Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hitler děti rád

Zpět Obsah Dále

Anička si mohla oči vykoukat. Jak to těm dětem na sáňkách ujíždělo! Sněhu bylo habaděj a cesta po vsi dolů jako mýdlo. U nich doma takovouhle sáňkovačku neměli. Bylo to sice v kopcích, vlastně v horách, ale právě okolo jejich vesnice byl kus roviny jako placka. A co se přestěhovali sem, tady je to obráceně. Dole až k Pozděšínu pole rovná jako stůl, sem tam zrcátko rybníka. Zato pár chalup Ovčína je na prudkém svahu, kde teď babky na náledí neudělají kloudný krok.

Však také hubují: „Parchanti zatracený, člověk aby si tu hnáty zlámal. Koukejte mazat k židáku, tam vám to taky pojede. Dojdu pro starostu a ten vám ukáže. Napaří tátům pokutu a voni vám řemenem vysvětlí, že je tu náves a žádný kluziště.“

„Ale babi, dyt se tady jezdí vodjakživa. Dyž ste byla hůdě, jistě ste se tu taky vozila. Nebujte zlá a nesypte nám sem ten popel. Babičko, prosim vás. Dyž nám vyprávíte pohádku, ste taková zlatá a teď byste nám to chtěla zkazit.“

„Nojo, nojo. Šmajchlovat se, Pepíku, to ty umíš. A dyž potřebuju donýst vodu nebo dříví, aby tě prosil.“ Stařenka už změnila hlas z forte na pianissimo. Už to nebyly pohrůžky, znělo to spíš trošku jako když kočka přede.

„A čípa ty si?“ obrátila se babka k malé holčičce, která stála stranou ve sněhu a jen se po sáňkující a hlaholící drobotině dívala.

„Anča,“ píplo děvčátko nesměle.

„Andulka, to je hezký meno. A jak dál?“

„Holzknechtů.“

„Aha, ty si ta nová, co se přistěhovali na chalupu, jak bejvali Seberojc. Jak se ti tu u nás líbí?“

„Líbí. Ale nemam sáňky.“

Babička se na Aničku usmála a zavolala na holky, které se právě usazovaly na sáně jako slepice na podkladek a chystaly se pustit s kopce: „Huďata, svezte tudle Anču. Vemte jí mezi sebe, vona nemá sáňky.“

Dvě děvčata, tak o dva palce od Aničky větší, si ji prohlédly. Důkladně, jako si na zastrčené vsi každý prohlédne všechno nové a nezvyklé.

„Ty si Anča? Tak poď, vlez si mezi nás.“ Máňa poposedla na samý předek sání, Bětka se posunula dozadu a malá Anče se nesměle, ale šťastně vmáčkla mezi ně.

A pak to svištělo s kopce jako vítr. Aničce se až dech tajil a srdíčko jí štěstím bušilo jak dřevěný bubeníček, které táta doma vyřezával. Nesměla na ně sahat, protože na nich byla mokrá barva. Když uschla, táta je odvez do města. Říkal, že bubeníček pro holky není a udělal jí panu a maminka na ní ušila šatičky.

To všechno malá repetilka holkám vyprávěla, když táhly sáňky do vršku. A ještě hromadu jiných věcí. Holky ji vyzpovídaly jak státní prokurátor. Jenže polovinu jejich zvědavosti ukojit nedokázala. Byla ještě malá a nevěděla, jak se jejich „doma“ jmenovalo, do kterého města táta vozil dřevěné hračky. Věděla, že má tři brášky, starší než je ona – Honzu, ten je z nich nejhodnější a chodí někde do učení, ale čím se učí, to ona neví. A pak mají ještě Lojzu a Tondu, co chodí do školy. Kolik je jim let a do které třídy chodí, to také nevěděla. Věděla ale, proč nemohli zůstat doma a stěhovali se sem. Protože tam tatínek neměl práci a ani bubeníčky a husary na koni a kohoutky a pejsky a opičky od něho pán ve městě už nechtěl, že jich má dost a nikdo to nekupuje, a neměli peníze na jídlo. Tady chodí tatínek do lesa, poráží stromy a už penízky mají. Ale jí se stýská. Doma měla kamarádku Trudy a tady žádnou kamarádku nemá.

Jezdily dolů, chodily bokem uježděné dráhy nahoru a povídaly si. Anča byla malá, holky byly »velké«, ale rády ji poslouchaly. Takové aktuální informace mají na vesnici cenu zlata. Předávají se dál a důležitost informátora roste. Není na škodu ani když novinky trošíčku upraví a doplní, aby byly působivější. Když se sejdou informace ze dvou stran a v něčem se rozcházejí, vypukne pře a to je pak kór zajímavé. Tak tomu bylo brzy i v tomhle případě: Vyřezával, nebo nevyřezával pan Holzknecht také houpací koně?

Zatím ještě plynuly novinky jen z jednoho zdroje a jedním směrem a tak k žádným sporům nedocházelo. V pohodě se tři holky na jedněch sáňkách tlačily. Jen asi dvakrát jim klucí, ti uličníci, udělali »hodiny« a děvčata skončila v závěji. Ale závěj je měkká, trochu sněhu zpoza límce se vyklepe. Navíc to je známka, že si klucí »začínají« a holky mají záminku, aby dělaly uražené a krásně se pohoršovaly.

Cesta po vsi byla na sáňkování jako stvořená. Hrst chalup se táhla po ostrém kamenitém hřebeni, který vybíhal ze zalesněných kopců jako dračí hřbet. Mluvit o návsi se dalo těžko. Byla to vlastně jen cesta, která vybíhala z lesa u židovského hřbitova a pokračovala kolem bývalého schwarzenberského ovčína dolů k silnici. Po stranách si s léty pár drobných zemědělských pachtýřů a dřevařů postavilo, zpravidla sousedskou svépomocí, chalupy. Po ovčíně, dávno zrušeném, dostala vesnice jméno.

Holky ujížděly šťastně rozesmáté ke kapličce u silnice. Poslední kus svahu byl nejprudší a saně letěly jako o závod. Dráha ústila kolmo do státní silnice, ale provoz na ní byl tak malý, že na to nikdo nebral ohled. Sem tam proklopýtal koňský potah. A auta? Když projela tři za den, byl to mimořádný provoz.

V tu chvíli -jako z udělání – nákladní pětitunka z pivovaru. Máňa, která seděla vpředu ji zahlédla první. Vykřikla a zaryla paty do ledovice. Sáně opsaly půloblouk, ona vypadla a dvě zbývající děvčata sjížděla pozpátku na silnici. Bětka se odkulilo na bok a Anička sama a bezmocně ujížděla přímo pod auto. Řidič nejel rychle, ale s takovou překážkou nepočítal. Dupl v poslední chvíli na brzdy a strhl vůz stranou. Náklaďák se překymácel přez rigol, sudy v korbě zaduněly a vůz se zastavil chladičem proti zdi na půl kroku od domu.

„Ty mrňouse jeden nešťastná,“ vyskočil šofér z kabiny, popadl Aničku do náručí a ramena se mu třásla hysterickým smíchem. Spolujezdec byl leknutím zničený. Nebyl s to vystoupit a položil si hlavu na loket na přístrojovou desku.

Lidé vybíhali z domů, děti dojížděly na sáňkách a ve chvilce se vytvořila podkova diváků. Máňa a Bětka těkaly pohledem a cítily vinu. Nikdo jim nic nevyčítal. Všichni byli ohromeni úžasem a štěbetali jeden přes druhého, jaké nebezpečí to bylo a jak šťastně skončilo.

Někdo začal řidiče napomínat, že má dávat pozor atd. Rozhorleně se ohradil. Jel pomalu, a tady je silnice a ne sáňkovací dráha a to mají tátové a mámy dětem vysvětlit.

„Hele, doma nic neříkej, eště bys dostala,“ napomínala Máňa Aničku. Neměla ani tak obavu o ni, jako o sebe.

Do kopce táhla sáňky v družném chumlu celá kupa dětí a Anička ťapala a klouzala uprostřed. Byla hrdinkou dne. Nikdo už ji nemusel představovat, všichni ji znali. A kamarádek najednou měla, kolik si mohla přát. Všechny holky se k ní ze zvědavosti tlačily a hleděly se na její „slávě“ ohřát.


Byla sobota k večeru a Holzknecht vyšlapal kopec od zastávky. Už nedělal dřevařinu, štěstí se na něj poprvé v jeho zavšiveném živobytí usmálo. Dostal práci na hraničním opevnění. Nedělal tam nic extra, míchal beton, vozil ho po prkně a lil do armatury, ale vydělal za den víc než v lese za týden. Na šedesát korun. Větším platem se mohl pochlubit jen Vašek Procházků, který dělal ve Strakonicích ve zbrojovce.

Holzknecht nebyl žádná duše romantická, život ho okrouhal na drsném struhadle, ale rodinu měl rád. Byl nejšťastnější, když ženě vysázel na stůl zelené stokoruny. Rozzářil se jí obličej a radostí spráskla ruce. Pokřižovala se a šeptem poděkovala Panence Marii na obraze v koutě. V takové chvíli se nadechl z plných plic a u srdce ho zahřála pýcha. Mohl konečně dopřát dětem slušné oblečení, nemusely chodit do školy v dřevákách, se záplatami na gatích a na loktech. V hospodě ho nikdo neviděl, nekouřil a z výdělku si nic hamižně neschovával sám pro sebe.

Byl dobrák, i když to na něm nebylo znát. Sotva ho kdo kdy viděl, aby se usmál. Měl tvář sluncem, mrazem a dřinou ztuhlou, k úsměvu se snad ani stáhnout nedala. Z hlubokých vrásek jednou za týden pracně dobýval břitvou černé, skoro modré strniště. Oči měl šedivé, studené, posazené v tmavých jeskyních. Říká se, že oko je do duše okno, ale jeho oči viděly od nejútlejších let v šumavských horách tolik bídy, že v nich dobrotu a laskavost překryla vrstva opatrnosti a obav, zda jiskřičky štěstí nejsou jen klam a mam a zda za nimi nečeká nové zklamání.

Už se nemohl ženy dočkat. Věděl, že dere u sousedů peří.

Vrátka u zahrádky vrzla – musí je vysadit a namazat kolomazí, připomněl si. Za dveřmi do síně se ozvalo odkašlání. To ale nebyla žena. Nějaký chlapský kašel, kuřácký. Vyšel návštěvě vstříc. Venkovní dveře se otevřely a dovnitř nahlédla neznámá tvář.

„Holzknecht? Johann Holzknecht?“

Otázka byla vyslovena tak cize a stroze, že odpověděl vojáckým, zupáckým „Jawohl,“ a málem se postavil v papučích do pozoru.

Vešli do kuchyně.

„Jsi doma sám?“ Druhá otázka nebyla přívětivější, než první a kromě toho mu neznámý Němec tykal. Nepředstavil se, jen pátravým, zlodějským pohledem přejel světnici.

„Ano, jsem doma sám. Kdo jste a co jste mi přines?“ Holzknecht neměl chuť přistoupit na familiérní tykání s neznámým člověkem.

„Heleď se, soukmenovče, aby mezi námi bylo jasno. Ptát se tady budu já. A předem tě upozorňuji, naše rozmluva je přísně tajná. Kdybys něco cekl...“ Cizinec si výmluvným gestem přejel ukazováčkem po hrdle.

Holzknecht si vzpomněl na pár takových grázlů, kteří se v posledních létech, ještě než se přestěhoval do Ovčína, objevovali v šumavském pohraničí. Říkalo se, že patří k německým nacionalistům, které vede za hranicemi Hitler a v Čechách Konrad Henlein. O politiku se nestaral a zda je Němec nebo Čech, s tím si hlavu nelámal. Na Šumavě to bylo pomíchané a někdy se to pletlo i v jedné rodině. Měl dost starostí, aby sehnal práci a uživil ženu a děti. Co se toho týče měl teď, zaplať pánbůh, pokoj.

„Víme, že pracuješ na opevnění, která proti nám Češi na hranicích staví. Je to tak?“

Holzknecht se zarazil. Tohle už smrdělo státním tajemstvím, o kterém byl před nástupem do práce poučen.

„No a?“odpověděl vyhýbavě.

„Nemusím ti dělat přednášku, že ty betonové hračičky, co děláte, říšskou branou moc nezastaví – až na to přijde chvíle. Ale čím menší ztráty nás to bude stát, tím lepší. V tom můžeš, a vlastně je to tvoje vlastenecká povinnost, pomoct i ty.“

„Nevím jak. Stavbě bunkrů přece nezabráním.“

„To po tobě nikdo nechce. Pocem...!“ Muž vyňal ze záňadří knížku, otevřel ji a rozložil po stole teninký papír. Byla to mapa.

„Tadyhle děláš, že jo?“ muž ukázal prstem. Holzknecht se ve čtení map mnoho nevyznal, ale neznámý mu znázornění terénu vysvětlil. Pod jeho ukazováčkem jako by se vynořoval kraj lesa, silnice, vesnice, hájovna, boží muka.

„Tvůj úkol je zakreslit, kde se v tomhle úseku staví pevnůstka s otáčecím dělem, kde bunkr s kulomety, kde jsou plata protiletadlových děl, kde vedou podzemní spojovací chodby. Hleď zjistit, jaká technika se tam montuje, nebo chystá. Čím víc podrobností uvedeš, tím lepší.“

„Takovou všivárnu dělat nebudu. Na to si najděte někoho jiného. Já jsem rád, že mám práci a do ruky, která mi dala chleba, kudlu vrážet nebudu.“

„Tak kamarádíčku, tohle jsem neslyšel, to jsi neřek‘. Kdybych to ohlásil, nedožil by ses týdne. Uvědom si, že my tě o nic neprosíme, my ti POROUČÍME. A tvoje povinnost je splnit rozkaz.“

„Ty mi nemáš co poroučet. Ani si neřek, co si zač a vyhrožuješ mi tu, že se nedožiji týdne. Popadnu tě za prdel a vyrazím s tebou dveře.“

„Tak klid, klid, soukmenovče. Tvoje opatrnost je konec konců na místě. Mohl bych být provokatér českých tajných služeb. Ale nezbývá ti nic jiného, než mi věřit. A já tě ujišťuji, že se ti ta důvěra vyplatí. Mohu ti garantovat, že tahle republika má na kahánku. Buď dostane Beneš rozum a vzdá to dobrovolně, nebo to říšská branná moc převálcuje. A jakmile to budeme mít v hrsti, přijde účtování. Kdo si to zaslouží, bude pánem. A nejen on, ale celá rodina. To znamená skvělou budoucnost pro tebe – ne krumpáč a lopatu – i pro tvé tři kluky a děvče. Kdyby ses choval nerozumně, jako‘s to teď zkusil, skončí vás všech šest, i s manželkou, v koncentračním táboře, nebo u zdi.

Pro zakreslenou mapu si přijdu. Znovu ti říkám: čím víc podrobností, tím lepší. Heil Hitler.“

Holzknecht zůstal jako tumpachový. Všechna radost z výplaty byla fuč. Zase se potvrdilo, že život je samý podraz a zklamání. I když se ti chvilku zdá, že by to šlo, dostaneš ránu mezi oči. Koncentrační tábor – co to může být jiného než kriminál? A i pro děti. Anebo růžové sliby. Rozhodnout se musí sám. Poradit se nemůže s nikým. Ani s vlastní ženou ne.

Teď ji zaslechl, ale radost ze shledání jako by zlé povětří zkalilo. Rychle strčil složený plán pod vestu.

„Vítej doma. Co to bylo za chlapa, co vod nás vodcházel?“

„Ale ňákej agent bůhví s čím. Vyhodil sem ho. Dobrej večír. Už sem se tě nemoh dočkat. A kde máme dorost?“


Pani Holzknechtová rozšťouchala brambory, udělala v nich kvedlačkou jamky, zasypala moukou, zalila horkou vodou a postavila hrnec na kraj plotny, aby se škubánky dodělaly. Tu se otevřely dveře a v nich – voják.

„Honzíku!“ chytila ho do náruče a brečela mu na prsou. Do tváře ji škrabala drsná látka erárního šedivého sukna a tlačil kov nějakého metálu.

„Co já se namodlila...“ Konečně si ho odtáhla na délku natažených paží a prohlížela s nevýslovným štěstím a pátravým starostlivým mateřským pohledem. Zadívala se polekaně na levou ruku, zavinutou tlustým bílým obvazem a zavěšenou na pásce okolo krku.

„Proboha, co se ti stalo? Postřelili tě? Máš ruku celou? I prsty?“

„Ale jo, mami. To se zahojí. Trochu jsem se opařil.“

„Opařil? A hodně? To muselo bolet.“

„Nebylo to tak strašný. Dalo se to vydržet. A hlavně – pustili mně aspoň na pár dní domů.“

„A jak dlouho tu zůstaneš? A ještě musíš na frontu? A bylo to v Polsku zlý, ta válka? Vypravuj. A sedni si, dyt si doma. Udělej si pohodlí. Máš hlad? Já ti vohřeju krapet kafe, než se dodělají škubánky. Jako bych to tušila, zrovna je vařim a ty je máš tak rád...“

Maminka povídala a povídala, jako by si potřebovala všechnu starost a radost vypovídat. Kladla otázku za otázkou, ale syn stačil sotva napůl odpovědět a už drmolila další dotaz.

Když se vrátila Anča ze školy, bylo to totéž v bleděmodrém. Nový vodopád otázek a důležitých sdělení a jedno přes druhé.

Jestli byl Honzík maminčina největší láska, u sestry to nebylo jiné. Od malička si spolu hráli, i když bráška byl o deset let starší. Vyřezával skoro tak zručně jako táta a pomáhal dělat hračky. Ty nejhezčí byly pro Andulku. Udělal jí pro panenky kolébku a z prkének pokojíček. Sotva se udržela na nejistých nožkách, dal dohromady vozíček a jezdil s ní po vesnici. Vzhlížela k němu jako k nejdražší bytosti. Ani maminka s tatínkem neznamenali tolik jako on. Co řekl Honza, to bylo svaté. Nikdy ji neplácl, neporoučel, nezakazoval. Sama se snažila dělat, co mu na očích viděla.

Teď se ho vyptávala, poslouchala a hlavně se potřebovala pochlubit.

Jak to, že si ještě nevšiml, že má na sobě stejnokroj Hitlerovy mládeže? Byla to její největší hrdost. Nepřevlékla se hned do domácího, jako to dělala jindy, a točila se v uniformě. Ani hnědý šátek z krku neodvázala. Čekala, kdy si bráška konečně všimne a vyjádří obdiv. Vždycky ji za všechno pěkné pochválil, a pochvala od něho hřála. Teď jako by byl slepý. To je asi tím, že je ještě z cesty unavený.

Nevydržela to a když se ne a ne dovtípit, připomněla se: „Ani sis nevšiml, co mám na sobě...“

Čekala, že se mu oči rozzáří, že se zaraduje, že ji bude obdivovat: Tak ty už jsi v Hitlerjugend, a jak ti to sluší. No to je čest. Jsem na tebe pyšný...

Místo toho ji jen přejel pohledem, zakýval hlavou a neřekl ani slovo. Jak to? Co to znamená? Možná že jí závidí. On sám v Hitlerjugend nebyl. Lojza a Tonda ano, ale on ne. Vzpomněla si na výstup, který se odehrál, když ještě byla menší.

Tatínek na Honzu křičel: „Přivedeš mně eště do maléru, ty pitomče. Co ty si za Čecha. Dybys nežvanil. Dyž sem já Němec a máma je Němka a celá rodina sme Němci, si Němec a ne ňákej posranej Čech, to si pamatuj.“

„Ale maminka Němka není, je Češka, její rodiče jsou Češi a já Němec nejsem a nechci bejt.“

„Drž hubu, klacku, nebo ti jednu vrazim. Zapiš si za uši, že máma JE Němka jako já. Optovala k Němcům a to platí. A ty jako dítě německejch rodičů si Němec. Eště se někde uřekni, že Němec nejsi a připravíš mně do pěkný šlamastiky.“

„Měj rozum, Honzíku,“ vložila se maminka, „víš, že tátu vzali k eses a dostal dobrý místo jako šofér a nemusí sloužit jako vobyčejnej voják a jít na frontu. Dyby se někdo chytil toho, že ty se za němectví stydíš, moh by vo to místo přijít. Dyž se přihlásíš do tý Hitlerovo mládeže, tak tě taky neubyde.“

„Ani za nic.“

Tak nějak to tenkrát bylo. Honzu v uniformě „hájot“ nikdy neviděla. Proto jí asi teď závidí a tváří se, jako by to nic neznamenalo. Ale je to její zlatý Honza a takovou hloupost mu odpustí.

„Kdy se vrátí táta?“ zeptal se voják.

„Nevím, není svým pánem. Najednou se tu vobjeví s jeho černým mercedesem se sklápěcí střechou a zase chvátá, že musí bejt za hodinu v horoucích peklech. Může chodit docela v civilu, jako dyby žádnej voják nebyl.“

„Koho vozí?“

„Já ti nevim. Ňáký velký zvíře. Von moc nevypráví, dyt ho znáš. Akorát něhdá si stejská, dyž musí vezt ty zatčený, že na to nemá nervy.“

Jeník si pochutnal na škubáncích. Maminka mu je opekla na sádle a polila opraženou slaninou.

Zvedl se od stolu.

„Zaplať pánhůh, mami, takle mi už dlouho nešmakovalo.“

„Kam deš?“

„Podívam se za Láďou. Myslíš, že bude doma?“

„Asi jo. V tudle dobu chodí z práce. A co mám říct tátovi, dyby se tu stavil?“

„Že sem se šel trochu projít a že se za chvilku vrátim“.

„Víš, že von tě jakživu s tim Láďou Ćernejch nerad vidí.“

Láďa byl Janův nejlepší kamarád. Vyučili se spolu v autosprávkárně u Stříbrného.

Šli spolu po cestě k lesu.

„...a co se ti stalo?“

„Vyskočil sem z hořícího tanku.“

„Pozdravpánbůh, tos měl eště štěstí.“

„To jo. Feldvébl tam zůstal. Mně to hezky přištíralo, poležel sem si měsíc v nemocnici.“

„To musela bejt hrůza.“

„Zažil sem horší.“

„Eště horší? Co to bylo?“

„Dyž sme útočili, celej tankovej pluk rozvinutej v rovnejch polích, a proti nám polský huláni na koních a s píkama. To nebyla bitva, ale řezničina.“

„To jako mysleli, že píkama tank propíchnou?“

„Co mysleli, nevím. Řídil sem lehkej tančík, zbrojováckej, jeden z těch, co dostal wehrmacht po zabrání Československa. Pod pásy jsem cítil, jak to drtí a hněte koňský a lidský maso. Blil sem a myslel, že je to muj konec.“

„A kdy ti ten tank zapálili?“

„To bylo asi tejden na to. Najel sem na minu. Skoro polovinu času v nemocnici sem neslyšel.“

„Z tý železný rakve si vylez sám, nebo tě vytáhli?“

„Sám, ale do smrti nevim jak. Měl sem úplný vokno. Když sem se probral, ležel sem na strništi. Tank hořel jako fagule asi sto metrů vode mně. Vybuchovaly v něm a lítaly mi nad hlavou dělostřelecký granáty.“

„Už budeš mít pokoj, nebo se tam musíš vrátit?“

„Musim se vrátit. Do Polska už ne, tam to skončilo. Kdo ví, do jakýho pekla mně strčí. Nejstrašnější je, že musím zabíjet lidi. Takový jako si ty a já. Kvůli tomu, že sem prej Němec. Ale já sem, Láďo, takovej Němec, jako si ty. Já sem Čech, vyrost sem v Čechách, máma je Češka, i když to kvůli tátovi zapírá.“

Gefreiter wehrmachtu s vyznamenáním za statečnost se dal do pláče. Zmítal nešťastně hlavou ze strany na strany, jako by se marně pokoušel setřást prokletí.


Anna šla jako bez života. Doma to nebyl domov, ale márnice. A blázinec k tomu. Maminka byla žalem šílená a táta, když se objevil, řval na ni jako pominutý. Měl strach, aby neměl potíže, že tak litují syna, který přece padl za vůdce a za vlast a za Evropu – jak hlásaly transparenty – a mají na to být hrdí a ne fňukat. Aby sousedi neslyšeli, jak žena skučí, hulákal na ni, až sklo v oknech řinčelo. Jaká v tom byla logika?

Je zakázáno nosit smutek za padlé a dávat lítost okázale najevo. Něco takového je německých mužů a žen nedůstojné.

Ve škole zprávu o smrti jejího bratra oslavili. Byla hrdinkou a kamarádi a kamarádky z Hitlerovy mládeže jí záviděli. Shromáždili se v tělocvičně, přišel Herr Oberlehrer, vzal ji za paži a postavil vedle sebe na stupínek. Slavnostním hlasem oznámil, že Zugführer Johann Holzknecht padl hrdinskou smrtí za Führera a Vaterland v boji proti bolševikům. Byl in memoriam vyznamenán ritterkreuzem druhé třídy.

Všechny holky se na ni dívaly s obdivem, jako kdyby ritterkreuz dostala ona.. Kluci vypínali prsa, vystrkovali bradu a mhouřili oči u vědomí, že je, jak dorostou do vojenské míry, čeká nejméně stejná sláva. Ale s ní se všechno točilo a houpalo a sotva se držela na nohou. Brečet nesměla. Polykala slzy a dusila se. Když pan obrlérer vyhlásil minutu ticha, ztratila vědomí.

Bylo to strašné. Nemohla uvěřit, že její Honzík nežije, že ho nikdy neuvidí, že se už nikdy nevrátí, nepopadne ji do náručí a neřekne: „Ty kočko moje zlatá.“ Věděla, že se má tvářit důstojně a uvědoměle jako pravá sestra německého hrdiny. Že válka je nejvyšším posláním německého muže, že už Teutoni uctívali toho, kdo padl se zbraní v ruce a odešel se ctí a na věky do Walhally. To všechno jim pan obrlérer mnohokrát a krásně vyložil. Cítila úctu a obdiv k zvěčnělým hrdinům. Záviděla před časem dvěma spolužačkám a spolužákovi, když byli poctěni jako dnes ona, když dvěma padl otec a jednomu bratr. Tenkrát jim měla za zlé, že dávají najevo smutek, místo aby prožívali důstojně slavnou chvíli. Teď už je chápala. Něco jiného, když šlo o cizí, které ani neznala, ale teď to byl jejich, její Honzík. Jaký to byl Johann? HONZÍK to byl. Vždycky na něj bude myslet jako na Honzu, Honzíka zlatého.


Den po oslavě šla do školy jako v mátohách. Snažila se nasadit vyrovnanou tvář, odstranit z očí žal a bolest.

Hodina za hodinou se vlékly jako bez konce. Nebyla s to vnímat, co se vykládá. Nikdo ji nevyvolával, ani ta protivná Elisabeth. Chovali se k ní jako k posvěcené nebo nakažené morem.

Konečně očistec skončil. Počkala, až v šatně utichl ruch a křik a šla se přezout. Když vycházela, čekal tam pan obrlérer. Pohladil ji po vlasech. To nikdy nedělal. Ani se to k němu nějak nehodilo. Byl vždycky strohost sama.

„Pojď na chvíli,“řekl a kráčel před ní. Neotočil se a bral jako samozřejmost, že ho následuje. Minul dveře ředitelny a stoupal po schodišti do patra. Tam už nebyly učebny, ale byty. Anna se dovtípila, že dveře, které odemkl, vedou do jeho soukromí. Ocitla se v pohodlně zařízeném obývacím pokoji, jaký ještě neviděla. Kožená křesla, nízký konferenční stolek, gauč, skleněná skříň plná knih, na oknech záclony, na podlaze koberec. Nebylo to nic zvláštního, ale Anča znala jen venkovské „cimry“a tohle jí připadalo jako zámek. Byla v rozpacích, nevěděla, co s rukama.

„Posaď se,“ ukázal na křeslo.

Sedla si a hluboko se zabořila. Rychle se vysoukala a zůstala sedět opatrně na samém kraji.

„Ännchen,“ oslovil ji tak jemně, jak ho ještě nikdy promluvit neslyšela. „Chápu, co prožíváš. Povinnost vyžaduje jistou oficiálnost, ale bratr, s kterým jsi od malička rostla, kterého jsi měla ráda a on měl rád tebe...“ Anička to nevydržela a propukla v pláč. Už se nesnažila přetvařovat a všechna potlačovaná bolest vytryskla jako gejzír.

„Měla jsem ho na světě nejradši. Jemu jsem mohla všechno povědět, rozuměl mi. Nemůžu uvěřit, že už není. Bez něj si nedovedu život představit. Jako by se všechno zhroutilo. Co si počnu?“ štkala.

Sedl si k ní na bok křesla, jednou paží ji objal okolo ramen, druhou rukou jí hladil a odhrnoval záplavu vlasů, spadající do čela. Anča se v pláči rozpovídala. Vyprávěla o svém patnáctiletém životě, který byl spojen s Honzíkem. Honzík byl kouskem všech jejích radostí i strastí. Když přijížděl – strašně málo a na kratičkou chvilku – z fronty, byly to světlé okamžiky. Dal jí do všeho novou chuť, do učení, do práce s maminkou.

Anča jako by prožívala znovu ve vzpomínkách příběh po příběhu, rok po roce. Zapomněla, kde je, u koho, kdo ji drží v náručí a utěšuje.

Tu jako by do zasněné idyly vpadl falešný, sprostý tón. Jako by se ze snu probudila. Uvědomila si, že jí pan obrlérer sahá na prsa. Nepozorovala, kdy jí rozepjal knoflíčky blůzky. Teď jí vsunul dlaň do podprsenky. Strnula. Nebyla s to pochopit, co se děje. Byla ještě příliš hloupá a něco takového nejen nezažila, ale neznala skoro ani z vyprávění. Některé holky na vsi se chlubily, že je klucí „chytají za kozy“, ale připadalo jí to jako něco panu obrlérerovi tak vzdáleného, že se neodvažovala dát to do takové souvislosti.

Těžce, hlasitě dýchal. Podívala se na něj a setkala se s horečným, vzrušeným pohledem. Už nebylo o čem pochybovat. Ale jak se zachovat? Může pana obrlérera odstrčit, utéct? Úcta k jeho vysoké autoritě jako by ji zmrazila. Poprosit ho...? Snad to dělá jen z lítosti k ní. Ale ne, to je nesmysl. Zneužívá, sviňák, její dojetí, její zármutek, její slabost. Tak to je, a nemůže si nic namlouvat.

Chtěla vyskočit, ale strhl ji a povalil na koberec. Snažila se postavit, ale měl sílu a tiskl ji jako v kleštích. Vrazil jí hrubě koleno mezi nohy a rozerval kalhotky. Co tomu řekne maminka, pracně jí tyhle sehnala a tak opatrně je pere... Chtěla křičet, ale sotva vydala první zvuk, zasípal výhrůžně: „Opovaž se!“ Měla před ním tak vydrezírovaný respekt, že propadla zoufalství a rezignací. Pak ucítila palčivou bolest a jako by se kamsi propadala. Už nebylo nic, čemu mohla věřit, co mohla mít v úctě, oč se mohla v životě opřít.


Pan obrlérer se nespokojil jedním potěšením a udělal si z patnáctileté školačky lacinou metresu. Bylo jí to skoro jedno. Pak to prasklo. Slečna učitelka Elisabeth – z uvědomění či ze žárlivosti – to ohlásila a pana obrlérera ještě na pár měsíců oblékli do uniformy a poslali ustupovat s neporazitelnou říšskou brannou mocí od Odry do Berlína. Někde uprostřed té štrapáce skončil. Ani nestačili rodině v Mnichově oznámit, že padl hrdinnou smrtí za führera a fátrland. Podobné hrdinství bylo na denním pořádku a trpělo inflací.

Zbytek iluzí, který Anně zůstal, bral za své. Partyzáni, květnová revoluce, Rusové, Američané. „Tisíciletá říše“ skončila.

Němci z Pozděšína a z okolí, a s nimi Holzknechtovic famílie, se ocitli v internaci. Byl to takový kriminál, zkrášlený mírnějším výrazem. Nacpali je do několika školních tříd spolu s místními kolaboranty. Ti se teď Němců štítili, jako jim šest let lezli horlivě ...kamsi. Německo-kolaborantskou společnost vodili pod samopalem do obecního dvora na práci.

Táta se neobjevil. Donesla se jim nepotvrzená zvěst, že měl na kahánku. Černá uniforma SS a mercedes budějovického gestapa ho stály málem život. Odsouzení na deset let za mříže byla pro něho spása. Zachránilo ho, když sousedé z Ovčína potvrdili, že nikoho ve vsi neudal a choval se po celou válku celkem zdrženlivě. Jeho špiónážní službičky německé rozvědce během práce na opevnění najevo nevyšly. To bylo jeho štěstí.

Anča dospívala a stávala se z ní náramná krasavice. Zvlášť postavu měla jak sexbomby v kreslených seriálech americké armády. Jen oči zdědila po tátovi. Byly blankytně modré, leč jejich pohled nehřál, ale studil. Pro srdečný, šťastný výraz chyběl důvod.

Našel se zájemce. Mlynář Beran měl s pozděšínskými gardisty dobré styky a přišel si pro levnou pracovní sílu. S tátou ve mlýně si rozdělili úlohy. »Pan otec« vládl ve mlýnici a syn řídil zemědělskou živnost.

Vešel do třídy, kde odpočívaly ženské, které se vrátily z vybírání brambor „na obecním“. Odhadoval pohledem jednu po druhé jak na otrokářském trhu. Městskou fiflenu nechtěl, potřeboval pořádnou klisnu na polní práce, která umí podojit krávu a neštítí se vzít do rukou vidle na hnůj. V tom jeho pohled padl na Aniny půvaby a kritéria změnil. Bez váhání měl vybráno.

Kromě lásky ke koním, k rolím a nivám slinul pětadvacetiletý Jiří také věhlasem Dona Juana okresního formátu. Urostlý hezký mládenec byl přítažlivý pro selské dcerky nejen tváří a postavou, ale i mlýnem, jehož byl nadějným dědicem. Obliby u něžného pohlaví pilně využíval. Stačil mu na Anču jeden pohled, aby odhadl, co všechno jako nedobrovolná pracovní síla ve mlýně slibuje.

Nebyl hulvát a surovec jako nebožtík obrlérer. Násilí v milostných hrátkách nepoužíval, neměl to zapotřebí a žádnou rozkoš si od toho nesliboval. Nabízelo se mu dost přejících náručí, aby si mohl dopřát špetku citu a romantiky.

Pro Anču znamenala práce ve mlýně mnohem snesitelnější podmínky než na obecním. Už ji nevodil na pole ozbrojený doprovod, dosyta a dobře se najedla, jednali s ní jako s kteroukoli jinou děvečkou, ne jako s vězněm, spala ve vlastní komůrce, ne ve třídě, kde hlasitě chrápalo a dávalo průchod fyziologickým potřebám několik desítek ženských různého stáří, mnoha neduhů, rozličné kulturní úrovně.

Rozloučení s matkou a s bratry přes srdce přenesla. Po mamince se jí stýskalo, byl to poslední blízký a milující člověk na světě, který jí zůstal. Kdyby ji tak mohla mít tady s sebou! Ale není na konci světa. Snad se poměry časem zlepší a budou se alespoň navštěvovat. Lojzíka a Tondu zvlášť nepostrádala. S těmi si nikdy nerozuměla. Byli oba zamlklí, podmračení, jako by okopírovali tátu. Rozdíl byl v tom, že tátu tak poznamenal drsný život a pod tvrdou skořápkou měl k rodině lásku. Kdežto kluci? Jaké jádro pod jejich skořápkou bylo, bůh suď.


Jiří s projevy milostného zájmu nepospíchal. Na Anču byl hodný, občas se usmál, choval se k ní zdvořile a trpělivě čekal. Věděl, že jablíčko, aby na stromě uzrálo, potřebuje čas. Utrženo předčasně je kyselé a člověk si nepochutná. A tohohle jablíčka by byla věčná škoda. Tvářil se, jako by si šestnáctiletých kypících krás nevšiml.

Anča nebyla naivní. Chápala, proč si ten hezoun vybral ve školní třídě ze všech ženských právě ji. Srovnávala to cynicky s obrlérerem a vycházelo jí: jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Mlynář byl hezčí, mladší. Byl to ale Čech, patřil k vítězům, a ona k poraženým. Byl jedním z nepřátel toho, v co věřila, v co doufala. Jako by jí stál okovanou botou na prsou a ona mu musela být vděčná za každý kus chleba a slušné slovo. Tvářil se přívětivě, ale ona byla jeho bílá otrokyně. Kdyby si zamanul...kdo se jí zastane?

Nebyla hluchá a chlapi i ženské si před ní nebrali servítky. Věděla, jaký je mladý mlynář proutník, co holek vystřídal. I děvečky ze mlýna vyprávěly a ne vždycky se zlostí, spíš s povzdechem. A jí týden po týdnu, měsíc po měsíci jako by neviděl. Jako by neměl oči pro to, jaké se z ní klube krásné stvoření, jaká má ňadra, jak se jí v chůzi vlní boky. Ani v obličeji jí půvab nechyběl – jen ledové oči s tím nešly dohromady.

Ostatní mužští obdiv neskrývali. Dávali mu ovšem průchod podle svého naturelu. Často musela stárka, mládka i kočího praštit přes ruku, když se sehnula a ucítila všetečnou dlaň v choulostivých místech.

Jiřího nevšímavosti nevěřila. Měla podezření, a nebyla daleko od pravdy, že je to mazaná lest. Leč její obranné reflexy časem slábly. Jestliže on nemohl její kouzlo nevidět – jak na tom byla opačná strana? Šestnáctileté zdravé děvče přece také nemohlo hezkého mládence přehlédnout. Zrající ženství se projevovalo nejen na těle, ale i na duchu.

Přistihla se, že se strojí do stodoly k mlátičce ne tolik s ohledem na mračna prachu a protivné osiny, ale spíš na to, jak bude vypadat před ním. Třikrát si zavázala a dvakrát rozvázala šátek. Takhle do čela ne, to vypadá nemožně. Když vysune vpředu čupřinu, večer si bude muset mýt hlavu. Ale nešť, sluší jí to přece jen lepší.


V neděli přijel na dvůr kočár, tažený dvěmi těžkými valachy, kteří se k landaueru hodili jako motyka za trsátko k mandolíně. Vystoupila tělnatá selská madona a za ní se pracně vysoukal břichatý pantáta se zlatým řetězem od cibulí na vestě. Mlynář s mladým je vítali tak sladce, že se div nerozpustili jak cukrkandl v čaji. Tak to alespoň viděla a prožívala Anča.

V čeledníku informovaný stárek vysvětlil, že je to Jiřího nevěsta. Prý bohatá selská dcera z Konětic. Její táta s tím zlatým řetězem je v Koněticích starostou. Květuška, tak se ta osmdesátikilová víla jmenuje, dostane nejméně dvěstě tisíc věna. A Jiří na ně čeká jak na boží smilování. Ne že by byla na mlýně hypotéka, ale jeho sestra se před několika léty vdala do Prahy a je na ní polovička připsaná a Jirka potřebuje peníze, aby ji vyplatil.

Anča se přistihla, že žárlí. Zaskřípala bílými zoubky, kterých byla věčná škoda, byly jak perličky. Kašlu na něj. Co je mi do něho? Vzal si mě sem jako pohunka, jako nádenici z kriminálu, co můžu čekat? Když se točí jako tajtrdlík kolem takové ropuchy, o čem to svědčí? Svůj k svému.

Začala ho nenávidět – i když se do toho z poloviny nutila. Nepřiznala si, že ji jeho námluvy zranily. Pokud se vyprávěly zkazky o jeho avantýrách, to byly rozmary mládí. Ale nevěsta a manželství na obzoru, to byla jiná. Hluboko na dně ženského, ale zároveň ještě dětského srdíčka chovala všelijaké naděje...Byla do něho zamilovaná, i když to tajila sama před sebou. Strašně se za to styděla. Viděla v něm nejen hezkého mladíka, ale i otrokáře a zamilovat se do něj, to jí připadalo jako olizovat ruku, která nad ní drží karabáč.

Kočár, tlustá Květuška a pan starosta se zlatým řetězem, to byla rána, která zbavila Anču rovnováhy. Uvažovala, že požádá, aby se mohla vrátit zpátky do školy a do obecního dvora. K tomu se sice neodhodlala, ale duševní zmatek skrýt nedokázala. Když Jiřího potkávala, nevěděla, zda by ho raději probodla, nebo se mu vrhla kolem krku a ty samolibě se uculující rty do krve rozkousala. Něco z toho měla napsáno v očích, které se už na něj nedívaly studeně, ale nenávistně. Nenávist a láska nemají od sebe daleko. V každém případě obojí je opakem lhostejnosti.

Anča byla příliš dětská, aby dovedla své pocity skrýt a Jiří dost zkušený, aby něco z nich vyčetl a ostatní si domyslel. Usoudil, že jablíčko je právě ideálně zralé. Příležitost k sklizni přišla sama, ani ji nemusel volat.


Anča kopila na Holém vrchu otavu. Na západě se černala mračna a vypadalo to na bouřku. Poháněl koně, aby dostal pod střechu ještě alespoň jednu fůru. Měl naloženo sotva po žebřiny a spustil liják. Zajel pod košaté duby, přehodil přes koně deky a přes vůz velikou plachtu, kterou vzal pro všechen případ sebou.

„Ančo, pojte se schovat.“

Přiběhla a vlezli si pod plachtu. Suchá tráva voněla, déšť na plátno bubnoval. Žertovali, jak je svatý Petr škodolibý. To nemohl ještě hodinku počkat?

Co následovalo, to se nedá připsat Jirkovi beze zbytku za vinu. Všiml si, že děvče nějak nápadně zmlklo a prudce dýchá. Pod plachtou nebylo moc místa, byli přitištěni jeden k druhému. Ucítil, že má pod rukou něco měkkého. Ňadro. Stačilo, aby nepatrně změnila polohu, ale ona se neobrátila, ani se nepohnula. Vzal ji do náruče.

Když se po hodince bouřka přehnala a slunko začalo vysoušet plachtu nad nimi, nešťastně vzdychli. Tak rychle to skončilo a oni si oba přáli, aby to trvalo věčně, a pokud možno ještě o něco déle.

Na štěstí neměli od sebe večer daleko. Když mlýn utichl, jen válce tiše pobrukovaly, v Ančině pokojíku pokračovaly události, které vzaly šťastný počátek na Holém vrchu.

Nezůstalo jen u jedné Jirkovy návštěvy. Jablíčko mu tak zachutnalo, že se nemohl den po dni večera dočkat.

Anča v duchu Jiřího odprošovala. Jak hluboce se mýlila, když prve v představách házela nebožtíka obrlérera s ním na jednu hromadu. Byla zamilovaná po uši. Nevadilo jí, že se mladý mlynář občas zmínil o nacistech a o Hitlerovi s odporem a pohrdáním. Odvracela pohled, červenala se a styděla. Nikdy ji nenapadlo, že se takhle svým někdejším posvátným ideálům zpronevěří.

Politika ji trápit přestávala, ale do duše se vkrádaly jiné starosti. Plynul čas a jejich láska s Jiřím se měnila z prudkého vzplanutí v trvalý hřejivý oheň. Čím byl stálejší a pronikal hlouběji do Anniných představ o životě, tím hrozivěji vystupoval strašák konětické selské madony.

Když Jiří při měsíčku, který zářil skrze lacinou záclonku do Aniččina pokojíčku, posté opakoval otřepané rčení, že je jeho nejdražší, opřela se na polštáři o lokty a sáhla holou rukou do hadího hnízda.

„Jestli mě máš doopravdy rád, proč nepošleš tu tlustou babu z Konětic ke všem čertům? Vrabci na střeše švitoří, že máte vážnou známost, všude se o ní vykládá jako o tvojí nevěstě. Zaslechla jsem dokonce, že byste se měli o masopustě brát.“

Jiří odkopl peřinu, vstal, sedl si ke stolu a zapálil cigaretu. To v jejím pokojíku ještě neudělal.

„Tak já ti to povím všechno po pravdě. Táta mi dal nůž na krk. Jestli si Květu nevemu, nedá mi mlejn.“

„A komu ho dá?“

„Sestře.“

„Copak „paní doktorová“se vrátí z Prahy sem do Zastrkova a bude se dohadovat s mleči a pěstovat kachňata?“

„To není legrace. Alena dostala jako věno podíl z mlýna. Táta mi mlýn a hospodářství dá, jen když Alenu vyplatím. Zazobanou nevěstu mi našel vlastně von. Má utkvělou představu, a nedá si ji vymluvit, že si ji musím vzít a tím se to srovná. Když nebude po jeho, dá mlýn a všecko Aleně, ta si sem posadí šafáře, já dostanu pár tisíc a můžu se jít pást. Nic jinýho než sedlačinu a drobet mlynařiny neumím.“

Měla na jazyku: Koho máš radši, mlýn a kobyly, nebo mne? Ale zarazila se. Jeho volba byla nabíledni. Vlastně už na tu otázku odpověděl, aniž ji vyslovila. Tak je to s celou jeho velikou láskou. Je mu dobrá jen do postele. A co čekala? Přece si nemyslela, že si vezme Němku nebo kolaborantku nebo co vlastně vůbec je, za ženu a udělá z ní paní mlynářku. Tím by se znemožnil po celým kraji.

Je všivák jako všichni mužští. Ale ona bez něj být nemůže a lehce se ho nevzdá. Ať je jaký chce, má ho ráda. Nikoho nikdy tak ráda neměla. Bude se s ním milovat i tajně. Ať za ní chodí třeba jako zloděj, ale bude její. A s tou babou z Konětic by neměnila. Lepší být milenka na zapřenou, než si koupit manželskou postel za mamon.

Jiří to neřekl otevřeně, ale uvažoval přibližně stejně. Nechtěl se vzdát lásky a rozkošného pomilování, ale tím spíš domova a práce, kterou měl rád.

Události nepospíchaly, ale drkotaly svým tempem ve vyjetých kolejích. Konala se okázalá veselka. Tlustou nevěstu nasoukali do bílé krajkoviny a přišpendlili jí rozmarýnový věneček. Pan farář ženichovi a nevěstě svázal ruce, dobře se najedl a napil a poděkoval za tisícikoruny na opravu střechy pozděšínského svatostánku. Z Jiřího byl „pan otec“ a táta se odstěhoval „na vejminek“.

Paní mlynářka za rok porodila holčičku a dali jí jméno Květuška po mamince. Tím manželský život Beranových vystřílel prach.

Po Ovčíně se povídalo, že se mladý „pan otec“ odstěhoval z ložnice a žijí s paní každý zvlášť. Mlynářka chodí po stavení, jako by byla na návštěvě. O ničem nerozhoduje, do ničeho se neplete a nezdá se, že by se jí to zvlášť příčilo. Hledí si jenom dcerky a ta jako by ani tátova nebyla.

Ve mlýně vládne Andula Holzknechtů. Přestěhovala se z komůrky pro služku do nóbl zařízeného pokoje. Ženské si šuškají a smějí se, nač tam potřebuje tak širokou válendu, když je pořád stejně štíhlá.

Mlynář žije jako mohamedán, má dvě ženy. Jednu pro forma, druhou pro radost. Ani se s tím moc netají. Když se vrací z Budějovic nebo z Prahy, vesnice je zvědavá, v čem novém se Andula objeví.

Tak to viděli lidé z okolí. Někteří se pohoršovali, druzí záviděli a většina se bavila.

Zdálo se, že jediný člověk, který nic nepozoruje, anebo mu to nevadí, je mlynářka. Nikdo neslyšel, že by se s mužem nebo s Annou hádala, že by brečela, nebo si postěžovala. Vypadala, jako by se na ní dalo dříví štípat. Ale bylo to zdání.

Byla líná, to je pravda. Doma se nikdy nepřetrhla a nicnedělání jí vyhovovalo. Že si ji vzal Beran pro peníze, to také věděla. Že měl jinou ženskou, s tím by se smířila. Však takový osud nepotkal jen ji. Ale že to dělali tak nestydatě před celým světem a že se ta mrcha ještě ve mlýně roztahuje, to jí pilo krev. Nedávala to znát, aby se jí lidé postraně nesmáli, ale zatínala pěsti a slibovala si: Však počkej, já ti to jednou vrátím i s úroky.


Po skončení pracovního dne odcházela Anna z továrny.

Od války uplynulo hodně vody a její život se změnil. Už po věk celé jedné generace nebyla nuceně nasazenou nekorunovanou panovnicí v Beranových mlýně. Žila na chalupě v Ovčíně, kterou jim sebrali a udělali z ní mateřskou školku, ale v padesátých letech vrátili. Otec byl po smrti, matka jí polovinu stavení odkázala a rozdělili si je s Lojzou. Tonda se přiženil do Stropkovic.

Anna si našla místo v textilním závodě Blanice v Pozděšíně. Vysloužila si několik odměn a její fotografie visela na tablu vzorných pracovnic. Absolvovala kurz a stala se mistrovou. Spokojenost byla na obou stranách, u ní i u vedení továrny.

Dnes odcházela trochu později. Zapomněla v dílně tašku s nákupem a vrátila se pro ni. Ve dveřích ještě zažertovali s vrátným : Kdo nemá v hlavě, musí mít v nohou.

Ušla půl cesty ke křižovatce, když jako by ji někdo udeřil do zad. Ohlušilo ji tupé, duté zahřmění. Zapotácela se a obrátila. Na silnici před továrnu se valil hustý hnědavý dým. V takové nečekané situaci trvá několik vteřin, než si to člověk srovná v hlavě a rozhodne se, co udělá. Nejprve váhavě a pak co jí nohy stačily spěchala zpátky. Vypadá to na explozi. Vzpomněla si na vrátného. Jak se blížila k dvoupatrové sklobetonové krychli, šířil se proti ní špinavý oblak. Štípal v očích a usazoval se na obličeji a po šatech. Stává se, že v mimořádně vážné chvíli napadají člověka banality. Prach jí umaže balíček masa a pečivo v tašce. Zakryla si loktem obličej a napůl po paměti klopýtala ke vchodu do továrny. Čím byla blíž, tím byl dým hustší. Nebyl cítit po požáru, ani po nějaké chemii, spíš jako když se bourá zdivo.

Konečně dospěla před sklo hlavního vchodu. Přesněji řečeno před hlavní vchod, který býval skleněný. Teď to byla hromada střepů. Vstupní hala byla nezvykle světlá. Jako by do ní někdo otevřel zleva dokořán široké dveře, dveře, které tam nikdy nebyly. Nebylo tam teď vlastně nic. Jen se odtud valily spousty něčeho, co vypadalo jako studený hnědočervený kouř.

Anna se pokoušela pochopit, co se stalo. Nemusela hledat dveře, překročila střepy uprostřed někdejší skleněné stěny. Nezvyklé světlo přicházelo nejen zleva, ale i shora, z poschodí, jako by i tam někdo otevřel boční stěnu. Ta nebyla skleněná, ale cihlová. Leč teď nebyla žádná. Jako by ji ruka obra od tělesa budovy odkrojila. Zřítila se na bok. Z poloviny se rozpadla, z poloviny po ní zbyly na hromadě spečené cihly. Ze skleněných partií budovy zbyla ocelová armatura.

Nahlédla do kóje vrátného. Ležel na zemi bez známky života. Zvedla mu ruku. Byla teplá a vláčná, ale pár vteřin po úrazu takové známky ještě nic neznamenaly. Stiskla mu zápěstí a ucítila tep. Pokoušela se ho zvednout, ale byl těžký. Vzala ho zezadu pod paží a vlékla pozpátku ven z budovy, plné dusivého prachu.

Objevili se další lidé, náhodní chodci, obyvatelé nejbližších domků i tři příslušníci SNB. Jejich stanice byla nedaleko. Pomohli jí vynést vrátného, přesvědčili se, zda nemá nějaké patrné vážné zranění, zapadlý jazyk nebo zlomené krční obratle a zavolali sanitku.

Prach ze zřícené boční stěny budovy se zvolna usazoval, vítr ho odnášel do polí. Před továrnou se hromadil zástup zvědavců. Co se stalo? Bomba? Výbuch v kotelně? dohadovali se.

„Vynášejí mrtvýho. To je Kučera, hlídač“.

„Eště je živej,“ soudili druzí.

„Co je se ženskejma, kerý dělají nahoře? Co to s nima muselo udělat! Jak to, že je taky nevynášejí? Nezřítily se schody?“

„Ale ne, dyt je půl třetí. Skončily a sou pryč.“

„No to bylo eště štěstí. Zaplať pánbůh. Představte si, dyby se to bejvalo stalo v pracovní době. To by nebyl jeden mrtvej, ale sto.“

„Ježíšmarjá, naše Fanča se akorát před chvílí vrátila. Měla namále a mohla bejt na márách.“


Přijela kriminálka – Státní bezpečnost z Českých Budějovic. Ohledávali místo neštěstí, fotografovali. Vypadalo to, že výbuch nastal v kotelně. Ale jeho síla se zdála překvapivě veliká. Začali vyšetřovat.

Kdo byl odpovědný za provoz kotelny? Předali si řádně službu s vrátným, který nastoupil po skončení pracovní doby? Kdo odcházel poslední? Kdo byl první na místě a co viděl? Kdo měl do kotelny přístup?

Jedním z prvních, koho vyslechli, byla mistrová Holzknechtová. Porovnali její výpověď s kartami u „píchaček“.

„Tady podle vaší karty jste odcházela s ostatními ve 14,08 a pak jste tu byla poslední. Jak to?“

„Zapomněla jsem v šatně – vlastně v dílně tašku s nákupem. Přišla jsem na to až cestou a tak jsem se musela vrátit. Vrátný to může dosvědčit, smáli jsme se ještě...“

„Ten zatím nic dosvědčit nemůže. Leží v Budějovicích na jednotce intensivní péče. Není schopen výpovědi. A kde jste zapomněla tu tašku, v šatně, nebo v dílně?“

„No v dílně, pod stolem, kde mám papíry. Vždyť jsem to říkala.“

„Vy jste nejdřív´říkala v šatně a pak jste se opravila, že to bylo v dílně. Kdo by vám mohl dosvědčit, že jste měla tašku s nákupem pod stolem? Viděla to některá z pracovnic?“

„Nevím, jestli si někdo tašky všiml. Ženské chodí okolo, ale na tašce není nic zvláštního.“

„To je u vás běžné, že si v pracovní době vyřizujete nákupy? Navíc – vy jako mistrová, která zodpovídá za pracovní disciplinu...?“

Anna byla z otázek dvou vyšetřovatelů popletená. Cítila z nich podezíravost. Těžko se přemáhala a nutila do klidu. Jak u ní bylo obvyklé, duševní rozpoložení se okamžitě obrazilo v očích. Staly se ledově odcizené, až zlé.

Když odešla, kriminalisté se po sobě podívali, pokývali hlavami a rozuměli si: Podezřelá.

Jestliže „kliftony“ napadlo, že Holzknechtová se motala kolem výbuchu nějak podivně, někteří lidé ve městě vyslovovali domněnku otevřeně: Byla to určitě sabotáž a ta ženská v tom má prsty.

Dohady nevznikly docela samy od sebe. Paní Beranová nebyla příliš řečná a s málokým se důvěrně stýkala, ale tentokrát se dokázala přemoct. Tam utrousila slovíčko, tam poznámku: „Cožpak máme tak krátkou paměť? Vždyť to byla Němka, chodila do německé školy. Pamatuji si ji v hnědé košili Hitlerjugend. Jak se taková ženská mohla stát v Blanici mistrovou? Jo, panečku, ta to umí. Zvlášť s mužskými. Otočí si je kolem prstu natotata. Zakroutí zadkem a má kádrový popis na ministra. Bylo by třeba se podívat, kdo jí na to teplé místečko pomohl. Měly by takového chlapa volat k odpovědnosti za to, co teď spáchala.“

Bývalá mlynářka se konečně dočkala příležitosti k pomstě. Láska jejího muže k Anně s léty ochabla, ale zášť uražené manželky nikoli. Ta vězela hluboko a držela pevně. Mlynářkou už nebyla, klepáče na řece zavřeli a mlelo se v moderních velkozávodech. Beran pracoval v JZD. Zpočátku se na něho dívali skrz prsty a viděli v něm „kulaka“. Brzy si získal důvěru a dokonce oblibu. Svěřili mu novou výkrmnu pro čtyři sta telat a stal se členem vedení družstva. Paní Květa už nevážila osmdesát, ale sto kilo. Těžko se na poli ohýbala a tak si místo práce v JZD pořídila cukrovku. Ne tu s natí, nýbrž diabetes mellitus. V šíření nenávistných invektiv vůči dávné sokyni jí to nepřekáželo.

Beranová dmýchala do uhlíků podezření kde mohla, ale nebylo všechno jejím dílem. Pamětníci okupační doby nebyli ještě příliš staří. I pětačtyřicátníci, padesátníci měli v paměti hrdopyšné hitlerjugenďáky s bubny a píšťalami a nafoukanou holku Holzknechtů z Ovčína mezi nimi.

Veřejné mínění v maloměstě se rozdělilo. Jedni byli skálopevně přesvědčeni, že to nemoh´ udělat nikdo jiný, než ta baba. Druzí jí věřili. Čím lépe ji kdo znal, tím rozhodněji odmítal liché pomluvy. Třeštění zfanatizované holky ve čtrnácti, patnácti letech a roky svědomité práce dospělé, životem poučené ženy v továrně jsou dvě věci.

Kriminalisté nebyli hluší a mnoho z dohadů ve městě se jim k sluchu dostalo. Zpočátku se toho chytili: stopa. Když po ní šli a zkoumali fakta, chyběly důkazy, byť nepřímé, a motivy.

Vedoucí závodu byli katastrofou, která znamenala výpadek produkce na delší dobu, otřeseni, ale nikdo z nich neměl na Annu ani stín podezření. Nejrozhodněji se jí zastaly dělnice. Pohoršeně odmítaly klevety, které se šířily po městě a svou mistrovou bránily: Kdepak ta by mohla něco takového udělat. Je přísná, žádný šlendrián nepromine, oči má jako ostříž a každý křivý steh vidí. Ale pomůže, poradí zvlášť mladým holkám. Máme ji rádi. Že si došla v pracovní době pro maso a pro pečivo? To dělají všechny a ví o tom i ředitel. Kdyby čekaly až po pracovní době, dostaly by nejhorší flákotu a někdy by už nebyl ani chleba. Každý ví, že se to nemá, ale ono se nemá leccos. A na plnění plánu není znát, že by se pracovní hodiny prolajdaly.

Strážný, když byl schopen výpovědi, vyloučil, že by Holzknechtová, když se vrátila pro tašku s nákupem, mohla zajít do kotelny a s něčím tam manipulovat. Ukázalo se však, že když topič odcházel, tlak v kotli nepřekontroloval. Se strážným si službu předali sousedským poklábosením ve vrátnici.

Jak se v podobných případech stává, vyšetřování skončilo v neurčitu. Jisté bylo jen, že se nedodržovaly předpisy, že se periodické kontroly technického zařízení dělaly „aby se vlk nažral...“ a založil se formálně podepsaný zápis atd. Vina se rozložila na kupu osob od topiče přes technický dozor až po ředitele. Podezření na zlý záměr se vyloučilo a přímá vina se nepřišila nikomu. Největší ambice na ni měl chudák strážný, za jehož služby k neštěstí došlo. Kdyby se byl zašel do kotelny podívat... Ale ten už byl potrestaný víc, než si zasloužil. V nemocnici si poležel hezky dlouho a po tváři mu zůstaly jizvy.

Kdo nesl kauzu nejhůř byla Anna. Potěšilo ji, že se za ni dělnice vzaly. Nejrozhodněji ty, na které byla nejpřísnější. Uvědomila si však, že přesto zůstala vlastně v životě sama. Když je jí zle, nemá nikoho blízkého, o koho by se mohla opřít, komu si upřímně postěžovat. Táta s mámou byli po smrti, s Tondou z vedlejší vsi se potkali párkrát do roka. S Lojzou, jeho ženou a dětmi bydleli v jedné chalupě, nehádali se, ale byli si jako cizí. Byla to Lojzova vina, nebo její? Měli asi oba nerudnou povahu.

A Jirka, její veliká láska? Nerozkmotřili se, nedošlo mezi nimi k rozchodu. Žili ale každý v jiném prostředí, jinými zájmy a starostmi a přestávali jeden druhého potřebovat. Jejich vztah doutnal jako uhlíky, které občas větřík znovu rozžhaví, ale posléze z nich zůstává jen popel. Nejprve horký, ale časem chladne a vítr ho roznese. Tak nějak smutně se rozplynula jejich láska, která byla z jedné i z druhé strany silná a opravdová. Bylo to k pláči? Bylo to přirozené. V životě to tak bývá nejčastěji, i když se to v románech přiznává zřídka a jen v nejpravdivějších. Kdo se s jedním partnerem rozejde, sblíží se zpravidla s jiným. Jsou výjimkou ti, kdo jako labutě zůstanou jedné lásce věrni až do smrti.

Anna si nového druha nenašla. Ne proto, že by jí v srdci po Jiřím nezůstal kousek volného místa. Nosila v sobě hořký pocit odcizení k celé společnosti, k chlapům i ke spolupracovnicím a sousedkám. Neměla kamarádku. Vůči všem chovala podezření, že ji viní za její nacistická dívčí léta. V továrně obětavě a ráda ženským poradila, pomohla, ale před každým srdečnějším sblížením se zarazila a odtáhla.

Historie okolo výbuchu v továrně její ránu rozjitřila. Co už v posledních létech cítila spíš jen podvědomě, ji nyní znovu zasáhlo naplno. Co vlastně jsem? Němka nejsem a nechci být, nic z té ošklivé minulosti ve mně nezůstalo. Ale Češi mne nechtějí a nevěří mi. Nikdy mi můj chybný krok „telecích let“ neodpustí. Byla to vůbec moje chyba? Cožpak jsem mohla říct rodičům v deseti letech, že je nebudu poslouchat, že chci jít svou vlastní cestou?

Kam patřím? Nikam. Pro mě místo není a nikdy nebude. Kam se postavím, tam vždycky někomu překážím. Když mně někdo potřebuje, dobrá, vezme si ode mne. Ale běda, kdybych potřebovala já od někoho nějakou maličkou oběť.

Ty ženské v továrně? Že se za mne postavily? Vidí ve mně dobrou mistrovou, mohly by dostat horší, a to je všechno. A že jsem také člověk a ženská? Koho to zajímá?


Anna klečela u zpovědnice. Pánbůh byl její poslední útočiště. Všechno věděl a určitě chápal, že se jí děje křivda, že jí lidská zloba zkazila život. Velebný pán byl jeho zástupce, prostředník mezi Pánembohem a věřícími. V Pozděšíně nebylo pro nikoho tajemstvím, kdo sedí za dřevěnou mříží. Přišel z Polska. V Čenstochové připravovali kněžský dorost pro posilu do Čech. Čeho se na jedné straně hranic nedostávalo, to na druhé přebývalo.

Mluvil pomalu, dával si pozor na výslovnost a jeho ovečkám to nebylo nepříjemné. Polský akcent pro ně patřil k posvátným úkonům a zněl lahodně. Však jistá jazyková odlišnost od běžné mluvy patří odedávna k instrumentům církví. Římští katolíci používali latinu, pravoslavní řečtinu a staroslověnštinu, hinduisté sanskrt, v lámaistických klášterech v Mongolsku pěstují tibetštinu a - v Pozděšíně drobátko polštiny.

„Hřeším závistí. Lepí se mi na paty, kudy chodím,“ přiznávala ovečka pastýři.

„Co závidíš, dcero? Bohatství, majetek, slávu, postavení, štěstí v životě? Co tě trápí?“

„Něco jiného, otče. Závidím – DĚTI.“

„Přišla jsi o rodinu?“

„Nebyla jsem vdaná.“

„Proč? Manželství je Bohem požehnaný stav.“

„Rodiče se dali k Němcům a po válce jsme byli jako vydědění. Měla jsem lásku, ale vzít si mě nikdo nechtěl. Pár roků němčení v hloupých, ještě dětských letech jsem zaplatila zničeným životem. Můj nejdražší bratr padl jako tankista, otec umřel ve vězení, protože byl u SS a šoférem policie. Maminka, já a dva bratři jsme dělali otroky.“

Anna si vylévala hořkost s pocitem, že za zčernalými laťkami na koso přibitými do čtverců má božího posla, který s ní cítí.

Leč kněz byl člověk. Za slovy klečící hříšnice se mu vybavoval obraz, jak ho znal z jiné zpovědi. Z vyprávění jejich stařenky doma. Slova jež nyní poslouchal jako by mu promítala před očima film. Tankista – pancéře s černými kříži rozstřílely jejich vesnici. Nowa Wieś hořela v jednom plameni; lidé utíkali do lesa, babička s pacholetem – jeho tátou – v náručí. Ze vsi zbyly jen očazené komíny, zimu prožili v zemljance. Dvě babiččiny dcerky, jeho tety které nikdy nepoznal, umřely hladem. Esesáci – vtrhli do zemljanek, vyvlekli starce a ženy a hnali je pažbami neznámo kam; víc je nikdo nespatřil. Za vsí si museli Židé vykopat jámu, Němci je do ní nahnali, muže, ženy, děti, a postříleli kulometem. Některé zasypali napůl živé. Řidič tajné policie – gestapa? Děda prošel mučírnami v Poznani a do smrti byl mrzák.

Tadeusz Broniewski to nezažil. Narodil se čtvrt století po válce. Ale strašlivé povědomí v jeho domově trvá a dědí se z generace na generaci. Jako kněz a sluha Páně odpouštěl, ale jako člověk a Polák si všechnu tu úděsnou hrůzu z paměti vymazat nedokázal.

Díval se na profil staré ženy mříží zpovědnice a prožíval duševní boj. Musí se oprostit profánních emocí a postupovat tak, jak ho v semináři naučili. Chvíli poslouchal mlčky a zhluboka nabíral dech, aby se mu hlas nechvěl.

„Je mnoho dětí, které potřebují lásku. Sirotci, děti hříchu které rodiče nechtějí. Nabídni pomocnou ruku v dětském útulku, v mateřské škole. Malí ti lásku oplatí a Hospodin tvou dobrotu uvidí a odmění tě v životě věčném.“

„Já netoužím po těch cizích mrňousích. Závidím vrstevnicím, starým nemocným a chromým bábám, když k nim přijdou dospělé dcery a syni a přivedou vnoučata a pravnoučata a říkají „Mámo“„Bábo“. To závidím. A o to mne připravili za to, že jsem nosila jako holka uniformu hájot. Proto mě upřeli právo na špetku štěstí, kterou má kdejaká bezbožnice.“

„Závist je veliký hřích, ale upřímnou lítostí ji odčiníš. Utrpení je v našem vezdejším bytí hořký úděl, ale modli se a věř. Nežehrej, vzpomeň na utrpení Jobovo. Koho Hospodin miluje, toho zkouší. Pomni na život věčný.“

Kněz se snažil ovládnout a rád by zpověď ukončil. Prodělával nepříjemné pocity, které ho zbavovaly naučené rovnováhy a odosobnění. Snažil se vidět za dřevěnou mřížkou nešťastnou sestru. Nutil se do toho se vší opravdovostí, ale bránily mu neodbytné představy. Místo stařeny s pochýlenou hlavou viděl zfanatizovanou holku, která s planoucíma očima a do široka otevřenou pusou nadává a plivá na zbědované zajatce, vedené wehrmachťáky se samopalem přes prsa.

Anna prožívala jiné emoce. Otevřel se v ní jícen žluči a nebyla ochotná přestat v nejlepším.

„Nenávidím, velebný otče. Vím, že je to strašný hřích. Navenek se dokážu přemoct. Když se mi pokoušeli před lety přišít, že jsem vyhodila fabriku do povětří, ženské z práce vypovídaly estébákům, že jsem hodná, chválily mě. Dobrá. Jednám slušně, umím se přinutit. Ale nenávidím ty spokojené samolibé ksichty. Ženské odcházely z fabriky do teploučké domácnosti, k manželovi, k harantům a kašlaly na mě. Co jsem pro ně byla? Čím jsem se lišila od stroje, na kterém šily košile? Když jsem dobře fungovala a nitě netrhala, byla jsem dobrá. Víc se o mne nezajímaly. Že jsem odtáhla domů jako pes, že jsem uvnitř řvala bolestí, koho to zajímalo? Co je zajímalo, že to udělali oni všichni, celá ta sebranka, že mne za chybný krok v dětství odsoudili k trvalému zatracení, že mne odkopli jako suché koňské hovno do pankejtu...“

„Mírni se, dcero. Svatá zpověď je rozhovor s Pánembohem, s Ježíšem Kristem, s Panenkou Marií. Važ slova. Nedej se unášet zlobou. Přišla jsi očistit duši, chystáš se k svatému přijímání, a hřešíš nenávistí. Když kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem.“

„Odpusťte, velebný pane, ale komu si mám vylít srdce, když ne vám. Byla jsem sprostá, to mi tak ujelo, promiňte...“

„Nejde o slova, ale o svědomí. Přiznáváš, že hřešíš proti božímu přikázání Miluj bližního svého jako sebe samého? Že hřešíš přetvářkou? Kristus přikazuje: Tvoje řeč budiž ano, ano a ne, ne.“

V Anně vášeň nevychladla, i když s přemáháním zadrmolila omluvu. Nebyla ochotná proměnit se v pokornou ovečku a poslouchat mravní naučení. Cenil v ní tesáky pocit křivdy, který desítky let polykala.

„Báby hýčkají vnoučata, mužští spokojeně obracejí půllitry v hospodě, policajtům hrozně záleží na tom, aby se jezdilo po pravé straně a neřezala křižovatka – tahle sebranka tráví v přecpaném břiše děti, o které mě připravila, které mi sežrala...“

Už to nebyla svatá zpověď, ale vyhřezlý rakovinný nádor potlačované zášti. Anna se rozohnila a ze všeho nejméně měla chuť na pokání. Plála zlobou a náruživou dychtivostí vylít přetékající káď křivdy do poslední kapky.

Kněz pociťoval kukaň zpovědnice jako přistřižená křídla, polštářek, na kterém seděl jako ježka plného ostnů. Nejraděj by byl ze zpovědnice vyběhl a té ženské pověděl od plic, co si myslel. Krotil ho letitý trénink trpělivosti.

„Dcero, pomni na pokoru. Klečíš tu před Hospodinem, abys zpytovala svědomí a vyprosila odpuštění hříchů a ne abys žalovala na druhé.“

„Ale Bůh je spravedlivý a ví, kdo mi zničil život,“ polemizovala Anna a nedala si nasadit udidlo.

Ani léta drezůry v čenstochovském klášteře už Tadeusze Broniewskeho neudržela.

„Bůh je spravedlivý, vševidoucí a vševědoucí. Ví, kdo ti snědl děti. A nejen tobě, ale milionům matek. Hitler to byl, Němci. Oni vyvolali válku, zprovodili ze světa zástupy nevinných v koncentračních táborech, mučírnách, umořili bezpočet dětí hladem. Žít jako člověk k obrazu božímu, založit rodinu, mít děti, vnoučata, to ti nezabránili ty babky, chlapi v hospodě a policajti. Život ti zkazila zmrzačená duše, postavila mezi tebe a lidi hráz. A duši ti zmrzačil fašismus.“

Velebný pán se uklidnil a vykoktal rozřešení. Připojil ještě doušku: „Jdi mezi lidi, neboj se, věř jim. Vroucně se modli a žij podle přikázání Ježíše Krista. Není možná milovat bližního, když mu nevěříš.“


Anna zírala zoufale do šedých dlaždic před sebou a neviděla je. Neviděla nic. Všechno se jí v šíleném chaosu roztočilo. Vypotácela se z kostela jako ve snu. V hlavě jí hučelo a pletlo se hejno háďat.

Ani Bůh už jí...zarazila se. Takové pochybování je strašný hřích.

Byl celý její život omyl? Měli pravdu lidé okolo ní? Může se v osmdesáti letech předělat? Má ještě na stará kolena odvahu postavit si otázku, která se jí mnohokrát v duši kmitla, ale kterou vždycky odehnala: Připravili ji o normální lidský život obrlérer, Elisabeth, táta, ti, kdo ji učili křičet Heil Hitler?

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: