Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ukázkový kádr

Zpět Obsah Dále

Dokázal by někdo vypočítat, co soužení způsobil lidstvu hitlerovský nacismus? Kolik po sobě zanechal mrtvých, zmrzačených, kolik hrůzy a utrpení, kolik zmařil materiálních hodnot a kulturních pokladů, jakou mravní spoušť způsobil především v německém národě, zejména v generaci hitlerjugend? Vyrostl v ní Joseph Ratzinger, papež Benedikt XVI., ale je otázka, zda to staví do příznivějšího světla Hitlerovu mládež, nebo do horšího Vatikán.

Osud jednoho žižkovského výrostka vypadá vedle toho všeho jako příslovečná kapka v oceánu.

Když Frantovi sebralo gestapo oba rodiče aby je už nikdy neuviděl, bylo mu sotva patnáct let. Začal se učit truhlářem. Když přišel odpoledne z práce domů, dveře byly přelepené páskou papíru a na ní kulaté razítko s orlicí a hákovým křížem.

„Franto, rači se ztrať. Mámu s tátou sebrali Němci a můžeš čekat, že si pro tebe taky přídou,“ varovala sousedka.

Obrátil se na patě a seběhl se schodů. Prošel tři uličky a se strachem se ohlížel. Nejdou za ním? Ne. Nikdo ho nesledoval. Měl ale hlad a byla mu zima. Blížil se večer a ochladilo se. Takhle tady přece nemůže bloudit věčně. Kam má jít? Nemá do čeho se převléct. To stráví zbytek života v usmolených montérkách? Vrátit se k mistrovi do truhlárny? Ale tam ho budou nejdřív‘ hledat. K někomu z kluků? Probíral v duchu jednoho po druhém. U každého bylo něco na překážku. A potom – nepřivede lidi do maléru, když ho u nich Němčouři najdou?

Teta! Teta pod olšanskými hřbitovy. Stará bába, vdova, co by si na ní kdo vzal. Skoro hluchá. A má ho ráda. Celá se blahem rozplývá, když k ní přijde. Františku sem, Fanoušku tam, a už si tu dlouho nebyl, na starou tetu kašleš...Ano. K tetě půjde. Bydlí hnedle za městem, když bude zle, dá se zmizet v polích.

Frantík to zpočátku prožíval zle. Co je s mámou a s tátou? Brečel. Stýskalo se mu. Měli jen jeho a i když nebyli boháči, žil jako v bavlnce. Teta se o něho také starala. Dělala co mohla, ale moc toho nebylo. Brala pár korun po nebožtíkovi. Přešila na Frantíka pár gatí a kabátů, zkrátila mu zánovní zimník. Parádním kloboukem pohrdl. V té hučce by se mu smáli.

Nejhorší to bylo s jídlem. Franta tu byl „na černo“ a žádné potravinové lístky na něj teta přirozeně nefasovala. Dělala z toho mála co mohla. Čochtila věčně všelijaké nanicovaté polévky a kluk ohrnoval nos. Byl ve stáří, kdy by jedl hřebíky a neměl ani pořádný kus chleba. Teta sama skoro nejedla. Bylo jí málo a teď se už docela za živa ztrácela.

Nouze naučila Dalibora housti a Frantu krást. Obcházel po okraji města zahrádky a nosil do kuchyně kedlubny, mrkev a růžičkovou kapustu. Když přinesl králíka, teta se zhrozila. Vymyslel si, že někomu asi utekl, že běhal pod mezí v jeteli a tak se ho „ujal“.

Jednou přišli k tetě dva chlapi.

„Podívejte, pani, nám do toho nic není, nejsme praskači. Co to tu máte za kluka, to je vaše věc. Ale přes plot do zahrady nám lézt nebude. Dyž ho eště jednou chytíme, přerazíme mu haksny. Nám je každej kousek mrkve dobrej, máme děti.“

Teta to oplakala a Frantíkovi domlouvala: „Františku, já vím, máš to těžké, ale to nesmíš, víš?“

Frantík se poučil. Od té doby chodil krást o pár bloků dál a dával si lepší pozor.

Pochopil, že jeho prekérní situace nemá jen stinné stránky. Do práce nechodil, aby ho tam nesebrali a tak měl spoustu volného času. Přišel na to, že není v takové situaci úplně sám. I když protektorátní arbeitsamty dbaly, aby se nikomu nezkrátily zahálkou žíly a pracovní síly totálně nasazovaly do říše, našlo se pár výrostků, kteří tomu dokázali uniknout. Našvindlovali nevyléčitelnou chorobu, nebo prostě a složitě vyklouzli někde na venkově z evidence a v moři Prahy se vytratili.

V takové bandě se dalo leccos podniknout. Když se pochlubil kedlubnem a králíkárnou, vysmáli se mu. Dámská kabelka s potravinovými lístky a s peněženkou, to už byla jiná opera. Na občanský průkaz a pracovní knížku se našel spolehlivý odbyt. Dostat se do trafiky v zapadlé uličce nebylo těžké, nebyla opancéřovaná. Kuřivo mělo za války cenu zlata. A tak Franta vesele hulil, ještě ani neměl na tabačenku nárok – nehledě k tomu, že stále vlastně existoval „na černo.“

Byl velkorysý a pamatoval i na tetu. Občas jí něco ze svého rohu hojnosti utrousil. Kazila mu radost tím, že lomila rukama a lamentovala: „Kde‘s to vzal, chlapče? Snad jsi to neukrad? Dítě, dítě, co mi táta s mámou řeknou, až se vrátí? Jak já si zodpovím, že jsem se o tebe špatně starala, že jsem tě pořádně nevedla?“

Tyhle starosti byly zbytečné. Frantíkův otec se už proměnil v dým a popel. Oznámení o jeho srdečním kolapsu leželo na četnické stanici, ale neměli tam žádnou adresu příbuzných, kterým by je poslali.

Chlapec jako by se snažil dělat tetě méně starostí a nechodit jí příliš na oči. Zůstával stále častěji pryč i přes noc. V partě se našla dámská společnost. Že to nebyla právě chlouba města, není třeba zdůrazňovat. Frantík byl hezký chlapec a tak se o něho několik prostitutek málem popralo.

Měl při vší smůle štěstí. Hlavní stan jeho party byl v jedné hospodě na okraji Žižkova. Roznášela tam řídké protektorátní pivo pohledná rozvedená paní, něco okolo třicítky. Měla s mužskými své zkušenosti. Když ji chlapi třepali po sukni a omakávali, nebyla netykavka, to by ji tu šéf podniku nedržel, ale do známosti s náhodnými zájemci nespěchala. Říkalo se jí Anča. Zda se tak opravdu jmenovala, nebo ji tak někdo jednou oslovil a už jí to zůstalo, po tom štamgasti nepátrali.

Tahle dobrá víla si Frantíka všimla. Zda se jí ho zželelo, nebo ji popadli laskominy na mladé masíčko, to ponechme říši tajemství. V každém případě ji zaujal. Něčím se přece jen od kumpánů lišil. Slušný život do patnácti se ještě pod ročním šlendriánem beze zbytku neztratil.

Zažertovala, pohladila ho po dlouhých pačesech. Párkrát po něm hodila očkem když plula lokálem s vějířem půllitrů. Po zavírací hodině se s ním zamkla v kumbálku v podstřeší.

Nezačalo to nijak romanticky a ani jeden, ani druhý si od toho mnoho nesliboval. Mělo to však nečekané pokračování. Anča pocítila k jelimánkovi mateřskou něhu a z chlapce na chvíli spadl škraloup grázla a roztála duše, která ještě maminčino pohlazení strašně potřebovala. Začal se zpovídat. Nejen z toho, co dělal, ale co ho bolelo, co mu scházelo. Ančino srdce změklo a zmocnil se jí s nešťastným hochem soucit, že ji to až zabolelo. Zdálo se jí, že ho velice miluje, ale byla to spíš palčivá vlastní vnitřní potřeba. Jako by se jí v té chvíli otevřela v duši rána a ten chlapec byl na ni lék. Tišil bolest a konejšil. Hladila ho a tiskla k sobě tak horoucně, jako ještě nikoho.

Slovo láska se hodí k tomu kumbálu čpícímu zvětralým pivem a špatně vyvětraným smradem z cigaret podivně, ale co jiného to bylo?

Od toho dne žil Franta s Ančou a Anča s Frantou. Lidé okolo to s pokrčením ramen a úšklebkem tolerovali. Mysleli si o motivech své a nic vznešeného to nebylo. Majitel hospody bručel, ale říkal si, že tu jahůdku Andule na pár dní dopřeje. Každá ženská má někdy slabost. Kumpáni Frantu chlapsky oceňovali: Anka byla „kost“. Stála za hřích. Prostitutky ohrnovaly nos: To si moh‘ vybrat lepší – každá při tom myslela sebe. Jen teta byla smutná. Nevěřila, že si Frantík polepšil. Zatím měla zkušenost, že to s ním jde od deseti k pěti. Když už teď vůbec domů nechodí, je asi dočista ztracený.

Ve skutečnosti se s Frantou děl opak. Neproměnil se obratem ruky v mladého gentlemana, ale Anča na něho špatný vliv neměla. Dobře znala každé jednotlivé kvítko z jejich party a uměla je výstižně a bez obalu charakterizovat. Otevírala Frantovi oči. Ne že by se upřímně kál a svých hříchů litoval, ale přece jen se začínal ve svých osmnácti dívat na život trochu s nadhledem. Válka se blížila ke konci. Uvažoval, co bude dělat dál, až vyjde z té lumpenproletářské ilegality. To zůstane nadosmrti zlodějem a povalečem?

Netlačilo ho ani tak špatné svědomí, jako ho znepokojovala starost, jak si udržet Anču. Nedovedl si představit, že by se od ní měl odloučit. Zvykl si na ni. Dovedla nasytit jeho vášeň, nacházel u ní mateřskou náruč a rozumného staršího přítele, budila v něm čím dál větší respekt. Žárlil na ni. Chtěl jí imponovat, ukázat se v lepším světle. Chápal, že jeho výkony v jejím klíně nejsou všecko. Chlapi dávají ženským dary. Když ji přinesl ukradené, vyhodila ho. Muži se o ženské starají, vydělávají, nosí domů výplatu. Říká se – muskej je hlava domácnosti, hlava rodiny. Jak se blížila hodina osvobození, zaměstnávaly ho tyto otázky stále naléhavěji.

Povstání, Rudá armáda, prapory, svoboda. Zatím co miliony lidí si oddechly a pustily se do nového života, Frantík se cítil jako ryba, vyhozená vlnou na písek. Držel se Anči za sukni, tu a tam mu zprostředkovala nějakou příležitostnou práci, ale byl jako ve vzduchoprázdnu.

Skutečný převrat pro něho nastal, když se v lokále po něm ptal hubený, dohola ostříhaný muž.

„Pokorný,“ představil se a pozorně si Frantu od hlavy k patě prohlížel. „Byl jsem celou dobu s tvým tátou v Mauthausenu. Do poslední chvíle na tebe myslel.“ Muž se odmlčel a Frantík na něho vytřeštil oči. Považoval za samozřejmé, že se táta s mámou vrátí. V duchu se toho bál a v myšlenkách se jejich výčitkám bránil. Styděl se, všelijak se vytáčel. Bál se, že ho s Ančou rozdělí. A teď: „Do poslední chvíle..,“ říká ten muž a tak divně se dívá a mlčí. Co to znamená? Může to mít jiný význam než...?

„Frantíku, slíbil jsem tátovi, že se o tebe budu starat jako o vlastního. Ani ne „jako“. Budeš můj vlastní. Mně tam taky zůstala celá rodina a tak budeme mít jeden druhého.“

Frantovi opravdu začal nový život. V první chvíli ho to popadlo jako proud, jako vítr, zatočilo to s ním a než se stačil pořádně rozkoukat, uvědomit si, zda je rád nebo nerad, pohyboval se v nových životních podmínkách a pravidlech. Bydlel v několikapokojovém, hezky zařízeném bytě po nacistickém papaláši. Muž, který ho přijal za vlastního byl významný předválečný komunista a nyní zastával důležitou státní funkci. Zařídil mu učební poměr a zároveň večerní odbornou školu v ČKD, největším pražském průmyslovém závodě. Jako samozřejmost přišli za Frantou spolupracovníci a než se nadál, byl členem výboru svazu mládeže a na členské schůzi ho přijali do komunistické strany. Každý z přijímaných musel zdůvodnit, proč se do strany hlásí. U něho jen poznamenali: „Je adoptovaný syn soudruha Pokorného.“ Slova „soudruh Pokorný“ byla kouzelný klíč, otevírající všechny dveře.

Franta se styděl za bývalé kamarády, za zlodějíčky a otrapy. Modlil se, by je nepotkal a nehlásili se k němu, nebo aby o sobě dokonce nedali nějak vědět před „soudruhem Pokorným“. Měl starosti i s tetou. Co když ve stařecké senilitě začne otčímovi vykládat o trampotách, které jí synovec způsobil? Když se dověděl, že zemřela, ani se nezeptal, kde je pohřbená. Na okamžik se zhrozil sám sebe. Uvědomil si, že si vlastně oddechl, že mu smrt člověka, který ho v nejtěžší chvíli zachránil, přinesla ulehčení.

Jediný, na koho myslel čím dál častěji a po kom toužil byla Anča. V prvních chvílích nového způsobu života i ona ustoupila do pozadí, ale nyní se mu stále víc po ní stýskalo. Bál se, jak bude otčím na jeho lásku k starší rozvedené paní pohlížet, a tak ji před ním tajil. Soudruh Pokorný však jeho milostnou kauzu, podobně jako jeho peripetie s tetou i s partou gaunerů z žižkovského podsvětí znal. Chápal to jako tragické důsledky nacistické okupace, ne jako vinu pubertálního chlapce, sirotka. Snažil se ušlechtilým působením hochův charakter narovnat. Lásku, i když k starší paní, nepokládal za nic zlého, ba naopak.

Aniž tohle tušil, kradl se Frantík za svou milou do podkrovní komůrky s hříšnými pocity. Ale jak známo – zakázané ovoce chutná zvlášť znamenitě a v tomto případě tomu nebylo jinak. U jedné návštěvy nezůstalo. Hostinský už si na mládence zvykl a smířil se s jeho vizitacemi, ale kdo se nesmířil, byl Frantík. Vadilo mu, že jeho milou kde kdo třepe po zadnici a musí se v zaplivaném lokále usmívat na kdejakého otrapu. Naléhal na ni, aby si našla lepší zaměstnání. Slovo dělníka z ČKD, slušně oblečeného, oholeného, učesaného. který jí občas přinesl i dáreček – a nebyl kradený – mělo jinou autoritu, než někdejší občasné žárlivé záchvaty pubertálního pobudy. Poslechla ho. Našla práci v závodní jídelně ČKD. Vídali se s Frantíkem každý den a ještě dostával z protekce u okénka v poledne nejlepší kousek masa.

Žil, jak se mu o tom nikdy nezdálo. Měl, nač si vzpomněl. V závodě se k němu chovali přátelsky a s úctou, otčím byl velice zaneprázdněný funkcemi, ale snažil se najít si pro něho každý den alespoň chvilku.

Ale všechno mu připadalo nějak odcizené. Všichni jako by s ním jednali opatrně, jak se skleněnou baňkou, aby jim neupadla a nerozbila se. Někdy si skoro s nostalgií vzpomněl na sprosté manýry žižkovských parťáků. Ti mu neprojevovali žádnou vážnost, vzájemné hádky a nadávky byly na bíle dni, rvačka nebyla vzácnost, ale přece jen v tom bylo kus drsné upřímnosti. Po té se mu stýskalo. Tím těsněji přilnul k Anče. Té jediné věřil, že jí na něm opravdu záleží. Ta mu také jediná bez obalu říkala i nepříjemné věci. Byla teď víc jeho máma, než milenka.

Prožíval to ještě silněji a bolestně, když se dověděl, že už návrat vlastní matky čeká marně. Přežila léta v koncentračním táboře v Ravensbrücku, ale zahynula v posledních hodinách války při transportu. Nacisté hnali zmučené ubožáky z jihu na sever a ze severu na jih a cesta byla lemována jejich na kost vyhublými pozůstatky.


Příští kapitolou ve Frantíkově životě se stala povinná vojenská služba. Teprve nyní docenil, co všechno od skončení války získal.

V první chvíli se zamíchal mezi hejno nováčků a prožíval naplno jejich starosti a strasti. Kdejaký druhoročák s jednou frčkou na rameně ho proháněl po kasárnách a „dělal mu nohy.“ Netrvalo dlouho a zjistil, že i tady se mu otevírají jiné možnosti, než ostatním. Přišel za ním nadporučík, velitel roty a měl s ním delší rozhovor.

„Vy jste pracoval jako dělník v ČKD, že? A jste od června 1945 členem strany.“

„Ano, pane nadporučíku.“

„Ve vašem životopise stojí, že váš otec byl předválečný komunista a funkcionář. Působil v odboji a on i vaše matka zahynuli v koncentračním táboře. Je to tak?“

„Ano, pane nadporučíku.“

„Vy sám jste byl od zatčení rodičů až do osvobození v ilegalitě.“

Franta kýval a v duchu se viděl, jak ho chytili, když vykrádal králíkárnu a zvalchovali mu záda. Jak se pelešili s „Prdelatou Lojzkou“ ve třech za žižkovskou cihelnou.

„Ano, pane nadporučíku.“

„Nemusíte mi říkat pořád „pane nadporučíku“. Hovoříme spolu přátelsky, neúředně. Kolik je vám let? Jednadvacet. Mně je o rok, o dva víc. Jaký je mezi námi rozdíl? Já mam na ramenou hvězdy, vy je tam budete mít za chvíli taky. Tak jaképak formality. Něco jiného před ostatními, to musíme dělat opičky. Ale teď jsme tu sami.“

„Ano, pane...Ano, jistě.“

„Ještě jsem se chtěl zeptat na jednu věc. Pan ministr Pokorný je jako váš druhý otec, když vám Němci tátu tó... Vy jste byli nějak příbuzní? On byl váš strejda, nebo tak něco?“

„Ne, pane...Ne, nebyl. Byli v Mauthausenu s tátou spolu a on tátovi slíbil, že se o mě bude starat.“

„Aha. Tak vy ste schovanec pana ministra.“

Po tom rozhovoru už bylo Frantovi všechno jasné. Vojna ho přestala tlačit a žil jako baron. Kdy se mu zachtělo, požádal o „opušťák“. Když se vrátil z vycházky po večerce a dozorčí desátník ho dal do ranního hlášení, měl velitel čety víc starostí než on, jak to tiše sprovodit ze světa. Zatím co druzí fasovali na výcvik staré po někom vyšlapané a ztvrdlé škrpály, došel si beze všeho za skladníkem pro nové boty. Při sobotní prohlídce ho „výkonný“ obešel a nikdy u něho nic závadného neobjevil, nic mu nerozházel, za nic nevynadal. V hlavni pušky mu nikdy neobjevili „šedivé stíny“. Vojna bez „buzerace“ skoro ztrácela kouzlo.

Franta byl duše chápavá. Rychle mu „došlo“, že mnohé z toho, co v dosavadním životě pokládal za nedostatek, může docela dobře posloužit jako výhoda. Že mu chybělo vzdělání, že nic nečetl, že se neohrabaně vyjadřoval a ve společnosti se pohyboval jako slon v porcelánu? Byl přece „z dělnického pytle“, proletář, vyrostl na pražské periférii. Začal ostentativně mluvit žižkovským žargonem. Neskrýval, že se za války pohyboval mezi spodinou, holedbal se tím jako kádrovou vizitkou.

Nedalo mu to ani moc práce. Těžší pro něho bylo tvářit se slušně, dát si pozor na sprostá slova a pepícké výrazy, zvlášť když ho někdo na... a měl sto chutí poslat ho do...

Vyhrotila se mezinárodní situace, nastalo horlivé doplňování armády důstojnickým sborem. Kádrováci rozhodili sítě, přesvědčovali, slibovali, lákali. Zajímavá práce s lidmi, placené studium, slušivá uniforma, celoživotní vzestup kariéry, růst ve funkcích, výborný plat, řada materiálních výhod. Zvlášť se sledoval podíl „dělnických kádrů“, přednost měli členové strany, zvlášť ti „od pětačtyřicátého roku.“ Franta byl málem vděčný rodičům, jak skončili... Teď to byl v jeho dotazníku trumf. O soudruhovi ministrovi nemluvě. Kádrováci se okolo něho točili jak ženiši kolem movité nevěsty. Měl pro ně „všechna P“.

Svodům neodolal a armáda se stala jeho povoláním. Absolvoval akademii a nastoupil v hodnosti nadporučíka rovnou na velitelství. Kam jinam než do Prahy. Žádné roky u výcviku někde v Zapadákově.


Soudruh Pokorný zemřel, vězněním podlomené zdraví nevydrželo mimořádné pracovní zatížení. Jeho ochranná ruka jako by se vznášela nad Frantíkem dál, snad ještě výrazněji. Při pohřební tryzně stál za rakví před významnými státními představiteli. V novinách a ve filmových aktualitách se kmitla jeho postava v uniformě. Důležité civilní i vojenské osobnosti mu projevily soustrast.

V té době se jeho vztah s Ančou komplikoval. Ne že by pro něho ztrácela význam, ale bylo to rok od roku složitější. Franta dospíval do mužného věku. Uniforma zvýraznila jeho štíhlou postavu, pružný krok, hrdé držení hlavy. Anča překročila čtyřicítku, v závodní jídelně zkulatěla, zpohodlněla. Měla k němu stále něžnější mateřský vztah, ale jako jeho maminka vedle něj už také vypadala a to bylo horší. Franta se styděl, že se za ni stydí. Vyhýbal se objevovat s ní na veřejnosti.

Nebyla slepá a bolelo ji to. Pozorovala se s obavami v zrcadle a počítala: mně bude padesát, jemu pětatřicet. Až jemu bude tolik, co mně je teď, já budu skoro šedesátiletá bába. A nešlo jen o léta. Franta byl čím dál větší „pán“, a ona? Uvědomovala si, jak ho potřebuje, jak ji děsí pomyšlení, že by ho měla ztratit. Strašně se o něho bála, strašně na něj žárlila. Ne že by mu nedopřála nějaké dobrodružstvíčko, ale každá sukně, která se okolo něj mihla představovala hrozbu, že jí ho odvede.

Franta tajil poměr se svou družkou tak dokonale, že na velitelství, kam z učiliště nastoupil, o něm neměli tušení. Viděli v nadporučíkovi a záhy kapitánovi sympatického svobodného mládence a tak ho brali kolegové i svobodná děvčata, srdce nezadaná.

Zahleděla se do něho sedmnáctiletá Jituška z pisárny. Byl její první tajná láska. Že tajná, to si myslela jen ona. Jinak celé velitelství sledovalo její zamilované pohledy a ještě výmluvnější sklopené oči. Frantovi se nemohla rozkošná nevinná panenka nelíbit a tak brzy celé velitelství sledovalo se zalíbením hezký páreček. Nikdo nebyl na pochybách o věcech příštích.

Franta se zmítal se v rozporech. Proč si nedopřát příjemné dobrodružství a neokusit, jak chutná ostýchavé panenství? Ale opustit kvůli ní Anču? Stokrát ho to lákalo, stokrát to odmítal.

Mezitím zažil další historku. Na velitelství ob dvoje dvéře od něho nastoupilo děvče, Jitušky pravý opak. Instruktorka výsadkářského výcviku. Urostlá, všecko ženské na pravém místě a v nepřehlédnutelném provedení. Energická, jak to její profese nesla s sebou. Šéfem oddělení byl major okolo padesátky, odkvétající seladon. O výsadkářku se začal i mimoslužebně zajímat. Děvče nebylo nedobytná pevnost, ale sladký, ulízaný a do sebe zahleděný krasavec její typ nebyl. Dala mu to jasně znát.

To si ale dovolila moc. Neměl charakter stejně cukrový, jako vnější chování a umínil si, že si to s ní vyřídí. Však ona ještě pozná, kdo je major Krnovský. Zavolal si do kanceláře pár nejoddanějších pocmrdů, mezi nimiž nehrál Franta poslední housle, a důvěrně jim sdělil: „Mám důkazy, že Alena je kurva a špionka. Je třeba ji opatrně a nenápadně sledovat.“ Bylo to na počátku padesátých let a špionománie a podezíravost kvetly.

Jedovaté sémě zapustilo kořínky a špiclování ruku v ruce s bujnou fantazií se rozběhlo na plné obrátky. Dřímající charakterové nectnosti z žižkovského podsvětí se ve Frantovi probudily. Umínil si, že tu mrchu domýšlivou pomůže majorovi potopit. Co jeho horlivost motivovalo? Byl to vztek na hrdou babu, která mu dala znát, že si na osahávání svetříku nepotrpí a vlepila mu poctivou parašutistickou facku? Nebo snaha zavděčit se představenému a dláždit si kariéru?

Využil autoritu zkušeného znalce pražského podsvětí a „objasnil“, jak to s Alenou určitě bylo a nemohlo být jinak. V sedmnácti letech odešla od rodičů z Písku a vydala se na vlastní pěst do Prahy. Co ji tu mohlo potkat? Rovnou na nádraží čekali na taková venkovská telata práskaní děvkaři. Jeden milenec, druhý a nakonec pajzl. Kdo tomu rozumí lépe než Franta?

Touhle službičkou ješitnému majorovi si mnoho nepomohl. Majorovy kvality vyšly najevo a byl z funkce odvolán. Kolektiv spolupracovníků Frantovo chování nepřehlédl a většina si o tom udělala nevalný úsudek. Alena byla otrávená a našla si práci jinde.

Na Frantu se časem vytvořily rozporné názory.

Většina lidí ho pokládala za slušného člověka, který se zaslouženě těší vážnosti. Vystupoval důstojně, v náročnější společnosti dovedl mlčet a působil inteligentně a zajímavě. Byl znám jeho blízký vztah k ministru Pokornému a mnozí věděli i to, že mu Němci umučili rodiče v koncentračním táboře. Tak vypadal, abychom tak řekli: na dálku.

V očích spolupracovníků a těch, kdoří s ním přicházeli bezprostředně a častěji do styku se jevil jinak. Stále se nedokázal tvářit slušně a ušlechtile. Bylo přece jen patrné, že je to naučená a neupřímná póza. V nestřežené chvíli vystrčil růžky jeho pravý charakter. Byl sobecký a zlý. Neštítil se falše a podvodu, když předpokládal, že si tím pomůže a nevyjde to najevo. Ti nejbližší se ho do jisté míry báli a raději s ním nechtěli mít dobré ani zlé. Měl u nich strohé ocenění: hajzl.

Jeho dvojí tvář měla hlubší povahu a příčiny, než mohli lidé pohledem „zvenčí“ poznat a pochopit. Prodělával zápas dvou „Já“ sám v sobě. Nedokázal se zbavit toho, co v něm zanechaly roky, strávené mezi nejhorší verbeží. To z něho formovalo křivého, falešného, všehoschopného zbabělce, který měl jedinou skutečnou lásku: sám sebe. I Anču vlastně miloval proto, že ji potřeboval. Nejen do postele, ale jako oporu, které mohl věřit, na níž se mohl spolehnout, která k němu lnula psí oddaností. V jejích očích měl zrcadlo, v němž vypadal nejhezčí a mohl se nejpyšněji zhlížet.

Ale to nebyl celý on. To byla jeho polovina, nebo on v polovině času. Nezůstal na něho bez vlivu nový život, který už vedl mnohonásobně delší dobu, než vegetaci na periférii. Život mezi slušnými lidmi, ne sice anděli, ale řídícími se společenskou morálkou. Vnímal, že ho považují za jednoho z nich, že si ho mnozí váží, že na něho pohlížejí s úctou. A to bylo také zrcadlo, v němž se viděl. Chtěl věřit, že takový je, snažil se takový být. Jestliže nasazoval tvář šlechetného muže, nebyla to vždycky jen rafinovaná komedie. Byla to častěji upřímná snaha být takový, nejen tak vypadat, být opravdu čestný, upřímný a dobrý člověk.

Jeho složitá povaha byla průmětem a důsledkem několika odlišných vlivů. Výchova v dětství tvořila základ, který se přes všechny pozdější peripetie nemohl beze zbytku ztratit. Nejhorší zlo způsobila parta darebáků, která ho formovala v nejcitlivější a nejvnímavější době puberty. Ve větší míře, než si uvědomoval, na něho zapůsobila Anča. Byla to obyčejná ženská se všemi lidskými ctnostmi i nectnostmi, ale měla prostý, zdravý postoj k životu. To právě potřeboval, aby se po deformaci, způsobené šupáckou morálkou postavil z hlavy na nohy. A pak tu byl vliv podmínek, do nichž vplul rázem a bez přípravy po válce.

Co bylo to hlavní, jež mu určovalo osud?

Byla to, bohužel, doba, kdy papírové ctnosti v kádrových dotaznících a statistikách měly větší váhu než charakter, schopnosti a praktické pracovní výsledky. Franta byl ukázkou. Přesto, že zatím nic zvláštního nedokázal, štědré možnosti se mu nabízely a podbízely samy ze všech stran. Sypal se mu do klína bohatý roh hojnosti, aniž by se o něj musel přičinit a zasloužit si ho.

Jako major po několika letech štábní služby byl vybrán do vysoké vojenské školy v Sovětském svazu.

Co perspektiva tohoto studia znamenala bylo nad pomyšlení velkolepé. Ramena plná hvězd, vysoká vojenská funkce. Náročné studium? Že nemá ani maturitu? To už kádrováci vyřešili: odborná škola při zaměstnání v ČKD byla vlastně skoro něco jako škola střední. A pokud jde o studijní nároky – ještě se nestalo, aby zahraniční student ve svazu neuspěl. To už byla starost sovětských pedagogů, aby v duchu internacionalismu atd.atp.

Byla tu ale jiná překážka. Anča nechtěla o Frantově odchodu na několik let do Moskvy ani slyšet. Celé týdny pokračovalo dohadování, přemlouvání, ujišťování, sliby, výčitky, pláč, zlost, vyhrožování. Ani Franta neměl stanovisko jednoznačné. I pro něho byla Anča velice silný magnet. A že soužití s ní v žádném dotazníku neuvedl a i před nejbližšími kolegy v práci tajil? To hříšný poměr činilo spíš přitažlivější, než oslabovalo.

Ze dne na den kolísal. Jednou se rozhodl, že pojede a basta. Když to nepůjde jinak, práskne do bot bez loučení. Podruhé se kál, brečel s Ančou a slíbil jí, že nikam nepojede, že půjde za generálem a řekne, že do té školy nechce.

Termín společného odjezdu celé skupiny se blížil a Franta se nedokázal rozhodnout. Od konce války mu vlastně pořád někdo jako deus ex machina zametal chodníček, on si blaze žil a žádné složité dilema mu cestu nekřížilo. A teď...Ukázalo se, že v rozporu se všemi dotazníkovými kvalitami jeho síla charakteru a ani rozhodnost a pevná vůle nebyly nic moc. Nakonec zvolil nejubožejší variantu. Vyplížil se jako zloděj, Anču ujistil, že nepojede, ale nastoupil a jel.

Došlo k dvojí katastrofě. Jedna i druhá by stačila zlomit krk, nebo spíš pohřbít kariéru každého, kdo neměl tak báječný kádrový popis jako Franta.

Když opuštěná a podvedená Anča poznala, že její holoubek v rozporu s veškerým přísaháním uletěl, umyla si slzy, zaťala zuby a šla za Frantovým generálem. Chvíli se dohadovala s poručíkem ve vrátnici, pak se zase on dohadoval telefonem a nakonec ji desátník doprovodil do vysokých bíle natřených dveří a předal sekretářce.

Generál byl starší hubený muž s černými kousky uhlí zarostlými v tváři a mluvil ostravským akcentem. Pozorně ji vyslechl, nevěřícně vrtěl hlavou, na jedno, na druhé se vyptal a bylo znát, že upřímně cítí spíš s ní, než s tím holomkem.

Tu došlo k tak nečekanému obratu v ději, že by si ho sotva Shakespear vymyslel. Zazvonil telefon. Sekretářka přepnula naléhavý hovor. Generál se omluvil a vyměnil s někým do sluchátka pár slov. Pak se na Anču zadíval, chvíli jako by si rovnal slova a potom váhavě řekl: „Bojím se, že tu budete mít vašeho druha rychle zpátky. Cestou se postřelil. Ale nelekejte se, nic vážného. Jen ruka.“

Jedno s druhým sečteno představovalo pořádnou kopici – promiňte mi ten vojenský výraz – „průšvihů“. Nikde v dotaznících ani v životopise neuvedl, že žije trvale řadu let s družkou. (V dotazníku na to byla zvláštní rubrika: Manžel – manželka, druh – družka.) Pokusil se o sebepoškození, čímž se chtěl vyhnout splnění rozkazu číslo to a to ze dne toho a toho. Měl u sebe střelnou zbraň, kterou bez povolení v rozporu se zákonem převážel přes hranice.

Přijetí po návratu bylo různé. Rentgen ve vojenské nemocnici potvrdil, že kost při průstřelu dlaně zasažena nebyla. Generál si ho vzal na paškál, tak že vyšel z vysokých bílých dveří červený jako rak. Rozebral ho spíš jako táta, než jako přísný představený. Viděl v něm mladíka, kterému nacisté vzali rodiče když nejvíc potřeboval tátovu pevnou ruku a máminu lásku.

S dalšími Frantovými představenými generál uvažoval: co s ním? Postřelení se zaretušovalo jako neopatrná manipulace s pistolí, kterou „opomněl“ před odjezdem odevzdat. Nejožehavější otázka byla, jak to vysvětlit do svazu a zda tam Frantu s omluvou dodatečně poslat, nebo najít náhradníka. Franta sám byl pořád na vahách.

Ukázalo se, že Anča ho má doopravdy ráda. Zbabělý útěk bez rozloučení mu odpustila. S pláčem uvěřila, že ho to hrozně mrzelo a proto se chtěl v zoufalství zabít. Vyčítala si, že mu kazí život, že se sobecky postavila do cesty jeho kariéře. Litovala, že na něho běžela žalovat generálovi. Prosila ho, aby jí to odpustil. Přemlouvala ho, aby na ni nebral ohled a na studia jel. Když se k ní pak ještě někdy vrátí, bude přešťastná. Když ne, nebude se na něj zlobit, nebude mu to mít za zlé. Prožila s ním nejkrásnější léta života.

Brečeli si vzájemně v náručí, když Franta do Moskvy skutečně odjížděl. Podruhé, už na jako uličník na zapřenou.

Osud třicetiletého majora happy endem neskončil. Po několika měsících měl dohru. Franta se zastřelil. Tentokrát to nebyla demonstrativní opatrná rána do dlaně, ale do spánku.

Proč? Kdo měl před sebou slibnější životní dráhu? Jeho konec byl těžko pochopitelný. Vždyť jeho perspektiva byla tak nadějná, vydlážděná. Bylo to způsobeno tím, že o svém životě, o své práci, o své lásce, o tom, co chce a co nechce, nikdy nemusel rozhodovat sám, a proto se to nenaučil? Když měl konečně čestně, otevřeně a zodpovědně žít, pozbyl odvahu a před rozhodnutím utekl?

Bylo s podivem, že lidé, kteří se s ním stýkali nejčastěji, takřka denně, se jeho poslednímu kroku divili nejméně. V okruhu spolupracovníků na velitelství se o důvodech jeho sebevraždy mnoho nepolemizovalo. Bylo to – promiňte mi to primitivní přirovnání – jako když spadne ze stromu zralá hruška. Proč to tak přijímali? Bylo to neurčité, mlhavé, nedefinovatelné tušení příčin, které bylo těžké vyjádřit jednoznačně, jasně, logicky. Nikdo nebyl s to říci: ‚Myslím, že rozhodly ty a ty důvody.‘ Avšak právě na okruh lidí, kteří ho nejlépe znali působil jeho čin jako něco, co se dalo čekat.

Slibný papírový kádr roztál jako sněhulák a nezůstala po něm ani loužička. Jen chudák Anča ho do smrti ze srdce nevyrvala.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: