Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ikaros na slepičích křídlech

Zpět Obsah

Domýšlivost a komplexy se nevylučují. Často se přilepí na jednu figurku jako líc a rub.

Pepík byl zajímavá postava. Ne zásluhami a slávou, jež po sobě v životní dráze zanechával, ale složitostí povahy. Nepřipomínala mozaiku jako barevné destičky přiložené jedna vedle druhé. Spíš všehochuť, zamíchanou v klobouku. Chvíli byla navrchu jedna, chvíli druhá vlastnost.

Nestudoval špatně. Právě naopak. Spolužáci nad ním sice ohrnovali nos a říkali mu „šprt“, ale profesoři i děkan si ho pochvalovali. Nabídli mu, aby zůstal na občanském právu jako asistent. O nic jiného tak horoucně nestál a tak horlivě neusiloval.

Kdyby se nestyděl, líbal by už jako posluchač sekretářce děkana ruku. Kromobyčejnou úctu k ní projevoval alespoň tím, že, sotva ji na chodbě zahlédl, spěchal ji předběhnout a s devótní úklonou pozdravit.

Ne že by si to paní Kostomlatská nezasloužila. Byla talentem a pečlivostí sekretářka nad sekretářky. Říkává se: rozemlít na prášek a posypat jím ostatní. Šéf nepotřeboval kalendář, poznámkový blok, telefonní seznam. Dopisy nemusel diktovat, stačilo se zmínit: „Haničko, prosím vás, už jsme odpověděli tomu...víte, tomu z Ústí nad Labem, co mu kluk prolít u docenta Barborky? Ne? Tak to napište. Domluvte s Barborkou nějaký termín, který se mu hodí.“

Děkani se střídali, profesoři a docenti přicházeli a odcházeli a paní Kostomlatská pracovala na fakultě druhou desítku let. Když se odmyslí formální ceremonie, řídila fakultu vlastně ona. Nerozhodovala, neporoučela, jen skromně navrhla, ale nic moudřejšího nikdo nevymyslel. Když přišel někdo nový, snažil se návrh sekretářky překontrolovat, vylepšit, ale záhy poznal, že je to marné a zbytečné. To, co tichým příjemným prsním hlasem jen jako mimochodem doporučila, bylo nejrozumnější řešení.

Byla hezká dáma, i když už od čtyřicítky blíž k padesátce. Měla příjemnou tvář, moudré hnědé oči, hlavu orámovanou na bílo odbarvenými vlasy, které ji nedělaly starou, ale doplňovaly vzhled elegantní důstojnosti. Nejenže neměla za léta na fakultě ani mimo ni nepřátele, ale těžko se našel, kdo by si jí upřímně nevážil.

Jestliže se k ní choval Josef Blažek s úctou, nebylo to nezasloužené. Jeho počínání bylo však nápadně sladké a podlézavé. Už od prvního semestru se jí snažil připlést drobnou pozorností pod nohy a upozornit na sebe. Když zůstal na fakultě jako asistent, obletoval ji jako zamilovaný. Byl v její kanceláři pečený vařený. Tady jí vyměnil pásku v psacím stroji; přece ji nenechá, aby se s tím špinila. Tady jí pomohl uvařit šéfovi a jeho návštěvě kávu a přidržel dveře, aby do děkanské svatyně s podnosem vplula. Neváhal se nabídnout, že jí skočí pro housku a deset deka vlašského salátu k svačině.

Co ho na té paní tak upoutalo? Vzbouřené srdce to asi nebylo, mohla být docela dobře jeho maminkou. Že by byl tak ochotný bez příčiny, to se také nezdálo. Poznal, kdo má na fakultě rozhodující slovo, i když pronášené polohlasem a skromně. Věděl, že oblíbená sekretářka s vysokou neformální autoritou je něco jako polovic cesty k šéfovi.

Za kanceláří sekretářky byl malý kamrlík, který sloužil jako odkládací místnost, šatna a kuchyňka. Josef s poníženým úsměvem poprosil, zda by mu tu místnůstku nepropůjčila a nedovolila mu, aby si tam postavil nevelký psací stůl, jen takový docela skrovný se zásuvkami po jedné straně.

Ostatní lektoři měli stoly v několika kancelářích, ale vždycky tří, čtyří pohromadě. Moc jim to nevadilo, protože se v budově zdržovali málo. Pro studium a psaní měl každý své oblíbené místo doma, v knihovně, ve vědecké studovně nebo jinde, a na fakultě se objevil jen chvíli před přednáškou, před cvičením, poradou nebo schůzí.

Josef si vykalkuloval, kolik výhod mu nabízí uhnízdit se tak říkajíc na prahu kapitánského můstku fakulty. Když za sebou v kamrlíku zavřel dveře, měl božský klid, ani telefon tam nebyl. Mohl číst, psát a podřimovat nerušeně. Zároveň byl u zdroje, kde se rodila důležitá rozhodnutí a znal je jako jeden z prvních. Ve vhodné chvíli – čistě náhodou – ze svého kumbálku vyšel a nabídl se k drobné službičce. Podruhé se s omluvou vmísil do rozhovoru a poskytl cennou informaci. Časem se stal jakousi druhou sekretářkou, s níž se ve vedení fakulty počítalo.

Blažkovi čiperné otáčení se okolo Kostomlatské a děkana (stále víc okolo toho druhého) nezabíralo tolik času, aby zanedbal zvyšování kvalifikace. Pustil se do studia vědecké aspirantury. Štěstěna v podobě vedoucího katedry občanského práva mu přisoudila a vědecká rada fakulty schválila jako školitele docenta Slepičku.

Nadešel osmašedesátý rok a Slepička se rozkohoutil. Vzpomněl si, že jako syn venkovského obchodníka se smíšeným zbožím je už pátý rok docentem a jeho profesura se – nepochybně pro jeho „třídní původ“- ne a ne vymotat z kokonu všemožných posudků a připomínek. Stal se jedním z nejhorlivějších stoupenců „obrody“.

V padesátých letech byl věhlasný radikál, zapřísáhlý nepřítel sociáldemokratismu a Masaryka. Nikdy nevydržel klopýtat s průměrem, vždycky ho muselo být vidět a slyšet. Z toho nikdy neslevil, jen korouhvička jeho sympatií a antipatií se obracela. Z někdejšího opěvatele generalissima Stalina se stal neméně nadšený stoupenec americké demokracie.

Podle toho také zorientoval studium svého aspiranta, Josefa Blažka.

Pepíkovi to nebylo proti mysli. Naopak. Pro všechno americké cítil horoucí nadšení od klukovských let. Pocházel také z živnostenské rodiny, měli na maloměstě železářství. Jeho obdiv pro USA nepramenil z politiky, ale z ohmataných rodokapsů, které si půjčoval od staršího kamaráda. Když s ním lomcovala puberta, měl zase jiné zájmy. Politika si ho ale našla. Doma poslouchal nadávky na komunisty, kteří líčí na jejich obchod družstvo. Ve škole naproti tomu poznal, že členství ve Svazu mládeže slibuje ve studiu výhody a bez bolesti se přizpůsobil. Na dně duše mu zůstala náklonnost, spojená s představou bílých stetsonů a koltů, zavěšených proklatě nízko. Pan docent Slepička dřímající duchy vzkřísil.

Poznal, že má v aspirantovi spřízněnou duši a snažil se ho přitáhnout k viditelnějším projevům.

„Pepo, zítra pořádáme v aule veřejné shromáždění. Referát bude mít Mlynář a možná že přijde i Smrkovský. Měl bys jít do diskuse.“

„Já? Já jsem ještě v životě neřečnil.“

„Právě proto. Musíš se otrkat. Lidé tě musí poznat. V politice neplatí ´Sedávej panenko v koutě...´ To bys tam seděl do smrti.“

Pepa si v duchu pomyslel, že by mu to moc nevadilo, ale nejistě bručel: „Nevím, co bych povídal. Já se v těch zmatcích nevyznám. Když mluví jeden, jsem pro, a když říká ten druhý pravý opak, zdá se mi, že má taky pravdu.“

„Že nevíš o čem mluvit? Měli jste obchod, ne? A šel táta do toho družstva dobrovolně? Šel by tam býval, kdyby nemusel?“

„No to asi ne.“

„Proč tam tedy šel? Pod nátlakem. Kdyby se vzepřel, stejně by obchod neudržel a celou rodinu by znemožnili a tebe by nevzali na studia.“

„To je asi pravda.“

„A do Svazu mládeže – to bylo totéž. Přihlásil jsi se z přesvědčení?“

„No, jak se to vezme.“

„Dobrovolně, ale opovaž se tam nejít, že jo? No vidíš. A pak že nemáš o čem diskutovat.“

„Když já nejsem řečník. Nevím, jak bych to měl říct.“

„Jak to řekneš, na tom nezáleží. Čím to bude méně učesané, tím to bude přesvědčivější. Lidé musí pochopit, že to byl všechno blaf a podvod a že se to teď změní. Že komunističtí páprdové půjdou od válu a nastoupí mladá krev, zdravá, nezkažená...“

Slepička se rozehřál a pustil do řečnění. Zapomněl, že má před sebou jednu duši a ne plné náměstí nebo sál v Lucerně.

Na Blažka to mělo opačný účinek. Jestliže byl už na vahách a klonil se k tomu, že snad opravdu vystoupí, teď v něm rostly pochyby. Slepička ho chce použít jako vnadidlo. Jako žížalu na háček, jako knedlík na tlouště. Má štvát lidi proti komunistům. A co byl tenkrát Slepička? Nebyli to právě takoví jako on, kdo tátu do Jednoty horem dolem tlačili? A kdo nás známkoval, jak jsme aktivní svazáci? Dneska mě přemlouvá, abych popichoval lidi proti tomu, co sám včera dělal. Co bude říkat zítra? Neobrátí zase kabát a nebude na mne házet bláto, že jsem vykládal, k čemu mě naved´? Ne, holečku, to si pořádně rozmyslím.

Jak čas postupoval a události se kupily, houpačka názorů v hlavě Blažka se ztřeštěně rozkývala. Shromáždění stíhalo shromáždění a to, co mu poskytl Slepička jako soukromou agitaci, uslyšel stokrát.

Za dveřmi svého kumbálku v kanceláři sekretářky zaslechl rozdurděné hlasy. Opatrně pootevřel dveře a nastavil uši. Vyslechl pohnuté střetnutí děkana, profesora Čejky, se Slepičkou.

„...jak si zodpovíte před studenty, když na setkání se Svitákem nepůjdete? To je jasné přihlášení ke »konzervám«.“

„Podívejte se, pane docente, vy přece znáte Svitáka jako já. Asi máte ještě jeho skripta. Dštil síru proti náboženství a tvrdil, že na něm nebylo jakživo ani zbla dobrého. Byl radikálnější než Marx....“

„Každý má právo na omyl. Být v mládí radikál není hanba. Ale od těch dob prodělal vývoj...“

„Od těch dob? Nebylo to tak dávno, to už jste byl na fakultě. A konec konců vy jste přece také horlil proti „krvavému psu Titovi“, a dneska...“

„Lepší přijít k rozumu pozdě, než nikdy...“

„Každý tomu říká jinak. Někdo »přijít k rozumu«, někdo »kam vítr, tam plášť«.“

„Dovolte, pane profesore, takovéhle urážky si vyprošuji.“

„Předvoláte mne před vaši inkvizici?“

„Neurážejte stávkový výbor. Mluví za studenty i za profesorský sbor. Kolik je takových konzervativců, jako jste vy?“

„Když většina kývá, ještě to nedokazuje, kde je pravda. Zvlášť ne v takové demagogické atmosféře, jaká panuje.“

„Demagogická? Demokratická jste chtěl říct, ne? Pojďte, postavte se před studenty a řekněte jim své názory.“

„Buďte bez obav, pane docente. Přijdu a řeknu, a rád. Ale až budou podmínky pro rozumnou debatu a nebudou štváči místo argumentů organizovat kravál, aby nepohodlný názor ukřičeli.“

„Těmi štváči myslíte mne?“

„Kdo se cítí, ten se vtípí.“

„A ty podmínky pro vás budou, až si zas nikdo nedovolí pípnout, aby ho nezavřeli?“

„Pane docente, být vámi, byl bych s takovým předhazováním opatrnější. Vzpomeňte si, koho museli zachraňovat esenbáci v Hodoníně, když organizoval stržení sochy Masaryka a lidé ho málem lynčovali. Já jsem zatím policejní asistenci při svých vystoupeních nepotřeboval a dá pánbůh potřebovat nebudu.“

Blažek dveře potichounku zavřel. Podobných slovních šarvátek se v poslední době naposlouchal dost.


Jeho sympatie byly mimo pochybnost. Ale jedna věc bylo, co se mu zamlouvalo, a druhá chladné uvažování o věcech příštích. Když se v Praze objevily sovětské tanky, měl jasno. Do té chvíle byla polovina lidí pro „obroditele“ a druhá polovina na jejich mlhavé přísliby pohlížela s nedůvěrou. Jednadvacátý srpen zapůsobil jako šlápnutí slona do porcelánu. Dubček, Smrkovský, Černík, Kriegl se stali do rána národními hrdiny. To byla jedna stránka. Leč druhá byla, že se od té chvíle jejich mocenské šance rovnaly nule. A v politice „jádrem pudla“ je moc a nikoli slzy nad střepy hrnce se smetanou. Josef věděl, že umíráček „obrody“, i když pro ni byl momentálně kdekdo, je otázkou dní.

Jeho předvídání se potvrdilo, i když to ještě pár měsíců trvalo. Slepičkovi se vyhýbal a ten o něj a o povinnosti školitele přestal dbát. Měl jiné starosti. Byl přemístěn do knihovny, do oddělení vědeckých informací. Úlohy školitele byl tichou cestou zproštěn. Než se Blažek dočkal ustanovení nového, vleklo se to tak dlouho, až napsal kandidátskou práci a předložil k obhajobě jako „samouk“. Ve zmatcích, které v období „konzolidace“ nastaly, taková věc prošla a nikdo se nad ní zvlášť nepozastavil.

Josef měl dost rozumu, aby si bez velkého ptaní, navrhování a schvalování téma disertace „trochu“ poopravil. Slepička ho vedl k tomu, aby ukázal americkou ústavu a zákony jako vzor občanských práv a svobod. Josef nezahodil krabici výpisků, jen je využil podle jiného klíče. Poznal, že se vysoko hodnotí prezident Franklin Delano Roosevelt za roli ve válce proti „mocnostem osy“. Jako téma si zvolil jeho reformní politiku třicátých let „New Deal“.

Práce byla dobře přijata a nejen že ji obhájil. Když ji rozšířil a doplnil o životopisné údaje Roosevelta, vyšla ve slušném nákladu jako „paperback“. To byl významný triumf na cestě slibné kariéry.

S jídlem roste chuť. Byl hlava bystrá a nepotřeboval mnoho, aby pochopil, že doba není nakloněna velebení právního řádu mužů rychle sahajících po pistoli. Z bohaté lístkovnice kartiček o americkém právním systému uvařil čaj ještě jednou. Napsal tři sta stránek „Ke kritice buržoazního pojetí lidských práv v USA.“

Nic slavného z toho nepošlo. Ne že by se nenašly důkazy a argumenty pro základní ideu. Ani věda se však neobejde bez vnitřního přesvědčení autora, bez zaujetí pro věc, bez ujasnění společenského významu otázky. Vadou na kráse bylo, že si Josef mnohde místo věcného rozboru pomáhal silnými výrazy a kategorickým tvrzením.

Jakž takž práci obhájil jako docentskou, ale nakladatelství mu ji s omluvným dopisem vrátilo. S kyselým úšklebkem ji připravil docent Slepička z titulu své role v knihovně do interního sborníku fakulty, který se rozmnožoval ve dvou stech výtiscích.

Nicméně i tak to byl další krok ambiciózního mladého muže po schodišti úspěchu. Docent, to byl předstupeň k profesuře. S pýchou četl na anglické verzi své čerstvě vytištěné navštívenky: Associate Professor.


Když se naskytla možnost stáže na moskevské univerzitě, byl mezi prvními, kdo se přihlásil. Počíhal si na děkana, aby se v pravé chvíli připomněl. S tváří, která vyjadřovala nadšení i skromnou naději se rozplýval, co očekává od bezprostředního poznání sovětské právní vědy – bude-li pro stáž vybrán.

Kýžené příležitosti se mu dostalo a popadl berana za rohy jak se patří. Navazoval přátelství a zároveň bystře sondoval. Nedalo mu mnoho práce aby poznal, že v Moskvě nevane vítr jen jedním směrem. Setkával se mezi sovětskými kolegy s kritikou stávajících poměrů. Rubem byl rostoucí zájem o teoretiky a právníky ze Západu.

Výraznou osobností, okolo níž se tyto nálady na univerzitě soustřeďovaly, byl vedoucí katedry mezinárodního práva akademik Suchonravov. Nedělal nic špatného, nenapadal sovětský systém, jen se vehementně věnoval otázkám mírového soužití. Byl plodný autor a mnoho publikoval. Na stovkách stránek snášel historické i logické argumenty, že mírové kontakty a odzbrojení jsou rozhodující potřebou a úkolem, jemuž se musí všechno ostatní podřídit. Všechno. Naznačoval, že vlastně ve stínu této priority ztrácí význam rozpor mezi státy s různým společenským zřízením, boj o sociální požadavky, o svobodu koloniálních národů a demokratická práva. Nevyslovil to otevřeně, ale vyplývalo z toho, že idea socialismu a komunismu je de facto překonaná.

Josef se vrátil z Moskvy posílen v dvojím smyslu. Jednak o pochvalnou relaci, která za ním přišla a která měla v Praze vysokou autoritu, jednak o důležité kontakty, které na univerzitě na Leninských horách získal. Nebyly nahodilé a bezvýznamné. Jak se ukazovalo, byly to styky s kruhy, které další směr vývoje SSSR určovaly.

Napjatě sledoval, jak názory, jež mezi sovětskými kolegy zaslechl, od poloviny osmdesátých let proměňuje krok za krokem v praktickou politiku generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Michail Sergejevič Gorbačov. Zpočátku se zdálo, že jde o rozumná a nutná opatření k nápravě slabin uplynulých let, o zvyšování životního standartu lidí v Sovětském svazu i v dalších zemích socialismu. Postupně vystrkovalo zpátečnické šídlo hrot z pytle populismu.


Důležité poučení, které si Josef přivezl bylo, že je třeba být „světový“. A světovost znamenala přestat kritizovat „buržoazní pojetí lidských práv“, a naopak lidská práva ve všech pádech skloňovat. Zpočátku cudně a čím dál otevřeněji dával najevo, že jejich vzor spatřuje na Západě. Teď byl rád, že jeho docentská práce vyšla jen ve fakultním sborníku a neobjevila se ve výkladních skříních.

Vítaným prostředkem, který mu otevíral cestu k západním ideologickým kruhům, byla společnost politických věd. Předsedou byl profesor Čejka. Co si mohl Josef lepšího přát?

Čejka měl práce, funkcí a starostí nad hlavu a této instituci mnoho pozornosti nevěnoval. Jednou za rok se konala plenární schůze, na kterou přišel každý čtvrtý z papírových členů. Vyslechli zprávu o (ne)činnosti a nějakou přednášku, aby se program vyplnil. Politických lekcí, školení a příležitostí k diskusím bylo na všech stranách tolik, že vyvíjet stůj co stůj ještě další aktivitu by bylo nošení dříví do lesa.

Hlavní smysl společnosti spočíval v účasti na mezinárodních akcích. Jednou za tři roky se konal světový kongres Asociace politických věd. Československo vyslalo delegaci z předních společenskovědních teoretiků a předseda s nimi domluvil vystoupení. Politologie se u nás nechápala jako zvláštní disciplina.

Josef ucítil příležitost. Využil toho, že v čele sovětské společnosti a členem presidia světové asociace byl Suchonravov, s nímž se v Moskvě poznal. Navázal s ním čiperný telefonický kontakt a čas od času informoval děkana Čejku, co světová asociace chystá, co k tomu sovětští soudruzi atd. Profesor Čejka jeho horlivost uvítal. Blažek byl zvolen místopředsedou společnosti a fakticky se stal krkem, který její hlavou chytře otáčel.

Často přicházela pozvání na konference a sympózia, pořádaná politologickými asociacemi různých zemí. Profesor Čejka vedl po řadu let mezinárodní tým, který se zabýval srovnávacím studiem ústavních systémů. Byl zván na vědecká setkání, lekce na univerzitách a přednášková turné. Měl toho všeho nad hlavu a snažil se vyšetřit čas hlavně na studium a psaní. I tak se nevyhnul několika cestám do roka.

Josef překypoval ochotou a jeho výjezdy zařizoval. Ani nemusel dělat velké podvůdky a dostávala se mu při tom hromada příležitostí, aby jezdil po světě i on. Jen když měl děkan v úmyslu vyslat za sebe některého z vynikajících českých nebo slovenských kolegů a Blažek měl na výlet zálusk, dovedl nenápadně zachytračit. Sdělení drobátko pozdržel, informaci maličko „přizpůsobil“. Čejka byl pozván do Řecka, do Indie, do Číny a místo něho přijímali hostitelé s kyselou tváří náhražku. Leč „náhražka“ si libovala a svou „světovost“ uměla náležitě prodat. Kdo se mohl pochlubit tolika cestami po několika kontinentech „na pozvání“? I v očích akademika Suchonravova se jevil československý „vědec“ Blažek jako významná, mezinárodně uznávaná osobnost.

Na kolokviu o Evropském parlamentu v Ženevě se Josef setkal s americkým prognostikem profesorem Grünem, který byl českého původu. Po návratu přesvědčoval kdekoho, jak je důležité a výhodné pozvat Američana do Prahy. Styky mezi Východem a Západem se uvolnily, a tak to nedalo mnoho práce,. Nastrojil to tak, aby pan profesor nebyl na pochybách, komu vděčí za sérii přednášek ve svém rodišti. Hosta provázela žena, dcera a zeť. Něco za něco a Blažek s manželkou, redaktorkou významného časopisu Mateřídouška, byl pozván na revanš do Washingtonu.


K první kolisi mezi Čejkou a Blažkem došlo na konferenci s mezinárodní účastí v Soči. Hlavní postavou pořádající sovětské společnosti byl akademik Suchonravov. Zúčastnily se přední osobnosti světové politologické asociace v čele s jejím prezidentem Němcem Steinerem. Vedoucím československé delegace byl profesor Čejka. Všechny organizační záležitosti jako obyčejně zařizoval Blažek.

Jako faux pas působilo, když na seznamu účastníků, který byl vytištěn v několika jazycích a rozdán, byl jako vedoucí československé delegace uveden Associate Professor Joseph Blazek. Čejka byl zapsán jako člen delegace a nebyla zmínka, že je předsedou čs.společnosti, jak to bylo u jiných „prezidentů“ národních organizací běžné.

Čejkovi bylo trapné o tomto nedopatření se, byť i jen žertem, zmínit. Chápal to jako drobné poškození prestiže spíš pořádajících než své. Jeho mezinárodní autorita nezávisela od toho, co se vytiskne na jedné listině.

Podle programu se chystalo první den jednání v plénu a příští dny v sekcích. V plénu byla zařazena vystoupení předních vědeckých autorit, jež byly jako pravidlo i vedoucími národních delegací. Čejka měl přichystaný příspěvek na základě mezinárodního týmového výzkumu, který vedl. Pokládal za samozřejmé, že jej přednese v plénu.

Byl překvapen, když ho vyhledal jeden z fámulů.

„Jaké bude téma vašeho příspěvku, pane profesore? Ve které sekci si přejete vystoupit?“

„Ve které sekci...? Myslel jsem, že...“ Čejkovi bylo nepříjemné domlouvat se o tom, co pokládal za samozřejmé.

Muž, který ho oslovil, se dovtípil a vysvětloval mu: „Je mi líto, pane profesore, ale každá delegace má v plénu jen jedno vystoupení.“

„Ano? A kdo je ten jeden, který vystupuje z Československa?“ Čejka tušil nedorozumění.

„My jsme si nic nevymysleli, pane profesore, respektujeme návrh a požadavek vedoucího vaší delegace.“

„A jaký je ten návrh a požadavek – vedoucího delegace?“

Muž nahlédl do papírů a slabikoval: „Joseph Blazek: Růst úlohy municipalit v ČSSR.“

Čejka pokýval hlavou, přejel pohledem sál a zamířil k Blažkovi.

„Jak to, že vás tu pokládají za vedoucího delegace a máte mít referát v plénu?“

Josef zrudl a začal koktat: „Já myslel, že jako když vaše téma...“

„Seberte se, mažte za Suchonravovem a dejte věci do pořádku. A rychle...“

„Vy jste ale ten návrh do Moskvy podepsal...“

Teď teprve si Čejka začínal uvědomovat nebezpečí celé záležitosti. Nešlo jen o to, kdo bude mít kde referát a kdo se označil za předsedu čs.společnosti. Důvěřoval člověku, který si to nezasloužil. Ten nestydatě zneužíval, že Čejka bez čtení podepíše, co mu k podpisu podstrčí. Cítil svou vinu. Lehkomyslná důvěra se měnila ve vážný prohřešek na zodpovědnosti. Prohřešek jeho, ne Blažka.

Ten, rudý jako krocan, dílem hanbou, ale hlavně vzteky, běžel na sekretariát konference. Obrátil se na svého přítele, Ilju, který hrál u Suchonravova podobnou úlohu, jako on u Čejky.

„Stala se taková trapná věc. Náš profesor Čejka se urazil, že nemůže mít referát v plénu. Původně sem ani nechtěl jet, zdálo se mu to pod jeho úroveň. Pak, když jsem mu napsal vystoupení a přemluvil ho, dal si říct. Chtěl ale, abych delegaci vedl já.“

„Udělali jsme všechno, jak jsme se domluvili a jak to přišlo ve vašem návrhu. Myslím, že ten návrh podepsal on...“

„Samozřejmě. Teď ale hrozně vyvádí a odnesu to já.“

„Nemějte obavy, příteli. To se zařídí. Když chce vystupovat mermo mocí v plénu, bude mít referát v plénu. Potíž je jen v tom, že dva z jedné delegace v plénu...to by působilo ...“

„Já se toho rád vzdám, nejsem přece dětina...“

„Děkuji, tím nám to usnadníte.“

„To je maličkost.“

„Bude ale divné, že vy jako vedoucí delegace a předseda národní společnosti v plénu nevystoupíte a místo vás tam bude referovat někdo jiný. Nemáte obavu, že to poškodí vaši autoritu?“

„Ó ne. Toho se nebojím. Jsem ve světě dostatečně známý. A u nás doma? Kdo je Čejka, o tom si myslí každý své. A pokud jde o předsedu naší národní asociace – na posledním plénu jsem měl být zvolen já, ale on obíhal všechny známé na ústředním výboru a tak dlouho škemral, až mu to ještě na jedno období slíbili.“

Škoda že nemohl být Čejka svědkem tohoto dialogu, měl by úplně jasno. I tak pochopil dost, aby si dal příště na Blažka pozor.

Josef si uvědomil, že tentokrát péro u hodin přetáhl. Špatně odhadl situaci. Přecenil svoji pozici u sovětské garnitury akademika Suchonravova a domníval se, že Čejka v zájmu klidu a pohodlí mávne nad věcí rukou. Cítil se předčasně na koni a teď poznal, že ještě nemá ani nohu ve třmeni. Přemýšlel, co by si měl počít.

Snažit se získat znovu důvěru děkana Čejky? To mělo nulovou naději na úspěch. Kromě toho Josef měl chuť na všechno, jen ne obléci režnou košili a strávit noc v mrazu u brány Canossy. Usoudil, že už se dostal po dráze úspěchů dost daleko, aby se pokusil o hru vabank.


Příležitost se mu naskytla. Na rektorátu univerzity se po několika měsících střídali mladší učitelé. Říkalo se tomu stáž, ale byla to ve skutečnosti výpomoc v práci, na níž sekretářky kvalifikací nestačily. Fakulty obsazovaly místo postupně. Když přišla řada na právníky, viděl děkan příležitost, jak se na pár měsíců Blažka zbavit.

Zmýlil se ještě jednou a Josefa podcenil. Ten si z úlohy, o níž nikdo nestál a každý ji chápal jako nepříjemnou povinnost, udělal odrazový můstek k další kariéře.

Odhadl situaci a hlavně lidi. Poznal, že rektor je duše aristokratická, pohybující se ve výšinách nejčistší vědy, žijící patenty z oboru organické chemie a vysokými morálními principy, v jejichž světle jsou denní organizační záležitosti nicotné. Protože někdo všední dny univerzity řídit musel, spadlo to na prorektora. Ten byl pravý opak.

Byl svědomitý až do maličkostí a úřadoval metodou nebožtíka císaře Franze Josepha. Každý papír svědomitě přečetl, nad každou banalitou se zapřemýšlel a s plnou autoritou rozhodl. O všem chtěl být do podrobností informován. Navíc si potrpěl i na zprávy neoficiální, kterým se lidově říká „drby“. K jeho nevelké duši a tomu úměrné postavě patřila i odpovídající míra domýšlivosti.

Josef o něm už předem leccos věděl a po příchodu „na stáž“ si poznatky doplnil. Otevíralo se mu nadějné pole působnosti. Projevoval okázalou horlivost, seděl první v kanceláři a poslední ji opouštěl. Opravil každou tečku a čárku na požadavcích a návrzích, přicházejících z fakult, a na svou pečlivost neopomněl upozornit. Jestliže si prorektor potrpěl na klípky, Josef si vytvořil síť donašečů od uklízeček po ambiciózní „zástupce“šéfů různých stupňů. Prorektor, jako každý ješita, se styděl přiznat, kde jsou hranice jeho znalostí a předstíral, že rozumí všemu. Tím se mnohokrát těžce „shazoval“ a specialisté jednotlivých oborů se mu za zády smáli. Josef se neštítil denunciantství. Prorektor tím, že si udavačství rázně nezapověděl, se vydával našeptávači morálně do rukou. Josef se stával jeho intimusem a on jeho dlužníkem.

Souhra ambiciózního člověka se slabochem vedla k dalekosáhlým důsledkům.

Na nejvyšších místech se rozhodlo, že profesor Čejka odejde do stálé mise ČSSR při sekretariátu OSN v Ženevě. Než nastoupil, užasl nad tím, kdo ho ve funkci děkana vystřídá. Josef Blažek byl narychlo jmenován řádným profesorem a postaven do úlohy, pro níž neměl ani pedagogické zkušenosti, ani morální oprávnění.

Bylo i nebylo to překvapení. Ještě den než vešlo rozhodnutí ve známost, se ho nikdo nenadal. Když spadlo jako rána z čistého nebe, nebylo pochyb, kde hledat příčinu. „Vyprdelkoval si to u prorektora,“ zněl unisono „hlas lidu – hlas boží“. Vedoucím orgánům, které věc schválily, to autoritu nepřidalo.

Čejka přišel do kanceláře, která ještě před několika dny byla jeho královstvím, aby předal nástupci pár posledních náležitostí. Zarazil se. Nemohl to poznat. Byl vyměněn nábytek, postaveny hluboké klubovky, v oknech zavěšeny nové záclony a na nich těžké rudé sametové stóry. Na podlaze koberec. Nový široký psací stůl stál přes roh kanceláře, šikmo proti dveřím. Snad jen lustr nestačil nový šéf vyměnit.

Profesor se neubránil úsměvu a potřásl hlavou. „Zdá se, že jste se chopil nové funkce za to hlavní,“ poznamenal víc s údivem, než s ironií.

Blažek se podrážděně zasmušil, podal příchozímu rezervovaně konečky prstů a ukázal do křesla.

„Budete si přát kávu?“ Blažek stiskl tlačítko u stolu. To byla také novinka.

Paní Kostomlatská vešla s podnosem.

„Položte to tady a zavřete dveře. Pro nikoho tu nejsem a telefony mi sem nedávejte. Jen kdyby volali... však víte. A nádobí si odnesete, až tady s panem profesorem skončím. Teď mě nerušte.“

Bylo to proneseno tónem, jako když jeho výsost poroučí podkonímu, kterého šimla má osedlat. Důstojná dáma, která se zde léta pohybovala s větší samozřejmostí a jistotou, než kdokoli jiný z fakulty, teď působila dojmem křepelky, vyplašené z brambořiště. S ostychem se odvážila podat ruku Čejkovi, který vstal, pokročil k ní a přátelsky se uklonil. Těkala nejistým pohledem ze svého bývalého šéfa na novou vrchnost a pozpátku ustupovala ke dveřím. (Do měsíce si našla jiné místo.)

Nebylo pochyb, že už Blažek nepotřebuje kamrlík s psacím stolem docela skrovným, se zásuvkami jen po jedné straně a nechodí sekretářce pro housku a vlašský salát.

Co si o novém děkanovi myslel pedagogický sbor fakulty? Nebyli by to Češi a Pražáci, kdyby ho neocenili v duchu klasiky a la Josef Švejk. Titul řádného profesora dostal narychlo a byl pro mnohé překvapením. Tituly, které dostával teď ze všech stran, i když ne slavnostně, do očí a s písemným dekretem, tvořily bohatý pugét šťavnaté češtiny. Šašek-Blažek patřil k nejmírnějším.


Jak zrál převrat devětaosmdesátého roku, Josef žhavil dráty telefonu s Moskvou. Měl informace a pokyny takřka z první ruky. Ne sice přímo od Gorbačova, ale od Suchonravova.

Už neměl sebemenší obavy, že přestřelí. Nezdržoval se takovými banalitami, jako bylo cinkání klíči. To ponechal „davu“. Včerejší schůdky, po kterých šplhal ke kariéře, pro něho ztratily význam. Prorektor univerzity mu nestál za pokynutí hlavou.

Jako samozřejmost se pokoušel zařadit mezi elitu „OF“, Občanského fóra, ale byl hořce zklamán. Nestáli o něj. Přišel k rozdávání prebend pozdě.

Nesložil zbraně, když mu pevnost neotevřela brány po prvním šturmu.

Začal skromně. Svolal politologickou společnost – teď už se za pojem „politologie“ nemusel stydět. Na plénu, kde se sešly dvě desítky lidí, zepsul bývalého předsedu Čejku in absentia. Vymaloval ho kalnými barvami jako člověka neschopného, jako žábu na prameni, která bránila stykům se světem. Rozumí se západním.

Nechal se zvolit předsedou. Vzápětí bylo zřejmé, že to nemá žádný význam; všelijakých spolků, korporací, hnutí a asociací se vyrojilo „neurekom“, jak by řekli bratři Slováci. Splnil si tím však jedno ze svých nejkýženějších přání, které mu nedávalo léta klidně spát. Nebylo to už k ničemu, ale dušička měla pokoj.

Dobrá. Politologická asociace nebyla nosnou perutí, na níž by vzlétl do výšin doby. Otevřela se vrata politických svobod a blížily se volby. Josef založil vlastní politickou stranu a stanul v jejím čele. Nazval ji Strana evropských demokratů. Nejraděj by jí dal titul demokratů amerických, podle svých dávno potlačovaných a nyní plně probuzených sympatií, ale to se přece jen nehodilo. Nebyl na pochybách, že se Československo pod kuratelou USA ocitá, ale situace ještě nebyla zralá, aby se to říkalo otevřeně. Někteří lidé dosud trpěli „zapšklým zápecnictvím“, vlasteneckými předsudky.

Členské masy se mu do strany nehrnuly, ale znal příklady významných politiků, kteří také začínali z mála. Měl asi tolik členů, jako Hašek ve Straně mírného pokroku v mezích zákona, ale věhlas této strany mu přece jen chyběl. Na předvolební boj marně sháněl sponzora. Nakonec obětoval rodinné úspory. Manželka měla námitky, protože přišla o práci a ocitla se mezi prvními popřevratovými nezaměstnanými. Mateřídouška byla zrušená a měsíčník Skaut – Junák, který redakci převzal, už měl židle obsazené.

Volby proběhly demokraticky, každý si mohl vybrat z desítek politických stran. Evropští demokraté se neujali. Získané hlasy čítaly o něco méně, než řady skomírající politologické asociace.

To ale stále ještě nebyla nejkrutější rána, jež měla Josefa potkat.

Vytřeštil oči, když vešel do své kanceláře. V první moment si všiml jen toho, že mahagonový sarkofág psacího stolu nestojí napříč místností, nýbrž čelně proti oknům. Kdo se opovážil...? Teprve pak jeho pohled utkvěl na cizím zamračeném šedivém pánovi, sedícím za stolem.

Josef stál, polykal naprázdno a brada mu klesala. Nezdvořilí lidé by řekli, že zůstal jako tumpachový s pusou (někdo to říká ještě drsněji) dokořán. Rysy toho pána se mu zdály nějak vzdáleně povědomé. Spíš než střípky paměti mu napovědělo zlé tušení: Univerzitní profesor Tausendflüster, poúnorový emigrant. Že se vrátil odněkud z Kanady nebo z Austrálie, o tom zaslechl, ale co ta chodící mumie dělá za jeho stolem?

„Vážený pane,“ ozval se skřípavý stařecký hlas se silným cizím akcentem, „vaše věci máte u sekretářky. Zatím zůstaňte doma, nepotřebuji vás. Uvidím, jestli si vás na fakultě nechám. Nemám o vás nejlepší relace.“ Ani mu nepodal ruku.

Josef se z kanceláře vypotácel. Nezmohl se na otázku, co se vlastně stalo, kdo rozhodl, aby se „Stonožka“ (tak byl pán u pamětníků známý) posadil na jeho trůn a na hodinu ho vyhodil. Ne jako nádeníka – nádeníka by tak za socialistické nesvobody, kdy se nedalo dýchat, vyhodit nemohl – snad jen jako se to dělalo kdysi za první republiky.

Po léta Josef Blažek hlídal každou skulinku, kterou by se mohl protáhnout o ždibek výš po dráze kariéry. Neváhal lézt do zadku komunistům, stejně tak jako „obroditelům“, „buržoazním živlům“, čertům nebo andělům. A zrovna teď, kdy se mu zdálo, že už – už nadešla vytoužená šance, se setká s takovým nevděkem. A právě od těch, od nichž to nejméně čekal. Propásl „bonanzu“ a zbyly na něj jalové „claimy“, které místo zlatých valounů nabízely jen dřinu a písek.


Otevřel si advokátní kancelář a získal přece jen jistý věhlas. Stal se známý co by obhájce, který se neštítí přijmout jako klienta nejsprostšího zloděje. V každé kauze musel ovšem počítat s problémem: oškube advokát lotra, nebo darebák zůstane panu doktorovi na věky věků dlužen? Bral vděčně i drobty zastoupení ex offo – jako obhájce soudem ustanovený. Z toho ovšem kynulo bohatství a slávy ještě méně.

Manželka za korektury jízdních řádů mnoho do domácnosti také nepřinesla.


Jak tohle v jádře – i když pochopitelně ne v podrobnostech – pravdivé vyprávění o jednom zpackaném životě zakončit? Vypůjčit si titul pohádky: Tak svět odplácí? Nebo přísloví o božích mlýnech? Nebo to o chození se džbánem pro vodu...?

Řecký historik Hérodotos už před půltřetím tisícem let vyjádřil zkušenost: „Quis ignorat, quod omne malum vindicta sua maneat – Kdopak neví, že na každou špatnost čeká patřičná odplata.“

Buďme optimisté a věřme, že se to potvrdí nejen v případě jednoho bezpáteřného kariéristy.


 

Konec

Zpět Obsah

© 2008 Milan Matouš, Praha

Titul: Slavičí paštika

Autor: Milan Matouš


© 2008 Milan Matouš, Praha

Nakladatel: Autobus

Žánr: Literatura faktu

Téma: Slavičí-paštika

Errata:

Anotace


Víte jak se vyrábí slavičí paštika? Smísí se slavičí maso s koňským v poměru 1:1. Jeden slavík - jeden kůň. Podobně vyprávím příběhy. Špetka skutečnosti a na ní stoh fantazie. Berte to tak a pobavte se.

Připomínky


Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru.

06.07.2020 11:24


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Hugot: 23/9 v 13:10 na téma: Zákon-orlů : Bude ještě pokračování série Enkra Weston ? Ta pátá kniha je označená jako dokončená ale děj poslední kapitoly vypadá dost ustřižený v půlce.   =*=   23.09 SW : Pátá kniha je dokončená, další nemám rozjeté, ale bude jich ještě hodně. Na "ustřižení" jsem se dotázal, ale je to prý v pořádku. Pokračuje se v dalším dílu. Teď jsem kvůli Enkrovi zanedbával Závodí, musím to vyvážit. Ale dělám na obou, bez obav. ;

Domů
Statistiky

"Slavičí paštika" (komentáře)

Téma=Slavičí-paštika

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat!

2. Jméno: Robo-mailek

 

Info: hláška sama zmizí

Téma: Admin

24.09.2020  id: 1335969

Robotek Emailek hlásí: rozeslal jsem za Autobus 368 e-mailu 24.09.2020 00:00 :

Změněn Noel 23.09.2020 1309

Změněn Závodí 23.09.2020 2257   (Příspěvek dnes v poledne zmizí!)


3. Jméno: MiHo

 

 

Téma: Admin

23.09.2020  id: 1335967

Ouvej, něco je asi špatně: nyní ve 12.39 se mi na hlavní stránce objevuje sekce s větou: "Je noc, proto se dá měnit dětská pojistka:"


SW: Díky za upozornění. Už to zmizelo? (23.09.2020 20:10) (Příspěvek zítra zmizí!)



Komentáře

Víc komentářů tu není.

Začátek


Přílepky včera: Závodí Středomoří Zákon-orlů