Bez COOKIEs je omezený přístup!

I boží mlýny skřípou

Zpět Obsah Dále

Vyrůstal jsem na venkově. Balík – řeknete a budete mít pravdu. Když jsem šel v maloměstě přes rynek, kladl jsem nohu po kočičích hlavách opatrně při každém kroku. Zdálo se mi, že mne na prázdném náměstí všechny oči sledují. Večer do kina? Půl druhé hodiny lesem, puky na kalhotách jako břitvy, vlasy napomádované, až straky podél cesty pohoršeně hubovaly.

Na vesnici se toho přihodilo málo, ale o to větší pozornost každá událost upoutala a vryla se hluboko do paměti. Osudy lidí nebyly tak složité, jako ve městě, ale každý měl každého den po dni a hodinu po hodině pod zorným úhlem. Může se zdát, že venkovský život je prostý a všechen na jedno brdo. Sedláci si vyhazují z kopýtka, chalupníci se živí tak tak a kočí, pacholci a děvečky? Hanba povídat.

Tak se to zdá panstvu z města, když o vesnici zavadí a podobně to líčí špatné romány. Když se na vsi uhnízdíte, zvlášť když přijdete ze samoty a jste ke všemu vnímavější, vystupují před vámi mnohotvaré charaktery, jež by zasloužily péro Boženy Němcové, Šimona Baara, zkrátka opravdového spisovatele a ne takového dědy, který na stará kolena usedl za počítač a křísí vzpomínky. Ale udělám, co bude v mých silách . Kde paměť selže, sáhnu do fantazie. V tom, co bylo pro dobu podstatné, se budu držet pravdy..


Skřivančice byly malá ves za Netolicemi. Koliha byl jeden za sedláků, ale od ostatních se lišil. Sem tam si něco přečetl, udržoval přátelství s vlasteneckým netolickým advokátem a měl o sobě a o své rodině „lepší mínění“. Byl pyšný na oba syny a mluvil o tom, že je nechá vystudovat. Sousedy si tím skoro znepřátelil. Chápali to tak, že se holedbá, že je mu selský pytel málo. Když starší Pepík odešel do Prahy na medicínu, byl to pro vesnici silný tabák. Něco podobného nikdo v okolí nepamatoval.

Mnozí se uštěpačně šklebili, když pan doktor Koliha byl z moci úřední poslán do Kladna, aby bojoval s masovou infekcí tuberkulózy. Účinné léky nebyly a nákaza se rovnala rozsudku smrti.

Josef trpce konstatoval: „Léta jsem se mořil a udělal jsem doktorát, abych měl titul na náhrobku.“ Netušil, jak záhy se jeho obava vyplní.

Starý Koliha přežil syna, svou chloubu, jen velmi krátce. Když zemřel, druhý chlapec, Karlík, měl teprve patnáct a byl svěřen pod kuratelu. Opatrovníkem byl strýc, který měl tolik rozumu, že majetkoprávní záležitosti skřivančického hospodářství předal netolickému advokátovi. Vlastní provoz živnosti, práce na polích, na lukách, dobytek, koně a čeleď řídil chlapec sám. Zemědělství se stalo jeho vášní. Byl fakticky svým pánem a to mu učarovalo. Maminka mu občas poradila, ale pochopila, že to nemá rád a že si na své stáří počíná rozšafně.

Hlavní Karlovou oporou byl kočí Václav. Málomluvný silák, který sloužil u sedláků, sotva vyšel ze školy. Nebyl o mnoho starší než hospodář, ale každou práci už prodělal několikrát a přešla mu „do krve“. Fakticky hospodářství řídil spíš Václav než Karel. Oba se při tom chovali rozumně a jiskry mezi nimi nelétaly. Václav byl svědomitý pracant, ale tvářil se ležérně a měl smysl pro sebeironii. Věděl, že pubertální chlapec si na svém šéfovství zakládá a velice by se ho dotklo, kdyby mu Václav dával pocítit svou převahu. Karel si dobře uvědomoval, oč je kočí zkušenější. Nikdy se s ním nedohadoval, ale ani se ho přímo na nic nezeptal. Jako mimochodem zavedl řeč na úkoly, které před nimi stály a Václav stejně „mimochodem“prohodil, jak by si s nimi bylo nejlépe poradit.

Všechno šlo znamenitě až do Karlových osmnácti. Maminka ani kurátor neměli důvod k nespokojenosti a k zásahům. Pak to propuklo, ale netýkalo se to polí, luk, ani chléva. Konflikt vznikl kvůli záležitosti citlivější. Karel se zamiloval. Na tom by nemuselo být nic zlého, nebýt toho, že si zvykl být svým pánem a do tak soukromé záležitosti jako je láska si za nic na světě nenechal mluvit. Mezi selskými statky byly veselky něco podobného, jako dynastické sňatky panovnických rodů. Karel si měl namluvit bohatou nevěstu ze vsi nebo z blízkého okolí a rozhojnit majetek.

Představte si, jakého nerozumu se dopustil. V Skřivančicích byl při pozemkové reformě rozparcelován schwarzenberský statek. V jednom deputátnickém domku o dvou místnostech žila rodina Hanousků s dcerkou Marií. Mařenka byla hezká kyprá dívenka a na rozdíl od selských nevěst nenosila nosánek vzhůru a neštítila se práce.

Pro selskou nevěstu bylo důležité, aby byla bohatá. Nemusela být moc hezká ani chytrá a mohla být i o nějaký rok starší a mít za sebou už jednoho manžela – nebožtíka, jen když slibovala pořádné věno.

Nelze tvrdit, že by na vsi nevěděli, co je to romantika lásky. Když strýci a tetky na jaře potkávali mladičké páry, jak se vedou pod rozkvetlými třešněmi kolem pasu, přejícně se usmáli a zavzpomínali: Když jsme my tenkrát...Něco jako ženský přechod se chápalo i to, že chlapi kolem padesátky začali ještě jednou třeštit, jako by se zděsili, že se jim dveře mužnosti zavírají. Tohle se dalo tolerovat, bralo se to jako jakési ex tempore, vyhození z kopýtka. Ale sňatek? To byla jiná. S věcí tak odpovědnou už neměly srdeční sympatie a antipatie nic společného. Manželství znamenalo vytvoření existenční základny pro celý příští rod. Čím byl kdo bohatší, tím byla zodpovědnost větší. Ideální bylo, když se daly spojit sousední polnosti, přivést další dobytek do chléva a nebo dokonce koně do stáje. Věno nevěsty v penězích pomohlo ženichovi vyplatit podíl sourozenců na dědictví.

Za paní Kolihovou přišla sousedka vypůjčit si špetku majoránky do bramboráku.

„Znáte mne, že nejsem drbna a nic mi do toho není, ale ta Mařena z hadrárny v panském dvoře může vašeho Karlíka očima sníst. Není se co divit, Karel je mládenec jako jedle. A chlap. Člověk by mu nehádal osmnáct, ale aspoň dvacet. Že holka z takové žebroty kouká po lepším, to také není nic zvláštního. No, mladost radost. Ale aby z toho pak něco nebylo, aby chlapec nemusel platit na fagana, který by byl kdoví koho.“

„Dobře, dobře, paní Votavová. Tady máte majoránku. Stačí? A česnek máte?“

„Děkuji mockrát. Jinak mám všecko. A co jsem jako o té Mařce...nezlobte se na mne. Považovala jsem za povinnost vám to říct.“

Klepna odtáhla a maminka se nad synem zamyslela. Že se v jeho letech zamiloval, na tom neviděla nic zlého. A Marie není zlá holka. Všichni ji chválí, i pan řidicí. Ráda čte. Když vyhání na strniště husy a vede stračenu na pastvu, má v kapse u zástěry knížku. Že se zakoukal Karel do ní, je lepší, než kdyby ho zaučovala děvečka, jak to je u selských synků v devíti případech z deseti. Do veselky má ještě daleko a do té doby přijde k rozumu desetkrát. Že rozum znamená bohatou partii, o tom nebyla paní Kolihová na pochybách.

Jinak vzal zprávu o Karlově zamilování kurátor. Jestliže do té chvíle považoval své poručníkování za věc více méně formální, teď se ho zmocnil komplex zodpovědnosti. Měl hromadu práce a starostí se svým hospodářstvím, ale na tohle čas nelitoval. Neváhal, vytlačil kočár z pod kůlny, omyl slepičince, zapřáhl hnědku a ujížděl do Skřivančic.

Představoval si to jednoduše. Promluví klukovi do duše, dá mu znát, že uznává zásadu ať se mládí vydovádí, ale kluk musí pochopit, že je sedlák, že má povinnosti vůči majetku. Musí slíbit, že včas „zašlajfuje“.

Karel ale neměl na „šlajfování“ ani pomyšlení. Možná, že kdyby byl strýc nevpadl do historie jako slon do porcelánu, dopadlo by všechno jinak. Romantická láska by ztratila „grády“ a skončilo by to na ten způsob, který byl u selských synků „normální“. Leč tlak budí protitlak a tak se střetla ani ne tak láska s chladnou spekulací, jako spíš dvě tvrdé jihočeské palice. Čím víc se strýc snažil přimět hocha k poslušnosti, tím pevněji si ten umínil: A just ne.

Strýc usoudil, že nechal Karlovi moc volnou ruku a teď se to projevuje. Byl od té doby ve Skřivančicích pečený vařený a na statku se nic bez jeho souhlasu nehnulo. Na štěstí tu byl ještě kočí Václav, který zabránil nejhoršímu a působil blahodárně jako setrvačník. Co se ovšem kurátorovi podařilo – Karlovi sedlačinu dokonale otrávit. Dělat na vlastním hospodářství pacholka pod strýcovým komandem, navíc když ještě často viděl, že poručníkova rozhodnutí nejsou nejchytřejší, k tomu chuť neměl.

Hledal oporu u tatínkova přítele, netolického advokáta a našel ji. Poradil mu, aby se s kurátorem nehádal a využil roky než dosáhne plnoletosti ke studiu polnohospodářské školy – „hnojárny“ jak se jí hanlivě říkalo – v Písku.

Ani strýc nebyl proti. Chápal to jako synovcův ústup. Nové prostřední mu nabídne nové možnosti a písecké holky nejsou také k zahození. Sejde s očí, sejde s mysli a na Mařku z schwarzenberského dvora sotva vzpomene.

Leč v tom se zase spletl. Karel počítal dny, kdy dosáhne plnoletosti a spojoval s tím dvojí metu: ujme se svého hospodářství a s Mařenkou se vezmou.

Strýc také nebyl slepý a sáhl k prostředku, který byl u jihočeských sedláků v oblibě, byť na něj mnohokrát šeredně doplatili. K soudu. Vznesl protest, aby jeho svěřenec nabyl plnoletosti se všemi z toho plynoucími právy. Hrozí nebezpečí, že promarní lehkomyslně rodinné bohatství. Udržuje poměr s dívkou pochybné pověsti a je nebezpečí, že ji hodlá učinit paní statku. S tou „pochybnou pověstí“ to bylo na vodě, ale podařilo se najít svědky, kteří ze závisti a za úplatu byli s to odpřísáhnout cokoli.

Karlovou záchranou se stal opět netolický advokát. Strýc proces prohrál a soudní výdaje pustily jeho statku žilou.

Příští léta plynula v pohodě. Karel se chopil hospodaření se znásobenou chutí a odborná škola mu nebyla ke škodě. Mařenka se stala selkou a v nové úloze se zabydlela, jako by v ní rostla odmala. Starala se o hovězí dobytek, o prasata a drůbež. Karel měl koně, pole, louky a kus lesa. Maminka se se snachou smířila a postupně poznala její pracovitost a oblíbila si ji. Sama se věnovala kuchyni. Však to také nebyla malá starost nakrmit regiment strávníků, v senách, ve žních a za podzimní sklizně brambor a řepy ještě pár výpomocných sil navíc. Dbala, aby neroznesli, že měli u Kolihů hlad. Taková ostuda držela na vesnici léta jako plíseň.

Netolický advokát pomohl Karla osvobodit také od povinné vojenské služby. U jediného hospodáře na statku to nebylo těžké.

Jak získával Karel o zemědělství širší pojem, začaly v něm klíčit pochybnosti, že se děje všechno spravedlivě. Z někdejšího skřivančického schwarzenberského velkostatku bylo vykrojeno padesát hektarů nejúrodnější půdy a vytvořen tzv.zbytkový statek. Takové podniky rozdávala vládnoucí agrární strana podle vlastního klíče a tvořila si tak spolehlivou sociální a politickou oporu. Majitelem zbytkového statku ve Skřivančicích se stala paní doktorová Novotná z Prahy. Rozuměla zemědělství asi jako Karel astronomii. Na statku hospodařil šikovný správce a milostivá přijela v létě na dovolenou a v zimě na vepřové hody. Přesto její příjmy byly několikanásobkem toho, co při vší snaze dokázal vydělat Koliha.

Šafář nehospodařil špatně, ale báječné zisky nebyly jeho zásluhou. Obilí, hrách, brambory od něho vykupovalo agrární hospodářské družstvo jako šlechtěné satbové, podobně semeno jetele a vojtěšky. Býček byl zaplacen jako plemenný dvacetinásobkem ceny, kterou horko těžko vyhandloval sedlák se řezníkem, nebo na jatkách.

Hospodáři na vesnici trpce nesli, že se práce v zemědělství měří dvojím metrem. Pocit křivdy i mezi živnostníky ve městě budil radikální nálady. Našli se politici, kteří dokázali na tuhle nebezpečnou strunu zahrát. V Německu to byl Hitler a jeho příklad působil i v jiných zemích. Vlna fašizmu se od Italie a Španělska přelévala Evropou, někde s větším, někde s omezeným úspěchem.

V Československu se sociální demagogie chopilo několik dobrodruhů a mezi nimi vynikal zvlášť Rudolf Gajda. Jeho Národní obec fašistická získala v jižních Čechách nezanedbatelnou základnu. Její program byl populistický a snadno čitelný: zrušit všechna privilegia agrárních nabobů, odepsat dluhy váznoucí na zemědělských, drobně-živnostenských a řemeslnických podnicích, poskytovat jejich vlastníkům výhodný, popřípadě bezúročný úvěr, zavést ve státě přísný pořádek a disciplinu.

Podle příkladu Hitlerových SA - Schutz Abteilung organizoval Gajda ozbrojené bojůvky, které masakrovaly komunistické a sociálně-demokratické schůze. Tyto aktivisty bylo možno ještě po letech i v Skřivančicích poznat podle zjizvených tváří a přeražených nosů. Na kolech, se sukovicemi přes řídítka a brukovnicí za zády provázeli „vůdcovu“ limuzínu, když v uniformě legionářského generála, se zlatou šavlí, kterou dostal na Sibiři od bělogvardějského admirála Kolčaka a s podvazkovým řádem od britské královny přijížděl na vystoupení.

Co si někteří venkovští lidé od fašismu slibovali, vyjádřil Kolihův soused naivním veršem: „Zdráv buď, vůdče Gajdo, naše naděje, pomůžeš nám z vlasti vyhnat všechny zloděje.“ Že se fašistická demagogie někde ujímala, to nebylo ani tak její zásluhou, jako spíš vinou agrárního protekcionářství.

Koliha nebyl tak horkokrevný a lehkověrný, aby se nechal získat do Gajdových bojůvek. Když „vůdce“ řečnil někde v okolí, došel si ho poslechnout. Fašistická hesla o zrušení privilegií agrárníků a o zavedení pořádku mu mluvila z duše.

Jeho sympatie pro fašismus nebyly docela nevinné. V té době Gajdovi stoupenci natírali své chalupy temně růžovou barvou s širokým bílým pruhem okolo oken a dveří. Co to mělo za význam? Že se chystali na státní převrat bylo mimo pochybnost. Útok na Židenická kasárna v Brně v lednu 1933 měl být signálem k fašistickému puči. Jedním z obžalovaných byl Gajda. Také Kolihův statek byl natřen temně růžovou. Hospodář si říkal: pro všechen případ.

Rvačky a násilí se Karlově povaze příčily. Do paměti se mu zapsalo vystoupení Gajdy v restauraci Na sadech ve Vodňanech. Pod okny stála otevřená limuzína, obklopená stovkou jízdních kol a hlídaná tuctem mužů, jejichž tváře nebudily důvěru.

Sotva se „vůdce“ ujal slova, nastala v předsálí vřava. Odpůrci fašismu se ukázali v převaze a krok za krokem pronikali do sálu. Gajda i se zlatou šavlí byl vysazen do vysoko položeného okna, na venkovní straně ho chytili, usadili do limuzíny a bez asistence ochranky se na plný plyn vypařil. Zatím jeho věrní dostávali co proto. Když jejich nakládačka skončila, odváděli deformovaná jízdní kola kilometry k domovským vesnicím.

Koliha byl na pochybách. Zdálo se mu, že kus pravdy má jedna i druhá strana. Ale v žádném případě si nepředstavoval cestu k spravedlnosti v takové podobě, jakou ten den zažil. Pro jistotu si raději napříště účast na politických shromážděních odpustil.

V té době hospodařili s Mařenkou několik let. Už to nebyla dívenka krev a mléko. Roky jí přibývaly a objem kolem pasu i jinde také. Každé dva roky porodila a svědomitě odkojila potomka. To měla vedle hospodářství na přilepšenou. Stará selka zemřela, kuchařky se na vsi nepěstovaly a tak nevěděla kam se svými osmdesáti kilogramy dřív skočit. Na zamilované cukrování s mužem jí mnoho chuti a energie nezbývalo.

Karel ve čtyřiceti naopak vyzrával do chlapského půvabu. Vysoký, přímý jak jedle, výrazného přisnědlého obličeje, široko posazených hlubokých hnědých očí, temně kaštanových hustých vlasů. Mnohá sousedka po něm mlsně pokukovala. Moc si toho nevšímal a to ženské ještě víc dráždilo.

Když se Mařence, skoro v líbánkách, poprvé zakulatilo bříško, Karel ji po něm něžně hladil a vedl žertovný monolog s dědicem jména, živnosti a pokračovatelem rodu, o jehož cestě na boží svět byl pevně přesvědčen. Leč člověk míní, a...na svět přišla holčička. Hezká, tmavovlasá po mamince a hnědooká po tátovi, ale přece jen holka a ne kluk.

Co se nepovedlo napoprvé, povede se příště. Bude páreček. Ale když přišla na svět druhá a třetí holka a dědic pořád nikde, nedokázal už Karel zklamání skrývat. Říkal – jak se to ze slušnosti říkává: Hlavně že je děcko zdravé a rodička v pořádku. Ale nakyslý výraz nepřemohl.

Nelze tvrdit, že právě tohle vedlo k jejich vzájemnému ochlazení, ale k utužení vztahů to nepomohlo. Když se konečně narodil Honzík, měl z toho táta radost, ale ta pravá vděčnost tělnaté paňmamince se nějak vytratila.

Byl začátek léta, hezký slunečný den a Koliha se vydal pěšky do Netolic. Bylo mu líto hnát tam zbůhdarma koně, kteří mohli zatím s kočím Václavem a s děvečkami svážet seno. Šel procházkou a pohlížel na střechy města, jež leželo pod ním v údolí. Zaslechl za sebou auto a uhnul na kraj prašné silnice. Aut nebylo ještě v té době mnoho a v takovém pošumavském zastrkově bylo skoro vzácností. Śnadno uhodl, kdo jede. Paní doktorová Novotná.

Pěstěná krasavice si zelenými brýlemi proti slunci zálibně prohlédla urostlou mužskou postavu a zeptala se faráře, který seděl vedle ní: „Kdo to je?“

„Jeden z vašich úhlavních nepřátel, milostivá paní. Patří také k fašistům, kteří vám nemohou odpustit jediného aukčního býčka. Koliha se jmenuje.“

„Zastavte,“ blesklo rozmarné dámě hlavou a klepla řidiči na rameno. „Vraťte se k tomu člověku.“

Koliha se zastavil a udiveně sledoval veliký vůz se sklopenou střechou, který se k němu pomalu pozpátku blížil.

„Pojďte se posadit, sousede. Jsem ráda, že se s vámi mohu poznat. Slyším o vás samou chválu, pane Koliha. Platíte za nejlepšího hospodáře ve Skřivančicích. Můj šafář se přiznává, že se v mnohém řídí vaším příkladem.“

Šafář bokem vztekle zaskřípal zuby. Karel měl na jazyku pražské paničce za nabídnuté svezení poděkovat, ale laciná lichotka polechtala jeho mužskou ješitnost. Okamžik zaváhal. To už řidič servilně vyskočil, otevřel před ním dvířka do vozu a paní doktorová šťouchla loktem šafáře, aby se dovtípil a uvolnil místo po jejím boku. Než si to sedlák srovnal v hlavě, seděl v hlubokém koženém polštářování, cítil silný dámský parfém a ruku mu tiskla měkká dlaň s prsty plnými zlata.

Paní se rozkošně rozšvitořila. Řekla si v duchu, že se pobaví. Zkusí, jak pevná je hradba nepřátelství, kterou si takový venkovský chrapoun proti ní vytvořil. Neuniklo jí, že je ten člověk hezký, má krásné oči a bloudí jimi v jejím hluboko rozhaleném výstřihu. Tak tudy na tebe, hošíku, řekla si a důvěrně se při řeči k němu naklonila, takže měl teď něžnou podívanou naplno.

Než dojeli zbývající kousek cesty do města, byl Karel jako omámený. S takovým kalibrem rafinované ženskosti se ještě nesetkal. Neubránil se představě, jaké by to s takovou jahůdkou muselo být rozkošné povyražení. Zdálo se mu, že si ho také prohlíží jako vlčák výlohu řeznického krámu.

„Jak dlouho se zdržíte, pane Koliha? Zpátky vás přirozeně nenecháme trmácet pěšky. Budu na vás čekat ve vinárně.“

Přemýšlel, kde je tu jaká vinárna. Šafář jeho rozpaky pochopil a broukl: „U Vantroků“. Byla to trochu lepší hospoda, ale paní doktorová dovedla dát všemu větší půvab.Alespoň slovně.

Zkušená dáma pochopila, že holoubek vrká a točí se okolo ní a řekla si, že nebude nic odkládat. Na zpáteční cestě ho pozvala na statek, poručila kuchařce, aby prostřela pro dva, dala šafáři znát, že dnes tím druhým nebude on. Zájem pražské milostivé a sedláka byl oboustranný.

Karlovi přestalo vadit, že zbytkový statek sbírá ve Skřivančicích a okolí nejhustší smetanu. Paní doktorová takového výkonného milence ještě nepoznala. Proti němu byly všechny příležitostné známosti charé mátohy. Letní dovolenou si tentokrát prodloužila až do října. I později se přijížděla přesvědčit, jak její zbytkový statek prosperuje, ne-li každý týden, pak alespoň jednou za čtrnáct dní. Šafáře mohl čert vzít. Roky tu byl svrchovaným pánem a teď...

Pan Koliha byl na polovičním zámečku na stráni nad vesnicí pečený vařený. Pani Kolihová se spíš zlobila, než plakala. Řekla si, že mužští jsou všichni prevíti a nestojí za to, aby se kvůli nim člověk trápil. Věnovala se dětem a když nenacházela životní uspokojení u manžela, hledala je v chlévě, v prasečinci a v kurníku. V kuchyni jí vydatně pomáhaly dcery. Události dostaly podobu, jaká nebyla v selských famíliích vzácností. Lišily se tím, že nebyly důsledkem sňatku ze spekulace a bez lásky, a že sedlák si nehledal náhražku za manželské lože s děvečkou na vodru, ale s navoněnou paní doktorovou v hedvábí.

Ale všeho do času, zvlášť takové milenecké mezaliance, která se opírá sotva o víc, než o fyziologickou gymnastiku. Koliha z oparu něhy a silných parfémů rychle vystřízlivěl. Zastyděl se sám před sebou. Připadal si jako hejl, který se nechal chytit na čižbu. Zdálo se mu, že koho na vsi potkává, ten po něm ironicky pokukuje. A nebyl daleko od pravdy. Jeho výlety na zámeček nad vsí se daly utajit asi tak, jako pískání vlaku na přejezdu od Dívčic.

Paní doktorová byla v miliskování vytrvalejší. Jednak Koliha byl mimořádně pěkný chlap a pak byla přesvědčená, že pravidelný a vydatný styk s ním jí udržuje v dobrém hormonálním stavu a že v tom rozkochání vypadá mladší. Jak je zřejmé, měla i ona pro zpožděnou lásku hluboké duševní pohnutky.

Do toho přišla okupace a s ní i ve Skřivančicích vážnější starosti.

Zemědělství bylo sešněrováno veletuctem nařízení a zákazů. Sedlák už nesměl sít a sklízet, co byl po předcích zvyklý. Musel osít a odevzdat tolik a tolik lnu, tolik řepky-olejky, na takové ploše pěstovat takové a takové obilí, brambory průmyslové a obyčejné, řepu a na kamenitých stráních dokonce cukrovku. Když nevzešla a chtěl pole zaorat, aby je ještě stačil využít pro jinou plodinu, musel žádat o povolení. Podle výměry polí a luk měl předepsáno, kolik musí pěstovat krav a odevzdávat mléka, kolik smí mít prasat. Počet slepic měl přísně zapsaný a podle toho musel odevzdávat vejce.

Hospodáři se směli najíst a nakrmit čeleď z toho, co vypěstovali, ale všechno to bylo na deka spočítáno. Odstředivky na mléko byly zaplombovány, sbírat smetanu a stloukat máslo bylo zakázáno.

Je přirozené, že žádný hospodář nemořil hlady ani rodinu, ani čeleď. Byl tím ale stále jednou nohou v kriminále. Kontroly si podávaly dveře a za každý přestupek proti „řízenému hospodářství“ nesl spoluzodpovědnost starosta. Jednou z nejdůležitějších osob se stal pohodný – drnomistr – ras. Kdopak by na statku zabil za zimu jen jedno prase a z toho ještě polovinu masa, sádlo a kůži odevzdal? „Nucené porážky“ a prasata uhynulá na červenku byla na denním pořádku. To všechno musel drnomistr podepsat a mršinu, zasypanou vápnem řádně zakopat. V té době děti z pohodnice kvetly jako růžičky a rasa zdravili i největší sedláci z vůkolních vsí.

Ve Skřivančicích žila selka Blatná, kterou nikdo nebral docela vážně. S polovinou vsi byla na kordy a na návsi se jí raději každý vyhnul. Její zálibou byly anonymní dopisy. Podle písma a sprostého slohu každý věděl, odkud tahle anonymita pochází. Soustřeďovala se hlavně na pomluvy „která s kým drží“. I když si to většinou vymýšlela, nadělala mnoho zlé krve. O její povaze svědčilo, že se léta potýkala s vlastním bratrem. Měla s ním nevyřízené účty z doby, kdy se před čtvrt stoletím vdávala a on ji údajně zkrátil na věnu.

Když nastala okupace a s ní na venkově poměry, v nichž byl každý hospodář stále na štíru s předpisy, dostala bába vnuknutí. Udá bratra, že mele obilí „na černo“, to znamená nad přísně vyměřené množství. To bude něco jiného, než smyšlené historky, které na jeho ženu nezabírají.

Vzala papír a napsala udání na četnickou stanici. Tentokrát se dokonce podepsala. Co si měli četníci počít? Nasadili přísný obličej a bodák a věc vyšetřili. Blatné bratr, sedlák Kudrna se přiznal, mlynář také nezapíral a tak dostali jeden i druhý pár set protektorátních korun pokuty. Nejnešťastnější byli četníci, kteří se oběma omluvili. Zdálo se, že tím je lapálie vyřízená. Leč nebyla.

Skoro po roce, v létě 1942 se poměry v protektorátu po všech stránkách zpřísnily. Německé hospodářské kontroly probíraly starší případy „hospodářské kriminality“ a vrtaly se v nich. Vytáhly znovu případ sedláka Kudrny a mlynáře Hrubého. Jak to, že četníci kauzu řádně neprošetřili? To je nenapadlo, že když mlynář mele na černo jednomu kunčoftovi, neodmítne to ani dalším?

Došlápli na „pana otce“, mnoho se s ním nebavili, vzali jeho záznamy o mlečích od roku 1941 a rozhodily sítě. Nezdržovali se malými rybami, chalupníky, kde to vypadalo na pytel pšenice a zaměřili se na sedláky. Měli zkušenosti, nešli na to naivně. Co se budou zdržovat s hospodářem, ten ví, že mu hrozí pořádná pokuta nebo kriminál a bude zapírat do krve. Kdopak asi vozí obilí do mlýna? Vzali na paškál kočí.

Nešli na ně zhurta. Naopak. Vysvětlili jim, že jejich situaci lidsky chápou (jak by gestapáci jednali jinak než lidsky). Když sedlák kočímu řekl, aby navážil tolik a tolik pytlů pšenice, co mohl udělat jiného, než poslechnout? Teď se tím ovšem dostává do prekérního postavení. Mohl by být obžalován ze spoluviny na sabotáži proti Říši. Nemusí mu vysvětlovat, co by mu hrozilo. Když ale všechno po pravdě přizná, přimhouří se oko.

Ani kočí Václav potměšilému hlasu sirén v kožených pláštích a mysliveckém kloboučku s kamzičí štětkou neodolal. Karla práskl jako Jidáš Krista. Snad si ani neuvědomil, co mu tím chystá, snad si naopak v té chvíli až moc dobře uvědomil, kdo je přese všechno přátelství na statku pánem a kdo kmánem a neměl chuť nést vlastní kůži na trh.

Ano, vezl dvakrát po třech půlmetrákových pytlích pšenice navíc. Že si z toho sám pak pochutnával na knedlících se svíčkovou a se smetanovou omáčkou a každý pátek na buchtách s povidly, s mákem a s tvarohem? Že o posvícení odnesl mámě uzel koláčů? Že nebýt té Kolihovy „hospodářské kriminality“, asi by jemu i děvečkám zatraceně kručelo celý rok v břiše?

Člověk je mechanismus tak uzpůsobený, že si přehodí uvnitř nějakou páčku a uvědomuje si jen to, co si uvědomit chce a to ostatní zapomíná. Někdo má ještě konstrukční vadu, které se říká svědomí. Některý patent je ale vůči ní imunní.

Koliha byl postaven před říšskoněmecký soud, uznán vinným těžkým poškozením hospodářské kázně a vzhledem k mimořádně zpřísněné situaci, dané válečným stavem Říše byl odsouzen k deseti letům káznice.

Nechali ho ještě několik dní doma než obrlandrát rozsudek schválí a zda nenařídí jeho zpřísnění, pak pro něho přijel černý mercedes s pány v kožáku a zeleném tralaláčku, rozloučil se s rodinou a vysokého, ramenatého, usměvavého Kolihu už nikdo víckrát neviděl.

Koliha se ještě do Skřivančic vrátil, dokonce mnohem dříve než za deset let, ale to už byl někdo jiný.

Zhruba za dva roky, na podzim 1944 dostala Kolihová prostřednictvím četnické stanice zprávu od říšské vězeňské zprávy, že si má tenkrát a tenkrát tam a tam pro manžela přijet. Nemohla tomu uvěřit. Dosud i dopis směla napsat jen jednou měsíčně a z půli začerněný jednou za měsíc od něho dostala a teď...? Není to omyl? Četníci ji ujišťovali, že Němci v takových věcech nežertují, ale mnoho ji neutěšovali. Měli své zkušenosti.

Starý tatínek, který byl ještě živ, se Kolihové nabídl, že by jel s ní, ale když se pokusili získat pro něho povolení, objevilo se tolik překážek, že se toho vzdali. Pan přednosta na nádraží v Netolicích si sedl nad jízdní řády a párkrát roztočil kličku u služebního telefonu, a selce obětavě spojení tam a zpátky se všemi alternativami vypsal.

Rozjela se. V životě tak daleko nebyla. Kdyby na to měla náladu, byla by to bývala zajímavá cesta. Šumava, údolí Dunaje, kouzelná alpská údolíčka a pak hory, velehory jako kamenné moře se stříbrnými a zlatými vrcholky ve sněhu, ledu a slunečních paprscích. Tady někde měl Hitler jeho berchtensgadenské horské doupě, vytesané do skály a střežené tělesnou standartou SS. A tady vyhlížel dva roky Karel Koliha zamřížovaným okénkem, polohladový a roztřesený zimou ve vetchých pytlových hadříčcích k severu, kde měl ženu a čtyři děti.

A teď se stal zázrak. Podle nacistického smyslu pro spravedlnost, když si člověk odkroutil v kriminále roky, na něž byl odsouzen, nebylo ještě nikde psáno, že se vrátí domů. Nejprve se posoudilo, zda je jeho návrat žádoucí. Když žádoucí nebyl, vyměnili mu věznici za koncentrační tábor a tam už žádné termíny neplatily. A nyní si odseděl sotva pětinu trestu a je propuštěn? Je to možné? Ano. Koliha tomu věřil. Chápal důvody. Byl jen na pochybách, zda mu zbývá tolik sil, tolik dní života, aby své rodné a své rodiště ještě viděl. Co jeho trýznitelé za dva roky ze zdravého, urostlého chlapa udělali bylo k neuvěření.

Když ho žena uviděla, nemohla ho poznat. Tahle lidská troska, shrbená, roztřesená, která se sotva drží na pokleslých kolenou, na níž visí oblek jako na strašáku v zelí, to je její Karel? Jen oči zůstaly a byly to jeho oči. Hluboko zapadlé v temně modrých až černých jamách, ale byly to ty krásné hnědé srnčí oči a dokonce v nich hřálo něco jako jiskra, jiskřička úsměvu.

Vrhla se k němu, aby ho objala. Polekaně ustoupil a napřáhl před sebe na kost vyhublé ruce jako křivé pařáty. „Ne, proboha, ne, nechci si tě vzít, moje drahá, na svědomí. Radši se ode mne drž co nejdál.“ Marie na něho vyděšeně zírala.

Jak ho dopravila domů, to jí zůstalo na celý život záhadou. Věznitelé o něho měli „starost“ jen do okamžiku, než vykročil z brány. Kdyby byl v následující chvíli upadl a víc nevstal, byli z obliga. To už nebyla jejich věc. Vždyť to byl také důvod, proč ho manželce předali, proč ho propustili. Mají se obírat mrtvolou, vyplňovat formuláře, starat se o zpopelnění, expedovat urnu, účtovat za ni a vykazovat pár marek? Takhle udělají velkomyslný skutek, propustí ho z milosti před odpykáním trestu, vystrčí ho ze vrat a ať ho čert vezme, mají pokoj.

Zdá se to nepravděpodobné, ale Karel ještě na pár hodin ožil. To když přijížděli k Budějovicům, když v Dívčicích přesedali do červeného motoráčku, když v Netolicích před nádražím uviděl Jeníka s Hnědkou a Fuksou, zapřaženými do starého kočáru.

Díval se na Jendu zamilovaným pohledem. Jak ten chlapec za dva roky vyrostl. Má patnáct, jako jsem měl já, když jsem se ujal hospodářství, když mi táta umřel, jako jemu teď...

„Táto.“ Jaký má chlapský hlas. Tátovi oči září a chlapec se drží, drží aby nebrečel, ale nejde to. Ten, koho máma přivezla, to je ten táta, co ho má ve vzpomínkách? Nebylo by bývalo lepší, kdyby si byl zachoval jen toho ve vzpomínkách...? Ale hned se za tu surovou, sobeckou, nekřesťanskou myšlenku zastyděl.

Ve statku vyklidili kuchyni. Byla nejvhodnější, protože měla okna naproti sobě. Nechávaly je stále otevřená, aby mohl proudit vzduch. Doprostřed postavili železnou pryčnu a k ní bílý smaltovaný kbelík, do půli plný vody. Byl hned pokrytý jasně červenou pěnou. Karel měl otevřenou tuberkulózu v posledním stadiu a přijel domů vykašlat zbytek plic.

Na netolickém hřbitově ho položili vedle Josefa. Udělali mu stejný pomník. Jen když okupace skončila a skopčáky hnali svinským tropem, nechali mu tam vytesat trnovou korunu.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: