Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dva Ráďové

Zpět Obsah Dále

Vítr zatočil vírem papírů a jeden z nich mi vletěl přímo do dlaně. Přečetl jsem titul: „Životopis“. Pojala mne zvědavost a byl jsem indiskrétní. Přečtu si to. Jakpak se ten človíček ve své kádrové zpovědi stylizoval, jakými půvabnými barvami se vyšlechtil, jaký model na ministerského předsedu ze sebe udělal? Leč nebylo mi dopřáno, abych zvědavost ukojil. Nový poryv větru a životopis se vznášel vysoko nad střechami. Na věky věků mi odnesl tajemství za devatery zámky.

Ale nešť, řeknu si jako liška o kyselých hroznech. Stejně žádné papírové vyznání, i kdyby snad – světe div se – bylo upřímné, nedokáže vyjádřit a tím méně pak vysvětlit a zdůvodnit serpentiny skutečného života.

Bylo jednou jedno město, hezké české spořádané, a v něm žili dva mládenci. Nerozluční kamarádi, i když každý z obou byl opak toho druhého. Možná že je právě to přitahovalo jako protikladné póly elektrického napětí.

Jeden se jmenoval Radomil, druhý Ctirad, ale oběma říkali Ráďa.

Radomil byl krásný chlapec a dostal od přírody všechno, co mu nadělit mohla. Vysoký, urostlý s věčně rozzářenou šťastnou, usměvavou tváří z níž blýskaly bílé zuby a jiskrné oči. Ctirad ani postavou, ani půvaby obličeje nevynikal. Jeho zevnějšek nepůsobil nepříjemně, ale sotva kdo o něj zavadil pohledem dvakrát. Menší, nohy s velikým číslem bot trochu po pekařsku do X, ruce jako by mu podle těla překážely. Hlava byla původně přichystána k větším tělesným rozměrům, porostlá hustou nepoddajnou kšticí. Co bylo na tomhle chlapci opravdu hezké, to byly oči. Jasně modré, výrazné, vždycky hleděly přímo a upřímně, vyvolávaly asociaci zdviženého rytířského hledí. Platilo o něm: oko – do duše okno.

Studovali spolu na reálce, ale každý z nich se tam dostal po jiném žebříčku. Ctiradův táta byl účetní v pivovaru, který se k bílému límečku propracoval jako nádeník večerními kurzy a za cenu TBC. Radomír se narodil na statku. Byl jedináček a měl všechno, nač si pomyslel včetně čistokrevného německého ovčáka a jezdeckého koně. Rozdíl byl i v tom, že Ctirad, podobně jako táta, si musel všechno pracně vysloužit, zatím co Radomíra obletovaly na směny alespoň dvě Štěstěny.

Oba byli sportovci, měli rádi pohyb a přírodu, ale i v tom se lišili. Ctirad měl daleko do proporcí antického diskobola, ale atletika z něj udělala chlapíka jak dubový pařízek. Byl svalnatý, houževnatý a jeho výkony v běhu, v hodu oštěpem, ve skoku do vody z vysokého prkna budily u vrstevníků závist. Radomír také budil závist a navíc obdiv spolužaček, když projel na hnědákovi tryskem podle potoka v parku a elegantně se přenesl přes živý plot.

Ani o jednom, ani o druhém se nedalo říct, že by mu chyběla bohatá duše. Ctirad mnoho četl, málo mluvil, ale psal básně. K vánocům dal mamince pod stromeček sbírku veršů, které vyvázal. Maminka si nad nimi ještě po létech šťastně poplakala. Druhý Ráďa si čtením oči nezkazil, ale ani jemu nebyl zrak hřivnou, kterou by zakopal a nezhodnotil. Citlivě vnímal svět okolo sebe, jeho tvary a barvy a přenášel je pastelkami, akvarely a posléze olejem na plátno. Jeho výtvarné nadání vysoko přesahovalo úroveň, odpovídající jeho stáří a středoškolským hodinám kreslení. Stával se v tomto ohledu brzy známý a pýchou města. Jeho obrázky zdobily nejen dívčí památníky, ale dostával i vážnější objednávky, slibující různou odměnu.

Protože byl hezký mladý muž, poutal zájem děvčat i zralejších příslušnic něžného pohlaví. Mnohé ženy měly obavu, aby tak ztepilé tělo a vnímavá duše nezůstávaly ležet ladem. Neměl srdce odmítnout nabízené sympatie a tak sbíral zkušenosti, sotva překročil práh puberty.

Jeho vlčák měl zlozvyk strkat nos slečnám pod sukně. Jeho pán se rošťácky holedbal, že ho to naučil, aby měl záminku k seznámení. Omluvil se, dostal úsměv a ujištění, že se nic nestalo. Bavlnka do jehly byla navlečená a zbývalo jen dovedným stehem šít věci další.

Ctirad prožíval kritický věk mládeneckého zrání úplně jinak. Jeho postava ani tvář horoucí city v děvčatech nevzbuzovaly. S hořkostí si uvědomoval, jak trpké je, nebýt Apollo. A jak to bývá, pocit méněcennosti daleko přesáhl rozumnou míru. Nechápal to tak, že není krasavec, ale že je ošklivý, odporný, hnusný. Děvčatům se vyhýbal. Zdálo se mu, že v každém jejich pohledu čte: „Oškliváček“. Budilo to v něm odpor až nenávist. Tím silněji prožíval něhu k mamince. Jako by se v peřejích puberty obrátil a vracel do matčiny náruče.

Kyprá mladá paní požádala Radomíra, aby jí namaloval obrázek. Roztomilým úsměvem naznačila, čeho by se měla malůvka týkat a jakého honoráře se může umělec nadít. Malíř byl chápavý, zvlášť na promluvu hlubokých čokoládových očí, a namaloval párek milenců ve flagrantní situaci. Udělal chybu, že se s výtvorem pochlubil druhému Ráďovi. Ten navzdory svému puritánství dílko neodsoudil, zalíbilo se mu a prohlásil, že je ho „pro tu ženskou škoda“. Radomírovi nebylo zatěžko zvolit jiný námět. Kromě děvčat, a možná ještě víc než je, miloval koně a namaloval překrásný obrázek planoucí vášně koňského milování. Ctiradova cenzura zase výtvor neodsoudila, ale potkal jej stejný osud, jako dílo první. Co výtvarníkovi zbývalo? Namaloval něco, co snad mu druhý Ráďa nesebere a co rozkochané sousedce dopřeje. Byl to mládeži nepřístupný obrázek dvou psíků v situaci, jež slibuje štěňátka. Druhý Ráďa ho tentokrát velkomyslně mladé paní přenechal. Ta ho ale s uzarděním a dotčená hodila budoucímu Rembrandtovi pod nohy. Čokoládové oči bleskly něčem jiným, než připomínkou honoráře.

Tentokrát Ráďa hrozícímu Ráďovu hříchu zabránil. Leč když ochranná ruka chyběla, zbývalo dost jiných nebezpečí,. Tak si „telecí léta“ prožili Ráďové každý jinak. Jeden poznával, že když jednou pronikl do tajů parního stroje, nemůže čekat od žádné lokomotivy ohromující objev a obrátil zvídavost jinými směry. Druhý si nesl panictví a s ním i potlačený hlad po poznání jako selhavší, ale nebezpečnou dynamitovou patronu do příštích let.

Poválečné roky byly nabity rozpornou politickou atmosférou a té se ani přátelství dvou Ráďů nevyhnulo. Už jejich protikladný „třídní původ“ bil do očí. Odpovídaly mu i stranické sympatie a antipatie. Ctirad byl zanícený komunista a Radomír stoupenec Petra Zenkla a národních socialistů. Mělo to podobu fandovství, jako když jeden straní Spartě a druhý Slavii. Ani den se neobešli bez ohnivé polemiky, ale podobalo se to spíš kočkování mláďat než zavilé stranickosti. Argumenty jednoho podněcovaly zájem, četbu a přemýšlení druhého a tak jim ani „politika“ nebyla na škodu.

Radomírova politická orientace v sobě nesla „moment rozporu“. Zdědil jej po otci. Ten si po první světové válce přivezl z ruského zajetí a z legií „tolstojovství“ a touhu po sedlačení – proto si pronajal statek. Spolu s tím rusofilství – lásku a obdiv ke všemu ruskému, a odpor k bolševikům. Syn neměl rád komunisty, ale protože Rusové, to byla Rudá armáda -vlasovce a spojence Hitlera nenáviděl – snoubil a svářel se v něm antikomunismus se sympatiemi pro Sovětský svaz.

Takový byl v hrubých rysech profil obou Ráďů, když je zastihla vojenská povinnost a oblékli uniformu. Radomír měl za sebou Akademii výtvarných umění a s otevřenou náručí ho přijaly armádní ateliéry. Místo samopalu držel opět paletu a štětec Ctirad se stal záložním důstojníkem a politrukem a nastoupil k útvaru ve výcvikovém prostoru, jinými slovy na konec světa, kde dávaly lišky dobrou noc.

Říci, že je člověk produktem prostředí, by bylo nadsazené. Vyjádřeme to opatrněji: podmínky, v nichž se ocitne, nejsou na jeho cítění, názory a jednání bez vlivu. Přijmete to tak? Dobrá.

U Radomíra se to projevilo v jeho politické orientaci. Měl otevřenou, přímou, srdečnou povahu a nemohl něco jiného malovat a něco jiného v nitru skrývat. Neměl sklon k intimní lyrice, netoužil zpodobovat kytičky a obláčky a vojáčky s děvčátky v trávě. Chtělo se mu vybouřit duši v patetické symbolice zápasů a hrdinství, pádících koní a kontrastů expresívních barev. Zaujalo ho mexické monumentální revoluční výtvarné umění simplifikovaných postav v nadživotních rozměrech a rozmáchlých gest. Armáda mu tam umožnila studijní cestu. Vrátil se plný nadšení a spojoval získanou inspiraci s náměty národních tradic a osvobozeneckého boje. Jeho plátna a mozaiky mluvily výraznější a přesvědčivější řečí než Ctiradovy lekce při politickém školení mužstva.

Ani Ctirad nezůstával v novém okolí bez proměny. Ne co do politického vyznání, ale přece jen v důležité stránce životního postoje. Po měsících kdy nezahlédl ženskou sukni zatoužil po špetce jemnosti a něžného úsměvu. Pár kilometrů od vojenských baráků na pokraji lesa bylo pár chalup, kterým se při troše fantazie mohlo říkat vesnice. Možná, že tam bylo děvčat víc, ale Jana byla první, které si v životě se zaujetím všiml. Proti své vůli na ni celé dny myslel a v noci se mu o ní zdálo. Ve třiadvaceti letech se v něm probudila potlačená puberta. Mělo to všechny znaky zanedbané citové i fyziologické průpravy. Co obyčejně mládenci prožívají od šestnácti do dvaceti, do toho padl naráz a rovnou po hlavě. Než svlékl uniformu a vrátil se k učitelské katedře, byl ženatý.

Chvat a improvizace se vymstily. Ne že by Jana byla špatná. Nic zlého neudělala, nevrčela na muže, naopak, stále se smála. Když Ráďa něco navrhl, zasmála se a souhlasila. Když se jí na něco zeptal, zasmála se a pokrčila rameny. Když jí něco vyprávěl, nebo se jí s něčím svěřoval, ať to bylo veselé nebo smutné, zasmála se a neřekla nic. Časem mu přestávalo vyhovovat, že se s ním o nic nepře, že mu nic nevytýká, že je se vším spokojená. Byl introvertní typ, neměl ve zvyku sdělovat své myšlenky a pocity na potkání. Když druhý Ráďa, jeho druhé já, byl daleko, neměl nikoho, komu by otevřel srdce, s kým by chvíli nahlas myslel, s kým by se alespoň pohádal – i když hádky neměl v povaze.

Měl rád děti. Měl je celé dni ve škole, ale toužil je mít i doma. Marně čekal, že to přijde samo. Nepřišlo. S rozpaky se rozhodl hovořit o tom s Janou a navrhl, aby zašli k lékaři. Zasmála se, i když měla v očích stín smutku, a neřekla nic.

Ctirad už byl ve škole ředitelem. Učila tam hezká kolegyně, také bezdětná a také smutná. Smála se jen zřídkakdy, zato hodně četla a Ráďovi s ní bylo dobře. Když jí něco řekl, nepokrčila rameny, ale inteligentně se rozhovořila. Bylo jim spolu čím dál příjemněji. Vyšlo najevo, že Věra – tak se kolegyně jmenovala – je v manželství nešťastná. Žila už delší dobu od muže odděleně, byl lehkomyslný sukničkář. Její přátelství s Ráďou se stávalo předmětem klevet a odešla na jinou školu. Tím ale jejich styky neskončily. Když se Věra rozváděla, Ráďa to pochopil tak, že se osvobozuje, aby mohla patřit jemu. Tak to také dopadlo.

S Janou se rozvedl. Ta se zasmála a nic nenamítala. Plakala po straně.

S Věrou měli záhy malého Rádíka a byli všichni tři šťastni. Vlastně čtyři, protože za Věrkou přišla z Prahy její ovdovělá maminka.

Není kostelíčka, aby v něm nebylo kázáníčka. Kázání bylo čím dál hlasitější a varhany na kůru představovala tchýně. Jak jsem se zmínil, Ráďa neměl ve zvyku hádat se a tak domů nespěchal.

V té době nastoupila ve školní družině mladičká vychovatelka a pionýrská vedoucí. Nebyla koketa, ale vážný šéf jí imponoval. Chybělo jí něco do dvaceti a soudruhu řediteli se blížila čtyřicítka. Vznikal další románek, kterým se polovina maloměsta bavila a nad nímž se druhá polovina pohoršovala. U mnoha lidí včetně pedagogické obce se jedno s druhým kombinovalo. Co Ctirad zanedbal v osmnácti, to se mu nyní mstilo. Získával nimbus „pěkného proudníka“.

Věra s malým Rádíkem a s maminkou se odstěhovala a byla ochotná se dát rozvést. Byla už ředitelkou druhé školy a trojúhelník mezi ředitelem dvanáctiletky, ředitelkou devítiletky a vychovatelkou budil pohoršení. Ujaly se toho odpovědné společenské orgány a Ctirad šel „na kobereček“. Měl nejlepší vůli uvést věci do pořádku a slíbil, že pohoršující vztah s děvčetem, které mohlo být jeho dcerou, ukončí. Rozumně se spolu domluvili a rozešli se. Děvče se vyplakalo a chvíli byl klid. Soudruh ředitel to však nevydržel, „přišel do Canossy“ a párek se rozhodl v lásce pod pokličkou pokračovat. Střídavě se rozcházeli a zase scházeli, mysleli si, že tajně, ale za gaudia široké maloměšťácké veřejnosti. Děvče Ráďu doopravdy milovalo a bylo ochotné se za něj provdat – jestliže se s Věrou rozvede. Ráďa tak dlouho souhlasil a zase nesouhlasil, až si děvčátko jednoho krásného dne vdalo za mládence, kterého znalo pár dní. Bylo to jako skok ze zoufalství do vody a podle toho osud uspěchaného manželství vypadal. I tak Ctirad doháněl, co v mládí zanedbal: nechával za sebou nešťastné ženy. Ale je přece jen něco jiného, jsou-li to zklamané studentské lásky, nebo rozbitá manželství.

Teď teprve se Ctirad rozvedl, přesněji řečeno rozvedla se s ním Věra. Ostudy okolo jeho soukromí už bylo tolik, že se rozhodl k něčemu, co bylo ze všeho hloupého nejhloupější. Vzdá se funkce ředitele, odejde z učitelování a bude pracovat v lese jako dřevař. Kde kdo mu to rozmlouval. I když nadělal se svým rodinným – nerodinným životem spoustu zlé krve, o školu se staral vzorně a jako vyučující byl vyhlášený. Patřil k zakládajícím organizátorům pionýrského hnutí a i v tom byl stále aktivní.

Domlouvali mu i osobní známí, kterých neměl mnoho. Nikdy v životě se fyzickou prací neživil, není zvyklý na podzimní plískanice, na zimní dny ve sněhu a mrazu. Není nejmladší, nějaký neduh se už také občas ozývá. Že si odpočine nervy? Kde má záruku, že mu nezvyklý způsob života nezpůsobí stokrát větší starosti?

Všechny řeči jako hrách na stěnu. Jako by domlouvali nerozumnému dítěti, které si něco usmyslelo a je paličaté. Odstěhoval se na Křivoklát, kde kdysi jako mladík na škole začínal. Myslel, že se mu idyla vrátí. V lese ho s pokrčením ramen přijali a svěřili mu lehčí práce. Prořezával mlaziny, stahoval a pálil kůru a větve po zpracování polomu. Žádná parta dřevařů, kteří pracovali „v úkolu“, to znamená byli odměňováni podle výkonu, ho nechtěla. Věděli, že takový „ouřada“ by jim nestačil a dělali by za něj. Potloukal se lesem sám, bydlel v podkrovní světničce, sušil mokré šaty a boty na židli okolo kamínek, vařil si čaj, večeřel chléb se salámem a salám s chlebem si nosil v mošně do práce.

Za pár dní nachladl a v nemocnici ho tak tak zachránili před poslední kapitolou zápalu plic. Vrátit se do lesa? Vyloučeno. Čím se má živit? Měl tři kroky do školy, kde před čtvrt stoletím jako výpomocný učitel začínal. S velikým sebepřemáháním šel orodovat, aby ho přijali. Ředitel se omluvil, měl něco naléhavého. Zástupce mu vyřídil, že mají všechno obsazené. Po otírání klik a s velikou protekcí se dostal na místo, na němž kdysi učitelskou dráhu začínal.

Ani srdečním peripetiím opožděného Casanovy nebyl konec. Seznámil se se zdravotní sestrou, rozvedenou Trudou, Němkou podle národnosti. Žili spolu – jak se říká – na hromádce. Což o to, na tom není nic hrozného, mezi mladými lidmi je to „móda“. Mnozí kriticky sledují rodiče a cynicky argumentují, že si ušetří mrzutosti s rozvodem.

Narodil se jim chlapec. Nebyli si jisti, zda se mají radovat, nebo mrzet. Když dítě dlouho nereagovalo na pohyb ruky před obličejem a dostávalo ve tváři debilní výraz, poznali, že je k nim osud krutý. Proč? Čím se provinili?

Věra se zatím znovu provdala a otčím Rádíka osvojil. Když Ctirad zemřel, ani dědic jména, který by převzal jeho životní štafetu, po něm nezůstal.

A druhý Ráďa? V mládí byl bouřlivák a lásky střídal. Jeho srdce dokázalo stejně rychle vzplanout, jako ochladnout. Okolo dvacítky se zamiloval do děvčete ze mlýna a spolu svorně kráčeli až do posledních dní.

Nebyla to cesta bez problémů, dlážděná a přímočará. Obrátil veškerou pozornost, energii a pracovní vášeň na stojan s plátnem, na profesorskou katedru AVU a výchovu nových talentů, na monumentální obrazy, jež promlouvaly k tisícům. Svou prací byl posedlý. Nebyl s to o čemkoli jiném mluvit, na něco jiného myslet, o něčem jiném než výtvarném vyjádření svých myšlenek snít. V ženě nacházel pochopení a oporu. Trpělivě poslouchala a nejen snesla, ale milovala jeho monology, protože měla ráda věčně mladého, věčně pubertálního Ráďu.

Ani jemu nebylo dopřáno, aby zemřel v idyle na vrcholu hvězdné dráhy. Musel se ještě dočkat, jak otloukali jeho monumentální mozaiky, znázorňující osvobození Prahy a sbratření československé a sovětské armády. Bolelo ho to, byla to těžká zkouška jeho nemocného srdce. Věděl ale, že historie nekončí. Zlo má tuhou kůži, ale nemůže trvat věčně. Všechna jeho plátna nezničili a originály monumentů existují. „Dělník je smrtelný, práce je živá,“ píše Jiří Wolker.


Myslíte, že by jeden z těch dvou Ráďů byl s to napsat životopis, který by věrně odzrcadlil jeho osud? A zdůvodnit, proč tohle dopadlo tak a tohle onak? A existují v lidském životě vůbec takové pevné determinanty, existuje na každé Proč? nezpochybnitelné Proto? Do jaké míry je člověk sám sobě strůjcem štěstí, a do jaké si s ním okolnosti pohrávají jako s míčem? Je úspěch vždycky odměnou za zásluhy a karambol zaslouženým trestem?

Asi bychom si přáli, aby tomu tak bylo. Historici tak rádi vykládají dějiny, filosofové příčinu a následek, věrozvěsti boží spravedlnost. Bohužel, skutečnost se dá těžko do jakéhokoli schéma přistřihnout. Každé pravidlo má tolik výjimek, že se lidé nakonec cynicky utíkají k staré rabínské moudrosti: Všechno je jinak.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: