou dole ve vsi vybubnovat. Budou to muset nějak chytře vymyslet. Přes den je hajný v lese, ale je doma jeho paní. Do chaty, dovnitř, hajný nikdy nechodí. Sedne si pod verandu na lavičku„na táčky“, to je jeho. Jenže takové popovídání s ním – a je hodina pryč jako nic. Zatím by se Vlasta musela krčit v chatě a nesměla by ani zakašlat. Strašně by tu s ní chtěl být, ale tohle všechno nedomyslel.

Namluvit hajnému nějakou pohádku? Že je to jeho příbuzná? To by nešlo. Asi ji zná anebo by se mohl proříct před holkami, nebo ve vsi. Že tady spolu pracují na něčem ze školy? Není prosťáček, aby takový nesmysl neprohlédl.

Tak je to na tom světě kulatém. Žádná radost není bez kyselého sousta. Před týdnem tady seděl a snil o tom, jak by to bylo krásné, kdyby Vlastu přemluvil, a ona sem s ním přijela. Teď se mu přání splnilo a má z toho nový hlavolam.


Neříká se marně, že víc lidí víc ví. Když se poradil s Vlastou, už na to byli dva a oříšek rozlouskli. Bylo těžké se schovat, a tak se neschovávali. Jednoduché, že? Pospíšil zamluvil pro slečnu učitelku v hájovně podkrovní světničku. S radostí to přivítali. Přibyly jim korunky do domácnosti a paní hajná měla občas na samotě společnost. Když si někdo v hospodě o podezřelou dvojici nectně otřel ústa, hajný byl s to mravopočestnost přátel hájit do krve.


Párek pedagogů se z horské idyly dlouho netěšil, a dolehly na ně vážnější starosti. Patnáctého března se příroda zjančila. Místo pokračování jara se vrátila zima. Na zbytek Československa – po odtržení pohraničí, Slovenska a Podkarpatské Rusi – přitrhly plískanice, spousty mokrého sněhu a - německá okupační armáda v šedivých myších uniformách.

Dosavadní život vzal ze dne na den za své.

Pan ředitel měl hromadu práce. Všechny symboly Československé republiky musely zmizet. Po obrazu prezidenta Masaryka od Švabinského, který visel v každé třídě na čelní stěně vlevo zbyly jen světlejší skvrny na omítce. Úřední fotografii otlemeného protektorátního prezidenta Háchy zatím neměli. Ze zeměpisného kabinetu se musely vytřídit mapy republiky, které se najednou staly velezrádnou provokací.

Byly i závážnější problémy. Němci v kožených kabátech a lodenových brčálových kloboučcích odvezli učitele Prouzu, který byl cvičitelem Sokola. Někdo musel po něm převzít dějepis a tělocvik. V zápětí přišlo nařízení, že se výuka dějepisu ruší. Byla ale zavedena povinná němčina. Nějaký kotrmelec byl každý den a všechno bylo nařízeno přísně a muselo být splněno hned a za nedodržení hrozily tresty.

Co se dělo ve škole byla ještě selanka. Leckdes po městě to bylo horší. Gestapo zatklo dva přední komunisty. Odvezlo náčelníka Sokola a kromě Prouzy ještě dva další cvičitele.

Pár měšťanostů objevilo, že měli někoho v rodokmenu Němce – to nebylo v Pošumaví nic zvláštního – a obrátili kabát. Stali se z nich „Volksdeutsche“.


Pan ředitel Pospíšil potkal před kostelem kupce Krupauera. Byli oba bratři Sokolové a tykali si.

„To je hrůza, co se děje. Co tomu říkáš? Proč toho Granedbauera sebrali? Co myslíš, pustí ho?“

„Že je zatčený, na tom není nic divného. Byl náčelníkem Sokola.“

„Ale ty jsi prvním místonáčelníkem, nehrozí ti to také?“

„Takové narážky si laskavě nechte, pane řediteli. Mohly by vás mrzet.“

„Co? Jak to myslíš?“

„Tak jak to povídám. Berte laskavě na vědomí, že jsem německý občan a člen nacionálně socialistické strany. Prašivá benešovská republika mne nutila, abych svůj původ a přesvědčení skrýval. S tím je, zaplať pánbůh, jednou pro vždycky konec. A podobné důvěrnosti a impertinentní poznámky, jako jste si dovolil, pane řediteli, si napříště vyprošuji.“

Pospíšil se díval s úžasem na souseda, kterého znal od klukovských let. To snad není pravda, to se mu zdá. Nedělá ten chlap nejapné žerty? Krupauer jako by o hlavu vyrostl a překypuje důstojnosti odkráčel.

Znamená to, že se nemění jen poměry, ale i lidé. I takoví, o kterých by si to byl nikdy nepomyslel. Svět se obrací naruby. Komu je možno ještě věřit? A jak dlouho tenhle blázinec potrvá? Přece to nemůže být navždycky. Po Bílé Hoře to vydrželo tři sta let a Hitler vykřikuje o tisícileté říši. To snad není možné.

O setkání vyprávěl u večeře. S údivem zíral, když patnáctiletá Věrka přestala jíst, sklopila hlavu, vyskočila a s hlasitým štkaním utekla do ložnice.

„Proboha, co se jí stalo?“

„Ty ale vůbec nic nechápeš. Copak nevíš, že je do Jirky Krupauerů zamilovaná? Ten klacek teď chodí v černých kraťasech, v hnědé košili a s kudlou na opasku. Je u té Hitlerovy mládeže.“

„Ty jsi věděla, že Krupauer je taková svině a nic jsi mi neřekla?“

„Co ti budu vykládat. Ty máš svých problémů ve škole dost a když přijdeš domů, ani se se mnou nebavíš. A o Krupauerových to ví celé město, myslela jsem, žes‘ už to dávno slyšel.“

„A já s ním vedl tak naivní řeči. Ještě jsem měl strach, jestli ho také nezavřou, že byl náměstkem Granedbauera v Sokole.“

„Tos‘ ještě neviděl jí, jak se nosí v německé parádě, v tom strakatém dirndlu. Kozy jí div nevypadnou, jaký má výstřih.“

„Psst, kroť se. Zacpi si uši, Stáňo.“


V Prahově otevřeli německou školu. Zřídili ji v nedávno postavené budově „školy pro ženská povolání“. „Knédlfakultu“, jak jí lidé říkali, nacpali do narychlo adaptované staré hospody. Direktor německé školy, „Herr Oberlehrer“ se stal „vůdcem“ místního formátu a hlavním zloduchem. Měl lví podíl na zavilém pronásledování Židů, z nichž neunikl z jeho nemilosrdné sítě ani jediný.

Židovské obchody se zavíraly a „arizovaly“, to znamená sebraly se majitelům a předaly ochotným konkurentům. Židovské děti byly vyloučeny ze škol. Židé s povinně našitou žlutou hvězdou na prsou byli vystaveni tuctu zákazů a příkazů. Nakonec je naložili do dobytčích vagónů a odvezli do koncentračního tábora. Nikdo z nich se už nevrátil.

Byly zavřeny vysoké školy a s nimi z Prahova několik studentů.

Běsnění se vystupňovalo na ultimo po 27.květnu 1942, když parašutisté z Anglie odpravili v Praze nacistickou stvůru, Hitlerova oblíbence, generála SS a policie Reinharda Heydricha.


U Krupauera zazvonil telefon. Ozvala se sudeťácká zkomolená němčina.

„Pan hauptsturmführer Krupauer? Heil Hitler. Tady gestapo Budweis, vrchní rada Streletz.“

„Heil Hitler. Krupauer. Ich stehe Ihnen zur Verfügung, Herr Oberrat – Jsem Vám k službám.“

„Co se u vás v Prahově děje? Co zajímavého mi řeknete?“

„Nic zvláštního, pane vrchní rado.“

„No dovolte, pane hauptsturmführere, jak můžete něco takového vyslovit? V takové době. To znamená, že nic nevidíte, že zavíráte oči a sedíte si na uších. Nebo snad je vám líto vašich včerejších přátel?“

„To ne, jistě ne, pane rado, vlastně pane vrchní rado. Ale ti zpropadení Češi jsou zalezlí jako krysy a ani nedutají.“

„No od toho jsme tady my, vy a já, abychom je z těch jejich pelechů vytáhli.“

„Jistě, pane vrchní rado, jistě. Ale jak, když mlčí a nikdo se neprořekne?. Žádný z konfidentů mi nic nehlásí.“

„Abychom si rozuměli, soukmenovče. Takové hnízdo jako Prahov musí pocítit, že shovívavost skončila. Musí se jim stáhnout prdel strachy. Pan oberlehrer nás informuje, že jsou to samí zarytí nepřátelé Říše a našeho vůdce. Když pochoduje mládež se standartou po městě, jsou ulice prázdné. Každý raději zaleze, než aby se postavil slušně čelem a smekl. A o árijském pozdravu ani nemluvím. Ale pan oberlehrer to tam ještě nezná tak dobře, aby nám vytipoval, koho pro výstrahu zmáčknout. To je na vás.“

Jidášské srdce se zatetelilo a vzpomněl si...

„No, byl by tu... Je sice opatrný, nic se mu nedá dokázat...ale byl to největší masarykovec, takový »buditel«...“

„No vidíte, že to jde, když se zamyslíte. Jméno?“

Krupauer vteřinku zaváhal. Hluboko, přehluboko zapípalo něco jako hlas svědomí, přiškrcený, zašlapaný. Ale bylo pozdě, už se nedalo couvnout.

„Pospíšil. Ředitel školy Čestmír Pospíšil. On bydlí...“

„To stačí. To už my si najdem‘. Píšu si: Cestmir Pospisil. Herzlichen Dank. Heil Hitler.“

Ve sluchátku to cvaklo a - ticho. Strašné ticho. Ticho jako fyzická hrůza, která se valila ze všech stran. To snad ne, to snad není definitivní, to přece udělat nechtěl. Zavolat zpátky a odvolat to? To nejde. Co by si o něm řekli. Však to ten rada naznačil: Je vám líto vašich včerejších přátel? Jak tu ale bude žít? Všichni to na něm poznají. Ale čerta poznají. Nikomu ani necekne, ani ženě ne. Na koho si ale lidé hlavně pomyslí? Kdo tu hraje první housle? Třebas se Pospíšilovi ani tak moc nestane. Zavřou ho a za čas pustí. Jako toho učitele Prouzu. Trochu ho tam pro výstrahu zmáčknou, jak říkal pan rada, spadne mu hřebínek a to mu může jenom prospět. Ale co když...? V radiu hlásí: Schvalovali atentát...zastřeleni. Ale on atentát neschvaloval. Nic takového jsem neřekl.


Pani Pospíšilová pekla lívance. Schylovalo se k polednímu a za chvilku přijde muž. Byla u sporáku celá růměná.

Někdo zvoní. Jednou a hned podruhé a mačká zvonek jako potřeštěný.

„No dobře, vždyť už běžím.“

Kdo to může být? Listonoš už tu byl, muž má klíče, holky takhle bláznivě nezvoní. To by si nedovolily, vědí, že by dostaly „houbovou.“ To je někdo cizí.

Spěšně si odepjala zástěru a odhodila ji přes židli.

Ve dveřích stáli dva cizí chlapi, ani nepozdravili a hrnuli se do bytu. Jeden z nich proběhl předsíň a než mu mohla žena zastoupit cestu, byl v kuchyni. Druhý se na ni obrátil:

„Frau Pospisil-ova?“

„Ano. A kdo jste a co si přejete? Já německy neumím.“

„To už nebudete potřebovat. Pojďte s námi.“ Chytil ji surově za rameno a postrkoval ke dveřím.

„Počkejte, co děláte? Kam mám jít? Mám na půl uvařený oběd a za chvilku přijde muž.“

„Váš muž je dole a čeká na vás. Schnell, schnell.“

„Co do mne strkáte? Řekněte mi, kam mám jít. Musím se přece převléknout, takhle nemohu nikam chodit, jsem jen podomácku. A na plotně mám plech s lívanci, ty se připálí.“

„Nestarejte se, to jsem zařídil,“ vycházel druhý chlap z kuchyně a žvýkal lívanec.

Paní Pospíšilová byla jako v Jiříkově vidění. Co je to za loupežníky? Počínají si ne jako doma, ale jako v chlévě. Nepozdravili, nepředstavili se, nesmekli klobouky, hulákají na ni jako by byla nedoslýchavá, smýkají s ní ze dveří.

V hlavě se jí rojí myšlenky a začínají se vázat do jednoho uzlu, ale na nic pěkného to nevypadá. Němci jak poleno, někam ji chtějí odvléct, chovají se hůř než bezohledně – a v radiu a v novinách se nemluví o ničem jiném, než o atentátu na toho nacistického papaláše a o zatčení a o střílení lidí.

To už domýšlela uprostřed schodiště. Koutkem oka zachytila, jak jeden z mužů zamkl dveře bytu a strčil klíč do kapsy. Druhý ji tiskl rameno jako v kleštích a postrkoval ji před sebou ze schodů. Sotva stačila klopýtat.

Před domem u chodníku stál černý mercedes. U něj třetí chlap, jako by těm dvěma z oka vypadl. Otevřel zadní dveře vozu. Jeden z jejích průvodců se tam vmáčkl první a ji strčili za ním.

Teprve v té chvíli uviděla manžela. Seděl, nebo se spíš krčil v rohu zadního sedadla, na smrt bledý a upíral na ni vytřeštěný pohled.

„Prosím tě, rozumíš tomu? Co se to děje?“ obrátila se na něj.

„Maul halten – držet hubu.“zařval chlap, který se navalil mezi ní a manžela. Zavrtěl rameny a roztáhl kolena, aby zatčené zatlačil co nejdál jednoho od druhého. Alespoň očima se pokoušela s mužem domluvit. Z jeho pohledu jako by četla nápis nad bránou do Dantova Pekla: Zanech veškeré naděje.

Tak zlé to snad není. Ničeho špatného se nedopustili. Jistě se to vysvětlí. Vždyť Němci jsou přece také lidé. Mluví se pořád o střílení, na tabulích visí dvojjazyčné krvavě červené vyhlášky se seznamy popravených. Každý den nové. Ale to jsou lidé, kteří schvalovali atentát. A ona ani muž ten atentát neschvalovali. Pokládali ho dokonce za nerozum. Co se změní, když bude o jednoho nacistu méně. A kolik Čechů to zaplatí životem. Určitě se to vysvětlí a pustí je. Existuje přece nějaká spravedlnost. Říká se o božích mlýnech. Není zvlášť věřící, ale o tomhle přísloví, o jeho platnosti je přesvědčená.

Prohlédla si manžela pozorněji. Jak má tu vázanku nakřivo. On, který je na každou maličkost takový pedant. A límec u saka zkroucený, napůl zastrčený. Jak to proboha vypadá? Ráda by se přes toho kolohnáta mezi nimi natáhla a límec Mírkovi upravila, ale netroufá si. Kdyby mu to mohla alespoň říct, upozornit ho. Ten límec jako by ji fascinoval. Jako by ji odváděl od myšlenek na vážnější věci. Co záleží na hloupém límci, ten mu narovná a přežehlí ještě stokrát.

Důležitější je, co dělají holky. Za chvíli přiběhne malá Stáňa z gymnázia. Od rána se těší na lívance, má je ráda. Vždycky ji musí plesknout, když si z nich udělá misku a nabírá ji plnou cukru a skořice. Ty upečené tam vystydnou a v hrnci je ještě hromada těsta. Stáňa nemá klíč. Jak se dostane domů? Bude muset počkat na Věrku a ta má do čtyř. Ta klíče má, ale dokáže upéct lívance? Už to zkoušela, ale slavné to nebylo. A nepřekyne zatím těsto? Jak si s tím poradí? Tam to bude asi vypadat.

Kdyby bývala mohla alespoň zavolat tetě. Jestli ji s mužem nepustí hned a pár dní si je tam někde nechají, bylo by holkám u tety lépe. Snad to tetu napadne. Holky jí mají rády.

Nevšimli si lidé v domě, nebo na ulici, že je odváželi? Určitě to někdo viděl. Oni se lidé v takové situaci raději moc neukazují, ale dobře si všímají. Když muže sebrali ve škole, tam se to teprve nemohlo odbýt bez svědků. Možná že už v téhle chvíli holky i teta vědí... Ale aby neměly, chudáci, zbytečně strach. Každý v tyhle dny myslí hned na to nejhorší.

Auto zastavilo v nějaké bráně u závory. Naklonil se k nim voják v přilbě. Na límci dva bílé blesky – SS. Hitlerova elita. Největší vrahouni. Paní přejel mráz po zádech.

Pak už to šlo ráz na ráz. Z auta nevystoupili, ale vyvlékli je a cloumali s nimi jako s dobytkem, ne jako s lidmi. Slušný řezník na jatkách je snad ke zvířeti, které vede na porážku, ohleduplnější. Už to nebyli ti civilisté. Předali je vojákům v přilbách. Vlekli je mezi baráky až na opačný konec kasáren. Stačila v postrkování, v hulákání hrdelní němčiny zahlédnout strašně omlácenou zeď plnou hnědých fleků. A na zemi louže... Proboha, to je krev. Smýkli s ní tak, že po rudé kaluži uklouzla. Udělalo se jí zle a žaludek se jí zdvihl do krku.

Přirazili ji zády k omlácené stěně a muže vedle ní. Vždyť on má pořád ten límec pokroucený. Musí mu ho narovnat. Ale voják ji drží jako v kleštích.

„Máš ohrnutý límec,“ zakřičela a surovec ji uhodil pěstí do úst. Jí – ženu. To se jí v životě nestalo. Ani maminka, ani tatínek ji nikdy do obličeje netloukli. Ani když byla malá. Ale muž ji neslyšel? On si snad ten límec nenarovná.

Přitiskli jí kus hadru na oči tak hrubě, že se uhodila zátylkem o zeď. Voják jí pustil, ale měla už svázané ruce a hadr na uzel. Teď nevidí nic, a on si jistě ten límec...

Proboha tohle přece nemůže být konec, ne, ne. Je to sen? Takový příšerný sen? Síly ji opustily, nohy přestaly poslouchat, svezla se na kolena. Zuby jí drkotají, má horečku. Ztrácí vědomí, hlava se jí točí, všechno vnímá matně a jako z dálky. Míra děsu přesáhla hranice lidských možností.

Někdo něco zařval, poroučí, německy. Co říká?


Na počátcích našeho letopočtu dali Indové nicotě smysluplné vyjádření v podobě nuly. Ohromný vynález pro aritmetiku. Němci to aplikovali na hekatomby lidských životů. Že to byli nacisté a ne německý národ? A kdo dal nacistům ve třicátých letech miliony volebních hlasů, kdo jásal, když wehrmacht a SS vítězily od Skandinavie po Tobruk, od Paříže po Stalingrad? Kdo zřídil a obsluhoval koncentrační tábory a mučírny gestapa? Německý národ je jen Goethe, Dührer a Beethoven a ne Hitler, Himmler a Goebbels? Vysvětlete dušičkám Pospíšila a Pospíšilové, až je v nebi potkáte, že je tam poslali jenom nacisté a ne Němci. Budou se cítit určitě líp.


Asi tím závěr oslabím, ale nemohu si odpustit prolog. Po třiceti letech, v létě 1972 na prahovském náměstí.

„Jestlipak víš, kdo je támhleten chlap?“

„Ten tlusťoch u toho šedivého citroenu?“

„Jo, ten.“

„Nějaký Francouz, podle značky auta.“

„Tak to je Jiříček Krupauerů.“

„Co povídáš? Toho kupce, toho nácka, co ho minula oprátka jen o vlas, protože se mu nedokázala vina za smrt člověka? I když každý ví, že se zasloužil nejméně o polovinu z těch čtyřiačtyřiceti obětí, co jsou na pomníku v parku?“

„Právě toho.“

„Ale ten jejich Jirka byl přece esesák, oficír. Na konci války jsme ho honili po okolí. Někdo mu musel pomoct a dostal se za hranice.“

„Ano. A teď se sem přijel podívat jako devizový turista, francouzský státní občan, pan továrník.“

„A co je to s ním za bábu? To nemůže být Krupauerová, jeho máma. Té už by bylo k osmdesáti a téhle je tak, hádal bych, kolem pětašedesáti, sedmdesáti.“

„Tak to je Jiříčkova paní choť.“

„No pěkně děkuji, to mu nezávidím. Ta je tak o dvacet let starší než on.“

„Ale za každý rok navíc mu přinesla miliónek. Proto je teď pan továrník.“

„Co ten gauner musí mít na svědomí, když sloužil jako smrtihlav v nějakém koncentráku v Polsku.“

„Jestli máš chuť, můžeš to jít ohlásit na Bezpečnost. Já jsem to zkusil. Zeptají se tě, jaké máš důkazy že on sám někoho připravil o život a máš-li svědky. A opovaž se jít a dát mu pár facek. To bys teprve poznal, zač je v Pardubicích perník.“

„Pár facek jednomu darebákovi za šest let martýria a čtyřiačtyřicet zavražděných lidí jenom v našem městě...?“

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: