Bez COOKIEs je omezený přístup!

Havran vzlétá těžce

Zpět Obsah Dále

Nabral na vidle náruč sena a zdvihl ji. Vyjelo z ní něco černého a ucítil bodnutí do předloktí. Ani to příliš nebolelo, jen jako by se píchl jehlou. Pod nohama se mu kroutila zmije. „Kurva,“ zaklel a praštil ji podávkami. Zablýsklo se jí světlejší šupinaté břicho. Zmítala sebou ve smrtelném zápase, měla přeraženou páteř. Stiskl si palcem a ukazovákem levé ruky malou ranku, z níž vytryskly sotva na centimetr od sebe dvě drobounké krůpějky krve. Přisál se ústy a plival krev s jedem. Žádnou zvláštní chuť v ústech ani bolest v paži necítil.

Zatočila se mu hlava. „Mámo, sekla mě ta svině černá. Do pravý ruky...,“ a svezl se na kolena. Že mu máti nařízla paži srpem a sála a plivala synovskou krev, co stačila, to už nevnímal. Ani to, že ho vzala zezadu pod pažemi a dovlékla na trakař, z kterého shodila kupu sena.

Suchou trávu sváželi na mokřadní horské louce do prkenného seníku. V zimě, až bahnitá půda mrazem ztuhne a sníh ji pokryje, odvezou seno na saních s volským potahem do statku.

Teď místo sena vezla podruhyně svou jedinou radost, Jardu. Těžce se s trakařem motala, cesta byla samý kořen a kluk se jí svážel k jedné straně.

Dojela k osamělému patrovému stavení a zavolala. Vyběhly dvě ženské, spráskly ruce a spustily lamentace. To jí moc nepomohlo. Konečně se objevil kočí Matys a odnesl chlapce do komůrky.

Dům byl jako hrad. V přízemí chlévy, všelijaké kůlny a byt hospodáře. Na patře hromada kumbálů pro čeleď a rodiny podruhů. Kdo se na Šumavě nevyznal, neuvěřil by, kolik lidí se do takové nevlídné, nevzhledné krabice vejde. Neměla žádnou ozdobu, ani kousek stavitelova nápadu, jen holé stěny, spoustu malých oken a v patře ještě jedny dveře, které trčely do prázdna a nevedly nikam. V zimě, když napadly metry sněhu, přišel tenhle zdánlivě nesmyslný vchod ke cti. Nemusel se prohazovat dole závějemi tunel a chodilo se z patra rovnou. Ovšem jen lidé, pro dobytek to cesta nebyla. Jak by je vyvedli z přízemí nahoru po dřevěných schodech? Některý rok se svatý Petr smiloval a dveře v patře se neotevřely. Kdy na ně došlo, o tom býval vyřezán na zárubni záznam. U starších chalup v srdci hor byla začernalých jizev ve dřevě slušná řádka.

Ve světničce, která byla strohá a nerudná jako celé stavení, ležel hoch na dřevěné posteli. Zíral zarudlýma lesklýma očima do stropu a zmítal se v horečce. Ruka mu otekla tak, že mu matka musela s těžkým srdcem rozstřihnout rukáv košile. Seděla u něj a otírala mu horké čelo studeným hadříkem. Sousedka z vedlejšího pokoje běžela do Fefrů (tenkrát se tomu Libínské Sedlo ještě neříkalo) pro bábu.

K večeru se doštrachala kořenářka – Já, bába po bohu, pomohu, kde mohu, a to, co nemohu, nechám pánubohu. Nejdřív hubovala. To už se tak patřilo. Aby čerchmant vzal takové trmácení přes les. A jak se teď má v noci dostat domů? Ale to bylo jen, aby řeč nestála. Pak Jardovi prohlédla ruku, ohmatala a brblala dál, jen téma změnila. Bručela, proč pro ni neposlali dřív‘. Teď už to vypadá, že když to přežije, o hnátu přijde. Maminka se dala do pláče. Bába vrčela nanovo. Jak má v takovém blázinci kurýrovat, když jí do toho ženská řve.

Konečně se pustila do práce. Vykouřila světnici jalovcovým pometlem, že tam bylo k udušení. Podstavila oprýskaný lavor a otevřela znovu na oteklé paži ránu. Při tom si stále něco povídala. Už nehubovala, ale zaříkávala.

„Bujte už zticha, teta, nebo to nebude mít rajcenkrecht žádnej oučinek,“ okřikla štkající maminku. Jarda zase pozbýval vědomí, hlava mu padala na duchně bokem. Bába nasypala do kastrolu z plátěného pytlíku sušené byliny a uvařila na železném sporáku lektvar. Namočeným klůckem plátna ruku obalila.

„Lejte do něj čaj z brusinek i z brusinkovýho lupání, co se do něj vejde. To na tu horkost.“ Ještě poradila, která modlitba k Panence Marii je na hadí uštknutí nejlepší a vyrazila se západem slunce domů.

Pro smrtelníka, který se v šumavských horách nenarodil, by byla taková pouť horor. Pajdala o holi hodiny lesem i planinami. Střídala se, aby to nebylo jednotvárné, rašelinová třasoviska s úseky, plnými omletých balvanů. Každých pár kroků si smrkový velikán usmyslel, že se rozpřáhne mocným kořenem za kamarádem na protější stranu cesty. Než vyšel měsíc, řídila se babka chvílemi ve tmě tmoucí jen světlejším pruhem mezi korunami stromů.

Podobný výlet nebyl pro ni ničím zvláštním, byla tomu zvyklá od malička. Měla jen starost, aby neklopýtla a nerozbila vejce, která si nesla v uzlíku jako lékařský honorář. Když zahoukal sýček, přejel jí, přes všechnu otrlost, mráz po zádech. Divíte se ? Zažili jste to někdy?


Jarda ležel v mělkém řečišti Blanice. Byl jako opilý. Ale v jeho letech mu ještě žitnou pálenku okusit nedali a kde by vzal cestou ze školy pivo?

Sáhl si do týlu a sykl bolestí. Podíval se na prsty. Po mokré ruce stékal pramének do růžova zředěné krve. Zaklel podobně jako na onu jedovatou zmiji, jen tentokrát v množném čísle. Pomalu se zdvihl na všechny čtyři a rozhlédl se. Školní brašna ležela ve vodě kousek od něj a proud ji přeskakoval, jako by měl radost, že se může pěnit nad neobvyklou překážkou. Zvedl ji. Byla těžká a praménky z ní crčely všemi směry. Vyškrábal se na hlinitý podemletý břeh.

O ruku nepřišel, jinak by se v pravidelných šarvátkách cestou ze školy neubránil. Dnes ho dostali, ale to až když ho praštil jeden skopčák kamenem do hlavy. Do řeky ho asi hodili, jeho i aktovku s učením, když ztratil na chvíli vědomí a „měl okno“. Ještě že ležel na zádech, jinak by se utopil. Ta banda darebáků by si s tím svědomí nedělala: o jednu českou svini méně.

Od jeho střetnutí se zmijí uteklo v Blanici plno vody. Co všechno se odehrálo na jejích březích!

Hitlerovský nacismus rozbouřil politické vášně, jež se nevyhnuly ani samotám, kde Jarda s maminkou žili. Než začal chodit do školy, byl klid. Pod jednou střechou dýchalo na dvě desítky dospělých a několikanásobek dětí a nikdo si nelámal hlavu, kolik z nich bylo Čechů a kolik Němců. Všichni se od nejranějších let stejně lopotili na rašelinových lukách plných klikvy a černých zmijí. Šlechtili trávu, která dávala užitek, srovnatelný s pšeničným polem v Polabí. Stáda strakatých krav přinášela v těžkých vemenech i na masitých kýtách hospodářům slušné peníze. Statkáři byli vesměs Němci, ale na ošetření luk a stád potřebovali spoustu čeledi, mezi níž se už na národnost nehledělo.

I jazyk se tu míchal do šumavského esperanta, které zpravidla pokládali Češi „z kraje“ (rozuměj: z vnitrozemí) za němčinu, a Němci z Bavor za češtinu. Pořádně tomu nerozuměli jedni ani druzí. Němčina hrčela, čeština zpívala. Tahle šumavčina duněla ochraptěle z hloubky plic a převalovala se na jazyku jako žvanec tabáku nebo bytelný knedlík, který patřil také k místním raritám a s nímž se nevytrénovaný žaludek nebyl s to vypořádat do druhého dne.

Otázka, zda je Čech nebo Němec, Jardu překvapila, až když ho maminka vedla ve Volarech do školy. Tátu neměl, sedlák se k jeho otcovství neznal. Maminka nemohla statkáři odpustit, že ji jako holku zneužil a pak se nikdy k svému potomkovi nehlásil, i když byl chlapec jeho věrná kopie. Menší, rozložitý v ramenou a v bocích, široký obličej, nozdry na palec, ústa, že do nich mohl vložit pěst. Moc krásy po nemanželském tátovi nepobral. Za své a synovy půvaby sedlák nemohl, ty byly od pánaboha, ale že jí nikdy na vlastní krev ani stéblem nepřispěl, to mu zapomenout nemohla. Když se hlásil k henlajnovcům, byla tím pevněji utvrzena, že ona je Češka. Však její maminka, nebožka, ji jako Češku vychovala. Jardu přihlásila do české školy, i když jí to sousedky na společné chodbě rozmlouvaly.

Ani si nepomyslila, kolik nesnází tím sobě i jemu způsobí.

Nejprve to odnesl kluk. Nestačilo, že se musel na tabulce a ve slabikáři potýkat s písmenky a paní učitelka mluvila tak divně, že jí skoro nerozuměl a pořád ho v řeči opravovala. Navíc se mu každá druhá cesta ze školy proměnila v ragbyové a boxerské utkání. Parta malých Němčíků poznala, že chodí na Steinhauserovy samoty sám a udělala si z něho terč svých kratochvílí. Když jich bylo dost, nabančili mu. Přišel domů zválený, potrhaný a samý šrám. Ale všechno zlé je...znáte to. A tak se z malého mírumilovného Jarouška stával pomalu, ale jistě horský lev, nebo alespoň ještě jeden šumavský medvěd, po tom posledním, co ho zastřelili v želnavském polesí před sto lety. Nos měl každou chvíli rozbitý, ucho natržené, na oku modřinu, ale u protivníků získával respekt. Časem, zvlášť když jich nebylo alespoň půl tuctu, pokládali za jistější házet po něm z uctivé vzdálenosti kamením a nadávat mu „Tschechische Saukuh“.

Němčina je bohatý a pružný jazyk, umožňuje vytvářet novotvary spojením několika slov do jednoho. Mládež v kožených kraťasech s padacím mostem se nespokojila tím, že je česká svině, a titulovali ho – na bezpečnou distanc – „česká sviněkráva“, i když zoologie takovou kombinaci nezná.

Naučil se rvát jako deset rohatých a nechal by si spíš zlámat ruku, než by prosil, i když na něm sedělo několik klacků z vyšších tříd německé školy. Hluboké vrypy to vrývalo do jeho vědomí a povahy. Do šesti let stáří nevěděl, že je Čech, ani co to znamená. Pěsti henlainovského dorostu, opatřené ocelovými boxery s ostrými hroty, mu vtloukaly vlastenectví do hlavy. Neprojevoval je biblickým pravidlem, opsaným do Starého zákona z Chamurabiho o tisíc let starší stély: Oko za oko, zub za zub. Netituloval útočníky vepřovými ani hovězími přízvisky. Mělo to na něj blahodárnější vliv.

Uvědomil si rozdíl mezi hatmatilkou, která míchá češtinu s němčinou, a hezkým jazykem pohádek Němcové, Erbena, pověstí Jiráska, Wintra. Přišel na chuť baladám Kytice. Uměl Čelakovského Toman a lesní panna zpaměti, ani nevěděl, jak se to naučil. Překvapil učitelku, když na besídce – zasmušilý samotář, kterému říkali spolužáci „Havran“ – přednesl docela hezky a s citem Vrchlického verše „Byl jednou jeden kouzelník...“ I když to nedovedl tak vyjádřit, báseň ho získala svou melancholií.

Moc dobře se neučil. Prolézal ze třídy do třídy jen tak tak. Ale co měl rád, byly knížky. Půjčoval si je ze školní knihovny. Nejraděj měl dobrodružné o cizích, exotických krajinách. Nejprve přečetl Robinsona a pak objevil verneovky. Ve školní knihovně veliký výběr nebyl, ale paní učitelka, když viděla jeho ušlechtilou náruživost, přihlásila ho do knihovny obecní, do té pro velké. Tam byl výběr bohatší.

Když teď vylézal z řeky jako hastrman a vyléval vodu z aktovky, bylo mu nejvíc líto Dětí kapitána Granta. Jak je může v tomhle stavu přinést zpátky do knihovny ? A co tomu řekne paní učitelka? Půjčí mu pak ještě někdy něco?

Čítanku a početnici má také půjčené, nebude je muset zaplatit, když je zničil? Jak to vysvětlí mamince? Sáhl si na hlavu. Ta boule – ta na něj poví, že se zase pral. A maminka mu pořád klade na srdce... Nojo, ale jak to má udělat? Ach, bože, kdyby uměl létat jako to káně nad ním. Ale jak by pak unesl aktovku s učením? A nemohl by číst, to ptáci neumějí. Tak to se radši sem tam popere. Však to není každý den, a rozbitou hlavu také pokaždé nemá. Jen kdyby těch Němčourů nebyla vždycky celá parta. S jedním, s dvěma, možná i se třemi by si poradil. Počkal by si na ně, jako si oni vždycky počkají na něj a nařezal by jim, že by jim příště přešla chuť. Takhle mu nezbývá, než se spokojit s neveselou kalkulací, kolik mu jich nandali, a co jim oplatil.

Vrátil se k řece a vyhledal oblázek jako půl pěsti. Říká se: co to způsobilo, tím se to musí spravit. Zamačkával bouli. Moc to nepomáhalo, bolelo to jako všichni čerti, ale stiskl zuby.

Měl větší starost o maminku, než o sebe. Má i bez něj hromadu soužení. Léta žili všichni v domě celkem v pohodě, hádky byly jen o takové hlouposti. Nyní nemine den, aby jí někdo neudělal nějakou schválnost. To ti, kteří se přizpůsobili sedlákovi a říkají si „Volksdeutsche“. Nemohou jí odpustit, že se hlásí k Čechům a že on – Jarda – chodí do české školy. Většina se sice chová jako dřív, nic zlého mamince nedělá, ale tváří se jak pštrosi. Strčí hlavu do písku a nevidí, co vidět nechtějí. Maminka říká, že se budou muset odstěhovat, že si najde práci někde dole v kraji. Tam Němci netrojčí tak, jako tady v pohraničí.

To si představit nedovede. Jak by mohl žít někde jinde než tady, kde zná každý strom, každou stezičku? Ví, kde rostou hřiby a borůvky a ostružiny, kde vychází večer dvanácterák a divočáci. Zná tady tisíc věcí. A jak by žil v krajině jako placka, bez lesa, bez hor, mezi spoustou cizích lidí?


Voda v Blanici utíkala horempádem. Už zase pramenila v Československu a ani na ní nebylo znát, že od doby, co do ní hodili školáka i s aktovkou a  Dětmi kapitána Granta, tekla šest a čtvrt roku  říší Velkoněmeckou. Podle odvěkého zvyku se u Putimi vlila do Otavy, bohaté perlorodkami. Poklonila se přemyslovskému hradu, který kdysi střežil rýžoviště – zlatým pískem slynoucí Písek.

Jako by spěchala po Jardových stopách.

Vojín Jaroslav Poštůlka sloužil v Písku u ženistů.

„Poštůlka! Směr alej topolů poklusem v klus! ...K zemi. Plížením vpřed. Vztyk. K zemi. Vztyk. K zemi.“

„Blbec,“zabručel jeden z vojáků, odpočívajících na mezi. Měli přestávku, někteří kouřili. Ocenění patřilo četaři, který si na Poštůlkovi chladil žáhu. Proháněl ho, až z Jarouše teklo. Nasměroval jeho přískoky tak, aby sebou hoch plácl do největší kaluže.

„Dělá si to sám,“zabručel jeden z vojáků.

„Hovno si dělá sám. »Paťatej« je prostě buzerant, to je to.“

„Dyby se Jarda neštajfoval, tak ho nechá bejt.“

„No a co? Řek mu, že štyry metry z pontonu na navigaci nikdo neskočí, aby mu to teda předved, dyž to po něm chce.“

„Nojo, ale takovou držkovou si žádnej mazák líbit nedá. Je třeba držet pysk. Von stejně četař ví, že žádnej háček na jeho první zařvání „Skákej, skákej!“ nedá. Že si každej počká, až to má tak půl druhýho metru, nejvejš dva, dyž je ponton rozjetej.“

„No bodejť. Dyby skočil dřív, spadne do vody a ponton ho vo navigaci rozmačká na sračku.“

„Ale stejně je to lumpárna, že ho »Paťatej« takle tejrá. Jarda vojnu docela žere, vem si ho na vopičí dráze. Nebo posledně na nočním pochoďáku, kolika kámošům nes flinty, dyž nemohli.“

„To je fakt. Akorát má takovou zaťatou náturu. Nesnáší, aby ho někdo prcal pro nic za nic. A než by lez ke křížku, to se rači nechá uhonit k smrti.“

„Vztyk! Pozor! Pane kapitáne, rota o přestávce....“

„Dobře. Dejte pohov. A - říkáte přestávka a támhle jeden sebou mlátí do bláta. To z pilnosti?“

Všichni ztratili řeč. Četař zpozoroval, že na cvičiště přišel osvětář, kterého si tu v téhle chvíli ze všech nejméně přál a přiškrceným hlasem Poštůlkovi zavelel: „Vztyk. Zařaďte se.“

Jarda si zastrčil za řemen zablácenou blůzu, která mu vylezla někam pod ramena, narovnal lodičku na hlavě, vzal pušku do ponosu a motal se ke skupině kamarádů, stojících okolo kapitána. Všechny tváře byly obráceny k němu. Jako by čekali, že udělá, nebo pronese něco zvláštního, jako by ho viděli poprvé.

„Pane kapitáne, dovolte se zařadit.“

Jardova honička i přestávka skončily, četař pokračoval v pořadovém výcviku. Kapitán se zeptal, co procvičují, pokýval hlavou. O scéně s vojínem Poštůlkou neřekl nic. Četař byl rudý, cítil, že přestřelil, že mu tohle jen tak neprojde. Osvětář mu nechce »dávat kapky« hned tady před podřízenými. Nepochyboval, že to dostane v kasárnách i s úroky.

Kapitán Bajer, osvětový důstojník praporu, nepomýšlel ani tak na to, jak umravnit četaře, jako spíš co udělat s Poštůlkou. Že druhoročáci prohánějí nováčky byla stará bolest. Říkali si: ‚My jsme to museli vytrpět, ať si to „bažanti“ na dalším ročníku vynahradí‘. Ale Poštůlka ho zaujal.

Všiml si, že je to mimořádně fyzicky silný, otužilý chlapec. Při zimním cvičení jako veliteli průzkumné hlídky mu nechyběla iniciativa a nápady. Je ale takový ubručený, vzpurný jezevec. A samotář. S nikým se nepřátelí, věčně se mračí, i když nemá proč. Odkudsi si přinesl přezdívku „havran“, která je na něj jako šitá.

Kapitán vzal papíry a četl: matka dělnice v zemědělství, syn nemanželský, otec neznámý, místo narození Steinhauserovy boudy u Volar, vyučen zedníkem. Člen KSČ od 9.července 1945.

Václav Bajer byl původně učitel. Po osvobození si odbýval zkrácenou povinnou vojenskou službu. Za války jeho ročník sloužit nemohl. Na obvodní vojenské správě s ním vedli krátký rozhovor, který mu obrátil život naruby.

„Chápete, že republika potřebuje v armádě kvalitní velitelský sbor? Jste zdravý, máte maturitu, bude z vás výborný důstojník. Čím jste byl v civilu (otázka už byla formulována v minulém čase)?“

„Jsem učitel.“

„Znamenitě. Potřebujeme osvětové důstojníky. Dostanete rovnou nadporučíka.“

Ani ho dlouho nepřemlouvali, skoro ho nepustili ke slovu. Výhybky životní dráhy mu přehodili a semafor ho zpátky do školy nepustil.

Nadporučíka dostal, brzy ho povýšili na kapitána, ale co si z učitelského povolání nedal vzít, byl citlivý, vnímavý vztah k mladým lidem, i když je měl teď v uniformě. Každý z nich ho zajímal.

Několikrát si všiml Poštůlky nad knihou. Byl zvědav, co čte. Kovbojku? Detektivku? Slaďák? Ne, Šrámka, Stříbrný vítr. To mu vzalo dech. To u něho nečekal.

Našel si příležitost a dal se s chlapcem do hovoru. Nebylo to tak slavné, jak předpokládal. Hoch byl plný rozporů. I řeč se s ním navazovala těžko. Jako by se zamkl a schoval klíč. „Co ode mne chceš? Proč za mnou lezeš? Co na mě šiješ?“ tak nějak se mu to dívalo z očí. A v řeči jako by každou větu opatrně vážil, aby se nepodřekl, Aby ho za něco nechytili a nepřivedli, kam nechce. Co si opravdu myslí, zůstalo za devíti zámky.

Za knížky se ale nechal vést „jak na vařené nudli“. Kapitán byl opatrný, nic mu nevnucoval, ani moc nápadně neradil. Řekl pár slov o téhle knize, o druhé. Chlapec se přesvědčil, že věci, o kterých osvětář mluví, stojí za přečtení.

Jeho znalost literatury byla jak děravý kabát. Některého autora znal, až to překvapovalo, o jiném, podobném, neměl ponětí. Oblíbil si Zikmunda Wintra, protože ho zaujal román Rozina sebranec. Z Jiráska měl rád Staré pověsti české. Pustil se náhodou do čtyř dílů U nás, to se mu zdálo nudné, a tak o jeho další věci ztratil zájem. Přečetl desítky svazků laciného vydání Breta Harta, ale Jack London byl pro něho objev. Jakmile o něco klopýtl, co se mu zamlouvalo, pídil se po tom dál. Když mu kapitán přistrčil Krakatit, rázem se nadchl pro Čapka, od kterého do té doby nečetl nic. Měl nepochybně vkus, poznal dobré věci. Zčásti získal „čich“ léty četby, zčásti nelehkým životem, který mu napověděl, co je v řádcích knihy zrcadlo pravdy a co úhor.

Útržkovité a s velikými mezerami bylo jeho všeobecné vzdělání. Měl výtečnou paměť, ale v mnoha směrech mu chyběly elementární znalosti. Stále vystrkovaly rohy samoty uprostřed šumavských slatin a lesů. Kladně působila jeho zvídavost. Nestyděl se, že to či ono nezná. Probouzelo to u něho zájem a snahu proniknout do oblastí, kde měl „bílé místo“, jako na starých mapách s nápisem: ‚hic sunt leones – zde jsou lvi‘. Na soustavné studium nebyl zvyklý a neměl k němu odvahu.

Osvětář oťukával, jak je to s jeho představou o politice, když je komunista. V tom směru to bylo bídné. Podepsal přihlášku, když pracoval v Husinci jako zedník, a když podepisovali kamarádi. Ale o čem se na schůzích mluvilo, to mu šlo jedním uchem tam a druhým ven.


Aby se dostal do poddůstojnické školy, nebylo těžké. Líbilo se mu tam a dělal pokroky. Honičky bylo hodně, studování málo, a tak se cítil jako ryba ve vodě.

Poprvé byli přijímáni nematuranti i do záložně důstojnických škol. Kapitán Bajer „zatlačil“, operoval jeho „třídním původem“ – kdo mohl mít lepší? a členstvím ve straně a Jardu přijali. Tam už to bylo pro něho obtížnější a procházel „s odřenýma ušima“. Jednoduché věci chápal rychle, ale systematicky se učit, to se mu zadíralo. Poznával, že „vojna není kojná“. Ohrnovali nad ním nos někteří velitelé i frekventanti. Zjednával si respekt, když šlo o tělesnou sílu, odvahu, rychlé rozhodování, ale výuka vojenské teorie pro něho byla Labyrintem Minótaura.

Za ránu osudu považoval, když byl vybrán do kurzu politických pracovníků. Zčásti dělali politruky z dosavadních osvětových důstojníků, ale gró se formovalo nově z funkcionářů a členů komunistické strany. Celá politika nepředstavovala pro Jaroslava španělskou vesnici, ale něco jako soustavu kráterů na odvrácené tváři měsíce.

Co si měl počít? Koho měl přesvědčit, že se pro to nehodí, že o politice nemá ponětí? Aby se mohl bránit, musel by mu to někdo vnucovat. Nikdo se s ním nebavil. Vojenští páni měli předepsané tabulkové počty, které museli naplnit. Zda se mu zařazení líbí nebo nelíbí, nebrali v úvahu. Celá armáda byla jedna velká novostavba a pro řadu funkcí bylo těžké najít ideální typy. Stavělo se a lepilo z toho, co bylo.


Četař aspirant Jaroslav Poštůlka si připadal jako v bláznivém kolotoči, kde si ho zlé moci podávají ze strany na stranu, staví ho na hlavu, podrážejí mu nohy, neví už, kde má levou, kde pravou ruku a nohu, nemůže se ničeho zachytit.

Byl jmenován výchovným náčelníkem pěšího pluku v Jihlavě.

Sotva se stačil u útvaru ubytovat a představit novému načalstvu, bezprostřednímu šéfovi, zástupci pro věci politické majoru Táborskému a veliteli pluku podplukovníku Dohnalovi, dostal cestovní rozkaz a jel do Domu armády v Českých Budějovicích. Připravoval se nový výcvikový rok a divizní politické oddělení svolalo seminář k marx-leninské přípravě generálů, důstojníků a poddůstojníků z povolání. Jel asi tak nadšeně, jako na extrakci zubu moudrosti.

Jak se mu stávalo v poslední době pravidlem, skutečnost byla horší, než očekával. Kapitán z divize, osvětář předělaný na politruka, vykládal první kapitolu Dějin všesvazové komunistické strany bolševiků, která se měla příští měsíce probírat. Zdálo se, že si sám není moc jistý tím, co hovoří. Byl absolvent učitelského ústavu, snad se kvalifikoval pro přírodovědu nebo ruční práce, ale dějepis to určitě nebyl. Jaroslavovi připadalo, jako by mluvil sanskrtem.

K dovršení galimatyáše vystoupil nějaký desátník aspirant, kterého si matně pamatoval z kurzu politruků a postavil kapitánův výklad na hlavu. Vlastně ho obrátil z hlavy na nohy, ale to Poštůlka nebyl s to poznat. Jemu se to, čemu prve nerozuměl, ještě beznadějněji zmotalo. Desátník vysvětlil, co je v první části Dějin VKS/b hlavní a jak je to třeba v úvodní přednášce důstojníkům vyložit. Byl to sice voják základní služby jako Jaroslav, ale působil už před vojnou v propagandě, kdežto chudák kapitán z divize k tomu přišel jako slepý k houslím. Zmohl se jen na to, že přiškrceným hlasem prohlásil, aby se jako směrodatná direktiva bralo to, co říkal desátník. Byla to nahodilá epizoda, která však charakterizovala převratnou dobu, jíž armáda procházela a která Jaroslavem obracela jak oblázkem v proudu.

Měl v hlavě dokonalý mišmaš. Bylo mu do breku. Odhodlal se vzepřít osudu, který si s ním hraje, jako za okny podzimní vítr s listy kaštanu. Zvedl ruku.

„Soudruhu kapitáne, já jsem se tu ocitl omylem. O těch věcech, co se tu mluví, nemám potuchu. Je vyloučené, abych o tom dělal někomu přednášku. To by byla hrůza a děs. Prosím vás, udělejte něco, ať mě toho zbaví, ať mě z té funkce odvolají...“ Skončil skoro v slzách.

Kapitán na Poštůlkův plačtivý žalm neodpověděl. Cítil se po vlastním debaklu o málo lépe, než on. Hleděl nepovedený seminář co nejrychleji skončit a předstoupit sám s prosebnou abdikací před svého náčelníka. Účastníci se rozjeli po jižních Čechách.

Jaroslav se vracel do Jihlavy jako sedláci po bitvě u Chlumce. Sotva se zastavil v pokojíku, který obýval s dalším aspirantem, spěchal za majorem Táborským.

„Soudruhu majore,“ zaúpěl, a v rozšířené verzi zopakoval žalozpěv, který přednesl na semináři diviznímu kapitánovi.

Major poslouchal a přemýšlel. Shodoval se v duchu s četařem, že jeho ustanovení do úlohy vychovatele je omyl a smůla pro chlapce samého, pro pluk i pro něj jako zodpovědného politického zástupce. Od kapitána na semináři se ale lišil. Za prvé věděl, že se z prekérní situace slovní ekvilibristikou a útěkem nedostane, že mu četaře Poštůlku za žádného Marxe a Cicerona v jedné osobě kádrováci nevymění. Za druhé – neměl jen učitelský ústav, ale než oblékl vojenský kabát, pár let ve škole opravdu učil a měl jisté pedagogické zkušenosti.

Zkusil jediné, co zbývalo. Vyhradil Jaroslavovi místnost, posadil ho nad Dějiny VKS/b a zbavil ho všech ostatních povinností. Poradil mu, jak má studovat, co si podtrhovat, co vypsat, jak si část po části opakovat. Občas za ním zašel, trochu ho vyzkoušel, trochu opravil. Dál už mu nezbývalo, než nechat – byť atheista – věci příští na vyšší moci.

Jarda chodil studovat jako na galeje. I v noci ho pronásledovala ve snu knížka v červených deskách. Nevypisoval si poznámky, ale opisoval bezmála celé stránky. Měl pocit, že co si nenapíše, to si nezapamatuje. A měl hrůzu, že si nezapamatuje nic, a tak si psal pro jistotu všechno. Memoroval slovo od slova jako katechismus.

Táborský dosáhl kolosální úspěch, když se mu ho podařilo přesvědčit, že musí pochopit myšlenku a ne se naučit odstavec zpaměti. První pokusy nešťastnému chlapci připadaly, jako když se učil jezdit na kole a s úlekem zjistil, že ho nikdo nepřidržuje. Podobně jako na kole i nad knížkou mu v jisté chvíli zaplavila prsa radost, že už udrží balanc a jede sám.

Den po dni ho pomalu opouštělo zoufalé přesvědčení, že tenhle Taxisův příkop není s to nikdy v životě zvládnout. Ještě nevěděl, jak ho přeskočí, ale začínal doufat, že se mu to snad přece povede, že to není absolutně nemožná věc.

Musel zdolávat dvě překážky zároveň. Kromě obsahové přípravy i ostych z veřejného vystoupení. Přednáška před desítkami důstojníků, a snad přijde i velitel pluku, to bylo něco jiného, než odříkat na školní besídce „Byl jednou jeden kouzelník, ten v ledném bydlel hradu...“

Dlouho ho mučila myšlenka, že se pro učení a přesvědčování lidí nehodí a nikdy hodit nemůže. Že jeho politructví je životní tragedie. Z hluboké, zdánlivě bezedné skepse vyskočil jako zázrakem a - jak se to stává – upadl do druhé krajnosti. Přišel před plnou učebnu zlatých nárameníků, stoupl si za řečnický pultík a bez úrazu jako reklamu na karborundum-brousek zopakoval, co si předem nejméně dvacetkrát pro sebe odříkal. Měl rázem pocit, s jakým se nepochybně vracel Caesar z dobyté Galie. Snad by ho ani neudivilo, kdyby ho čekal triumfální pochod napříč Jihlavou, nebo kdyby ho důstojníci odnesli do ubytovny na ramenou.

Byl to na jeho životní pouti opravdu důležitý předěl, i když to nebylo tak slavné, jak se mu zdálo. Hlavní bylo, že prolomil bariéru strachu a přesvědčil se, že může zvládnout náročnou teoretickou přednášku. Mnozí z posluchačů to ovšem viděli kritičtěji. Odříkal nabiflované penzum jako průvodce po hradech a zámcích. Bylo znát, že by těžko obstál, kdyby se ho někdo na něco zeptal, že se „navrčel“ první kapitolu, ale neví, co je ve druhé. Leč první krok je nejtěžší, a ten měl zdárně za sebou..

Mělo to pro něho ještě další význam. Přišel studiu na chuť. Hlavní zásluhu měl major Táborský. Kouzlem pedagogické zkušenosti probudil ze sna intelekt dřímajícího šumavského medvěda a nastartoval jeho dráhu k metám, o nichž neměl ani on, ani Jaroslav v té chvíli zdání.


„Soudruhu majore, dovolte mi s vámi promluvit.“

Dva kroky od dveří stál kapitán Stuchlík, paty k sobě, špičky od sebe a za stolem seděl se soustředěným vážným výrazem náčelník katedry filosofie vojenské akademie major Poštůlka.

„Ano. Co chcete?“

„Přines‘ jsem návrh otázek na závěrečné zkoušky v kurzu 2B.“

„Dobře. Položte to sem, já se na to podívám.“

„Soudruhu majore, dovolte mi odejít.“

To nebyla legrace, ale docela vážně myšlená šaškárna, panující podle Řádu vnitřní služby i v takových naprosto nevhodných podmínkách, jako bylo pracoviště filosofů. Podle pravidel pořadového „vlevo v bok, vpravo v bok, čelem vzad“ se řídila na přelomu padesátých a šedesátých let světonázorová výuka velitelů. Nikdo výslovně nenařídil, že se musí formální regule dodržovat i na akademickém pracovišti, ale nikdo to nezpochybnil, nikdo nepovolil výjimku.

Co to způsobilo? Kardinální přestavba armády v padesátých letech znamenala zásadní omlazení celého velitelského sboru. Mělo to kladné, ale i jiné stránky. Valná část důstojníků, kromě frontových veteránů, byla téměř stejného stáří. Nebylo výjimkou, když včerejší spolužáci z důstojnického učiliště se ocitli u útvaru ve vztahu náčelník – podřízený. Včera spolu – jak se říká, a jak to často doslova bylo – chodili „za holkama“ a dnes jeden dával rozkazy a druhý říkal „Provedu“„Dovolte mi odejít“. Nesměl včerejšího „kámoše“ poslat „někam“, i když měl třeba sto chutí.

Na katedře královny věd to nevypadalo jinak.

Jak se tam Poštůlka ocitl? Jako výchovný náčelník pluku se ostřílel a osvědčil. Povýšil v hodnosti i ve funkci, přešel na politické oddělení divize a zůstal v armádě jako důstojník z povolání. Absolvoval dvouletou vysokou stranickou školu v Praze. Dřímající buňky v mozkových závitech se definitivně probudily, byly náležitě odpočaté a prokázaly kromobyčejnou čipernost. Když k tomu kádrováci připočítali znamenitý třídní původ, následovalo jmenování šéfem filosofie v akademii.

Leč zde se objevila úskalí, jimiž proplouval celý velitelský, politický i učitelský sbor v zeleném.

Z osmi mužů na katedře bylo pět, včetně Jardy, narozeno v témž roce a tři zbývající byli o dvě, o tři léta starší. Kdybychom šli dál a spočítali měsíce a dny, byl náčelník vlastně nejmladší benjamínek ze všech. A teď si zjednejte patřičnou autoritu. Můžeme se divit, že se přidržel Řádu vnitřní služby jako berličky? Jenže – jenže filosofie není pořadové cvičení a kdo má víc hvězd na rameně nemá ještě patent na výklad Hegelovy Fenomenologie ducha. I když se posluchačům vojenské akademie právě tahle knížka ke studiu nepředepisovala – to by asi zůstala armáda hnedle bez velitelského dorostu – i tak si zjednat mezi stejně starými podřízenými respekt v tak širokém moři znalostí jako je filosofie byla fuška Sisifova.

A tak se můžeme, ale nemusíme divit majoru Poštůlkovi, narozenému v září, že zůstal sedět za stolem, nechal kapitána Stuchlíka, narozeného v březnu téhož roku, stát v pozoru u dveří a řekl mu hlasem hodnosti vyšší a odpovědné: „Nechte to tu, já (sedmdesát pět kilogramů moudrosti a patent na pravdu) se na to podívám. Můžete odejít.“

Je ovšem otazné, zda se takovou vetchou francouzskou holí dá kulhavá autorita spravit. Přihlédněme k jisté polehčující okolnosti. Sedm podřízených bralo panující režim „vpravo v bok – vlevo v bok“ na katedře jako samozřejmost, danou poměry v armádě, podobně jako neprotestovali proti klimatickým podmínkám, daným zeměpisnou šířkou. Neměli to náčelníkovi za zlé. Pohlíželi na jeho svrchované postavení sice s kapkou závisti, ale také s přehršlí soucitu. V jistém smyslu nesl trnovou korunu za ně.

Jaroslav jim to neztěžoval. Měl pro jejich svízele pochopení. Trpěl tou atmosférou sám dost. Za léta si odvykl protestovat proti svévoli osudu, jak se o to kdysi pokoušel na semináři v Budějovicích . Věděl, že by to nebylo nic platné, a že je lepší imperativ kádrováků přijmout a přizpůsobit se, než se marně vzpouzet.

Seděl v dané chvíli za psacím stolem v křesle jako král Lear, ale co si měl počít? Měl vyskočit, podávat desetkrát za den svým kapitánům a nadporučíkům pravici, dělat hloupé vtipy, nebo se vyptávat, co je u nich doma nového? Nenosilo se to a neměl na to povahu. Snažil se alespoň svoje vrchnostenské postavení nepřehánět a nezneužívat a lidé na katedře to věděli a oceňovali. Kus bručivého medvěda v něm zbyl, ale každý jsme nějaký. Optimisté viděli jeho dobré stránky a pesimisté krčili rameny: mohl by přijít i někdo horší.

Jarda si uvědomoval, že sedí na vyšší židli, než mu podle jeho znalostí patří. Studoval, co měl sil a na co mu čas stačil. Teorie ho bavila, trávil nad knihami hodiny dlouho do noci. Ale víc než vnitřní zájem ho jako bič pohánělo vědomí, že má řídit kamarády, kteří jsou na tom v mnoha směrech lépe než on. To ho motivovalo a zároveň mu to vědu ztrpčovalo. Byla už jeho smůla, že nemohl studovat z čisté radosti, ale hnala ho věčně obava před selháním. Čím byl ve vyšším postavení, tím ho tenhle komplex palčivěji tiskl a trápil. Měl lví podíl na jeho uzavřenosti, samotářství a zakaboněné tváři. Občas jeho přidušená hořkost vybuchla jako sopka a láva se rozlila, kam neměla, ale o tom bude ještě řeč.

Někteří jeho učitelé měli vyšší filosofické vzdělání. Jiří Křen vystudoval filosofickou fakultu v Kyjevě. Libor Stuchlík zůstal po absolvování na Karlově univerzitě nějaký čas jako asistent a učil logiku.

Nejvíc starostí mu působil Jaroslav Sokolík. Ne že by se povyšoval, že by ho nechtěl poslouchat. Vystudoval filosofii na Univerzitě Karlově, ale to nebylo všechno. Byl mimořádně nadaný a jeho znalosti z dějin filosofie byly při jeho paměti encyklopedické. Choval se až nápadně skromně, jako by se před ostatními za hlavu, nabitou vědomostmi, styděl. Navíc měl široký kulturní rozhled. Znal krásnou literaturu, poesii, divadlo, i hudbu a výtvarné umění. Anglické úsloví říká, že pánbůh má zlozvyk klást všechny dary do jednoho košíku. Sokolíkovi nadělil kromě všeho, nebo se vším ještě bohatý a vytříbený jazyk a „lehké pero“.


Poštůlka otevřel Literární měsíčník a upoutal ho titul Nietzscheova tragedie po padesáti letech. Letmo jej přelétl a zarazil se. Německý filosof byl pojat rozporně, na jedné straně umělec, na druhé vědec. Uvádělo se, že zbožňoval Wagnera, zvlášť jeho Prsten Nibelungů. Největší šok byl podpis: Jaroslav Sokolík.

Poštůlka nebyl s to v první chvíli stať jak se patří slovo od slova přečíst. To, co zahlédl, stačilo. Otevřel Dějiny filosofie a četl: „Jedním z nejreakčnějších ideových proudů německé buržoasie bylo filosofické a sociálně politické učení Friedricha Nietzsche (1844 – 1900), jež se zformovalo v období prudkého zostření rozporů kapitalismu.“

Jako by pasáž v učebnici a stať v časopise pojednávaly o dvou rozličných lidech.

Přiměl se k tomu, aby článek přečetl důkladně a užasl znovu. Autor vzpomínal půlstoleté výročí uveřejnění rozsáhlé studie významné české myslitelské osobnosti – Zdeňka Nejedlého o Nietzschem. Sokolík tlumočil její hlavní myšlenky.

Je to možné? Poštůlka věděl, že se Nejedlý zabýval filosofií dějin a umění, ale studii o Nietzschem neznal, ani o ní neslyšel. Byla napsána před první světovou válkou a zřejmě se o ní raději ohleduplně mlčí. Nebo ji Sokolík interpretoval po svém? Nemohl se ho dočkat.

„Soudruhu kapitáne, četl jsem váš článek a nevycházím z údivu.“

Sokolík viděl na psacím stole otevřený Literární měsíčník, ale co měl odpovědět?

„Posaďte se,“ major ukázal na křeslo u konferenčního stolku a sedl si naproti. To bylo neobvyklé a věstilo to, že rozhovor bude vážný.

„Nietzsche byl nejoblíbenější filosof nacistů. Nafoukaný pocit, že jsou „nadlidé“, čerpali z něj. Poznal jsem ty „nadlidi“ od klukovských let a mohl bych vám po nich ukázat pár jizev, jak mi svou „vůli k moci“ vtloukali do hlavy.“

„O jeho zpátečnictví, nepřátelství k humanismu a o inklinaci k mystice není sporu. Ale to, co z něho udělal Hitler a nacisté, ty koncentráky a gestapácké mučírny, válka, za to Nietzsche za všechno nemůže. S tím by se býval určitě neztotožnil.“

„Ale napsal jste to v tom článku? Já jsem to tam nenašel.“

„Ten článek měl jiné poslání.“

„A jaké? Oprášit ho a předvést z hezčí stránky?“

„Chtěl jsem připomenout, že Nejedlý dokázal už v roce 1913 vidět Nietzscheho kriticky a zbavit ho aureoly nepřekonatelného vědátora.“

„Vypadá to spíš, že oceňujete jeho velikost jako nejbližšího přítele a zbožňovatele Wagnera. Víte, jaký obdivovatel Wagnera byl Hitler? Že s Goebbelsem vyzdvihli Wagnera na vrcholný piedestal německého hudebního velikána, a snad světové jedničky vůbec?“

„Ano. To je známé. Ale za to nemůže Nietzsche, ani Wagner. Wagnerova hudba kvůli Hitlerovi a nacistům neztratila kouzlo a Tannhäuser se dává i u nás a v Sovětském svazu.“

„A co Prsten Nibelungů? Jak píšete, Nietzsche právě ten nejvíc obdivoval. Já jsem ty Siegfriedy se smrtihlavem na brigadýrce poznával z blízka. A ty Brünnhildy v hnědých košilích hitlerjugend a ve strakatých dirdlech také. A tihle „nadlidé“ čerpali pocit, že si mohou všecko dovolit, že jsou tím větší, čím jsou surovější a víc šlapou po ostatních národech – z koho? Z takových výkvětů němectví, německé „skromnosti“, jako byli Nietzsche a Wagner. Ti dva se hledali, až se našli.“

„Ale ten článek snad nic z toho nevyvrací a nezpochybňuje.“

„Jakpak ne, když píšete, že Nietzsche sice nebyl vědec, ale „byl umělec, č l o v ě k   s r d c e“. To „člověk srdce“ jste napsal proloženě.“

„Ne já, ale Nejedlý.“

„Neschovávejte se za něj. Tenkrát ještě nebyl marxista. A pochybuji, že by to byl podepsal po druhé světové válce.“

„Já myslím, že by se ani dnes za tu studii nemusel stydět. Proto jsem o ní ten článek napsal.“

„Myslíte? Nikde v jeho spisech jsem studii nenašel.“

„Nevím, zda je tam otištěna, nebo ne. Ale v době, kdy vyšla, hrála jednoznačně pozitivní, pokrokovou úlohu. Zbavovala Nietzscheho nimbu vědce a jeho myšlenky, kterým se tenkrát Německo klanělo, ukazovala jako výron emocí a ještě k tomu hodně nahodilých. V tom byla Nejedlého zásluha i odvaha v té době. Dnes není těžké vidět, jak bublina Nietzscheho splaskla a jak jeho teorie „vůle k moci“„nadlidí“ posloužila zločinu.“

„Mám obavu, jestli tomu takhle každý čtenář porozumí. Co vám bránilo, abyste to napsal jasněji?“


„Soudruhu generále, volá vás náměstek ministra.“

Náčelník akademie zvedl telefon.

„Příteli, mám pro tebe něco nepříjemného.“

„To je škoda. Já myslel, že mi řekneš nějakou dobrou anekdotu.“

„Anekdotě se to podobá, ale ne dobré. Ministr vnitra na dobré anekdoty moc není.“

„O jé, to zas některý posluchač...“

„Kdyby posluchač...“

„Snad ne zase...?“

„Právě že zase. Co s ním vyvedem?“

„Když on je ale jako náčelník katedry opravdu vzorný.“

„Ale kvartální výtržník. Ještě že to nevyvádí v uniformě.“

„Co zase proved?“

„Co udělal? Maličkost. Popral se v Břevnově v hospodě kvůli nějaké děvce, kterou má bezpečnost v evidenci. Když zavolali SNB, pokračoval a jeden z mužů zákona musel vyhledat lékařské ošetření. Stačí? Pokolikáté je to? Počtvrté?“

„Ne, nepřeháněj. Potřetí.“

„No pozdrav pánbůh, „teprv“ potřetí. A podplukovník a politruk a náčelník katedry. A vždycky je v tom nějaká baba. Chercher la femme – a já bych v jeho případě dodal: publique. To si takový chlap v Kristových letech nemůže najít pořádnou ženskou? To musí vyvádět klukoviny jako puberťák?“

„Ale on se chová, jak je rok dlouhý, naprosto vzorně, věř mi. Je spíš takový zaťatý samotář.“

„Jenže když ho to jednou za čas popadne, stojí to za to.“

„Co s ním mám udělat? Škoda, že nemám pravomoc, abych ho oženil.“

„Proboha tě prosím, proč si nenajde slušnou známost? Vždyť v zásadě antifeminista ani homosexuál není, když se tahá s kdejakou fuchtlí.“

„Chlapi mají teorii, že mu toho příroda nadělila moc a že se ho ženské bojí.“

„To je nesmysl. Víš, co si myslím? On není žádný krasavec, to je pravda, a asi mu to někdy některá dala znát a trpí mindráky.“

„Tak to nejspíš bude. Ale je to od něho hloupost. Je zdravý, urostlý chlap, kdyby se pořád neškaredil, i ta jeho papula by se dala snést. Ožení se ošklivější. A když si vezme uniformu...“

„...a ukáže výplatní pásku...“ Oba se dali v telefonu do smíchu.

„Ale co s ním? Doufám, že ho nemusím vyhodit, nebo nám ho nechceš vzít a někam ho uklidit?“

„Ne, to nechci. Ale věčně jeho excesy tutlat nemůžeme. Slyšel jsem, že se po akademii říká: »Jak má chvilku volnou, pere se s esembáky.«

„Díky ti. Já si ho tentokrát půjčím, to mi věř. Ten si to za rámeček nedá.“


Nedal. Nemohu napsat, co mu náčelník akademie, frontový veterán generál-major řekl. Nejsem si jist, že by to papír snesl a počítač by z toho mohl mít poruchu. Ale nešlo jen o silná a hlasitě pronesená slova. Ta tvořila první díl jednání. Druhý byl spíše náhražkou táty, kterého Jaroslav nikdy nepoznal.

Domluva účinek bezesporu měla. Alespoň v tom, že už víckrát plukovníka Poštůlku při žádné hospodské rvačce nechytili a ve společnosti pochybných dam ho nikdo neviděl. Nejsem si jist, zda to bylo také pod vlivem zmíněné rozmluvy, respektive její druhé části, ale stárnoucí mládenec se oženil. Obavu, že si podtrhne mládí, už mít nemusel, nechybělo mu mnoho do čtyřicítky.

Svoji nastávající choť dlouho nehledal a daleko pro ni nešel. Vzal si sekretářku.

Když se to takhle stručně řekne, může si to čtenář různě vyložit. Známosti se sekretářkami navazují někdy i šéfové, kteří nemají nejčistší úmysly. V tomto případě v tom nic špatného nebylo.

Seznámení – tím nemyslím služební seznámení šéfa s podřízenou, ale citové sblížení – mělo romantický ráz. Paní Hronová prožívala v manželství problémy a občas ji Jaroslav přistihl v slzách. Když se rozváděla, měl s ní soucit, a to je první stupínek citu a v každém případě něco jiného než lhostejnost. Jako šéf k  ní byl pozorný a - řekněme to banálním výrazem: hodný. Z její strany byla odpovědí vděčnost.

Vidíte, jak se to utěšeně krůček po krůčku vyvíjelo?

Jaroslav si vděčnosti všiml a rozehrály se v něm struny, o kterých neměl jako „havran“ tušení. A pak už to pokračovalo normálně, jen s několikaletým zpožděním.

Rozumí se, že se už v hospodě s policajty nepral, i když „měl chvilku volnou“.


Měnily se poměry ve světě i v zemi, vyvíjeli se lidé, někteří k lepšímu, druzí naopak. Jaroslav patřil k těm prvním. Přestal kopírovat doktora Jekylla a pana Hydeho – propadl se do minulosti přísný náčelník katedry s občasnými záchvaty chuligánství.

Zasloužila se o to řada vlivů. Přibývala mu léta, zkolébala ho spořádaná domácnost. Neodcizila ho společnosti, naopak. Jako by se teprve osmělil vykročit z medvědího brlohu do Prahy. Manželka měla ráda divadlo, koncerty, výstavy a s ní jim přicházel na chuť i on. Sbližovalo je to, ale neprožívali to stejně. Paní Poštůlková citem, Jaroslav přece jen více rozumem. Neubránil se, aby nehodnotil umění někdy až příliš přísnými ideovými měřítky. Manželku to zlobilo. Byla cestou z Tylova plná dojmů, a on začal meditovat, co je v Schillerových Loupežnících poplatné době a co o těch věcech řekl Marx a co F.X.Šalda. Ale brala už svého Jarka takového, jaký byl.

Na něho mělo přemýšlení o ideové stránce umění pozitivní vliv. Rozšiřovalo mu světonázorový obzor. Čím hlouběji pronikal do filosofie, tím méně ji chápal jako sumu neotřesitelných, neměnných pravd. Pochopil, že je to živý proces poznávání, který se nepřetržitě obohacuje sumou věd. Zároveň si uvědomoval význam filosofického přístupu pro praktický život. Jedním slovem: ze skořápky školometa se klubal skutečný filosof.

Krůček na této cestě způsobila i rozmíška se Sokolíkem o Nejedlého studii. Nepřešel ji lehce. Vzal si znovu Nejedlého práce i pojednání o nich. Dospěl k poznání, že jejich velikost je kromě jiného právě v tom, že Nejedlý neodvíjí filosofii z hotových pouček, ale že se opírá zejména o ideový rozbor hudby a literatury.

Svitlo mu, že studie o Nietzscheho tragédii nebyl učednický omyl profesora, „který ještě nebyl marxista“, ale imanentní kritika, jež odhalovala slabiny, které později posloužily nejzločinnější epoše německé historie. Nejedlý nesoudil o Nietzschem podle následků jeho teorií – které v roce 1913 nemohl znát – ,ale na základě kritické analýzy jeho prací. Názorů, kterým se tenkrát kdekdo klaněl. Vždyť rasové teorii o „nadlidech“ propadala počátkem dvacátého století i řada velikých a dodnes uznávaných světových literárních veličin. Stala se na určitý čas takřka literární módou. A Nejedlý se dokázal této módní vlně postavit, a nikoli zvučnými slovy, ale věcnou a krásně napsanou analýzou. A Sokolík to pochopil a svou statí připomněl. Snad to mohl napsat srozumitelněji a důrazněji, ale to už není zásadní chyba. Psal to pro kulturní čtenáře. Měl právo leccos u nich předpokládat.

*

Profesor Poštůlka jel na světový filosofický kongres do Düsseldorfu. Wolfgang Hahn z východoberlínské univerzity mu nabídl referát v kolokviu o filosofii míru.

Předcházely tomu licitace. Výbor mezinárodní filosofické asociace odmítal zařadit téma do programu. Nedávno skončila Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Pojmy jako mír, mírové soužití a odzbrojení zaváněly západním představitelům, kteří měli ve výboru hlavní slovo, komunistickou propagandou a sovětskou diplomacií. Po delším jednání se podařilo zařadit kolokvium do volného programu, něco jako vystrčit je za plot vlastního kongresu.

Düsseldorfští hostitelé se ještě „pojistili“. Vyslali na jednání v univerzitním areálu několik ostřílených diskutérů a naverbovali na stovku studentů, kteří měli dělat klaku.

Účastníci kongresu ze socialistických zemí také nezůstali stranou. Téma přilákalo i desítky zájemců z dalších konců světa. Vykázání kolokvia za oficiální pořad jednání je mělo odstavit na vedlejší kolej, ale spíš na ně upozornilo. Ještě před začátkem se sešlo tolik zájemců, že bylo nutno vyhledat větší místnost.

Většinu účastníků tvořili němečtí studenti. I když ještě neskončily na vysokých školách prázdniny, mládež se už sjížděla. Na mimořádné odpolední jednání v areálu univerzity se jich sešlo víc, než bylo naverbováno. Někteří měli upřímný zájem o humánní téma, jiní se přišli podívat, jak vypadají filosofové ze „zemí za železnou oponou“, a nechyběla ani lačnost senzace.

Profesor Hahn nemluvil dlouze. Američané by řekli, že podal „helicopterview“ na rozporné stanovisko k válce a míru v historii německého myšlení. Dokládal, že militarismus v teorii provázel války v praxi a měl – jak pro německé sousedy, tak pro německý národ – katastrofální následky.

Mluvil kulturní, literární němčinou, opíral tvrzení o zajímavé citáty a příklady.

Auditorium poslouchalo pozorně, rušení se nekonalo a nakonec zatleskali nejen sympatizanti, ale osmělilo se i několik studentů.

Slova se ujal profesor Poštůlka. Po jeho prvních větách sál zašuměl. Čech, a mluvil plynně německy. Nebyla to sice němčina akademická, souvětí na stránku a sloveso nakonec, ale to působilo, zvlášť na mladé Němce, sympaticky. Mluvil hovorovým jazykem.

Hovořil o mírové tradici v myšlení význačných českých postav, Husa, Chelčického, Komenského, Masaryka, Fučíka. Obšírně připomněl mírový projekt evropské unie krále Jiřího z Poděbrad z roku 1463. Zmínil se, že se mu dostalo horlivé podpory od německého humanisty Martina Maira.

Posluchači o mnoha skutečnostech slyšeli poprvé.

Neupadl do výčitek, co německé výboje a okupace našim národům způsobily. Vystoupení vyznělo jako apel na přátelské soužití Němců a Čechoslováků, jmenovitě na vzájemné pochopení ve filosofii a kultuře.

I on se setkal s potleskem.

Začala diskuse. Nejprve se měly klást otázky, ale pod formální rouškou dotazů se spustila polemika a ne právě nejsmířlivějším tónem. Západoněmečtí profesoři vystupovali jeden po druhém s předem připravenou argumentací. S vyslechnutými referáty si dělali málo starostí. Nikdo na ně výslovně a věcně nereagoval. Snahou bylo převést diskusi na pole, kde měli, podle svého přesvědčení, převahu.

Výpady se soustřeďovaly na „vyhnání“ Němců po druhé světové válce z jejich staletých domovů v „sudetoněmeckém“ pohraničí, na „zvěrstva“, jichž se při tom Češi dopouštěli. „Právo na sebeurčení“ „vyhnanců“ vyžaduje návrat jejich a jejich potomků a náhradu majetku, o který je Československo připravilo. Prvním předpokladem spravedlivého soužití je náprava této dějinné křivdy, spáchané na Němcích.

Profesor Hahn odpověděl podle biblické zásady: Běda tomu, skrze koho pohoršení pochází. To, co následovalo po válce, bylo války důsledkem. A kdo válku vyvolal, Češi nebo Hitler? Kdo zabral „Sudety“, Češi Německu, nebo nacistická Velkoněmecká říše na základě vnucené mnichovské dohody Československu? Čí byly bojůvky ordnerů, vyzbrojené z Německa a vycvičené v Německu, které přepadaly československé četnické stanice, pošty, školy a terorizovaly civilní české obyvatelstvo? Kdo rozbil staleté soužití Němců a Čechů v „Sudetech“, kdo odtud v osmatřicátém roce vyhnal statisíce českých rodin?

Co znamená „revanž“? Co jiného než novou válku, navíc v podmínkách zbraní hromadného ničení? Jediné rozumné řešení je mír, odzbrojení a vzájemně ohleduplné soužití. Reminiscence křivd nevede k ničemu jinému, než k novým křivdám. Řetěz zla je třeba přetrhnout.

Poštůlka navázal konkrétním příkladem. Jihočeský ústav akademie věd, zabývající se škůdci rostlinných kultur, má po léta kontakt s obdobnými institucemi bavorských univerzit. Navštěvují se, vyměňují si zkušenosti z pracovních postupů, konkrétní poznatky, sledují společně účinky chemických prostředků, odolnost hybridů a další. Říkají žertem vážnou věc: Když obilní plísně a mandelinky nerespektují státní hranice, když kůrovec a mniška přecházejí z Bayerischer Wald na Šumavu a obráceně, nemohou za nimi zůstat lidé, kteří se proti tomu brání, pozadu. A zvlášť když mají akademické tituly a říkají si vědci.

Příklad provětral dusnou atmosféru ostré politické polemiky a vrátil jednání z mračen na zem. Kolokvium skončilo v náladě smířlivější koexistence.

Zajímavý byl ohlas mezi německými studenty. Původní záměr učinit z nich klaku selhal. Se sympatiemi přijímali argumenty Hahna a Poštůlky. Mnohé z nich slyšeli poprvé, zatím co názory svých pánů profesorů měli oposlouchané nesčetněkrát.


Pro Jaroslava mělo jednání epilog.

Oslovil ho prošedivělý Němec v brýličkách.

„Dovolte, abych se představil. Profesor Bayer z bonnské univerzity. Překvapilo mne, jak dobře mluvíte německy. Vy jste Čech nebo Němec?“

„Čech. Jmenuji se Jaroslav Poštůlka. Na tom by si Němec zlámal jazyk.“

„Nu, ve Vídni je na obchodech každá druhá firma Zemlicka a Ruzicka a jsou to Rakušáci až do morku kostí.“

„Já jsem do morku kostí Čech.“

„A kde jste se naučil tak dokonale německy, mohu-li se zeptat?“

„Měl jsem německé příbuzné a hodně jsme se stýkali.“

„Ale občas použijete některý výraz, který připomíná Böhmerwald. Ti příbuzní byli odtud?“

„Jo, myslím, že ano.“

„A odkud, prosím, mohu-li být tak zvědavý.“

„To není tajemství. Od Prachatic, od Volar, tam odtud.“

„Myslel jsem si to. Wallern, Volary, to je ono. To mi vaše řeč připomněla.“

„Vy to tam znáte?“

„Jakpak by ne. Já jsem se ve Wallern narodil. Otec tam byl oberlehrer – řidicí učitel.“

„Rozumí se v německé škole, že?“

„Samozřejmě. My jsme byli čistě německá rodina. Však jsme si za to od Čechů vytrpěli.“

„Ano?“

„Věřte tomu. A až do hořkého konce. Ještě Američané, když přišli, nám dali svůj díl.“

„Opravdu? A jak, prosím vás. Já jsem měl za to, že se chovali k Němcům shovívavě.“

„Pěkně shovívavě. To byste viděl. Nám nastěhovali do vily tucet kriminálnic, nakažených skvrnitým tyfem a maminka je musela ošetřovat. I mýt a koupat ty zavšivené špindíry musela a převlékat podělané postele.“

„Neříkejte. A kde se tam ty kriminálnice vzaly?“

„Byl to nějaký transport z věznice, nebo z pracovního lágru a my jsme měli ten pech, že ho zastihla kapitulace zrovna u nás.“

„A měly vši a tyfus?“

„Ba že. Polovina jich tam pomřela. Ještě že se ta infekce nerozšířila po Wallern. Některé odpadaly už cestou. Pak nutili naše lidi, aby je vykopávali z hrobů a sváželi na hřbitov do Wallern. Tam jim udělali pompézní společný hrob. Ten tam jistě ještě je.“

„To vás týrali i Američané? A za Čechů před válkou jste také trpěli?“

„Že se ptáte. To byly Wallern jedna Golgota. Podívejte se, mám do smrti památku.“ Pan profesor otevřel ústa a ukázal na horní dásni zlatý můstek.

„To vám vytloukli Češi?“

„Ja. Takový jeden spratek cestou ze školy. Ale nedarovali jsme mu to. Kamarádi se mne zastali. Zmlátili ho, že zůstal bez sebe. My jsme se také uměli bránit. To jinak nešlo.“

„Samozřejmě. A co jste pak s tím českým klukem udělali, když ztratil vědomí?“

Jaroslav začínal něco tušit. Že by taková náhoda...? Že by osud po létech nastrojil takový žert?

„No ten na to tenkrát doplatil a víckrát nikomu zuby nevyrážel. Kamarádi ho popadli a hodili do řeky.“

„A utopil se?“

„Co jiného?“

„Nebylo to přece jen surové, za ránu do zubů kluka zavraždit?“

„O jednoho méně. Stejně to byli takoví nekulturní Untermenchen.“

„A vy jste byli Übermenschen, že?“

Profesor Bayer se zarazil a podíval se na Čecha pátravě. Z Poštůlkových replik už byla ironie příliš zřejmá.

Bez pozdravu se otočil. S těmihle slovanskými barbary je škoda ztrácet čas. Jediné, co na ně platí...

Jaroslav si pomyslel něco podobného. Jen to nebral tak fatálně. Vzpomněl si na profesora Hahna, a jak reagovali studenti. Ona je přece jen pravda, že není Němec jako Němec.

A co jsem já? blesklo mu hlavou. Když mu maminka kdysi naznačila, z čí ledví pošel, radost mu to neudělalo. Pochopil ale, že hlavní je, v čem člověk vyroste, s čím se ztotožní a co se z něho stane. A to už nezáleží na tom, kolik jaké krve po předcích podědil.


Vracel se domů údolím Rýna. Pohled z okna rychlíku se střídal se vzpomínkami na čerstvé zážitky.

Řeka nebyla tak blankytně modrá, jako na pohlednicích, zato po ní pluly každý kilometr hluboce ponořené vlečné čluny. Byl střízlivý pracovní den. Protější vysoké stráně hrály na sklizených vinicích pastelkami podzimu. Na strmých útesech hrad za hradem, omšelé kameny a světlé věže zámků. Z kterého skaliska zpívala Lorelei? V ráji romantiky – alespoň na pohled – mohla vodní víla probíhat tisícem kouzelných míst. Učesaná a vyžehlená městečka, natřená latexovými barvami, kde se ani smítka neodvážila ukázat na ulici. Z oken přetékaly muškáty.

A tady v tom nebi lidské pohody a dobroty žijí lidé jako pan profesor Bayer se zlatou korunkou po vyražených zubech.

Do utěšeného obrázku za oknem vstoupil niterný epidiaskop.

Cesta z volarské školy alejí do vršku okolo hřbitova. Do vršku a z vršku to bylo všude, jen rašelinná slatina byla jako stůl. Opovaž se vzít to přes ní zkratkou, pokud tu nejsi doma a nezapíchl sis do bezpečného směru klacek mrtvé kleče.

Maminka upachtěná, ustaraná, samá modrá žíla. Večer co večer s jehlou a záplatou nad jeho děrami na loktech a na gatích. Ty se klubaly samy od sebe. Vždyť on si dával takový pozor když se prodíral lískovými keři, lezl na plané jabloně, když se občas – nerad – drobátko popral.

Hymnus lesních korun šeptá a hučí na Bobíku. Vyplašil stádo jelenů. Vousatý hajný Paleček, strašný lesů pán, když se mu kluci courají lesem za jelení říje křičí, mává holí a někdy i do vzduchu vystřelí, až se broky sypou z větví. Jako z udělání právě v té době rostou nejkrásnější praváky. A těch václavek! Což holubinky, syrovinky a lišky, o ty není zle, ale václavky! Když je maminka naloží do octa... Ó jé.

Bonnský profesor byl jeden z těch darebáků, co jim nebylo zatěžko počkat si na něj na kraji lesa nad řekou a mydlit ho klacky a kamením? A opravdu by ho nechali utopit?

Untermensch. Jak tehdy vypadal. Pan profesor ho v černém trojobleku nepoznal. Bodejť. Tehdy měl gatě na jedné kšandě. Také o nějaký rok zestárl.

Je možné, že to byl tehdy on, co sedí teď zabořen v křesle první třídy mezinárodního rychlíku? Změnil se, nebo ho změnili druzí? Změnila se doba? Co je to „doba“? A jak to, že někoho změnila a druhého ne? Asi se o to přece jen musí člověk přičinit. Člověče, přičiň se a pánbůh ti pomůže. Když ne pánbůh, najde si prostředníky.

Kolik nesmyslů natropil, za které se stydí. Kolikrát si myslel, že spolkl Šalamounovu moudrost. S jakou suverenitou zkoušel a známkoval podle Stalinovy brožurky O dialektickém a historickém materialismu – kolik je rysů dialektiky a kolik materialismu.

Byl to řetěz chyb a omylů, věčné klopýtání. Je proto špatný? Jsou druzí lepší? Kdo se rodí dokonalý a má patent na pravdu?

Ale dá se omluvit všechno? To by na tom byl stejně jako ti Übermenschen, co ho mlátili. Nějaký podstatný rozdíl tu musí být.

Mýlil se, někomu ukřivdil, porval se, ale zle to nikdy nemyslel.

Ale je hloupost omluvou na všechno? Pak by byly omluvitelné i bestiality nacistů, co věřili ve svého „führera“.

Musí existovat ještě objektivnější měřítko, než je vlastní vědomí a svědomí.

Miliony lidí na světě vyznávají náboženství, v kterých se různými slovy opakuje: měj ohled na svého bližního, neubližuj a pomoz druhým. To nevnukla lidem nadpozemská superinteligence, ale lidé promítli do mystické víry první podmínku soužití. Bez toho se lidstvo mění v džungli, kde si jeden není jistý druhým. Teorie o nadlidech a podlidech, o vyvolených a nevyvolených, o pravověrných a nevěřících, o elitě a plebsu není nic jiného, než ospravedlnění takových jatek.

V tomhle má klidné svědomí. Humanismus mu nechybí.

Jeho životní pouť byla a je poctivé utkání s hloupostí. Sokrates to řekl vznešeněji: „Vím, že nic nevím.“ Když k tomu dospěje člověk v padesátce ze samot v šumavských horách, je to úspěch.

Jak by bylo na světě krásně, kdyby se k takové plodivé skromnosti mohl dobrat každý.

 


Zpět Obsah Dále

06.07.2020 11:24

Errata: