Bez COOKIEs je omezený přístup!

Miluj bližního

Zpět Obsah Dále

Když lékaři kolegu pomlouvají, bývá to výraz závisti a chtě-nechtě ocenění.

Paní masérka mne položila na stůl po desáté. Už jsme za ty společně strávené hodiny věděli jeden o druhém a o svých rodinných trampotách kde co. Došlo na místní drby. Měl jsem mezi doktory známé a zmínil jsem se o Frommovi. Byl to vynikající ortoped a bydleli jsme léta na sídlišti pár kroků jeden od druhého.

Na mou chválu přikyvovala, souhlasila, přitakala. Když mi pod jejími pěstmi došel dech, přidala – tak mimochodem – malou doušku.

„Jo jo, to byla kapacita. Toho si nedovolil nepozdravit ani primář. Ale znáte to – komu pánbůh, tomu všichni svatí. Co ten si mohl dovolit, to by jinému neprošlo.

Traduje se takový případ – i největší autority se dušují, že to tak bylo. Operoval kotník. Kotníky, kolena, lokty, to byla jeho specialita.

Přišel s celou suitou na velkou vizitu. Asistenti, vrchní sestra, doktoři, co mají službu, rehabilitační a tak. Však to znáte.

Fromm nahlédl do lejster a povídá žoviálně pacientovi: „Tak co dělá ten levý kotník? Ukažte. Už s ním pohnete?“

„Ale pane doktore, vy jste mi operoval pravý.“

Suita zatajila dech. I moucha na okně ztichla. Fromm ponořil hlavu do papírů. Pokýval vážně hlavou. „Nejdříve jsme museli odoperovat ten zdravý, abychom viděli, co to udělá a teď přijde na řadu ten druhý.“

A vizita přešla k dalšímu lůžku, jako by se nic nestalo.“

Moc jsem téhle anekdotě nevěřil. Vzpomněl jsem si na jednu Shakespearovu moudrost, že jeden hlupák dokáže rozšířit tolik pomluv, že to ani sto rozumných nevyvrátí.

Fromma si lidé vážili. I sousedé na sídlišti ho měli rádi. Doktorů tam bydlelo několik, ale když někoho zabolelo v krku, nebo si dítě rozbilo nos, běželo se pro Fromma. Působil v okruhu několika ulic jako neoficiální obvodní lékař.

Jednou, bylo to takhle na Boží hod vánoční, manželka dodělávala oběd a vyšla si za dům zabruslit. Měli jsme tam pro děti politý beton a žena – na rozdíl ode mne – bruslila výborně. Jela pozpátku, zakopla o zamrzlou cihlu a nešťastně si na ni sedla. Dobelhala se domů, lehla si a naříkala, že ztrácí cit v nohou.

Běžel jsem pro Fromma. Vyšel v teplákách, žvýkal sousto svátečního oběda. Z kuchyně zvonily stolní příbory a voněla pečená krůta.

Spěchali jsme dvěma ulicemi k nám, žena už nohy necítila. Pustil se do prespunktury, kterou si osvojil jako lékař československé nemocnice v padesátých letech v Koreji. Vyhledával na zraněném těle jedno nervové centrum po druhém, pevně je chvíli tiskl a pak prudce pustil. Dvě hodiny z něho lil pot. Stáhl si teplákovou bundu a vykasal rukávy. To měl na Boží hod místo krůty na slanině. Ženě se cit do nohou postupně vracel.

„Kdybyste zase přestávala nohy cítit, ať pro mne muž doběhne. Nikam nepojedu, zůstanu doma. Přijďte, i kdyby to bylo o půlnoci.“

Pozdě večer jsem pro něho ještě jednou utíkal. To už terapie blahodárně zapůsobila po hodině. Příští den k němu ženu do nemocnice odvezli. Nohy jí zachránil.

K těm lepším anekdotám o něm patřilo, že napravuje, co pánbůh nedomyslel. Objevil, že na lidské patě je nevýhodně navzájem umístěna šlacha a žíla. Při extrémní námaze, zvlášť vrcholovým sportovcům to působilo těžkosti. Fromm přírodu vylepšil a v řadě případů se to osvědčilo.

Znal jsem paní, která mu byla do hloubi duše vděčná po celý život. Utrpěla těžký úraz nohy, krevní oběh se přerušil, hrozila trombóza, na ráno byla přichystána amputace. Strávil u ní celou noc. Nebyl s to smířit se s tím, že devatenáctileté děvče bude nadosmrti mrzák. Zkoušel možné i nemožné, aby ucpané cesty krve uvolnil. Vybičoval jí srdce za myslitelnou hranici. Riskoval dívčin život a zároveň s tím i celou svoji kariéru, popřípadě i soud za smrt pacienta. Krevní oběh se obnovil a noha a člověk byli zachráněni. To byl doktor Fromm.

Stejně dovedl mávnout rukou nad lapálií a nedělat si těžkou hlavu s tím, že bude mít u lidí vroubek. Léta jsme se znali a když jsem si pochroumal meniskus, domluvili jsme se, že mne odoperuje on sám vlastnoručně. Překvapilo mne, když v operační den chodil bez andělského odění. Pochopil jsem to teprve, když se do mne na operačním stole pustil jeho zástupce. Stejně mu v ten den předal Fromm operaci kolene známé hvězdy pražské fotbalové Sparty. Nezajímalo ho, koho operuje, ale co operuje, v jak naléhavé situaci člověku pomáhá. Tehdy se v nemocnici říkalo, že meniskus řeže vrátný.

Jeho politický postoj byl jednoznačný. Už jako student vstoupil do komunistické strany a členkou byla i jeho žena. Na schůzích rád nevysedával, řečnit ho nikdy nikdo neslyšel a vzletné fráze nerad poslouchal. Byl ale skálopevně přesvědčen, že každý člověk má právo na zdraví, že léčení nesmí být kšeft a že hippokratovská přísaha platí pro celý svět. Socialismus mu byl pro to zárukou.

Nejvíc si vážil, že může dělat, co pokládá za správné, že je díky svému vzdělání a umění svým pánem jako sotva kdo jiný. Že život jeho rodiny, i manželky a tří dětí, záleží na jeho práci, na tom, jak ho společnost, lidé potřebují, jak je jim užitečný. Byl si vědom, jakou má úroveň i jméno, byl na to hrdý, ale nepřehlížel, kolik tajů lidského organismu a zdraví se před ním ještě skrývá. Pokrok lékařství ve světě pociťoval jako handicap, který musí den co den dohánět. Zdokonaloval se ve světových jazycích, opatřoval si zahraniční prameny, studoval.

Měl upřímné, srdečné, přímé jednání. Nikomu se nepotřeboval zalíbit podlézáním a službičkováním. Díval se s jistým despektem na ředitele ústavu, který měl větší zájem, koho v nemocnici léčí, než jak léčení vypadá. Chápal, že ředitel nesleduje jen vlastní kariéru, ale jde mu o materiální zabezpečení provozu, o dotace, o investice, o moderní vybavení. Tím víc si vážil toho, že se on sám může spolehnout úplně a bez „zadních vrátek“ jen na úroveň své práce.

Konec šedesátých let ho zaskočil. Politika se před ním nečekaně otevřela jako spleť pravd a polopravd a přestala být tak jednoduchá, jednoznačná a jasná, jak se mu dosud jevila. Do té chvíle ji považoval více méně za něco, co prochází s úplnou samozřejmostí mimo něj a s čím si nemusí lámat hlavu. Bez vlastní viny i přičinění ho nyní politika popadla za vlasy a vtáhla do svých kliček a otazníků. Už nestačilo, že ho právě nesmírně zaujalo studium rodící se metody operací pomocí složité jehly, vybavené rentgenem a mini-frézou.

Hotová katastrofa pro něho nastala – konec konců nejen pro něj – když nadešel srpen osmašedesátého a do ulic Prahy vjely sovětské tanky. Proslýchalo se, že v nemocnici je jedna z tajných rozhlasových stanic, jež vysílají čtyřiadvacet hodin denně šokující informace a protisovětské výzvy. Ředitel mu přivedl tři pobledlé politiky, které do té doby Fromm znal jen z titulních stránek novin, a žádal, aby je schoval mezi ležící pacienty. Hrozí jim zatčení a kdo ví co ještě. K bráně nemocnice přijela auta sovětů, žádali ošetření nemocných. Po oddělení běhali doktoři s rezolucí, že službu okupantům odmítají. Fromm okamžik se zdviženým plnicím pérem váhal – hippokratovská přísaha přece jen... ale kolegové byli netrpěliví a morální tlak okolí byl silný. Odmítnout a třeba jen zapochybovat znamenalo stát se černou ovcí a uvalit na sebe pohrdání od ředitele po uklízečky. Viděl na papíře podpisy primáře, jednoho přednosty kliniky, druhého. Ani to nečetl a podepsal.

Jestliže dosud politikařením pohrdal a bylo mu nechutné, teď je nenáviděl. Strčil hlavu jako pštros do písku a neznal nic, než své pacienty, složité případy a vědu. Politika se k němu zachovala jako zhrzená a uražená dáma. Čím méně o ni stál, čím jasněji jí to dával najevo, tím neomaleněji si pro něho přišla.

Stanul před prověřovací komisí. „Jaký byl váš postoj v osmašedesátém roce a ke vstupu vojsk? Patřil jste k vedení ústavu, který...Tady je černý na bílém váš podpis pod rezolucí, která říká... Co k tomu můžete dodat? Nutil vás někdo, dělali na vás nátlak, vyhrožovali vám?“

Čím se mohl hájit? Že v té době zachránil tolika a tolika lidem údy, že nebýt jeho, byli by nadosmrti mrzáci? Že někteří z nich leží ještě jako „věc doličná“ na pokoji s nohou na šibenici a vzhlížejí s nadějí ke dni, kdy odkulhají zpátky k rodině a mezi zdravé? Že tam je montér, který spadl z osmi metrů na betonový dvůr a kterému měsíc po měsíci, operaci od operace vrací kousek po kousku roztříštěnou nohu a paži do původní podoby?

Kdyby býval místo toho všeho udělal tenkrát prohlášení, které má nyní cenu zlata, znamenalo by to víc.

Komise byla nesmlouvavá a politická fakta svědčila proti němu. Trest vypadal shovívavě, ale pro Fromma byl na úrovni Dantova pekla. V nemocnici zůstal, plat měl stejný, jen – operovat nebude. Jaká prozíravá hlava takové řešení vymyslela? To snad hrozilo nebezpečí, že někoho na operačním stole záměrně zmrzačí? Pro koho to byl větší trest? Pro něj, nebo pro lidi, na jejichž nemocných údech nemohl uplatnit mistrovství, jež mělo v zemi sotva sobě rovné?

Pro něho to byla nepředstavitelná duševní muka. Bloudil chodbami. Snažil se studovat, ale každá vyčtená novátorská myšlenka jen jitřila palčivé vědomí, že ji prakticky uplatnit nemůže. V noci ve snu operoval a probouzel se do vědomí, že nesmí... Napadaly ho fantastické myšlenky. Převléci se za kolegu do bílého s rouškou přes tvář ...ale asistenti a sestry by ho poznali a trpěli za něj.

Zvlášť kruté bylo, když pochopil, že lékařská kolegialita má i rub, který se jmenuje závist. A právě ta nyní vyvřela jak láva v nejošklivější podobě. Dlouho nebyl s to přijmout otřesnou skutečnost, že šílený nápad zakázat mu operovat se nezrodil někde na stranickém sekretariátě, ale mezi těmi, jimž v kariéře překážel. Vídal se s doktory, kteří za ním tenkrát přiběhli s osudnou rezolucí. Něco málo je také postihlo, udělali na ně ‚Ty, ty, ty!‘, ale pracují vesele dál, nic zlého se jim neděje. Když ho potkávají, jako by mu „strouhali mrkvičku“: „Myslel sis, že jsi neprůstřelný a vidíš?“

Ještě jedna palčivá myšlenka ho pronásledovala. Proč mě tak perzekuují, vždyť mnozí se prohřešili tisíckrát víc a bylo jim odpuštěno a na mně je stále Kainovo znamení, jako kdybych byl udělal kdoví co? Protože jsem Žid.

Měl za to, že se tohoto komplexu dávno zbavil, ale teď si uvědomoval, že s ním vědomě či v podvědomí zápasí celý život.

Co ten pojem vlastně znamená? Jeho rodiče byli atheisté, s judaismem se rozžehnali už dědečkové a babičky. On sám jako chlapec a jako student vyrůstal stejně jako jeho vrstevníci. Byl sportovec, atlet, v sedmnácti letech vstoupil do komunistické strany. Manželka byla také z židovské rodiny, ale s judaismem měla právě tak málo společného jako on. Když se jí narodily krátce po sobě dcera a dva syni, zůstala doma a věnovala se jim. Výborně studovali a byli všichni tři na vysoké škole, aktivní svazáci.

Co na něm bylo židovského, čím se lišil od ostatních československých občanů, v čem byl horší? Kdyby řekl, že si nikdy v ničem jistou odlišnost neuvědomoval, nebyla by to docela pravda. Vždycky jako by mu šel v patách původ jeho předků a nutil ho, aby se snažil dosáhnout co nejvíc, překonat sám sebe. Ve škole, ve sportu, v práci. Když byl starší, pochopil, že kdesi ve spodních vrstvách společnosti jako latentní infekce existuje letitý předsudek. Když jeden či druhý člověk něco vyvede, řekne se Novák nebo Kovářová. Kdyby totéž udělal on, řeklo by se Žid.

Od klukovských let, sotva se o svých židovských předcích dověděl, snažil se, aby ze sebe jakékoli znaménko „židovství“ setřásl. Aby beze zbytku splynul s ostatními, s celkem, aby nikde ani kousek ničeho nežádoucího nepřečníval. Jeho ideálem vlastně bylo, aby žádným Židem nebyl. Když dospíval, když vystudoval, když dosahoval úspěchy a věhlas, věřil, že se mu to daří. Jeho děti už si snad ani tenhle problém nikdy neuvědomí, nebude je zatěžovat, nikdo jim za dávné předky nic špatného nepřipomene a nevyčte.

Měl za to, že už desítky let socialismu a jeho práce a chování celé rodiny tyto věci překonaly. Nyní jako by s cynickým šklebem znovu vystoupily z temnot. Namlouval si to, nebo tomu tak opravdu bylo?

Když se člověk začne něčeho obávat, myslí na to, kudy chodí a vidí to i tam, kde po tom není zdání. Ať už byly jeho dedukce vyspekulované nebo opodstatněné, něco se v jeho duševním životě obrátilo naruby.

Odstrkují mne proto, že jsem Žid? Zbavují mne možnosti žít plnoprávným životem, jako každý občan republiky? Nechtějí mne, i když jsem se celý život snažil být jako každý jiný. Dobrá. Nebudu se vnucovat. Konec konců, proč bych se měl za to stydět, že jsem Žid, proč bych měl dětem zamlčovat, že jsou Židé? Žádný strašný dědičný hřích ani já, ani oni neneseme. Nežijeme přece v bigotním středověku a neviní nás za vraždu Ježíše Krista.

Obrnil se trpělivostí a vydržel, až děti skončily vysokoškolské studium. Pak požádal o povolení k legálnímu vystěhování. V Tel Avivu se vrátil k operačnímu stolu.

Kdo tím získal a kdo ztratil?

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

08.12.2019 14:37